Set123
komentáře u částí děl
Poe je občas opovrhován coby moderní zakladatel tak pokleslých žánrů, jako je horor, postapo či thriller. To je samozřejmě absurdní, prvně proto, že na těchto žánrech není nic prima facie pokleslého, dále proto, že Poe byl filosof (minimálně jakýsi přirozený filosof, ve smyslu přirozené jeho vnímavosti, citlivosti a vůbec) a díky jeho spisovatelskému umu, samozřejmě.
Z textu této povídky na vás přímo dýchá genius loci. Jistě, Anna to na konci trochu pokazí, jinak je však povídka pomníkem prostoru tak krásného, že jej běžnému smrtelníkovi nelze popsat, umělci zase nepopsat. Je to prostě milé, kouzelné povídání. Perfektní? Ne. Snad je příliš analyticko-technické, což působí až směšně, dovíme-li se, kolik stop mělo jezero v nejhlubším místě. To trochu narušuje mystiku genia loci. Snad to příliš proráží nadpozemskost scény. Nu, krásná je však nadále.
Sedíte v křesle, praská krb, v ruce máte sklenku, patrně koňaku. Proti vám sedí zjevně předčasně zestárlý bledý džentlmen. Hledíte na sebe, hledíte si do očí. Ty jeho jsou mléčné, nejasné. Je zahloubán do svých vzpomínek. Vypráví vám. Je to mladý intelektuál, vzdělaný, jeho řeč je prosycena množstvím knih, jež za život přečetl. Hlas má tichý, hovoří však plynně, nezadrhává. Jeho řeč je cílená. Vypráví o neuvěřitelné shodě okolností. Vypráví o dvou nemocných lidech. O lidech, jejichž nemoci tvoří celek potenciálu neuvěřitelné zvrácenosti.
To je Beatrice. Jedna z nejkrásnějších povídek E. A. Poea. Není narativní, děj v ní není takřka přítomen. Je lyrická. A obrazu, který jsem výše neuměle nastínil, nelze při ní snad odolat. Z textu jasně plyne rozpoložení vypravěče, leží na něm jeho vzdělanost a intelekt. A temnota. Nikdo vám to nepopíše, Poe vám to nepopíše. Ale v tomto jednom dlouhém monologu se nelze splést. Dokonalé.
Obsah je samozřejmě strašlivý – protože je pochopitelný. Ano, zvrácený závěr je dán neuvěřitelnou náhodou, dokonalým souzněním dvou osob. Bohužel zde dosti negativně zúročeným. A přeci je tak trochu pochopitelný. Nedívali jste se někdy na svou drahou partnerku, či partnera a nenašli si na něm kousek, ten jeden drobný detail který byste si chtěli navždy uzmout pro sebe? Vy to naštěstí snad neuděláte. Aspoň doufám! To na samém faktu spřízněnosti povídky nic nemění. Je to strašlivé, protože je do blízké. Je to strašlivé, protože je to až příliš živé.
Asi na mě Poe nějak víc účinkuje, působí, ale mě se i Morella upřímně líbí. Nepopírám, poněkud příliš nejasný konec poněkud kazí celkový dojem, nabourává interpretační možnosti, nemyslím si ale, že by celou povídku ničil.
V Morelle užívá Poe svůj typický motiv, který patrně nepřekvapí. Přeci však má i tato povídka svůj tísnivý tón, velice osobitý tísnivý tón. Ochladnutí lásky, reflexi tohoto ochladnutí na jinou, milovanou, bytost, takže vztah už nemůže být stejný. To je děsivé. Je to strašně děsivé. Je to vlastně vražda. A autor to krásně pojmenovává.
