Pítrs85 komentáře u knih

Třetí díl je o něco slabší než skvělé předchozí dva, ale pořád je to prostě náš tragický Adrian, u jehož světonázorů se budete zase skvěle bavit. 'Pravdivou zpověď' beru jako jakési přemostění mezi Adrianovým dětstvím a dospělostí, léta sladkého nicnedělání a zevlování pomalu končí a Adrian se bude muset vydat do divočiny světa, aby si mohl užít svá léta u kapučína. Užít svým vlastním způsobem. Srdcovka.

2 04.05.2022

Slib trpí typickými příklady literární prvotiny- krátké kapitoly, spousta přímé řeči, jistá povrchnost. Na druhou stranu se možná i kvůli tomu čte velice rychle (někteří by to jistě zvládli za jediný den), ale čte se rychle (dobře) i díky jazyku a způsobu, který Magee použila- svižný, čtivý, zajímavý a (a v rámci okolností, které druhá světová válka nabízí) i zábavný, přestože autorka svoje hlavní hrdiny rozhodně nešetří. Červenou knihovnu nečekejte, Magee nezapře svoji irskou krev a tak je román neúprosný na všechny, kdo se v něm byť jen mihnou. Inu WWII, ruská fronta, Stalingrad... Líbila se mi nejednoznačnost hlavní hrdinky Kathariny, kterou na jednu stranu litujete, na stranu druhou jí opovrhujete stejně jako ona svými německými spoluobčany, jenž nebyli "vyvolení". Určitě jedna z těch lepších beletrií o druhé světové.

2 04.05.2022

Jestliže byly deníky Adriana Molea čtením pro všechny, Inkognito docení určitě užší okruh čtenářů. I mně trvalo, než jsem se do tohoto na první pohled bláznivého, ale přitom velice inteligentního příběhu začetl. Pravý suchý humor, takový, jaký umí jen Britové. Sue Townsend se nebrání kritice společnosti a vůbec všemu, co otáčí touto zemí. A přestože ona sama byla zarytý levičák, dostává tu za uši i levicově orientovaná politika (ano, Inkognito by se dalo nazvat i lehce politickým románem). Každopádně mě knížka namlsala a rozhodně se budu po dílu Townsendové pídit dál, velká škoda, že toho tato originální a správně sarkastická spisovatelka nestihla napsat víc...

2 28.04.2022

Musel jsem se usmát nad tím "překladatelským oříškem" (a hlavně jsem si tu situaci musel hned vybavit, kterak Mick Jagger na koncertě Stones brnká na harfičku a Keith Richards ho obdivně pozoruje- just imagine it! :-), takže tohle se překladateli/vydavateli opravdu moc nepovedlo (harp- foukací harmonika, máte to tam na fotce ve velkém formátu, gosh...), stejně jako to, že se tam pár fotek na po sobě následujících stranách opakuje (s tím jsem se tedy taky ještě nesetkal), ale jinak bych až tak kritický nebyl, knížka jako takový fanouškovský artefakt poslouží obstojně (fotky jsou v dobré kvalitě, navíc vše na kvalitním papíře, velký formát + doprovodný text- za mě dobrý). Ale pokud chcete serióznější biografii o Stones, musíte hledat jinde.

2 28.04.2022

Už o něco slabší než předešlé výtečné Deníky Adriana Mouly, ale pořád je to ta správná dávka ironie, sarkasmu, absurdity, maloměšťáctví a jedné nedoceněné literární duše. Minusem jsou načaté, ale nedovyprávěné storky, plusem... no vlastně všechno ostatní.

2 28.04.2022

Rok 1966 byl asi tím nejvíce zlomovým v kariéře nejpopulárnější kapely všech dob. A Steve Turner ho podrobil setsakramentsky důkladnému mikroskopu, vážně, takhle má vypadat poctivá novinařina. Jednotlivé události dávány do souvislostí, spousta více nebo méně zásadních lidí, co formovali Fab Four jak po hudební, tak po lidské stránce. Pro fanoušky hudby povinnost, pro fanoušky Beatles bible, vážně, takhle má vypadat biografie. (A to jsem si myslel, že už vím o liverpoolské čtyřce všechno...).

2 28.04.2022

Aneb jak si ta potrefená Japonka nechala od svých větších či menších kamarádů "postavit pomníček". Ano, tahle knížka je hlavně o Yoko Ono, o tom, jak je jako undergroundová (nebo chcete-li alternativní) umělkyně děsně nedoceněná a jak by byl bez ní John Lennon úplná nicka. Samozřejmě vím, že Yoko měla na Johna neoddiskutovatelný vliv, ale... ale :-) Hezké vzpomínání od Klause Voormanna, zbytek tu větší tu menší literární onanie. Ale jako celek to docela jde.

