Set123 přečtené 788

Ryzí nauka právní: metoda a základní pojmy 1933, Hans Kelsen

Při studiu práva se, bohužel, nelze nesetkat s Ryzí naukou právní, tím pak méně, studujete-li v Brně na Masarykově univerzitě, která sebou historicky nese jméno Františka Weyra, zakladatele Normativní školy práva, sestřičky ryzí nauky právní Hanse Kelsena. Vedl jsem s paní docentkou z univerzity onehdy diskusi i Ryzí nauce právní, která mne podnítila k tomu, přečíst si Kelsenovo nejvýznamnější dílo, když už jej chci kritizovat. Pohled na něj se po přečtení proměnil, ale ne zase tak moc. Nevejde se mi sem všechno, ale co nadělám. Kelsenova teorie je pozitivistická a to zcela krajně, až extrémně. Mohu se však ještě ztotožnit s Kelsenovým oddělením práva a morálky. Ale Kelsen jde dál. On vyžaduje vědu zabývající se jen právem. Což je pochopitelné. Ale Kelsen chce odstřihnout právo od jakýchkoliv jiných věd. Chce jej tak vyrvat z reality. Dovolím si to nastínit takto: je to jako kdyby lékař chtěl dokonale pochopit lidský trup. Vezme jej, oddělí od zbytku těla a začne orgán po orgánu procházet. On asi pochopí a to zcela precizně jeho skladbu. Ale jak může plně pochopit jeho účely, neví-li kam z něj vedou tepny a žíly, proč tam jsou ty vlásečnice a k čemu tam vlastně ty orgány jsou. Zkrátka Kelsen nemůže dohlédnout do všech konců, řečeno s klasikem. Pozná svůj předmět, ale učiní jej nefunkčním, tedy zbytečným. Kelsenova teorie je navíc nekonzistentní v tom smyslu, že je existenčně závislá na tom, že oddělení nefunguje. Normy vznikají, pochopitelně, to nekritizuji, Kelsenovi z vůle zákonodárce. Právo vzniká z vůle, respektive volního aktu, ten vzchází z vůle a vůle... No vůle by musela být svébytná entita, která se rovná právu, aby na ní normy mohly referovat, být tak sebereferenční. Ale tak tomu není, že? Vychází-li právo z vůle, vzniká z psychologie. Vzniká-li z agregátu vůlí, vzniká ze sociologie. Díra v samém středu teorie. Další díra obdobného charakteru leží o kousek dál. Pozitivistické teorie skvěle zvládají legalitu, ale s legitimitou mívají problém. (To říkám jako pozitivista.) Tak i Kelsen. Stojíme před problémem řetězení legitimace. Čím to je, že rozsudek je legitimní, je-li? Říká, rozsudek je legitimní díky zákonu, zákon je legitimní díky ústavě. Proč je legitimní ústava? To je dlouhodobý problém všech teorií. On na ni, nepříliš přesvědčivě, odpovídá grundnormou základní normou zablokovanu implicitním prvotním ústavodárcem (zde je mi jeho teorie nejasná, nepopírám, ale to pro výsledek nehraje roli.). Ale tím jenom posouvá otázku proč je legitimní grundnorma? On zde blokuje právě implicitním ústavodárcem, chcete-li, fikcí. Ale to mi řekněte, v čem je tento závěr lepší, než říct, že prvotní legitimace práva je od boha? Vzniká nám tu metafyzický deficit a dostáváme se mimo právo někam úplně jinam. (Dovoluji si zde tímto opravit chybu v anotaci grundnorma, jak jsem podal, není ústavou, je metaústavou. Když už, tak bychom dnes grndnormu postavili na roveň materiálnímu ohnisku ústavy, ale ani to by nebylo vhodné přirovnání. Ta anotace je zkrátka špatně.) Tomáš Sobek k tomu v Nemorálním právu píše: "Být skeptik ohledně základní normy znamená být skeptik ohledně samotného pojmu právní platnost." Ano, to je fakt ryzí nauky právní. Problém je, že je to shodné s faktem každého náboženství. A to už jsme hodně mimo právo jako ryzí nauku. Tolik k druhé díře. Dále se mi zdá absurdní myšlenka, že právem jsou toliko normy úplné, chcete-li, ty, které mají obsaženou sankci. Jednak, toto kritérium nepomůže v tom, k čemu Kelsen směřoval oddělení práva od jiných normativních systémů, i ostatní normativní systémy mají sankční charakter. Důležité není zkoumat sankční charakter, tedy úplnost norem per se, ale kvalitu sankčního charakteru hlavně jeho formalizovanost. Ale ani to nám příliš nepomůže v tomto odlišení, protože normy zkrátka mohou existovat bez sankce a přes to být právem. Tím neříkám, že každé právo není inherentně násilné, v tomto mě Derrida přesvědčil, jen říkám, že normy nemusí být úplné, aby byly právem. Poslední dílčí poznámečky: Odmítnutí subjektivního práva se mi také jeví spíše nepřesvědčivým. Subjektivní právo je toliko subjektivizovaným objektivním právem, to není rozpor v jednotnosti systému. (Ne že by na případné nejednotnosti bylo cokoliv špatného, ale to já jen tak.) Dále se mi líbí jeho myšlenka dualismu sokroméXveřejné právo jako dualismu relativního, nikoliv absolutního. A úplně poslední věc. Sám jsem Kelsena obvinil (před přečtením jeho textu) z formalizmu. To byla nepravda a já se za to omlouvám. Kelsen byl v tom smyslu formalistou, že za právo považoval to, co splňuje formální prvky normotvorby, bez ohledu na obsah. Ale přes to kladl požadavek na morální kvalitu práva (což snad není v tom co zde píši tak důležité, ale zdá se mi fér to zmínit), a hlavně dovoloval soudci diskreci při interpretaci práva, s ohledem na hierarchickou výstavbu právního řádu. Byl vlastně antiformalistou, protože tvrdil, že samotná právní norma vám nemůže garantovat jeden výkladový výsledek, naopak popíral, že vy z textu normy vyplýval jeden objektivně správný výklad, Za to se mu klaním.... celý text