Takto, ono na tom textíku rozhodně není nic špatného, to ne, ale je na něm něco zajímavého? Suchý přednes lovecraftovské historie v zemích Koruny České, obohacená maximálně o jednu větu doplněnou františkem Jungwirthem v Hrůzném starci (K čemuž se otevřela diskuse u jednoho ze spisů, ve které je toto překladatelovo doplnění komentováno coby cosi strašlivého, až zločinného není, překlad je slovo, které by nemělo v literatuře existovat. Překladem literatury bude chtě nechtě vždy převod a převod si obhájí i jistou licenci převádějícího.) a pár přešlapů Škvoreckého. Musím tak politovat skutečnosti, že poslední svazek Spisů, který obsahuje klenoty z Lovecraftova díla, je neméně obsahově zajímavý. Škoda.
Tak tohle jsem v životě nečetl! Fakt ne. To je jedna z mála povídek, které jsem v Lovecraftově díle vydaném v těchto pěti svazcích, přeskočil. A byla to chyba, čtení to bylo zajímavé.
Autor v textu kombinuje prvky již známé. Něco vezme z Věci na prahu, něco z Bezejmenného města, něco z V horách šílenství. Hlavně V horách šílenství. Jedná se o rodné dvojče. Starce nahrazují Velcí, Shoggothy polipoidní potvory ovládající počasí. Příběhy to jsou každopádně skoro stejné. Je mi mimochodem upřímně líto, že Dryer nedostal v této povídce prakticky žádný prostor. Myslím, že by se z jeho střetu s Velkými z Yythu, protivníky hvězdicovitých Starců, daly vykouzlit kouzelné scény. A vzhledem k tomu, že Peaslee je očividně politickým zastáncem fašistického socialismu (heh...) Velkých, kdežto Dryer nacionálního konzervativismu Starců, mohla by z toho navíc vzniknout zajímavá politická debata.
I morální přiblížení oněch Jiných k lidem je v tomto díle stejně patrné jako v Horách. Jistě, Velcí, či Starci nám možná semo tamo ublíží, ale dělají to vyloženě omylem a jen proto, že tito A) Trojůhelníci, B) Válce, jsou mnohem vyspělejší než my a tak nás vlastně mohou zkrátka přehlédnout.
Rozdíl tak tedy je v tom, že Hory jsou oblastně popisnější, kdežto Stín se soustředí spíše na peychologické vnímání jednou postavou ostatně platí zde právě opačný postup oproti Horám, které nás až zběsile rychle hodí do děje zde posloucháme vypravěče polovinu povídky hovořit o podivuhodných příhodách jeho života, až posléze se přesouváme do místa objektivně děsivějšího, než Antarktida do Austrálie. Ne, myslím to vážně, raději potkat shoggotha, než bydlet v Austrálii.
Dohromady vzato, není mi tato povídka možná tak atmosférickou, jako Hory (nota bene Innsmouth), ale je stále strašlivě zajímavá svým horkem a svištěním, ze kterých vás musí rozbolet hlava. Číst to v dnešních dnech nechutného horka bylo o to autentičtější.
A tak je pravda, že to není ta nejoriginálnější povídka z Lovecraftova pera, ale to je, myslím, vedlejší, zůstává-li stále zajímavou. Navíc se plnokrevně řadí do série šprýmů, nebo jak to nazvat, které mezi sebou rozjeli Lovecraft a jeho přátelé, klasicky Smith. Má proto poněkud svérázný charakter a obsahuje prvky pro autora ne zcela typické.
Jedním z nich, rozhodně ozvláštňujícím, je kostel. To u Lovecrafta nebývá zvykem. Na jeho poměry je kniha vlastně vcelku odvážná. Jistě, znesvěcení kostelů se dopustil již vícekrát, ale ne v takové míře. Například ve Stínu nad Innsmouthem se znesvěcené kostely nacházejí, ale nemají dominantní úlohu a jsou tam spíše mimochodem, jako logický prvek. Zde je černý, slizem oteklý kostel, ze kterého trší chapadla, křídla a kdovíco. Kostel, který slouží Azathothovi. Ani věty typu "Azathothe, smiluj se.", či "Yog-Sothothe, zachraň mne." nejsou v kánonu zrovna typické. Pomněte, autor zde své temné vnější bohy povyšuje na omnipotentní síly, které slouží místo Boha. To je svým způsobem velký krok, skos v temnotu.
