Set123 komentáře u knih

Pátý díl Věže je naprosto odlišný od všech předchozích. Jedná se o takový samostatný příběh, který je v knize započat a také v ní končí, ale v průběhu toho příběhu probíhá míchání karet a jejich rozdávání. Teď už se jenom těšit jak to skončí.

Vlci mají velice silnou, malebnou a depresivní tísnivou atmosféru. Celá Calla je protknuta strachem a nedůvěrou. To se panu Kingovi velice podařilo. Jeho sloh je neměnný, takže pokud Vám nevadí v jiných knihách, i zde budete spokojeni.

Ovšem, je pravdou, že Vlci podle mě nedosahují kvality předchozího dílu. V první třetině jsem se dost nudil. Mia, začátek Callahanova příběhu, ani nedůvěřiví vesničané mi nepřišli k chuti. Druhá třetina, která je prakticky zaplněná Callahanem a zjišťováním toho, co je tajemné prokletí Cally vlastně zač, už byla lepší, lépe se četla a byla zábavnější. A poslední třetina? To už byla pořádá jízda, takže se těch dvě stě stran přečetlo za jedno odpoledne. Pravdou je, že kdyby byla kniho o sto, stopadesát stran osekaná, byla by mnohem lepší.

Nebavila mě linka s Růží, sic chápu její důležitost v příběhu (snad). Na druhou stranu mě kniha velice navnadila na postavu Karmínového Krále, který se jako čepel gilotiny nebezpečně vznáší nad našimi hrdiny. (Tedy lze-li nazvat Rolanda a spol. hrdiny. Možná právě díky této knize to už asi jde.)

Maličko mě štvalo, že si pan King chtěl hrát na tajemného, přes to, že identita Vlků byla již od začátku knihy celkem jasná, ale budiž… pokud ho to baví…

Kdybych měl kvalitou Vlky zařadit, nepřekonali podle mě ani Čaroděje a sklo, ani Tři vyvolené, ale Pustiny s Pistolníkem celkem v pohodě převyšují kvalitou, dějem, i důležitostí.

Závěrem podotýkám, že Callahan je pro mě jednou z nejlepších postav celého kingovského universa a jsem rád, že jsem si před Vlky přečetl Prokletí Salemu. Není to nutné, to vůbec, ale hodí se to.

Tato novela mě upřímně zmátla. Nejsem si ani v nejmenším jist, co si o ní vlastně myslet.

V první polovině, kdy hlavní… inu, řekněme „protagonista“, filosofoval nad ženami a nad jejich společenským postavením, nebo nad fungování nejen manželství, ale vztahů obecně, jsem byl znechucen. Jeho postoj k ženám byl pro mě odpudivý a naprostá nechápavost komplexnosti pocitů a vztahů, pro mě byl u Tolstého naprosto neuvěřitelná. Říkal jsem si, to snad ani není Tolstoj, ten spisovatel, který tak skvěle chápe psychologii postav!

Nu a potom přišla druhá polovina a vyprávění o zániku dvou životů, ať už tím, či oním způsobem. A to už byl ten správný Tolstoj. Naprosto bravurně popsal uvažování v krajních, vypjatých situacích. Geniálně popsal pocit žárlivosti a oné sžíravé nenávisti, která vlastně nemá příčinu.
Posledních dvacet stran jsem byl tak napjatý, jak se mi to u knih nestává, vžil jsem se do vypravěče a… a byl jsem z něj znechucen.

Na knihy lze pohlížet dvěma způsoby. Buď lze dílo číst bez přihlédnutí k vlivu autora – tedy vnímat dílo jenom jako náhodnou knihu a neovlivňovat ji autorovou osobností. – To je můj způsob, tak se snažím většinou na knihy pohlížet - U Kreutzerovy sonáty to ale není tak úplně možné, protože se jedná o až moc zjevnou manifestaci autorových názorů (hlavně v první polovině) a příběh je odsouván na druhou kolej.

Druhá možnost je snažení se chápat text podle autora a autora si definovat podle textu. To je část, do které se většinou pouštím až po dočtení a snažím se podle ní knihu nehodnotit. Zde to však nejde jinak.

Tuto knihu Tolstoj napsal ještě před svým „zbláznením“, před koncem života a nezdá se mi, že by právě on nebyl schopen pochopit čistou lásku. Je pravda, že Tolstoj mi vždy byl nesympatický, ale tohle si o něm nemyslím. Je vidět, že Tolstoj byl při psaní v plné síle a měl čistou mysl, o to více jsou jeho názory podivné. Člověk se vlastně nemůže divit, že se s ním „feminista“ Masaryk neshodl a pohádal. (Sic feminismus nebyl předmětem sporu.)
P.s.: K posledním třiceti stranám doporučuji pustit si Kreutzerovu sonátu, přidává to na dojmu.

K Diderotově Jeptišce jsem nedávno napsal velice kritický komentář. Kniha se mi vůbec nelíbila, ale řekl jsem si, že by bylo poněkud nefér na pana Diderota zanevřít po prvním románu. Koupil jsem si tedy Jakuba fatalistu a jsem za to rád. Diderot si u mě totiž šplhnul. Stále to není má oblíbená literatura a mám vůči této knize spoustu kritiky, ale rozhodně je to vylepšení.

Když začnu od lepšího, velice se mi líbila forma, jakou je kniha napsaná. Dramaticky vyznačený dialog, příjemný jazyk, velice jasně psané bez zbytečných kudrlinek a ozdůbek. Je to opravdu osvěžující literatura.

