Petrush
přečtené 355
Šťastný život
2019,
Will Bowen
Četla jsem Svět bez stížností a Vztahy bez stížností a obojí se mi líbilo. Takže celkem mě překvapilo, že kniha Šťastný život mi moc nesedla - styl psaní, občas způsob argumentace. Mnohokrát se dočteme, že nespočet studií dokládá, tucty studií potvrdily, ale odkazy často chybí. Škoda. Každopádně je v knize spousta inspirativních myšlenek, každý si v ní určitě něco najde. Zajímavá mi přišla např. souvislost štěstí (nebo spíš by se v kontextu knihy hodilo říct spokojenosti) s nekonzumováním násilného obsahu v médiích či dodržováním etických zásad.... celý text
Myslet, učit se... a zapomínat?
1997,
Frederic Vester
První část knihy podrobně popisuje fungování mozku, hlavně paměti. To jsem nečetla celé, nepřišlo mi to v kontextu a takové podrobnosti podstatné a navíc kniha je víc jak 20 let stará a v tomto nemusí být už zcela aktuální. Druhá část knihy je zajímavější, kritizuje tradiční přístup k výkladu učiva ve školách a je - bohužel - stále vysoce aktuální. V závěru knihy jsou shrnuta pravidla biologie učebních procesů. Celkově mě kniha moc neoslovila, je místy psaná senzacechtivým a provokativním způsobem. Řada informací je zajímavých, nicméně základní myšlenky (rozdílné učební typy) by se daly shrnout na pár stránek.... celý text
Etika pro dnešní svět
2021,
Jeho Svatost Dalajlama XIV. (p)
Optimistické, idealistické, sociální. První část knihy se věnuje sekulární etice - ukazuje nenáboženské důvody, proč se chovat morálně (eticky). Druhá část knihy je praktičtější, věnuje se bdělosti, emocím, několika typům meditace apod. Četlo se to dobře. A ano, určitě by to tu vypadalo úplně jinak, kdyby takovým způsobem přemýšlelo více lidí. "Ten nejpodstatnější problém, myslím, spočívá v tom, že věnujeme příliš mnoho pozornosti vnějším věcem, hmotným stránkám života, a zanedbáváme etický rozměr a naše vnitřní hodnoty." "... musíme si však být vědomi toho, že potíže nikdy nevyřešíme jenom tím, že se zavedou nové zákony a nařízení. Zdroj problémů totiž spočívá v rovině jednotlivce. Když lidé postrádají integritu a morální hodnoty, žádný systém zákonů a nařízení nebude stačit. Pokud lidé upřednostňují materiální stránku věci, pak budou stále přetrvávat nespravedlnost, korupce, nerovnost, nesnášenlivost a hrabivost - vnější manifestace zanedbávání niterných hodnot."... celý text
10 % člověka
2015,
Alanna Collen
Velice čtivá kniha. Je vidět, že autorka je nadšená do biologie. A navíc umí čtivě psát. Má celkem ambiciózní cíl - snaží se vypátrat příčiny nemocí 21. století. Za jejich společný faktor považuje chronický zánět a hlavní příčiny vidí v negativním vlivu antibiotik (antibiotika oceňuje, ale upozorňuje na jejich nadužívání a všudypřítomnost ve vodě, živočišných i rostlinných potravinách), četnosti porodů císařským řezem, plném nekojení a nedostatku vlákniny ve stravě. To vše má prokazatelně negativní vliv na mikrobiom. Autorka se věnuje procesu vzniku chronického zánětu, větší propustnosti střev, imunitní reakci, probiotikům, prebiotikům a mnoha dalším tématům. Zmiňuje vědecké studie i experimenty. Přestože se spousta věcí neví nebo nejsou dokázané, autorka na základě toho, co už zřejmé je, vyvozuje možné důsledky a závěry. Místy jsou to spíš jen náznaky a také nečekejte konkrétní rady. V knize o spánku se dozvíte, že za spoustu problémů může nedostatečný spánek. V knize o psychoterapii se dočtete, že počátek problémů leží ve vašem dětství a výchově. A v knize o mikrobiomu... Autorka neuvádí citace a také nezmiňuje některá témata (např. vliv přerušovaného půstu na mikrobiom nebo souvislost střeva - mikrobiota - mozek). Klidně mohla být kniha delší a věnovat se více tématům. V každém případě stojí za přečtení.... celý text
Po dobrém, nebo po zlém?
