Pavlina50 komentáře u knih

„Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života“ (str. 140).

Depresivní kniha, kde dvě spřízněné duše marně hledají cestu samy k sobě. Oba hlavní hrdinové – Alice i Mattia - si v sobě nesou traumata z dětství a právě tato traumata je k sobě přitáhnou a sblíží. U obou jsou patrné podobné znaky v chování, a to především absence komunikace, která jim neustále brání vyjádřit náklonnost jednoho k druhému. S tíživou minulostí se každý z nich vypořádává po svém – Alice podléhá anorexii a Mattia sebepoškozování. Oba jsou uzavřeni ve vlastním světě, i když jsem měla dojem, že Alice tu izolaci často spíš (možná nevědomky) vyhledává, zatímco Mattia v ní byl uvězněn spíš nedobrovolně, ale cestu ven nebyl schopný najít, i když by moc chtěl. Tato jejich osamělost je dost umocňována ještě i situací ve svých rodinách, kde jsou rodiče obou naprosto nefunkční a selhávající. Mnohokrát jsem nechápala jednání a pohnutky hlavních hrdinů, ale pak mi došlo, že to dokážou dobře pochopit možná akorát lidé, kteří bojují s podobnými bolestmi.
Kniha se dobře četla a čím víc jsem se blížila k závěru, připadala mi gradující a emočně čím dál silnější. Trochu mi ale vadilo zejména nedotažení osudů některých vedlejších postav, které se v knize objevily. Každá z nich většinou docela zásadním způsobem vstoupila do života hlavních hrdinů, ale pak stejným způsobem rychle úplně zmizela. Naprosto otevřený konec i u osudů hlavních postav mi ale vadil ze všeho nejvíc. U takových konců si vždycky připadám trochu „ošizená“.
Celou knihu provázela velice dusná atmosféra, po jejím přečtení jsem chvíli uvažovala, jestli není dobré sáhnout po nějakých antidepresivech (myšleno s nadsázkou), ale i právě proto se mi pod kůži dostala a doporučuju přečíst (i když rozhodně ne slabším povahám).

„V jednom kurzu v prváku se Mattia naučil, že mezi prvočísly se vyskytují některá ještě podivnější. Matematici jim říkají prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvočísel, která stojí vedle sebe, vlastně
skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se skutečně dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43. Když má člověk dost trpělivosti, aby počítal dál, zjistí, že výskyt těchhle dvojic je postupně stále řidší. Naráží na stále osamělejší prvočísla, ztracená v tom mlčenlivém a rytmickém prostoru tvořeném pouze číslicemi, a pocítí úzkostnou předtuchu, že dvojice, na něž až dosud narazil, jsou pouhým dílem náhody, a že jejich pravým osudem je zůstat samotná. Pak, když už to chce vzdát, když už se mu nechce dál počítat, nečekaně narazí na další dvojčata, pevně sevřená v objetí. Mezi matematiky panuje společný názor, že můžete postupovat, jak daleko chcete, a vždycky tam bude další dvojice, i když nikdo nedokáže říct kde, dokud ji neobjeví.
Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, prvočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého. Nikdy jí to neřekl.“

4 19.01.2021

Byť už zdaleka nejsem díky věku cílovou skupinou, pro kterou byla kniha napsána, přesto jsem se do ní pustila. Víceméně pro účely čtenářské výzvy č. 11, do které mi perfektně zapadla. Svět dystopických a antiutopických příběhů pro mladší generaci mi ale není zas tak vzdálený a neznámý, poznala jsem ho díky dceři, a tak jsem se seznámila se sériemi Hunger Games, Divergence, Labyrint a dalšími, byť jen ve filmové podobě. A nemůžu říct, že by mě to nezaujalo. Myšlenka knihy Oškliví mi sice na první pohled přišla jako dost velká hloupost – rozdělení světa podle krásy mi přišlo trochu za hranou, ale postupně jsem jí přicházela na chuť. A s každou přibývající stránkou mě ten svět vlastně začal bavit víc a víc. A když jsem popustila uzdu fantazie, potlačila logiku a nechala se unést příběhem, už mi zdaleka tak hloupá nepřipadala. Ono vlastně spousta těch myšlenek byla docela zajímavých, i s ohledem na dnešní dobu, kdy je kult krásy všude kolem nás docela nezpochybnitelný a právě zrovna na mladší generaci má někdy i docela zhoubný vliv.
Dokonce jsem byla překvapená, že i v takové knize najdu spoustu zajímavých dialogů a docela originálních myšlenek:
...„Jo, jo, tohle znám. Každý soudil toho druhého podle jeho vzhledu. Vyšší lidé dostávali lepší práci ….a lidé se zabíjeli třeba i k vůli tomu, že měli jinou barvu kůže.“ Tally zavrtěla hlavou. I když jim to ve škole často opakovali, nechtělo se jí tomu věřit. „A že teď lidé vypadají stejně? Je to jediný způsob, aby si byli rovni.“.....