Z počátku se mi líbilo o autorovo vstupování do příběhu, rozhovory se čtenářem a vlastní postřehy, časem mě to však přešlo. V určitém bodě tyto jeho vstupy začínají vyznívat poněkud egoisticky a namyšleně. Vlastně jsem v tom četl toto: Jiný by to udělal takhle a vy jste takové ovce, že to čekáte, ale nené! Já jsem lepší a udělám to takhle a hrozně vás šokuju, protože jsem originální! Opravdu mi to připadalo otravné a neuvěřitelně repetitivní.

Kniha obsahuje nemálo zajímavých myšlenek, nad kterými lze dlouze uvažovat. Avšak bohužel je tam více myšlenek zastaralých. Autor ve své době samozřejmě neměl k dispozici jisté znalosti, nelze mu to tedy vyčítat, ale také nelze čekat, že kniha bude bůhví jak objevnou.

Už samotný název, ve kterém se vyskytuje slovo „fatalista“, na mě působil maličko nemile. Fatalismus je věc, kterou nemám vůbec rád, protože tato „filosofie“, se sice jako filosofie tváří, ve skutečnosti je to však spíše forma náboženství, ze kterého byla vyňata osoba boha, jeho činy, tedy tvorba „osudu“, či „prozřetelnosti“, však byly zanechány. Fatalismus je pafilosofie, se kterou nelze debatovat, úplně stejně jako to nelze s dogmatickým náboženstvím. A když jediné co Jakub uměl, bylo opakovat „Je to psané nahoře.“, měl jsem já chuť ho zaškrtit.

Ale i přes tuto kritiku je kniha příjemným čtením – ideálním se sklenkou vína –, které působí skoro až meditativně, což je příjemné. U této knihy je možné, že si ji někdy v budoucnu znovu přečtu, což u Jeptišky rozhodně říci nelze.

P.S.
Když jsem knihu četl, poněkud idiotsky jsem si neuvědomil, proč vlastně vypravěč vstupuje do děje. Už mi to došlo, holt jsem maličko pomalejší no. Ale i nadále si trvám na tom, že frekvence těchto vstupů byla přílišná.

Tato útloučká knížečka ve mně vzbudila podivuhodné množství věcí, které chci říci, předem se tedy omlouvám za velikost tohoto komentáře.

Začnu u věcí, které se mi tak úplně nelíbily. Jsou dvě. Jednak to, že pan Rolland ne vždy zcela vystihl ženské myšlení. Nebo spíše ženské chování příliš zevšeobecnil, o ženách se vyjadřoval poněkud jednolitě, což je podle mě zhola nemožné. Nebo v životě potkávám jiné ženy, nežli pan Rolland, to je druhá možnost. Druhou věcí je až příliš přehnaná nezkušenost Petra, který mi svou naivitou, nezkušeností a přecitlivělostí přišel nesympatický. Na druhou stranu je i takový charakter jednou za čas osvěžující.

Tady končí má kritika a začíná chvála.

Autor geniálně popsal duševní devastaci dospívající generace za války, vlastně je to takový slabý, ale romantický odvar Remarquovy Ztracené generace.

Láska je snad nejsložitější cit, který může člověk zažít, proto je obdivuhodné, když se někomu podaří popsat koncentrovanou, dokonalou, plnou a nesmlouvavou lásku, což je věc, která se panu Rollandovi rozhodně podařila. Láska Petra a Lucie je vášnivá a absolutní a sic osobně více obdivuji takovou lásku, jakou Shakespeare popsal v Antoniovi a Kleopatře, působila na mě i zde přítomná láska, která je podobná spíše Romeovi a Julii, velice silně a dojímavě. Cit je navíc umocněn všudypřítomností smrti, která přichází a čtenář, stejně jako postavy, to zcela jistě ví.

Když už jsme u lásky. Mnozí zde komentující píší, že jim vadí přílišná naivita knihy a jejího příběhu. Ale Bože, vždyť ta kniha je o lásce!!! Kdo mohl cokoliv jiného čekat! Navíc o lásce dvou puberťáků!

Vůbec jsem hodnocením knihy dosti překvapen. Už to, že je Petr a Lucie v modré barvě, je fascinující. Kniha nejen že dokonale vystihuje pocity a dobu, ale navíc je psaná plynulým, milým slohem, ve kterém se myšlenky větví a navazují na sebe naprosto přirozeně a logicky. Navíc je to sloh velice poetický. Dosti mi připomíná Ortenovy Elegie. A já mám rád Ortenovy Elegie.

Nejsmutnější mi nepřišel ani tolik konec knihy, jako spíše myšlenka vyřknutá hned v první třetině knihy. Je to touha po troše opravdového, třebas trochu sobeckého štěstí. Ona pasáž na mě opravdu měla citově nejsilnější efekt.

Celková nostalgičnost, poetičnost a romantika knihy (Ano, naivní, ale to je dobře!) na mě působila opravdu silně. Knihu jsem si užil a jsem rád, že jsem se k ní i přes jisté obavy dostal. V pravdě se jedná o skvělé dílo a upřímně se těším na další knihy Romaina Rollanda.

Je mi nemilé hodnotit tuto knihu v zásadě záporně, bohužel však nemám na výběr. Je jisté, že toho času byl Labyrint světa a ráj srdce nejdůležitější českou knihou, hned vedle Bible Kralické, v dnešní době to už ale opravdu není ono…

Češi jsou považování za jeden z nejvíce ateistických národů na světě. To je ale nesprávná interpretace statistiky. Jsme národ, který se podivuhodně málo zařazuje do církevních struktur. Ale ateisté? Ne. Těch pravých ateistů (mezi které se počítám), znám velice málo. Lidé dnes věří v neuvěřitelné množství esoterických, astrologických a jiných nesmyslů. Ve zvěrokruhy, aury, vlastně i anděly, kteří většinou pocházejí s křesťanství, židovských textů, či islámu. Ale Bůh? Ne. Karma ano, jakási Síla, ano. Ale nikdo se nechce řadit do církve.

