Plútarchos komentáře u knih

Autor nám předkládá romantický příběh Ramsese XIII. plný zajímavých historek založených na skutečných historických faktech. Bohužel v mém případě však nikterak napínavých - spád děje je často a rušivě přerušován popisem chrámů, ulic a měst. Přestože román obsahuje plno tajemství, zvratů, milostných romancí a intrik, nejde o nijak napínavě podaný příběh. Doslova jsem se těšil na dramatický závěr, na konec knihy, na vyvrcholení mocenského boje faraóna - kterého musíte od začátku až do konce milovat, či mu alespoň držet palce - proti zpupným kněžím. Autor však nenašel způsob, jak závěr dramaticky vylíčit a tak se bez emocí dozvíme zakončení celého příběhu, u kterého mně osobně slza neukápla - a to je bohužel škoda, protože román by tím získal mnoho! Milovníci starého Egypta si však určitě při tomto romantickém čtení přijdou na své. A pokud vydržíte až k Epilogu, dáte rozhodně o hvězdičku více až zjistíte, že je román nadčasový a se spoustou myšlenek! :-)

1 31.10.2015

Fiktivní setkání doktora Josefa Breuera a Friedricha Nietzscheho ve Vídni v roce 1882. Doktor Breuer má tajně vyléčit Nietzscheho těžké migrény, žaludeční potíže a celkově špatný zdravotní stav. Rozhovory obou protagonistů jsou studnicí filosofických a psychoanalytických názorů. Od této doby začíná psychoanalýza fungovat jako medicínský obor. Třetím do "mariáše" je přítomnost Sigmunda Freunda, coby mladého Breuerova přítele. Postupně, jak se oba poznávají, se rozhovory Breuera a Nietzscheho stávají stále osobnější a důvěrnější až vyvrcholí v naprosto otevřené zpovědi nejintimnějších pocitů a prožitků, pomocí nichž jsou schopni se zbavit svých černých můr, životních traumat, myšlenek na sebevraždu a stresu ze svého dosavadního života. Za vším hledej ženu! Kniha je uvedena jako román o romantické posedlosti, osudu a lidské vůli. Nejsem si jist, co romantického jsem přehlédl, ale spíše bych román popsal jako snahu o hledání cesty jak "milovat svůj osud", o zbavení se svých posedlostí a o síle lidské vůle skryté v každém z nás. Jen najít v sobě ten VÝZNAM našich starostí, nespokojenosti, nočních můr a strachu. Odhalením podstaty a změnou perspektivy můžeme "se stát tím, kým jsme" a určovat svůj osud. "Co mě nezabije, to mě posílí!"
------------------------------------------------------------------------
"Dalších deset minut života je pryč.... Kolik života mu proteklo mezi prsty jen proto, že se nedíval kolem sebe? Nebo proto, že se díval, ale neviděl?"
------------------------------------------------------------------------------
"Zkuste si položit otázku: Kdo jsou ti jistí, spokojení, věčně radostní? A já vám na ni odpovím: jenom hlupáci - obyčejní lidé a děti!" "Pane profesore, vy říkáte, že růst je odměnou za bolest -" Nietzsche jej přerušil. "Ne, není to JEN růst. Je to síla. Člověk v sobě musí mít chaos a posedlost, aby zrodil zářící hvězdu."
----------------------------------------------------------------------
"Nemohu ti ukázat cestu, protože pak už by to nebyla TVOJE cesta."
----------------------------------------------------------------------
"Brát na sebe odpovědnost jiných - to je cesta k mojí i jejich záhubě."
----------------------------------------------------------------------
"Vaše dobrotivost, povinnost, věrnost - to jsou mříže vašeho vězení. Jednou na ty malé ctnosti zajdete. Musíte se naučit poznat svou zkaženost. Nemůžete být svobodný jen zčásti..."
----------------------------------------------------------------------

9 23.10.2015

Hilary Carewová nevěří, že Geoffrey Grey, manžel její sestřenice Marion, zavraždil svého strýce Jamese Evertona. Případ je již asi rok uzavřen a Geoff si odpykává mnohaletý trest ve vězení za zločin, který nespáchal? Hilary se svým snoubencem Henrym, se kterým právě zrušili své zasnoubení, se pokouší na vlastní pěst ověřit svědectví, která Geoffa usvědčila z vraždy. Při pátrání se dostává do nebezpečných situací, při nichž ji někdo usiluje o život - že by přece jen narazila na něco, co má zůstat ukryto? Henry požádá pozoruhodnou slečnu Silverovou, aby jim pomohla s prošetřením, některých okolností případu. I když je kniha ze série o slečně Silverové, hraje v tomto příběhu jen okrajovou roli a vše se vlastně točí kolem Hilariinho vyšetřování a hledání svědků dávno uzavřeného případu. Oddechová detektivka, roztomilý humor stále se rozcházejících snoubenců, napínavé pátrání a nebezpečné situace v nichž se Hilary ocitá, to vše dohromady hodnotím třemi hvězdičkami - dá se to přečíst!