Právo mezinárodního obchodu 2021, Naděžda Rozehnalová

Jsou to zvláštní lidé, ti učitelé MPS a PMO. Pochopte, já je mám strašně rád. Do jednoho. Ano, i profesorku Rozehnalovou, která leckomu nahání strach. Svérázná, ale skvělá a milá dáma, jejíž přednášky jsou prostě fantastické a bude se mi po nich upřímně stýskat. Mám rád i Valdhanse (jeho semináře jsou sice strašně ukecané, ale také strašně příjemné), mám rád Kyselovskou (snad vůbec nejvíc z nich), mám rád i Drličkovou. Jejich semináře i přednášky jsou pravidelně velice srozumitelné, zábavné, živé. A pak začnou psát. Tihle lidé, kteří si dovolují u klauzur hodnotit vaše slohové schopnosti (tj. když píšete ve stresu a pod tlakem!) nejsou schopni napsat řádku tak, aby byla srozumitelná. Není to látkou a není to komplikovaností. V mluveném slovu to dovedou. Ale píší jako... no jako by se to zrovna učili. Nekonečné věty bez jasného smyslu, podivné větné konstrukce, které by zasloužily větné rozbory, neuvěřitelná suchost a chaos při neschopnosti grafického uchopení textu. Prostě tragédie. A to pozor! Mě baví ti lidé i ta látka. Tenhle předmět mě duševně drží nad vodami smutku a deprese ze stavu našeho veřejného práva. Ale i tak, i tak... A podivejte se, oni to zase taky nemají lehké. CISG by sama byla na semestr výuky a na samostatnou publikaci i delšího rozsahu. (Ostatně Tichého komentář shledávám nedostatečným a stručným.) Rozhodčí řízení také (Drličková napsala samostatnou publikaci na vliv legis arbitri na rozhodčí řízení, respektive jen rozhodčí nález!), nadto tam mají výuku práva WTO a dalších smluvních typů. To je prostě nepojmutelná šílenost. Nemá to být jeden text, ale tři (ono to taky původně byly dvě učebnice). V tomto podání není dostatek prostoru na nic, byť CISG a rozhodci jsou zjevně dost upřednostněni. Ta učebnice asi prostě nemůže být tak dobrá, jak by si zasloužila a na to, o čem je, je vlastně dost dobrá. Pro autorstvo by nicméně mělo být k zamyšlení (vedle toho, zda by tohle měla vůbec být součást povinné výuky – o čemž ale přemýšlejí), zda by obsah předmětu neměl být zredukován jen na kupní smlouvu a arbitráž. Tohle je po mém soudu neudržitelné.... celý text

Právo Evropské unie 2021, Lenka Pítrová

Velice krátce – jsem poněkud udiven kladnými hodnoceními této knihy. Mě už se dlouho něco nečetlo tak špatně. Onehdy jsem četl Kopeckého učebnici správního práva. Ta je obsahem naprostý odpad. Formou, na straně druhé, patří k těm nejlepším učebnicím. Pracuje se strukturou textu, odděluje od sebe jasně a přehledně jednotlivé části, vždy víte, kde co hledat. Chyběly grafy, schémata a podobně, přeci se na ten text ale dobře dívalo a člověk tak měl podstatně lepší výchozí situaci, pokud jde o zjištění obsahu. Tahle učebnice je pravým opakem Kopeckého. Obsahem je snad i korektní (prd o tom vím, nemohu pořádně soudit), ale forma je katastrofální. Na světě neexistuje důvod, který by obhájil příkladem to, že jedna strana knihy (učebnice) skládá se z jednoho odstavce. Zde se to však stalo. Poměrně běžné je, že se skládá toliko ze dvou odstavců. Nevyužívá (při poměrně malém formátu) grafickou úpravu textu, je to monolit, ze kterého je člověku zle. Ani debilní vytučnění prakticky neobsahuje. Je to snad kvalitní kniha, je to ale jedna z nejhůře zpracovaných učebnic, co jsem jich na světě viděl. A to já jsem fanoušek učebnic z Becka, které obecně mívají nejhutnější texty! Za mě je tahle kniha k ničemu prostě proto, že při jejím čtení spím. Já nejsem schopný u relativně nezajímavých témat, jako je svoboda pohybu, udržet pozornost na celostránkovém hustém textu. Prostě ne. (Nadto bych knize mohl vyčítat leckdy nejasné formulace, divné názvy kapitol, časté opakování... Ale nechce se mi.)... celý text

Správní právo procesní 2021, Kateřina Frumarová

A je to, teď už chci správní proces potkat až u zkoušky. No dobře, možná si přečtu ještě praktikum. Z mé strany poslední relevantní učebnice správního práva a já ji mám za sebou. Radujte se, konečně odejdu do lepšího světa... prakticky jakéhokoliv jiného právního oboru. Au, wait... Finančko? Prosím ne, ti ani nevědí, že enumerativnost veřejnoprávních pretenzí a legální licence nejsou synonyma, ale antonyma Ale k věci. Na první dobrou musím konstatovat, že je tahle učebnice správního procesu vedle Hendrychovy učebnice správy jedinou kompetentní na našem trhu. Katastrofální není Sládeček, jinak je to v zásadě akademický odpad. Frumarové učebnice správního procesu je pak z těch všech patrně nejlepší, jakkoliv bych nechtěl konstatovat, že by nedej bože byla kdovíjak dobrá. Stále platí smutné: v téhle zemi neexistuje správní věda, existují tak maximálně oddaní čtenáři správního řádu a učebnic právní teorie. Z toho odvozeno: v naší zemi se neučí správní právo (věda), ale správní řád, respektive jeho: A) deriváty (obecné správní právo nebo, B) jeho prodloužení do jednotlivých sub-oborů se zvláštní regulací. Tak i tato kniha učí správní řád, učí jej ale zdaleka nejlépe. Je detailní, mnohdy až prakticky návodná (co a jak přesně uděláte se spisem), obsahuje přitom asi nejméně nesmyslů. Byť jich není prosta. Kvalitou je oproti ostatní učebnicím správního procesu v zásadě nesrovnatelná (Skulová, Horzinková(jakkoliv platí, že do druhé zmíněné jsem jen letmo nahlédl, je ještě stručnější, než Skulová, tudíž k ničemu)). Dokonce, podržte se, obsahuje jen jednu zásadní chybu u právní moci, což ji ostatním daleko předřazuje – sice stále počítá s tím, že by právní moc, nedej bože, měla mít hmotněprávní účinky, což je ptákovina ukazující na dvě věci, tedy že se jednak ještě nepřenesli přes oddělení procesních a hmotněprávních norem a že stále alespoň částečně vycházejí z materiální procesní teorie, což je stále solidní ostuda. Přeci kniha obsahuje některé věcné nesmysly. Ke dvěma se, s dovolením, vyjádřím. Ten první plně ilustruje, že se učíme jen správní řád a to se všemi jeho vadami (a tedy neděláme správní vědu), druhá ukazuje chabé pochopení autorů, pokud jde o základy jiných právních odvětví. Víte, co je to delegace? Postoupení věci z věcného, ne procesního důvodu. Postoupení pro nepříslušnost je procesní, delegace je věcný institut, řekněme institut "praktický". Proto mne zarazilo, když jsem v knize v seznamu viděl odlišenu "delegaci vhodnou" a "postoupení věci z důvodů vhodnosti", oddělené "delegací nutnou". Omyl, řekl jsem si. Uznávám, §131 SŘ je poněkud nešťastně formulovaný, ale od toho si docentku Frumarovou a její kolegy platíme, aby tohle rozlouskli. Ano, dané ustanovení obsahuje úpravu delegace vhodné (131/2), delegace nutné (131/4) a pak zase vhodné (131/5), ale propojení odstavců 2 a 5 je natolik zjevné, že jej prostě přehlédnout nejde a v textu to autoři jistě upřesní... A vono ne! Oni místo toho institut delegace vhodné propojí s... postoupení pro nepříslušnost! Oni vážně "další důvody" vhodnosti §131/5 propojili s §12! No mě je zle. To už není nic, než nepochopení psaného textu! A ne! Kdo delegaci provádí, fakt není argument pro něco tak absurdního. Fakt jako ne. Point institutů je v tom, že postoupení pro nepříslušnost coby víceméně administrativní procesní úkon přesouvá spis z nepříslušného orgánu na orgán příslušný, kdežto delegací je založena (vzniká!) věcná příslušnost novému orgánu. Jedná se o od sebe zcela odlišné instituty, které prostě a jednoduše nelze spojit. V komentářové literatuře najdete oba pohledy – to ale není argument. Smysl obou ustanovení je jasný a jeho nepochopení svědčí o chabé vědecké práci. A konečně... Ježiši pomoc! Oni si myslí (str. 81 a 82), že svéprávnost člověk nabývá osmnáctým rokem života. To mi visí na krku hodně bezdůvodek. Já jako malý chodil do cukrárny! Jinak řečeno – popsali procesní způsobilost jako binární kategorii (má/nemá), což je volovina, a udělali to proto, že nepochopili civilní právo, podle nějž samozřejmě svéprávnost nabýváme postupně podle rozumové vyspělosti, zletilostí nabýváme toliko „plnou svéprávnost“, tedy zásadně neomezenou. To zde nedošlo pochopení.... celý text