2007,
Zdeněk Matějček
V dnešní době je to už poněkud zastaralá kniha (1. vydání 1968), ale ve své době to podle mě muselo být odvážné a pokrokové dílo. Autor říká, že výchova je vysoce individuální, závislá mj. na osobnosti jak dítěte, tak rodiče. Že se vychováváme navzájem, nejen rodiče děti, ale také děti rodiče. Že pozitivní výchovné vlivy přináší výrazně lepší výsledky než negativní. Nebo že je potřeba vytvořit pro dítě vhodné prostředí a mít přiměřené nároky. Rozebírá různé typy odměn a trestů (např. sliby, hrozby, odepření nebo poskytnutí něčeho oblíbeného, práce za trest, ocenění, výtky, posměšky a nakonec také fyzické tresty) a u každého upozorňuje na rizika a nebezpečí. Konkrétní rady nedává (což je myslím si spávně). Občas si odporuje. Některé pojmy vysvětluje příliš zúženě (ale kniha má cca 100 stran, takže není ani moc prostor). Dnešní poznatky jsou zas o kousek dál, takže na téma výchova bych více doporučila novější tituly. Každopádně zásadní sdělení knihy, že lepší je to "po dobrém", platí stále. Knihu hodnotím z dnešního pohledu. Ve své době by si jistě zasloužila nejvyšší hodnocení.... celý text
Descartesův omyl
2000,
Antonio R. Damasio
Kniha je poměrně složitá a četla se mi těžko. Resp. některé pasáže jsou napsané srozumitelně a přístupně, ale většina byla těžko čitelná a část autorových myšlenek jsem zcela určitě nepochopila. Je škoda, že zabíhal tak moc do detailů jako např. anatomické popisy (vč. schémat neuronálních signálů a spojů) nebo citáty z literatury. V kontextu to podle mě nebylo zásadní a hlavní nit úvah by se dala držet výrazně snáz. Autor vychází z vědeckých výzkumů, odborných studií a publikací, ale v knize představuje především své hypotézy. Zajímavé byly např. úvahy o společenských konvencích v souvislosti s instinktivním chováním. Jednou ze základních myšlenek knihy je to, že bez schopnosti prožívat emoce se nelze úspěšně rozhodovat. A že mysl a tělo jsou neoddělitelně spjaty a že se ovlivňují navzájem. "Jsem skeptický vůči objektivitě a definitivnosti vědy. Především v neurobiologii nepovažuji výsledky, k nimž dospěla věda, za více než dočasné přibližné hodnoty, s nimiž se na chvíli potěšíme a které odhodíme, jakmile se objeví lepší vysvětlení." "...během našeho vývoje od dětství do dospělosti je uspořádání mozkových okruhů, které naše vyvíjející se tělo a jeho interakce se světem reprezentují, pravděpodobně závislé na činnostech, do nichž se organismus zapojí, a na činnosti vrozených bioregulačních okruhů, když na tyto činnosti reagují."... celý text
Sebeúcta u dětí
2018,
Heinz-Peter Röhr
Kniha byla z velké části opakováním toho, co už zaznělo v knize Podminované dětství. Za základní pilíře sebeúcty autor považuje kladné odpovědi na otázky: Jsem vítaný? Jsem dostatečný? Získávám dostatek lásky a pozornosti? Pokud některá z těchto podmínek není splněna, používají lidé tzv. antiprogramy jako např. perfekcionismus, přizpůsobivost, necitelnost, šikanování, touhu po moci, penězích, úspěchu, závislost na jídle, počítačových hrách apod. Tyto antiprogramy ale ke zvýšení sebeúcty nikdy nevedou. Je potřeba si vybudovat nové programy jako např. Jsem vždy dostatečný. Všechno, co potřebuji, mám v sobě. Jsem v pořádku. apod. K tomu mohou dětem dopomoci rodiče, a to svým přístupem a především tím, že sami mají sebeúctu - tj. mají vyřešeny výše zmíněné podmínky (otázky) a mají v sobě správné programy, nikoli antiprogramy. Celá kniha by se dala shrnout jako jdete dětem příkladem, jste vzorem. Několik pasáží pro mě v knize bylo zajímavých a otevřelo mi nový pohled. I když to bylo jen pár věcí, za přečtení celé knihy mi to stálo. Celkově ji ale až tak vysoko nehodnotím. "Spokojenost může přijít jedině zevnitř, natrvalo k ní nikdy nedospějeme prostřednictvím vnějších věcí." "Mnoho dětí musí prožívat, že je takřka bez ustání někdo kritizuje, opravuje a napravuje. Neustále se dozvídají, že něco není dobře. Mnohé se proto naučí obrnit se krunýřem, takže se zdá, jako by se od nich všechny útoky odrážely. Krunýř má chránit jejich zranitelné nitro." "Aby se děti mohly naučit umění sebeúcty, potřebují někoho, kdo se sebeúctou sám žije."... celý text
