Plútarchos komentáře u knih
Mladý Thomas z Hooktonu jako jediný přežije vyplenění své vesnice na anglickém pobřeží a vydává se do Francie pomstít smrt svých rodičů a získat zpět vzácnou relikvii - kopí Sv. Jiří. To je začátek jeho cesty, která zavede Thomase do Francie, kde bojuje jako lučištník ve službách svého krále Eduarda III. a v jeho řadách se zúčastní první velké bitvy v rozvíjející se stoleté válce - bitvy u Kresčaku (sobota 26. srpna 1346). Přitom se dozvídá tajemství svého původu a kdo byl vlastně otec Ralph - jeho otec...
Je to pohádkově kouzelná knížka, psaná krásně jednoduchým jakoby dětským jazykem. Thomasovy příhody v bojích, v krčmách, v lásce, jsou popisovány neskutečně poutavě a romanticky. Jeho poslání - pomstít se Harlekýnovi (Guy Vexille) a získat zpět uloupenou relikvii - mu jako pokání neustále připomíná otec Hobbe. Thomas je lučištník, voják a netouží po ničem jiném než bojovat, dobře se najíst, napít a pomilovat. Jenže Bůh to chce jinak! A Thomase si vybral pro vyšší cíl! A co vše zažil na té cestě za svatým grálem si přečtěte sami - doporučuji.
Nenadchlo, nezaujalo, neupoutalo. 350 stran čekání na to, až tohle pronásledování uprchlého psychopata skončí a jakým způsobem Eva Dallasová Izáka McQueena dopadne - i když předem tušíte, jak to musí dopadnout. Nejdřív mě šokoval letopočet 2060, v němž se příběh odehrává. Pak popis zvráceností pedofila McQueena a stejně zvrácená minulost poručíka Dallasové. Divoká přítomnost Eviny matky, skoro dokonalý Roarke, deportace vězňů na jiné planety...
Mně tahle kniha nenadchla, nezaujala, neupoutala!
Nečte se to špatně - má to spád, je tam akce, milostná zápletka, napětí... Ale je tam několik ale! Olav Johansen dělá špinavou práci pro chlápka jménem Daniel Hoffmann. Nesbö udělal ze zabijáka sympatickou postavu - jednoduchý, citlivý, zamilovaný, empatický. Není to klasická detektivka s pátráním po vrahovi, není to klasický Nesbö. Jenže co je to "klasický" Nesbö. Píšící knihy na jedno brdo? Ne, tohle je sonda do člověka, který se shodou okolností živí zabíjením, ale má stejné touhy a sny, jako ostatní lidé. Romantický příběh okořeněný drsným tématem. Nejvíce mě však překvapil a zaujal závěr - to drama má totiž dva konce - jeden happyend a druhý méně šťastný. A je na čtenáři, který se vybere, který se mu líbí víc... Mně se líbil ten happyend!
"Skoro mě to už nebolelo. Jako bych mohl všechno nechat plavat, jako by to už nebylo na mně, byl jsem loď na řece a rozhodoval proud. Osud, cíl byly dané. Zbytek byla cesta, čas a to, co člověk pozoruje na břehu. Život je jednoduchý, jen když je člověk dostatečně nemocný. Vplul jsem do světa snů."
Je to souboj dvou geniálních mozků - Lincolna Rhymeho na straně dobra a Tanečníka na straně zla. Lest střídá lest a proti-lest střídá proti-lest. Napínavé a plné zvratů jako dobrá šachová partie. Je to fakt návykové čtení pro ty, kdo máte rádi policejní pátrání po najatém zabijákovi, přestřelky, vcítění se do mysli obou hlavních postav, překvapivé zvraty... a pilotování letadel. Jo, a jsou tam všude samí červi!
"Výklad Máje: Následující básně jest oučel hlavní slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba. Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují. - Ostatních co se oučelů dotýče, jakož i sententia moralis z celého snadněji se vyrozumí."