Specifika výkladu práva Evropské unie a jeho vnitrostátní důsledky 2019, David Sehnálek

Davida Sehnálka mám vcelku rád, je to sympatický člověk. Ale jeho stylistika... Juj, já trpěl. Ono tomu nepomáhá ani právo EU, když si čtu o něm, mám většinou taky chuť skočit z okna... Nicméně… Autor v knize poukazuje na některá organická specifika výkladu EU (čili postavení SDEU) a rozebírá metodologické postupy při výkladu jejího práva. Mj. se soustředí na jazykový výklad (jehož pozici po mém soudu pro evropské prostředí silně přeceňuje – v národním právu jsem já vcelku zastáncem jazykového výkladu, je po podle mě silně podceňovaný a zanedbávaný, v právu EU však ztrácí naprostou většinu své relevance), trochu (malinko), na intencionalistický výklad (který dost upozaďuje, já bych ale rád připomněl, že jeho slabiny jsou ještě rozsáhlejší) a nakonec funkcionální výklad (kategorii funkcionalismu směšuje do souhrnného označení intencionalismu a instrumentalismu, to je po mém soudu nekorektní). Dohromady to není špatný text. Je to jen špatné čtení (pro mě). Nabízí vcelku dobrý výběr z judikatury, zabývá se mnoha tématy (včetně evolutivního přístupu k právu, což není právě nejběžnější). Ale zdá se mi textově trochu příliš schematické (autor se snaží o analytické taxonomie, stále dokola, až je to mírně únavné) a při rozsahu snad poněkud povrchní, respektive... celý text

Úvod do teorie občanského práva procesního 1990, Jaruška Stavinohová

Tohle je ve své podstatě dost smutný pohled. Čtete tuhle přes třicet let starou knížku a říkáte si – jak je možné, že v téhle republice je maximálně asi pět takhle schopných procesualistů, ačkoliv za sebou nemají čtyřicet let socialistické retardace práva, ale třicet let úplně demokratického vývoje práva reflektujícího v globalizovaném světě čím dál tím víc i zahraniční úpravu. Macur byl skvělý procesualista. Na jeho úrovni tady u nás jsou Dvořák a Lavický. Blíží se mu někteří další, ale je jich málo. A tak tahle kniha i po třiceti letech nabízí zasvěcenější (a to mnohem) pohled na civilní proces, než vám je schopná dát Wintrova, či Šínová. A to jsou furt ty lepší alternativy. Macur pojímá úvod do teorie civilního procesu jako výklad zásad – on totiž chápe, co to jsou zásady. Že to mj. nejsou pravidla. Tedy, že zásady jsou plány, pro které je posléze možné konstruovat pravidla. Není to naopak, není to „totéž“, je to právě tak. Nu a Macur zde na pozadí základních zásad představuje celou koncepci civilního soudnictví, i s jeho historií (k ní i Lavického Moderní civilní proces) a základní teorií (dnes reprezentované toliko Lavického učebnicí civilního procesu). Neříkám, že je kniha dokonalá. Pojímá kontradiktornost jako zásadu, ne jako definiční znak, což je sporné. Některé věci (zásadu arbitrárního pořádku X legálního pořádku; koncentrace X eventuální) pojímá příliš stručně (byť víc, než kdokoliv jiný), ohledně detailů některých institutů (procesní břemena, pohled na procesněprávní vztah) dnes už taky není aktuální. Ale furt je to lepší než cokoliv, co si kde přečtete od individuí jako je Svoboda. Rozhodně doporučuji vaší pozornosti.... celý text

Žalobní typy ve správním soudnictví: Aktuální otázky 2022, David Hejč

Hm... no jo no... Víte, co já poslední měsíce dělám? Zabíjím čas. Já bych se mihl soustředit na svůj obor, mohl bych si číst právně-filosofické texty o diskursivním přístupu k právu. Mohl bych. Ale ne, já raději plýtvám svým časem na čtení správně-právní literatury, v naprosto zoufalé snaze zjistit, zda na ní něco, někde, nějak nebude zajímavého. Víte jak to zatím dopadá? Většina textu nejen že není zajímavá, ona je vlastně odborně dost strašná. A když se vám joooo zadaří, narazíte náhodou na kus, který „není strašný“. Ano, to je ta nejlepší kategorie. Zde je. Víte dále, co je smutné? Že student, který se dobře naučí civilní proces a přečte si správní řád a LZPS s Ústavou, je schopný dojít k úplně stejným závěrům (snad akorát rychleji), jako řečení odborníci na oblast správního práva a správního soudnictví. Co mi z toho plyne? I tahle kniha je ztrátou času. Na straně druhé – ani jednou tam nepadl takový nonsens, že by ve mně vzplála sebevražedná nálada. Takže kniha rozhodně patří do té lepší kategorie (po bok Frumarové učebnice civilního procesu, Potěšilovy Kasační stížnosti a tak trochu i Hendrychovy učebnice správního práva). Není to moc, ale je to asi to nejlepší, co zde najdete. Za přečtení z knihy stojí v zásadě kapitola o propůjčování forem (jenom deskriptivně, o tématu se člověk jinde moc nedoví, obsahem to zase nic přeborného není), kapitola o dualismu přezkumu správních aktů a konečně kapitola o odškodňování. Zbytek je buď ztrátou času (přezkum normativních aktů, odstranění nečinnostní žaloby), nebo opis zákona (víceméně zbytek). Rozumějte, v právě třech vyzdvižených kapitolách není nic opravdu zajímavého – jsou tam právě ty závěry, které vám už dávno došly, ale jsou to alespoň nějaké kompetentní závěry. Ad 1) Propůjčování forem je tedy zajímavé deskriptivně. Jak k tomu dochází, proč k tomu dochází. Méně už jak a proč a zda vůbec by k tomu docházet mělo – taky to tam je, ale jsou to banální úvahy, které se nedostávají na úroveň fundamentální (ústavy a základních práv). Ale aspoň se něco dovíte. Ad 2) Tady už začíná nepovedená detektivka. Od první strany křičíte kdo je vrah, ale stejně si musíte počkat na konec. I když laikovi (třeba uklizečce se základním vzdělání), řeknete, že zatímco rozhodnutí katastrálního úřadu musíte napadnou podle části páté kodexu civilního kodexu, žalobu proti rozhodnutí úřadu vaší obce musíte napadnout podle SŘS, zakroutí hlavou a řekne, že je to pičovina. Na to nepotřebujete... no nepotřebujete vysokou školu. Ad 3) Další vrah, kterého chytnete po přečtení nadpisu – ano, ano, adhezní řízení mě taky napadlo, děkuji za optání. (Ale pozor, ta koncepční úvaha je opravdu korektní a líbí se mi. Dojem je ale pokažen tím, že jsem ji měl taky.) Nadto mě kniha trochu trápila nezdravou fixací na doby covidových omezení. Obávám se, že je nelze právní teorií reflektovat jako takové – od toho jsou totiž mimořádné, že z nich nelze vyčíst obecná pravidla. Jistě, to období nám ukázalo některé problémy, které je třeba teoreticky uchopit. Na to kniha ale neukázala (a administrativisté obecně neukazují) dostatečné pojmové a teoretické instrumentárium. Dohromady to vlastně není špatné čtení. Ale možná... no... trochu zbytečné no.... celý text