Mýty ve vzdělávání (o škodlivosti některých zaběhaných představ o učení, škole a výchově a cestách, jak je překonat)
2001,
Jana Nováčková
Publikace je souborem článků, které autorka psala v letech 1998-1999. Teď máme rok 2023 a nutno konstatovat, že v tradičním školství se toho od té doby změnilo jen málo. Nejspíš proto, že mýty o vzdělávání jsou hluboce zakořeněné a - jak autorka na začátku knihy uvádí - výchova dětí a jejich vzdělávání jsou oblastmi, kam poznání proniká velmi obtížně. Autorka se věnuje přetrvávajícím mýtům ve vzdělávání a postupně se k nim v jednotlivých článcích vyjadřuje. Chtělo by to podle mě více citací a občas jsem se neztotožňovala se závěry či argumentací, ale celkově moc doporučuji k přečtení. Některé ze zmiňovaných mýtů: Děti nemohou ve škole dělat jen to, co je baví. Známka je pro dítě odměnou, jako je mzda odměnou za práci dospělého. Všechny děti se musí učit totéž. Hlavní je, aby učitel uměl dobře vyložit látku a udržel si ve třídě disciplínu. Díte se musí naučit poslouchat. Odpovědnosti dítě naučíme tím, že jsme důslední a neustále je kontrolujeme. Odměny a tresty jsou důležitými prostředky výchovy a vzdělávání. Škola musí představovat pro dítě určitý stres: připravuje je tak nejlépe na život, kde také bude muset čelit stresu. Ve škole by šlo ledacos změnit, kdyby bylo méně dětí ve třídách. "Děti ve škole nepotřebují zábavu a hru, jak se často mylně chápou alternativní přístupy: klíčem ke kvalitnímu učení je zejména smysluplnost, přiměřenost učiva a metod věku, vlastní aktivita dětí, spolupráce a pohoda." "Známkováním bereme učení jeho vlastní smysl, tj. vědomé, z vnitřní potřeby motivované osvojování informací a dovedností. Učení se tak degraduje na prostředek ke sběru dobrých známek či vyhnutí se známkám špatným." "Ačkoliv učitel by měl být především autoritou ve smyslu vyzrálé osobnosti, jeho působení ve třídě je především mocenské. Tradiční škola je na moci učitele přímo založená." K tématu zodpovědnost vs. poslušnost: "Dohlížením na plnění zadaných úkolů, k nimž se dítě nemá právo jakkoli vyjádřit, vychováváme především poslušnost. Platí to v rodině i ve škole." "Tresty a odměny jsou pouhou náhražkou tam, kde selháváme ve vytvoření podmínek pro fungování vnitřní motivace. Mnoho lidí si však přesto nedovede vzdělávání i výchovu bez trestů, odměn a pochval představit. Většina učitelů i rodičů stále věří v jejich pozitivní funkci. Není sporu o tom, že odměny a tresty přimějí člověka, aby něco udělal či neudělal. To nelze popřít. Mýtem je však víra v jejich dlouhodobý pozitivní účinek." "K zákonitostem odměn patří, že ubíjejí původní vnitřní motivaci a vytvářejí závislost na vnější motivaci." "Jádrem učitelské profese je vytvářet ty nejlepší podmínky pro to, aby se děti mohly, chtěly a uměly učit." "Pro dobrý psychický vývoj dítěte je důležité přijetí sebe sama jako dobrého hodnotného člověka. Jestliže začne dítě podmiňovat svou hodnotu důkazem, že jsem lepší než druzí, představuje to pro něho velké riziko. Jeho hodnota jako by spočívala mimo něj, závisí na kvalitách někoho jiného."... celý text
Chirurg
2019,
Petra Dvořáková
Ani po dočtení jsem nepochopila, co tím chtěla autorka říct, proč to vlastně psala, co to má čtenáři dát. A docela mě udivuje vysoké hodnocení (aktuálně 83 %). Ale kdo vyhledává knížky z lékařského prostředí, vulgarismy a pražskej dialekt, ten by mohl být spokojený.... celý text
Sto roků samoty
2006,