No to je nádhera! Máchův Máj mám zafixovaný z dětství jako zamilovanou báseň:
"Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj."
Jaksi mi v paměti neutkvělo, že se jedná o truchlivou baladu, o lásce Jarmily a strašlivého loupežníka Viléma nazývaného Strašný lesů pán. Jakož i o tragédii Vilémovy pomsty vykonané na Jarmilině svůdci, jímž byl naneštěstí nepoznaný Vilémův otec:
"Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam - zdá se mu - si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: "Strašný lesů pán!"
Až posléz láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den."
Erbenova Kytice (z pověstí národních) je notoricky známá a výjimečná klasika ze školních let. Doufám, že se čte ve školách i dnes. Ta notorická známost a obehranost (řekl bych lidovost) vytvořily časem z jednotlivých balad možná až zprofanovanou sbírku dětských říkanek - neprávem!
--Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly...
--U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo...
--Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba; o berličce hnáty křivé, hlas - vichřice podoba!
--Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán...
--Dnes je čtvrtek, zejtra pátek, šiju, šiju si kabátek: Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť...
--Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila...
Ale i v této všeobecně známé Kytici jsem nalezl balady, které jsem už zapomněl a ty se mi četly nejlépe, tak nějak nově, jakoby poprvé - Záhořovo lože, Vrba, Holoubek... Obě dílka jsou krásná, malebná a máme být právem na co hrdi:
"Věrný syn jsi Čechů kmene,
věrný bratr bratřím svým;
jazyk český je i Tobě
otců drahým dědictvím."
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kytice_(sb%C3%ADrka)
"Dosáhnout úspěchu přes noc většinou trvá asi tak deset let." Anonym
Mno, jsem ryze praktický, technicky založený člověk, formovaný západní civilizací, konzumní společností a zákony džungle okolo nás, kde se razí přístup "zabij, nebo budeš zabit" či "vítěz bere vše" nebo "není důležité vyhrát, ale umístit se na prvním místě". Z toho plyne, že mám geneticky zakódovanou nedůvěru ve východní učení a nauky, i když samozřejmě uznávám, že nabízejí lákavou cestu - vyrovnanost a harmonii - otázkou ovšem zůstává, zda něčeho takového vůbec lze dosáhnout. Škola pokojného bojovníka se snaží nabídnout takovou harmonii mezi tělem, myslí a emocemi. Snaží se ukázat, že rozšířením fyzického tréningu těla o očištění myšlenek naší mysli a zklidněním emocí můžeme dosáhnout v životě více. Můžu říct, že se to dobře čte, ale to samozřejmě nestačí - je zapotřebí to aktivně aplikovat v každodenním životě, žít aktivně, omezit balast činností a informací, které na nás doráží ze všech stran a soustředit se na to nejdůležitější, právě tady a právě teď! Je to něco jako kuchařka - taky se nenajíte pouhým čtením - dostává se nám jen receptů. Jak s nimi naložíme je už jen na nás. Při čtení jsem měl pocit takových všeobecných pravd, se kterými se nedá nesouhlasit. Mnoho citátů, analogií, inspirace a myšlenek mi dalo materiál k zamyšlení - a tak to asi má být při čtení knih tohoto typu.
"Představ si sám sebe, jak vystupuješ na vrchol hory a přitom pociťuješ, jak tvoje vnitřní spojení s rytmy Přírody stále více sílí. Obcházíš poslední zákrut cesty ke stavu satori, k zóně, k proudu a už před sebou vidíš vrcholek. Náhle postřehneš, že tam už kdosi stojí, hledí na tebe jasnýma, bystrýma očima a usmívá se ti vstříc - mistr všednodenního života. Kráčíš k mistrovi vzhůru a duši máš plnou vděčnosti. A když konečně zaostříš na mistrovu tvář, uvědomíš si, že tím mistrem jsi ty."