Správní právo. Obecná část 2016, Dušan Hendrych

Nu, učebnice správního práva rozhodl jsem se hodnotit od nejodpornějších zvráceností po ty nejméně špatné. Mohu-li při dočtení (prvním, patrně ne posledním) Hendrycha tyto texty hierarchizovat, bude to patrně vypadat takto: odpornost, na to raději nešahat – Kopecký; Věcně nesprávný, zato prázdný a tudíž plýtvání papírem – Průcha; často tam trochu divný, kompilační a věcně problematický, nikoliv však nechutný – Sládeček; povětšinou korektní a tak již nikoliv špatný, jen nudný pro mizernou kvalitu správní vědy – Hendrych. Skulové učebnici správního procesu pak musím nutně zařadit mezi Průchu a Sládečka, Frumarové učebnici téže látky pak nad Hendrycha, kvalitou se mi zdá nejpřesvědčivější. Nu, takže Hendrych je vlastně vítěz! Není to skvělé? Takhle, jak jsem již zmínil, ono to čtení dohromady furt za moc nestojí. Co šlo opsat ze zákona, to opsali, kde to nešlo, opsali zase poučky teorie práva. Ale musím uznat, doplněna je kniha nejen historickými exkursy (což zajímavé není), ale také vývojem koncepcí a to už je moc zajímavé a tato učebnice to má jako jediná. Takže pokud někdo dělá jakž takž použitelnou teorii (byť z pohledu civilistů a procesualistů je to furt tak trochu trapné a z pohledu mého – právního teoretika v zácviku – je to vyloženě směšné), je to Hendrych. Zároveň se jim podařilo nenaplácat takřka žádné voloviny. Tedy na poměry oboru. Furt moc nerozumí zásadám, furt nejsou schopni dostatečného rozlišování mezi instituty, ale neprasí to víc, než je nezbytné. (Byť "materiální právní moc" považují za následek hmotněprávní, což je tak trochu hloupoučké, vyhází to z materiální koncepce procesu a mentálně se to tak pohybuje někde v polovině 19. století (dobře, k jeho konci).) Nadto je to rozsahem dílo nejrozsáhlejší a občas se z něj třeba dovíte i něco zajímavého. Fun fact – vystudoval jsem odbornou střední školu se zaměřením na právo a veřejnou správu. Už tam nás úplně běžně učili o třech systémech veřejné služby – historickém spoils systému a pak o systému smluvním a karierním. Neuvěříte, ze čtyř vysokoškolských učebnic správního práva jsem se o spoils systému dozvěděl až v Hendrychovi. Je to vtipné? Smutné, říkáte? No vlastě jo! Nicméně – je to prostě na poměry dobré. Zásadně nepochybuji, že až se přečtu Hoetzela, zjistím, že je podstatně lepší (jako je Soustavný úvod Otta lepší, než Winterová či Šínová), to už je ale zkrátka smutný stav naší právní vědy vůbec. P.S. Zapomněl jsem na jednu věc. Chybou učebnice je, že v jinak úctyhodném rozsahu upravuje i správní proces. Který tam jednak nepatří, jednak zabírá místo a jednak je (naopak pro nedostatek místa) naprosto absurdně povrchní. Prosím, prosím, prosím, jestli to čte nějaký student z University Karlovy, řekněte mi, že na správní proces používáte nějakou jinou učebnici. Podle stagu to vypadá, že ne.... celý text

Doplňující výklad smlouvy 2018, Josef Kotásek

Asi je to tristním stavem veřejného práva v české doktríně, v němž se nyní pohybuji a který mi působí bolehlav, tuhle knihu jsem si ale až nemravně užil. Mě to udělalo takovou radost, že jsem byl normálně mrzutý, že musím jít spát a na zbytek se dostanu až další den. Řečeného Jožku Kotáska mám strašně rád. Je to mimořádně vzdělaný člověk, skvělý přednášející, sympatický chlap. Na sadismus směnečného práva s ním nikdy nezapomenu. Tahle knížečka je dalším důvodem pro jeho oblibu. Naše civilistika je mílovými kroky před naší administrativistikou, přeci je to ale doktrína druhé, nebo třetí kategorie. S německou a rakouskou prakticky nesrovnatelná. Tato kniha je toho dalším důkazem – pojednává o tématu v našem prostředí prakticky nereflektovaném, teoreticky dotčeném toliko touto knihou a komentářem Filipa Melzera k OZ. Výklad právních jednání je u nás vůbec trochu zaprášený, k otázkám teoreticky sporným, jako je doplňující výklad, se tedy nemáme šanci konzumně dostat. Ještě ne. Zatím v Německu? No z toho pohledu je smutno. A přeci je to téma velice zajímavé. V našem právním řádu je doplňující výklad kategorií spíše okrajovou a prakticky omezenou. S tím s autorem naprosto souhlasím. Jeho užití vidím osobně možné toliko na žádost stran, nebo jako, jak zmínil autor, výplň mezery v zákoně, který vyplňuje mezeru ve smlouvě. Čili, je nejen nepřekvapivé, že se k němu soudy posud nedostaly, ale je pravděpodobné, že ani nedostanou. Nadto je nutno počítat s kontexty, které autor nevyzdvihuje. Jednak křehkost takového postupu při případnou možnost stran namítat strannost soudu (narušení rovnosti zbraní), jednak efekt ryze psychologický – ono je to celé takové složité a bylo by těžko představitelné, že by se s tím chtěl soudce psát. To nic nemění na zajímavosti tématu a na zábavě skryté v přemýšlení o něm. Nadto se tu něco dovíte o čistících (úplnostních) doložkách a salvátorských klauzulích, takže už jen pro to stojí čtení za čas. Jedna věc je mi líto. Autor úvodem konstatuje, že se jedná o první knihu z řady jeho plánovaných publikacích o výkladu právních jednání. Další díl posud nevznikl. Bohužel tedy nevznikl ani text o výkladu právního jednání jako takovém. I to by na naše právní prostředí jistě mělo dobrý vliv.... celý text

Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře 2002, Zdeněk Kühn

Autorovi této knihy vděčíme za mnohé, dalo by se říci. V relativně ranných fázích naší právní vědy vydal se do steče s její nezanedbatelnou... zanedbaností. Přináší jednak detailnější vhled na to, co je vlastně právo, podle názorů autorů z civilizovaných zemí, jednak racionální filosofický pohled na právo, nutně odlišný od pohledu knappovského. Jedná se nakonec ale o knihu veskrze teoretickou, ne filosofickou. Nadto víc komparativní, než normativní. A nakonec pro dobu svého zrodu již svým způsobem zastaralou. Kniha především nepředstavuje hluboký vhled do myšlení jakéhokoliv autora, vlastní filosofické hledisko teprve ne. Je to spíše kniha pojmologická, než monografická. Představuje diversitu zdrojů práva při nabídce některých základních názorů na ně, povětšinou postavených komparativně ať co do systému (kontinent X anglo-americká tradice), nebo do autorů (pravidelně s pohledem do Polska, ke Dworkinovi, Alexymu. Nikdy nejde od výrazné hloubky. Příkladem tomu buď několika stránkové pojednání o právní diskursivitě. Hlavní náplní práce (a asi je to dobře, protože se v tom směru autorovi daří a on je na to prostě expert) je parně komparace. Autorova příchylnost k americkému právnímu prostředí je patrná a je známá. Kniha není v tomto smyslu jiná a nijak překvapivá. Přeci je to ale dobře. Je dobré mít domácí vhled do ciziny. Nadto vhled citlivý a erudovaný. Posledně jsem zmínil, že kniha již není aktuální. Míněno v tom smyslu, že její části máme již pojednány kvalitněji. O dějinách právního myšlení napsal vynikající dílo Sobek, o mezerách v právu Melzer, o metodologii minimálně Hlouch. Jejich knihy jsou jednoznačně preciznější. Autor ostatně udělal některé vyložené chyby. Příkladem buď ne zcela jasné pochopení právního pozitivismu; uznání skutkově komplikovaných případů jako hard-cases a podobně. To prostě není korektní. V tom smyslu se obávám, i při vší úctě k autorovi a jeho zásluhám, že toto dílo je již spíše věcí minulosti. Dnes se k ní vracet již patrně nemá smysl.... celý text

Správní právo: Obecná část 2023, Martin Kopecký

Nepopírám, při své nekonečné naivitě vkládal jsem do knihy jisté naděje. Býti optimistou, řekl bych, že se jedná o dobrý žert. Že jím nejsem, obávám se spíše autorovy nesoudnosti. S jednou věcí snad lze souhlasit. Kniha je opravdu dobře napsaná. Autor jednoznačně projevuje značný stylistický um, je schopen dostatečné symplifikace. Vizuálně se vyhýbá dlouhým odstavcům, píše v přehledných bodech a podkapitolách. Je to kniha, která je svižná a přehledná. Je to tedy kniha, u níž si dovedu přečíst, že ji většina studentů dokonce i přečte. Zároveň je to kniha, kterou by podle mě žádný student číst neměl. Obsahem je to totiž úplná katastrofa. A možná by to nebyla totální katastrofa, která si zaslouží spálení, nebýt jedné, zato monumentální, chyby, popsané níže. Tak či tak je to ale nedobrá učebnice. Pokud jde o první problém (ne největší), kniha je pro svou „čtivost“ naprosto prázdná. Poskytuje výhradně povrchní informace, kde to jde, opisuje zákon (bez velkého přínosu judikatury), kde to nejde, opakuje banální poučky. Nu ale co je ještě horší – i přes svůj rozsah je strašně děravá. Neupravuje funkční příslušnost (která je ve správním právu velice komplikovaná), neupravuje obecné pojednání o samosprávě (nota bene o zájmové, církevní, politické samosprávě), nerozebírá vnitřní organizaci úřadů, dekoncentráty vzala hákem, normativní správní akty jsou naprosto poddimenzovány (což je ale chyba učebnic správního práva obecně), prakticky nerozebírá náležitosti individuálních správních aktů, nerozebírá právní úpravu majetku české republiky i přes přítomnost kapitoly "veřejnoprávní úprava práv k věcem" a tak dál... Nadto disponuje podivnou terminologií, kterou patrně přebírá z první republiky. To je občas dobře, většinou však nikoliv. Například opakované užití slova „statutární“ pro označení vyhlášek a nařízení je pochybná záležitost, máme-li v právním řádu statuty (u statutárních měst), kteréžto mají svůj specifický obsah. Pro individuální správní akty používá označení "správní akty", jenže to jsou i ty normativní, takže nezakládá žádnou distinkci. A tak dál a tak podobně. Je toho tam kupa. Ale chcete vědět, čím mě autor definitivně nasral? Pojednáním o právní moci. Málo kdy se mi stane, že by se mi při čtení knihy udělalo fyzicky nevolno. Ale vida, Kopecký to dovedl. Normálně se mi snížil tlak tak, že jsem málem omdlel. Profesor práva a nerozumí právní moci ani tak, jak ho to museli učit v průběhu magisterského studia. To je úplně obyčejná ostuda. (A propos, byl jsem natolik tolerantní, že jsem si přečetl jeho článek v Právníku (2016, 10) na dané téma. Nerozumí.) Právní moc je jedna. Je to jedna vlastnost, kterou rozhodnutí buď má, nebo nemá. Dělení na právní moc formální (konečnost) a materiální (závaznost, nezměnitelnost) je jen pedagogické. Nemá vlastní distinktivní hodnotu (tedy konečnost (nemožnost činit další úkony ve věci) je totéž jako nezměnitelnost (tedy nemožnost jej řádnými procesními prostředky změnit)). Na základě daného rozdělujeme opravné prostředky na řádné (dodržující princip právní jistoty) a mimořádné (narušující jej a proto by tyto měly být minimalizovány). Mimořádný opravný prostředek lze podat toliko proti pravomocnému rozhodnutí. Jelikož je právní moc jen jedna, podává se, že takové rozhodnutí musí být jak konečné, tak nezměnitelné, tedy právní moc formální i materiální. To nelze jinak. Autor si místo toho (z důvodů, které chápu a které jsou smutné) vymyslel obskurní teorii, že materiální právní moci nenabude potud, pokud jej lze jakkoliv měnit. Autor přiznává, že to zahrnuje i budoucí rozhodnutí v jiné věci, které by měnilo práva nabytá v této věci. To prakticky materiální právní moc vylučuje (což by značilo, že je vyloučena i vnitřní a vnější závaznost takového rozhodnutí!). Analogicky si to představte tak, že rozsudek civilního soudu není potud pravomocný, dokud jej lze napadnout u Ústavního soudu, nebo ještě lépe, u ESLP. Ani nekomentuji jak imbecilní je představa založená na mimořádném opravném prostředku, že by snad zamítavé rozhodnutí nenabývalo právní moci. Heh... Víte, z čeho tato absurdní teorie s fatálními důsledky (které bohužel nemám prostor rozepsat), vychází? Povím vám to. Z nepochopení toho, že právní moc má věcné a časové meze. První jsou dány předmětem řízení, nad kterým se ale žádný český administrativista snad nikdy nezamyslel, ty druhé skutkovým stavem, tak jak je v době vydání rozhodnutí. A tohle autor nechápe. Fakt, že se právní moc vztahuje toliko na rozhodnutí založené na aktuálním skutkovém stavu a proto jej lze v budoucnu "změnit" jiným řízením založeném na jiném skutkovém stavu, nemůže zkrátka právní moc ovlivnit. Tak ani nemůže být právní moc rozhodnutí správního orgánu zpochybňována orgánem zcela jiného druhu (soudu) - to by bylo opět zkrátka absurdní, právní moc by pak byla zcela arbitrární. Konečně ani fakt, že lze pravomocné rozhodnutí napadnou mimořádným opravným prostředkem (který je mimořádný proto, že právní moc narušuje) definičně na tuto nemůže mít vliv. To jsou snad banality, které netřeba vysvětlovat. Respektive pokud jim nerozumíte, neměli byste psát knihy.... celý text

