Petrush | Přečtené knihy | Databáze knih

Petrush Petrush přečtené 353

Tajemství jednoduché cesty

Tajemství jednoduché cesty 2011, Mabel Katz
3 z 5

Je to trochu delší knížka než Ho’oponopono - Havajský rituál odpuštění, kterou jsem nedávno dočetla, a ač obojí pojednává o tomtéž, přijde mi každá trochu jiná. Tajemství jednoduché cesty se mi líbilo o něco víc. Představuje myšlenky, které se dočteme i jinde (napadá mě třeba Bdělost od Anthony de Mella, Vztahy bez stížností), akorát tady mi forma moc nesedla.... celý text


Ho’oponopono - Havajský rituál odpuštění

Ho’oponopono - Havajský rituál odpuštění 2014, Ulrich Emil Dupreé
2 z 5

Kniha na mě byla moc stručná. A ezoterická (teď jsem si všimla, že má i štítek "esoterika"). Občas se v ní zmiňovaly věci typu morfogenetické pole nebo odkazy na kvantovou fyziku (např. "Z kvantové fyziky víme, že vědomí představuje rozhodující faktor, aby se z oblaku možností mohla stvořit skutečnost."). Samotný rituál je taky popsán dost stručně. Kniha obsahuje praktická cvičení s pokyny jako "bezpomínečně si odpusťte". Jak už to při čtení podobných knih bývá, občas něco zarezonuje, takže věřím, že si z knihy každý může něco odnést. "Smýšlet negativně o sobě a o ostatních lidech je pouhý zvyk. A lze se mu odnaučit."... celý text


Avlež Kífla

Avlež Kífla 2019, Roald Dahl
2 z 5

Můžete rozvíjet diskuze, jestli je v pořádku někomu vyměnit domácího mazlíčka, i když to dotyčný vůbec nepozná. Případně jestli je možné nepoznat výměnu domácího mazlíčka. Nebo jestli je v pořádku ucházet se o milovanou osobu podvodem. Takže kniha nabízí řadu námětů k diskuzím s dětmi, to ano, ale zároveň jsem čekala v tomto směru něco řekněme méně komplikovaného. Dětem se kniha líbila, z obrázků obzvláště ten se 150 želvami.... celý text


Když tělo řekne NE

Když tělo řekne NE 2019, Gabor Maté
3 z 5

Kniha se věnuje souvislosti emocí a nemocí. Autor popisuje řadu příběhů pacientů včetně rozboru jejich emočních vzorců chování, které se obvykle tvoří v dětství. Říká, že souvislost mezi nervozitou a nevolností vidí a vnímá každý, viz třeba tréma před zkouškou. Ale už méně lidí vnímá souvislost mezi emočním nastavením resp. způsobem myšlení a chováním (např. vycházení všem vstříc, dávání sebe na poslední místo, potlačování emocí, pocit nedostatečnosti, averze vůči vyhledávání cizí pomoci atd.) a vážnou nemocí. Popisuje principy, jak stres na tělo působí - mluví o funkci psychoneuroimunoendokrinního systému, jehož centrem je hypotalamo-hypofyzárně-adrenální osa (HPA). "Psychické faktory, jak jsou například nejistota, konflikt, nedostatek kontroly a informací, jsou považovány za nejvíce stresující stimuly a způsobují velmi výraznou aktivaci osy HPA." Např. v souvislosti s "gastrodiagnózami" typu dráždivý tračník autor vysvětluje vliv působení chronického emočního stresu na snížení prahu bolestivosti a abnormální zvýšení ostražitosti mozku. Autor dále zmiňuje vícegenerační předávání vzorců chování a následné predispozice pro jisté choroby. Posledních pár desítek stran se věnuje častým přesvědčením (např. musím být silný, není v pořádku, když se hněvám apod.) a doporučením pro uzdravení (např. naučit se vnímat emoce a číst příznaky stresu na svém těle, znát své osobní hranice a nesplývat např. s rodičem). V současnosti se o tématu už mluví více, kniha vyšla před 20 lety. Celkově se mi kniha nečetla dobře. Příběhy pacientů se míchaly s odbornými pasážemi, takže se pak špatně zpětně něco dohledávalo. Část s doporučeními mohla být podrobnější. Tematicky mi tato kniha připomněla knihy Dohoda s nemocí. "Zdraví spočívá na třech pilířích: těle, psýché a duchovním spojení."... celý text