Ohromná novinařina! Chesterton dokáže přimět čtenáře přemýšlet o jednoduchých maličkostech našeho každodenního života, těšit se ze zdánlivě banálních věcí, jež nás obklopují, radovat se z obyčejného života. Když se totiž zaměříme, na ty "obyčejné" věci, uvidíme zázraky, které v každodenním shonu a lopotě nevnímáme. V kratičkých esejích popisuje překvapivě neotřelý, netradiční až kuriózní pohled na běžné záležitosti člověčenství, poukazuje na některé stinné stránky lidské snahy o pokrok a obhajuje věci, které se snad přežily, nebo se jim nedostává patřičného ocenění v dnešní (tehdejší) společnosti. Kdyby žil Chesterton v dnešní době, určitě bych sledoval jeho blog na internetu.
"Všecko záleží na psychologickém přístupu; a v této chvíli je můj přístup docela pohodlný: zůstanu klidně sedět na svém místě a zázraky a dobrodružství si na mne budou sedat jako mouchy. A je jich hodně, za to vám ručím. Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu."
Volné pokračování románového převyprávění starověké báje o Théseovi. Od doby, kdy se vrací z Kréty až po konec svých dní. Asi to není můj šálek kávy. Do čtení jsem se při vyprávění o životě s Hippolytou už musel nutit. Théseovy pirátské příběhy nebo obléhání Athén mě rovněž nezaujaly, na rozdíl od závěru knihy - epizody o Hyppolitovi a Faidře - i když čtenáři musí být od začátku jasné to, co Théseovi došlo až příliš pozdě. Jsem toho názoru, že Staré řecké báje a pověsti z dětství byly krásnějším čtením, rozvíjejí fantazii a hlavně, dají se přečíst dětem před spaním.
Románové převyprávění starověké báje o athénském hrdinovi Théseovi. Z dětství jsem si pamatoval knížku 'Staré řecké báje a pověsti', takže jsem byl celkem příjemně překvapen, když autorka všechny mytické bytosti nahradila skutečnými reálnými postavami - namísto obra přerostlý loupežník s kyjem, namísto bestie s lidským tělem a býčí hlavou člověk s maskou býka. Literatura faktu aneb takto to asi mohlo být. Příběh je vyprávěn očima hlavního hrdiny a proto mi někdy popisem svých schopností vzdáleně připomínal otroka Taitu z knihy W. Smitha 'Řeka bohů'. Ta jeho nesmrtelnost je samozřejmě v pořádku - je přece zaslíben Poseidónovi! Některé pasáže mi připadaly zdlouhavé, některé jiné zase jakoby zkrácené - avšak celkově hodnotím příběh jako zajímavý a čtivý pohled na bájnou minulost, hrdiny a božství, na jednu známou starobylou báji...
https://cs.wikipedia.org/wiki/Th%C3%A9seus
Toto satirické dílo je skutečně pozoruhodné svým humorem a svými postavičkami - Ignácius J. Railly, jeho matka Irena, Myrna Minkoffová, Gus Levy, Angelo Mancuzo a další. Na můj vkus však až příliš přehnaná karikatura a navíc docela dlouhá (s humorem je to jako s kořením). Každopádně jsem se nahlas nezasmál (to jsem ale suchar, co?), i když si o sobě myslím, že mám smysl pro humor. Nejvíce jsem kvitoval Ignáciův filosofický světonázor, jeho snahu o kultivaci politiky, teologie a geometrie, Boëthiovu 'Filosofie utěšitelka', jeho světonázorový souboj na dálku s Myrnou. Nejoblíbenější postavou však pro mě je Burma Jones! A samozřejmě Ignáciovy lamentace na Štěstěnu: "Ach Štěstěno, ty zvrhlá nevěstko!" a na své podlomené zdraví a záklopku... Možná by si kniha zasloužila i 4 hvězdičky, ale dneska ji přiřadím do stejného ranku jako Ryanovu "Jak jsem vyhrál válku"... Holt, nemám ten správný vkus a smysl pro morálku a geometrii!
