Plútarchos komentáře u knih
Řeka bohů je vymyšlený příběh situovaný do starověkého Egypta. Z historických skutečností jsem schopen uvěřit snad jen tomu, že existoval Egypt, řeka Nil, faraóni a otroci, ze zvířat pak sloni, krokodýli a hroši! Vše ostatní beru s rezervou jako autorovu invenci a fantazii. Protože nejsem egyptolog, musel bych si další fakta vygooglit. Jenže takový přístup k Smithovu románu by nebyl košér. Je to krásné a dojímavé čtení. Zejména je zábavný "skromný" otrok Taita - všudybyl, všeuměl a všeználek - z jehož pohledu je příběh vyprávěn v "ich" formě. "Navzdory všemu jeho bombastickému vychloubání a ješitnosti mě otrok Taita přitahoval a já k němu pocítil náklonnost překlenující tisíciletí, která nás dělí. Zůstalo ve mně poznání, jak málo se změnily city a touhy člověka za celý ten čas..." I když to může být právě Wilburyho podání, které tento dojem vyvolává. Každopádně, teprve závěr knihy je excelentní a plně gradující po docela dlouhém až únavném výčtu Taitových dovedností a umu. Pokud se začtete do příběhu královny Lostris, Velkého lva Egypta Tana, prince Memona a otroka Taity (lékaře, filosofa, architekta a stavitele, botanika. zoologa, chovatele, vynálezce, vojevůdce, malíře, řemeslníka, proroka, divadelního dramaturga atd. - nad nějž lepšího není v celém Egyptě), zahrnujícího cca 40 let života egyptské společnosti, příběh životní lásky, věrnosti, hrdinství, intrik a bojů, nebudete litovat. Konečné hodnocení je 80%.
Úchvatné čtení, květnatý, vytříbený styl, psychologie člověka a jeho nejniternějších pocitů, oslava hodnot lidského ducha, vůle, morálky a lásky člověka k člověku, pranýř lidské malosti, sebestřednosti a sobeckosti.
Amok, Zmatení citů, Fantastická noc, Šachová novela, Mučivé tajemství, Knihomol, Neviditelná sbírka, Letní novelka - osm nádherných povídek a příběhů - na základě docela obyčejných situací, staví Zweig mohutnou katedrálu psychologie postav, jejich charakterů, motivů, tužeb, trápení, aby vše zastřešil lidstvím, silou ducha a prostým člověčenstvím.
Vynikající překlad, květnatost jazyka, volba každého jednotlivého slova mi rozbušovaly srdce, vzdouvaly ve mně vlny pocitů a dokonce tlačily slzy do očí.
"Teprve teď, když jsem byl starší, jsem porozuměl, kolik toho s každým takovým člověkem mizí, především proto, že v našem světě, který se beznadějně stává stále jednotvárnější, je všechno jedinečné den ode dne vzácnější."
Joe Gardner je při jedné válečné operaci v Pákistánu zraněn a vyřazen z aktivní služby u elitní vojenské jednotky SAS. O šest let později mu zavolá jeho bývalý spolubojovník John Bald, který mu tehdy zachránil život, že je v maléru a požádá Joe Gardnera, aby mu pomohl: "Favela Barbosa. Přímo uprostřed zasranýho Ria de Janeira. Jsem asi moje číslo jednotky krát čtyřicet severně, tvoje číslo jednotky krát dvacet západně od Kristovy sochy. Pohni sebou, Joe. Ať jsi tu co nejdřív." Joe sedne na letadlo, aby Johnovi pomohl. Netuší, do jakých problémů se dostane, kolika a jak nebezpečným nepřátelům se bude muset postavit, kolikrát bude hledět do tváře smrti. Kniha je nadupaná bojem, tajnými agenty a zabijáky, gangy a mafií, akce střídá akci, Joe musí cestovat po celé zeměkouli... Nechybí ani romantický vztah s Aimée. Možná, že ta přemíra akce a nesmrtelnost hlavní postavy je důvod, proč nedávám hodnocení 100% - vždycky je co zlepšovat! Každopádně doporučuji k přečtení těm, kteří mají takovéto akční příběhy v oblibě.