Po přečtení knihy je mi jasné, že zcela překvapivě mě teď určitě čeká druhý díl...přece si nenechám ujít, jakým způsobem dál krása ovlivní hlavní hrdinku.....

„Proč nás to neučili v dějepisu?“ David ztišil hlas. „Možná nechtěli, abyste si uvědomili, že každá civilizace má svoje slabiny. Vždycky existuje něco, na čem jsme závislí. A když nám to pak někdo vezme, zbude jen příběh, který se pak učí na hodinách dějepisu.“ „Nás se to netýká“, opáčila. „Obnovitelná energie, udržitelné zdroje, stabilizovaná populace.“ „Nemusí jít jenom o ekonomiku, „ řekl, „slabostí může být i myšlenka“.

4 15.01.2021

Kdyby ta kniha byla pouze román vytvořený fantazií autorky, asi bych na ní objevila spousty much. Ale vzhledem k tomu, že tento otřesný příběh je příběhem několika skutečných dívek, které zažily to, co si nikdo z nás nechce ani v nejčernějších snech představovat, jakákoliv kritika mi přijde nemorální. Vnímám to pouze jako výpověď - výpověď o nepředstavitelném utrpení a prožité hrůze, ale také o naději, víře, o neskutečné vůli, síle a touze žít. Literární stránka je pro mě v tuto chvíli vlastně absolutně nepodstatná......
"Já vím - sem hnusnej člověk, " uvedl. Nenávidím to, jakej sem". "Tak proč to všechno děláte?" Třásl se mi hlas. "To, že vám někdo dělal něco ošklivého, neznamená, že ho máte napodobovat a dělat špatné věci jiným lidem". Chvíli mlčel, než odpověděl: "Nemůžu si pomoct. Musím ti ubližovat."

4 12.01.2021

Před mnoha lety jsem viděla filmové zpracování na motivy této knihy a pamatuju se, že mě ten smutný příběh tenkrát opravdu dostal. Proto jsem teď sáhla i k předloze, ale přiznám se, že takové emoce už se neopakovaly. Samotný příběh je opravdu moc smutný, krutý a depresivní, ale nemohla jsem se přenést přes tu formu - ta stará čeština se mi opravdu moc špatně četla. Kdybych neznala ten příběh prostřednictvím filmu, asi bych ji odložila a nedočetla. Tak jsem ale byla zvědavá, jaké bude vyústění této předlohy, protože ve filmu byly některé dějové odchylky. I když je kniha velice útlá, dala mi zabrat.

4 10.01.2021

Je to klasika....dobře napsaná, čtivá, ale bohužel v dnešní době už mě tak neoslovila. Už od strany čislo 12, kdy Spencer sděluje svému spolupasažérovi, že za války létal jako stíhací pilot, je jasná zápletka a předvídatelné rozuzlení. I závěr knihy byl moc rychlý a takový moc useknutý, očekávala jsem, že se dozvím třeba něco víc o osudech aspoň některých pasažérů. Před 20ti lety bych to možná hltala, ale dnes už jsem bohužel postrádala jakékoliv napětí. I když docela ráda bych si poslechla tu rozhlasovou hru, o které je tady často řeč.