Stará dobrá Lisbeth je zpět a vůbec nevypadá špatně. I když... Nejdůležitější fakta a informace nemá ani policie ani tajné služby, ale dva obyčejní staří lidé z Lisbethiny minulosti, ke kterým se samozřejmě dostane Mikael Blomkvist. A to ještě jako slepý k houslím.
Příběh má spád, vyprávění je děleno mezi jednotlivé aktéry, takže čtenář přepíná pozornost od jedné postavy ke druhé. Ten, kdo četl předchozí díly si s úsměvem připomene známé momenty z Lisbethina pohnutého života. Wasp je naprosto dokonalá hackerka, matematička a znalkyně gravitační singularity černých děr, eliptických křivek a prvočíselné faktorizace. Přes tyto mírně superhrdinské schopnosti hrdinky a normální neschopnosti policie, je kniha důstojným pokračováním Larssonova Milénia. Takže pokud jsem od toho očekával to, co jsem očekával, má očekávání byla nad očekávání naplněna.
----------
"Ten, kdo šmíruje lidi, musí počítat s tím, že lidi začnou šmírovat jeho. To je fundamentální demokratická logika."
---------
"Gabriellu však více než líčení špinavé politické hry zaujalo lidské drama a děsivé zjištění, že žijeme ve zvráceném světě, kde je člověk víceméně neustále pod dohledem a kde jsou lidé pro mrzký zisk schopni zneužít prakticky cokoli. Právě v tom Blomkvist ukázal svou velikost."
---------
Něco pro komunitu DK:
"Za celý víkend však Mikael Blomkvist nepřišel na nic konstruktivnějšího než polehávat a zabývat se četbou beletrie a do nevlídného deštivého pondělního rána stačil zhltat jednu a půl detektivky od Elizabeth Georgeové a navrch tři stará čísla časopisu New Yorker, která se mu povalovala na nočním stolku. Namlouval si, že to není jen obyčejný únik. Někdy se ty nejlepší nápady vynoří právě tehdy, když člověk odpočívá - alespoň podle jeho zkušenosti. Jakmile se začne zabývat něčím jiným, kousky skládanky do sebe náhle zapadnou."
"Lisbeth si ovázala ránu ručníkem, popošla ke knihovně a vytáhla z ní novou studii princetonské fyzičky Julie Tammetové, popisující zhroucení velké hvězdy a její následné smrštění do černé díry. S knihou v ruce se odvlekla k červené pohovce pod oknem, odkud byl výhled na Stavidlo a Rytířský průliv. Jakmile se dala do čtení, hned se cítila o poznání lépe.
Dost dobrý! Vcelku vyvážená porce napětí, romantiky, dobrodružství, akce. Zajímavá zápletka, konflikty, prostředí i hlavní hrdinka. Jen nevím, čím to je, ale popis akčních scén v knize mi příliš akční nepřišel. Tak nějak ty vypjaté adrenalínové akce plynuly pokojně jako popis africké přírody. Vanessa Michael Munroeová je jedinečná a nejlepší v získávání informací pro své klienty. Díky perfektní znalosti jazyků, nářečí a mentality dokáže zapadnout do prostředí v němž se pohybuje a psychologickým manévrováním získat z kohokoli jakoukoli informaci. Navíc je perfektně vycvičená v zabíjení! Pro tuto svou reputaci je najata, aby v Africe pátrala po informacích o zmizelé Emily Burbankové. Většina z těch, kdo se jí snaží zabránit v jejím snažení, neskončí dobře.
Myslím, že knihu mohu doporučit k přečtení (zejména těm, kteří si oblíbili styl a charakter Lis Salanderové), i když to není žádný román ale ohraná oddychovka s americkým superhrdinou - pardon superhrdinkou.
