Petrush komentáře u knih
Kniha byla z velké části opakováním toho, co už zaznělo v knize Podminované dětství. Za základní pilíře sebeúcty autor považuje kladné odpovědi na otázky: Jsem vítaný? Jsem dostatečný? Získávám dostatek lásky a pozornosti?
Pokud některá z těchto podmínek není splněna, používají lidé tzv. antiprogramy jako např. perfekcionismus, přizpůsobivost, necitelnost, šikanování, touhu po moci, penězích, úspěchu, závislost na jídle, počítačových hrách apod. Tyto antiprogramy ale ke zvýšení sebeúcty nikdy nevedou. Je potřeba si vybudovat nové programy jako např. Jsem vždy dostatečný. Všechno, co potřebuji, mám v sobě. Jsem v pořádku. apod.
K tomu mohou dětem dopomoci rodiče, a to svým přístupem a především tím, že sami mají sebeúctu - tj. mají vyřešeny výše zmíněné podmínky (otázky) a mají v sobě správné programy, nikoli antiprogramy. Celá kniha by se dala shrnout jako jdete dětem příkladem, jste vzorem.
Několik pasáží pro mě v knize bylo zajímavých a otevřelo mi nový pohled. I když to bylo jen pár věcí, za přečtení celé knihy mi to stálo. Celkově ji ale až tak vysoko nehodnotím.
"Spokojenost může přijít jedině zevnitř, natrvalo k ní nikdy nedospějeme prostřednictvím vnějších věcí."
"Mnoho dětí musí prožívat, že je takřka bez ustání někdo kritizuje, opravuje a napravuje. Neustále se dozvídají, že něco není dobře. Mnohé se proto naučí obrnit se krunýřem, takže se zdá, jako by se od nich všechny útoky odrážely. Krunýř má chránit jejich zranitelné nitro."
"Aby se děti mohly naučit umění sebeúcty, potřebují někoho, kdo se sebeúctou sám žije."
Autorka se v knize věnuje velice zevrubně tématu hranic z různých pohledů (hranice a hra, pravidla, respekt, svoboda, láska ad.). Zvláštní důraz klade na nutnost připraveného prostředí, tj. prostředí vhodného pro danou vývojovou fázi dítěte, a dále na vědomé bytí v přítomnosti. Zabíhá do biologie a trochu do systémové analýzy. Čtení nebylo nijak zvlášť záživné, částečně je to překladem (občas poněkud zvláštní konstrukce vět). Nicméně za přečtení a popřemýšlení to stálo. Pokud si je někdo v tématu hranic nejistý a je mu blízké respektující rodičovství (a také třeba alternativní vzdělávání), může to být celkem inspirativní knížka. Ale nečekejte konkrétní rady.
"Dospělí, kteří mají mnoho práce a mají sklony k tomu, řešit problémy spíše hlavou než na základě vnímání celého těla a pocitů, často podlehnou pokušení projevovat dětem náklonnost pro ně nejpohodlnějším způsobem. Oslovují děti z veliké vzdálenosti, ze shora, nebo s nimi mluví naléhavě a s opravdovým zájmem, ovšem vlastním logickým a kauzálním způsobem. Když si pak všimnou, že něco není v pořádku, jejich tón bude ještě naléhavější a slova budou ještě více poučovat."
"Mnoho rodičů si stěžuje, že jejich dítě vyžaduje pozornost právě ve chvílích, kdy se jim to vůbec nehodí, když se vaří jídlo na plotně, zvoní telefon, přijde návštěva nebo jsou na toaletě. Takový typ chování je na pováženou: má dítě zkušenost, že mu dospělí pravidelně věnují pozornost, aniž by o ni muselo žebrat? Jsou rodiče při péči o dítě vždy přítomní, ne je napůl, s odvráceným obličejem, slovy a myšlenkami úplně jinde?"
"Když se usoužení rodiče ptají na "správné hranice", často prosí o všeobecně platné recepty. Ale umění být přítomní, vnitřně aktivní, i když navenek neděláme nic zvláštního, a nacházet přitom spojení mezi vnějšími příznaky a vnitřními souvislostmi nelze předat ani sdělit. K tomu musíme učinit osobní rozhodnutí znovu a znovu stanovovat hranice vlastním starým zvyklostem, setrvačnosti a lenosti."