Gabriel García Márquez
Tento žánr běžně nečtu. Takže bylo to sice zpestření, ale že bych se od knihy nemohla odtrhnout, to ne. Autor přechází v ději plynule od jedné epizody k další, takže celé to působí jako taková plynoucí směsice reálného a nereálného, plná lásky a sexu, samoty, smrti, pověr, války, oslav atd. atd. Opakovaně jsem se ztrácela v postavách, jelikož se jmenují stejně nebo hodně podobně. Prostě bizarní.... celý text
Aristokratka pod palbou lásky
2022,
Evžen Boček
Pořád stejné. Stejně dobré. Prostřední část byla slabší (např. vložené povídky). "Vy máte nějakou úchylku na listí? Viděla jste, kolik ho v parku je? To bych radši hrabal písek na Sahaře..."... celý text
Rozvíjejte svůj mozek: Jak věda napomáhá změnit vaše myšlení
2020,
Joe Dispenza
Kniha se tváří vědecky, ale je to spíše filozofie místy podložená vědeckými studiemi. Na množství tvrzení obsahuje na můj vkus málo odkazů. Autor se často odkazuje na Ramtha School of Enlightenment, do které se zapsal a poté tam také několik let učil. Poměrně rozsáhlá část věnovaná podrobnému popisu částí mozku, neuronům, axonům, dendritům apod. pro mě byla celkem nudná a ačkoli autor píše, že je pro pochopení zbývající části knihy nezbytná, tak mně to tak v kontextu celé knihy nepřišlo. Poslední třetinu knihy považuji za nejzajímavější. Kniha je nevyvážená co do podrobnosti jednotlivých úvah. Někdy jde autor krok za krokem a je snadné sledovat, jak vyvozuje závěr. Jindy udělá krátký úvod, megaskok a najednou závěr. Autor občas odvíjí své myšlenky od počátečního tvrzení, se kterým se ne vždy dá souhlasit nebo je nejasné. Také si někdy protiřečí a často se opakuje. Místy to nedávalo smysl a nechápala jsem to. Autor říká, že neurální sítě, které spouštíme svými myšlenkami nejčastěji, posilují, a proto se postupně spouští snáz a snáz - stačí i velmi slabý podnět (příklad: někoho potkáme a ten nám vzdáleně někoho připomene... a spustí se sekvence myšlenek, přičemž končíme zas a znova např. u myšlenek, že jsme k ničemu, že jsme rozčílení, cítíme se jako oběť atd.). Myšlenky a pocity jsou navzájem svázané - myšlenka (či vzpomínka) vyvolá v těle pocit (tj. vyloučení určitých peptidů, které se navazují na receptory buněk) nebo naopak pocit vyvolá myšlenku (vzpomínku). Buňky těla se stávají závislé (autor to zdůvodňuje potřebou homeostázy, v tomto případě chemické) na těch látkách/pocitech, které dostávají nejčastěji. V buněčné genezi se ale vyvine méně receptorů na tyto látky (jako obrana proti zahlcení těmito látkami), a proto postupem času potřebují k uspokojení své závislosti více těchto konkrétních látek (určitá forma otupení vnímavosti buněk). Takže časem "je potřeba" se rozčílit víc, cítit se víc jako oběť, mít větší obavy atd. Produkci těchto látek řídí mozek a tyto potřebné látky/pocity jsou spjaty s myšlenkami, a proto je těžké vystoupit z koloběhu "tělo potřebuje - a mozek si proto myslí...". Stáváme se tím, co si myslíme. Dál autor mluví o tom, že hodně lidí má většinu času mozek v tzv. stavu přežití (chronický stres) - mozek neustále vyhodnocuje podněty a predikuje budoucnost na základě vzpomínek na minulost, přičemž jde v podstatě o emocionální způsob fungování. V tomto stavu tělo jednak upřednostňuje jiné činnosti než kvalitní trávení, regeneraci buněk, rozmnožování (plodnost) ad. a jednak upřednostňuje rutinu (tj. pokud možno žádné nové situace, protože neznámé vyžaduje ke zpracování větší zapojení mozku, který je ale momentálně ve stavu chronického stresu a na tohle nemá energii). Autor nejrůznější dysfunkce a nemoci odůvodňuje chronických stresem. Dále autor např. říká, že pokud nebudeme neurální sítě rozšiřovat a posilovat učením nových věcí a novými zážitky, bude převládat jejich genetické nastavení (aneb budeme stejní jako naši rodiče). Autor doporučuje