Problém tohoto textu je tedy jeho přílišná inklinace (a kdo by se divil?) ke křesťanství, sic jinak vedenému, však stále křesťanství. Je zde příliš mnoho dialogů, které nám dávají jakousi rigorózní podobu víry, a to dnešní čtenář nesnese. Protože dnes je k víře třeba svoboda.

Jak jsem již řekl, já nejsem věřící člověk. Mně vadí to, že Komenský, stejně jako většina lidí té doby, ve všem vidí Boha a vše na Bohu záleží a Bůh tohle a Bůh tamto… Ten strach ze samostatnosti a z opuštěnosti je mi dnes prostě proti srsti. Ale to byl problém hlavně druhé poloviny knihy.

V první polovině mi hrozně vadil náš drahý Poutník. Tak rýpavého, nepříjemného a vybíravého člověka bych zaškrtil, kdybych měl tu smůlu, že bych ho potkal. Každý dokáže najít spousty chyb v čemkoliv. (To je ostatně to, co dělám ve svých komentářích.) Je ovšem neuvěřitelně hloupé ignorovat to pěkné, což bohužel Komenský často dělal.

Kniha je psaná příjemně, svižně se čte, obsahuje spousty krásných myšlenek a alegorií (ať říkám co chci, je to stejně ji zajímavý teologický monolog), můžete na ní myslet dlouhé dny a týdny a neustále ji probírat z jiných úhlů a to je úžasné. Opravdu se jedná o hodnotnou knihu, to nelze popírat, stejně tak, jako nelze popírat to, že Komenský byl neuvěřitelně inteligentní a moudrý muž, ale kniha prostě není pro moderního čtenáře. Nebo alespoň není pro mne. Je mi to líto, ale upřímně mě to nepřekvapilo.

Já vážně nechci být zlý, ale tohle nejde. Druhá kniha je snad ještě horší než první. Co si myslím o hororu a autorovi nebudu opakovat, tak pouze rychlý názor na jednotlivé povídky.

Hříchy otců jsou slabý pokus o výplod něčeho mezi Lovecraftem a Kingem. Oni „mimozemšťané“ jsou však celkem o ničem a děsivost se jaksi zatoulala někde po cestě.

Jacquelina Essová se mi z hlavy vykouřila snad ještě před dočtením.

Nové vraždy v ulici Morgue snad nebudu ani komentovat. Vysloveně vykradený Poe (alespoň otevřeně, za to všechna čest), plus trocha toho nic neříkajícího bizaru.

Pekelný závod mě osobně nic neříkal, ale asi se jedná o zajímavý motiv. Jenom ne motiv pro mě.

A konečně velké finále, Strach. A to se mi celkem líbilo. Zajímavá povídka, místy možná, jenom možná trochu děsivá. Rozhodně nejlepší ze sbírky, antagonista je zajímavý, konec celkem fajn, ale stále se nejedná o skvělou povídku. Bohužel.

Barkerův styl se mi asi opravdu vůbec nezamlouvá, jeho jazyk se mi nelíbí, jeho motivy jsou mi až moc cizí. Obávám se, že Druhá kniha krve pro mě bude také knihou poslední.

Myslím, že najít dnes nějaký horor „horor“, tedy něco, co nás opravdu vyděsí, je neuvěřitelně složité, v našich životech je – obávám se – až moc světla, až moc vědění, až moc kruté reality, na to, abychom se byli schopni bát tak jak toho byli schopni lidé dřív. Proto na nás Dracula už tolik nepůsobí a proto je Frankenstein vysloveně nudný (jako horor). Ti, které nazýváme mistry hororu, přidali do své tvorby něco víc. Poe? Poetiku a trochu toho osobního šílenství. Lovecraft? Jak to nazval pan Jens Malte Fischer – produktivní hnus. Nepředstavitelné odporno, které je schopné nás vyděsit. King? To snad nejděsivější - lidskou psychiku a to jak snadné je, aby se rozbila.

Barker se snaží přidat také to svoje něco. No… tedy on se snaží spíše přidat to Jejich něco. Když to vezmu od začátku, máme zde Knihu krve. Princip zajímavý, celé knize to dává pěkné intro, ale příběh? O ničem. Atmosféra? Nijaká.

Dále zde máme třeba Blues prasečí krve. Tam se mu povedla takové „Kingovská“ atmosféra, povídka se mi líbila, měla dobrý průběh, ale konec? No řekl bych „Kingovsky“ špatný, ale na rozdíl od Kingových knih neměl ten konec žádnou hloubku.

Sex, smrt a hvězdy zář? No upřímně už nevím, o čem to je. A v Městech v horách se pokoušel o takový „Lovecraftvoský“ surrealismus, ale vůbec se mu to nepovedlo.

Zbývají mi dvě povídky. Povídka Azrael a Jack se mi dosti líbila. Pominu to, jak moc znásilnil jméno anděla smrti Azraela. Povídka byla prostě vtipná a měla svou zvláštní atmosféru. Skoro bych řekl, že by se za to nestyděl Pratchett jako za pokračování Dobrých znamení. Povídka Půlnoční vlak smrti se mi také líbila, měla svou hutnou atmosféru, „Lovecraftovský“ konec a byla – sic jenom na začátku – celkem děsivá.

