prebio komentáře u knih

"No jo, mužský princip je ve strašným úpadku, nejvyšší čas, že se tím někdo zabývá, snad si to ten můj přečte..." Tak přečet (i když jsem můj, ale ne její), jen nevím, jestli přečtení této knihy povede k mému polepšení, nebo ještě více zabřednu do … do čeho vlastně? Jenže tak to právě mělo být. S. Komárka totiž ani nenapadlo, že by svou knihou klouzal po dobových módních vlnách kritiky můžů, jak ji prezentují společenské časopisy, či nedělní přílohy veleúspěšných novin, ale pustil se do nás pěkně od podlahy bez skrupulí a bez předsudků. Takže ve velmi čtivě psaných esejích můžeme ne/stříhat své vousy, ale i celé orgány, rozebírat smysluplnost sbírání známek, ale i barvu š... (pardón, dámy omluví, skrota), propírat naše normální i ty ještě normálnější sexuální zvyky, ale hlavně, a to především, trochu nahlédnout do onoho orgánu, o němž naše protějšky prohlašují, že sídlí tam dole, přestože tam sídlí pouze tři čtvrtiny našeho dne, a zbytek dne jej můžeme najít pěkně usazen v dutině lebeční. A alespoň podle S. Komárka to je pohled nadmíru zajímavý, ne moc prozkoumaný, hluboce tabuizovaný a v dobách posledních alespoň v euroamerickém prostoru i značně proměnlivý. Pohled na problémy, a nebo neproblémy, se přitom nesnaží sledovat jen z jednoho kulturního, nebo biologického úhlu pohledu, ale i z krajů a dob nám více vzdálených, nicméně pro pochopení problematiky možná ještě mnohem bližších než si jsme vůbec ochotni připustit. Přitom žádný ze závěrů, které učiní, nejsou natolik kategorické, abychom si vůbec mohli pomyslet, tak to má být, vždyť člověk je tvorem tak učenlivým a přizpůsobivým a „S lidskou přirozeností je zkrátka plno obtíží“. I kdyby měl S. Komárek pravdu jen v 50 procentech svých tvrzení, pak jeho kniha si zaslouží procent minimálně 95. A na závěr mi nezbývá než si společně s Markem Borským zazpívat „Já jsem prostě chlapskej chlap...“ Nevíte, prosím vás, někdo, co to vlastně znamená?

2 26.04.2014