Sabvi komentáře u knih

Bylo by neuvěřitelně jednoduché o někom, kdo žil několik století zpět prohlásit, že to byla pouze žena, která odvedla manžela od rodiny a jediné, čeho v životě dosáhla bylo, že se stala jeho milenkou a později i velmi neoblíbenou královnou/manželkou, já to tak ale nevidím. Myslím, že dnes - v našem civilizovaném světě nejsme schopni rozumět myšlenkovým pochodům někoho, kdo bych vychováván, vzděláván i "krášlen" pouze za účelem, že tak stoupne jeho lidská hodnota pro budoucího manžela/manželku. Zároveň  i vědomí toho, že většina manželství byla uzavírána bez jakéhokoli hlubšího citu znamenala, že je to pouze ekonomický a vzájemně výhodný vztah. Hodnotím-li to, co nejméně kriticky vůči Anně řekla bych,  že jakožto v právoplatném ekonomickém vztahu prostě nabídla kupci "lepší zboží". Vezmeme-li potom ještě v potaz kontext manželství Kateřiny Aragonské a Jindřicha VIII., které mělo za sebou mnohé překážky i neštěstí (mrtvé syny, smrt Jindřichova bratra apod.) a Jindřichovi vzrůstající pochyby ohledně právoplatnosti i morální kredibility manželství, nejednalo se s Anniny strany o tak sobecký tah, jak by se mohlo zdát. Navíc vezme-li v potaz další fakt, a to ten, že Anna se s Jindřichem nevyspala po dobu 6 let, předpokládám, že musela mít také nějaké duševní hodnoty, kterých si Jindřich vážil. Z dnešního pohledu je velmi jednoduché soudit ženu, kvůli které bylo zničeno jedno manželství - a také je to jednodušší než soudit celou tehdejší společnost, která na jednotlivce měla takové nároky...protože proč? Protože to vlastně k tehdejší době patřilo, že? Anna podle mě není žádná inspirativní osoba, která za svůj život dokázala mnohé - ale přes to, i po tolika staletích je to někdo, o kom se učíme v učebnicích historie, někdo, kdo je velmi kontroverzní a lidé si na ní názor dělají stále. Takže ano Anno, ať je to tak či onak. Povedlo se ti to. 

Jak moc odráží každého z nás? To nepříjemné temno, kdy se láska snoubí se sobectvím a stává se z toho posedlost? "Nenastal za to žádný postih, tak přestalo jej bavit zlo". No o čem jiném to je? Není to kniha, o jakémsi démonovi beze jména, je to kniha o našich niterných tužbách, které nejsme ochotni vyměnit za morální kredibilitu a vnitřní pravdu. Toto dílo je tak nesmírně silné a krásné - a přes to, s čistým svědomím bych jej nedoporučila - pouze morálně zhýralé lidské duši nebo někomu nesmírně čistému (smích). Knihu vřele doporučuji především milovníkům poezie a obzvláště těm, kteří mají slabost pro ruskou literaturu. 

Děsivé, strašidelné, znepokojivé, tajemné a...a co? Je vtipné, že na začátku knihy jste v podstatě schopni s hlavní postavou sympatizovat, říkáte si, že má vlastně v mnohém pravdu, že s ním souhlasíte. čím hlouběji se začtete, zjistíte, jak moc vás chování hlavní postavy znepokojuje - a není to tolik proto, že je to zkrátka ukázkový psychopat - ale spíše proto, že si moc dobře pamatujete, že na začátku knihy jste s ním mnohé sdíleli. Ano, tohle dokáže skutečně dobrá psychologická kniha, která se nebojí ukázat čtenáři, že v každém člověku sídlí zlo, že je jen na nás, co si zvolíme jako svou cestu. Myslím, že to je zásadní rozdíl mezi knihou a filmem - již na začátku filmu tak nějak tušíme, že Karlovi pohledy, Karlův hlas i způsob vyjadřování jsou nám jaksi nepříjemné či nepochopitelné. V knize to ale evidentní není. O charakterových výchylkách se dozvídáme sice už na začátku knihy, ale ta postupná změna je tak nepatrná, že jediné, co člověk cítí je onen pocit znepokojení, který provází čtenáře po celou knihu. Dalším zásadním rozdílem mezi filmem a knihou je důraz na vedlejší postavy. V knize jsou jaksi ztraceny za výraznou osobností Karla kdežto ve filmu září např. zcela vynikající Vlasta Chramostová nebo Ilja Prachař. 