Kasační stížnost 2022, Lukáš Potěšil

Abych začal na pozitivním tónu. Je to asi jedna z nejlepších knih, které je naše administrativistika schopná vyplodit. Ostatně Potěšil se zdá patřit k těm bystřejším z daného oboru. No, ale upřímně? Furt to nestojí za moc. Pominu-li poměrně široké historické okénko, jedná se opět jen o praktický manuál rozebírající na šroubečky zákon a judikaturu NSS k jednomu institutu správního soudnictví, bez širších záběrů, bez teoretického uchopení a zázemí. Pardon, ale takové knihy ať si píší advokáti a soudci v kategorii praktické příručky. To není něco, co by měla plodit akademie. Pokud tohle je to nejlepší, co naše administrativistika dovede vyplodit, je to vlastně trochu znepokojivé. Já bych totiž nedovedl před veřejností obhájit, proč si pak takové lidi máme platit. Rozumějte, ono je to docela mile napsaná a technickou stránku věci to zvládá velice dobře. Je to místy dokonce až návodné čtení. Ale tohle prostě není dost.... celý text

Právní moc civilních soudních rozhodnutí 2008, Bohumil Dvořák

Na našem území vychází podivuhodně malé množství kvalitní procesualistické literatury – protože se procesu na kvalitní úrovni věnuje podivuhodně málo právníků. Mezi nimi jsou jistě Lavicý, Zemandlová, Dobrovolná. A bez pochybností i Dvořák. Tahle knížečka je výjev, kterého se nám dostává málo, snad srovnatelný s Lavického Důkazním břemenem. Je to naprosto fantastická publikace o teorii civilního procesu. Je opravdu dobá. Není ji co vytknout. To je opravdu nevídané. Dvořák se zabývá historií, teorií, i aktuální úpravou právní moci. Pracuje s německými a rakouskými procesualisty, jejichž poznatky skvěle přenáší (kriticky!) do našeho prostředí. Jelikož se svou podstatou právní moc týká poměrně rozsáhlého množství jiných institutů civilního procesu, musí se nezbytně zaobírat i jimi. V pojednání o objektivních (věcných) mezích právní moci tak pojednává o předmětu sporu (svým rozsahem důkladněji, než libovolná z učebnic na našem území), o (na našem území judikaturou nepochopeném a problematickém) vztahu žaloby na plnění a žaloby určovací, nakonec pojednává i o jistých specificích vedlejší intervence pravidelné, i nepravidelné (pravda, zde by to možná, pro naprostou absenci povědomí o těchto institutech v našem prostředí, chtělo větší prostor věnovat koncepci těchto pojmů). Je to opravdu skvělá věc. Obzvláštní radost mi dělal pohled na naprosté odmítnutí právní moci relativní a absolutní, jakož i představu formální právní moci s účinkem konečnosti. Tahle kniha mi zkrátka udělala radost a upřímně jsem si užil, že ji mohu číst.... celý text

Úvod do studia civilního procesu 2024, Jan Bajura

Při čtení této... věci musí se vám nezbytně na mysli vytanout otázka: je škoda papíru, na kterém je to vytištěno? Nejsem si jist, nejsem. Ale spíš ano. Podivejte se, já jsem úchyl na tlusté a rozsáhlé publikace se složitými teoretickými pojednáními. To je fakt, který je mým problémem. Ale podívejte se na tohle! K čemu je to dobré? Viděl jsem výcuc z výcucu výcucu, který byl delší, než tohle, vezmu-li v potaz, že na magistrovi z práva a právní vědy to dělá dohromady dvě zkoušky a ještě části jiných oborů (protože z nějakých mě nepochopitelných důvodů je v této publikaci i správní soudnictví (?) a adhezníí řízení). A ano, vím, že tahle knížka není určena pro magistry na právech. Dokonce ani na bakaláře právnických oborů. Ale upřímně, ona přece nemůže být vážně míněna ani pro policisty. Kdyby měla tenhle rozsah, ale bez exekucí a insolvencí, snad. Takhle je to jen nedobře napsaný seznam pojmů, které nemohou nikomu nic doopravdy říct. Kniha nepředává žádnou znalost. Kniha předává blábolení. Sakra, nekoncepčnost je patrná hned na několika místech. Jsme struční a rychlí a všechno, ale najednou vám vyprávíme o systémech opravných prostředků, které definujeme tak, že apelační systém je ten, kde dochází k apelaci, revizní ten, kde dochází k revizi a kasační, kde dochází ke kasaci. Co to znamená? To je jedno, hlavně že jsme vám podali naprosto zbytečné informace na základě kruhových definic. To je, promiňte mi to, imbecilní. Když se dostanete k těm slavným insolvencím, vybafne na vás do té doby v knize neviděný seznam „základních pojmů“. Proč to tam nebylo celou dobu? A proč to tam najednou je? Nevím. Proč je tato kniha? Nevím.... celý text

