Pavlina50 komentáře u knih
Napínavý psychlogický thriller, kde (jak se v tomto žánru stává čím dál častěji) je všechno jinak, než to na první pohled vypadá.
Kniha nepostrádá čtivost, napětí ani trochu tajemnosti (zejména škola a podivné dění v ní vzbuzují příjemné napětí).
Kdo vlastně a co skrývá? Kdo s kým manipuluje?
Další z dobře napsaných thrillerů s nečekaným odhalením v závěru, které nutí přemýšlet. Zejména nad motivací pachatele, protože tohle je opravdu jen velice těžce pochopitelné.
Je to vlastně taková další kniha, která je zároveň i hrou – přijde na to čtenář?
Já ne, a vlastně jsem i ráda, protože jsem tak nebyla ochuzena o to záverečné velké překvapení, které (pokud je opravdu překvapením) vždycky knihu dokáže dostatečně ozvláštnit a zařadit ji do vyššího a méně zapomenutelného levelu.
Kniha za přečtení určitě stojí.
Je to kniha o ženách a vzhledem k bytostně ženskému tématu – primárně určená taky pro ženy – trochu naivní, trochu idealizovaná, ale zároveň s ohledem na dobu, ve které se odehrává, i dost emancipovaná.
Líbila se mi ta propojenost s daleko známějšími biblickými postavami (Izák, Rebeka, Ezau, Jákob, Josef…), o existenci Díny v Jákobově rodu jsem totiž dosud vůbec neměla povědomí. Proto se mi líbil ten nápad vybrat si právě ji jako ústřední postavu a postavit na těch docela malých známých základech příběh Díny podstatně rozvitější, barvitější a obsažnější, než jaký lze dohledat například na wikipedii, a takto ho pak zasadit mezi ty známé příběhy ostatních členů její rodiny.
Dál už je to jen na vkusu čtenáře – chápu, že v mnoha případech může vyvolat určitě velké emoce a dojetí, na mě to ale stylem psaní působilo bohužel až moc červeně – přesně jako ten název knihy, stan, a hlavně to, k čemu byl určený.
Ale třemi hvězdami oceňuju tu fakt nápaditou myšlenku.
„Nejlepší hra je ta, u níž si člověk neuvědomuje, že ji hraje…“
Perfektní psychologický thriller, který má spád.
Na začátku trochu ne nepodobné známému filmu Hra s Michaelem Douglasem – znuděný psychoanalytik dostává dopis, který vyvolá pravou hru o život.
Kniha je rozdělená na tři části – v té první se roztáčí kolotoč vzpomínek na možnou příčinu této zvrhlé hry a přináší zběsilou honičku a pátrání po křivdách a hříších minulosti, druhá je zdánlivě klidnější (je - není konec této hry?), a v té třetí se charakter hry významně mění a psychoanalytik začne v praxi uplatňovat svoji profesi.
Zápletka této knihy je dobře promyšlená, i když motivace pachatele a hlavně složitý způsob, jakým chce docílit potrestání a zadostiučinění, mi přišly až moc nereálné a pro pachatele nesmyslně a zbytečně náročné a komplikované.
Ale v duchu žánru a kvalitě jeho zpracování to jako vadu na kráse zas tak moc nevnímám. Spíš oceňuju um autora, že i nepravděpodobné nesmysly, které by mě v mnoha jiných knihách „otrávily“, dokáže literárně zpracovat tak, že vůbec nevadí.
Tak tuto knihu, která sice jistě nebude žádnou mainstreamovou záležitostí či bestsellerem (a to vůbec ne díky obsahu či kvalitě, ale zcela prozaicky jen vzhledem k minimálnímu počtu vydání – což mimochodem pokládám za obrovskou škodu), považuju za jeden z největších pokladů mé osobní knihovny.
Možná proto, že jsem byla seznámena se zákulisím jejího zrodu, možná proto, že je to výrazně místní a osobní záležitost spojená s mým rodištěm, ke kterému mám pořád velký citový vztah.
Tvorba této knihy byla pro autora patrně hodně osobní - pro koho byla psána, je jasné už z jejího názvu. Autor vycházel z reálného, velmi dobře známého prostředí a kolem něho vystavěl imaginární svět opírající se o známé pověsti a vyprávění z tohoto kraje, které dále dle své fantazie rozvinul, a navíc do něho zakomponoval i spoustu reálných osob ať už z historie či ty současné.
