sagasir komentáře u knih

Detektivky ze Skandinávie máte konkurenci


Pro jednou jsem se opět rozhodl, že si koupím nějakou novou knížku. Jak je u mě poslední dobou zvykem, opět jsem zapátral mezi detektivkami. Kupodivu jsem si však nevybral žádnou od severského autora, ale sáhl jsem po autorovi z Německa. Tohoto výběru jsem naštěstí nakonec nemusel litovat. Naopak jsem za něj velmi rád. Objevil jsem totiž dalšího skvělého autora, který se kvalitou minimálně této knížky vyrovná těm skvělým severským detektivkám.

Tato kniha mě chytla hned ze začátku a až do konce mě nadšení z ní neopustilo. Co na ní nesmírně obdivuju je její lehkost a to, že je naprosto v celé své škále uvěřitelná. Mimoto se mně opět potvrdilo, že nepotřebuju nevím kolik obětí a nevím jak drastické scény, abych byl s danou knihou spokojen. Jediné co mně v knize vadilo, byl ten skok z roku 1966 do roku 2005. Obrovským kladem této knihy jsou i její postavy, které jsou tak reálné až je to někdy k neuvěření. Bravurně je tu také sepsán vztah viny a trestu a celkově je kniha velice dobře psychologicky propracovaná. Děj sice nekvapí nějakým obrovským tempem na druhou stranu ani nenudí. Nenalezl jsem zde ani žádné zbytečné pasáže a děj se drží svého a zbytečně neodbíhá od příběhu, který je v knize vyprávěn.


Sečteno podtrženo, tato kniha se v klidu vyrovná bravurním severským detektivkám a dá se směle prohlásit jako konkurence pro ně. Já se již nemohu dočkat, až si přečtu další knihu tohoto autora a než se tak stane, tak tuto knihu doporučuju všem milovníkům čtení a obdivovatelům kriminálek a zvláště pak severských aby si mohli udělat případné srovnání.

3 10.12.2016

Žádný zázrak

Znáte to když vám někdo pořád vychvaluje jednu věc až neodoláte a zkusíte ji taky. V lepším případě ji zkusíte také a zalíbí se vám a v opačném případě se vám nebude líbit. Bohužel u Alchymisty se jedná o ten druhý případ. Jednu dobu jste skoro vždy jako odpověď na otázku zda se vám nějaká kniha líbí či jakou knihu čtete dostávali, že se dotyčnému líbí či čte Alchymistu. I mně se to stávalo a tak jsem si říkal, že si tento dle oblíbenosti a čtivosti knižní „zázrak“ také přečtu. Nakonec jsem čtení litoval. Kniha se mně jednoduše nelíbila.

Což o to příběh je to určitě zajímavý a s obrovským potencionálem, ale jakmile přijde jeho knižní zpracování jeho úroveň už pokulhává. Klidně se mnou nesouhlaste, ale mně to přišlo chvílemi až moc magické, podivné a hlavně takové přeslazené. Nemohu se ubránit srovnání s Malým princem od Exupéryho. Ve své podstatě i zde je hlavní hrdina vtažen do magického víru poznání sebe samotného a nových věcí či světů. Na rozdíl od Alchymisty mně, ale přijde Malý princ nenásilně, jednoduše a za to o to krásněji sepsán. U Alchymisty tomu tak není, tedy alespoň podle mě. Jinak jsem bohužel ten typ čtenáře, který musí mít hlavně kvalitně sepsaný příběh a až pak se zabývá věcmi jako jsou třeba postavy a jelikož tady kvalitně sepsaný příběh nebyl ani jsem se postavami v knize nějak zvlášť nezabýval. Přesto mně přišli takové hrozně idealistické, kýčovité, prvoplánové a jako reklama na dobré skutky.

Závěrem tedy dodám, že knížka se určitě přečíst dá ,ale nijak zvlášť z ní odvaření nebudete, nebo alespoň já nebyl.

3 10.12.2016

Pokračujeme s úsměvem na rtech

Čtěme i humornou literaturu. Obzvlášť když je to teď samá kriminálka, fantasy, červená knihovna, historické romány, psychologické thrillery. Udělá vám to jen a jen dobře. Nemusí se pak ani jednat o současného spisovatele. Durrell toť jasným důkazem. Dostal mě už knihou O mé rodině a jiné zvířeně a jejím pokračováním si mě doživotně získal.

Z celé knihy přímo sálá laskavý humor, pohoda, klid, láska k životu jako takovému, láska k přírodě a fauně i flóře v ní se nacházející. Tohle musí obměkčit i toho nejzarytějšího morouse na světě. Příběh se čte sám od sebe, navazuje na sebe, nemá hluchá místa, čtení rozhodně nenudí, naopak velice baví díky mnoha vtipným situacím. Durrell je úžasná osobnost a vy ať už chcete či nechcete, musíte obdivovat jeho nezměrnou lásku ke všemu živému. Tenhle pán toho udělal pro přírodu tolik a my bychom mu za to měli být vděční. Měli bychom mu být vděční i za to, že díky jeho knihám tuto nesmírnou lásku přenese i na vás. Za vděk určitě poslouží i úchvatný popis ostrova Korfu a všech jeho krás, tajemných zákoutí a kouzelných západů slunce. Přiznám se, že Řecko nepatří mezi mé vysněné destinace, ale po přečtení knihy jsem o návštěvě této určitě krásné země uvažoval a nadále i uvažuji. Samozřejmě by mé kroky mířily na Korfu, kam taky jinam. I tohle dokázat je pro mě známka opravdu dobrého spisovatele. Autor si dobře poradil i s postavami. Setkávat se tak budete s autorovou vypečenou rodinkou. Co ti zase všechno vyvedli? No málo toho rozhodně nebylo, ale prozrazovat to nebudu. Tohle se prostě musí přečíst. Jisté je však to, že si je oblíbíte zase o pořádný kus více. V knize nechybí ani další známé postavy z úvodního dílu a dočkáme se i několika nových zajímavých hrdinů a hrdinek. Jazyk v knize použitý si pak také zaslouží výbornou známku. Je nesmírně čtivý, hravý, místy i takový trochu starodávný, plný krásných příměrů, přirovnání, metafor, náznaků atd. Hotová hra se slovy.