17.10.2015

Mladá archeoložka Karen Dumasová pátrá po starobylých předkoloniálních mayských knihách, jež byly kdysi dávno ukryty před španělskými kolonizátory. Při dobrodružné cestě do Mexika čelí mnoha smrtelným nebezpečím, pronásledování a únosům. Tváří v tvář zažívá boj vzbouřených indiánů 'zapatistů' proti federální armádě a jejím zkorumpovaným velitelům, kteří jsou ve službách drogových kartelů.
V té knize je vše, co má dobrá kniha mít - dobrodružství a napětí v lacandonské džungli, tajemství piktogramů a záhady dávných Mayů, láska a sex s Marcosem... Přesto je to jen oddechové čtení, které postrádá větší hloubku. Obsahem je nebezpečná cesta Karen k jeskyni s mayskými knihami, únosy, boje povstalců, strastiplné pochody džunglí a život indiánů. Tajemná legenda Mayů je zavádějící název a vytváří vlastně jen kulisu příběhu k cestě do mexické džungle. Ale i já uznávám, že Steinbeck, Balzac, Dostojevskij, Hrabal, Kafka nebo Sienkiewicz se nedají číst pořád a je potřeba je proložit i tajemnými legendami Mayů.

17.10.2015

Otec Goriot, Evžen Rastignac, Smrtifouk Vautrin, obě Goriotovy dcery a jejich manželé, měšťácké figurky strávníků paní Vauquerové... jsou typickými postavami tehdejší Paříže. Vykreslení podivného způsobu života "vysoké" společnosti, kde si manželé vydržují milenky a manželky milence, smysl života dostat se do takové společnosti, která dává pokrytecky na odiv svůj úspěch i když jsou prakticky bez prostředků (jak aktuální :-)) mě zaujalo stejně jako vykreslení charakteru postav. Utrpení otce Goriota už mě toliko nedojalo - jak si kdo ustele, tak si lehne. A navíc tomu dneska není moc jinak. Líbil se mi mladý Evžen Rastignac se svým postojem ke své rodině, snahou prosadit se ve společnosti bez použití nekalých praktik proti jeho svědomí avšak vyzývající společnost na souboj "A teď kdo s koho!" Co mě však překvapilo nejvíc bylo počítání příjmů v ročních výnosech rent! Takový způsob zajištění příjmů je zcela v souladu s dnešním moderním finančním myšlením a každý by si měl Balzaca přečíst! :-)
"Je-li nějaký cit vrozen srdci muže, zdaž to není hrdost z ochrany, kterou poskytuje vždy slabé bytosti? Přidejte k tomu ještě lásku, tuto živoucí vděčnost všech upřímných duší za původ jejich rozkoší a pochopíte velmi mnoho duševních zvláštnůstek."

1 07.10.2015

Mé pocity při čtení Balzacových románů jsou rather pozitivní. Uměleckým způsobem čtivě popisují lidskou potřebu lásky a citu, sílu peněz a moci, touhu po štěstí, souboj duše mezi láskou a nenávistí, morálku a rozdíly v tehdejší francouzské společnosti. Felix Grandet mi přišel celkem sympatický, úspěšný podnikatel z dnešního pohledu, nerozhazuje peníze na všechny strany ale naopak investuje. I když samozřejmě uznávám, že ho Balzac musel vykreslit moreless jako despotu, aby vynikly rozdíly. Evženii Grandetovou si zase zapamatuji jako mladou holku, slepě zamilovanou do prvního hejska; týpka, který se mihnul venkovským Saumurem - bratrance Karla. Nevyznám se v ženské duši a vím, že láska je slepá, ale takový způsob rezignace, opičí lásky, sebemrskačské obětování, to je snad příliš. Z dnešního pohledu čtenáře tedy spíše oceňuji u Balzaca vykreslení charakterů postav, jejich citů a pocitů, společeské morálky a hierarchie života tehdejší Paříže. "Ruka této ženy obvazuje tajné rány všech rodin. Evženie kráčí k nebi v doprovodu dobrých skutků. Velikost její duše mírní nedostatky výchovy a návyky z mládí. Taková je historie ženy, která žije uprostřed světa a přitom do něho nepatří, která byla stvořena, aby byla skvělou manželkou a matkou, a přitom nemá ani muže, ani děti, ani rodinu."