Povídka může být natahovaná, ale přesto je, myslím, velice zajímavá a poslední část, zápisky hlavního protagonisty, ta je famózní. Nejedná se patrně o nejlepší z autorových děl, ale je to stejně sakra dobré.
Již u mého komentáře k mému milovanému Stínu nad Innsmouthem jsem, myslím, prokázal, že Lovecraftovy delší prozaické texty lze zajisté komentovat v rozsahu plnohodnotné knihy. Nu a u Stínu se lze ještě bavit o tom, zda to není povídka. To u Hor nelze. Hory jsou novela se vším všudy a to mimořádně zajímavá. Třebaže ji osobně rozhodně nemám tak rád, jako jiné.
Hory jsou dlouhé. Hory stojí a nikam nespěchají, Hory mají čas. To je pro tento text charakteristické. Dostává se nám jakéhosi podivuhodného cestopisu fantaskního charakteru, který vlastně bez zdržování vyráží na cestu. S prvními démony se setkáváme podivuhodně rychle a po sekvenci s táborovým masakrem si jeden říká, sakra, co tu ještě sto stran budeme dělat? Projdeme se po městě. Dostaneme kapitolku "O životě Starců", při které jsem z nějakého důvodu neustále myslel na "O pohlavním životě mloků" z pera Čapkova. Lovecraft udělá co může, aby nás svým výtvorem ohromil a vyděsil. Starci nám připomenou slova Ashe z prvního Aliena: "Je to dokonalý organismus, jeho dokonalosti se může vyrovnat jenom jeho zrůdnost. Obdivuji jeho ryzost. On přežívá, nezatížen podvědomím, výčitkami a falešnou morálkou." A pak se to jaksi zlomí s uvědomění, že "oni jsou lidé". A přichází cosi zrůdnějšího, cosi vzešlého z temné mysli Yog-Sothotha. Mystérium ledu a temnoty, bludišť a mlh. Chladu a strachu. Přítomnosti desítky milionů let staré věže, cesty k temnotám v jádru planety a čehosi za těmi druhými horami.
To vše nám přináší neuvěřitelný a neopakovatelný zážitek, který by nebyl slabší i bez vypravěčových věčných a otravných keců o tom, že dál se zdráhá vyprávět, ale že to jsme tedy mi, tak on se přemluví. Než nám sdělil, že narazil na tučňáka, zabralo mu to dvě strany takových keců. To fakt nemuselo být.
Jak je patrno, považuji novelu za velice zajímavou. Je velice zajímavá. Jistě, má své mouchy. Již zmíněný nedostatek spočívající v přítomnosti cirmrmanovské frustrační kompozice, či to, co velký mistr zvládnul, ale žák do zopakovat nedovedl. Poe, pokud si správně vzpomínám, nechal křik "tekeli-li" na poslední stránku svého příběhu, poslední věta pak patří velké bílé postavě v mlze. Kdyby si i Lovecraft skřek ponechal na konec a důsledně tak uznal svou návaznost na mistra a kdyby poslední věta, poslední slovo patřilo velkému a nepochopitelnému strážci Yog-Sothothovi, dílo by bylo možná dokonalejší.
Hory stojí a co je skutečně za nimi, to ne nedozvíme. Hory jsou takové, jaké hory být mají. Pomalé, rozsáhlé a ohromující. A tyto Hory, ty jsou temné a mrazivé. Potuluje se v nich šílenství a zrůdnosti charakteru vpravdě nepředstavitelného. Hory jsou fascinující.
Co my Češi všechno neposereme, že? Jak já povídku chápu, polemizuje Čapek s autosugescí tedy ti kteří věří, důkaz si vždycky najdou. Pak tam přijde starý ateistický lump a ono to najednou nefunguje. No sakra, to je podivné, v tom bude ďábel. A proč ne, povídka je to celkem roztomilá, proč ne...