Tentokrát jsou Amélie Peabodyová Emersonová (Sitt Hakim), Radcliff Emerson (Otec kleteb), Ramses (Bratr démonů), David a Nefret (Světlo Egypta) zapleteni do hry tajných služeb v Palestině a Jeruzalémě. Při svém jedinečném vyšetřování se střetávají s Frau von Eine, Mansurem, sektou Synů Abrahamových, Platonem Panagopolousem a dalšími.
Knížka nabízí odlehčený příběh, žádná náročná literatura. Celou dobu čtenář sleduje zmatené jednání postav, domýšlí si jejich motivy, hledá nějakou složitou konstrukci zápletky, kterou autorka vcelku plytce a stručně uvede na posledních dvou stránkách a překvapený čtenář zaklapne knihu s tím, že tam vlastně o zápletku nejde, jde o ten anglický humor šťastné rodiny Emersonových a pronikavý úsudek Améliin. Ženy prostě dají více na emoce, než na logiku pointy. Barvitý příběh epizody ze života rodiny anglických kolonizátorů je to, co asi čtenáři zůstane po zaklapnutí knihy, nikoliv překvapivý dojem ze zápletky a nečekaného odhalení. Ale asi to tak má být...
Obraz obyčejného venkovského člověka, který trpělivě, neokázale a vytrvale vysazuje stromy. Tato jeho činnost dokáže za desetiletí přetvořit bezútěšnou, vyschlou a opuštěnou krajinu v nádherné místo pro život. Elzéard Bouffier bez jakéhokoliv vzdělání dokázal úspěšně vybudovat dílo, které se svým výsledkem blíží aktu Stvoření. Muž, který sázel naději a vypěstoval štěstí.
Velmi srdceryvný příběh rodiny oklahomských farmářů na konci 20. let minulého století, která musí, jako tisíce dalších rodin, opustit své políčko a putovat daleko na západ USA do Kalifornie, aby tam hledala práci a nový život. Po přečtení knihy jsem poopravil svůj názor na "západní kapitalismus" a "bolševismus". Kniha se snadno čte, ukazuje sílu rodiny a společenství, nářečí farmářů zlidšťuje hlavní postavy - Tom Joad, Jim Casy, matka, Winfield a Ruthie, ...
Závěr románu nechává autor otevřený, nenabízí řešení. Ale tento "nezávěr" právě zjitřuje pocity čtenáře a nutí jej zamyslet se nad pokračováním a završením příběhu. A hlavně dnes, s odstupem času, protože MY už víme, jak to dopadne!
"Soustředí-li se majetek v příliš malém počtu rukou, bývá odňat vlastníkům. Má-li většina lidu hlad a mrzne-li, vezme si násilím, co potřebuje. Potlačování má jen jediný účinek - posiluje a zoceluje utlačované."
"Jen si pomysli, Tome - my budem žít, i dyž všecky ty chlapi budou dávno pryč. Dyť my, Tome - my jsme ty lidi, co žijou věčně. Nás nevyhladěj. My jsme přeci lid - my budem porád a porád!"
"...a v očích hladovějících roste hněv. Hrozny hněvu se nalévají v duších lidu - a těžknou, těžknou k vinobraní."
Na Van Dinovi a Philu Vanceovi se mi líbí dvě věci - jak jsou systematicky vražděni všichni, které čtenář postupně podezřívá ze zločinů až nakonec zůstane jen několik málo protagonistů příběhu, přičemž vrahem bývá ten nejméně podezřelý a důsledný psychologický a vědecký aspekt Vanceova přístupu k odhalování zločince. V Královském vraždění je čtenář 'proti své vůli vzdělán' v matematice, psychologii, šachové hře, Ibsenových dramatech, fyzice a já nevím v čem ještě. Množství odkazů na literaturu, dělá z Dinových knih spíše diplomovou práci. Moc pěkné a pro 'vědecky' založené čtenáře detektivek poučné čtení...