Název „vyprávěnky“ je velice vhodně zvolený, protože se nejedná o pravé pohádky…v těchto „vyprávěnkách“ totiž stejně jako v opravdovém životě všechno nekončí jen a jen dobře.
Pro někoho může být tato kniha docela úzkoprofilovou záležitostí, protože všechny příběhy jsou velice silně provázány se skutečnými místy vesnice, kde se odehrávají.
A to nejen samotným dějem.
Kniha má totiž jeden obrovský bonus, čím výrazně přesahuje rámec běžné knihy pro děti.
Naprosto skvělé je zde totiž zakomponována i hádanka, jejíž postupné rozlušťování čtenáře provází celou knihou.
Ale ani jejím rozluštěním totiž vůbec nic nekončí. Vyluštěním teprve začíná vlastně opravdové dobrodružství…to skutečné hledání „něčeho“… (ne – prozrazovat nebudu, aby budoucí čtenáři neztratili pointu), přinutí tak čtenáře po jejím přečtení vyrazit ven, do reálného světa a ten fantazijní v něm zkusit najít.
Tato propojenost literatury a nefalšované hry a zábavy je jedinečná a originální.
Není možně se nezmínit ani o bohatých a nádherných ilustracích knihy vytvořené samotným autorem, které tvoří v knize výraznou složku, jsou nepřehlédnutelné a perfektně doplňují jednotlivé příběhy.
Toto všechno, co bylo zmíněno, tak vytváří jedinečný, skvěle propracovaný ucelený a komplexní balíček příjemného počtení, poetiky, zábavy, nápadů, místopisu, ale i spousty nového poznání.
Je jen velká škoda, že tuto knihu má možnost poznat pouze velice malý okruh čtenářů. Myslím, že by dokázala zaujmout i spoustu těch, pro které je vesnice Slopné úplně neznámým pojmem.
Bezprostředně po přečtení knihy jsem absolutně nevěděla, jaký komentář bych k ní vlastně měla napsat.
Upřímně řečeno…v hlavě jsem měla docela zmatek. Přečetla jsem to sice jedním dechem, ale? Líbilo se mi to vůbec?
Považovala jsem téměř za povinnost mít tuto knižní prvotinu od Petra Michálka ve své knihovně - jsem pochopitelně ovlivněna důvěrně známým prostředím – reáliemi Zlína, kde se kniha odehrává, protože zde žiju, a proto opět v tomto případě neumím být úplně nestranná a nezaujatá. A samotný Zlín rozhodně není v tomto příběhu jen doplňující kulisou, ale vlastně rovnocenným hlavním hrdinou stejně jako hlavní postava Jan.
Kniha balancuje na pomezí prostředí drsného klasického, ale reálného thrilleru a nějakým podivným až absurdním světem mimo realitu, kdy jsem často nedokázala vůbec rozlišit, zda se některé situace hlavnímu hrdinovi opravdu dějí nebo jsou to jen nějaké groteskní výplody v jeho hlavě.
Chvílemi jsem proto napětím ani nedýchala, chvílemi jsem zase úpěla…co to proboha je?
Děj je pro „Zlíňáky“ vymyšlen a časově zasazen právě do této doby naprosto dokonale.
Točí se totiž kolem 700. výročí první zmínky o Zlínu a přesně příští víkend (od mého komentáře) v reálném Zlíně proběhnou jeho skutečné, hlavní a největší oslavy.
Autor do knihy zakomponoval i některé skutečné prvky plánovaného programu oslav, zasadil zde dále spoustu reálných známých osobností české společnosti, které jsou se Zlínem spjaté…to všechno nahrává neskutečné autenticitě románu. Upřímně řečeno, nevím, jaké budu mít pocity, až budu v sobotu sledovat například provazochodeckou show nad náměstím, proslov primátora nebo například požehnání arcibiskupa. Všechno toto autor v rámci své literární fantazie do knihy zakomponoval a s nadsázkou řečeno - můžeme jen doufat, že se nikdo knihou nebude inspirovat.
Místopis Zlína v knize nemá chybu. Je naprosto detailní, jsou zde přesně a dokonale popsány různé ulice, náměstí, budovy, kavárny, divadlo, s velkou nadsázkou lze tvrdit, že lze knihu využít i jako takový malý městský bedekr.
