Pepa62 komentáře u knih
Žádný velký čtenářský zážitek se, v mém případě, nekonal. Naopak. Chvilkami mi to přišlo jak z červené knihovny, to především příběh Giulie, a občas jako nějaký feministický manifest, to v případě workoholičky Sarah a občas jako bych četl hesla z wikipedie, to v příběhu Smity.
Vím, že srovnání trochu pokulhává, ale román Hodiny od M.Cunninghama, rozsahem srovnatelný, je naprosto jiné čtení.
V prosinci 2016 zakoupeno, v září 2018 přečteno. A můj dojem z knihy ? Vynikající! Na knize mě bavilo naprosto všechno, stavba příběhu, příběh samotný, autorčin styl, prostředí, postavy ...
Připouštím, že kniha nemusí oslovit každého, nakonec diametrálně odlišnými názory na jednotlivé tituly se databáze knih jenom hemží, já jsem si ale četbu náramně užil.
No možná, že by to nakonec bylo za ****1/2. Jestli mi něco vadilo, tak to bylo použití magie v některých momentech. Vyloženě mi vadil kuchtík, jak z pohádek Zdeňka Trošky, který například vloží do pece deset bochníků chleba a vytáhne jich sto. Někdy mi přišlo užívání kouzel trochu nelogické. To když se třeba všichni radují, že se jednomu z prachmistrů podařilo zastřelit velmi významného privilegovaného, který v minulosti smetl celou armádu - úplně sám. A tady se nechá zastřelit!
Ale jinak opravdu velmi dobré!
Na knize mi vadilo hned několik věcí. Vše špatné, co vás v souvislosti s Afrikou a Amerikou napadne, se v knize objeví. Vzhledem k tomu, že kniha má pouze cca 200 stránek, to na mě někdy působilo až moc křečovitě. Jako by měla autorka strach, že snad na něco důležitého zapomene.
A tak se například pár větami vypořádá se školní šikanou, přestože vede až k sebevraždě, nesmí pochopitelně zapomenout i na šíleného střelce s automatickými zbraněmi. Nic z toho pak už do děje nevstoupí, další život hrdinky to nijak neovlivní, nepoznamená. Prostě typické americké středoškolské události.
Američané, tedy ti, kteří se v knize mihnou, se vesměs chovají jako idioti, jsou hloupí a povrchní, škola v Americe je tak jednoduchá „že by ji udělal i osel“, americké vojenské zahraniční mise atd.
K Africe samozřejmě patří AIDS, znásilněná holčička, bezohlední kolonizátoři a podobně se chovající strany vzešlé ze „svobodných“ voleb, pochybné charitativní organizace, naivní voliči a naivní sny o lepším životě „tam“, především v Americe, buldozery rovnající domovy se zemí, čínský šunt, zahraniční investoři zneužívající levnou pracovní sílu atd.
Hodně času je věnováno dětství a především kradení a konzumaci a následně vyměšování kvajávy. Vedle toho si děti i samozřejmě hrají a povídají a občas se objeví nějaké to: drž tlamu, ty jeden sráči, ty jeden vykotlanej zube... Až v Americe si hlavní hrdinka s nostalgií vzpomene, jak třeba jednou pastelkami s charity pomalovali celou zeď velkými penisy.
Jednu chvíli si hlavní hrdinka přeje otcovu smrt, protože ho z mnoha důvodů nesnáší a těm důvodům se dá i rozumět, ale o dvě stránky dál, už to je táta, který půjde do nebe a hrdinka si přeje, aby byla silnější a mohla ho vzít do náruče a pochovat.
Takže pro mě to není kniha ani velmi dobrá, natož výborná, ale jenom dobrá.
