ponorka komentáře u knih
Trochu se mi to špatně četlo, anglický překlad prokládá český text, takže jsem měla tendenci číst po řádkách jednou česky, pak anglicky a tak dál.
Trochu to rušilo v chápání smyslu, ale zároveň přibližovalo autorku. Plathová si drží svoje tajemství a neodkrývá všechny karty, jako uzavřený člověk, který spíše mimochodem prozrazuje svou bolest. Jako by se snažila být nad věcí, ale občas více či méně dovoluje čtenáři nahlédnout pod skořápku.
Hrabal je mistr slova a naladí vás přesně tak, jak má v úmyslu - "krasosmutníte" společně s ním. Tuhle knihu jsem četla už dávno, ale je to nezapomenutelný zážitek, Hrabal dokáže probudit jakési skryté poetično v člověku, tak, jak to povětšinou umí jen básně - a to se v tomhle případě jedná o prózu!
Tohle je zřejmě moje úplně nejoblíbenější kniha, přestože se jedná o pohádky a já už zdaleka nejsem dítě. Jenomže tohle jsou pohádky úplně speciální - někdy jsou tak trochu horor (třeba O Kryštůfkovi, který se schoval v mixéru), někdy sci-fi (O holčičce s náhradní hlavou), našly by se i jiné žánry , ale vždycky jsou to pohádky absurdně humorné a já u nich nepřestávám plakat smíchem. A to přesto, že občas ani nekončí tak úplně dobře.
O tomto autorovi vím pouze z doslechu, pocházím totiž z Prostějova a Plumlov leží kousek od něj. Netušila jsem, že nějaké jeho knihy skutečně vyšly, chtěla bych si je přečíst. Znám jenom nějaké úryvky z jeho tvorby, ale nevím, jestli se v knize nacházejí. Např.:
Fialová srnka
pila asfalt z hrnka.
a nebo:
Spadl kámen do voda
napsal Václav Svoboda.
Po přečtení téhle knihy musím říct, že jsem na své krajany hrdá.
Třeba za to, že odmítli zredukovat svůj život na tupý materialismus, pouhé vydělávání peněz (čímž se dost odlišovali od "domorodců") a vždycky jim šlo o zachování svého jazyka, kultury a vzdělanosti.
Ta kniha je zvláštní - chvílemi jakoby jen naznačuje, co se vlastně děje, takže jsem některé odstavce četla několikrát, abych pochopila situaci. Líbilo se mi to. Asi si v tom každý najde něco jiného, pro mě bylo zajímavé, jak jsou představy a skutečnost vnímány jako jedno a totéž.
Nemám ráda, když umírá hlavní hrdina, ale co naplat, je to poslední díl a jinak skončit nemůže. Ani se mi to nechtělo číst. Steuben a Beholz (v jeho knize Tekumtha, poslední velký Šóní) se rozcházejí v popisu Tecumsehovy smrti, tak jsem hledala v knize, která byla zřejmě jedním ze zdrojů informací obou autorů (The Life and Correspondence of Isaac Brock, 1847) a v ní je zmíněna poněkud jiná verze, dost hnusná na to, aby vypadala jako pravda.
Kousek amatérského překladu:
---Po jeho (Tecumsehově) skonu bylo jeho neživé tělo obhlíženo s velkým zájmem americkými důstojníky, kteří tvrdili, že rysy jeho tváře byly majestátní i ve smrti. "Nicméně", popisuje americký spisovatel, "někteří z kentuckých mužů sami sebe ponížili tím, že na jeho mrtvém těle spáchali násilí. Byl skalpován a jinak různě znetvořen."---
Celkově mě jeho příběh nutí přemýšlet, jestli je zlo jako nakažlivá nemoc, kterou každý, kdo se s ní setká, předává dál. Jdu truchlit.
Kniha je dobře napsaná, je to sevřenější příběh než Tecumseh od F. Steubena. Některé věci se liší a těžko říct, kdo z autorů je blíž pravdě. Velmi se shoduje popis setkání s guvernérem Harrisonem, který je v obou knihách takřka totožný (asi o něm existují záznamy). Budu muset přelouskat knihu dopisů generála Brocka, abych na události získala nějaký náhled. Tzv. autorská licence mi v knihách vždycky spíš překáží, mám raději přesnost.
Kupodivu mi nesedly ani ilustrace Zdeňka Buriana, protože Tecumsehovi bylo přibližně 45 let, když zemřel, a na obrázcích je zobrazený minimálně o 10 let starší.
(bacha, spoiler!) Yvetta je mladá dívka, která prožije velký duševní otřes při zjištění, že její matka je ve skutečnosti protřelá kurtizána. Rázem se zbortí všechny její ideály a sny o životě, utvářené četbou románů, a pochopí, že její vyhlídky do budoucnosti a postavení ve společnosti nejsou takové, jak si myslela - že vlastně nemá na výběr a bude muset následovat cestu své matky. V zoufalství se pokusí i o sebevraždu, ale neúspěšně, a pomalu se smiřuje s drsnou realitou. Maupassant výborně popsal pokryteckou morálku tehdejší společnosti. Sám však není žádným moralistou a ani tuto společnost neodsuzuje. Prostě popisuje, co vidí - a dělá to skvěle.
Kniha se dobře čte, je to takový smutný humor. Vadily mi přílišné generalizace, chvílemi až zjednodušující názory autora.
Pro mě je to trochu moc černobílé vidění.