Stín patří patrně zcela objektivně k tomu nejlepšímu, co Lovecraft napsal. Subjektivně pak tvrdím, že je to vůbec nejlepší, rozhodně má nejoblíbenější povídka z jeho pera. Nenapsal myslím nikdy nic tak atmosfericky plného, hutného, dramatického, tak upřímně a všeobsáhle děsivého.
Povídku (no ona je to spíš novela, ale to je asi vcelku jedno) jsem včera večer četl asi po páté. Podařilo se mi, opět, číst hotelovou příhodu kolem jedné hodiny ráno na vesnici, ve spícím domě. Kolem foukal vítr, bouchaly jakési plechy (což mne upřímně překvapilo) a vřískaly kočky. To pak pohotově běžíte s protagonistou hotelovými pokoji a slyšíte pomalu klesající kliky, bušení na dveře, šmátrání klíče v zámku. A cítíte rybinu. Povídka je ovšem stejně kvalitní ať ji čtete za jakékoliv atmosféry či nálady, v tom není problém, jenom ta tmavá popůlnoční doba přidává na jisté autenticitě.
Autor nám předává vcelku hluboký příběh o jednom městečku s nepříliš šťastnými osudy (nevím proč, ale Obeda si představuji jako Andreje Babiše...), které postupně tleje, děje se v něm cosi prohnilého a nebezpečného. Předává nám jej prostřednictvím šepotů, kterým je jen zatěžko věřit, předává nám ho prostřednictvím pohledů, které nelze ani na mžik setřást. Předává nám jej prostřednictvím rybího puchu visícího ve vzduchu, který již nikdy nevyvane. Předává nám příběh psaný pod taktovkou otce Dagona a matky Hydry, nad nimiž stojí strašlivý kolos těšící se ze svého jistě brzkého návratu, Cthulhu. A předává nám jej v městě, které je troskou, městem toliko bývalo. A já zcela nezakrývám, že to upřímně miluji.
Nechci snad říct, že mám rád, ale... ale čtu Kafku. A čtu ho s hlubokým zájmem. Nejsem si jist, zda se někdy na tomto světe někomu podařilo alespoň hrubě napodobit atmosféru jeho knih. Zámek, i Proces jsou čímsi zcela unikátním. Ale kdybych měl jmenovat jednoho jediného tvůrce, který alespoň zdánlivě atmosféru Zámku vytvořil ve vlastním díle, byl by to Lovecraft a bylo by to dílko Stín nad Innsmouthem. Zámek vyšel dříve, nežli Stín, přeci však pochybuji, že jej Lovecraft v té době četl. Jedná se tak o opravdu zcela zvláštní počin. A je to počin, který mám upřímně rád. Lovecraftovy se podobně jako Kafkovi podařilo vykreslit hmatatelnou atmosféru cizosti, obskurnosti a zvrácenosti, třebaže každý volil jiné prostředky, Lovecraft má puch a vyděšené žvatlání opilce, Kafka má chlad a kněze vyzívajícího ve francouzštině K., aby o Zámku nemluvil. Každý z nich pro své cíle volil jiné cesty a přesto jsou si tak podobném. A obě tato díla mám hluboce vryta do svého mozku.
Mimochodem, kritiku zakončení příběhu nesdílím, považuji ho za vcelku vhodné. Ale přeci jenom tu shledávám jednu chybičku na díle. Místo toho, aby byla povídka dělena do pěti kapitol, volil bych možná spíše formu deníkového zápisu nejen příběhově, ale i formátově. Kdyby byla povídka dělena podle data sepsání protagonistou a na konci byla více rozsekaná, možná by to lépe vykreslilo atmosféru naléhavosti, atmosféru neodvratné změny, která takto v bloku textu možná působí poněkud podivně.