Pokládám za veliké plus této knihy obecně, že přináší myšlenky takové duchovní autority, jakou je Jeho Svátost Dalajláma. Názory na řešení palčivých otázek současného světa, přiblížení buddhistické filosofie, otázka příčinné souvislosti (kauzality) v kontrastu se západním křesťanstvím a vírou v Boha a mnoho dalších poutavých témat přináší tento přátelský rozhovor. "Otevřete knihu na kterékoli straně a dočtete se moudrá slova o tom, co v životě hraje největší roli. Není třeba přimknout se k nějaké doktríně či politickému systému - podstatné je žít s otevřenou myslí a srdcem."
----------
"Každý má falešný pocit, že pro svou obživu pracuje nezávisle, že má svůj plat, takže se na druhé nemusí spoléhat. Pak je i přátelství souhrnem společenských setkání, úsměvů a pozdravů, ale to je všechno. V hlubším smyslu každý věří, že je zcela nezávislý, ale to je falešný a povrchní pohled."
----------
"Naše společnost nám nutí představu, že naše životy bezezbytku závisejí na penězích a že peníze jsou nejdůležitější na světě."
----------
"Svým založením jsme my lidé savci, ale jsme obdařeni inteligentní myslí, která občas vytváří falešné dojmy a naděje, jež nás vedou nesprávným směrem."
----------
"Většina našich duchovních problémů pramení z naší až příliš složité inteligence a silné představivosti."
"Jsme samé vědomosti, ale chybí nám soucit." (moudrost)
Znovu se setkáváme s Philo Vanceem, jež je obdivuhodně sečtělý a inteligentní, nadaný analytickým duchem a podivuhodným smyslem pro psychologické odstíny vyšetřovaných případů, ke kterým se dostává jednak čirou náhodou a jednak díky svému přátelství se státním návladním V.X. Markhamem. Neustále musí přesvědčovat praktického a energického seržanta Ernesta Heatha o tom, že pádné důkazy usvědčující konkrétního pachatele, kterého by seržant nejraději ihned zatkl, ukazují pravý opak.
Vražda v muzeu je jedním z takových složitých, komplikovaných a zamotaných případů, v němž se naplno mohou projevit Vanceovy deduktivně-induktivní schopnosti. Přesto, že jsem si Van Dinovu tvorbu a Phila Vanceho oblíbil, je podle mého subjektivního kritického názoru tato kniha z těch méně podařených. Celý příběh je vystavěn na atraktivních staroegyptských artefaktech a vraždě bohatého mecenáše v jednom soukromém archeologickém muzeu. Zápletka pěkná, všichni jsou podezřelí, avšak konstrukce, motivy i konečné odhalení a potrestání viníka je jaksi přehnaně abstraktní a vytvořené právě a jen pro vyniknutí schopností "velkého" Phila Vanceho.
Kniha je takovým typickým příkladem staré dobré klasické anglické detektivky. Staré rodové sídlo, uzavřená společnost, jedna mrtvola a vrah uvnitř skupiny hostů. Vrchní vyšetřující inspektor Alleyn a Nigel Bathgate rozmotávají spletitý případ vraždy, motivy a chování jednotlivých zúčastněných. Tajemné ruské bratrstvo, rituální starobylá dýka jako vražedná zbraň, milostné pletky oběti, alibi podezřelých - to vše vytváří kolem čtenáře neproniknutelnou mlhu, v níž se ukrývá vrah.
Je to pohodová a čtivá detektivka, zvládnutelná za dva večery.
--------------------
"A teď, Bathgate," řekl Alleyn, "jděte do haly, mlčte a netvařte se, jako by se mělo dít něco důležitého. Pamatujte si -- chci získat co nejvíce objektivních zpráv o chování hostů během rekonstrukce. Tak už jděte, proboha. Zvoní, světla v domě zhasínají, opona se zvedá. Vážení přítomní, posaďte se, poslední jednání začíná."
Evangelium podle Marie.
Podle mého soudu tato kniha nic nového nepřináší. Mně aspoň nic z Mariina vyprávění, jejích pocitů, strachu, prožitků a vnímání neoslovilo. Prostě jsem nerozuměl PROČ to bylo napsáno a PROČ to čtu...