4 09.01.2021

Kratičké dílo, které se dá přečíst ani ne za hodinu. Zajímavý, neotřelý námět, dobře se čte, překvapivé rozuzlení. Jméno Marek Hnila bylo až dosud pro mě úplně neznámé, ale zaujal. Určitě si teď zkusím přečíst i jeho nějakou další knížku.

4 08.01.2021

Betty MacDonaldovou mám zafixovanou jako vtipnou autorku, zejména s ohledem na knihu Co život dal a vzal, kterou jsem sice četla hodně dávno, ale pamatuji si, že se mi hodně líbila.
Tak jsem byla zvědavá, jak si poradila s tak smutným tématem, jako je tuberkulóza.
A nijak zásadně mě to nezklamalo.
Je vidět, že pokud má někdo cit pro psaní kombinovaný s lidskou empatií, dá se i takové smutné téma podat s mírným nadhledem, sem tam i s vtipem. Vzhledem k tomu, že je to autobiografie, autorka dobře věděla, o čem píše, nelze jí proto vyčítat jakékoliv zlehčování těžké situace pacientů ani se pohoršovat nad tím, že hledá vtip tam, kde třeba pro spoustu jiných najít vůbec nelze. Ale jako každá nemoc, boj s ní je pro každého naprosto osobní a je jen na něm, jak se k němu postaví. A dobrá psychika a nadhled má určitě na léčbu pozitivnější vliv než utápění se v sebelítosti.
Kniha mi hodně připomněla film Učitel tance, metody a způsoby léčby byly naprosto identické....i některá motivační hesla byly použity v obou případech, třeba.... "Všechno, co není odpočinek, je námaha". Kdoví, zda se scénárista trochu neinspiroval touto knihou.
Od knihy sice nelze očekávat žádné záchvaty smíchu a prvoplánovitou zábavu, ale občasné pousmání, i když kombinované s pocity smutnějšími jí upřít rozhodně nelze.

3 25.07.2023

Kniha, kde pojem nesvoboda dostává ještě úplně jiný rozměr, než vzpomínáme i my pamětníci na dobu před rokem 1989.

Orwellovo 1984 v přímém přenosu - ostatně právě tato kniha je ve vyprávění Kim Hjon Hi několikrát zmíněna - oprávněně.

Přiznám se, že mě snad nikdy nepřestane fascinovat a současně děsit, jak je možné, že takový režim může až takto dlouhodobě fungovat. Na druhé straně - lze toužit po něčem a chtít něco, o čem vůbec nevíme, že existuje? Vlastně ne. Uzavřenost KLDR je tak dokonalá a vymývání mozků už od narození určitě svoje ovoce nese. Myslím, že většina obyčejných lidí žijících v tomto státě opravdu ani netuší, že život může vypadat i docela jinak a ty svoje "Kimy" snad opravdu milují a nadřazují nade vše, i nad vlastní potřeby a svoji rodinu. Ale právě proto můj mozek pořád nedokázal pochopit hlavní postavu Kim, která před oním odporným činem v rámci výcviku agentky hodně cestovala po světě a pod převlekem běžné turistky navštívila celou řadu svobodných zemí a tento svobodný život si sama vyzkoušela. Ostatně i sama několikrát přiznala, že nepoznala stát, kde by se žilo hůř jak v KLDR. A přesto ji to nedokázalo včas probudit. Výsledkem bylo 115 mrtvých nevinných lidí, protože věřila, že takovým činem pomůže ke sjednocení Korei.
Opravdu velice těžko pochopitelné.

Kniha se čte velice dobře. Je docela útlá, žádná velká beletrie, ale spíš dokumentárně, věcně a poutavě zachycený příběh ženy, která se svým způsobem stala 116. obětí jednoho zrůdného totalitního režimu.
Na existenci této knihy jsem narazila jen náhodou a jsem za tu náhodu ráda. Je už staršího data, taková nenápadná, dokonce jsem ji nenašla ani volně k půjčení v knihovně, ale musela jsem si ji vyžádat až ze skladu. Ale k přečtení určitě doporučuji. Myslím, že se naprosto vyrovná i těm současným bestsellerům o životě v Severní Korei.