Proto bylo pro mě na jednu stranu umístění příběhu do Zlína neskutečným bonusem, ale na tu druhou zase samotná akční zápletka mi na Zlín připadala zas až dost přitažená za vlasy a víc uvěřitelné by mi to připadalo určitě například někde v jakémkoliv americkém městě. Taky mi v určitých situacích dost vadilo a absolutně jsem nechápala naprosto nelogické jednání a chování hlavního hrdiny, někdy jsem si prostě říkala „to už je trochu moc“, to se asi opravdu odehrává jen v jeho hlavě a čekala jsem proto úplně jiné závěrečné rozuzlení.
Ale i přesto je to kniha opravdu čtivá. Je patrné, že autor se v určitých detailech inspiroval například i D. Brownem, zejména co se týče ukončování kapitol, které nedovolí od knihy jen tak odejít, ale navozují zvědavost číst pořád dál a dál.
Ostatně načteného D. Browna potvrdil i sám autor na besedě, kde objasnil, vysvětlil, zdůvodnil i nás seznámil se spoustou věcí ze zákulisí vzniku této knihy. Ostatně i velice pozitivní dojmy z této besedy mi trochu změnily celkový náhled na knihu a hodně přispěly k těm konečným čtyřem hvězdičkám.
„…Pomalu jsem začínal chápat, že být šťastným člověkem není dokonalá idylka z pohádek, nýbrž převaha radostí v životě nad jeho strastmi…“
Bez ohledu na to, že školní roky jsou pro mě už dávná historie, a tím pádem rozhodně nejsem cílová skupina pro takové téma, tato kniha se mi opravdu líbila. Bez problémů jsem se do ní dokázala ponořit a i vžít do pocitů hlavního hrdiny, a proto velice oceňuju „um“ tak mladého autora. Jeho způsob vyjadřování vzhledem k věku, ve kterém knihu napsal, působí hodně vyzrále a navíc je mimo jeho nesporný literární talent dost patrné, že to má i v hlavě velice slušně srovnané.
Kniha začíná pozvolně, lehce – řeší běžné problémy teenagerů, ale postupně se pomalu začíná plížit pocit, že ty problémy asi nezůstanou až tak běžné, napětí se stupňuje až do neskutečně silné eskalace v závěru knihy.
No…ke konci jsem měla husí kůži….a ten celkový závěr…prostě uff.
Veliké a příjemné překvapení a hlavně obrovský potenciál autora do budoucna.
Mimo jiné oceňuju i ilustrace, které výstižně doprovázejí jednotlivé klíčové okamžiky v kapitolách.
Kniha s výmluvným názvem staví hlavního hrdinu před složité dilema:
Jak určit toho, kdo má větší právo žít? Podle čeho rozhodnout…a jak pak vytěsnit dotěrné myšlenky, jestli to rozhodnutí bylo správné?
Je to taková kniha o čekání a o volbě, při které si ten, kdo rozhoduje, snaží zachovat morální kredit.
Kniha dále také ukazuje, jak se dva lidé rozdílných povah, rozdílného postavení a rozdílného rodinného zázemí vypořádávají s nadměrně složitou situací, v čem hledají motivaci nevzdat boj o to, aby dostali ten pravý „dar života“. Poutavou formou popisuje jejich naděje, zklamání i okamžiky, kdy si uvědomují, kolik toho svým blízkým ještě neřekli a současně jich děsí, zda ještě vůbec bude mít šanci to napravit.
Autor mě překvapil, dosud jsem na jeho tvorbu nenarazila a s romány z nemocničního prostředí jsem dosud měla spojeného maximálně tak R. Cooka nebo například E. Segala. Styl Denkerova psaní se mi líbil. Dost se mi třeba také líbilo, jak bylo v textu kurzívou odlišeno to, co se odehrávalo jen v hlavách postav, jejich myšlenky, které si nechávali pro sebe. Parádně to zpřehledňovalo čtení.
I když byla tato kniha napsána před více jak třiceti lety a medicína se od té doby výrazně posunula, vůbec nepůsobila zastarale a neaktuálně.
Akorát si bohužel jen troufám tvrdit, že rozhodování v reálném životě by vypadalo asi jinak. Určitě by bylo postaveno na jiných měřítkách a kritériích a rozhodující roli by měly asi úplně jiné faktory. Ale jako román - přitažlivé, emotivní i zajímavé a poučné čtení.