3 07.10.2015

Mé pocity při čtení Balzacových románů jsou rather pozitivní. Uměleckým způsobem čtivě popisují lidskou potřebu lásky a citu, sílu peněz a moci, touhu po štěstí, souboj duše mezi láskou a nenávistí, morálku a rozdíly v tehdejší francouzské společnosti. Felix Grandet mi přišel celkem sympatický, úspěšný podnikatel z dnešního pohledu, nerozhazuje peníze na všechny strany ale naopak investuje. I když samozřejmě uznávám, že ho Balzac musel vykreslit moreless jako despotu, aby vynikly rozdíly. Evženii Grandetovou si zase zapamatuji jako mladou holku, slepě zamilovanou do prvního hejska; týpka, který se mihnul venkovským Saumurem - bratrance Karla. Nevyznám se v ženské duši a vím, že láska je slepá, ale takový způsob rezignace, opičí lásky, sebemrskačské obětování, to je snad příliš. Z dnešního pohledu čtenáře tedy spíše oceňuji u Balzaca vykreslení charakterů postav, jejich citů a pocitů, společeské morálky a hierarchie života tehdejší Paříže. "Ruka této ženy obvazuje tajné rány všech rodin. Evženie kráčí k nebi v doprovodu dobrých skutků. Velikost její duše mírní nedostatky výchovy a návyky z mládí. Taková je historie ženy, která žije uprostřed světa a přitom do něho nepatří, která byla stvořena, aby byla skvělou manželkou a matkou, a přitom nemá ani muže, ani děti, ani rodinu."
Otec Goriot je to samé v bleděmodrém. Evžen Rastignac, Smrtifouk Vautrin, obě Goriotovy dcery a jejich manželé, měšťácké figurky strávníků paní Vauquerové... jsou typickými postavami tehdejší Paříže. Vykreslení podivného způsobu života "vysoké" společnosti, kde si manželé vydržují milenky a manželky milence, smysl života dostat se do takové společnosti, která dává pokrytecky na odiv svůj úspěch i když jsou prakticky bez prostředků (jak aktuální :-)) mě zaujalo stejně jako vykreslení charakteru postav. Utrpení otce Goriota už mě toliko nedojalo - jak si kdo ustele, tak si lehne. A navíc tomu dneska není moc jinak. Líbil se mi mladý Evžen Rastignac se svým postojem ke své rodině, snahou prosadit se ve společnosti bez použití nekalých praktik proti jeho svědomí avšak vyzývající společnost na souboj "A teď kdo s koho!" Co mě však překvapilo nejvíc bylo počítání příjmů v ročních výnosech rent! Takový způsob zajištění příjmů je zcela v souladu s dnešním moderním finančním myšlením a každý by si měl Balzaca přečíst! :-)
"Je-li nějaký cit vrozen srdci muže, zdaž to není hrdost z ochrany, kterou poskytuje vždy slabé bytosti? Přidejte k tomu ještě lásku, tuto živoucí vděčnost všech upřímných duší za původ jejich rozkoší a pochopíte velmi mnoho duševních zvláštnůstek."

2 07.10.2015

"Čerstvě rozvedený Szacki byl na vlastní žádost přeložen do Sandoměře, malebného městečka v jihovýchodní části Polska, která v minulosti nechvalně proslula antisemitskými pogromy a nesmiřitelnými vztahy mezi polskými a židovskými sousedy. U bývalé synagogy je nalezeno tělo nahé ženy s proříznutým hrdlem. Szacki coby jediný místní prokurátor, který není s rodinou oběti nijak spojen, dostane za úkol vraždu vyšetřit. Přestože doma ve Varšavě byl uznávaným odborníkem a profesionálem, v novém prostředí si takové postavení musí teprve vydobýt. 