Jak název napovídá, témata jsou v knize řazena podle abecedy. Sice se dá v pohodě číst od začátku do konce, ale to abecední řazení mi nesedlo. Na konci knihy je uveden seznam použité literatury, ale některá tvrzení by stálo za to přímo ozdrojovat. Např. v otázce, zda převažuje genetika nebo výchova, autorka jednoznačně uvádí jako hlavní genetiku. Není to tak dávno, co jsem četla knihu Genetika v širších souvislostech a z té naopak vyplývá, že vliv genů je přeceňován (vyjma určitých geneticky podmíněných chorob).
Autorka si občas protiřečí. A ještě ocituji (včetně zvýraznění textu) např.: "Maminky, opravdu RUŠÍTE dětský spánek, pokud spí s vámi v posteli, a narušujete partnerské soužití s vaším blízkým." Ok, ať má autorka názor jaký chce, ale ta paušalizace...
Celkově mě kniha neoslovila. Nedočteno, takže nehodnotím.
Knihu jsem si chtěla půjčit v knihovně. Náhodně jsem ji otevřela na "Metody pro předškoláky: Trestná lavice". V principu šlo o to, nechat dítě tak dlouho sedět, dokud samo neřekne, co udělalo špatně.
Knihu jsem vrátila zpátky do regálu. Ale třeba je jinak plná hodnotných a rozumných rad. To nevím.
Kniha nejde nijak zvlášť do hloubky ani nedává konkrétní návody. Je psaná nevýrazným stylem (to může být překladem).
Hlavní myšlenka je taková, že problémy v dospělosti pramení z dětství. Základní tři otázky, kolem kterých se vše točí, jsou: Byl jsem vítaný? Vyhovoval jsem? resp. Byl jsem pro své rodiče dost dobrý? Nasytil jsem se? (ve smyslu lásky, doteků)
Jestli něco ze zmíněného drhne, vytvoří si člověk už v raném dětství nejrůznější programy jako Nejsem vítaný, Nevyhovuju, Nenasytil jsem nebo např. Musím všechno zvládnout sám, Jsem neschopný, Nemám právo na radost/hněv, Svět je nejistý, Chci zůstat dítětem, Nejsem hoden lásky, Nesmím dělat chyby, Jsem vinen atd. atd. atd. Tyto programy i v dospělosti automaticky řídí naše myšlení a chování.
Autor popisuje druhy poruch vycházející z těchto programů (osobnost narcistická, hysterická, depresivní, obsedantně kompulzivní, závislá ad.). Doporučuje zvolit vhodné antiprogramy a vytrvale znova a znova myslet a chovat se podle nich. Konkrétní návod nedává, doporučuje mj. psychoterapii a meditaci.
"K dětem dorazí velmi brzo poselství: "Musíš se zlepšit, musíš toho hodně dokázat, abys vyhověl, jsi sice dobrý, ale ještě to není ono... " ... A důsledek? Všichni se bez ustání pachtí za uznáním, ale přitom jsou nespokojení."
"V hlubokém vztahu je každý z partnerů odpovědný za svoji spokojenost. Mnozí lidé mají ovšem jiný pojem o vztahu a lásce. Žijí v přesvědčení, že musí existovat partner, který je udělá šťastnými. Obzvlášť tehdy, pokud je velmi výrazný program Nenasytil jsem se."
Přeskakování v čase mi trochu vadilo, ale chápu, že to mělo zvýšit napínavost. Příběh poněkud překombinovaný a sepsaný dost zdlouhavě. Zajímavější to začalo být až tak ve dvou třetinách. Věta o tom, že si někdo zapálil cigaretu, mi už časem lezla na nervy. Závěr s pointou dojem trochu vylepšil.
Tak toto byla asi nejslabší knížka, kterou jsem od autorky četla. Ale dočetla jsem to.
Dva romantické příběhy, nenáročné čtení, happy end, příroda.