Muži, ženy a láska

Muži, ženy a láska 2011, Wilfried Nelles
3 z 5

Knihu jsem přečetla na doporučení. Stála za přečtení a zamyšlení. Autor předkládá trochu jiný pohled na partnerský vztah. Např. že partner tady není od toho, aby naplňoval naše potřeby (které měly být, ale nebyly, naplněny matkou v dětství). Dost zajímavé byly i úvodní kapitoly o rolích muže a ženy a o důsledcích, které má na tyto role v moderní době získaná nezávislost žen. Kniha je spíše spirituální než psychologická. Při čtení jsem si párkrát vzpomněla na knihu Umění milovat od Fromma, i když jsem ji četla už docela dávno. "...naivně se domníváme, že vztah je tu pro nás. Že partner musí uspokojit naši potřebu lásky, něžnosti, bezpečí, jistoty, potěšení, dobrodružství a co já vím čeho ještě, a ještě k tomu má vztah třeba posloužit ke splnění našeho přání se seberealizovat (nebo tomu alespoň nestát cestě). Odpovídá to herci, který si myslí, že hra byla napsána pro něj, že musí sloužit jeho potřebě po vyjádření a seberealizaci." "Namísto upřímné a spontánní výměny počátečního období začnou pomalu vystupovat tajná očekávání a požadavky. ... za těmito očekáváními se skrývají představy, které každý nevědomě vnáší do vztahu - představy o tom, jak má vztah vypadat, jací mají žena nebo muž obecně být i jaký by ten druhý měl být podle nás. Tyto představy jsou ovlivněny především tím, co známe ze své vlastní rodiny a přinášíme si to s sebou, a také tím, co člověk prožil anebo postrádal v dětství. Ve skutečnosti do svých vztahů vnášíme nekonečné množství dětských požadavků. Všechny ty nesplněné touhy z dětství má vyplnit náš partner. ... Namísto dobrovolného a svobodného dávání a braní plného lásky a rozkoše nastoupí očekávání, nároky a výčitky."... celý text


Klidná výchova k disciplíně

Klidná výchova k disciplíně 2015, Daniel J. Siegel
ekniha 4 z 5

Přestože se autoři snažili knihu dobře strukturovat, tak na mě působila trochu nepřehledně. Také se tam pořád dokola opakovaly některé informace, mohla tedy být stručnější. Autoři to psali lidsky a s pochopením pro náročnost rodičovství. V závěru knihy uvádí příklady toho, jak některou výchovnou situaci sami nezvládli. Celkově je to určitě doporučeníhodná kniha, kde jsou hezky shrnuty principy respektujícího rodičovství (i když tady je to tzv. "klidná výchova k disciplíně"). Celá kniha se točí kolem vývoje mozku, především se zmiňuje dolní mozek (silné emoce) a horní mozek (přemýšlení, rozhodování). Výchova spočívá v ponaučení, apelujeme tedy na horní mozek (který nefunguje, je-li dítě v silných emocích). Základní doporučení pro situace, kdy je dítě v emocích a řeší se nějaký problém je podle autorů: navázat s dítětem kontakt (uklidnit se, vyjádřit útěchu, přijmout pocity dítěte, místo mluvení naslouchat), snažit se vidět za chováním dítěte jeho pohnutky a potřeby. A uvědomit si, že není důležité jen to, CO říkáme, ale také JAK to říkáme. Poté, co se dítě zklidní a je připraveno (a my také) se o situaci bavit (a klidně to může být až druhý den) se snažíme tzv. přesměrovat jeho chování. Od přesměrování očekáváme, že se dítě naučí všímat si vlastních pocitů a reakcí, empatii a přemýšlení nad nápravou/změnou. Při přesměrování vedeme s dítětem dialog a situaci popisujeme (místo poučování). Mezi další doporučení patří mj. zaměřit se spíše na to dobré než špatné a naučit dítě pracovat s vnitřním nazíráním (ve smyslu "Nemusíš uvíznout v negativním prožitku. Nemusíš být obětí vnějších událostí ani vnitřních emocí. Můžeš využívat mysl k ovládání svých pocitů i svého jednání.") Na konci knihy je vypsáno "Dvacet výchovných chyb, které dělají i ti nejlepší rodiče". Namátkou: pleteme si důslednost s přísností, moc mluvíme, příliš se soustředíme na chování a nedostatečně na jeho skrytou příčinu, zapomínáme se soustředit na to, jak říkáme to, co říkáme, neusmiřujeme se poté, co něco zvoráme, necháváme se zatáhnout do mocenských bojů atd. Příklad řešení nevhodného chování batolete (uhodilo rodiče) ve čtyřech krocích: Navažte kontakt a zabývejte se jeho pocity za chováním ("Tobě to vadí? Někdy je těžké počkat.") Zabývejte se chováním ("Když někoho uhodíš, tak ho to bolí.") Nabídněte dítěti jinou možnost ("Raději mě pohlaď"). Přejděte k něčemu jinému ("Víš co? Pojďme ven, podíváme se, jestli jsou tam pořád ty žížalky."). "Rodiče na rozrušené děti většinou moc mluví. Kladením otázek a snahou, aby si dítě, které zrovna dostalo záchvat vzteku, vzalo ponaučení, se mohou jeho emoce ještě více vyhrotit. Nervová soustava už je beztak přetížená, a čím více mluvíme, tím více ji zahlcujeme dalšími senzorickými vstupy."... celý text