jako první krok ke změně mentální nácvik, tj. v klidu si sednout a představovat si sebe nově (např. trpělivého nebo takového, na jaké vlastnosti chceme pracovat). Představovat si situace a naše nové reakce, přemýšlet o lidech, kteří tuto novou chtěnou vlastnost mají apod. Potom přejít od mentálního nácviku k činům, tedy začít se tak chovat. A dělat to tak dlouho, dokud se to nestane automatickým. Závěrem stručně mluví o kvantové fyzice, hmotě a mysli a směřuje k tomu, že naše osobní realita je odrazem naší osobnosti, tedy změníme-li sebe, změníme svou realitu. Ke knize mám určité výhrady, ale stála za přečtení a zamyšlení. Kdybych to měla shrnout stručně: Všechno je to o tom, jak si to nastavíme v hlavě. Dávám jen dvě hvězdičky, protože ačkoli je to uvedeno v názvu, nelze se na ni dívat jako na vědeckou. "...stejně jako si dovedeme vypěstovat zvyk cítit se v depresi, vzteklí, nabručení, trpící či plní nenávisti, dokážeme být i šťastní, spokojení, veselí a plní života. Přebíráme od svých rodičů a dalších předchůdců negativní stavy mysli a reprodukujeme je. Pak je na základě svých předchozích zkušeností ještě posilujeme."... celý text
Svoboda a hranice, láska a respekt
2010,
Rebeca Wild
Autorka se v knize věnuje velice zevrubně tématu hranic z různých pohledů (hranice a hra, pravidla, respekt, svoboda, láska ad.). Zvláštní důraz klade na nutnost připraveného prostředí, tj. prostředí vhodného pro danou vývojovou fázi dítěte, a dále na vědomé bytí v přítomnosti. Zabíhá do biologie a trochu do systémové analýzy. Čtení nebylo nijak zvlášť záživné, částečně je to překladem (občas poněkud zvláštní konstrukce vět). Nicméně za přečtení a popřemýšlení to stálo. Pokud si je někdo v tématu hranic nejistý a je mu blízké respektující rodičovství (a také třeba alternativní vzdělávání), může to být celkem inspirativní knížka. Ale nečekejte konkrétní rady. "Dospělí, kteří mají mnoho práce a mají sklony k tomu, řešit problémy spíše hlavou než na základě vnímání celého těla a pocitů, často podlehnou pokušení projevovat dětem náklonnost pro ně nejpohodlnějším způsobem. Oslovují děti z veliké vzdálenosti, ze shora, nebo s nimi mluví naléhavě a s opravdovým zájmem, ovšem vlastním logickým a kauzálním způsobem. Když si pak všimnou, že něco není v pořádku, jejich tón bude ještě naléhavější a slova budou ještě více poučovat." "Mnoho rodičů si stěžuje, že jejich dítě vyžaduje pozornost právě ve chvílích, kdy se jim to vůbec nehodí, když se vaří jídlo na plotně, zvoní telefon, přijde návštěva nebo jsou na toaletě. Takový typ chování je na pováženou: má dítě zkušenost, že mu dospělí pravidelně věnují pozornost, aniž by o ni muselo žebrat? Jsou rodiče při péči o dítě vždy přítomní, ne je napůl, s odvráceným obličejem, slovy a myšlenkami úplně jinde?" "Když se usoužení rodiče ptají na "správné hranice", často prosí o všeobecně platné recepty. Ale umění být přítomní, vnitřně aktivní, i když navenek neděláme nic zvláštního, a nacházet přitom spojení mezi vnějšími příznaky a vnitřními souvislostmi nelze předat ani sdělit. K tomu musíme učinit osobní rozhodnutí znovu a znovu stanovovat hranice vlastním starým zvyklostem, setrvačnosti a lenosti."... celý text
Dokonalý rodič neexistuje
2011,
Isabelle Filliozat