Tohle se prostě čte samo. Čtení baví a vyvolává ve vás vzpomínky na minulost. Na dětství a na to jak jste milovali své zvířátko a co všechno jste s ním zažili. Ukazuje krásu života v celé své velkoleposti a ta by se měla navždy chránit. Ukazuje jednu místy dost zvláštní, ale veselou rodinu. Schválně je i vaše rodina tak trochu šílená v dobrém slova smyslu? Ptáci, zvířata a moji příbuzní je prostě kouzelná kniha, kterou však budete mít hodně rychle za sebou. Má totiž jen 197 stran. Naštěstí má pokračování a jinak Durrell napsal plno dalších knih. Doporučuji se na autorův svět podívat i z jiné strany. Tedy konkrétně zkuste seriál The Durrells. Ten právě pojednává o době, kdy rodina žila na ostrově Korfu. Už byla odvysílaná první série obsahující jen 6 epizod a druhá řada nás teprve čeká. Seriál se povedl a vy ho můžete s knihami minimálně porovnávat. Na závěr ještě dodám poslední dvě věci ke knize tady recenzované. Tou první je její procentuální hodnocení. Tomuto dílu uděluju rovných 100 % a jediná výtka snad jen, že by knize slušely nějaké ilustrace. Přece jenom krásně barvitý popis prostředí by si je rozhodně zasloužil.

3 09.12.2016

A co tahle série?

Tuhle knížku jsem vyhrál skrz soutěž na jednom blogu věnujícímu se knihám a recenzím na ně. Bylo i samotné její čtení pak výhrou?

Objevila se nám tu další série. Tahle teprve začíná a tak se na pultech knihkupců u nás objevil teprve její první díl. Má cenu s ní začínat? Čtěte tuhle recenzi dál a zjistíte můj názor.

Kniha se žánrově řadí mezi fantasy literaturu, ale pravda tomu tak úplně neodpovídá. Nenajdeme zde typické prvky, jako třeba kouzla či kouzelné bytosti. Na druhou stranu je příběh celkově něčím zvláštní a nelze ho bez pořádné dávky fantazie číst. Z příběhu stále vyčnívá jisté tajemno. Zajímavé je i to, že byť je kniha určena primárně dětským a mladším čtenářům, tak hlavní postavy jsou silní kuřáci a cizí pro ně není ani láhev alkoholu. Vzorem pro tyto věkové kategorie tudíž asi nebudou. Ze začátku autorka rozhodně nijak neseznamuje a rovnou nás tak říkajíc vhodí doprostřed všeho. Vy se tak musíte ve všem rychle zorientovat. Prvotním možným problémem se tak stane zapamatování si postav, kterých je v textu víc než dost. Určitou pomůckou může být to, že nemají jména, ale jsou označovány dle nějaké své vlastnosti. Takže tu máme Lorda vedle Slepce, Tlusťocha, Kuřáka atd. Zajímavé je i samotné časové vyznění příběhu. Nejenom, že sledujete proměny hlavních hrdinů, ale v mezikapitolách zjišťujete minulost onoho Domu v průběhu času. Pravda, i tady se budete trochu ztrácet. Místy je kniha celkově taková krapet chaotická a místy působí neuspořádaně. Jistá zmatenost však vcelku dobře koresponduje se samotným prostředím domu. Čtenář se jinak při čtení rozhodně nenudí. Tam kde se vysvětlí jedna záhada, tak tam se rázem objeví druhá. Zklamu pak ty, co se těšili na uzavřený konec, tady se ho nedočkáte. Přece jenom se jedná o úvodní díl trilogie. Jazykově je pak kniha hotovým potěšením. Najdeme zde zajímavé slovní obraty, přívětivý i černý humor, pořádnou dávku cynismu, jistou porci tragédie atd. Pěkné je i to, že autorčin styl psaní dokáže být takový na první pohled nelogický. Je však nelogický opravdu? Čtenář si může s touto myšlenkou po celou četbu pohrávat. Vysokému hodnocení pak nahrávají i skvěle zvládnuté postavy. Ty nenudí, jsou plastické, bavila mě jejich interakce, charakter a prostě se u nich nejedná o špatné zpracování. Nebude chybět ani informace o rozsahu díla. Úvodní díl série pak má konkrétně 328 stran.

Nevím jak vás, ale mě fantasy baví a nemusí to být ani to klasické doslova fantasy. Přidá li se ještě do toho parta zajímavých dětí a kvalitně zpracovaný příběh, tak pak se většinou spokojenost dostavuje téměř sama. Vyzkoušel jsem a jsem spokojen. Úvodní díl pro naše čtenáře nové trilogie hodnotím 90 % a v příštím roce si téměř určitě přečtu její pokračování.

3 07.12.2016

Zpátky do minulosti

Opět skvělý Mankell a jeho další počin (tentokrát už devátý) s hlavní postavou Kurtem Wallanderem, ale přesto to nebylo úplně ono. Bylo to jednoduše takové zvláštní číst znovu o postavách, které už v ostatních dílech této série zemřeli, ale přesto jsou najednou opět naživu a vlastně se s nimi k tomu všemu setkáváme jakoby z dřívější doby, než co se objevovali v dalších dílech série. Rozhodně nezvyk byl i zvyknout si na Wallandera jako na mladíka, pochůzkáře atd. Pyramida jako dílo dokazuje obrovskou oblibu čtenářů této série, jelikož byla sepsána jako reakce na otázku nadšených čtenářů, kteří se pídili po tom co se s Wallanderem dělo před úvodním dílem této série. Na jednu stranu je tedy určitě fajn, že jsme mohli komisaře opět poznat trochu jinak, ale jak jsem psal výše, tak vcelku trvá znovu si zvykat na oživlé postavy a onen návrat do minulosti. Kniha tak působí jako první díl této série, zvlášť když končí telefonátem, kterým úvodní díl Vrazi bez tváře začíná, ale přesto tomu tak není. Samotný komisař je zde jinak opět vykreslen jako sympaťák a skvělý pochůzkář až nakonec komisař. Z ostatních postav se mi pak nejvíce líbil jeho otec. Ten je zde vykreslen jako mírně řečeno podivín a pobavilo mě i jeho uvrhnutí do vazby, jelikož se snažil vylézt na pyramidu. Pyramida naznačuje, že se v ději opět podíváme do ciziny a samozřejmě tomu tak je. Z cizích krajů se v knize můžeme těšit na Egypt a Dánsko. Ještě dodám pár slov k samotným příběhům v knize se objevujících. Ty nejsou tolik napínavé, jako ostatní příběhy z této skvělé série, ale Mankell a jeho Wallander už jsou taková zavedená značka, že jim to s klidem prominete. Dějově však nenudí a příjemně ubíhají. Nejvíce se mně pak líbil poslední případ. Ten mi přišel takový nejvíce propracovaný a takový nejvíce se blížící tomu starému známému Wallanderovi a jeho případům. Rozsahově pak kniha znovu nijak nevybočuje a vy si tak můžete užít 423 stran počtení se svou oblíbenou postavou.