Jak Fiškus s Pettsonem zachraňovali zpackané Vánoce

Jak Fiškus s Pettsonem zachraňovali zpackané Vánoce 2024, Sven Nordqvist
5 z 5

Moc povedené, Fiškus s Pettsonem u nás měli opět velký úspěch, jak příběh, tak ilustrace.


Aristokratka v Československu

Aristokratka v Československu 2024, Evžen Boček
2 z 5

Tak tento díl mi nesedl. Už je to trochu moc... i když vlastně nevím trochu moc co. Absurdní? Vulgární? To bylo vlastně vždycky. Možná taky trochu moc stejné. A to i přesto, že v roce 1983 se děj zatím neodehrával.... celý text


Kniha skřítků náladovníčků

Kniha skřítků náladovníčků 2020, Dagmar Medzvecová
5 z 5

Když jsem knihu koupila, děti nijak zvlášť nezaujala, přečetli jsme jen pár kapitol. Ale po půl roce jsme se k ní vrátili a dětem se líbí. Spoustu z vyjmenovaných skřítků máme samozřejmě doma a děti si jich začaly všímat. Je to bezva kniha, díky které se s nimi lépe mluví o jejich náladách a ony si je lépe uvědomují. Tematicky srovnatelné s knihou Emušáci - Ferda a jeho mouchy (Emušáci jsou vhodnější spíš pro menší děti).... celý text


