Set123 přečtené 798

Vražda v Orient-expresu 2003, Agatha Christie

Od vydání nové Vraždy v Orient-Expresu (2017) jsem se chystal přečíst si i knihu. Pravda, nějakou dobu to zabralo. Ale při letošní Velké prokrastinaci (čti zkouškovém) konečně jsem si v tom našel pravé zalíbení. Tento text není ani tak komentářem knihy, je spíše multimediálním pojednání o jednom specifickém problému knihy a filmů. Jedná se mi tedy o tři Poiroty – Christiina, Suchetova a Branaghova (rád mám, mimochodem, všechny). Slyšel jsem onehdy kritiku nového Branaghova filmu „Přízraky v Benátkách“ jednak proto, že se vůbec nejedná o knižního Poirota (jistě že ne, je to Poirot Branaghův, ne Christiin, tak jako jsme nikdy nedostali Doylova Sherlocka, mimo jeho samotné knihy), jednak proto, že došlo k podstatnému předělání děje. To je ale pro detektivky taktéž typické a buďme k sobě upřímní, podle Christiina textu prostě nejde vybudovat film, na to je moc specificky knižní. Nu, kritika se mi to prostě nezdá spravedlivá. Mě se odlišné charaktery detektivů líbí. A na jednu vlastnosti Poirota z Orient-Expresu se chci zaměřit. Komentář očividně obsahuje spoilery, takže, jakkoliv nevím, jak by někdo mohl dávno nevědět, jaké je rozuzlení knihy, dávejte pozor. Jedná se mi o etický rozměr díla. To je velice specifická část příběhu, která se ve všech třech provedeních naprosto extrémně liší. Děj se končí jasně – Poirot odhaluje napojení všech cestujících ve vlaku na Armstronga a jeho rodinu, respektive další oběti Cassettiho jednání. Záhy odhaluje jak se na jeho smrti všichni tito cestující podíleli - pro pozorovatele z toho plyne, že vraha popravil jakoby sám vlak. A důležité je slovo popravil - lze jej vyměnit za zavraždil, implikace této záměny však budou masivní. Nejsložitější otázka příběhu je pak nasnadě. Není to, překvapivě, detektivní zápletka. Je to téma spravedlnosti (k němuž jsem se vícekrát na Databázi vyjádřil, odkázal bych se patrně nejvíce na svůj komentář k Ovčímu prameni od Vegy), které se rozehrává na plno. Mají oběti právo zavraždit vraha? Je to spravedlnost, nebo je to svémoc? (Je to svémoc, samozřejmě, už v Římském království je nám tento rozdíl patrný.) A když to je svémoc, může být správná (morálně správné a spravedlivé ostatně také nemusí být stejné věci). To je nejsilnější téma příběhu. A je to důvod, proč je podle mě ze tří podání to originální (Christiino) nejslabší. Christiin Poirot totiž řeší jen detektivní větev (což je pro detektivky typické, od "soudu" měli jsme odedávna soudničky), spravedlnostní úvahy zdánlivě pomíjí. Píši zdánlivě- úplná pravda to totiž není. Od samého počátku je příběh budován na symbolickém významu dvanáctky. Ta implikuje spravedlnost porotního systému - jednomyslnou a vykonanou. Příběh se tedy staví jednoznačně na stranu vrahova vrahů (a já to nechci nezbytně kritizovat ani vyzdvihovat, je to prostě fakt), ne však Poirot. Poirot nastíní dvě varianty děje - a končí. Pak tu máme filmové verze. I ty se liší, ovšem v provedení, nikoliv v ignoraci soudničkové pasáže textu. Rozdíl? Zatímco Branagh je v šoku a smutní, Suchet zuří a pláče. Branaghva verze na počátku přidává scénu s lejnem. Poirot šlápne do lejna - to mu nevadí, jemu vadí nevyváženost, kterou od světa vyžaduje. Vyváženost přitom patrně leže na dichotomii dobro – zlo. Na konci říká "Dosud existovalo jen dobro a zlo. A teď jste tu vy." Je to scéna bezradnosti a zoufalství. Scéna, pří které Poirot opouští cestu rozumu a vpravdě humovsky se vydává na cestu emocí. Etické vyznění je nasnadě - jakkoliv je poněkud defétistické. Branagh upouští od etického racionálního soudu, rezignuje na Poirotovu dosavadní životní pozici a vydává se cestou estetiky. Posledně stojí Suchet. Dovolím si odcitovat jeho vpravdě shakespearovský monolog v českém vydání: "No no! S takovým chováním se z nás stanou divoši! V ulicích, kde porotci a popravčí volí sami sebe! Ne, to je středověk! Právo a zákon se musí vysoko ctít a když selžou, zvedněte je a chtějte o to víc! Protože celá společnost, všichni civilizovaní lidé, nebudou mít žádné zastání, když je zrušíme! ('Existuje vyšší spravedlnost, než vláda zákona!') Tak ať ji vykonává Bůh, ale nedělejte to vy!" A Suchet to nedeklamuje - on řve. Řve na svět a řve na svémoc, řve podobně jako řvu já, když vidím Ovčí pramen. Víte, v Suchetově verzi nemáme v úvodu jen lejno. Máme tam hned několik přidaných scén. První je sebevražda viníka v úvodních vteřinách filmu. A Poirotova netečnost k tomu faktu. Posléze ukamenování Muslimky. I to následně Poirot obhajuje. "Znala zákony své země a věděla, co ji čeká." Je zde významná diskuse o odpuštění a o činech, jež odpustit nelze. Konečně zajímavou výměnu s Debenhamovou: "'Řekl jste o té ženě v Istanbulu, že znala zákony své kultury a že věděla co znamená, když je poruší. Tak jako Cassetti.'" Praví Debenhamová. "'A tak jako vy.'" Odvětí Poirot. Nejenže je celé toto podání naprosto ohromující a krásné. Má také mimořádně silné etické vyznění, jakkoliv je toto ve zdánlivém rozporu s následným jednáním Poirota. Suchetův Poirot narazil na civilizační překážku a to ho ničí. Věří v eticko-legální základ společnosti a je zhnusen, pokud dojde k jeho narušení. Co mi z toho plyne? Máme tři verze. Optimistickou (byť skrytě a podle mě vlastně slabě), cestu jakéhosi středu (očividně nonkognitivistickou, emotivistickou) a cestu silnou, pesimistickou. A díky nim, díky této dílčí složce všech těch příběhů, dostáváme zcela jiné děje, které se od sebe významně liší a pro které stojí za to, projít si je všechny. A to je krásné! Je to pozoruhodné, ale vzhledem k tomu, co jsem právě nastínil, zdá se mi, že zdaleka nemohu tentokrát prohlásit, že by se mi jako nejlepší zdál původní text. Bez obou probíraných filmových zpracování jevil by se mi vlastně nudný. Kontrast je fundamentální. Čtete knihy a pozorujte jejich adaptace - iterace téhož mohou být až neuvěřitelně poutavé. A přemýšlejte o etice!... celý text