Byť opět skvělá kniha, tak pro mě zatím ze série s komisařem Wallanderem nejslabší a i proto ji uděluji v uvozovkách jen 70 %. Mám radši totiž již protřelého komisaře Wallandera z Ystadu a těším se, až si přečtu už desáté pokračování této skvělé série.

Emoční severská jízda

Pokud by se položila otázka kdo z autorů současné krimi literatury má nejzajímavější a nejosobitější styl svých příběhů, tak odpověď by nejspíš zněla, že Mons Kallentoft.


Horké pokračování jeho série s hlavní postavou inspektorky Malin Forsové opět nabídlo minimálně nevšední čtenářský zážitek. Letní smrt je druhý díl z této série a my si tak podruhé můžeme přečíst kupříkladu, co hovoří mrtvé duše (dle mého velice originální) a jaké strasti či štěstí potkají Malin Forsovou. Právě Malin je pak další hnací silou tohoto skvělého příběhu. Při čtení knihy si postupem času vlastně uvědomíte, že přes všechny její chyby a neduhy vám přijde sympatická a v duchu jí fandíte, ať vše zvládne. Celkově postavy umí sepsat Kallentoft skvěle. Mnohdy až do perfektního detailu. Rozsahově se příběh znovu řadí do klasiky a to s 428 stranami. Děj nikde nevázne, napětí je zde v hojné míře také zastoupeno. Musím pochválit i nesmírně dramatický závěr. Samotný děj je pak mnohdy vcelku překvapivý a rozhodně dokáže minimálně zaujmout. Chválím i použití motivu úmorného vedra a požáru. Za první to působilo vcelku zvláštně, jelikož přece jenom Švédsko si většina z nás představuje jako zem plnou zimy a sněhu. Na stranu druhou jsem alespoň já chápal to vedro i oheň jako i symbol boje Malin sama se sebou a její spalující touhou dopadnout vraha.

Možná čtenáři chvíli potrvá, než si zvykne na Kallentoftův způsob psaní, ale pak si třeba jak já zvykne na pravidelný kvalitní příděl skvělé krimi od tohoto autora. Kniha se mně jako celek vcelku líbila a hodnotím ji 80%.

3 02.11.2016

Lidé nepřestanou udivovat

Nutno říct, že když jsem dočetl první díl této série, tak sice ano kniha se mně líbila, ale úplně jsem si ještě nezvykl na Kallentoftův styl. Zvyknutí na jeho styl se naštěstí dostavilo už v druhém díle série. A od té doby se mi autorův styl psaní velice líbí a řekl bych snad víc a víc (vyjma tedy třetího dílu, který jsem zatím označil za nejhorší ze série).

Jarní mrtví nastavili laťku hodně vysoko (stále ji považuji totiž za nejlepší díl této série). Velice rád, ale musím napsat, že Páté roční období skoro na milimetr přesně na tuto laťku dosáhlo. Jen tak dál Monsi.

Nutno takhle z kraje říci, že autor nám v tomto příběhu docela zdrsněl. Příklady za všechno: Držení zapáleného zapalovače u varlat, pistole hlavní doslova nalepená u zadnice. Mohu pak zmínit i hadr namočený za a) kyselinou b) bezovým sirupem c) malinovým sirupem. Z nich pak násilník vybírá, který vloží do úst své ženské oběti. Jako poslední příklad pak uvedu hon na mučenou ženu jako hon na lovnou zvěř. Nic příjemného jen co je pravda. Naštěstí autor (sice velice maličko, ale přeci) do textu vepsal i minimálně úsměvné či veselé věci. Jmenovitě zadržení násilníka nastavením nohy malou holčičkou. Dočkáme se i těhotenství. Vysloveně vtipně pak z určitého spektra působí i Rada pro sledování výživové hodnoty výkalů, Komise pro průzkum erotičnosti dámského prádla, Úřad pro kontrolu poklic na kole.

Rozsahově nic nového (455 stran). Nic nového už není ani promlouvání mrtvých. Celkově jsou postavy i v tomto díle sepsáni velice věrohodně. A člověk se s většinou z nich (oběti a dobráci) dokáže ztotožnit. Napětí opět hlavně v závěru knihy. Najdeme ho však v určitých částech po celý příběh. Trošku upozaděné na rozdíl od ostatních knih pak jsou osobní problémy Malin. Konec však dává tušit, že nás možná čekají další zajímavé peripetie v jejím životě. A to právě tím co se jí stalo na konci knihy. Originálně pak hodnotím i samotný název knihy. Jen osobně bych děj posunul spíš o měsíc dřív. Květen byť jeho začátek už je pro mě i počasím jednoduše jaro. Kallentoft pak Páté roční období nijak zvlášť nepojmenovává, jakoby to snad ani nešlo, stejně jako uvěřit tomu jak nás lidská rasa dokáže udivovat ať už v dobrém či špatném.

Autor nás svými knihami provedl ročními obdobími a ještě jedno dokonce přidal. Každé roční období pak člověka nějak zaujme, něco mu nabídne atd. Stejně tak knihy od Monse Kallentofta.