Když to shrnu, mám tu dvě, které se mi opravdu líbily, jednu celkem fajn, dvě které byly celkem o ničem a jednu podle mě vysloveně špatnou. S tím, že autorův literární styl se mi vysloveně nelíbí – přijde mi takový „buranský“ (a ne, že by to samé občas nedělal i King) -, dávám dvě hvězdy.

Upřímně musím říct, že Ztracený ráj je mou naprosto nejoblíbenější poesií. Nikdy jsem nečetl básnické dílo, které by na mě více působilo, které by mělo nádhernější verše, nebo lepší uspořádání.

Ráj jsem četl několikrát, čtu ho i nyní a vlastně ho čtu tak nějak neustále. Když je mi smutno, když se potřebuji rozptýlit, když mám chuť na něco úžasného, čtu Ráj. Je jedno, jak dlouho mám knihu rozečtenou, prostě ji čtu jenom v nejvhodnější náladě, nikdy se do ní nenutím. Tak už to mám pouze s Goetheho Faustem.

Četl jsem jednak překlad Jungmannův, to jest starší (leč upravený, takže vlastně působí moderněji) a poté (vícekrát) překlad Josefa Davida. Davidův překlad je nejenom přesnější, ale také mnohem poetičtější. Davidovi se podařilo vdechnout eposu správnou hrdinskost, velikost a atmosféru, Satanovy proslovy působí dostatečně „epicky“ a vůbec celý příběh je – nenacházím lepší slova – úžasnější. Jeho verše jsou krásné, lépe se čtou a navozují opravdovější pocity. Je však také pravdou, že u Davidova překladu je třeba plného vnímání čtenáře, protože je nám jeho čeština přeci jenom méně přirozená.

Vyprávění a vzpurném synovi, o stvoření světa, o válce, o vyhnání z Ráje, to všechno je v knize naprosto nádherně zachyceno a kniha sama v sobě ukrývá mnohé zajímavé myšlenky a já osobně se jich nemohu nabažit.

Přes svou lásku ke knize nenalézám žádnou vhodnou kritiku, zanechám tedy dalšího chválení knihy a svůj komentář ukončím. Nejspíše nejsem objektivní, mnozí v knize jistě najdou chyby, ale já je nevidím (jindy jsem člověk velice kritický) a tak nemohu nežli knihu každému plně doporučit.

P.s.: Obě vydání knihy, která vlastním, jsou doplněna naprosto geniálními obrazy Gustava Dorého, který je mým asi nejoblíbenějším malířem (dobře, spíše rytcem) vůbec, takže se pro mě knihy stává takovým soukromým Rájem.

3 21.05.2020

Nyní, když jsem po letech četl Malého prince podruhé, byl jsem ohromen. Ne tím, jak je to dobré, ale tím, že jsem si to po mnoha letech pamatoval do nejmenšího detailu.

Jedná se o skvělou pohádkovou knihu, která se čte sama a přes to obsahuje neuvěřitelné množství fantastických myšlenek, některé jsou jasné, jiné lze obracet a aplikovat na nejrozmanitější situace, což je fantastické.

Je to skvělá pohádka, ale zároveň se mi zdá, že je to ten nejsmutnější příběh, jaký jsem četl. Ano, z jistého úhlu, ale stejně. Vlastně na mě konec knihy působí stejně depresivně jako Dědova mísa od Nerudy. Ani u jednoho si nejsem jist proč, ale zdá se mi to hrozně tragické.

Jsou knihy, které na mě měly mnohem větší vliv a které mám podstatně raději, ale Malý princ ve mně něco zanechal a já jsem za to „něco“ Exupérymu vděčný.

Utřídit si myšlenky o této knize do jasného názoru a ten ještě přenést na papír není jednoduché. Tato kniha má v sobě příliš mnoho celků, které se od sebe liší, stejně jako se od sebe liší i jednotlivosti oněch celků.

Od okamžiku kdy K. dorazil do vesničky, cítil jsem z knihy takovou podivnou atmosféru. Vesnice se mi zdála být jaksi – skoro se to zdráhám říci – pohádková. Zasněžená staromódní vesnice, vánice kam se člověk podívá, ticho… už mi ve vzduchu jenom chyběly vánoční koledy. Zároveň je ta pohádkovost propletená silnou paranoiou a podivnou depresivitou, zaostalostí, stagnací. Skoro mi z toho naskakovala husí kůže. Opravdu atmosféra knihy je velice silná a velice zvláštní. Dokonce mi v jistém pohledu vesnička připomínala děsivý Innsmouth od pana Lovecrafta a když jsem si to uvědomil, mělo to na mé vnímání obyvatel i samotné vesničky nepříjemný vliv.

Musím si zde postěžovat na osoby v ději vystupující, jak už to tak u Kafky mívám. Pan K., je až nepříjemně podobný Josefu K., vystupujícímu v Procesu, nemohu se tedy ubránit myšlence (třebas známému faktu, který mi unikl), že obě tyto postavy jsou obrazem pana Kafky. A ani jedna z těch postav mi není příjemná.

--spoiler--

Celou dobu pan K. vystupuje podivně agresivně, rozhodně, ale když se konečně dostane do blízkosti úředníků, je hrooozně unavený a tak se rozhodne je ignorovat, nezajímat se o svůj případ… no prostě ve mě vzbuzoval nelibost.