Na tuhle knihu jsem se docela těšil, protože ji "pobíječmuch" ohodnotil 5 hvězdičkami a má autorku mezi oblíbenými - a já mu věřím :-). Ale musím sebemrskačsky přiznat, že mě příběh zklamal a hlavní hrdinka nenadchla. Docela jsem se přemáhal s hledáním něčeho, co by mě překvapilo nebo obohatilo, přesvědčoval jsem sám sebe, že to musí být ke konci určitě lepší, dědečkovsky chápavě jsem kroutil hlavou tam, kde se autorka pokusila o sarkasmus nebo o vtip - ale nic! Zhola NIC! To jsem se daleko více zasmál Zaglobovým lamentacím v Sienkiewiczově Ohněm a mečem. A když v závěrečné scéně někdo odpojil šňůru od telefonu, kterým následně Stephanie zavolá na policii, tak jsem byl rozhodnut! Dvě hvězdičky - jednu pro "pobijecmuch" a druhou za...? No tak dobrá, druhou za to oddechové čtení a alespoň snahu o humor. A ten telefon zase v ložnici zapojili! :-)
Nádherný historický román o životě velkomoravského knížete Rostislava. Vyprávění o jeho snaze sjednotit a pozvednout zemi, o povolání věrozvěstů Konstantina a Metoděje, o neustálém válčení s franckým králem Ludvíkem Němcem a bavorskými kněžími, o zradě Svatoplukově. Protknutý lyrickým příběhem Rostislavovy lásky ke Korinně a osudy putování Cyrila a Metoděje při pozvedání vzdělanosti moravského lidu, zavádění písma a křesťanské nauky v řeči prostého lidu. Všechny hvězdičky a doporučuji k přečtení.
Sergej Ivanov, nazývaný Sokrates, čelí od útlého dětství ranám osudu a jako malý chlapec se stává kadetem Něvské vojenské školy. Nemá nikoho blízkého, kromě dědečka Heršla, který ho před svou smrtí navštíví a předá mu mapku s ukrytým pokladem se slovy 'Nikdy nezapomeň, že skutečný poklad je uvnitř.' Protože se mladý Sergej nechce podílet na pogromech proti židům, utíká ze školy a putuje širou Rusí a Ukrajinou až zakotví v rodině dědečkových přátel. Zde najde svou lásku a ženu. Plánuje, že odjedou do Ameriky, kde začnou nový život bez strachu o život. Osud však jejich cestě zabrání. Sergej musí opět putovat širou zemí a začíná jeho cesta, na konci níž se má stát mistrem bojových umění a utkat se se svým úhlavním nepřítelem Dmitrijem Zakoljevem. Trpělivým tréninkem a učením se ze Sergeje stává pokojný bojovník, jehož 'putování odhalilo, že bojovníka vytváří sama Cesta.'
Pěkný příběh, čtivý, smutný a zase plný odhodlání a naděje. Doporučuji k přečtení, i když mu jedna hvězdička chybí, proč vlastně?
Napínavý příběh od začátku až do úplného konce. Příslušník anglické zvláštní vojenské jednotky SAS Jack Harker bojuje v Afghánistánu proti thálibánským bojovníkům. Po jedné bojové akci zmlátí úředníka z ministerstva obrany a je eskortován zpět do Londýna. Zde se opět zaplétá se svou bývalou láskou Siobhan Byrneovou do pátrání po jejich dceři Lilly, která je narkomankou a kterou neviděli spoustu let. Při pátrání po Lilly musí Jack znovu bojovat - s gangstery narkomafie a fundamentálními extrémisty, kteří plánují odpálení špinavé jaderné bomby v Londýně a atentát na amerického prezidenta.
Velmi čtivá kniha bez nějakých hluchých míst, akce střídá akci. Doporučuji všem, kteří mají rádi akční a dobrodružné čtení...