Páté roční období je pro mě zatím druhý nejlepší díl ze série. Ale příběhově se mně více líbili Jarní mrtví, proto uděluju Pátému ročnímu období 92%.

3 02.11.2016

Vítěz i poražený

Autor za tuto knihu dostal kupříkladu cenu za nejlepší skandinávský krimi román roku 2014 a zdá se, že tento příběh vítězí i u ostatních čtenářů. Zvítězil však i u mého mnoha tituly žánru krimi vytříbeného apetitu? Odpověď zní, ne. Tentokrát jdu proti davu a rovnou říkám, že po přečtení této knihy odcházím nespokojen.

Nicméně pojďme prvně probrat to dobré co na této knize z mého pohledu je. Za prvé rozsah. Možná je to pro někoho trochu víc stránek, ale mně to nijak nevadilo (495 stran), pokud tedy nehodnotím příběh. Dále jako plus vidím i to, že kniha ukazuje i nemálo známou část historie Norska. Přece jenom s válkami si zrovna Skandinávii či zde konkrétně Norsko moc nespojujeme. I samotné zasazení místy do historie chválím. Chválím také místy dobře vystupňované napětí. Teď už ale přejdeme k negativům, které jsem na této knize našel. Za prvé postavy. Docela dlouho mě trvalo si k nim vytvořit nějaký vztah a některé z nich mně přišli takové i snad zbytečné. Zbytečný mně chvílemi přišel v některých částech i děj, který občas odbočoval od hlavního děje. Našlo se zde i pár hluchých nudných míst. Krátké kapitoly mně osobně nijak jindy nevadí. Jen tady mně přišli až moc krátké. Sice se po celou knihu zachoval systém kapitola z minulosti a pak z přítomnosti a poté opět z minulosti a pak z přítomnosti atd. Nicméně moc co to dle mého v celkové orientaci v díle nepomohlo a já jakožto jeho čtenář jsem se v něm párkrát ztrácel či úplně nechápal na co onen děj zrovna navazuje. Na závěr ještě opět napíšu své hodnocení knihy vyjádřené procenty. Tady uděluju 65%.

3 02.11.2016

Vrazi bez tváře, vrazi s tváří

Máme zde další kriminální sérii s jedním hlavním vyšetřovatelem? Musím říct, že ano a je to jenom dobře. I zde totiž neočekávejte nic jiného než kvalitu. Mankell se ptá, jestli opravdu stačí jedno jediné slovo a všechna zloba se obrátí proti těm, kteří nejsou na daném místě úplně doma. Bohužel se zdá, že ano. Samotného komisaře si rozhodně zamilujete. Je to takový morous nejistý, kterému utekla žena a ani alkohol už mu nepomáhá. Přesto je to sympaťák.

Mankell do svého příběhu opět tahá trochu politiky a ukazuje, jaká je společnost. Dokonce sám autor přiznává, že je tak trochu rasista a přistěhovalci mu zrovna nevoní. To však nic nemění na tom , že Mankell tento žánr umí a neprávem je mnohdy odsouván na druhou kolej například oproti Larsu Keplerovi. Nutno tedy říct, že se vám do ruky dostane kvalitní příběh s kvalitním hlavním hrdinou. Pokud by se vám komisař Kurt Wallander moc zalíbil, tak nabízím možnost vidět ho ve dvou vizuálních úpravách. Oba seriály nesou název Wallander, jeden je ze švédské produkce a druhý z britské.

3 02.11.2016

Všehochuť

Stačilo si přečíst Marinu a tohle dílo a z jejich autora se stal pro mě milovaný autor. Zkuste ho a myslím, že rozhodně nebudete litovat. Jen se vám asi bude špatněji shánět. V Moravské zemské knihovně totiž tohoto autora nepůjčují domů a tak se nabízí knihovna Jiřího Mahena či ji získat jak já z knihovny Filosofické fakulty Masarykovy univerzity. Tam ostatně mají celé autorovo dílo. Teď už k samotné knize. Opět je to taková všehochuť a nutno dodat, že opět skvělá. Najdeme tu prostě takový zajímavý a dobře pospojovaný pelmel. Nechybí takové to pohádkové téma, fantasy prvky, romantika, napětí, popisy přírody a okolí atd. Sice je dle mého názoru tato kniha horší než další autorovo dílo Marina, ale zase na to, že se jedná o jeho prvotinu, tak je to paráda. Líbí se mně opět všechny postavy v knize a také velice kvituju, že autor netlačí zbytečně až moc na pilu co se toho fantasy a nadpřirozena týče, ale ani nezůstává úplně při zemi. Řekl bych, že dokázal najít akorát ten pravý střed. Rozsahově opět takové čtení na jednu maximálně dvě noci. Žádné zbytečné odbočky jsou určitě taky plus a příběh rozhodně nenudí. Možná by se ke knize hodili i nějaké doprovodné ilustrace, ale samozřejmě se dá obejít i bez nich. Trošku mně mrzí pozapomnění některých motivů v knize. Třeba zrovna kocour se později ještě klidně objevit mohl. Rozhodně plus také zasluhuje popis prostředí. Španělsko jako takové prostě miluju, takže tímhle se mně autor přesně trefil do noty a hned bych se tam zajel podívat. Těším se na další knihu od tohoto autora. Dalším obrovským plusem autorových knih je to, že se dají číst v jakémkoliv věku. Na závěr opět hodnocení procenty. Knížeti z mlhy uděluji 85%.