2 28.04.2022

Vítkovi Formánkovi bych vyčetl jedinou věc- že rozhovory, resp. odpovědi od jednotlivých zpovídajících dál nerozvedl a místo toho dál sekal předem připravené otázky. Na druhou stranu chápu, že pokrýt v jedné knížce hned 44 legendárních punkových kapel není žádná sranda. Jinak čtení pro lidi, co hudbu snídají, obědvají i večeří, čtení pro hudební nadšence, co nezastavili svoje hudební hledání rádiem Impuls. A co mi knížka hlavně dala? Jednak poznání, že punks jsou slušní a féroví lidi, co razí heslo "chovej se ke druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě". A pak taky několik dodnes nepoznaných punkových legend. Takže pamatujte: fuck the system, viva la revolution a punk's not dead, vy volové :-)

2 28.04.2022

Pokud jste posledního půl století žili v jeskyni a tudíž vám fenoméne Beatles nic neříká, a přesto by jste se o něm chtěli "něco" dozvědět (a výtečná biografie od Huntera Daviese by na vás byla moc obšírná), tohoto průvodce beatlovským životem od Terryho Burrowse bych vám s lehkým srdcem doporučil. Autor to teda vzal rázným šmahem, píše zkratkovitě, ale srozumitelně a zaujatě (byť sem tam s lehkými nepřesnostmi). Velkým plusem je pak grafická stránka, knížka je plná různých beatlovských memorabilií, hlavně reprodukcí dobových plakátů nebo vstupenek na koncerty kapely. Nechybí přehledná diskografie nebo co dělali jednotlivý Brouci po konci skupiny. Pro fanoušky a znalce spíš jen taková haluzovinka, pro ty z vně rodiny Beatles zajímavý (i když povšechní) průvodce kariérou nejlepší kapely všech dob.

2 28.04.2022

Knížka, resp. to, co je v ní popisováno, samozřejmě zestárlo, ale jako náhled na dobovou techniku a inovace je tenhle životopis muže, jenž stvořil Beatles, víc než zajímavá. Navíc psána tak, jaký byl George Martin sám- vkusně, profesionálně, s lehkým humorem a nadhledem. George byl velký člověk a to nejen v tom, co za sebou na poli hudební produkce zanechal, pravý anglický gentleman. A knížka mi ukázala dvě věci- Beatles byli banda nevděčných spratků (ale zatraceně talentovaných) a prostředí hudebního průmyslu je jedna velká žumpa, o nic menší než třeba svět právníků nebo bankéřů.

2 28.04.2022

Moje první setkání s Rankinem. Na knize jde znát, že je to autorova prvotina, ale zároveň jde i poznat, že se Ian vypsal už ve své novinářské kariéře. Na Uzlech a křížích se mi líbilo, jakým způsobem bylo policejní vyšetřování Rebuse a spol. pojato- žádné akční scény jak s Harry Holem, ale mravenčí práce, krok po kroku. Pokud mě měl tento první díl navnadit na díly další, tak se mu to rozhodně povedlo. Čtvrtá hvězda pak speciálně za to, že jsem si mohl Edinburgh po pár týdnech projít znovu, i když tentokrát "už" jenom na stránkách knížky. A ještě doporučení- knížka rozhodně není pro ty, kdo se snaží odnaučit kouřit. Věřte mi, i ten nejzapřísáhlejší nekuřák dostane během čtení chuť si zapálit :-)

2 28.04.2022

Ke knize jsem přistupoval s jistými rozpaky a říkal si, že dvakrát do stejné řeky nevkročíš (zdravíme sto(jedna)letého staříka) a druhý díl, na rozdíl od toho prvního, už nebude ani vtipný ani smutný, zkrátka, že už to nebude ono. Ale bylo :) Pokračování deníku Hendrika Groena je přesně tak smutně vtipné a vtipně smutné, jak jsem doufal. A pokud pan Groen na konci deníku sliboval rovnou román, těším se na něj už teď.

2 28.04.2022

Ty nejlepší díly už má Harry asi nadobro za sebou, navíc mě vždycky bavil víc Hole-samotář, než Hole-taťka od rodiny, ale i podvanácté to tomu bláznivýmu Norovi vyšlo. Příběh, včetně závěrečného rozuzlení, je opět patřičně přestřelený (přesto pořád dává jakýs takýs smysl), Nesboho styl psaní pořád zábavný. Prostě na některé jistoty je i v dnešním světě stále spoleh. Těším se na díl třináctý.