Zajímavou myšlenkou knihy je – krom mnohých jiných – neschopnost lidí přijmout skutečnost a poprat se s ní na vlastní lokte. Mám na mysli Barnabášovu rodinu, samozřejmě. Celá kniha je protknutá adorací úřadů. Každý si mysli, že za jeho úspěchy, ale hlavně neúspěchy může úřad – zde jakási alegorie, či nová manifestace boha – a tak se nesnaží napravit své problémy vlastními silami, snaží se uprosit úřad. Tato odporná myšlenka, obávám se, není daleko od dnešní skutečnosti. „Za všechno může systém!!!“

Tedy krom mnoha jiných myšlenek (například zde vidím jistou sobeckost lásky a povinnosti), je pro mě osobně jednou z nejdůležitějších ne kritika byrokracie, nýbrž kritika společnosti a alegorie na náboženství (jakékoliv, netýká se to jenom křesťanství).

Problém u této knihy mám s opakujícími se dialogy a proslovy, které zdánlivě nemají rozvíjet myšlenku, pouze jí neustále opakovat a to je můj největší problém s knihou, jinak se mi převelice líbila a plně ji doporučuji. (Ale Proces je lepší.)

Připouštím, že mi poněkud trvalo se do této knihy začíst, ale nakonec se mi to podařilo a nakonec se kniha četla rychleji, než jsem si vůbec dovedl představit.

Bohužel nemohu tvrdit, že by to byla nejlepší kniha od pana Kinga, jakou jsem četl. Je dobrá, ba dokonce je skvělá, ale není pro mě dokonalá. Já moc nemusím malé děti. Když je hlavním hrdinou jedno dítě, bolí mě to. Ale když jich je celá skupinka… brrr. Naštěstí dětičky nemyly až tak otravné a toto menší týráníčko mé osoby bylo prokládáno časovou linkou dospělých, což je mimochodem zajímavé provedení knihy, které se mi velice líbilo.

Kniha má dobou atmosféru, kterou náš drahý Pennywise krásně dokresluje svými humoristicko-děsivými výstupy. Pennywise je mi asi postavou nejsympatičtější.

Na knihách pana Kinga mám nejraději jeho hru s psychikou charakteru, což zde není tak běžný jev, což je mi celkem líto. Obsahem TO, je hraní si s lidským strachem, postava od postavy, ale to se mi nezdálo tak nějak… stejně dobré. Co se hororových prvků týká, musím téměř kacířsky říci, že tu prakticky nejsou. Jednou jsem cítil lehké mrazení, ale na některé další jeho knihy to nemá. Co kniha dokáže, je znechutit čtenáře, to jistě ano, konec konců, v tom je King obecně skvělý.

Tohoto příběhu si cením hlavně kvůli konci, kvůli naší drahé Maturin a kvůli tomu, že se jedná o další pasáž na dlouhé cestě k Věži.

Ano, je to dobrá kniha, ano má dobrý děj, ano, je napsaná příjemným slohem pana Kinga, ale možná, že pro tu svou masivnost (a připusťme si, že je to celkem velká kniha), ztrácí na působivosti samostatných pasáží a aspektů, které u kratších románů od pana Kinga tolik oceňuji.
Nejsem schopen zde sdělit všechny své postřehy a názory, navíc jsem knihu četl již před delší dobou, takže se mi spousta důležitých věcí vypařila z hlavy a tam přejdu k závěru a řeknu: Je to výborná kniha, ale není to nejlepší dílo pana Kinga (pro mě). Za přečtení však rozhodně stojí a těch pár dnů, které budete muset knize věnovat, bude dobrou investicí.

P.s.: (spoiler)
I já, když jsem tuto knihu četl, jsem byl koncem dosti frustrován, protože nám pan King dal to nejjednodušší vysvětlení. (Jako vážně, podělanej mimozemšťan? Nic lepšího na skladě nebylo?) Ale když se člověk vydá po stezce k Temné Věži...

(SPOILER) Nechtěl jsem knihu hodnotit, ale sedmistý komentář? To si nemohu odpustit.

Osobně jsem měl trošičku problém s představivostí. Prostě mi malý Gage nepřipadal býti tím pravým zabijákem. To pro mě byl největší kámen úrazu.

Pan King si krásně hraje s myšlenkou ztráty dítěte (zajisté děsivou) a resurekcí, či reanimací, která se zde zvrhává v prachsprostou nekromancii, se kterou není radno si zahrávat. Zkrátka indiáni nebyli Kristus, aby nechávali mrtvé vstávat z hrobů, milé, zdravé a hodňoučké.

První dvě části byly skvělé a plné hutné, mrazivé atmosféry, ta poslední – naštěstí nejkratší – ve mně však zanechala nechuť. Nevím, ta zběsilost, agresivní děsivost a vůbec taková chaotičnost poslední části na mě neúčinkovala dobře. Zato poslední stránka, posledních několik vět… To bylo skvělé – ehm, samozřejmě děsivé a nechutné, ale skvělé.

Jako horor na mě kniha působila velice silně, to je pravda. U ostatních knih od pana Kinga se mi to nestává často, ale zase na druhou stranu je pravda, že jsem jich zatím mnoho nepřečetl. Po dočtení této knihy jsem každopádně měl chuť projít, když jsem přišel domu, celý dům s nožem v ruce.

Není to nejlepší kniha od pana Kinga, kterou jsem četl, ale je dobrá. Doporučuji.
P.s.: Film je naprosto nekoukatelný. Malé tvůrčí úpravy chápu, ale tady se mi to opravdu nelíbilo.

Ech, já mám takové problémy s hodnocením Kingových knih. Nikdy nevím jak začít, co říci, co nikoliv a jak zakončit. Možná se mi dokonce zdá zbytečné snažit se svůj názor sdělit, ale nemohu si pomoci.