Kniha, jejíž výsledkem je vlastně jediná rada – hubnout smysl nemá. Protože právě to se knihou snaží autorka odlehčenou formou sdělit.
Takže, kdo chce opravdu zhubnout, rozhodně ať tuto knihu nečte. Naopak, kdo hledá alibi, proč nehubnout, pro něho je jako stvořená.
Krátké situační útržky a momentky ze života obyvatel několika vesnic z okraje Valašska.
Je to takový humorný návrat do doby, kdy místo hospod existovala pohostinství, jejich majiteli byly Jednoty, kdy jejich návštěvníci zapisovali svoje zkušenosti a dojmy do knih přání a stížností, kdy politika nebyla středobodem vesmíru, kdy neexistovaly mobily a jediným způsobem vzdálené komunikace byly většinou nefunkční telefonní budky, kdy se po silnicích proháněly žigulíky a trabanty, kdy ženy nosily krimplenové kabáty, kdy autobusy jezdily tak přeplněné, že když přistoupil předními dveřmi nový cestující, zadními jeden stávající vypadl ven, kdy na všechno dohlíželi speciální dohlížecí výbory plné uvědomělých občanů, a kdy třeba knížka stála asi deset korun…jako tahle.
Je to útlá knížka plná úplně jednoduchého, lidového, občas vulgárního humoru…takového, nad kterým není nutné se vůbec zamýšlet, ale který sem tam při správném naladění dokáže svou nenáročností třeba aspoň trochu zlepšit náladu. Některé kapitoly byly skvělé a opravdu mě donutily k úsměvu (zejména díky obrazné představivosti), některé zase pochopitelně trochu slabší a nudnější. Celá kniha je doplněna výstižnými obrázky Petra Urbana…už tento fakt dokáže napovědět, co od knihy očekávat. Co mi na knize trochu vadilo, byla absence typické valaštiny. Pouze sem tam se objevilo nějaké valašské slovíčko. Vzhledem k tomu, že z tohoto kraje pocházím, ten spisovný (a občas bohužel pro mě nepochopitelně přímo „pražský“, viz i citace z knihy dole) jazyk mi s knihou vůbec nekorespondoval. Celé to pak ztrácelo trochu ze své osobité zemité atmosféry této oblasti, která je pro Valachy právě i díky tomu svéráznému nářečí tak typická.
Ale jinak…samozřejmě že se nejedná o žádný literární skvost ani perlu humoru, ale k občasnému vyčištění hlavy pro ty, kteří neuznávají výhradně inteligentní humor, posloužit umí.
„Ale ono to není zase tak jednoduchý, jak je to vevnitř složitý, umět udělat ze sebe v pravý čas blbce. Víš, já jsem v těhle záležitostech profík! Jenže já už jsem takový profesionál, že někdy i sám o sobě myslím, že jsem i ve skutečnosti blbec….“
O „číhošťském zázraku“ a jeho zneužití komunistickým režimem, jsem již samozřejmě slyšela, ovšem víc, než samotný pohyb kříže, který se sice dodnes nepodařilo přesvědčivě vysvětlit, mě oslovil tragický dopad této události na osud faráře Toufara, kterého si tehdejší StB prostě vybrala…
Kniha není ani tak o samotném zázraku s křížem, daleko větší prostor je dán konkrétním a reálným postavám – zejména osobám zainteresovaným do vyšetřování zinscenovaného případu. Románovou formou ukazuje, jak samotní členové StB tento případ vnímali, jak ho řešili a jak bezohledně konali z obav dopadů do svých životů a vlastních osudů, které měli v tehdy v rukách úplně jiní lidé. Nejemotivnějšími a nejhoršími okamžiky v knize byly pochopitelně asi popisy metod, kterými se StB snažila přinutit faráře ke smyšlenému přiznání. To bylo hodně silné a hodně se mě to dotklo.
Kniha balancuje na pomezí literatury faktu a klasické beletrie. Je to rozhodně zajímavé a přínosné čtení, další připomenutí, že na určité věci z minulosti by se nemělo zapomínat. Už kvůli budoucnosti.
Tato útlá knížka za přečtení stojí, je dost poučná, minimálně dokáže rozšířit všeobecný přehled.