2 28.04.2022

Rankin není ani tak drsný jako Nesbo, není ani tak vtipný jako Adler-Olsen, není ani tak sofistikovaný jako Larsson a není ani tak poetický jako May. Jenže píše stylem, jenž se mi dostal pod kůži, píše mým jazykem, zkrátka se mi strefil do vkusu způsobem, jakým se to zatím podařilo jenom kolegovi Kenu Bruenovi (jejichž detektivové Jack Taylor, resp. John Rebus si jsou v lecčems podobní). A já se tak mohu těšit z toho, že Rankin byl/je natolik psavý , díky čemuž mám spoustu Rebusových příběhů před sebou.

2 28.04.2022

Markus Zusak si na sebe, alespoň podle mě, ušil bič. Protože před pár lety napsal jednu z nejlepších knih, The Book Thief, kterou pravděpodobně už nikdy nepřekoná, ať je poetický sebevíc. Clayův most je dobrá knížka, velice dobrá, jen mi přišlo, že všech těch "krvácejících řek" a "stál tam a umřel" bylo jaksi přespříliš. Mít knížka (záměrně píšu knížka, ne příběh) větší spád, bylo by to ještě lepší. Každopádně číst ji před pár lety, kdy jsem ještě nebyl takovým cynikem, líbilo by se mi to celé určitě o dost víc. Takhle je prostě... dobrá.

2 28.04.2022

Jsem velký fanoušek Welshe a ještě větší fanoušek jeho série o Rentonovi, Spudovi, Sick-Boyovi a (hlavně) Begbiem. Takže jsem se na další příběh z tohoto ponurého, sprostého, pokleslého světa plného drog, sexu, násilí a drog opravdu těšil, o to spíš, že spin-off Umělec na ostří nože dokázal naladit. Jenže jak už jsem psal právě u Umělce, Welsh se přestěhoval do Ameriky a od té doby jsou příběhy Rentona a spol. takové... no prostě americké. Přehnané, "filmové" a tak nějak umělé. Naštěstí zůstal jazyk a styl, jakým Welsh píše (tedy pro spoustu lidí těžce stravitelný :-). Ale i když nejsem z Dead Men's Trousers vyloženě nadšenej, další díl bych si dal s chutí, přestože už to moc pravděpodobný není. Tak schválně, tipnete si, kdo nosí kalhoty mrtvého muže? ;-)

2 28.04.2022

První polovina (ta brutálnější :) velice zajímavá, člověk si až říká, jak mohli pacienti taková muka vůbec ustát. Druhá polovina, o mikrobech, bakteriích apod. už bohužel celkem nudná, protože se autorka neustále opakuje a jinak až beletristické vyprávění tím přichází o spád. Ale jinak zajímavá cesta časem do viktoriánské doby, kdy se vážně zranit rovná se rozsudku smrti.

2 28.04.2022

Není to nejlepší Bukowski, pokud bych měl někomu tímto fenoménem nepolíbenému dát Bukovu knížku (pro ilustraci), nerozhodl bych se pro tuto, ty jednotlivé povídky jsou až příliš krátké, aby do nich člověk mohl víc zabřednout, navíc některé jsou tak trochu... meh. Ale. Ale je to prostě Bukowski, a pokud pro jeho poetiku máte slabost, bude se vám líbit i toto.

2 28.04.2022

Klasicky depresivní Orwell, neklasicky (pro mě) tak trochu nudný, především pak vzpomínání na dětství hlavní postavy. A s tou mám koneckonců taky problém, pač je to takový sebestředný, životem unavený hejhula, kterého byste nejraději propleskli. I když moc dobře vím, že takových hejhulů chodí po světě neurékom. Co naopak oceňuji, a v čem se opět potvrzuje, jak moc byl Orwell nadčasový, je jeho vidění světa v blízké budoucnosti. A až si budete zase někdy zoufat, jak ten dnešní svět stojí za prd, a jak bylo dřív o tolik lépe, věřte, že to samé si říkali naši předci, kdy jejich "dřív" bylo o tolik lepší než jejich "později", to "později", na které spousta z nás tak ráda vzpomíná...

2 28.04.2022

Z knížky je cítit, že jí Barker asi nepsal s úmyslem, že teď píše to své nejlepší dílo ever. Je to taková oddechovka... teda pro něj, protože i tak je Noční rasa drsná, krvavá a temná až na půdu. Noční můry z toho asi nenastanou, ale četlo se to dobře, děj byl docela zajímavý, příjemně noir, zkrátka fajn průvodce letošním neveselým podzimem...

2 28.04.2022