Inu, sloh, kterým pan King v této knize píše, není ten samý, jaký používá v pozdějších dílech, je poněkud nedokonalejší a není tak schopný zachytit to, co v nových románech již není problém. Ale stejně se čte krásně, plynule, člověk ani není schopen pochopit, jak rychle knihu přečetl.

Pana Kinga se nebojím kritizovat – nejsem zaslepený fanoušek –, ale nemyslím si (na rozdíl od jiných), že jakési „vykradení“ Draculy by bylo na škodu. Pan King vzal děj knihy pana Stokera a adaptoval jej do dvacátého století, s charaktery, které se v pravdě drží jisté kingovské šablonovitosti, ale jsou vlastně celkem příjemné. Kniha je na množství postav však moc krátká, takže ony charaktery nejsou plně rozpracovány a pan King v této době ještě nedokázal s psychikou svých postav to, co dokáže v novější tvorbě. Stejně je to však příjemné, zajímavé čtení.

Nejedná se o děsivou, hororovou knihu – nebo mám prostě vůči upírům jakousi imunitu -, ale městečko Jerusalems Lot má svou tíživou usedlou atmosféru, která udržuje člověka bdělého a napjatého, což je podivně příjemné. A připouštím, že jsem se ve dvě ráno, když jsem četl jednu z děsivějších částí (druhá třetina knihy), nervózně podíval do okna.

Velice jsem si knihu užil, otec Calahan se stal mou oblíbenou postavou (on je totiž s Benem jedinou postavou, která má opravdovou hloubku), díky které se teď nemohu dočkat Vlků z Clly.

Knihu jako takovou oddechovku doporučuji, bude to příjemně utracený čas a pokud neznáte Draculu, bude možná i jedinečný zážitek.

Ó tak toto byl opravdu podivný zážitek. Neuvěřitelně tenoučká kniha, která ve vydání od Odeonu zaujme elegantně provedenými deskami a fantastickými ilustracemi. Pro mě se jednalo o první setkání s autorem i s japonskou literaturou vůbec.

Děj knihy je přímočarý, ale těžko říci co vlastně znamenal. Je to dílo velice surrealistické, se zvláštní atmosférou – velice silnou -, která mi (nevím proč) hrozně připomínala atmosféru z děl Howarda Phillipse Lovecrafta. Opravdu nevím proč, možná tomu napomohly ilustrace, ale mám to tak. Knihovna sama mi navíc připomínala Ecovu knihovnu ze Jména růže, ale říznutou jistou Poeovskou depresivitou. (Nemyslím si však, že kniha dosahuje úrovně kteréhokoliv ze spisovatelů zde zmíněných.)

Kniha je plná zvláštního surrealistického humoru, který mi kupodivu ve své absurditě celkem sednul.
Ich-forma, kterou je dílo vyvedeno, se mi také zamlouvala, což není nikdy vůbec jisté.

Dílo obsahuje hned několik zajímavých myšlenek. Například v knize vidím stížnost na sobeckost světa, dále se zde nachází myšlenka, že svět v hlavě každého člověka vypadá jinak a tak vlastně existuje tolik světů, kolik žije lidí – celkem běžná myšlenka, ale i tak zajímavá. A několik dalších, některé jsem pochytil z části, některé zajisté vůbec. A jaká je hlavní myšlenka celé knihy? Nemám páru. Je to zvláštní pocit, ale vlastně je to celkem fajn. Knihu určitě budu číst ještě několikrát.

Problémem knihy je až možná příliš přehnaná surrealističnost a její krátkost. Zdá se mi, že ani jedno téma nebylo dopracováno do konce, kdyby však kniha zdvojnásobila svůj objem...

Závěrem musím říci, že tuto kraťoučkou jízdu jsem si zatraceně užil – s čímž jsem ani nepočítal a tak ji vlastně celkem doporučuji.

Komentář k Procesu píši s jistým časovým odstupem od přečtení a zjišťuji, že u této knihy to není takový problém, jaký jsem očekával. Je vidět, že kniha ve mně nějakou tu stopu zanechala.

Jedná se o skvělé dílo, ve kterém se autorovi podařilo s nepříjemnou dokonalostí vykreslit tísnivou atmosféru, které se kolem procesu Josefa K. a oné doby vůbec, vznáší. Je podivné, jak se panu Kafkovi daří čtenáře deprimovat a frustrovat, přes to, že tento sedí doma v pohodlném křesle.

Ohromný problém (osobního, vnitřního charakteru), který s Kafkou mám, je jeho schopnost iracionalizace postav a jejich chování. Takové postavy, bez logického odůvodnění jejich činnosti, jsou na každé straně a mě z toho bolí hlava. Taktéž je pro mě občas utrpením pan Josef. K., se svým agresivně afektovaným chováním a pro mě nepříjemnou nestálostí.

Myšlenky knihy jsou různé a spletité, dá se nad nimi dlouze dumat a polemizovat, považuji však za naprosto zbytečné a hloupé (budu-li tak smělý), snažení se o pochopení toho, co se svým dílem autor snažil říct. To není podstatou beletrie vůbec a dívat se takto na Kafkovo dílo, je vysloveně barbarské. Člověk má uvažovat nad tím, co dílo říká jemu, ne nad tím, co autor chtěl dílem říci. Navíc u této knihy, která nabízí tolik interpretací (plus mínus přesně tolik., kolik si najde čtenářů), to kazí požitek.