Zase a znovu varuji, nepřehánějme to s tou psychologizací literatury. Fischer se jistě trefuje, co do analýzy Lovecraftovy dominanty, hnusu. Je jistě nápadné jím vyslovené spojení mezi výkaly a estetikou Lovecraftova světa. Ale pokoušet se do knihy tahat biografické údaje autora, či jeho politické názory, to je poněkud zbytečné, nehledě na to, že snaha o jakousi diagnózu autora z dálky času i prostoru považuji za dosti neetickou. Samozřejmě, tam, kde se autorovy rasistické postoje promítnou do knihy samé, bavme se o tom. Ale proč by nám před očima měla viset tato informace, čteme-li zcela nerasistickou povídku? Ale to je jedno. Celkem vzato Fischer má dobré postřehy a jeho text rozhodně stojí za přečtení.
Takto podle mě vypadá Lovecraftův fragment, když dospěje. Cosi mi v této povídce rozeznívá zvonečky, pokud jde o povídku Azathoth. Doufám, že si to jen nevymýšlím.
Jinak je to ale povídka spíše nezajímavá. Jistě, má takové své nostalgické kouzlo, to ano, ale jinak ji shledávám spíše méně, než více zajímavou. Ačkoliv je dobré vědět, že ze snad jediné postavy ne-božského charakteru, která prostupuje větší částí díla autorova, stal král.
Ahh ačkoliv to neslyším rád, faktem zůstává, že v Mýtu je strašlivý bordel. A tak člověk pohledí na jistě zajímavého Nodense a říká si, aha a tohle má být ten druhý, pozemský bůh, nebo je to Prastarý, nebo je to ještě něco jiného. Ale pro přehlednost si zde zapisuji, dejme tomu, že Nodens je Prastarý, kdežto zmíněný Poseidon bude patřit patrně mezi pozemské bohy. Je to bordel.
Každopádně, krom mlhavých vodítek pro interpretaci Lovecraftova mýtu je povídka spíše lyrická, než epická a jejím cílem jakoby bylo literárně ztvárnit mlhu a kapky slané vody ulpívající na útesech. Nu a nic proti tomu, přidáme-li naprosto krásné vtělení Děsivce, je to pro mne vlastně celkem zajímavá povídka.
No je to samozřejmě skvělá povídka, o tom žádná. Také obsahuje abnormální kraviny a je tak nadobyčejně nesmyslná. Ale stejně je skvělá.
Lovecraft se tu poprvé přibližuje ke skutečné vědecké práci. Předkládá historické dokumenty, cituje rozhovory se svědky, snaží se dát dohromady co nejvíce dokumentů, Obává se o vědeckou metodu při sociologickém šetření. Vůbec se tu tak poprvé přibližuje stylu skutečně akademicky realistickému. A je to krása. Pěkně se to čte, ej to zajímavé, nepůsobí to hororově absurdně, ale tísnivě skutečně. To, samozřejmě, končí okamžikem, kterým na scénu přichází Rlyeh, s příchodem Cthulhu už se povídka samozřejmě vrhá do úplného absurdna.
Vystoupení ohromného ostrova z hlubin moře nezapříčinilo víc, než pár blbých snů a vzestup velkého Cthulhu stál přesně tři životy, než se velký Prastarý protáhnul, zívnul, podrbal se na zadku a řekl si, heh, jsem po tom centilionu let nějakej přechrápanej, jdu to ještě dospat. Ale když tohle všechno autorovi odpustíme a odpustíme mu i ten prapodivný útek na vlnách, zůstane nám skvělá povídka, která je narativně jednou z nejlépe budovaných (míněno z předešlých ze sbírek, nikolivěk z následujících) povídek.
Co tak tedy lze, než zatleskat a potěšit se geniálním kolosem velkého Cthulhu, pouze nízkého a nicotného bůžka, ve stínu mohutného blekotajícího sultána Azathotha, jehož poslem je lstivě inteligentní faraon Nyarlathotep.
Při psaní povídky Chladný vzduch se, po mém soudu, Lovecraft u Poea inspiroval nikoliv toliko povídkou Případ pana Valdemara, ale rovněž generálem A. B. C. z povídky Muž, který se stal troskou člověka.