3 25.07.2023

Kniha z prostředí, kde víra a povinnosti z ní vyplývající znamenají víc než bezpečí a dokonce i život vlastních dětí.
Je hodně smutné si přiznat, že příběh vlastně už není ani zas tak extra šokující, vzhledem k tomu, kolik takových, podobných či daleko děsivějších příběhů už se stalo a bohužel určitě i zase stane. Je to další z neuvěřitelně nechutných, odporných, ale hlavně smutných vyprávění, které nejsou jen nějakým výplodem spisovatele.
Nabila je skutečná a stejně tak skutečný je imán, který pod hlavičkou víry ukrýval své vlastní úchylky a s vědomím vlastní nepostižitelnosti zneužíval svoji obrovskou moc vůči lidem vyznávající muslimskou víru a mistrně manipuloval s dětskou psychikou malé holčičky. A vůbec nehraje roli, že se to celé neodehrálo v jakékoliv muslimské zemi, ale přímo ve Velké Británii.
Pocity Nabily jsem sdílela - popis nechutného imána kombinovaný s vrozenou představivostí byl tak realistický, že když se jí zvedal žaludek, zvedal se mi také, spolu s ní jsem cítila ten odporný puch a sem tam mi bylo skutečně fyzicky špatně, a to už zdaleka nejsem dítě a oproti ní mám už hodně za sebou.
Stejně tak mě neskutečně iritovala totální absence empatie matky, a už vůbec jsem nedokázala pochopit schopnost Nabily najít v sobě odpuštění vzhledem k tomu, jaký osud jí matka plánovala.
Kniha má výbornou čtivost, nejsou tam vcelku žádná hluchá místa a taky žádný prostor pro nudu. Co do stylu psaní se čte velmi lehce, ale s ohledem na samotný příběh.....celkem těžké je to číst, natož něco takového prožít.....

3 24.07.2023

Docela objemná kniha řešící nejen podivné mizení dětí v současné době, ale hlavně dávný zločin, kde byl sice údajný pachatel nalezen, ovšem kde i po letech existuje spousta otazníků. A ty se rozhodla objasnit novinářka Lexa, která usvědčeného pachatele přesvědčí, že všechno možná nebylo tak, jak bylo v době zločinu vyřešeno.
Postava Roberta hlavního hrdiny a usvědčeného pachatele je docela zajímavá. Díky jeho uzavřenosti a nesmělosti na jedné straně ale zároveň i kolikrát mrazivým myšlenkám v jeho hlavě na straně druhé jsem zpočátku nevěděla, co si mám o něm myslet. I když, že to, co se stalo v minulosti, bude mít úplně jiné rozuzlení, je dopředu vcelku jasné.
Střídavé flashbacky dodávají příběhu šťávu a směrují a posunují hledání pravdy pořád dál.
Záporné postavy, které by mohli mít se zločiny něco společného lze docela brzy dobře odhadnout, i když ta finální pointa mi docvakla opravdu až téměž před koncem - ale palec nahoru za tento promyšlený závěr knihy.
Propracovaný thriller - myslím si, že většinu fandů tohoto žánru nezklame.

3 29.05.2023

(POZOR MOŽNÝ SPOILER! i když dokonalý spoiler je už celá anotace)
Co napsat k takové knize? Reklama na depresi.
Kniha, kterou je potřeba pořádně rozdýchat - naštěstí je hodné útlá.
Velice smíšené pocity - na jedné straně opravdový hnus, ale na druhé tam přece jenom něco hlodalo.
Další z dystopií - i když teda už dost na hraně - vlastně obdivuju odvahu autora k takovému zpracování totálního úpadku lidstva - pekla, kde lidstvo už nežije, jen přežívá díky svým nejpřízemnějším pudům a úplné absenci jakékoliv lidskosti.
I když vůbec nevíme, co se stalo, jak a proč do tohoto pekla lidstvo padlo, to vlastně vůbec nevadí.
Takovým světem - vlastně jen městem plným nebezpečí, kde nevládnou žádné hodnoty kromě sebenasycení, bloudí jeden bezejmenný a anonymní hlavní hrdina, který má stejně jako všechny ostatní bytosti (záměrně nepoužiju slovo lidé, protože s lidmi už moc společného nemá), jen jeden jediný cíl sehnat maso, ale zároveň se masem nestát.