Další věcí, která mě fascinuje, je srovnávání Procesu s moderním světem. Byrokracie je kolem nás samozřejmě ohromující – a znechucující – množství, ale opravdu je validní srovnání soudního jednání, či vztahu stát – občan v současné době oproti době, ve které se Proces odehrává? Ne. Osobně si myslím, že dnešní svět se lidem natolik poddal, že jakákoliv paranoia (říká člověk velice paranoidní) z tohoto díla je naprosto zbytečná.

Konec knihy, kde se odhaluje zakončení procesu, nedozvíme se však - stejně jako Josef K. -, proč byl vlastně souzen, je pro mě vrcholem depresivnosti. Z nějakého důvodu se mi však zdál být i podivně krásný, melancholický a vlastně až uklidňující. Byl to opravdu konec, konec osvobozující.

Dovolím si zakončit lehce z kontextu vytrženou citací z Ortenových Elegií:
"... a řekl zvolna: Počítám tu něco.
A nevím proč a nevím ani kterak.
Ale já musím. Slyšíš? Musíš také!"

U knihy jako je tato, je člověku zcela přirozené, že při jejím komentování chce sdělit něco chytrého, něco zajímavého. I já tuto touhu mám, vím však, že se mi to - stejně jako mnohým zde v komentářích - nepovede. To mi však nebrání se pokusit.

Tento epos je skvělou definicí lokálního vývoje, tradic, mytologie a antropologie, to je jasné. Zajímavé u eposů a mytologických vyprávění je možnost vidět a srovnávat mnoho mytologií, tak jak se vzájemně ovlivňovaly - ale i nezávisle na sobě vyvíjely - většinou do dosti identické podoby, až na detaily, které právě jsou to, co definuje věci výše zmíněné. (Do kategorie mytologie řadím i Biblické texty, u kterých těžko přehlédnout jistou inspiraci Gilgamešem…)

Epos o Gilgamešovi nám představuje velice zajímavého protagonistu (který – což je právě to zajímavé - zabrušuje i do role antagonisty), silného, moudrého a všemožně jinak zdatného, který ovšem zároveň despoticky vládne nad svým panstvím a je ukázkovým představitelem tyrana. Zajímavé v kontrastu s tím, je, že Gilgameš (šestimetrové chlapisko s hrudníkem kolem dvou metrů v průměru a ze dvou třetin bůh) je v mnohých případech vyděšený. Člověk by až nevěřil kolikrát je v Eposu jeho strach zmíněn, což je v rozporu s většinou jiných hrdinů, kteří se neohroženě postaví svému nepříteli. Ale nakonec Gilgameš vždy zvítězí. Filozofie za tím se mi líbí.
Vskutku se jedná o velice zajímavý dobový neideální ideál, který by mohl imponovat i mnohým našim spoluobčanům. Je na něm vlastně vidět, jak málo se lidé (nikoliv potom lidstvo) vyvinuli za čtyři tisíciletí, která se nám zase jednou ukazují být z hlediska vývojového neuvěřitelně malým časovým úsekem.

Z hlediska čitelnosti bych snad neměl výhrad. Dlouho předělávaný a upravovaný epos, složený (ohromná poklona badatelům) z mnoha částí, s tím, že se mám veliký kus nedochoval, je příjemný co do složení veršů, tak i z hlediska jazykového a já mohu jedině truchlit, že se například pohřební obřady Enkidua nedochovaly. (Enkidu patří z hlediska filozofického k těm nejzajímavějším částem eposu a to hned z několika důvodů. Přátelství, kultivace člověka, jak sám Gilgameš zmiňuje, je Enkidu dokonce symbolem lidstva.) Je jasné, že musím dát pět hvězd.

Inu, markýz de Sade je velice zajímavý autor, jehož dílo je protknuté jistou morbidní filozofií – sic morbidní, nikoliv nezajímavou -, se kterou souhlasit můžeme, či nikoliv. Oproti filozofii bych tvrdil, že erotično je cosi, co se markýzi obloukem vyhnulo a nikdy to s ním nepřišlo do kontaktu, v čemž se nezlepšil ani komiks. Možná to u de Sada ani není možné.

Cáceresovy výtvory jsou celkem pěkné a práce s panely zajímavá, ale například s lidskou anatomií by se měl poněkud lépe obeznámit. Při práci s ženským poprsím by si měl také projít fungování gravitace.
Jinak bych tvrdil, že kresby samotné pěkně zobrazují onu neerotickou brutalitu de Sada; to pro mě důležitější v de Sadově díle, ale postrádají. Právě onu filozofii. Z filozoficko-sexuologického díla se stalo prachsprosté porno, které ani to co dělat má, nedělá dobře.

Nejsem z tohoto díla všeobecně vůbec nadšen, přes to – nebo právě proto -, že mám Juliettu rád. Nejspíše také nejsem objektivní, protože komiksy jsou věc, které se obecně vyhýbám a nemohu tedy soudit v nějakém validním měřítku. Váhám nad dvěma, nebo pouze jednou hvězdou. Jednu hvězdu však dávám nerad a nejspíše bych tím znehodnotil kresby samotné, dávám tedy dvě.

P.s.: Zasmál jsem se u býčího penisu. Pan kreslíř by si měl možná zjistit jak věci vypadají a až poté kreslit. Já si to u této strany zjistil. Ne. Pan Cáceres se vážně netrefil.

2 09.05.2020

K této jednohubce se stavím celkem rozpačitě. Aby bylo jasno, je to skvělá hra. Respektive její inscenace dokáží být geniální, ale jak je na tom samotný Molièrův text? Inu, to je horší. Jako kritika funguje i v dnešní době, to je bezpochyby, ale jako komedie? Ne tolik.