Příběh je hodně silný, začte-li se do něho člověk a postupně si zvyká na jednotlivé postavy (ačkoli to nejde úplně dobře) prožívá při četbě různé pocity. Od pláče a smutku až po radost a naději. Bohužel ale naděje a radost nejsou účelem této knihy a proto přijdeme na konci i o tu poslední - a na západních frontě byl klid. Paula jsem si velmi oblíbila, byl pro mě racionálně uvažujícím jedincem, žádným přehnaným idealistou s hlavou v oblacích. Hrůzy války vnímal velmi emotivně, zároveň ale nepřišel o svou lidskost. V knize je velmi zajímavě uchopen popis jednotlivých postav pod tlakem zuřícího boje. Především pak volba postav a jejich osudy chytnou za srdce - vezme-li člověk v potaz, že se jednalo ještě o děti. Především potom závěr...pamatuji si na pocit, kdy jsem knihu držela v rukou a neustále jsem četla poslední odstavec v domnění, že po dalším přečtení se děj snad změní, sám přepíše, nestalo se tak. Bylo to osudové, smutné, beznadějné ale krásné a poetické zároveň. 

13 18.01.2021

Jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knih. Naráží na bariéry sedmnáctiletého revolucionáře uvnitř mě, který pod tíhou vnějšího světa musel odejít do ústraní ale stále tam někde dřímá a čeká na svou chvíli. Holden je bezpochyby jedna z nejzajímavějších postav vůbec - ale proč vlastně? Kniha je protkána velkou dávkou ironie, sarkasmu a negativity hlavní postavy, zároveň velké nedůvěry vůči světu, do kterého jej chce okolí uvrhnout - nicméně, okolí to s ním myslí dobře a Holden si to tak nějak uvědomuje. Stejně mám pocit, že tahle kniha se nedá hodnotit příliš objektivně, dotýká se až příliš smýšlení různých typologií lidí. Holden je taková smutná postava, která se snaží věřit ale nejde jí to. Má strach z budoucnosti, z toho co bude až dostuduje, z absence lásky ve svém příštím životě. Až příliš nerozumí světu kolem sebe a má pocit, že svět nerozumí jemu - ale ano, svět mu příliš dobře rozumí, jen moc dobře ví, že Holdenova cesta nikam nevede. Není to tím, že by věcem nerozuměl, je to idealista, který touží po tom, aby lidé viděli svět jeho očima - pakliže nedokáže srozumitelně tuto svou touhu projevit lidem, ztrácí s nimi trpělivost, chybí mu tolerance a pochopení. Knihu vřele doporučuji i (ne)čtenářům, je krátká, děj utíká rychle - i přes velké množství vedlejších postav se člověk neztrácí. 

11 18.01.2021

Jak moc je vlastně důležitá rodina? Uměle vytvořený vztah, možná jeden z nejumělejších vůbec, kdy musíme bezprostředně přijmout fakt, že s lidmi, ke kterým jsme se narodili bychom za normálních okolností necítili ani afinitu? Rodina je možná to nejdůležitější vůbec - aspoň pro hrdiny této knihy. Někdy ale, v důsledku vlivu okolí převládá jejich ego, jejich pud sebezáchovy, jejich pocit nebo touha po moci, strach i láska - a okolo všech těchto poklesků se otáčí nejvypjatější situace z celého příběhu. Protože ano, je důležité mít v životě řád, mít řád uvnitř sebe je ale mnohem těžší - a zvláště pak v případě, že něco jako "morálka" je na hony vzdálené ideálům lidí, kteří nás vychovali, kteří s námi celý život žili...Jak tedy nalézt mravní řád uvnitř sebe aniž bychom porušili přikázání rodiny? Kniha je nesmírně zajímavá, čtivá. Postavy jsem si oblíbila strašně rychle. Jejich smýšlení mi bylo blízké - nikoli způsobem, že bych tak reagovala já sama - ale tak, že jsem jim rozuměla - viděla jsem kontext s tím, jak složitou měli výchovu, jakou cestu měli za sebou. Velmi jsem si oblíbila Sonnyho, který byl ryzí ve svém chování, autentičtější než například Michael. Knihu vřele doporučuji, je to jedna z mých jednoznačně nejoblíbenějších literárních děl vůbec. Není pro každého, složitost postav a rozmanitost příběhu může být matoucí - zvláště pro někoho, kdo dělá mezi jednotlivými kapitolami velké časové přestávky. Četba ale není náročná, děj je záživný a vtáhne vás. Ostatně, jak to Mario umí. 