Správní právo procesní 2020, Petr Průcha

To je stále dokola to samé, až už je mi z toho smutno. Je to jedna k jedné furt to samé dokola, jako by skoro naše doktrína veřejného práva nebyla sto vyprodukovat něco lepšího. Což je obecně vůbec dost tragické. Uznávám, s tvrzením, že se jedná o opisování zákona (dobře, dvou), bych si v tomto případě nevystačil. Knížka je poměrně tlustá, SŘ na straně druhé je celkem prcek. Takže ne, není to opisování jen zákona, je to k tomu opisování judikatury, citování děl přibližně stejné kvality a sem tam nějaký pokus o doktrinální práci. Sem tam. Jak ty pokusy dopadají? Nu, buď se skládají z citací latinských frází, nebo jsou vysloveně prázdné. Podivejte se, proces je vždy složitou věcí. Je to komplexní a rozsáhlý děj, skládající se s dílčích postupů, založených na dílčích institutech. A ty instituty mají za sebou vývoj dvou stovek velice nabytých let, plných změn, komplikací a mimořádně inteligentních právníků. (Samozřejmě civilních procesualistů, správní řízení vzešlo z civilního soudnictví.) Pokouší se tato "učebnice" popsat takový vývoj? Ne. Dobře, to lze očekávat od odborných prací (které se ovšem v našem prostředí omezují toliko na výčet historické úpravy bez doktrinální reflexe), nebo výjimečně kvalitních učebnic. Popisuje tedy tato učebnice alespoň závěry právní vědy (dobře, to není fér, správní věda u nás závěry takřka nedělá, tak jak by je učebnice mohla shrnout)? Ne. Tak třeba..negativní podmínku řízení tvoří jednak litispendence, jednak rei adminisratae. Prvá vyvěrá z předmětu sporu o němž se spor aktuálně vede, druhá z předmětu sporu, o němž již máme pravomocné rozhodnutí. Přejděme klidně, že předmět sporu učebnice nevymezuje vůbec a nijak. Právní moc? Pojednání na dvou stránkách, naprosté ticho o mezích (věcných, časových, subjektových) právní moci. Na základě této učebnice prostě nebudete schopni určit ani to, zda řízení můžete vést! Dokazování. Mimořádně složitá otázka nejen v konkrétních důkazních prostředcích, jejich využitelnosti a provádění, ale i v průběhu samotného dokazování. Myslíte, že kniha zná rozdíl mezi břemeny a povinnostmi? Ne, nezná. I kdyby správní proces neměl břemena (jakože k tomu mám výrazně skeptický postoj, alespoň pokud jde o řízení o žádosti), je vhodné alespoň ten fakt konstatovat. Osobně mě pak irituje naprostý nedostatek ryze správněprávní doktríny (předešlé výtky opravdu mají kořen v civilním procesu) – například veřejnoprávní smlouvy. Pojednávají (kvalitu nechme stranou) o smlouvách koordinačních a subordinačních, nadále o smlouvách o výkonu veřejných subjektivních práv mezi účastníky. Je tu alespoň povrchní zamyšlení o tom, zda je výčet uzavřený? Není. Je tu zamyšlení, že by snad údajné veřejnoprávní smlouvy třetího typu byly úplně obyčejnými procesními smlouvami? Ne, nic takového tu není. A mě to vadí! Proč o tom musím přemýšlet já? Od toho snad máme právě administrativisty. Jako já nechci obvinit tuto knihu z úplného lajdáctví a neschopnosti. Tak to není. Je napsaná celkem prostě a základy procesu patrně podává přehledně. Některé části jsou lepší, jiné horší. Ale tohle přece není učebnice, to jsou skripta. A na skripta je ta knížka, pardon, trochu dlouhá. A propos, ještě jedna věc mě štve. Zásady. Je jim věnován vcelku dostačující rozsah publikace, ale opět, autoři buď některým věcem nerozumí, nebo je primitivizují úmyslně a degenerují tak mozky studentům, což neshledávám vhodným. Já si nedovedu představit, jak by mohl někdo vážně napsat, že zásada jednotnosti řízení je modifikována zásadou koncentrace řízení. Podivejte se, máme dvě duality. Zásadu legálního pořádku (rozfázovaný proces) a arbitrárního pořádku (jednotný proces) a pak tu máme zásadu eventuální a koncentrační - ty jsou jejich konkrétními odrazy. K tomu máme institut (ne zásadu!) koncentrace řízení, která soustřeďuje důkazní návrhy jen do určitého okamžiku jednání. To je ale přece něco úplně jiného! A nelze to zaměňovat, postupně to totiž vede k retardaci správní vědy i správního procesu jako takového.... celý text

Správní soudnictví 2022, Zdeněk Koudelka

Vlastně asi musím souhlasit s níže komentujícím Knihovníkem. Rozumějte, patřit k vrcholu administrativistické literatury vlastně nic moc neznamená, ona je totiž naprosto katastroficky mizerná. Ale fakt je, že z učebnic v oboru vypadá tahle vlastně ještě kompetentně. Zvlášť vezmu-li v potaz, že přibrat do autorského kolektivu Koudelku svědčí o naprostém nedostatku soudnosti vedení kolektivu autorů. Naštěstí mu svěřili jen naprosto neškodnou kapitolu o organizaci správního soudnictví, kterou by napsala i cvičená opička a, což je horší, věci volební. Ničemnost této volby ukazuje tato kapitola – informativně patří ke zdaleka nejslabším v knize, třebaže tematicky je to záležitost mimořádné složitosti a zajímavosti. Dohromady je to kniha opravdu celkem kvalitní. Byť pro ni platí, jako pro zbytek naší administrativistiky, naprostá absence doktrinálního uvažování (když se něco kritického objeví, jsou to spíše úvahy de lege ferenda, než teoretické koncepční uvažování). Polovina textu je opsaná judikatura, další čtvrtina opsaný zákon a zbytek jsou spíše poněkud banální obecné myšlenky. Rešerše judikatury je nicméně skvěl, komplexní a působivá, výklad zákona pak povětšinou přesvědčivý a vcelku dobře provedený. Lze tedy vyslovit obecnou spokojenost – v tom smyslu. Co považuji za naprosto katastrofální selhání, to je opomenutí (a totální!) zásad oboru. A ne, těch šest stran, nebo kolik, v první kapitole, ty se fakt nepočítají. Naprosto to nechápu. Jak se může v době teleologického chápání práva něco takového stát? Katastrofa a něco, za co by se autorstvo mělo stydět. To je opravdu zásadní nedostatek. Pokud jde o další text, jak říkám. Je to opravdu výklad zákona, není to učebnice s obsahem teorie (pominu-li poměrně solidní historický exkurs), jsou to tedy opět jenom masivní skripta. V tom smyslu je třeba konstatovat nadprůměrnost v rámci oboru, celkově však spíše průměrnost.... celý text