Thriller s nálepkou „pro ženy“ u mě již dopředu evokuje na jedné straně zaručenou čtivost, ale na druhé straně i určitou jednoduchost. Obě tyto moje zakořeněné představy kniha splnila. Autorka se s tím moc nepárala. Téměř ihned po otevření knihy a bez příprav nahodila klíčovou zápletku a dál už jsem se vezla na očekávané vlně pravidel těchto typů thrillerů - hledání pravdy, nedůvěra a házení klacků pod nohy lidí kolem, včetně téměř všech nejbližších, a v rovině s tím současně nezbytné řešení narušených vlastních milostných vztahů. Nicméně rozhodně nechci, aby tato moje slova byla vnímána jako výsměch, kniha je opravdu velice čtivá, což bývá u mě víceméně pro hodnocení knih rozhodující. Nechci být pokrytecká a špatně hodnotit knihu, kterou jsem přečetla víceméně jedním dechem. Tu jednu hvězdičku dolů srážím pouze za velmi předvídatelné rozuzlení, které ve srovnání s předchozí přečtenou knihou, kde mi to nevadilo vůbec, bylo přece jenom daleko víc dopředu jasné a očekávané, takže celému příběhu tak chybělo to obvyklé strhující finále.
Moje první setkání s Dominikem Dánem, což určitě ovlivnilo celkový dojem z knihy. Hlavní postavy – kolektiv vyšetřovatelů a jejich vztahy - jsem neznala, takže jsem z počátku v té spoustě nových jmen měla docela chaos. Ústřední příběh točící se kolem „sanatoria“ pro seniory mě ale bavil hodně. Děsivě na mě působilo hlavně to, že jsem se nedokázala zbavit pocitu, že něco podobného může být klidně reálné. Staří a opuštění lidé jsou hodně zranitelní a už se většinou nemůžou dost dobře bránit a jsou prakticky naprosto závislí na několika málo lidech...a pokud se to tohoto úzkého výběru dostane osoba necitlivá, bez empatie a navíc třeba i s ne příliš dobrými úmysly, život těchto lidí se může stát podobným peklem, do jakého se dostali staří lidé v této knize.
Druhá dějová linka představující soukromé pátrání Chosého mě moc nebavila, ale chápu, že to bylo asi hlavně neznalostí předcházející knihy, na kterou tato dějová linka evidentně navazovala.
Asi by se mi líbilo, kdyby autor dal na úkor této části spíš více prostoru samotnému hlavnímu příběhu a dění v sanatoriu.
Úplně mi nesedl ani styl psaní autora – především co se týče dialogů. Hodně mi jich připadalo nezajímavých, zbytečných, a postrádající smysl v souvislosti s dějem knihy.
Možná chtěl autor tímto vnést do postav určitou civilnost a reálnost obyčejných lidí – určitě nelze pominout, že v reálném životě takto hovory ve skupinách lidí opravdu vypadají, ale mě osobně to v knize dost nesedlo, vlastně mě to i trochu nudilo a spoustu takových částí jsem i přeskakovala, abych se dostala zpátky do příběhu, který mě zajímal. Celkově za mě průměr – tři hvězdičky.
Taková průměrná kniha, ideální odpočinková, nekomplikovaná četba založená na praštěné a nefunkční rodině. Celý děj se točí kolem příprav na svatbu neurotické Emily, jejíž nevyrovnaná povaha byla zřejmě formována výchovou svérázné matky – psycholožky, která díky profesní deformaci všechny své děti neustále analyzuje a společnými sezeními se snaží utužovat rodinné vztahy. Jak tyto snahy končí, se dá samozřejmě slušně odhadnout. Kniha nemá téměř žádný děj, zápletky jsou založené především na líčení charakterů svérázných a originálních charakterů postav. U knihy jsem se sice neválela smíchy, ale účel, kvůli kterému se si ji vybrala, což byl odpočinek od drsných thrillerů, splnila. Ovšem jsem přesvědčená, že za pár dní na ni úplně zapomenu.
Příjemně a humorně laděná knížka, při čtení které nejpoužívanější slovo za poslední téměř dva roky „korona“ výjimečně nevzbuzuje ani strach, ani obavy, a vlastně téměř vůbec žádné negativní pocity. Prostě dokonalý protipól chodu dnešního světa. Příjemný únik aspoň na několik večerů.