Text se zdá být poněkud chudý a uspěchaný, závěr je pak vysloveně překotný. Sic osobně s deus ex machina nemám problém, ale pro dnešní publikum a z dnešního pohledu vůbec, se jedná o poněkud líné řešení, to je pravda. Ovšem v časech Molièrových, to bylo něco jiného a je na to třeba takto hledět.

V zásadě se ale zasmějete, doporučuji však shlédnout nějakou inscenaci. Nedávno jsem viděl naprosto skvělé provedení v hlavní roli s Bolkem Polívkou a smíchem jsem se rdousil. (Konec konců nadávku „intelektuální bonsaj“ u Molièra nenajdete.) Navíc u tohoto provedení byl text hry podstatně rozšířen a komediální scény rozpracovány. Jedná se tedy o jedno z dramat, které si na papíře v žádném případě neužijete tak, jako v kvalitním divadelním provedení. Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami, Polívka mě však obměkčil.

Píši to nerad, ale toto pro mě bylo jedno z největších literárních zklamání za poslední dobu. Nejsem si v pravdě jist, jak začít… Inu, tak třeba forma. Za normálních okolností proti ich-formě nic nemám, ale tady jsem se nějak nedokázal do děje vůbec vcítit. A proč? Kvůli slečně Zuzaně.

Je mi skoro stydno to psát sem, kde většina lidí Zuzanu vychvaluje, ale mě byla hrozně, ale hrozně nesympatická. To její: jsem odlišná, jsem krásná, jsem inteligentní, jsem mimořádně shovívavá, jsem pečlivá a své úkoly plním lépe než kdo jiný…. No, jestli toto vykládala i svým řádovým sestrám, nedivím se, že měly tendence ji šikanovat. Já bych ji v určitém bodě asi také začal šikanovat… Celá kniha jaksi nafukuje a přehání v zásadě drobnosti (po většinou) a tak nějak se mi prostě celé to dílo zdá býti takové ufňukané.

Panu Diderotovi se podařilo napodobit myšlenkové
pochody dvacetileté prosté dívky z 18. století, asi jako se mě daří vydávat se za vlídného člověka. Tak nějak tomu nikdo nemůže věřit.

Ona sžíravá kritika církve – tedy pokud tím byl někdo doopravdy překvapen – se mi zdála opět poněkud nafouknutá. Dovoluji si tvrdit, že kritizovat systém na vzorku dvou vyfabulovaných klášterů, nemá potřebnou sílu a je třeba si navíc uvědomit, že církev – stejně jako politika – je odrazem společnosti a pokud tedy kritizujeme církev, kritizujeme celou společnost. Nelze kritizovat jedno bez druhého. To ovšem neznamená, že je Katolická církev čistá jako "slovo boží", to rozhodně ne a já odjakživa patřím k jejím kritikům, ale tato kniha prostě není jako kritika vhodná.

Na knize jsem našel tři pozitivní věci. 1, literární styl je čtivý a celkem rychle to ubíhá. 2, Je to krátké, čímž to utíká ještě rychleji. 3, Diderot byl myslitel a v knize lze najít mnoho zajímavých?, no spíše již zastaralých, ale pokud nic jiného, tak alespoň dobrých myšlenek.

Z této knihy mám velice smíšené pocity. Když jsem začínal u prvních stran, myslel jsem si, že se do toho prostě nedokáži začíst. A pořád jsem si to myslel a pořád a hele! Jak jako strana dvě stě padesát?!

Takže jsem se zjevně dokázal začíst bez větších obtíží, člověk ani neví jak, jedna strana následuje druhou a za tři večery to máte za sebou. King prostě umí poutavě psát a používá příjemný sloh, o tom není sporu.

Další věc, ve které je King geniální, je atmosféra a rozvoj charakteru. A oboje se mu i v této knize podařilo opravdu velice dobře. Charakterům věříte, je vám jich líto a i když už je vám více či méně jasné jak to dopadne, stále věříte, že to bude jinak. A opravdu vás to zajímá, což je na tom nejlepší!

Ale jaký je to ve skutečnosti horor? Tam už je to horší. Náznak strachu jsem pociťoval ještě kousek před polovinou knihy a pak to šlo do háje. Náznaky jako „V tom pokoji je nějaká špatnost!“ „Nechoď tam!“, v Kingově podání dokáží vybudovat automatický strach. Ale když tu „špatnost“ popíše? Je to v háji. Strašidelnost v onom nadpřirozeném slova smyslu, je pryč. Ona se ta hrozba najednou stává spíše… směšnou?

To ovšem neubírá knize v jiném ohledu, v tom, v čem King nejvíce vyniká. Čtenář má možnost sledovat pomalý, ale jistý rozpad lásky a soudržnosti jedné americké rodinky, tak dlouho, dokud se v hotelu nerozpoutá takové jejich malé, soukromé a od světa odříznuté psychologické peklíčko. Ano, to je v této knize popsáno dokonale.

Hrozně rád jsem také za přítomnost „Masky rudé smrti“, které je v knize podlézavě přítomna, což mi udělalo velikou radost, stejně jako přítomnost Havrana v Geraldově hře. Když King naváže, nebo využije Poeovi náměty, vycházejí z toho většinou velice zajímavé věci.

Zamyslím-li se nad tím, kniha rozhodně není špatná, ale na mě nepůsobila tak dobře jako jiné Kingovi knihy. Každopádně za přečtení rozhodně stojí. (Nejspíše i opakované.)