Ale aspoň je to knížka z kategorie 'Kniha přečtená za jediný den'!
-------------------
"Zemřel, aby vykoupil svět," prohlásil ten druhý. "Jeho smrt osvobodila lidstvo z temnot a od hříchu. To jeho otec jej seslal na svět, aby mohl trpět na kříži."
"Jeho otec?" podivila jsem se. "Jeho otec...?"
"Jeho utrpení bylo nutné," přerušil mě, "jedině tak mohlo být lidstvo spaseno."
"Spaseno?" zopakovala jsem hlasitěji. "Kdo že byl spasen?"
"Ti, kdo přišli před ním, i ti, kdo žijí teď a také ti ještě nenarození," odpověděl.
"A ti byli zachráněni před smrtí?"
"Pro život věčný," on na to. "Všichni, kdo na světě jsou, nyní poznají život věčný."
"Život věčný!" odpověděla jsem. "Všichni na světě!"
Podívala jsem se na oba, na jejich přivřené oči a na cosi temného, co se jim objevovalo ve tvářích.
"Tak kvůli tomu to bylo?"
Líbí se mi autorův jemný (až podprahový) britský humor, ironie, nadhled a sarkasmus. Dvanáct soudniček Horáce Rumpolea jsou obrazem stárnoucího konzervativního obhájce Jejího Veličenstva od Old Bailey, který dokáže vnímat lidskou stránku případů. Hájí vždy a za všech okolností pravdu, je nejlepší v problematice krevních stop a nepřekonatelný ve vedení křížového výslechu. Žije si svůj život anglického gentlemana s Tou, kterou je nutno poslouchat, chodí pravidelně k Pommeroyovi na skleničku místního Chateau a klaretu, cituje Wordswortha a Shakespeara; trefně kryje poklesky svých kolegů. Dívá se na dění kolem sebe otevřenýma, chápavýma očima a veselým, sarkastickým pohledem.
----------------
"Mně se zhroutil rozvod." Zapálil jsem si doutníček.
Hilda vstala a začala uklízet. Už to bylo třeba.
"Chátráš, Rumpole. Chodíš taky pozdě do práce."
"Víš, proč mi nevyšel rozvod?" Napadlo mě, že to řeknu.
"Kdybych se nevrátila, tak bys tu bez dozoru shnil."
Vyfoukl jsem kouř a přistrčil kolena k elektrickému krbu, abych se trochu zahřál.
"Smířili se mi klienti. Víš proč? Protože i když je manželství hrozné, když manželé jeden s druhým nemluví, nesnášejí se, hádají se o teplou vodu, přece jen nechtějí zůstat sami. Je to zvláštní, Hildo, co? Radši válku ve dvou než osamělý mír."
"Kdybych se nebyla vrátila, tak jsi zaručeně ztrouchnivěl." Vyhazovala Timesy za posledních čtrnáct dní.
"Ó ženo! Ve chvílích pohody nevíš, co si žádáš, děláš drahoty." Recitoval jsem Hildě kousek Waltera Scotta.
"Celý den bys seděl doma. Luštil bys křížovku a ždímal láhev džinu."
"Proměnlivá jsi jako stíny, jež chvějné jilmy vrhají." Vykročil jsem ke dveřím.
"Rumpole, jdeš-li na záchod, nezapomeň zhasnout."
"Když úzkost bolest skráně tísní, milosrdným jsi andělem."
Už jsem byl na konci chodby, když jsem zaslechl, jak Ta, již nutno poslouchat, za mnou volá: "Já to s tebou myslím dobře, Rumpole, kvůli tomu ti to říkám, že to s tebou myslím dobře."