Hlavní hrdinka Jitka je sympatická, její peripetie s klienty působí reálně a jsou zcela uvěřitelné, protože snad každý z nás, kdo občas cestuje, na podobné typy lidí občas narazí. A to nemusí být ani delegát cestovní kanceláře. Já sama jsem zažila spoustu okamžiků, kdy mi na cestách bylo průvodců, kteří nás měli na starosti, opravdu docela líto. A to jsme slovo COVID ještě vůbec neznali. Prostě, bez ohledu na dobu - někdo si cestování umí užít s nadhledem a neřeší malichernosti, a někdo to má naprosto naopak. Malichernosti povyšuje na zásadní problém a umí si tak kolikrát otrávit celou dovolenou. Kniha není moc obsáhlá, čte se dobře, akorát škoda, že jsem řecký slovníček na konci knihy neobjevila hned na začátku. Někdy mi to dost zkomplikovalo čtení, ale to je moje vlastní blbost. Nijak mi nevadilo ani často vulgárnější vyjadřování, žiju v reálném světě a takový slovník kolem sebe slyším dnes a denně. Je to bohužel reálné tak, jak je reálná „korona“ kolem nás.
Prostě odpočinková četba, která neurazí a pobaví.
…..Akorát potencionálním delegátům nebo průvodcům, kteří jsou na tuto práci natěšení, možná sebere pár iluzí….
Z knihy jsem trochu rozpačitá, protože jsem se při jejím čtení cítila trochu jak na horské dráze. Chvíli jsem ji neskutečně hltala a hned z toho mě nudila tak, že jsem se do jejího čtení musela spíš i nutit.
Je to kniha, která je kompletně celá napsaná formou dopisů, kniha, která prostřednictvím sondy do duše matky popisuje destrukci psychiky nepřímých obětí zločinu. A bezpochyby ji popisuje skvěle. To je také to, co se knize rozhodně nedá upřít – ta vynikající propracovanost, psychologie a vykreslení různorodých lidských charakterů a povah. Ovšem na druhé straně mi některé popisy a vzpomínky na uplynulou část jejího života připadaly až moc zbytečně zdlouhavé a popisné. Myslím, že by knize vůbec neublížilo, kdyby měla tak o jednu třetinu stránek méně.
Tato kniha ale určitě nutí k přemýšlení. Není to rozhodně žádná oddechovka, která před usnutím zklidňuje mozek, právě naopak – vyvolává řadu otázek a děsí svou aktuálností v dnešní době. Řeší zejména otázku, jak velký podíl na budoucím chování dětí má výchova v rodině a z jak velké míry můžou rodiče ovlivnit to, co se z jejich vlastních dětí stane. Co hraje větší roli v tvorbě osobnosti? Míra lásky a způsob života v rodině nebo je osobnost člověka tvrdě dána už narozením a jakékoliv rodinné návyky už nehrají žádnou roli?
V této knize jsem si nenašla žádnou postavu, kterou bych si oblíbila. Maximálně možná Celii, ale té mě bylo v její dětské nevinnosti spíše jen líto. Jinak nic – nemohla jsem najít sympatie v matce, která své dítě nenáviděla už v době, kdy se ještě ani nenarodilo nebo v otci, který odmítal vidět to, co měl přímo před očima. A Kevin? Ten mě z popisu matky děsil hned už od narození…
Zvláštní kniha.
Ale nedá se jí upřít gradace. A pokud čtenář vydrží 450 stránek psychologie, propracuje se k slušně šokujícímu závěru.
Ale jestli byla zodpovězena základní otázka, proč….spoilerovat nebudu.
Téma fajn, ale zpracování mě nějak moc nesedlo. Měla jsem problém se do knížky začíst a víc se do ní ponořit. Spíš jsem jen setrvačně čekala na rozuzlení, ze kterého jsem byla ale stejně trochu zklamaná, připadalo mi to celé nakonec dost překombinované. Pro mě osobně – nepříliš zdařile využitý potenciál skvělého nápadu.