Pro Szackého, který si po pár měsících na maloměstě uvědomuje, že jeho odchod z Varšavy byl osudovou chybou, se případ stává také šancí, jak skoncovat s pocitem osamělosti a prázdnoty, který ho v novém působišti, navzdory milostným dobrodružstvím, pronásleduje. Poznává, že i na počátku 21. století mohou ožívat dávné zločiny a antisemitské stereotypy, obzvláště pak legendy o krvežíznivých Židech a jejich křesťanských obětech. Houževnatý prokurátor se usilovně snaží dopídit „zrnka pravdy“, jež leží ukryto na dně spletitých vztahů mezi obyvateli města…"

Zaujaly mě okolnosti daného dne vždy na začátku každé kapitoly - širší souvislosti a události ve světě, Polsku a Sandoměři, které se odehrávají paralelně s vlastním příběhem a dávají příběhu pocit současnosti a skutečného světa okolo. Zaujal mě Teodor Szacki jako muž, kterému lezou místní ženy do postele vlastně jen proto, že je pro ně zajímavý jako prokurátor z Varšavy v jejich maloměstě. Zaujal mě popis Sandoměře, jeho přírodních krás a historie. Zaujal mě příběh, postupně gradující dalšími oběťmi, tajemnou židovskou symbolikou. Zaujal mě Szackého kritický postoj k antisemitismu, myšlení poláků, starým předsudkům. Naopak mě trochu zklamal závěr příběhu, odhalení vraha a původ břitvomačety - vše je jakoby náhodné, nepravděpodobná záměna osob, odhalení založeno na Szackého "prozření".

1 27.09.2015

Jones s tajemným hnědým kufrem. Takový Anděl, který vidí člověku až do jeho nejtajnějších koutů duše a svými nevtíravými příběhy dovede lidem pomoci v jejich obtížných situacích, napravovat a ukazovat jim novou cestu - změnou perspektivy! Na dojemných příbězích popisuje autor čtenáři změnu perspektivy myšlení, co a jak změnit a jak vnímat ostatní lidi kolem sebe tak, aby náš život byl krásnější, bohatší, naplněnější. "Co by na mně druzí změnili, kdyby mohli?" Analyzujte své chování, jednání, oblečení, vyjadřování, pocity a vztahy. "Všechno, nač se zaměříš, se zvětšuje." To, čím se zaobíráte a na co myslíte, neustále roste a stává se skutečností - to pozitivní ale i to negativní. "Děláme si starosti, protože jsme chytří. Ti hloupější mezi námi si moc starostí nedělají. Ničeho se nebojí. Čtyřicet procent věcí, které nás znepokojují se tak jako tak nikdy nestane. Třicet procent věcí, které nás trápí, představuje to, co se už stalo - v minulosti. A to, co se už stalo, nezmění ani všechny starosti světa, je to tak? Myslím, že dvanáct procent všech starostí souvisí s nepřiměřenými představami ohledně našeho zdraví. Deset procent jsou nicotné starosti spojené s tím, co si myslí druzí lidé. Takže zbývá osm procent pro oprávněné obavy! Většina lidí prožije tolik času ve strachu z toho, co se nikdy nestane nebo co nemohou ovlivnit, že jim pak nezbývá žádná energie na řešení těch několika věcí, se kterými by se opravdu mohli vypořádat." Velmi mě překvapily čtyři základní "dialekty" lásky - kočka, kanárek, štěně, zlatá rybka - protože mi to přišlo velmi výstižné a z vlastní zkušenosti pravdivé. Rozdíl mezi chytrostí a moudrostí, zdůraznění toho, že všechno, co člověk dělá, každý pranepatrný počin, má dalekosáhlé důsledky. "Každý z nás je neustále buď v krizi, dostává se z krize nebo ke krizi směřuje. To prostě patří k životu na této planetě." Nejdojemnější asi byl příběh o Harrisonovi: "Vidličku si nechte..., to nejlepší teprve přijde!"

2 27.09.2015

Potopa, druhý díl Sienkiewiczovy trilogie, popisuje hrdinské činy a proměnu oršanského korouhevníka Ondřeje Kmicice na pozadí švédského vpádu do země v roce 1655. Ondřej Kmicic je mladý, vášnivý, vznětlivý, lehkovážný ale odvážný voják a čestný šlechtic. Po dlouhé době trávené mimo domov, kdy se protloukal se svou korouhví jak se dalo, se vrací zpět, aby přezimoval se svými vojáky a přihlásil se o dědictví, jehož součástí je i Alexandra Billewiczówna (Olenka) a do níž se bezmezně zamiluje. Za dramatických okolností opouští svůj dosavadní život výtržníka a snaží se získat zásluhy v očích Olenky v boji proti Švédským vojskům i zrádcům z řad polské šlechty představované zejména vilenským vojevodou knížetem Januszem Radziwillem a jeho příbuzným Bohuslavem. Na své cestě se Ondřej setkává, rozchází a opět setkává s pány Wolodyjowským, Skrzetuskými, Zaglobou.
Přestože je román Potopa čtivý a krásný, nedostavila se u mne extáze z předchozích Sienkiewiczových knih Quo vadis a Ohněm a mečem. Prostě, je to jako s láskou - první si člověk pamatuje celý život. Očekával jsem podobně silné pocity a vzrušení, avšak Potopa je nevyplavila. I když je Ondřej Kmicic zajímavá postava, chybělo mi tam více Zagloby a Wolodyjowského, líčení válečných útrap není tak barvité, Kmicicova dobrodružství tak poutavá...
"Našly se peníze, nadšení, odvaha; i nejzoufalejší duše došly k přesvědčení, že není takového postavení, takového úpadku, takové slabosti, z níž by se nebylo možno zachránit, a že tam, kde se rodí děti, nemůže umřít naděje."

