Pítrs85
komentáře u knih
Racek a moře
Lukáš Pavlásek
Nejsem čtenář poesie, ale tahle malá knížečka od Tydýta se mi trefila do noty, básničky jsou v takovém odlehčeném tónu, k tomu moc hezké fotky, cestování... Na horké letní odpoledne jako dělané.
Povídky a jedna báseň
Zdeněk Svěrák
Klasický (čti nonšalantní) Zdeněk Svěrák, povídky jsou moc pěkné, o to spíš, když jsem si představoval, jak je pan Svěrák sám načítá svým příjemným hlasem. Svěrákovský humor nikdy nezklame.
Anděl
Jáchym Topol
Zatím nejslabší Topol (po Kloktat dehet a Noční práce), ale spíš samotným námětem než slohem, který je opět... topolovský :) Protože svět drog mě nebere, a podobně jako u příbězích od Irvine Welshe si i tady myslím, že už je to (drogy, tripy a podobné radovánky) prostě historie, historická relikvie, kde ti, co to zažili, možná rádi, možná neradi vzpomínají, a ti, co to nezažili, se už nezajímají. Ale devadesátý jsou z toho cítit kvalitně, což určitě, jako dítě 90's, kvituju. Tak jako kvituju střízlivou délku a vlastně i celé rozuzlení. A i díky té (ne)délce zas jednou knížka, ke které se určitě vrátím a přečtu znovu.
Garfield přibývá na váze
Jim Davis
První Garfield (vím, vyšlo i nulté číslo, ale tohle je prostě I.díl a bodka), kresba ještě neučesaná, Garfield ještě zlomyslnější, i Jon je takový jízlivější, zkrátka celé je to takové až "undergroundové" (v Garfieldově universu). A to se Pítrsovi líbí.
Alžběta II.: Život moderní panovnice
Sally Bedell Smith
Přečíst tuhle docela obsáhlou biografii byla teda slušná štrapáce. Kde začít? Určitě samotnou autorkou, paní Sally Bedell Smith se má očividně ráda, hodně ráda. Mám problém už s tím, že životopis o Alžbětě II. píše z pohledu Američanky (což je logické, když je autorka Američanka, jasně, ale...), tedy všichni bývalí američtí státníci, kteří se s anglickou královnou potkali, jsou ti úplně nejlepší, nejúžasnější, naopak všichni britští premiéři jsou žabaři, kteří se ke královně při úterních audiencích přišli pokaždé jenom vyplakat. Anyway, další důkaz, že je Sally velký jájínek, je děkování. To se většinou píše na jednu stranu (max. na dvě), ne tak Mrs. Smith, ta to svoje rozepsala na stran sedm(!), včetně děkovačky fotografce, že autorku tak hezky vyfotila na předsádku (jako fakt). To, že na hřbetu je velkým písmem její jméno a to královnino jen maličkým, už je spíše k pousmání. Anyway, co mě vyloženě vysíralo, byl ten neustálý výčet poslední podržtašky, co Smithová neustále vypisovala. Jasně, chtěla tím zaplácnout hluchá místa, protože je to samozřejmě zprostředkovaný životopis, neautorizovaný, informace sesbírané od různých, královně vzdálených nebo ještě vzdálenějších zdrojů, ale působí to děsně únavně. Anyway, sám nejsem "Diana Team", Diana má mojí úctu, byla to úžasná žena, ale určitě nesouhlasím s jejím všeobecně přijímaným obrazem. Ale to, jak jí tu Smithová nakládá, je až nechutné. Anyway, pokud máte královnu Alžbětu II. v oblibě, tuhle její biografii nedoporučuji, radši sáhněte po knize Můj manžel a já (která, ač útlejší, je informacemi mnohem více nabitá) nebo po knize The Crown, která velice dobře doplňuje (tu doplňuje, tam zase osvětluje rozdíly mezi skutečnou a zdramatizovanou realitou) stejnojmenný slavný seriál.
Malá Sibiř
Antti Tuomainen
Výborná noir detektivka, co mi svojí atmosférou ani tak nepřipomínala jiné severské krimi, jako spíš film Fargo. Spousta podivných bytostí, nějaká ta vraždička, to vše v mrazivém a zasněženém finském zapadákově. První půlka lepší, závěr už notně přitažený za vlasy, ale to do tohoto žánru tak nějak patří.