Další z řady skvělých Yalomových filosoficko-psychoanalytických románů. Tento třetí díl se mi asi líbil nejvíc vzhledem k době a osobě Barucha Spinozy. Alfred Rosenberg - hlavní nacistický antisemitský ideolog - obdivuje myšlenky a díla J. W. Goethe a dalších německých klasiků a nedokáže se smířit s tím, že Goethe obdivoval filosofii žida Spinozy a jeho spis "Etika vyložená na geometrický způsob"! To je zcela nepochopitelné pro antisemitu Rosenberga, který zuřivě obhajuje árijskou rasu, považuje židy (ale i další rasy) za méněcenné a neschopné jakýchkoli velkých myšlenek. A to je jeho problém Spinoza.
Miluji celou Yalomovu trilogii - jeho přiblížení filosofie a psychoanalýzy laickému čtenáři. Jeho knížky jsou čtivé, plné myšlenek velkých filosofů podaných srozumitelnou formou. Na pozadí skutečných historických faktů vytváří příběhy osob, které přibližují čtenáři myšlenky, díla, filosofii: "Historie je fikcí, jež se stala. Fikce je historií, která se mohla stát."
----------------
"Pro Epikura byla 'ataraxia' jediným pravým štěstím. A jak jí dosáhneme? Nikoli Platonovou harmonií duše ani Aristotelovým dosažením rozumu, ale jednoduše 'odstraněním obav neboli úzkosti'. ... Moc toho hoši nepotřebujete, je snadné to získat a nějaké to nezbytné trápení se dá snadno vydržet. Nekomplikujte si život tak nicotnými cíli, jako je bohatství a sláva: jsou to nepřátelé 'ataraxie'. Sláva, například, spočívá v názorech druhých a vyžaduje, abychom svůj život žili tak, jak si přejí druzí. ... K čemu život ve slávě nebo v politice? Jen to ne! A v bohatství? Vyvarujte se ho! Je to past. Čím víc získáme, tím víc toužíme a tím hlubší je náš smutek, když naše tužby nejsou uspokojeny. Poslouchejte mě, přátelé: pokud toužíte po štěstí, nemarněte svůj život usilováním o něco, co ve skutečnosti nepotřebujete."
-------------------
"Jenže právě pád nejvýše postavených do hříchu vždy nejvíc uchvacoval davy: odvrácenou stranou obdivu je závist spojená se zklamáním z vlastní obyčejnosti."
https://cs.wikipedia.org/wiki/Baruch_Spinoza
Rozpaky - tak bych vyjádřil pocity z právě dočteného příběhu. Romée de Haquin, Chuquet, Henno Gui - na jedné straně historické pozadí druhé poloviny 13. století, církevní intriky a tajná bratrstva, napínavé líčení, tajemná zápletka... Na druhé straně neuvěřitelná fikce, malá "dynamika", rychlý konec, absence něčeho dalšího, hlubšího... Církev po celou dobu své existence musí bojovat s novými myšlenkami, vědeckými objevy, stavem společenského poznání a udržovat je v souladu s církevními dogmaty a Kristovým učením. Tento román je popisem jednoho jediného konkrétního případu takového tisíciletého boje. ...A odpusť nám jejich viny!
Nemůžu si pomoct - mnoho povyku pro nic. Skrytý psychologický popis "ztracené americké generace", takový jakýsi milostný příběh nenaplněné lásky, malý Velký Gatsby (tajuplná postava), dramatická zápletka, osamocenost Nicka Carrawaye - mne to tedy nijak zvlášť nenadchlo a neoslovilo. Ale tak trochu cítím, proč se ta kniha tak hrozně líbila Tóru Watanabemu:
"Teď chápu, že to byl příběh Západu -Tom a Gatsby, Daisy a Jordan a já jsme všichni byli Zápaďané a měli jsme možná všichni jakousi vadu, která způsobila, že jsme se životu na Východě nedokázali úplně přizpůsobit." - No, vždyť to je přesně jako z Norwegian Wood, že jó?
Krásný závěr a Nickovo "procitnutí" už nemohlo napravit mé nepochopení jednotlivých postav, příběhu a celé té doby...