3 21.09.2015

Obdivuji a miluji fantazii, humor a svět autora Zeměplochy, roztomilé figurky města Ankh-Morpork a okolních držav. Elánius a ostatní postavičky jsou prostě nádherní, romantičtí a hlavně ohromně lidští (včetně vlkodlaka a zombie) - čtenář si je prostě musí zamilovat a prožívat s nimi všechna ta ztřeštěná ale kouzelná dobrodružství a příběhy. Přesto oproti Prvním příběhům ze Zeměplochy hodnotím vyprávění o Klači, siru Samueli Elániovi, Vetinarim, seržantu Tračníkovi, desátníku Nóblhóchovi alias Krásné Bětě, jedenasedmdesátihodinovém Ahmedovi, vynálezech Leonarda da Quirma, kapitánu Karotkovi a dalších o hvězdičku méně. Ale pozor! Pořád je to nadprůměrné počteníčko!!! :-)

2 23.08.2015

Sice to není špatná detektivka, ale přece jen trochu natahovaná, vyplňovaná, bez grand finále a hlavně - četl jsem už lepší. Pozitiva: Lord Petr Wimsey je sympaťák, systém distribuce je pro pozorného čtenáře odhalitelný. Negativa: Místy hluchá místa, kdo byl hlava kokainové organizace? Přesto tři hvězdičky jsou stále ke čtení. Death Bredon řeší inkognito případ úmrtí v Randallově reklamní firmě. Postupem času je úmrtí překvalifikováno na vraždu a harlekýn rozplete systém distribuce kokainové organizace...

19.08.2015

Tohle dílko na mne při čtení působilo tak nějak kontroverzně, pateticky či nepoeticky. Mám rád Hrabalovu filosofii, tu, kterou jsem byl schopen vnímat v Příliš hlučné samotě. Něžný barbar - pocta grafikovi Vladimíru Boudníkovi - je ale těžší čtení - explozionalistické, futuristické, undergroundové či avantgardní. Plynulý tok příběhů a vyprávění ze života Vladimírova, jeho bohémské hledání krásy v těch nejobyčejnějších či nejškaredějších drobnostech, které nás obklopují a které zažíváme. Kniha je uvedena citátem - Friedrich Nietzsche: Kterak filozofovati kladivem.
"Vladimír miloval periférii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadě surové hlíny ... tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy"
"Používám jeho metody při psaní vzpomínek na něj, taky nechávám text jako rozkopanou ulici a je na čtenáři, aby přes příkopy proudících a rozházených vět a slov, kdekoli se mu zlíbí, položil fošnu nebo narychlo sbitou lávku, po které by přešel na druhou stranu..."
"A vyběhli jsme a doktor Adam vysvětloval čekárně a našim vzdalujícím se zádům: Dyk ten kluk blbá ve vožralství si natáh na tu samou nohu tři ponožky! Egon Bondy, když slyšel o té Vladimírově oteklé noze, volal k nebi: Já už s tím Vladimírem přestanu kamarádit, ale napřed ho nechám zapsat do Klubu pražských recesistů, který vede syn majitele pohřebního ústavu Schönbach...! Ten Vladimír je větší než dadaisti, než Hašek, skoro takovej jako já. Kurva fix, já se z toho všeho zbředím..."