Další z knih na téma podlehnutí sektám, které je pro mě vždycky přitažlivé, i přesto, že takové chování a jednání lidí moje hlava prostě nebere. Je to velice útlá kniha a podle anotace se jedná o román napsaný podle televizního scénáře. A bohužel na knize je toto dost patrné. Navzdory tíživému a mrazivému námětu na mě osudy postav nijak zvlášť nezapůsobily, nedokázala jsem se do nich vžít a sdílet s nimi jejich prožitky a pohnutky – suchý popis děje, rozpracovanost postav téměř nulová. Knihu jsem přečetla zhruba s takovými emocemi, jako čtu třeba recept na bábovku. Tím vůbec nechci snižovat a zesměšňovat bezesporu otřesné zážitky lidí, kteří se do podobně děsivých situací dostali. Rozhodně je nutné tyto příběhy ukazovat už kvůli tomu, aby takovým nebezpečným sektám podléhalo co nejmíň lidí, ale problém, který jsem s touto knihou měla, je opravdu jen v jejím stylu. Mnohem víc než román mě to bohužel připomínalo opravdu jen béčkový televizní film. Dvě hvězdičky dávám proto jen za naléhavost tématu, které je o to silnější, že se jedná o příběh vzniklý na základě skutečných událostí. Pro srovnání zkusím mrknout na ten film.
I přes vesměs kladné recenze jsem z této knihy byla spíš zklamaná. Začátek knihy a jejich několik prvních kapitol se mi líbilo, očekávala jsem, že v podobném poutavém duchu se kniha ponese celá. Ovšem zdálo se mi, že postupně tato poutavost pomalu mizí, kapitoly se mi vlekly, byly pro mě čím dál víc nezáživné a děj přestával mít spád. Dost mi nesedl způsob psaní autorky a kniha mě vlastně postupně přestávala bavit. Navíc anotace knihy většinu děje bohužel prozrazuje, takže ani napětí a nějaké překvapivé okamžiky nelze očekávat. Nový a naprosto neznámý byl pro mě příběh Iliany – matky obou bratrů, které je v knize věnován podstatně větší prostor než samotnému a daleko známějšímu příběhu Romula a Réma. Zejména za toto „rozšíření“ mýtů a pověstí kolem založení Říma, se kterým jsem se dosud nesetkala, dávám aspoň dvě hvězdičky.
Bohužel, toto mě vůbec nezaujalo. Anotace i dost vysoké hodnocení mě nalákaly, ale následovalo velké zklamání. Zápletka je sice zajímavá, ale vůbec mě nesedl styl psaní, připadal mi velice neosobní, nedokázal mě nijak vtáhnout do děje, a ačkoliv minulost hlavní hrdinky i současná zápletka byly dost kruté, absolutně mě to nechávalo chladnou a nijak mě to emočně nezasáhlo. Vlastně mi nakonec bylo úplně jedno, jak to dopadne, necítila jsem vůbec žádné napětí a to se mi u knih s podobnými náměty zas tak často nestává. Nevím…po této autorce už asi nesáhnu.
Snažila jsem se oprostit od skutečných historických fakt a knihu pojímat opravdu jen jako román, protože od doložených historických materiálů se opravdu dost liší.
I když je Lucrezia Borgia bezpochyby dost kontroverzní postavou v dějinách, její skutečná role v historii vlastně zas až tak jednoznačná není. Zda byla opravdu tak „zkažená“ nebo byla jen využitou obětí svého otce, to už se asi nikdy nedozvíme...je to dost podobné pohledu třeba na proslulou Alžbětu Báthoryovou.
V této knize má Lucrezia auru jasné oběti politických hrátek své rodiny.
Kniha je zaměřena na ne moc dlouhý úsek života této legendami opředené krásky a papežovy nemanželské dcery, víceméně na dobu jejího politicky dohodnutého manželství s Alfonsem Aragonským. I když v knize nechybí nic z toho, co by v historickém románu mělo být – intriky, mocenské boje, úklady a pochopitelně i romantická láska, přesto se mě kniha zas tak extra nedotkla. Takový průměr, který neurazí, ale také nijak zvlášť nenadchne.
„Víte, co je největší problém světa? Lidé, jako vy - inteligentní, krásní a silní. Předpokládáte, že všichni ostatní mají stejné ctnosti jako vy. Kdyby ano, nepotřebovali bychom tyrany. Jenže ve skutečnosti jsou lidé povětšinou vrtošiví, proradní, zbabělí a chamtiví. Chtějí, aby jim někdo rozkazoval. Pokud jim do rukou vložíte moc a snažíte se jim ukázat, jak snadno jimi vůdcové manipulují a klamou je, velebí vás za to? Ne, nic takového. Plivají na vás, vyhazují vás s nadávkami ze svých domovů. Není až tak snadné někoho oklamat. Jenže lidé chtějí být klamáni. Vyhovuje jim nevolnictví, a když jim uvolníte pouta, začnou být popudliví.“