Maso je majetek, maso je život, maso je existence, maso je prostě vše.

Vzhledem k anotaci ani nepovažuju za spoiler, když prozradím, že happyend se nekoná.
I když šance aspoň pro hlavního hrdinu byla, ale byla bohužel dokonale promarněná.
Nejprimitivnější pudy a návyky bohužel vítězí nad lidstvím - malá jiskra naděje je okamžitě pohřbená.
A deprese a pocit beznaděje z toho, jak se hlavní hrdina diví a vůbec nechápe, co za přečin způsobil - vždyť to "maso" bylo jeho právo.

Bylo to prostě šokující, odpornost čiší skoro z každého slova, fakt hodně nechutné, ale jako podobenství nebo alegorie vlastně nakonec dost trefné, myšlenka má hlavu i patu, i když chápu, že forma zpracování asi opravdu není pro každého.
I jazyk je tak minimalistický, jednoduchý, korespondující s primitivním myšlením omezeným s tou jedinou motivací k přežívání - sehnat maso.

Přesto, že mě kniha zaujala a zřejmě ji nepotká osud těch, u kterých už za pár dnů nebudu vědět, o čem byly - v tomto případě se mi opět příčí hodnotit hvězdičkami "líbí se mi to" - tady fakt k líbivosti opravdu nic není.

Rozhodně to není čtení pro toho, kdo má slabý žaludek. Ale pro ty, kdo dokážou překonat tu odpornou až hororovou atmosféru - jako memento to vlastně vůbec špatné není.
I když .....po přečtení mám chuť se stát vegetariánem.

Každopádně kniha vsunuje do hlavy spousty myšlenek na téma směřování lidstva, protože se opravdu obávám děsivých vizí budoucnosti (i když pevně věřím, že opravdu hodně vzdálené), že přežít bude znamenat zapomenout na veškerý humanismus, soucit a lidství.

Tak po mém druhém pokusu čtení knihy Dominika Dána jsem se asi ubezpečila, že ty další už asi nechám ležet. Ne proto, že by byly špatné - to si rozhodně netroufám tvrdit, ale zjistila jsem, že mě prostě styl jeho psaní nesedí. Nápad a námět detektivky byl prima, ale přišlo mi, že minimálně 80% knihy tvoří přímá řeč, z toho možná až polovina běžných chlapských dialogů o věcech vůbec nesouvisejících s případem. Zřejmě má tento styl napomáhat autenticitě a uvěřitelnosti běžného chování a mluvy pracovního kolektivu či rodiny, ale mě to spíš celý příběh rušilo a tentokrát mi kupodivu výjimečně opravdu chybělo více beletrie..... a hlavně.....ty hovorové chlapské řeči mě vůbec nebavily. Ale chápu, že je to jen otázka osobního vkusu nikoli kvality díla.

3 21.03.2023

Myslím, že anotace k této knize je dost zavádějící, přesto se z toho vyklubalo docela zajímavé čtení.
Molly mě strašně bavila. Svou odlišností, naivitou, určitou prostoduchostí a poctivě se řídící radami a poučeními do života své babičky mi trochu připomínala Forresta Gumpa - ale v ženských šatech. Akorát oproti němu měla (aspoň v začátku knihy) trochu pech na lidi kolem sebe.
Četlo se to strašně dobře a lehce, troufám si říct až pohádkově. Pokud se v tom čtenář nechce zbytečně šťourat a nechá se pohltit příběhem mladé dívky, které byl do vínku dán určitý handicap "divnosti", a smysl svého života našla v elegantní uniformě, lásce k čistotě a vozíku plnému voňavých mýdel a lahviček, je to to pravé čtení.