Jezero
Bianca Bellová
Výborná atmosférická kniha, kde se (tak jako v knihách Jáchyma Topola, jehož romány anotace s tímto, podle mě trefně, srovnává) všem dějí ohavné a ještě ohavnější věci, kde temnota vítězí nad nadějí, zkrátka kde si deprese podává dveře s beznadějností. Ale na rozdíl od Topolových hrdinů tu ten hlavní k jisté katarzi nakonec přeci jen dojde. Nic pro slabé povahy, ale já Jezero řadím k těm lepším současným českým románům a Bianca Bellová se tak dostává do seznamu "musím si od něho/ní toho přečíst víííc".
Ve znamení Kon-Tiki
Thor Heyerdahl
Jedním slovem úžasné. Jsou knihy, které vás v úvodu chytí, ale s každou další stránkou váš zájem opadá, nebo naopak knihy, které mají pomalý rozjezd, už už je chcete odložit, ale nakonec se začtete a jste rádi, že jste s tím nesekli po těch nudných prvních dvaceti stranách. No a pak jsou knihy, jako tady Ve znamení Kon-Tiki, jež si vás zaháčkují od první do poslední strany a vy čtete se zatajeným dechem, tu se smějete spolu s těmi šesti dobrodruhy, (tu se, jakožto milovník fauny, lehce naštvete, když tam loví a porcují žraloky, ale chápu, psala se první polovina dvacátého století), zkrátka kniha, která by byla skvělá i jen jako fikce. O to úžasnější je, že se to vše Heyerdahlovi a jeho bandě skutečně stalo.
Tma
Ian Rankin
Další skvělý Rebus. Ze začátku jsem si myslel, že to Rankin tentokráte tak trochu překombinoval, spousta postav, až moc doslovný popis vyšetřování, možná lehce natahovaný děj... Ale po dočtení knihy to všechno do sebe krásně zapadlo, plus ten velice dobrý závěr. Je skoro až neuvěřitelné, jak dokáže být autor i pojedenácté, vlastně se (skoro) stejnými postavami nebo se stejným prostředím (můj milovaný Edinburgh), pořád zábavný a čtivý. Sláinte, Johne!
Národní třída
Jaroslav Rudiš
Národní třída se hrozně těžko hodnotí (aspoň pro mě). Líbí se mi ten syrovej jazyk, jakým to Rudiš napsal. On už ten, víceméně skrytý, portrét Irvine Welshe na titulce dává tušit, co vás asi tak čeká. Ale na rozdíl od svého skotského kolegy je Rudiš přímočařejší, možná i tím, že je, víceméně celá, knížka psána formou přímé řeči hlavního "hrdiny". Samotný příběh je pak samozřejmě naprosto triviální, ale o to tu ani tak moc nejde. Takže čtvrtou hvězdu dávám z úcty ke Svalům z Bruselu, protože jeho "otočka-kop do držky" je prostě legendární. Cajk? Cajk.
V Manchesteru nemají manšestr
Karel Kyncl
Svět se za to čtvrt století posunul o kus jinam, ale jako obraz doby, dobrodružných let devadesátých, to působí skvěle. A btw všechny ty radosti, co zažíváme dnes, myslím všechny ty absurdity, kdy se rasismus, genderová vyváženost atd. vyhrotilo nechutným způsobem, věřte, že před těmi cirka pětadvaceti lety se řešilo úplně to samé, tudíž "tenkrát bylo líp" neexistuje. Jen nebyly sociální sítě a tak se k problematice, jenž hýbe světem, nemohl vyjádřit kdejaký... Kovy ;-)
Život
Keith Richards
Ne tolik čtivé jako autobiografie Lemmyho nebo Ozzyho, tihle kluci to měli/maj na háku přeci jen o něco víc, než Keith, který se o to snaží, seč může, ale takový to "fuck you all" mu tak úplně nevěřím. Ale jinak samozřejmě jízda, vyloženě kvituju, že Richards píše hlavně o muzice (někdy skoro až moc a knížku tak ocení hlavně kytaristé :-), popis toho, jak nahrával tu písničku, jak čerpal inspiraci k tamté písničce, to je pro fanboye mého ražení zážitek číst. Už menší zážitek bylo číst si po sto padesáté o tomtéž- kterak Keef fetuje, přestává fetovat, zase fetuje... a tak pořád dokolečka. Ono celkově by knížce prospělo, kdyby o pár stránek zhubla. Jinak samozřejmě spokojenost, Stones jsou pro mě po Beatles nejoblíbenější kapelou, tudíž jsem si oficiální biografii jejich kytaristy užil. A to i přesto, že Keith Richards fakt není sympatický člověk :-)