Právo mezinárodního obchodu 2021, Naděžda Rozehnalová

Jsou to zvláštní lidé, ti učitelé MPS a PMO. Pochopte, já je mám strašně rád. Do jednoho. Ano, i profesorku Rozehnalovou, která leckomu nahání strach. Svérázná, ale skvělá a milá dáma, jejíž přednášky jsou prostě fantastické a bude se mi po nich upřímně stýskat. Mám rád i Valdhanse (jeho semináře jsou sice strašně ukecané, ale také strašně příjemné), mám rád Kyselovskou (snad vůbec nejvíc z nich), mám rád i Drličkovou. Jejich semináře i přednášky jsou pravidelně velice srozumitelné, zábavné, živé. A pak začnou psát. Tihle lidé, kteří si dovolují u klauzur hodnotit vaše slohové schopnosti (tj. když píšete ve stresu a pod tlakem!) nejsou schopni napsat řádku tak, aby byla srozumitelná. Není to látkou a není to komplikovaností. V mluveném slovu to dovedou. Ale píší jako... no jako by se to zrovna učili. Nekonečné věty bez jasného smyslu, podivné větné konstrukce, které by zasloužily větné rozbory, neuvěřitelná suchost a chaos při neschopnosti grafického uchopení textu. Prostě tragédie. A to pozor! Mě baví ti lidé i ta látka. Tenhle předmět mě duševně drží nad vodami smutku a deprese ze stavu našeho veřejného práva. Ale i tak, i tak... A podivejte se, oni to zase taky nemají lehké. CISG by sama byla na semestr výuky a na samostatnou publikaci i delšího rozsahu. (Ostatně Tichého komentář shledávám nedostatečným a stručným.) Rozhodčí řízení také (Drličková napsala samostatnou publikaci na vliv legis arbitri na rozhodčí řízení, respektive jen rozhodčí nález!), nadto tam mají výuku práva WTO a dalších smluvních typů. To je prostě nepojmutelná šílenost. Nemá to být jeden text, ale tři (ono to taky původně byly dvě učebnice). V tomto podání není dostatek prostoru na nic, byť CISG a rozhodci jsou zjevně dost upřednostněni. Ta učebnice asi prostě nemůže být tak dobrá, jak by si zasloužila a na to, o čem je, je vlastně dost dobrá. Pro autorstvo by nicméně mělo být k zamyšlení (vedle toho, zda by tohle měla vůbec být součást povinné výuky – o čemž ale přemýšlejí), zda by obsah předmětu neměl být zredukován jen na kupní smlouvu a arbitráž. Tohle je po mém soudu neudržitelné.... celý text