Nápadité, vtipné, hravé, poučné. Líbilo se.
Kresby jsou v tmavších barvách, místy ponuré, místy strašidelné. Příběh byl slabší než předchozí.
Podle mě by v dětské knížce nemělo co dělat hulení. Zhulení Čendy s huličem Vílem přispělo ke zdárnému vyřešení příběhu. Tohle se mi nelíbilo natolik, že to pro mě celou knížku dost shodilo.
Kresby jsou v tmavších barvách, místy ponuré, místy strašidelné. Příběh byl povedený. Dětem se knížka líbila.
Kresby jsou v tmavších barvách, místy ponuré, místy strašidelné. Příběh byl povedený. Dětem se knížka líbila.
Nestrukturované neformální úvahy o dětech, dětství, výchově, rodině, partnerství, životě. Četlo se to sice dobře, ale ten styl mi až tak nesedl. Víckrát v průběhu čtení mi přišlo na mysl, že názory jsou různé a že si každý nakonec musí vybrat, kterou cestou se vydá. Otázka ale je, jak svobodně si to vlastně vybíráme.
Pěkné vyprávění o tom, co zažila panda v Londýně. Knihu jsme četli jako náhodný výběr v knihovně bez souvislosti s cestováním.
Milé a vtipné čtení. Většina knihy jsou krátké kapitoly s popisem zdravých emocí (vděčnost, laskavost, pokora, skromnost, respekt a mnoho dalších). Nejvíc se mi líbily různé příběhy, na kterých jsou emoce ukázané. A taky to, jak opravdu mile a pozitivně celá kniha působí. Na závěr uvádí autor krátce tipy a cvičení pro rozvoj zdravých emocí. Tuto knížku je podle mě nejlepší číst pomalu, ideálně po jedné kapitole. Byla to první knížka od autora, kterou jsem četla, a určitě si ráda přečtu něco dalšího.
O laskavosti:
"Vlastně bych řekl, že se člověk začne chovat laskavěji už tím, že se uklidní."
O smysluplnosti, odhodlání a sebedůvěře:
"Do důsledku dovedená sebeláska znamená, že člověk abstinuje, zdravě jí, pravidelně cvičí a dobře si rozmyslí, s kým se stýkat a jak se bavit."
O vyrovnanosti:
"Být vyrovnaný, když je všechno v pořádku, je náramně snadné. Skutečná vyrovnanost se projeví za nečekaných situací."
"Odpuštění je vlastně nahrazení hněvu vyrovnaností."
Kniha je jakýsi "katalog nemocí". Autor vysledoval u svých pacientů, že často nemoci odpovídá určitý emocionální postoj nebo světonázor. Zajímavé čtení vč. příběhů jeho pacientů.
"Lidé musí pochopit, že nedokonalý není vesmír, ale jejich světonázor, tedy ne samotný svět, ale jejich model světa."
"Pane doktore, jak se mohu radovat ze života, když je tak mizerný a těžký, když se kolem dějí tak hrozné věci," slyším často od svých pacientů.
Teď také sedí v mé ordinaci starší pán a vyjadřuje svou nespokojenost se životem, s lidmi a vládou.
"V takových případech," odpovídám mu, "vždy lidem říkám, že se mají učit radovat se ze života. V dětství nás učí chodit, mluvit, psát, číst, počítat.
...
Neučí nás tomu, jak máme přijímat život takový, jaký je, bez naříkání a pocitu křivdy. Proto dospíváme nepřipravení k životu."
Nezajímavá kniha. Kdyby nebyla tak tenká, nedočtu ji. Autorka se často odkazuje na teorii her (E. Berne). Nejde do hloubky. Přišlo mi to celkově jako velmi povrchní přehled tématu.
Krásný nápad, pěkné obrázky, ale zpracování to kazí. Leporela v rámečku nedrží, otvírají se, vše se pořád sype ven a posunuje, takže nelze vyndat jen jedno každý den. Ani dát třeba na stěnu. Dobré na čtení, prohlížení a opětovné skládání do rámečku, ale ne moc jako adventní kalendář.