3 09.03.2023

Zajímavý a dobře vypointovaný silný příběh křížený s velkým množstvím chutí a vůní, a to nejen pomerančů, i když právě pomeranče hrají v tomto příběhu dost důležitou roli…
Je to příběh zasazený do období druhé světové války, kde sice nebojuje, ani neplní transporty do koncentračních táborů, ale kde i tak válka zasáhla všechny obyvatele jednoho francouzského maloměsta naplno svou samotnou podstatou.
Na knize se mi líbil ten kontrast složité a těžké doby německé okupace, a proti tomu lehce klidná a ospalá atmosféra malého městečka. Primární roli nehrají snad ani tak válečné události, které zamávaly životem členů jedné rodiny, ale spíš psychologie lidských vztahů – nepochopení, dětská naivita, obětavost, láska i nenávist…
Kniha nepostrádá ani moment napětí – hned v úvodu knihy v nás autorka vyvolá zvědavost, co klíčová postava vlastně v minulosti provedla, že má na sobě nejen ona, ale i všichni členové její rodiny takový cejch.
A tak se ze stránek starého deníku receptů mezi chutěmi a vůněmi francouzských specialit snažíme vyluštit a pochopit, co se za války v tomto odlehlém městečku vlastně stalo a kdo je vlastně pravým a hlavním viníkem tragických událostí.
Mimochodem …. popisy různých pokrmů jsou v knize tak barvité, že při čtení u mě Pavlovův reflex fungoval dokonale.
Kniha má navzdory těžkému období okupace díky skvěle vykreslené atmosféře takovou zvláštní poetiku, hodně tomu napomáhal i krásný literární jazyk.
Líbil se mi také prvek „velké matky“, která plní přání…to, co se nakonec vlastně stalo, bylo velmi symbolické a emotivní.
Myslím, že se nejedná o knihu odpočinkovou, myšlenek nutících k přemýšlení je tam až až (zejména zvláštní a dost nepochopitelná povaha matky).
Přesto jsem jednu hvězdu ušetřila, něco málo mi tam prostě chybělo - občas mi to přišlo nepatrně nepřehledné a trošku jsem se ztrácela.
Možná jsem také díky síle celého příběhu čekala konec tak nějak … taky silnější. Ale to je opravdu jen nepatrná drobnost ve srovnání s celkovou kvalitou této knihy.
Za mě spokojenost.

3 08.02.2023

Tato kniha mi zas až nesedla.
Odhalování různých tajemství a kostlivců ve skříni ráda mám, ale toto na mě působilo dost nevěrohodně, dost předvídatelně, dost málo uvěřitelné bylo i chování a jednání postav…Ty tři hvězdy dávám pouze za výbornou čtivost.

3 05.01.2023

Perfektní, čtivé, strhující i přes velký objem knihy co do počtu stránek. Nenudilo…popsány všechny parametry partnerského násilí – nejdřív občasná hrubost, pak stupňující se i čím dál intezivnější násilí, střídavé omluvy a sebelítost, snaha o izolaci atd…a najednou je pozdě a vlastně už jde o holý život. Hlavní hrdinka se svým zvláštním psychotickým chováním je vykreslena zajímavě a uvěřitelně.

Bude nebo nebude happy end?

Prostě parádní, napínavé a strhující čtení. V záplavě knih s podobnou tématikou jeden z nejlepších příběhů.

3 22.12.2022

Tohle vážně nějaké nakladatelství vydalo?
Přečetla jsem už dost knížek plných vulgarit, zvrhlostí, krve, násilí....,a proto také vím, že i takové knihy jdou napsat kvalitně a mít úroveň.
Na toto „dílo“ mám naprosto stejný náhled jako například anet8843 nebo Izu. Úplně stejné pocity – opravdu hloupý a primitivní brak.
Hodnocení "odpad" se opravdu snažím vyhýbat, ale v tomto případě bohužel nemůžu jinak.