Všímavost a Já

Všímavost a Já 2024, Jan Benda
4 z 5

Od knihy jsem neměla žádná velká očekávání a docela mile mě překvapila. Hlavní myšlenky by se daly shrnout na menším počtu stránek, ale četlo se to celkově dobře. Kniha je určena terapeutům, psychologům, studentům psychologie atd. - usuzuji z recenzí v úvodu knihy a z velkého množství odkazů a průběžného srovnávání různých přístupů, autorů, klasifikace a terminologie. Hlavní myšlenka knihy je velmi stručně řečeno v tom, že spouštěč (často někdo nám blízký) vyvolá naše jádrové přesvědčení (např. "nemohu se na nikoho spoléhat", "nesmím nikoho zklamat" apod.), nastává niterná bolest (např. stud, méněcennost) a aplikuje se obranný mechanismus (např. nenávist, zaslepenost, apatie, pýcha, bezohlednost, nekonečné pochybování apod.) a projeví se symptom (agresivní verbální útok, nadměrné pití alkoholu apod.). Tento proces se děje v důsledku zraněného Já. Typicky se objevují tyto varianty zraněného Já: ztracené (z dětství nesený pocit existenciálního ohrožení, tj. často chyběl pocit ochrany a bezpečí), opuštěné (kosmická osamělost a prázdnota - nebyly dostatečně naplňovány potřeby péče, blízkosti či domova), méněcenné (nedostatečnost, bezcennost, toxický stud - v dětství chyběl pocit rodičovské podpory, uznání a ocenění) a nafouknuté (nadřazenost a omnipotence, které oscilují s pocitem bezcennosti a studu, jde o podvariantu méněcenného Já - obvykle důsledek liberální výchovy bez hranic, ale může být také důsledkem extrémě tvrdé a citově chladné výchovy). Léčení zraněného Já probíhá hlavně přes všímavost (všímavé uvědomění si zúženého stavu vědomí při aktivaci výše uvedeného schématu) a soucit. (To jsem to ale opravdu hodně zjednodušila). Autor zmiňuje také narativní Já (aneb náš příběh o nás samotných, který sobě i ostatním vyprávíme, ať nahlas nebo v duchu) a zdravé autentické Já (k tomuto přikládá soubor otázek k vlastnímu otestování). Závěrečné kapitoly jsou o transcendentním Já, intenzivní meditaci a psychedelikách. Co se týká transpersonálních zkušeností, podle autora je naivní se spoléhat na to, že tyto samy o sobě vyřeší naše každodenní osobní a vztahové problémy. K uzdravování rigidního zraněného Já totiž dochází až po meditaci/psychedelické zkušenosti (a nejspíše prostřednictvím vztahu s průvodcem/terapeutem/komunitou), teprve když se náš nový pohled na sebe samé začne projevovat v našem každodenním životě - vztazích, rozhodnutích atd. Meditace/psychedelická zkušenost ale není jediná cesta. Za typické projevy vlastního sebepřesahování autor považuje etickou čistotu, nesebestřednost a soucit. Každopádně jak vyplývá také ze závěru, to co kniha představuje, je jeden z přístupů ve velkém množství jiných teorií a přístupů. "Současní rodiče se někdy pokoušejí VYSVĚTLOVAT dětem, že nemají důvod se bát. Tím ale v podstatě nutí děti strach potlačit a pouze předstírat, že se nebojí. Ve skutečnosti ale teprve když je pocit strachu AKCEPTOVÁN, může se transformovat. Rodič by tedy měl chápat, že když se dítě bojí, potřebuje ochránit. A nezáleží přitom, proč nebo čeho se bojí. Je to jednoduché. Když se dítě bojí, rodič má ochraňovat. Ne nutit dítě, aby se nebálo. Dítě má nárok očekávat, že se o ochranu postará rodič. Jestliže toto rodič odmítne třeba proto, že se mu strach dítěte zdá neopodstatněný, strach dítěte nezmizí. Dítě ho jen přestane ukazovat navenek. Uvnitř ale stále bude strach cítit a navíc vnímat jako něco, co by "nemělo mít". Aby dítě vyhovělo očekávání rodiče, vytvoří si tedy jakousi ochrannou "masku". Můžeme říct, že vlastně převezme odpovědnost za to, aby se RODIČ cítil dobře. A právě taková maska zakrývající pocit existenciálního strachu je typickým doprovodným jevem "ztraceného Já". "Ideální rodiče samozřejmě nepodmiňují svou lásku tím, že by dítě muselo naplňovat nějaká jejich očekávání. Jsou se svým životem spokojení. Zvládají všechny výzvy, které život přináší. A jejich základní životní spokojenost přitom nijak nezávisí na tom, co dělá nebo nedělá jejich dítě." "...jedním z úkolů všímavého dospělého je naučit se vědomě soucítit s niternou emoční bolestí." "...fáze osobního i transpersonálního vývoje se nejlépe poznají podle toho, jak se CHOVÁME ke svým blízkým." "Sebestřednost a individualismus nás dovedly na pokraj planetární krize. A zdá se, že celý Západ nyní naléhavě potřebuje změnit "kulturu vědomí", abychom jako lidstvo vůbec přežili."... celý text


Jóga v životě současného člověka

Jóga v životě současného člověka 1991, Květoslav Minařík

Kniha je souborem článků na různá témata. Četla jsem ji hodně dlouho, protože se mi četla hodně těžce. Některé pasáže plynuly, byly mi srozumitelné. U jiných (a těch bylo více) jsem naprosto netušila, o čem je řeč. Uvítala bych vysvětlivky, klidně obsáhlé. Něco mě oslovilo, s něčím se naopak vůbec neztotožňuju. Zaujalo mě např. soustředění do nohou, podřizování duševních stavů své vůli ("radostivost, optimismus, nezranitelnost zlobou jiných, nadšení nadsvětského charakteru a pocit vnitřní svobody"). Nehodnotím, některé kapitoly jsem přeskočila. "A pokud se k mentální kázni přidružuje i kázeň mravní, vede i k rozvoji inteligence. Neboť inteligence nemůže být spojena se sobectvím, osobitostí a přízemními zájmy. Když někdo trpí těmito vadami charakteru a přece se zdá být inteligentní, pak je to opravdu jen zdání. Je to projev inteligence dravců, kteří dovedou dobře chytat kořist, ale kteří si nedovedou ani noviny přečíst. Tím chci říci, že v takových případech jde o vyniknutí ve velmi úzkém oboru, ale to už je ovšem jen specialisace, nikoli inteligence."... celý text


Vlček trosečníkem

Vlček trosečníkem 2019, Jan Andersen (p)
5 z 5

Pěkný příběh o dobrodružstvích ztraceného pejska. Děti napjatě poslouchaly a šťastný konec se moc líbil.