„Chcípněte,vy odporní kacíři!“ zaječela nějaká mladá žena,načež zvedla nad hlavu obrovský kus zdiva a shodila ho na hlavy Volarů. Dopadl mezi štíty a zanechal v nich díru… Jasný, ve fantastice musí být člověk trochu nad věcí a asi nemá moc cenu přemýšlet nad tím, kolik kilogramů těžké kusy zdiva normálně mladé ženy zvedají nad hlavu, ale tady mi to vyloženě vadilo, podobně jako některé další situace vylíčené v knize.A nesedla mi vlastně, na rozdíl od prvního dílu trilogie, kniha celá.Rozhodně celkovému dojmu asi nepomohlo, že jsem knihu četl s větším časovým odstupem od dílu prvního, takže mi některé souvislosti trochu unikaly, poměrně často jsem se vracel v knize zpátky, abych se podíval,jak vlastně skončila daná dějová linie, pomáhal jsem si seznamem postav, abych si ujasnil, kdo je kdo (není mi moc jasné, jak budu v tomto smyslu „bojovat“ s Eriksonem a jeho MKP, která mě čeká).Vše se odvíjelo tak nějak předvídatelně, je vám jasné, že hrdina dorazí za pět minut dvanáct a zachrání jiné hrdiny. Prostě další trilogie, kterou nedočtu. Mám vůbec zkoušet Císařovy čepele?
Dočteno a ohodnoceno čtyřmi hvězdičkami, což v mém případě znamená, že by se mělo jednat o knihu velmi dobrou. Ale abych se přiznal, nevím do jaké míry ovlivnila mé hodnocení i ta určitá gloriola, která knihu předcházela a provází a také to téma, o kterém kniha pojednává. A pořád se nemohu zbavit jedné myšlenky, která mě v souvislosti s touto knihou napadá.
Nemají to autoři a jejich knihy, kteří nějakým způsobem zachycují hrůzy a děsy 2. světové války, kteří zpracovávají témata koncentračních táborů, holokaustu, přece jenom „jednodušší“? Tím jednodušším nemyslím samotný proces vzniku knihy, ale pak to následné přijetí veřejností. Jestli už jenom ten fakt, že taková kniha dokáže vyvolat silné emoce, dojetí,pohnutí, nás trochu podvědomě neovlivní při hodnocení.
Co mi trochu vadilo.
1. Především v první části jsem měl problém si za dialogy a úvahami, které vedou dětští obyvatelé tábora, představit dvanáctiletá děvčátka.Viz třeba str.83. „Cítíš se stejně jako já?“ „Cítění si připouštím, jen když zapadá slunce,“zněla odpověď. „A jak se teda cítíš,když zapadá slunce?“ „Provinile , protože budu žít navěky“.
2. První den po příjezdu do tábora, jsou děvčata nejenom odtržena od maminky a dědečka, ale zároveň jim před očima zemře na jejich lůžku jiná holčička, je s ní poměrně nešetrně naloženo, přesto celou situaci berou velmi statečně. Podobné otupení a lhostejnost bych čekal od „starých“ dětských táborových mazáků, ale ne od někoho, kdo je na místě pár hodin.
3. Císařský řez provedený třináctiletou dívkou. Ale možná, že je takový případ zdokumentovaný.
4. Závěr. Ten mi přišel opravdu moc „happy“, přestože připouštím, že kniha je inspirována skutečným příběhem, a že válka přinesla spoustu takřka neuvěřitelných příběhů, odloučení a shledání.
Zřejmě nejsem ten příklad literárního labužníka, který by si, podle autorky doslovu,měl tuto knihu náležitě užít, protože mě poslední román de Vigan absolutně neoslovil.
Bohužel nic z toho, co je na knize vyzdvihováno, mě nezaujalo.Nedokázal jsem přistoupit na to, že by ona tajemná „L“ měla být fyzicky skutečná,protože ta rychlost a především ten způsob a rozsah, jakým si hlavní hrdinka nechá L vstoupit do života a všechno a všechny ostatní z něj vytěsnit, mi přišla opravdu těžko uvěřitelná. Takže je L důsledek vzrůstající deprese hrdinky? Pokud na to ale přistoupím, tak už jenom těžko mohu ocenit tu údajnou hru se čtenářem,kdy mám být neustále na pochybách, co je a není „fikce“, co je a není „skutečné“.