Tak tady asi půjdu hodně proti proudu.
Náboženské thrillery mě přitahují, což bylo taky důvodem, že jsem po této knize sáhla, ale tentokrát to pro mě byl bohužel velký přehmat.
Očekávala jsem nějaké další šifry ve stylu D. Browna, napínavé odhalování tajemství, ale dostala jsem především velkou porci akce, honiček a stříleček s nesmrtelným a neohroženým superhrdinou s téměř nadlidskými vlastnostmi a schopnostmi, kterého doplnila chytrá a téměř bondovská kráska – prostě takový „céčkový“ akční thriller ve stylu německé výroby akorát v literárním balení.
Konspirační teorie o Noemově arše, která se zrodila v hlavě autora, byla docela zajímavě vymyšlena, ale ta obří nálož akčnosti to prostě pohřbila. K tomu ještě často stupidní dialogy v situacích, kdy jde o život (například dvě minuty do výbuchu bomby a „hrdinové“ se spolu baví „žoviálním“ tónem?), to snad ne. V té chvíli (a jiných podobných) jsem se opravdu chytala za hlavu.
Je mi jasné, že je to o vkusu a o stylu a toto pro mě prostě nebyl ten správný šálek kafé.

Nejhorší je, když se mi chce v thrilleru, kdy jde o život, a navíc o zkázu celého světa, smát. A to se mi zde bohužel stalo.
Věřím, že pro nadšence akčního žánru asi OK.
Dočteno jen proto, že nerada knihy nechávám nedočtené. Ta jedna hvězdička za tu zajímavě pojatou archu.

3 04.08.2022

Je to moje čtvrtá kniha od této autorky a ze všech předchozích jsem byla nadšená. Ani tato nebyla vysloveně špatná, ale ve srovnání s těmi přečtenými mi u této přece jenom něco chybělo. Asi hlavně větší spád a tempo. Hned na začátku knihy je docela velká dramatická akce, která rozhodně vyvolá napětí a očekávání, ale následně ihned se tempo vytrácí a kniha následně už řeší jen klasický složitý propletenec rodinných vztahů a důsledků činů z minulosti stylem, který na mě občas působil až zdlouhavě a ne moc zajímavě. Finální rozuzlení je na jedné straně dost překvapivé, na druhé straně pochopitelné a nepostrádající hlavu i patu, ale celkový, spíš vlažnější dojem z knihy, už moc neovlivnil.
Ty předchozí knihy od Diane, které jsem četla - Krutá volba, Mlčení i Utajená sestra - se mi líbily přece jenom trochu víc.

3 14.06.2022

Trpká kniha o jedné malé dívence, která se nešťastným řízením osudu ocitla v rukou lidí provádějících praktiky, za které by se nemusel stydět ani Mengele a o tom, zda nabízející se pomsta dokáže přinést kýženou úlevu a klid do duše, jestli je možné se díky ní vyrovnat s minulostí a jestli má vůbec po tolika letech aspoň nějaký smysl.
Takto se zamýšlí hlavní hrdinka Rachel, která si tím vším prošla, skládá si střípky skutečné minulosti z dětství, kdy s ní bylo zacházeno jako s pokusným morčetem, o čemž ale v té době neměla tušení, vše považovala za nutnost ke svému „uzdravení“ a lidi, kteří ji těmito praktikami navždy poznamenaly, považovala za své ochránce.
Líbilo se mi, že autorka příběh primárně nepostavila na barvitém a detailním líčení těchto „lékařských“ experimentů na dětech, spíš je to taková sonda do myšlení ženy, která až v dospělosti postupně odkrývá pravdu a pochopí, že to, co ji v dětství potkalo a bolestně a hlavně nevratně poznamenalo, vůbec nebylo nějakými nežádoucími vedlejšími účinky léčby, ale že nutná naopak vůbec nebyla tato léčba.
I když se lítosti a soucitu nad osudem takto trpících dětí pochopitelně při čtení vyhnout nedá, kniha se docela slušně vyhýbá klasickému klišé a i přes své téma nesklouzává do prvoplánovitého citového vydírání, cíleného především na citlivé ženské duše.
Hlavní hrdinka (v dospělosti) také není typem postavy, kterou by čtenář automaticky a bezvýhradně miloval. Autorka ponechává na každém, aby si názor na ni vytvořil sám, buď její myšlení dokáže pochopit a i přes její některá ne příliš šťastná a dobrá rozhodnutí jí fandí, anebo k ní cestu a pochopení třeba vůbec nemusí najít.
Je to kniha, která nepostrádala čtivost a u mě po přečtení dojem a stopu v hlavě určitě zanechala.

3 14.06.2022