3 14.08.2015

Otec Brown, ve svém černém širokém kněžském klobouku a neodmyslitelným, stejně černým deštníkem, pozoruje, dedukuje, kombinuje a řeší komické i kriminální záhady a případy. Nejedná se ani tak o detektivní případy, jako spíše o psychologickou studii myšlenek a dvojakého výkladu zjevných skutečností. Otec Brown má zvláštní schopnost vcítit se a porozumět motivům jednání a lidským srdcím. Tak vždycky dokáže odhalit skutečnou podstatu věcí, skutků a vynést řešení. S humorem a lidskostí řeší vážné i lehkovážné případy, u kterých se objeví... Nepřítomnost pana Smithe, Duel doktora Hirsche, Chyba přístroje, Salát plukovníka Craye patří mezi ty povedenější povídky. Některé další na mě působily trochu ztřeštěně, překombinovaně, nerealisticky nebo vyumělkovaně.
"Soudce se znovu opřel s takřka veselým výrazem, ve kterém bylo těžké oddělit cynismus od obdivu. "A můžete nám říci," otázal se, "proč byste měl rozpoznat svou vlastní postavu v zrcadle vy, když ji nepoznají dva takoví slavní muži?" Otec Brown zamžikal ještě bolestněji než předtím a pak zakoktal: "To opravdu nevím, pane; leda by to bylo tím, že se do zrcadla tak často nedívám."

1 14.08.2015

"Příběhy Tóry popisují patnáct zásadních starozákonních příběhů, přičemž vedle stručného shrnutí jejich obsahu (podaného moderní češtinou) jde především o pochopení významu těchto událostí, tak jak nám ho podávají klasičtí komentátoři Tanachu (Bible). Tato publikace se zabývá Pěti knihami Mojžíšovými (proto příběhy Tóry)..."
Čtivý, populární formou představený úvod a seznámení s judaismem. Komentovaný výklad patnácti příběhů a událostí z Pěti Mojžíšových knih Starého Zákona.
"Pouze má-li člověk svobodnou vůli, je možné ho skutečně odměňovat a trestat. Podle našich rabínů je touto skutečností člověk zcela zásadně odlišen od zvířat. Svoboda člověka je základem třetího pilíře judaismu. Přesto se musíme ptát: Máme skutečně svobodnou vůli? Může se slučovat představa o Boží vševědoucnosti s naší možností rozhodnout se, jak my chceme? Mohli jsme se rozhodnout, nebo Bůh předem věděl jak to dopadne? To jsou legitimní otázky, na které se pokusíme odpovědět."

11.08.2015

Nedočteno, nehodnoceno...

09.08.2015

Je to již třetí Chrisova kniha, kterou jsem s chutí a napětím přečetl. Postupně jsem ale stále kritičtější a Usáma dostává jen tři hvězdičky - stále však stojí za přečtení! Opět se seznámíme s elitním vojákem anglického pluku SAS. Joe Mansfield je nasazen do akce, při které je dopaden a zabit Bin Ládin. Při akci však se svým parťákem opustí své stanoviště a jsou svědky něčeho, o čem nemají ani ponětí, ale někdo začíná usilovat o jejich život. Joe se vrací z Afgánistánu zpět do Británie. Je paranoidní a všude vidí nepřátele, kteří usilují o jeho život. Paranoia se ale brzy přemění v hrůznou skutečnost, při které umírají lidé. Kniha je opět velmi čtivá, akční a napínavá. Oproti předcházejícím dvěma knihám (Zóna smrti a Těžký soupeř) se však najdou i méně akční pasáže (Joeův pobyt ve vězení) a rovněž hlavní zápletka je neuvěřitelně konspirační. Kniha nijak nevybočuje z Ryanovy hlavní linie - příslušník elitního SAS pluku, napínavé boje s extrémisty a Al-Káidou v Afgánistánu a pokračování zápletky v "civilním" prostředí. Přečtením knihy rozhodně nešlápnete vedle!