Kniha má být, i mimo jiné,mrazivým hororem a vynikajícím psychologickým thrillerem a údajně čtenáře a kritiky napadají dvě jména:Hitchcock a King.Minimálně v případě S.Kinga, přestože je autorkou v knize dvakrát citován, se jedná,podle mě, o srovnání, které hodně „kulhá“. Seriál Policie Modrava není opravdu něco jako Temný případ.
Věřím, že po vydání úspěšné knihy, je těžké přijít s něčím novým, lepším, že je těžké nezklamat očekávání čtenářů a nakladatelů, ale mám problém přistoupit na „fňukání“ románové Delphiny nad ztrátou inspirace (pokud nemáš co sdělit Delphino, tak nepiš !) a nad další tvrdou životní zkouškou v podobě odchodu dětí z domova.
A jedna věc mě na knize až iritovala.Ten v románu opakovaně kladený důraz na to, že čtenáři vyžadují především „pravdu“, to, že kniha získává na síle především tím, že je autentická, že je psaná podle skutečného příběhu.
Mě konkrétně zajímá především příběh a způsob jeho podání a ten se, podle mě, autorce tentokrát moc nepovedl.
„Stehlík je unikát..., oslňující román..., pravé literární potěšení...“. Podobné superlativy z přebalu, doporučení například od Stephena Kinga, Pulitzerova cena, to vše přináší velká očekávání.
Já, bohužel, podobné nadšení nesdílím. Četba těch 730 stránek mě připomínala jízdu rychlovlakem, který provází skvělé reference spousty nadšených cestujících, vlak chvilkami pěkně sviští, cesta vesele ubíhá, pak ale vlak několikrát výrazně zpomalí, někdy takřka zastaví a když nakonec dorazíte do cíle, tak jste z celkového dojmu poněkud rozpačití.
Příprava na román zabrala autorce určitě spoustu času, a tak jako by měla potřebu všechny ty nabité znalosti „prodat“ - podívejte, co jsem všechno, například, zjistila o restaurování starožitností.
Takže, pokud zůstanu u onoho přirovnání (každé přirovnání poněkud kulhá) k rychlovlaku, tak cesta dobrá, občas výborná, občas poněkud pomalejší a celkově poněkud zbytečně dlouhá. Nicméně nad dopravcem hůl nelámu a rozhodně vyzkouším jeho chystané spoje do stanice Tajný příběh a Malý přítel.
Ke knize mám tři zásadní výhrady.
1.Musím se přiznat, že začínám být trochu alergický na podobné postavy, jakou je hlavní hrdina posledního Houellebecqova románu. Muž středního věku z nefunkční rodina (roky se nestýká se svými rodiči), osamělý, neschopný navázat trvalý vztah, materiálně zabezpečený, uvažující o sebevraždě, netušící, jak naplnit svůj život, který se mu „smrskne“ na sex, jídlo a práci.
2.Rozumím hrdinově fascinaci spisovatelem Huysmansem, ale mě pasáže, kdy se Houellebecq pouští do úvah o dílech tohoto a jiných francouzských spisovatelů 19. století, nebavily a měl jsem tendenci je přeskakovat.
3.Rychlost a rozsah podvolení. Jasně, jedná se o fikci podanou na 230 stranách textu, ale mám problém přijmout tu apatii a rychlost, s níž, nejenom Francouzi, přistupují k nástupu islámu. Během několika málo dní mají například všechny Pařížanky kalhoty. Naprostá a zásadní změna společnosti je popisována, jako kdyby prakticky jednu parlamentní stranu střídala jiná, tedy, že nějaké změny, i třeba nepříjemné budou, ale nic až tak zásadní se neděje.
Už dlouho se mi nestalo, že bych se s některou knihou takto zásadně minul.Vysoké hodnocení a výborné reference slibovaly čtenářský zážitek, který se ale, v mém případě, nedostavil. Knihu jsem četl několik týdnů a celou tu dobu jsem čekal, kdy to konečně přijde, kdy i já okusím to nadšení z románu, tak jako mnozí přede mnou. Nedostavilo se nic.Zjistil jsem, že mě nezajímají jednotlivé osoby, jejich osudy, že mám problém se s kýmkoliv ztotožnit a knihu jsem dočítal tak nějak z „povinnosti“.