Zápasy, které změnily můj život - Poločas první 1974-2004
Jaromír Bosák
Pokud máte rádi fotbal, bude se vám knížka líbit. Pokud máte rádi fotbal v doprovodu komentáře Míry Bosáka, sfouknete těch šest set stran za víkend (ta jako já). Moc se mi líbí, jak dává Míra jednotlivé zápasy do souvislostí, v jaké době se odehrávaly, zkrátka úžasný stroj času, který mě osobně přenesl zpátky na Mistrovství Evropy 2000, tedy to první, kdy jsem fotbal začal sledovat pravidelně a s nadšením. Stejně tak Mistrovství světa o dva roky později. Ale i zápasy z let sedmdesátých, osmdesátých nebo devadesátých, způsob, jak je Míra popsal, mě jednoduše strhly. Inu když někdo vládne perem, resp. klávesnicí, je pak radost číst i o Slávii, i když jste v hloubi duše spíše Sparťan :-) A jelikož pan Bosák mluvil něco o druhém poločase, prodloužení nebo dokonce penaltách, doufám, že poločasová přestávka nebude příliš dlouhá :-)
Můj život v červené a bílé
Arsène Wenger
!!Komentář pouze pro fotbalové fanoušky/fanatiky!! Biografie Arsene Wengera je stejná jako tiskové konference fotbalových manažerů- na tiskovce toho spoustu napovídají, ale ve skutečnosti nic neřeknou. A zrovna tak se to má s Můj život v červené a bílé. Na to, jak dlouhou kariéru za sebou tento Frantík má, je prostě 250 stran poněkud málo. Arsene navíc mluví neustále v metaforách, není konkrétní, pořád a dokola opakuje, jako mantru, co je důležité k tomu stát se výtečným fotbalistou, jaké měl štěstí, že mohl trénovat inteligentní (toto slovo má Wenger očividně opravdu rád) a talentované hráče... A samozřejmě neopomíná, jak výborným manažerem byl. Ale abych mu jenom nespílal, některé úseky kapitol svoji hodnotu mají, alespoň trochu nás za tu fotbalovou oponu nahlédnout nechá... ale čekal jsem prostě víc (vím, jako fan ManUnited nejsem objektivní, ale o pár let starší biografie Alexe Fergusona byla mnohem čtivější). Tudíž nejlepší na celé knížce je předmluva od novináře, a dlouholetého fanouška Arsenalu, Jindřicha Šídla. Jinak naprosto standardní a ničím nevybočující autobiografie z fotbalového světa. (A btw, Arsene, vím, že se chceš i v důchodu nějak realizovat, ale do zásadních fotbalových věcí už prosím nezasahuj, viz. ty "úžasné" nápady s pořádáním MS každé dva roky, s kopáním autů místo vhazováním etc. etc.).
Hvězdná pěchota
Robert A. Heinlein
Pamatuju si, jak jsem byl, jako malej soplík, z filmu Hvězdná pěchota úplně odvařenej, akčňák jak Brno, zlí velcí oškliví brouci, prostě taková ta správná ujetá americká věc. Tak přesně toto... kniha není. Tudíž zapomeňte na tu hovadinku, co si z knížky vzala jenom ty brouky a na zbytek rezignovala. Ona totiž ta knížka je nesmírně inteligentní, vyprávění není tak zběsilé, spíš lehce zamyšlené, prostě všechno to, co by mě dnes, o 20+ let později už nebavilo, tu naštěstí není a je to nahrazené pohledem jednoho vojáka na celou válečnou mašinerii. Autor to vše zabalil do cool prostředí, vymyslel si skvělý svět budoucnosti, ale jinak by se děj mohl odehrávat kdykoliv a kdekoliv. Smekám před Heinleinem jak moc nadčasový byl. Různé technické hračičky už jsou sice zastaralé (ale ne tolik, jak by jste u šedesát let starého románu očekávali), ale jinak je jazyk a styl, kterým to napsal, naprosto současný.