Evropské právo 2014, Luboš Tichý

Nebudu vám lhát, ani tuto knihu příliš nemiluji. Naprosto nejde popřít, že je z výběru učebnice evropského práva nejpřitažlivější svým rozsahem. 800 stran beckova formátu, to už je něco. A ano, v některých věcech je opravdu nadstandardně rozsáhlá (vnitřní trh), nelze ale tvrdit, že by každá jedna strana byla využita vhodně. Považuji-li tuto knihu opravdu za učebnici pro magisterský obor právo a právní věda, nemohu si pomoci – kapitoly o cestovním ruchu, civilní obraně, podpoře sportu, zemědělské politice, zdravotní politice… no a tak dál, nezdají se mi úplně vhodnými. Či jinak položeno – je to volovina, vhodná snad na samostatnou monografii pro zájemce, ale absurdně imbecilní v základním studijním textu. V Praze se chlubí největší časovou dotací pro EU. A to je fajn, ať se chlubí. Ale jestli je ten čas vyplýtván takovou směsí naprosto neužitečných blbostí, které prostě v základním studijním oboru nemají co dělat, mohli by s chlubením se přeci jenom ubrat. Předpokládám nicméně, že tomu tak není a tuto učebnici buď vůbec nepoužívají, nebo jen v omezeném rozsahu. Jinak se o ní nedá říct, že by byla obsahově nekorektní, nebo špatně napsaná (byť se mi zdá tristní formátování textu), jen to obsahové vymezení je takové pochybné. Doporučil bych ji asi tehdy, pokud se vám špatně čte modré Právo Evropské unie a potřebujete látku podat trochu jinak. Tohle je vhodná alternativa, pokud se vám Základy práva EU pro ekonomy zdají až příliš stručné.... celý text