Plútarchos nebyl filosofem, byl spíše spisovatelem a učitelem, vedle své úřednické hodnosti. V tomto spisku využívá formu hostiny, jako místa rozhovoru mudrců - filosofů. Hodovníci spolu vedou diskuze o moudré přípravě na hostinu, o moudrosti vladařské a zákonech, o uměřenosti, o jídle a mnoha dalších otázkách.
"Postupující čas, Nikarchu, dojista velice zatemní události a učiní je zcela nejasnými, když už nyní při věcech ještě tak čerstvých a nových docházejí víry nepravdy, které byly o nich zosnovány. Vždyť se té hostiny nezúčastnilo jen sedm osob, jak jste vy slyšeli, nýbrž více než dvakrát tolik."
"Vlk uviděl pastýře, jak pojídají v chatě ovci; přiblížil se a pravil: 'Jaký byste vy ztropili povyk, kdybych to dělal já!' "
"...Solon tedy chvíli přemítal a řekl: 'Nuže já myslím, že by se král i samovládce stal nejspíše slavným tehdy, kdyby zřídil občanům místo jedinovlády demokracii' Druhý se vyslovil Bias: 'Jestliže by se první řídil zákony vlasti.' Po něm se ozval Thales, že prý vidí blaženost vládce v tom, zemře-li přirozenou smrtí, dosáhnuv stáří. ... Šestý Pittakos: 'Kdyby vládce spořádal své poddané tak, aby se báli ne jeho, ale o něho.' ... Po těchto výrocích jsme my žádali, aby také sám Periandros něco řekl. A on s tváří nikterak tuze jasnou, nýbrž zachmuřenou pravil: 'Já tedy k tomu prohlašuji, že téměř všechny pronesené rady odvracejí rozumného člověka od toho, aby vládl.' "
Smíchejte 138g detektivní zápletky, 100g cestopisu, 100g archeologie, okořeňte špetkou úsměvného anglického humoru. Vyválejte v historii a zapečte do úspěšné série a získáte 338 stran příjemného a nenáročného čtení. Moje první setkání s autorkou Elizabeth Petersovou a hlavní hrdinkou Amelií Peabodyovou Emersonovou, jejím manželem Radcliffem Emersonem a jejich podařeným synáčkem Ramsesem. Nemůžu říct, že mě kniha nezaujala, spíše naopak, čtivost příběhu a sarkastický humor hlavní hrdinky (připomínající francouzskou komedii Něžné kuře s Annie Girardotovou a Philippem Noiretem) se čte velmi dobře. Jen ta detektivní zápletka a hlavně odhalení je jaksi nedopečené, neslané, nemastné. Každopádně se při návštěvě knihovny poohlédnu po některé z dalších knih této autorky - naštěstí jich není málo! :-)
Nádherná kniha, román o životě Sokratově od narození až do smrti. Příběh člověka, filosofa, který svůj život zasvětil snaze o pochopení dobra a blaženosti a výchově člověka k těmto hodnotám, vyprávěný vřelým jazykem vypravěčovým a popisující prostředí tehdejší Helady a Athén. Doporučuji k přečtení a k zamyšlení.
"Lýsiás soudil o těch zbohatlících takto: Tito lidé nalézají vlast v kterékoliv zemi či obci, kde mají možnost velkého zisku. Nevidí svou vlast v obci, nýbrž v majetku."
Sokrates vytýká zbohatlíkům: "Oni právě naopak všeho nad míru, přes moc, a svou nestřídmost nazývají radostí ze života. Hrubost a necitelnost prý také patří k přitažlivosti vybraných lidí. Jejich zpupnost, toť prý pouhé sebevědomí. A neukázněnost prohlašovali za svobodu."
"Doba je neúprosný účetní: stále hlídá a slídí po tom, co už bylo splněno a co ještě zbývá."
