Sebeúcta u dětí

04.03.2023

Kniha byla z velké části opakováním toho, co už zaznělo v knize Podminované dětství. Za základní pilíře sebeúcty autor považuje kladné odpovědi na otázky: Jsem vítaný? Jsem dostatečný? Získávám dostatek lásky a pozornosti?
Pokud některá z těchto podmínek není splněna, používají lidé tzv. antiprogramy jako např. perfekcionismus, přizpůsobivost, necitelnost, šikanování, touhu po moci, penězích, úspěchu, závislost na jídle, počítačových hrách apod. Tyto antiprogramy ale ke zvýšení sebeúcty nikdy nevedou. Je potřeba si vybudovat nové programy jako např. Jsem vždy dostatečný. Všechno, co potřebuji, mám v sobě. Jsem v pořádku. apod.
K tomu mohou dětem dopomoci rodiče, a to svým přístupem a především tím, že sami mají sebeúctu - tj. mají vyřešeny výše zmíněné podmínky (otázky) a mají v sobě správné programy, nikoli antiprogramy. Celá kniha by se dala shrnout jako jdete dětem příkladem, jste vzorem.
Několik pasáží pro mě v knize bylo zajímavých a otevřelo mi nový pohled. I když to bylo jen pár věcí, za přečtení celé knihy mi to stálo. Celkově ji ale až tak vysoko nehodnotím.

"Spokojenost může přijít jedině zevnitř, natrvalo k ní nikdy nedospějeme prostřednictvím vnějších věcí."

"Mnoho dětí musí prožívat, že je takřka bez ustání někdo kritizuje, opravuje a napravuje. Neustále se dozvídají, že něco není dobře. Mnohé se proto naučí obrnit se krunýřem, takže se zdá, jako by se od nich všechny útoky odrážely. Krunýř má chránit jejich zranitelné nitro."

"Aby se děti mohly naučit umění sebeúcty, potřebují někoho, kdo se sebeúctou sám žije."

Kniha si mě našla na poličce mezi "dnes vráceno" v mé oblíbené knihovně.
Jelikož vím, že se sebeúctou a sebehodnotou mívám stále ještě občas problémy, po knize jsem sáhla s tím, že co se nepovedlo v dětství, tak se teď napraví.
Bohužel stejně jako u další knihy podobného typu (Probouzení zranitelnosti - https://www.databazeknih.cz/knihy/probouzeni-zranitelnosti-121507), autor nedává sebemenší návod, jak konkrétně s sebeúctou pracovat.
Kniha má skvělý úvod, který rozmetává na prach mnohá přesvědčení, která si můžeme nést životem, a to např. že lidé, kteří jsou bohatí či vnějškově úspěšní, mají v pořádku sebeúctu.
Zlatá věta na úvod, že sebeúctu si musí najít sám každý v sobě, je absolutně klíčová. Jen je problém to JAK.
Absolutně nejpřínosnější pro mě byly kazuistiky.
Další velmi přínosná záležiost je uvědomění si, že dítě "nezlobí", ale používá v podstatě kompenzační mechanismy pro to, abych se vyhnulo strachu, trestu nebo jinému nepříjemnému zážitku (a tohle si pak neseme i do svého dospělého života...), takže pro někoho objevné vysvětlení, proč se např. dítě chová jako "šašek".
Kniha přínosná do určité míry, rozhodně neuškodí si ji přečíst, ale konkrétní návody a rady nedává.

14.03.2021

Povinná četba (nejen) pro rodiče a pedagogy.
Sebeúcta u dětí jde ruku v ruce s titulem Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Přestože každá kniha funguje skvěle i sama o sobě, doporučuji si přečíst obě, pokud chcete mít o tomto tématu celistvější přehled. Röhr je jeden z mých oblíbených autorů a touto knihou mě rozhodně nezklamal.

23.07.2020

Toto by měla byt povinna četba pro všechny rodiče... jak neznicit ty krasne nepopsane knihy, co se nám narodí!

19.02.2020

První Röhr, kterému dávám jen čtyři hvězdy. Možná jsem to nečetla v pravý čas, možná se mě to tak dotýká, že si to nechci připustit, nevím. Ale prostě mi to přišlo takové povrchní. Tentokrát jsem tam skutečnou radu nenašla. Jasně, že musím svému dítěti dávat bezpodmínečnou lásku a pocit, že je vždy vítaný a dostatečný. Ale jak tedy konkrétně kritizovat nebo zakazovat, aby to nevyznělo absolutně? Jak mám nastavit hranice tak, aby se ho to fatálně nedotklo? To jsem se nedočetla.
Taky mi vadila ta závěrečná agitka za všechny děti světa. Jen o pár stran dřív píše, jak se musíme naučit rozeznávat věci, se kterými nic nezmůžeme, a najednou máme spasit svět? Budu ráda, když spasím sebe a nezprasím svého syna :)

10.03.2019

Tuhle knihu řadím mezi moje "bible" na poli vzdělávání. Je napsaná skvěle a míří do černého. Přelomová byla pro mě hlavně dvě témata: Naše výkonostní společnost zakládá automaticky negativní program "Nejsem dostatečný" a to je velká výzva ke změně, protože deprese jsou dnes běžné už i u školních dětí - a tohle vypadá na pěkně tuhý kořínek, na kterém tenhle problém bují.

Druhé velké novum je přístup k pochvale: "Ten, kdo chce svému dítěti umožnit silný pocit vlastní hodnoty, by mu měl pomáhat k tomu, aby se chválilo samo." Protože sebechvála nesmrdí! "Jen kdo sám dokáže oceňovat vlastní výkon, rozvíjí nezávislý pocit vlastní hodnoty." A o to jde. Dělat věci tak, aby s nimi byl člověk sám vnitřně v souladu a spokojen. Pak bude svět v pořádku.