06.08.2015

Steinbeckův román Pohár zlata je vyprávění o životě anglického korzára Sira Henryho Morgana. Mladý Henry odchází z domova za svým snem do Západní Indie, jak se kdysi říkalo nově objevenému Novému světu. Kapitán, který Henrymu slíbil ho na palubě své lodi do Západní Indie dopravit jej však prodá na nucené práce. Henrymu se však podaří na plantáži zaujmout farmáře Jamese Flowera a za necelých pět let se stane jeho důvěrníkem a správcem celé farmy. Našetří se nějaké peníze a odchází dál za svým snem, chce se stát slavným bukanýrem a plenit španělská města. O vojenské taktice, plánování a lstivých manévrech se hodně naučil z knih farmářovy knihovny. Henry se skutečně stane slavným, uznávaným a strach vyvolávajícím bukanýrem. Jeho největší kousek je dobytí nedobytné, bohaté, zlaté Panamy i s pověstnou kráskou La Santa Roja. Po všech těch úspěších, velkých vítězstvích a splnění i těch nejtajnějších snů však Henry zůstává stále nějak nespokojen, neukojen, osamocen a ... nešťasten. Poznává, že splnění tužeb nepřináší očekávaný klid a spokojenost. S panamským pokladem, který tajně odvezl před svými kumpány bukanýry, se vrací zpět domů, aby zde našel svůj vysněný klid.
Pohár zlata je Steinbeckovou prvotinou z roku 1929, vypravující romantický příběh Henryho Morgana, proslulého anglického korzára, žijícího v 17. století. Kniha podle mého ještě nedosahuje kvality Hroznů hněvu nebo Na plechárně, ale je možné zde již vidět znaky Steinbeckova charakteristického rukopisu. Příběh je vyprávěn příliš rychle (což možná mnozí čtenáři ocení), každý úsek Henryho života je krátce popsán nějakým konkrétním příběhem nebo událostí a samozřejmě nechybí popisné až básnické vyobrazení přírodní scenérie kdy čtenář má živý pocit horka z popisu pouště nebo pocit chladu při vykreslení zimy v horách. Takoví spisovatelé jako Dumas nebo Dostojevský by z těchto Steinbeckových 207 stran určitě dokázali vytvořit románovou trilogii o 1800 stranách.
"Odpoledne plynulo pomalu jako procesí, jehož cílem je večer, a v patách večera se vyhrnul rozčílený vítr, harašil v suchých travinách a s kvílením prchal přes polnosti. Noc se stáhla jako černá kápě a do Walesu vtáhl nuncius, vyslaný Svatou zimou."
"Do horských úžlabin se vkrádal soumrak a zaléval je nachovým oparem. Slunce se řízlo o ostrý hřeben a krvácelo do všech údolí. Dlouhé stíny štítů se plazily po rolích jako číhající šedé kočky."
"Po celý život se jeho vůle podobala železné větrné korouhvičce, která vždycky pevně ukazuje, ale nikdy dlouho jedním směrem. Západní Indie i moře, loupení i sláva, to všechno jako by ho zklamalo. Načal a okusil všeho, a pozoroval, jak to pod jeho dotekem bledne a scvrkává se. A byl osamělý. Jeho muži na něj pohlíželi s úctou a chmurnou bázní. Měli z něho strach a ta skutečnost již jeho ctižádosti nelichotila jako kdysi."

2 02.08.2015

Oproti Tajemství sedmého syna a Knize duší je Desátá síň hodně slabá. Příběh se slibně rozjíždí a čtenář dostane dávku vzrušení a dva mrtvé hned v Prologu knihy. Pak s napětím čte další a další stránky a kapitoly, sleduje Luca a Huga při objevení ukrytého mnišského rukopisu, Luca a Sáru při průzkumu jeskyně s archeologickými malbami, pravěké lovce bizonů a objevení halucinogenního lektvaru, mnichy s jejich řády i neřády a samozřejmě rozkošný příběh lásky. Vyprávění se totiž neomezuje pouze na současnost, ale retrospektivně se vrací do pravěku k Bizoním lidem, kde to všechno začalo a zase do středověku, kde mniši ukrývají tajemství lektvaru do šifrovaného rukopisu těsně před tím, než jsou pronásledovateli templářských rytířů rozprášeni. Po pár desítkách stránek však napětí vyprchá, dostaví se frustrace asi jako u neukojeného sexuálního vzrušení! Myšlenka je zajímavá, některé fragmenty ze středověku jsou čtivé a poutavé. Celá kompozice knihy je ale kostrbatá, zbytečně se natahuje odhalení tajemství obyvatel Ruacu, "tajemství", které zná kdekdo, jeskyně zabírá v knize obrovský prostor navzdory nulové důležitosti v celém příběhu, tajné zpravodajské oddělení "Jednotka 70" už jen celou tragédii završuje. Očekávání grandiozního finále příběhu splaskne jako bublina. Pokud jste četli první dvě knihy od Glenna Coopera, Desátou síň radši nečtěte!

2 30.07.2015

Steinbeckovy postavy jsou obyčejní lidé, ti na konci společenského a sociálního potravinového řetězce. Novela "O myších a lidech" je epizodou ze života nájemných dělníků - Jiří a Lenda přicházejí na ranč nebo farmu kvůli sezónní práci a sezónnímu výdělku. Název novely - Of Mise and Men - převzal Steinbeck z básně Roberta Burnse "Polní myšce". Text básně koresponduje s podstatou Steinbeckova příběhu - paralelou mezi lidským a myším osudem. Básník v ní vypráví, jak jednou při práci na poli vyoral radlicí myš i s jejím doupětem, a takto pak rozjímá nad jejím osudem:

Než lístky do kupy jsi dala,
chuděro, co ses nahryzala!
Teď vyhoštěna, myško malá, jsi bez doupěte,
kde vichřice bys přečkávala v mrazivém světě!