"Mnozí lidé se domnívají, že spokojenost a blaženost - a kdo by po těchto stavech netoužil! - záleží v přepychu a nádheře. Ale já se domnívám, že nepotřebovat zcela nic je božské. Potřebovat co nejméně je božskému nejbližší."
Před svou smrtí Sokrates v žaláři rozmlouvá se svými žáky a přáteli, když odmítá dohodnutý útěk. "Nu, vidíte! Já věděl, že jsem na to hlavní zapomněl: Bolest a veselost se navzájem nevylučují. Vážná starost a veselost - to jsou dvě poloviny srdce. Bez vážnosti se člověk stává rozmařilým, lehkomyslným, povrchním. Bez veselosti zase zatrpklým, přísným, nepodnikavým, nevěřícím v život... A přísloví říká, vede-li tě skuhravý havran, dojdeš k mršině."
Toto groteskní romaneto Ladislava Klímy jsem vůbec, ale vůbec nepochopil, takže se zdržím jakéhokoliv komentáře! Budiž mi připsáno k dobru (vzhledem k mé pokoře, že když něčemu nerozumím, nemusí to být chybou autora a k hlubokému přesvědčení, že každý si může psát jakkoliv si usmyslí - vždyť je moje chyba, pokud si to přečtu), že dávám tomuto psychopatickému dílku jednu hvězdičku a nepošlu jej mezi brak! Tento filosofický paskvil řadím mezi Kafkův Proces a Bainbridgeové Watsonova obhajoba. Nemůžu si pomoct - pokud někdy přečtu ještě horší výplod, určitě to zde v komentáři později doplním...
"Nechci se stát: JSEM! a ne něčím, ale VŠÍM. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filozofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, - lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezně vše!"
Hned na úvod musím napsat, že Sci-fi, Tolkien, Harry Potter a podobné fantasy nejsou mým šálkem čaje a v knihovně toto oddělení většinou minu bez povšimnutí. K panu Pratchettovi jsem se dostal díky Diskuzi o jeho úmrtí zde na DBK. Zapsal jsem si tedy Terryho Pratchetta do seznamu "Chystám se číst" a při nejbližší návštěvě jsem zabrousil do regálu, označeném sci-fi. První příběhy ze Zeměplochy se mi zdály jako vhodný titul k seznámení se s autorem. První příběhy ze Zeměplochy - Barva kouzel a Lehké fantastično - mě vskutku pobavily: humor, satira, parodie, "vědecká" magie na pozadí lehkého fantastična. Rozverné putování neschopného a věčně pesimistického mága Mrakoplaše, který nezná jediné zaklínadlo, naivní a stále optimisticky naladěný turista Dvoukvítek (však ono to vždycky nějak dobře dopadne - třeba bychom jim mohli říct, aby nás rozvázali a pustili) a jeho Zavazadlo, vyrobené z myslícího hruškovníku, poslušně běhající neúnavně za svým pánem na stovce malých nožiček jako pes (taky kouše), zažívají neuvěřitelná dobrodružství na Zeměploše, ležící jako miska na hřbetech čtyř slonů, kteří stojí na krunýři obrovské želvy, jež putuje vesmírem. Při svém putování se setkávají s celou řadou zajímavých figurek, které vám budou připadat, že je již odněkud znáte: Draci, Smrť, Troll, poťouchlí bohové, Hrun, Barbar Cohen... Lehké fantastično se mi líbilo více než Barva kouzel, kterému jsem původně chtěl dát jen 3 hvězdičky. I když tedy neholdujete sci-fi, stejně jako já, doporučuji k přečtení a již se těším na další knihy a série z bohatého díla Terryho Pratchetta.
"Když jsi zažil spoustu věcí, na které chceš vzpomínat, je důležité, aby ses měl kam vrátit, na místo KDE na ně můžeš vzpomínat, víš? Musíš někde skončit. Vždyť dokud se nevrátíš domů, nikde jsi NEBYL, pořád tam JSI. Rozumíš tomu?"