Jak tento textík hodnotit? Těžko. Je dosti nechutná, vtipnou ji neshledávám ovšem věci humoru jsou tím nejsubjektivnějším, co lidstvo má, takže to je dosti irelevantní. Jistě, povídka se snaží o humorné zázemí, ale to, co by se s Cimrmanem dalo pojmenovat frustrační kompozice mi tu přišlo spíše bolehlavné, než zábavné.
Samotný závěr je pak opravdu dosti nechutný. Ten kopanec Jistě, i rozuzlení je psáno se značnou mírou nadsázky a vtipu typu jedenáct z deseti lékařů doporučuje, na celkovém obrazu odpudivosti to však v mých očích neubralo.
Ještě jednu poznámku si neodpustím. Mnoho fanoušků dané kapely bylo při vydání posledního alba Rammstein "Zeit" unešeno sociální kritikou, které se nám z této desky dostalo. Pravda, unešení byli hlavně ti pomalejší fanoušci. Velkou slávu každopádně v tomto ohledu udělal song "Zick Zack" (https://www.youtube.com/watch?v=hBTNyJ33LWI&ab_channel=RammsteinOfficial). Muž, který byl troskou člověka, je v tomto ohledu mnohem lepší.
Toto je, vážení, úplně první povídka z pera mistra Howarda Phillipse Lovecrafta, co jsem kdy v životě četl. Toho dne, kdy jsem před šesti, či sedmi lety začal objevovat tvorbu mistra, sáhl jsem, myslím rozumně, nikoliv po prvním svazku sbírek, ale po třetí, pojmenovaném o tom nejslavnějším Lovecraftově výtvoru.
Nu a chladný vzduch na mě, samozřejmě, bafla jako první. Tehdy se mi líbila mnohem více, nežli dnes. Forma zpovědi, či svědecké výpovědi, která se vrací například v Pickmanově modelu, ale kterou jsem viděli již například u Výpovědi Randolpha Cartera a v mnoha dalších příbězích, mne uchvátila. Ten styl, to plíživé napětí z očekávaného, neméně však zvráceného, to mne tehdy ohromilo.
A milé je to dodnes, samozřejmě. Trochu milejší o to, že dnes, na rozdíl od mých prvních čtení, mám již přečtenu povídku Edgara Allana Poea Případ pana Valdemara, kterou se Lovecraft nechal zcela otevřeně inspirovat. Dodal jí samozřejmě něco nového. Ubral ironizující vtip a přidal chlad, coby prvek čehosi nelidského a umělého. Přetvořil tak povídku mírně nechutnou, ale vtipnou, v povídku tísnivou, vtip postrádající. Což nehodnotím jako kladné, ani jako záporné, jenom jako lovecraftovsky jiné. A tato jinakost je mi sama o sobě jevem kladným.
Moc pěkná, kratičká povídka, okořeněná větší špetkou ironie, popisující pseudovědeckou metodu, jejíž provozovatele je sám v šiku z toho, že funguje. Je to vlastně variace "vykadění rakoviny" Aktipu, za předpokladu, že by tam pani Klímové někdo vyladěnou rakovinu vskutku donesl.
Povídka je to samozřejmě velice poutavá, co do obsahu. Vyložit její jednotlivé děje je poněkud složité, myslím při psaní těchto řádek hlavně na onen hlas, který osazenstvo povídky tak vyděsil. Jinak je ale smysl jasný. Poe, člověk velice inteligentní a vzdělaný, dělá si tak trochu morbidní srandu z jevu již desítky let vyvráceného. Povídce jde nadto přičíst k dobru, že je aktuální, ne-li aktuálnější, i dnes.
Zde snad jen velice krátce. Jistě, jistě, autor jistě prokazuje znalost Lovecraftova díla a schopnost rozpoznat jisté tendence ve vnitřním systému mistrovy tvorby.
Ale přeci, byl bych opatrný s tím psychologizováním a s tím, že by snad Lovecraft geniálně psal. Psychologizující výklady bývají projevem psychologizace interpreta, nikoliv interpretovaného a leckdy je obtížné uhodnout, zda se jedná o trochu nešikovné psaní a kdy o literárního génia.