Cristiano Ronaldo - oficiální biografie
Guillem Balague
!!Komentář pouze pro fotbalové fanoušky/fanatiky!! Měl jsem obavy, že knížka bude přesně ta fotbalová biografie psaná pro desetiletý fotbalisty, spousta frází, spousta opsaných článků z webu atd. atp. Naštěstí biografie (snad dokonce oficiální, s požehnáním samotného CR7) je přesný opak, tudíž vyspělá, psaná lehkým perem a pro čtenáře, co už mají pár životopisů načtených. Možná až příliš kritická (je cítit, že autor je z "tábora Messi"), v určitých věcech repetitivní (Ronaldo málo brání, Ronaldo nemůže hrát číslo devět), ale jinak velice povedená biografie dost možná nejlepšího fotbalisty všech dob.
Mladý Hitler: Zrození Führera
Paul Ham
Výborná kniha, náhled do duše jednoho neklidného muže, který ač nedisponoval ani vysokou inteligencí, ani politickými zkušenostmi, a už vůbec ne lidskostí, si dokázal omotat okolo prstu tak vyspělou a silnou zemi. A to jen díky tomu, že právě tato země byla po první světové válce nemocná, oslabená a toužící vrátit se na světový piedestal, nejlépe ihned. A právě to jim Adolf Hitler nabídl, přestože to byl demagog, lhář a samozřejmě hlavně tyran první kategorie. Paul Ham to vzal za správný konec, nabídl objektivní pohled na dobu, která Hitlera formovala, odůvodňuje něco, co se nám, bez kontextu doby, zdá jako zcela nemožné, až zvrácené. Nabízí Hitlerův život od jeho narození až po jeho uchopení moci, kdy náš svět proměnil na minimálně šest let (ale spíš více) v peklo na Zemi. Možná trochu škoda, že některé své myšlenky často opakuje a kvůli tomu už mu nezbyl prostor na třicátá léta, tedy roky, kdy se Německo nejen obrazně, ale už doslovně poklonilo nejhoršímu diktátorovi všech dob. Ale chápu, už z podstaty věci (Mladý Hitler) chtěl nabídnout pohled na skutečnosti, jenž tohoto lháře, demagoga a hloupého člověka stvořily.
Temný karneval
Ray Bradbury (p)
Ne snad přímo zklamání, ale ani ne takové nadšení jako po dočtení Ilustrovaného muže. Těžko soudit, od Bradburyho mám přečtené právě jen tyto dvě knihy povídek, ale po dočtení obou bych si troufl tvrdit, že je autorovi lépe ve sci-fi vodách a je tak fajn, že tím kormidlem, po prvotních neúspěších právě se svými hororovými příběhy, otočil. Pořád to má tu Bradburyho poetiku, Ray umí vykreslit moc fajn charaktery (viz. povídky o té "Addamsovic rodince"), umí psát poutavě, zábavně, povídky se čtou moc fajn. Ale Ilustrovaný muž zaujal určitě více. (Btw z dnešního pohledu už povídky v Temném karnevalu moc šancí vyděsit vás nemají, ale takhle pár dní před Halloweenem, proč ne :-).
Prokletí rodu Usherů
Robert R. McCammon
Překvapilo mě, že je knížka z roku 1984, pač nese všechny znaky současného mainstreamového literárního hororu. Což znamená, že je přístupná vlastně každému, koho baví fantasy jen lehce okořeněné kapkou hororu. Prokletí rodu Usherů není špatná knížka, ale hrozně povrchní, útočící na první dobrou, nedokáže moc strhnout nebo zaujmout. A vedlejší dějová linka už je pak vyloženě otravná. Inspirace Kingem je z toho samozřejmě cítit z každé stránky, leč Stephen je kvalitou přeci jen "trošku" jinde. Ale v "halloweenském týdnu" to svůj účel celkem splnilo :-)
Tváří v tvář
Debbie Harry
Přemýšlel jsem mezi třemi hvězdičkami a čtyřmi, ale nakonec musím tuto autobiografii Debbie Harry ohodnotit nadprůměrně, jednak kvůli krásně graficky provedené knížce (ta je fakt moc pěkná), ale hlavně za tu upřímnost, se kterou ke svým memoárům Debbie přistoupila. Nejsem zrovna hardcore fanoušek Blondie, byť se mi od nich líbí spousta písniček, tudíž jsem ke knize přistupoval bez onoho nekritického pohledu. Ale smekám, smekám před skvělou kariérou autorky a smekám před jejími životními názory. Debbie Harry je totiž člověk s opravdu velkým srdcem.