Ale v tom, myško, sama nejsi,
vždyť i tvor sebepečlivější,
člověk či myš, se často těší přemoudrým plánem,
(the best laid schemes of mice and men)
a jsme pak ještě nešťastnější, jestli se zklamem!

A přece šťastnější jsi mne!
Trápí tě jen zlo přítomné,
však když můj zrak zpět pohlédne, minulost drásá!
A v budoucnosti tušené nekyne spása!

Steinbeckovy postavy jsou extrakcí a koncentrací lidských charakterů. Dobrák je dobrák, chudák je chudák, grázl je grázl... Příběh ukazuje nemožnost či neschopnost vybřednout z nuzného života, nemožnost či neschopnost realizovat svůj sen. Každý máme své plány, představy a sny. Lenda, jako ta myška, žije a raduje se v přítomnosti, Jiří je drásán minulostí a budoucnost neskýtá naději. Lenda je slaboduchý prosťáček, dospělé malé dítě, vyznačující se obrovskou a nekontrolovanou silou své statné postavy. Jiří s Lendou putují od ranče k ranči aby si vydělali pár set dolarů na koupi vlastního vysněného malého domečku s vlastním malinkatým hospodářstvíčkem, zahrnujícím i Lendovy oblíbené vysněné králíčky. Steinbeck je skvělý vypravěč, popisný epik a jeho příběhy se čtou lehce, čtenář je přenesen do prostředí příběhu barvitým až básnickým popisem přírody. Jen to jméno "Jiří" mi přišlo jaksi nepatřičné v kontextu jmen dalších postav (pořád mi v hlavě vyskakovala paralela s Grossmanovým textem "Ano, pane Jiří")! Lidskost, dojemnost, obdiv k síle přírody, smutek a beznaděj nad osudem těch nejchudších čiší z každého slova, slovního obratu, věty, souvětí.

Novela "Na plechárně" je z trochu jiného soudku. Opět jsou hlavními hrdiny ti nejchudší a nejposlednější. Doktor, Mack, Hazel, Eddie, Li Čong, Dora, Gay a další - všechny spojuje ulice Na plechárně s továrnou na zpracování ryb, kde všichni žijí svým obyčejným životem, přežívají ze dne na den. Střípky ze života v ulici Na plechárně představují spleť příběhů, rituálů, zvyklostí i výjimečných událostí obyvatel ulice. Jak píše Steinbeck: "Ulice Na plechárně v Monterey v Kalifornii je báseň, smrad, skřípot, magické světlo, chorál, jednotvárnost, dušebol, sen. Ulice Na plechárně je páté přes deváté, plech, železo, rez a odštěpky dřeva, omlácené chodníky, zaplevelené parcely, hromady harampádí, konzervárny z vlnitého plechu, hadrárny, hospody a bordely, přecpané krámky, laboratoře a noclehárny. Na plechárně bydlí, jak kdosi kdysi řekl, 'děvky, pasáci, falešní hráči a syčáci', čímž chtěl říci kdekdo. Kdyby se byl podíval jinou skulinou, možná že by byl řekl 'světci, andělé, mučedníci a lidé boží' a byl by mínil totéž. Jak zachytit tu báseň, ten smrad, ten skřípot, to magické světlo, ten chorál, tu jednotvárnost, ten sen, a neubrat jim na životě? Sbíráte-li mořské živočichy, najdete i ploché červíky, tak křehké, že je téměř nemožné chytit je celé, protože se při dotyku lámou a drolí. Musíte je nechat, až sami vyplavou a vlezou na čepel nože, a pak je jemně vsunout do láhve s mořskou vodou. A možná že to je způsob, jak napsat tuhle knížku - tak, že ji člověk otevře a nechá příběhy a postavy, aby do ní samy vstoupily."
Asi nejvýstižnějším rysem Steinbeckova díla je odpor k lidem "tam nahoře, k tygrům se žaludečními vředy, kteří se ženou za karierou a ziskem" a obdiv k těm dole, k lidem, kteří jsou pravým opakem - žijí, i když ne právě spořádaně, v souladu s přírodou a škodí zejména svou snahou vykonat dobro.

6 23.07.2015