Adriana mi byla velmi sympatická. Alberto popsal velmi důvěryhodně smýšlení chudé dívky na prahu dospělosti, která doplácí na svou vnitřní čistotu a naivitu. Její okolí, povětšinou hlavně z toho důvodu aby Adriana žila s nimi, na zemi - v jejich zhýralosti a povrchnosti, v jejich absolutní dočasnosti a nikoli u sebe, ve svém světě plném touhy po lásce a milosrdenství. I to je jeden z důvodů proč se Adriana vydává na dráhu nejstaršího řemesla vůbec. Alberto napsal fantastický psychologický román, který spíše vysvětluje, že lze si zachovat morální čistotu i přes nepřízně osudu. Zároveň ale nevykresluje svět jako černobílí, charaktery jsou tam šedé a dobro a zlo není konkrétně ohraničeno. Přes to ale nějak tušíte, kdo to s Adrianou myslí dobře a kdo ne. Přes veškeré morální poklesky Adrianiny matky jsem si jí oblíbila. Bylo mi jí mnohdy velmi líto a vzápětí jsem si kladla otázku: Zaslouží si mou lítost? Opět, jaké to je vychovávat své dítě s vědomím, že mu nikdy nebudeme moci dát to, co bychom chtěli? A že v rámci našeho smýšlení existuje pouze jedna cesta - prostituce a ta může naše dítě dovést na hranici sebedestrukce? Těžké. Kniha se čte sama. Doporučuji! 

2 17.01.2021

Kniha se mi četla velmi dobře. Myslím, že jedním z faktorů je má záliba v historických románech, kde je i špetka "červené knihovny". Pravdivost příběhu je na pováženou. Jelikož se - logicky - nejedná o literaturu faktu, je příběh vyprávěn na základě emocí, které jsou smyšlené. Tento emocionální základ nám představuje jednotlivé postavy v knize a zároveň jejich vzájemné vztahy, které ale hrají prim. Můžeme se tedy jen domnívat nad skutečností příběhu, čím si můžeme být jisti je, že Marie Antoinetta se pohybovala po této zemi, pravděpodobně ve vysokých střevících, dlouhé a nadýchané sukni, napudrované a vysoké paruce a s provokativním úsměvem na tváři. V knize je její povaha klidná, jemná a naivní. Manžela měla upřímně ráda ale ten kousek sobectví, milenecké vášně a tajemství tam nikdy nebyl. Jelikož byla mladou dívkou, která se objevovala v úplně jiné zemi, kultuře a postavení, byl pro ni  Ludvík obrovským darem. Nevytvářel na ní nátlak - zdroj skutečného nátlaku byla tehdejší nemilosrdná společnost. Později, když si Antoinette začala zvykat a měnit se, Ludvík zůstával stále stejný - frustrovaná žena objevující tajemství vlastní sexuality ale i množství lásky, které neměla komu dát, zjistila, že jí chybí něco zásadního. I ona měla právo na lásku, není liž tak?  Kniha se mi líbila, doporučuji pro ty, kteří hledají něco nenáročného ale kvalitně napsaného. Doporučuji i pro (ne)čtenáře. 

1 17.01.2021