3 02.11.2016

Zmrtvýchvstání aneb „knižní Ježíš“

. Věc se má tak, že původní autor série Milénium Larsson skonal a dlouho to vypadalo, že tato série je už pohřbena v čase. Nijak aktivně se pak nejevila ani možnost dopsání a vydání údajného pokračování této série, které se mělo nacházet v Larssonově notebooku. Kdo ví, jak to s touto možností dopadne. Přesto tato skvělá série znovu ožila (proto zmrtvýchvstání aneb knižní „Ježíš“ v nadpisu). O znovu ožití Milénia se postaral novinář David Lagercrantz. Přiznám se, že jsem byl k tomuto počinu vcelku hodně kritický. Sice jím sepsaná fotbalová autobiografie Já jsem Zlatan Ibrahimovič je v mnoha ohledech skvělá, ale je to úplně něco jiného než Milénium. Nicméně budu chválit, jelikož Lagercrantz se tohoto úkolu zhostil dle mého na výbornou a mile překvapil. Klidně bych od něj bral další pokračování. Největším plusem je pak samotný příběh, ve kterém se dozvíme mnoho nových a zajímavých věcí (termín savant, či jiné technické termíny). Je však pravda, že mnohdy byl text až moc přeplněn pojmy. Budiž tomu ale odpuštěno. Další velkou devízou tohoto pokračování je věrohodné vykreslení známých postav. Těm autor vtiskl něco svého a nového, přesto je dokázal vylíčit jako ty staré známé. Nové postavy pak také nijak nezaostávají. Rozsahově pak opět klasika. Já vám na závěr opět nabídnu svou další klasiku a to procentuální hodnocení. Tady hodnotím 90% a klidně si přečtu případné další pokračování. Myslím, že Stiegovi by se pokračování jeho kultovního díla líbilo.

3 02.11.2016

Radost z knižního veletrhu

Pravidelně si dělám knižní radost návštěvou a nákupem na podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě a ani letošek nebyl výjimkou. Tento rok jsem si například zakoupil titul Stařec a smrt od pana Stránského a po přečtení ho doporučuji.

Od tohoto autora jsem přečetl zatím jen krátkou Tichou Poštu a ta mě za chvilku ihned dostala a řadím ji mezi své nejoblíbenější knihy napsané domácím autorem. Stařec a smrt sice ve mně až takové potěšení nevyvolal, ale přesto si myslím, že je kniha velice dobrá. I toto dílo má velice málo stran (172 stran), ale pocity z něj ve mně zůstanou ještě dlouho po přečtení. Velice se mi líbil autorův styl vyprávění. Nikam se nežene a vše zde má svůj čas a spojitost. Rozhodně se nenudíte a naopak obdivujete ten jednoduchý avšak přesto skvostný autorský styl. V samotném ději se pak občas objeví i chmurné věci, ale vždy trvají jen chvíli a pan spisovatel se poté vrací k milému a pokojnému vyprávění. Chválím za samotné postavy. Stařík Vilém je protřelý kmet a je to na něm znát, ale já ho viděl jako dědu co by se pro rodinu rozkrájel. Takový sympatický postarší pán, úplně jako můj děda. Taky jsem si na něj skrz tuto postavu při čtení nejednou zavzpomínal. Ostatně stejně jako Vilém i vy díky textu budete hodně vzpomínat a v tomto případě je to dobře. Jeho už zesnulá žena Milena musela být za života taky velmi sympatická. Rozhodně tak působila. Jejich dialogy samotný děj velmi obzvláštňovaly a vylepšily ho. Při čtení jsem si všiml, že autoři ve svých dílech pak hojně využívají právě tu promluvu mrtvých, natož samotný motiv smrti. Zrovna tato kniha byla hned druhým dílem po sobě, ve kterém se tyto věci vyskytly. Pobavili i dětské postavy a jejich čechoangličtina, toto spojení dvou jazyků mnohdy vyvolalo úsměv ve tváři. Ještě jsem si velice oblíbil postavu taxikáře Huberta, díky němuž je Vilém oslovován titulem mylord. No řekněte, není to milé, to by se mi také líbilo. Poslední postavou je Modřenka. Dáma s různě barevným účesem v různou dobu a v ději zainteresovaných postav kamarádka. Musím pochválit i velice hezky a kouzelně zpracovaný samotný konec novely.

Knihu jako takovou ke čtení rozhodně doporučuji. Byť je krátká, tak má vše potřebné a celkově je taková krásně lidská. I proto ji hodnotím 90 %.

3 23.10.2016

Čekáš, ale dočkáš se?

Proč jsem zvolil takový název své recenze? Jednoduše proto, že čtenář přes dobrou polovinu knihy čeká na nějakou větší akci, větší napětí a tak se nabízí otázka, zda se těchto věcí vůbec dočká. Odpověď prozradím o něco později. Prvně se budu věnovat prostředí, ve kterém se děj odehrává. Líbí se mi jeho zasazení do malého městečka. Funguje jako důkaz, že zlo číhá všude, ať už jste ve velkoměstě, maloměstě, na moři, na poušti ať už jste prostě kdekoliv. Samotnou duši a atmosféru onoho maloměsta dokázal Rickstad sepsat podle mě dobře. I samotný popis veškerého prostředí se povedl. Nebyl moc popisný a ani nijak odbitý. Vyhovoval mi i jazyk, kterým je kniha psaná. Často se autor sice uchyloval k vulgaritám, ale to mi vůbec nevadilo. Nejsem žádný puritán a místy to knize přidalo alespoň na drsnosti a bohužel to mnohdy bylo potřeba. Jinak se zde objevuje jak spisovný tak i hovorový jazyk a celkově je v obou variantách zvládnut dobře, ale žádné obrovské jazykové veledílo na druhou stranu nečekejte. Jako ideální řešení mi přišlo pak i střídání kratších kapitol s těmi delšími. Pár vět napíšu i k postavám. Ty se mi zrovna moc nelíbily. Hlavní postava detektiva Ratha je dalším typickým představitelem novodobých knižních detektivů. Sice člověk na správné straně, ale často až moc moralizující, se zdravotními problémy, bojující s minulostí, která se mu prolíná do přítomnosti. I toho alkoholu se pan detektiv napije, ale alkoholik není. Dále jsem si k němu docela dlouho vytvářel vztah. Ostatní postavy bych ohodnotil průměrem. Neurazí ani nenadchnou. Osobně bych pak uvítal jejich sepsání do větší hloubky. Rozsahově jsme zase na tom klasickém rozsahu, který tato četba mívá. Tady konkrétně 430 stran. Samozřejmě dodám i pár slov k samotnému ději. Ten byl napínavý, čtivý, strhující, ale až za samotnou polovinou knihy. Věčná to škoda. Být kniha napínavá od samotného začátku a nebo alespoň od první čtvrtiny textu, tak je z Tichých dívek strhující a skvělá detektivka. Takto bohužel spadá do pásma šedivého průměru. Někomu to však takto může vyhovovat a samotná první polovina knihy zase není až tak špatná, že by její čtení bylo hotové utrpení. Útěchou pak knize může být pak alespoň to, že byť špatně začala, tak alespoň skvěle skončila. Závěr je totiž skvěle vygradovaný, dává smysl a celkově do děje skvěle zapadá. Na úplný závěr pak klasické hodnocení knihy. Tiché dívky hodnotím 60 %. Jak jsem už psal, tak velká škoda té první poloviny knihy. Takto Tiché dívky řadím mezi to horší co jsem z kriminálek za rok 2016 četl a spadají u mě do oblasti průměru, ale to už jsem psal také.