Celá knížka se zabývá tím, jaký má minulost a výchova rodičů vliv (často nevědomý) na to, jak se pak chovají ke svým dětem a jak je vychovávají. Autorka se v první části věnuje tématům jako např. boj o moc s dítětem, urážky a ponižování dítěte, nálepkování (lenoch, stydlivka, nešika apod.), narušování soukromí, trestům, fyzickým trestům, když rodiče dítě rozčiluje svou povahou, když rodič dítě nedokáže mít rád nebo jedno z dětí má raději atd. atd. Ve druhé části rozebírá příčiny, např. vyčerpanost, hormony, opakující se minulost, soupeření, vyhýbání se emocionální bolesti, věrnost zvykům rodiny rodičů ad. Třetí část se zaměřuje na jednotlivá období vývoje dítěte od těhotenství až po dospělost a v čem to které období bývá pro rodiče náročné a proč. Poslední část jsou praktická cvičení. Autorka v ní postupně prochází typy problémů z první části a dává k nim otázky a náměty k přemýšlení. V knize by mohlo být více odkazů na zdroje. Stojí za přečtení, pokud je čtenář ochoten přemýšlet o sobě, své minulosti a zpracovávat svoje pocity. Věřím tomu, že v ní určitě něco každému brnkne na jeho strunu. "Čím víc rodič uplatňuje svou moc nad dítětem a chová se autoritářsky, tím víc se dítě musí bránit, aby si udrželo pocit své identity. Dítě, zapletené do hry o moc, nemá jinou volbu než vzdorovat, aby nemuselo popřít sebe sama." "Trestat děti je boj proti pocitu bezmoci. Když trestáme, máme iluzi, že jednáme, že "něco děláme", aby věci fungovaly lépe."... celý text
Zkoušeli jsme všechno! Respektující a klidné výchovné postupy
2015,
Isabelle Filliozat
Jednoduché, srozumitelné, respektující, s milými ilustracemi. Obrázky popisují různé situace a vhodnou vs. nevhodnou reakci rodiče. Např. dítě stojí u výlohy, ukazuje a říká "chci", odporuje, říká sprostá slova, chce všechno a hned, dělá přesně to, co jste právě zakázali, a při tom se vám dívá do očí, má strach z nových situací, stydí se, lže, trvá mu hodiny, než se obleče, stříhá kdekoli a cokoli, nechce nic půjčovat a další a další. Průběžně se v knize popisuje podle věku (až do cca 5 let), co v daném období dítěti jeho mozek (ne)umožňuje zvládnout, jak (ne)zvládá volbu z možností, jak se (ne)dokáže ovládnout, jak (ne)chápe abstrakci např. ohledně pravidel ad. V knize je spousta tipů pro láskyplnější komunikaci s dětmi. Závěrem se věnuje tomu, jak nastavit hranice bez trestání. Sice by se našlo pár věcí, které bych knize vytkla, ale jako celek mi přijde velmi zdařilá. Obzvláště vhodná je pro rodiče, kteří si myslí, že to dítě dělá všechno naschvál, že testuje hranice, provokuje, manipuluje, hraje divadýlko apod. "Když dáváte dítěti informace spíše než rozkazy, mobilizujete jeho frontální mozek. A to má dvojí výhodu: Bude se cítit jako aktér situace a tím pádem nebude mít potřebu se proti tomu stavět. A vybuduje si tak svou inteligenci a svůj autonomní způsob rozhodování." "Strach a hanba vyvolané potrestáním tlumí vyšší mozkové funkce, což má dopad na intelektuální výkon, emoční život a socializaci dítěte."... celý text
Dar volby
2021,
Edith Eva Eger
Autorka představuje 12 způsobů myšlení, které vedou k tomu, že žijeme v mentálním vězení. Např. role oběti, mechanismus vyhýbání, zanedbávání sebe sama, pocity viny a studu, omílání "co by kdyby", snaha změnit ostatní podle svých představ a očekávání, trpkost a výčitky vůči partnerovi, život ve strachu, svázání předsudky, neschopnost odpuštění ad. Na konci každé kapitoly je pár tipů, jak v daném tématu pokročit a udělat změny k lepšímu. Na většinu věcí jsem narazila už jinde, ale tady to je výborně sepsáno. Kapitoly jsou překvapivě krátké a přitom výstižné. Autorka knihu napsala ve svých 93 letech. Hlavní poselství je v tom, že život je dar, který ale nevyužijeme nebo dokonce sabotujeme, když zůstáváme zajatci v mentálním vězení, které si sami svým myšlením vytváříme. A že každý si může zvolit, jak bude smýšlet a jak bude reagovat. Výborná kniha. A navíc mi přišla kvalitně přeložená. "Člověk ale dost těžko může volně žít a dýchat, pokud se neustále snaží někoho změnit, do většiny situací vstupuje s předem danou představou, jak se věci mají, a pořád si hlídá, jaké má kdo skóre. Podmínkou vnitřní svobody je totiž uvědomit si, že máme vždycky na vybranou, jak budeme reagovat." "Dokud má člověk potřebu si pořád něco dokazovat, neskutečně ho to svazuje."... celý text