Jak může být poezie jednoduchá, přístupná, aktuální a nesmrtelná. Následující verše jsou vytrženy ze Závěti, kterou František Villon napsal někdy v roce 1461...!
"Je mi tak líto mého mládí,
kdy frajeřil jsem, dováděl;
sám Bůh ví, kam ta léta pádí,
a já bych zadržet je chtěl.
Můj mladý čas! Kam odešel?
Či odklusal? Kdo může říct?
Najednou někam odletěl
a nenechal mi vůbec nic."
Františku, Františku, jak bídně jsi naložil s talentem, který ti Bůh dal do vínku...
Když jsem si přinesl knihu z knihovny domů a otevřel jsem ji na první stránce, našel jsem tam perem vepsaný text: "Tohle je nejodpornější kniha, jaká se mi kdy dostala do rukou. Nikdy nepřestanu litovat, že jsem se s její četbou špinila." A tak jsem se pustil do čtení. Nebyla to moje první Kunderova kniha, měl jsem již za sebou knihy Nesnesitelná lehkost bytí, Žert nebo Směšné lásky. Tato kniha je však jiná než ty předchozí, alespoň co se týče pozadí příběhu. Ty předchozí byly taky existenciální, ale ve vztahu k bývalému socialistickému režimu a ideologii komunistů. Nesmrtelnost je již prostá autorovy sebelítosti a pohrdáním obyčejnými lidmi, jejich ubohými banálními osudy v socialistickém Československu. V Nesmrtelnosti si Kundera hraje s románovou formou, s časem a rychlostí, s velkou a malou historií, s obrazy a gesty. Existencialismus románu je vyjádřen převzetím vlády imagologů nad ideology a Diabolem v našem životě. Příběh Agnes, její sestry Laury, jejího manžela Paula, ke slovu přijde i Hemingway, Goethe, Rubens. Proud jednotlivých obrazů, příběhů a epizod na začátku bublá jako potůček, aby záhy dalšími přítoky nabyl na síle říčky, v meandrech zpomalil a vracel se zpět a opět se dral kupředu vodopádem. Kniha je plná myšlenek, myšlenek o bytí člověka, o lásce, a jejich otisku v umění, hudbě, filosofii, literatuře. Pokud hledáte v knihách myšlenky, možnost zamyslit se a vnímat jiné myšlenky než jen svoje vlastní, pokud jste ten druh Homo sentimentalis, pak vám knihu doporučuji k přečtení - zde jsou totiž myšlenky součástí románu.
Já s tím textem, perem vepsaným některou s předchozích čtenářek, totiž nesouhlasím. Ta kniha je skvost co se formy a obrazů týče. Napoprvé to ale člověk asi neocení nebo spíše nevychutná. Napoprvé si přečtete příběh a poznáte postavy, ale stejně jako hudební skladbu si poslechnete znovu tak i tento román si budu chtít přečíst znovu a vychutnat si ty obrazy a gesta. "Určitou částí své bytosti žijeme všichni mimo čas." "Není nic neužitečnějšího, než chtít něco dokazovat pitomcům."
Spíše než detektivka je to vyprávění, příběh kolem policejního vyšetřování. Novinářka Magdalena Hanssonová se po rozvodu vrací do rodného městečka Hagforsu, připravená začít nový život hledáním námětů pro psaní do místních novin. V malém městě, kde se všichni znají a skoro nic se neděje. Až do jedné chladné silvestrovské noci, kdy zmizí šestnáctiletá dívka. Malé policejní oddělení v pátrání přešlapuje na místě. Po krátké době je nalezena mladá dívka s průstřelem hlavy. Magdalena se snaží pro své noviny získat informace o vyšetřování a zaplete se do příběhu tak, že ji to může stát život. Kniha se dobře čte, ale nenutí čtenáře přemýšlet o identitě pachatele a pozorně sledovat stopy. Kniha se velmi podobá Temné stezce od A. Larssonové. Popisuje spíše pocity, emoce a myšlenky postav v příběhu, takový "ženský" pohled na detektivku :-)