2 09.01.2017

Detektivkáři asi rádi cestují

Autoři detektivek asi vážně rádi cestují, jelikož tu máme opět detektivku, jejíž příběh se neodehrává v rodné zemi autora. Příběh nás totiž zavede do Číny.

Předem upozorňuju, že tohle je má první přečtená kniha od tohoto autora a tak ji rozhodně nebudu srovnávat s dalšími knihami autora a porovnávat tak jeho vývoj. Jako první musím opět vyzdvihnout přenádhernou obálku knihy a tímto tak smekám holt lidem, kteří záležitosti knižní obálky u nakladatelství Host mají na starosti, jelikož odvádějí skvělou práci. Za další chválím skvělé zpracování prostředí Číny. Na první pohled je vidět, že tady si dal autor záležet. Příběh samotný pak nevázne a najde se v něm opravdu málo hluchých míst. Zábavné je i jiskření hlavních postav mezi sebou. Osobně mně vcelku vadila romantická linka v knize, ale přežít se dá. Nutno dodat, že první polovinu knihy považuji za lepší než druhou. Ta druhá už mně přijde tak trochu pomalu jako sci-fi. Netvrdím, že se nejedná o kvalitní thriller, ale v porovnání s knihami severských autorů na mě působí spíš jako jejich mladší méně okouzlující bratříček. Přesto musí opět napsat, že příběh je napínavý, postavy skvěle sepsané a zakončení byť poněkud šílené tu taky najdeme. Za čtení tedy kniha rozhodně stojí. Za mě 72%.

2 10.12.2016

Kepler vs Seghers kolo 1

Kepler a jeho Paganiniho smlouva

Po přečtení Partitury smrti jsem se hned rozhodl, že tuto knihu srovnám s další detektivkou a to konkrétně s Paganiniho smlouvou od Keplera. K tomuto nápadu mě dovedl jeden společný motiv a to vážná hudba. Autoři detektivek k ní mají asi nějak blízko, jelikož její motiv se krom těchto dvou autorů objevuje i u Hanninga Mankella. Nyní už k samotnému srovnání.


Leč detektivní romány od Larse Keplera miluju, tak musím říct, že Partitura smrti se mně líbila o něco víc. Paganiniho smlouva se pro mě místy až zbytečně vlekla a měla svá hluchá místa, kdežto u Partitury smrti jsem tohle nezažil. Velice jsem ocenil i začlenění historie do příběhu. Ať už Keplerův komisař Linna či Seghersův Marthaler, tak oba mají své vnitřní kouzlo a povahové rysy kvůli kterým je budete mít rádi, ale i naopak neradi. Tudíž se nemohu rozhodnout co se postav týče, která kniha je lepší. Činím tak i proto, že ostatní postavy v té či oné knize mají své kouzlo a spoludotváří děj. Rozsahem se mně pak rozhodně víc zamlouvá Seghersova kniha a to přesto, že mám jinak radši rozsáhlejší díla. U obou knih pak kvituju takovou víceméně klidnou notu příběhu, pomineme li popis obětí. Nechci tím však říct, že by knihy nějak tratily na napětí, jen že působí takovým klidným dojmem proti obvykle děsem a přílišným napětím napěchovanými detektivkami ze současné doby. Se samotným příběhem se pak nejspíš ztotožníte u Partitury smrti a to už jen kvůli prostředí, jelikož Frankfurt máme, když to trochu přeženu, víceméně za rohem. Musím také opět pochválit krásné knižní obaly, je vidět, že Host si na tomhle hodně zakládá.

Partitura smrti je tedy svěží, kvalitní detektivka, která se v záplavě velmi kvalitní severské krimi rozhodně neztratí a mohu ji jen vřele doporučit. Už jen z důvodu toho aby si čtenáři všimli, že sakra kvalitní detektivky se momentálně nepíší jen na severu Evropy, ale blíž než si myslíme. Za mě 84%.

2 10.12.2016

Chytlavý název knihy a opravdu hodně příběhů

Zase jsem se rozhodl změnit žánr a tentokrát volba padla na literaturu faktu. Tak jsem hledal a hledal, až jsem narazil na toto dílo. Upoutalo mě svým myslím chytlavým názvem a i obálka knihy je taková zapamatovatelná, zábavná, člověka zaujme a přitom je taková jednoduchá. Následně jsem si přečetl obsah díla a řekl jsem si, že mám tedy vybráno. A jak jsem tedy byl s výběrem četby spokojen tentokrát? Jednou a dost. Na delší dobu určitě. To je má odpověď.