Já Lovecrafta rád. Ale buďme k jeho tvorbě upřímní, nesnažme se idealizovat si ji. Mějme ji rádi takovou jaká je, i se všemi jejími nedostatky.
Můžete se mnou nesouhlasit, ale myslím, že toto dílko by se ohromně líbilo Marku Bendovi. Samozřejmě už proto, že v době jeho vzniku ve většině světa neexistovalo volební právo žen (čest výjimkám, například zrovna Československu), ale hlavně proto, že se vlastně jedná o manifestaci konzervatismu, pravda, možná trochu sebeironickou, ale stále.
No považte, celé to dílko se vztahuje k minulosti a vlastně se tak trochu v minulosti odehrává. Mimochodem, celkové aranžmá by se hrozně hodilo na Prahu a myslím, že by se mnou autor v tomto smyslu souhlasil. Problém by byl patrně v tom, že Praha se řadí spíše do textové kategorie "Paříž, Londýn", než "New York".
Ale obecně vzato je to povídka vlastně dosti nezajímavá. Její interpretace se mi zdá vzhledem k její zajímavosti nesnesitelně složitá a nechce se mi nad ní vlastně ani přemýšlet, což není známka ničeho dobrého.
MEFISTOFELES: Lilita. Jen okem po ní hoď.
FAUST: Kdo je to?
MEFISTOFELES: Prvá Adamova choť.
Je nebezpečná krása jejích vlasů,
té ozdoby, jíž nejvíc vyniká.
Tou jestli dobude si mladíka,
pak po drahných ho nepropustí časů.
Prvou, větší, část povídky považuji spíše za nezajímavou. Oplývá příběhem toliko nepříliš zajímavým, možná v něčem připomínající moderní temnější detektivku. Šestá a sedmá část nicméně přinášejí cosi poněkud zajímavějšího. Přinášejí Valpuržinu noc, přinášejí čarodějný rej, orgie nestvůr pekelných. Přinášejí totálně fantasmagorickou podívanou, která se dá v literatuře připodobnit snad k Bulgakovově Mistrovi a Markétce a bálu mrtvých.
Literárně ani tato scéna nepatří k nejoriginálnějším, jistě, ale alespoň je působivá. Při čtení textu si vůbec může člověk vybavit mnoho jiných děl. Počínaje autorovými (Případ Charlese Dextera Warda, Sny v čarodějnickém domě), přes klasické (a již zmíněné, Mistr a Markétka, Faust, sestup do Pekel, v lecčem připomínající Dantovu Komedii), až po soudobé kusy, třeba počítačové hry (osobně si "grafiku" povídky představuji zhruba ve stylu The Evil Within), lze o ní proto jistě povědět, že je esteticky velice bohatá, třebaže jinak mezi nejslavnější autorovy kusy jistě patřit nebude.
A tak, mám-li se k ní osobně vyslovit, mi jistě zůstává dílem zajímavým, ale nepříliš zábavným (s výhradami) a nikterak originálním, či neopakovatelným. Z "delších" povídek této sbírky ji patrně řadím nad Číhající děs, ale Krysy, Westa, i Prokletý dům mám raději.
Nejdelší povídka ze sbírky je, myslím, z těch zajímavějších. Na rozdíl od Westa, ačkoliv psaná na díly, necítí potřebu stále repetice, což lze hodnotit kladně i záporně, každopádně to vyklízí prostor pro širší budování zázemí a atmosféry. Záhadný dům, kolem kterého chodíval Poe, s dramatickou historií plnou záhad, se sklepením, které je porostlé jakousi houbou.
A mimochodem, co je tato povídka? No přece první krotitelé duchů! S vysavačem vlítnete na ducha a ono to funguje! Nebylo by to však lovecraftovské, kdyby za tím nestálo cosi smradlavého, velkého, mlaskavého a matlavého. Osobně si toho houbového démona představuji jako ropuchu, ohromnou ropuchu na prameni. Sympaticky divné, řekl bych.