Základy metafyziky mravů 2014, Immanuel Kant

Nemám Kanta rád. Nemám ho rád jako etika, nemám ho rád jako autora a hnusí se mi jako člověk. To je hodně problémů, které stojí člověku v pochválení knihy takového autora. Nerad ale musím připustit, a smiřuji se s tím již několik let, že kantovská etika je té utilitaristické rovná a nelze definitivně rozhodnout, která je, či není lepší. Obě mají své chyby (a zásadní, silné a patrně nepřekonatelné), obě jsou ale vcelku racionální a vedou povětšinou ke stejným výsledkům. Samozřejmě při plné vědomosti slabosti v myšlenkových experimentech, které ale nevypovídají o ničem jiném, než kreativitě tázajícího-se. Tahle kniha je zajímavá. Je to poměrně uzavřený krátký text (který, jistě, to nepopírám, je místy hůře přístupný, ale oproti Kritikám je to vlastně až takové pohádkové čteníčko), který je strašně nabušený poměrně složitými koncepty a, což je nepříjemné, trochu nejasnými pojmy. Kant se neobtěžuje analyticky přesně od sebe odlučovat pojmy, které mu ale zjevně protivami jsou. Milovat něco je vztah jiné kvality, než k tomu cítit náklonnost, nebo vášeň. Já to nepopírám. Ale stavím-li na tom své analytické kategorie, měl bych být přesnější. Ale budiž. Látka je komplexní a vzájemně se metodicky provazuje. Strany 40 a násl. dodávají kontext informacím strany 20. V tom smyslu kniha patrně vyžaduje vícero čtení (což jsem učinil), která umožňují konečné pochopení. To činí knihu složitou. Nadto Kant není zcela jednotný. Problém jeho etiky spočívá v mnohosti formulací. I kdyby nestačila formulace kategorického imperativu a vedle něj stojícího imperativu praktického. On ještě k tomu formuluje obsah kategorického imperativu coby vůli (obsah pojmu vůle) a následně nabízí jen v této knize hned tři formulace kategorického imperativu, včetně té, obsahující slovní spojení "přirozený zákon", což je při nejmenším problematické. Nadto zde není Kantův etický systém ustanoven a ponechán. Kant pokračuje v Kritice praktického rozumu a v Metafyzice mravů (do češtiny nadto nepřeložené). V Kritice praktického rozumu máme další podání kategorického imperativu. Samotná koncepce imperativu je složitá a nabízí mnoho otázek. Mazy nimi je i ta, kterou formuloval Benjamin Constant. Označujeme jej jako kantovu sekyru. Te lze řešit (přeformulováním konkrétního imperativu chování – tedy "Nebudeš člověku lhát, leda bys tím chránil život svého bližního."), což je ovšem komplikované pro jinou podmínku Kantovy etiky a to sice naprostým odmítnutím konsekvencionalistického uvažování. Takové pravidlo bychom při tom formulovali konsekventně, tedy ne již kategoricky a to v návaznosti na naší náklonnost. Kant stojí pevně jako skála. Je jako Shakespearův Caesar, stálý jako Severka. A ústupky, podmíněné "zákony" odmítá. A to je problém. Odmítá počítat a to je mi nepřijatelným. Jsou dány další problémy, více či méně komplikovaného charakteru. Asi nemá smysl se k nim vracet. Důležité je – z etických teorií je zkrátka silnou dominantou, kterou je třeba respektovat. A tato kniha je už díky formulaci imperativu mimořádně významnou. (Třeba trestní právo je (bohužel) kantovskou etikou zkrátka ovládáno, vlastně bez dalšího (byť k průlomům tu a tam dochází.)) Nezůstává však u něj. Kantova dualita ceny a hodnoty je snad filosoficky nejdůležitější základnou aktuální lidskoprávní doktríny v oblasti lidské důstojnosti. Ostatně i jako ryzí intelektuální cvičení je kniha strašně zajímavá.... celý text

Propedeutika finančního práva I - Obecná část 2015, Petr Mrkývka

Trestní právo hmotné. Obecná část 2012, kolektiv autorů

Nejrozsáhlejší učební text obecné části trestního práva u nás. To rozporovat nelze. Teoreticky nejdůkladnější. To taky rozporovat nelze. Zatímco Jelínek a Šámal jsou v zásadě poskládány z obecných frází, pravdou je, že Kratochvíl jde do hloubky. Historie, teorie, komparace. To vše zde člověk najde, rozvinuté více či méně. Více než v konkurenčních učebnicích jistě. Jelínek je z teoretického pohledu naší katedry považován za prostě nedostačujícího, Šámal za existenční minimum. A pozor, tím zmíněné učebnice neodsuzuji. Po mém soudu jsou nakonec vlastně lepší (alespoň Šámal). Učebnice totiž fatálně selhává ve dvou bodech. Jednak je jí milion let. Dobře, dobře, je z roku 2012, což je ale pro právo středověk. Základ trestní odpovědnosti je v ní ještě zpracován (a je to tedy větší část knihy) dostatečně prostě proto, že krom některých výkladových ustanovení vlastně ke změně zákona nedošlo. Teorie se nezměnila (A říkám bohužel, pro mizernou úroveň trestní vědy, která si vystačí (a ještě se k tomu hlásí!) s koncepcí kauzality coby složení zásady umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Víte, kde se tohle zvalo? 1951 se k nám dostává přes časopis právní článek nevýznamného sovětského akademika Trajnina Otázky příčinné souvislosti v socialistickém trestním právu. V něm přichází s Leninskou koncepcí umělé izolace jevů a Stalinskou gradací příčinné souvislosti (neboť už soudruh Stalin říkal, že na revoluci měly vliv tu některé příčiny větší, tu jiné menší… A to se tu učíme, bez byť náznaku kritického zamyšlení, dodnes.), tato část knihy je tedy vyhovující. Penologie je ale zastaralá a většinou nepoužitelná. Což solidní část knihy vyřazuje z provozu. Byť obsahem první část (základy trestní odpovědnosti), na rozdíl od trestněprávních následků, vyhovuje, formou je katastrofická. Čtu-li texty Františka Weyra, které vznikly mezi světovými válkami a rozumím jim snáze a snáze u nich udržím pozornost, než u textů této knihy, musí s touto být něco špatně. Ta kniha je formou vskutku naprosto nepřístupná a ani čtenář, který má zájem na jejím čtení, nemá jistou schopnost jejího vstřebání. Nu a v tom smyslu probíranou knihu zdaleka překonává Jelínek (který je až primitivní), i Šámal, coby střední cesta. A tek přeji této knize, byť obsahově korektní, poklidnou cestu k úplnému zapomnění. Tohle totiž nikdo dobrovolně číst nebude.... celý text

Julius Caesar 2008, William Shakespeare

Julius Caesar je Shakespearova politická římská hra, kterou miluji. Už postava geniálního Caesara pro mě byla zárukou dobrého čtení a nebyl jsem zklamán. Přečetl jsem si ji i v anglickém originále a na začátek musím jako vždy ocenit pana Hilského. Jeho překlad není doslovný a díky tomu je neuvěřitelně kvalitní, až dokonalý. Ostatně jako vždy. Hra má něco společného s Hamletem – konec konců v Hamletovi je včleněn jeden vtípek na tuto hru – a také s Macbethem. Brutus – podle Danteho jeden ze tří obyvatel nejhlubšího Pekla – je čestný muž silných zásad, pravý Říman, kterému na Římu záleží více než na sobě samém. Vedle Bruta je zde ale také Cassius, pro kterého je hlavní jeho osobní zisk a postavení Řím má asi také rád, ale to je druhořadá záležitost. A Cassius – druhý obyvatel nejhlubšího Pekla, mimochodem – přesvědčí Bruta, že Caesar je nebezpečný a musí zemřít. Ptáte se, kdo je třetím obyvatelem Pekla nejhlubšího? Tito dva tam spolu jsou přežvykováni Satanem, po boku jidáše Iškariotského. Ceasar sám má ve hře dva své drobné monology, ve kterých se připodobňuje k polárce a nazývá se starším bratrem strachu. A to krásně vypodobuje Caesarův historický obraz. A zároveň se mu to stává osudným. Politické monology Antonia a Bruta jsou dokonalou ukázkou kvalitní politické řeči, stejně tak však i ukázkou dnešní demagogie, která se jak vidno v průběhu tisícileté nezměnila. To co se stalo po Caesarově smrti, bylo zase ukázkou naprostého selhání daného cíle. Chtělo se zabránit vzniku císařství a místo toho napomohli Octaviánovi Caesarovi na trůn, který vybojoval v budoucích válkách s Antoniem. Brutus a Cassius by se tedy dali označit za „pachatele dobra“, kteří ve svém úkolu byli předurčeni selhat. Geniální dílo, s mistrovským užitím jazyka, který je ostřejší meče. Velice doporučuji a to i díky Hilského geniálního překladu.... celý text