Čtenář se z knihy dozví hodně více či méně zajímavých informací z historie a to je určitě prima. Ostatně je to vlastně i jeden z důvodu proč tuhle knihu vůbec číst. Nechci tvrdit, že bych se při čtení jednotlivých příběhů vyloženě nudil, ale nějaká velká zábava se nekonala. Rozhodně jsem nehltal stránku za stránku a neměl ten úchvatný pocit ze čtení, které by mě doslova a do písmene pohltilo.
Tento titul jsem prostě jen obyčejně přečetl a po jeho dočtení jsem na něj až kromě této recenze ihned nadobro zapomněl. Jak jsem psal, že příběhy jsou zajímavé, tak to neplatilo u všech. Některé mi prostě zajímavé nepřišli a vlastně ani u jednoho jsem si neříkal takové to wow, no teda, páni, tak tohle jsem nečekal atd. Víceméně mám ten pocit, že bych informace z těchto příběhu krásně mohl použít, pokud bych chtěl dělat před někým chytrého. Nemyslím si však, že bych každého oslnil třeba tím, že vím o nějakém Mallorym, který byl možná první na Mount Everestu a mnohé by nezaujalo ani jedenáctidenní zmizení Agathy Christie, byť tento příběh jinak zrovna patří mezi ty, které se mi líbily nejvíce. Samotné příběhy se pak čtou velice snadno a rychle a to hlavně díky jejich velice krátkému rozsahu. Velice krátce si také užijete danou postavu, jelikož za moment se už vypráví o něčem a o někom jiném. To však vůbec nevadí. V tomhle díle nejsou postavy určené pro nějaké hlubší navázání vztahu se čtenářem a ani by to snad dost dobře nešlo. Jazyk v textu použitý je jinak takový obecný, prostý, úderný a naprosto se sem hodí. V díle pak nečekejte ani nějaké odchylky od hlavních dějů příběhů, složité zápletky. Text je jednoduše krásně přehledný. Přečtený ho pak máte raz dva. Kniha má totiž jen 183 stran a klidně by mohla být doplněna o ilustrace. Já bych se jim třeba vůbec nebránil a ani fotografie by nemusely být špatné.

Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku je kniha přečtená raz dva. Obsahuje plno zajímavých příběhů z historie, ale na zadek si z nich rozhodně nesednete. Kniha prostě nenabízí takovou tu radost ze čtení, tedy jestli víte, co tím mám vlastně na mysli. Každopádně skvěle funguje jako výplňová kniha a stejně tak i jako kniha k rychlému přečtení. Já jí pak uděluju 60 %.

2 04.12.2016

K jídlu patří vzpomínky

K jídlu jednoznačně kolikrát patří vzpomínky a právě s nimi pracuje tato autorka. Onen kulinářský kritik tak vzpomíná. Vzpomíná velice originálně a někdy snad až zvláštně. Pochoutka je v jistém slova smyslu hodně podobná knize Food Junkie- Posedlý jídlem od Monse Kallentofta. I zde je hlavní postava nemocný kulinářský kritik, gastrozávislák, který vzpomíná na své zážitky spojené s jídlem a objevují se zde i pasáže spjaté s jeho rodinou. Nicméně v jedné zásadní věci se rozchází a to ve své kvalitě. Pochoutku bohužel moc chválit nemůžu. Prvotní problém u mě nastal při postavách. Hlavní hrdina ví, že umře, avšak stylem jakým jej autorka sepsala, k němu nemůžete nějak najít cestu a možná i pochopení a ač to bude znít sebehnusněji, tak je vám v podstatě jedno, že zemře. Ostatní postavy se v knize objevují ledabyle a mnohdy máte pocit, že jsou v ději naprosto zbytečné a akorát děj zbytečně zamotávají. Samotné vzpomínání na jídlo je mnohdy až moc intenzivní a v určitých částech zbytečně dlouhé či snad i prazvláštní. Jmenovitě třeba pojednání na tři stránky o tom jak je marocký chléb kesra úchvatný. Čtenář by to jistě pochopil po stránce mu věnované a ono zmiňované rozpitvávání nad jeho úžasností zcela kazí onu úžasnou myšlenku, že se člověk dokáže radovat a užívat si maličkostí, jako třeba jíst kesru. Samotný závěr knihy, ke kterému se jinak pročtete hodně rychle (kniha má jen 128 stran) mě bohužel také zklamal. Kulinářský kritik si totiž jakoby zčistajasna na onu hledanou chuť vzpomene, ale žádné páni, no teda či hlubší pocit to ve vás nakonec nevyvolává. Já si samotný konec pro sebe okomentoval slovy: aha, hm, ok. Dále jsem s dějem měl problém v tom, že autorka vyučuje filozofii a tu do děje bohužel mnohdy vecpala až moc a pro mě i nepochopitelnými obraty. Abych však jen nekritizoval, tak přiznám, že jsem našel při čtení tohoto dílka i pár pozitivních věcí. Za prvé se mně líbily dvě kapitoly, ve kterých vystupovali pes a kocour. Ty zvládla autorka výtečně. Líbilo se mi také to, že kniha nese jakési poselství a nutí vás přemýšlet či vzpomínat. Přemýšlet jaká chuť by to byla u vás a vzpomínat na zážitky spjaté s jídlem.

Pochoutka je kniha se skvělou myšlenkou, ale špatným celkovým zpracováním. Z tohoto důvodu jí uděluji jen 40 %.

2 02.11.2016

Nová hvězda na obzoru

Se svou troškou do mlýna už tak dost silně obsazeného světa krimi literatury přispěl i norský autor Johnsrud. Představil nám tak svoji prvotinu Vídeňské Bratrstvo z připravované trilogie a jedná se o prvotřídní debut. Zdá se tedy, že se nám tu objevila nová hvězda na poli tohoto žánru.

Autor se s ničím nepáře a začne s akcí hned od začátku knihy a tak už se první zastřelená mrtvola nachází víceméně hned v úvodu první kapitoly. Samotných mrtvol je pak v knize víc než dost. Popis jejich stavu je mnohdy dosti výstižný až nechutný, ale i to dělá tuto knihu tak skvělou. Z přeživších postav nejvíce zaujme vyšetřovatelské duo. Na jednu stranu tu máme možná nesourodou dvojici vyšetřovatelů aneb on Nor a ona původem z ciziny, ale žijící v Norsku. Přesto se nakonec ukážou jako sehraná dvojice, která dokáže čtenáře zaujmout. Autor se naneštěstí nijak zbytečně a zdlouhavě nezabývá jejich osobním životem. Nedozvíme se tak mnoho o kulhajícím vyšetřovateli a nedozvíme se vůbec nic o jeho kolegyni, ale to nevadí a třeba nás s nimi autor víc seznámí v dalších dílech. Z ostatních postav pak budete mít místy guláš v hlavě, jelikož je jich v příběhu opravdu požehnaně. Naštěstí se k nim autor v druhé polovině knihy místy vrací a trochu vám je tak připomene a lépe se v nich orientujete. Za zmínku rozhodně pak stojí i postava vraha. Sepsán jako děsivý voják bez tváře, tak to prostě přidává příběhu tu správnou šťávu. Střídání současnosti s minulostí rovněž padlo na úrodnou půdu a skvěle to celý příběh obzvláštňuje. Postupné proplétání k meritu věci je sepsáno jednoduše báječně a mnohdy vás dosti překvapí. Jako třeba při zkombinování rasové hygieny se zjištěním, že někdo šlechtil mírně řečeno nepěkné viry, jejichž vypuštění by způsobilo epidemii až pandemii. Do toho všeho ještě přidejme náboženství (sektu a místy se objevuje i Islám), mnoho mrtvých, samotné vyšetřování a podklad pro hodně zajímavý příběh máme hotový. K napětí pak lze napsat tolik, že když se vám děj zdá méně akční, tak autor přitvrdí na pilu a rázem je děj o něco napínavější. Celkově s napětím umí výborně pracovat a správně ho dávkovat. Samotné čtení vám díky krátkým kapitolám rychle utíká a rozsahově očekávejte znovu víceméně klasický rozsah (448 stran). Samotný závěr díla je pak místy otevřený, ale nebojte se, to hlavní je uzavřeno, ale díky pár otevřeným věcem se skýtá možnost, že se s nimi setkáme i v pokračování. Na něj si však musíme počkat. Konec knihy kdy vlastně policie lže veřejnosti a dokonce si některé věci sama policie nalhává je překvapující stejně jako celá tato kniha. Překvapujíc dobrá.

Debut jak má být, aneb tenhle se vážně povedl. Už teď se těším na případné pokračování této slibované trilogie. Jedna z nejlepších knih krimi žánru co jsem letos četl, ba co jsem kdy četl. Tady jsem nenašel žádnou chybičku a uděluji jí plných 100 %.

2 02.11.2016

Detektivka tady, tam a prostě všude kam se podíváš

Co k této knize napsat? Například to, že církev z ní rozhodně asi radost mít nebude, ale to nás jako čtenáře nemusí zrovna dvakrát zajímat či dokonce trápit. Ať už jste si z prvního dílu této série zvykli či ještě nezvykli na opravdu drsné věci, které si pro nás autor vymyslel, tak vězte, že ani v druhém díle je autor nevynechá. I když mně přijde, že malinko, ale opravdu jen málo z nich polevil. Na druhou stranu co vlastně ještě může být děsivější než ono odstraňování masa ze živého člověka (pro ty kdo nečetli první díl této skvělé série, tak přesně tohle v ní kupříkladu najdete). V Rozbitých andělech pak objevíte třeba zašitou živou krysu do mrtvého člověka, ženu co trefí kladivem do hlavy jinou ženu či bombu v další mrtvé oběti. Prostě opět dost děsivé a tedy opět nedoporučuju číst před spaním. Samotný příběh má spád, postavy opět skvěle sepsané. Zvláště samotnou komisařku si snad oblíbíte ještě víc. Rozsahově se dá opět mluvit o klasice (400 stran). Oceňuji také to, že autor opět našel zajímavé téma a znovu něco z historie co se prolnulo do současnosti. Rád bych i druhému dílu udělil 95 %, ale přijde mi, že první díl této série, kterému jsem toto hodnocení udělil má větší spád a je tak trochu i zajímavější. Proto druhému dílu z této série uděluju 90 %.

2 02.11.2016

Prevít stín

Příběhově se pro změnu ocitáme tentokrát ve Francii a Modrá zátoka s městečkem ležícím u ní je další autorem mistrně zpracované místo děje. Hned by se tam člověk zajel alespoň na chvíli podívat a relaxovat. Další věc co tento autor prostě umí je sepsání skvělých postav. Irene a Ismael jsou takové ty ještě nevinné dětské duše prožívající momentálně dobrodružství jejich života a snad ani nejde si je neoblíbit a nefandit jim. Kladné body si ale zaslouží i další postavy a převážně ztělesnění zla v podobě stínu, tak to je jednoduše paráda. Stín dokáže být pěkný prevít alespoň tady v knize. Fantasy linka se opět za mě rozhodně povedla a celému příběhu dodává ty správné grády. Příběh pak opět úžasně plyne, dokáže být napínavý i takový mile poklidný a je bez absence hluchých míst. Knihu máte opět přečtenou cobydup. Zářijová světla mají jen 230 stran. Celkově považuji Zafónovi knihy pro mládež za takové knižní mini dezerty. Jejich čtení byl pro mě vždycky slast a požitek (stejně jako nějaký ten mini dezert), ale jelikož jsou mini, tak ten požitek máte bohužel rychle za sebou a vy pak chcete další mini dezert ať už ten opravdový či ten knižní. Ještě že se čtením knih netloustne. Dalším obrovským plusem u Zářijových světel je pak to, že autor dokázal být v textu i vtipný. Rozhodně nečekejte, že se budete smát od ucha k uchu, spíš se jedná o takový ten poklidný, milý a lidský humor. Velice kladně pak musím ohodnotit i závěrečný dopis, který je zároveň i závěrem celého příběhu. Konec v této knize je za mě sepsán dokonale a opět tak melancholicky smutně i šťastně. Tohle prostě Zafón umí.

Jsem trošku smutný, jelikož dočtením této knihy mám dočtené všechny knihy autora pro mládež a pro mě to bylo vždycky úchvatné čtení. Jsem docela zvědav, jak se mně zalíbí další romány tohoto autora. Zářijová světla je jednoduše úžasná kniha a i když jí uděluji 100% nejoblíbenější ze série knih pro mládež od Zafóna není. Tou je Marina a to jen kvůli prostředí staré Barcelony. Španělsko je prostě úchvatné a já ho miluji a vy si přečtěte Zafónovi knihy a třeba si je zamilujete stejně jak já.

2 02.11.2016