Pozemkové právo 2015, Ivana Průchová

Já to nechtěl číst. Nechtěl jsem. Ale oni mě donutili! Oni? On! Jeden kolega z fakulty, který mne informoval, že by snad v téhle knize mělo být řečeno, že pozemkové vlastnictví není absolutním majetkovým právem, protože... ehm... až je mi z toho trapno, nebudu lhát... se na něj vztahují četné veřejnoprávní regulace. Tomu bych snad při vší své lásce v lidstvo nemohl věřit (kecám...) a tak jsem si to musel na vlastní oči ověřit (kecám, prostě jsem se té knize chtěl vysmát). A hele: "Problém by mohl být způsoben interpretací slova 'absolutní'. Toto adjektivum ve svém obvyklém významu se objevuje ve spojení se substantivy 'moc', 'vláda', nebo 'právo' a v tomto spojení okamžitě a oprávněně vyvolává představu moci vlády či práva ničím neomezených, zejména ne vůlí jiného subjektu. Tento význam nelze s uvedeným označením vlastnictví dnes spojovat ani v nejmenším, a zvlášť ne ve spojení s vlastnictvím pozemkovým." A takhle – kolega se na knihu rozhněval příliš vášnivě. Profesor Pekárek pokračoval vysvětlením ad spáčilum – tedy odkázal se na jednoho z nejlepších soudů NS které jsme v poslední době měli, Jana Spáčila. A korektně vysvětlil, v čem ono pekelné adjektivum skutečně tkví (tedy v určení subjektovém, ne obsahovém). Výsledná informace je korektní – jen se k ní došlo věru imbecilní cestou. Profesor Pekárek totiž neměl problém v pochopení absolutivnosti de lege lata. On měl, bohužel, problém na vyšší úrovni. Z daného mi totiž plyne, že ten člověk nepochopil, že existuje, a jaký je, rozdíl mezi obsahem vlastnického práva (které popisuje zmiňovanou neomezeností) a kategorií v níž je vlastnické právo s příslušnou vlastností toliko subkategorií (věcná práva) respektive kategorií této subkategorie (tedy absolutní majetková práva). Zdá se mi, že si prostě tyto tři úrovně pan profesor trošinku pomotal. Což je snad ještě smutnější. Pominu přitom jeho očividně přirozenoprávní etudu o nejstarším vlastnickém právu – totiž tom vlastnickém – které podle něj patrně už od jeskyních lidí obsahovalo všechna oprávnění (utendi, fruendi, disponendi, abutendi, derelicti,...), a bylo tedy absolutní, ačkoliv se tyto vlastnosti objevují patrně až s prací bartolistů, nebo snad ještě později (dělal jsem si na to toho času výzkum, výsledek jsem už zase zapomněl – rozhodně tyto obsahy nepocházejí ani z doby justiniánovy kodifikace, nota bene ne z klasického římského práva, či dob ještě dřívějších. Nu, k tomu se autor nezdráhal přistoupit k sofistikované kritice OZ přes jeho terminologii, jakkoliv je tato mnohem sofistikovanější a přesnější, než terminologie předešlého OZ64 – ale chápu, panu profesoru chyběli účastníci občanskoprávních vztahů, no bodejť. Trochu mi to připomnělo výlev jakési doktorky, která měla v průběhu rekodifikace při dotazu "Čím se cítíte být, fyzickou osobou, nebo člověkem." odpovědět "No samo-zřejmě, že fyzickou osobou!" Jinak – snad nejde udělat větší blbost, než si koupit tuto knihu. Snad jen číst ji je horší nápad. Takzvané "pozemkové právo" stojí na dvou pilířích. Na OZ a na stavebním zákoně. OZ ani jeden z autorů nepochopil, to je patrné. Nu a stavební zákon máme nový, o desítkách novel ostatních právních předpisů ani nemluvím. Tahle kniha už není k ničemu – spalte ji. Nebyla si ani schopná vyříkat, jestli má obsahovat právo "pozemkové", nebo "životní" a to se ti lidé pomalu ničím jiným než odvětvotvornými kritérii ani neživí.... celý text

Právo Evropské unie 2021, Lenka Pítrová

Velice krátce – jsem poněkud udiven kladnými hodnoceními této knihy. Mě už se dlouho něco nečetlo tak špatně. Onehdy jsem četl Kopeckého učebnici správního práva. Ta je obsahem naprostý odpad. Formou, na straně druhé, patří k těm nejlepším učebnicím. Pracuje se strukturou textu, odděluje od sebe jasně a přehledně jednotlivé části, vždy víte, kde co hledat. Chyběly grafy, schémata a podobně, přeci se na ten text ale dobře dívalo a člověk tak měl podstatně lepší výchozí situaci, pokud jde o zjištění obsahu. Tahle učebnice je pravým opakem Kopeckého. Obsahem je snad i korektní (prd o tom vím, nemohu pořádně soudit), ale forma je katastrofální. Na světě neexistuje důvod, který by obhájil příkladem to, že jedna strana knihy (učebnice) skládá se z jednoho odstavce. Zde se to však stalo. Poměrně běžné je, že se skládá toliko ze dvou odstavců. Nevyužívá (při poměrně malém formátu) grafickou úpravu textu, je to monolit, ze kterého je člověku zle. Ani debilní vytučnění prakticky neobsahuje. Je to snad kvalitní kniha, je to ale jedna z nejhůře zpracovaných učebnic, co jsem jich na světě viděl. A to já jsem fanoušek učebnic z Becka, které obecně mívají nejhutnější texty! Za mě je tahle kniha k ničemu prostě proto, že při jejím čtení spím. Já nejsem schopný u relativně nezajímavých témat, jako je svoboda pohybu, udržet pozornost na celostránkovém hustém textu. Prostě ne. (Nadto bych knize mohl vyčítat leckdy nejasné formulace, divné názvy kapitol, časté opakování... Ale nechce se mi.)... celý text

Mimořádné opravné a dozorčí prostředky ve správním řízení 2022, Pavel Mates

Heh, to je krásně zbytečná kniha. Zcela upřímně, jsem občas poněkud nepříjemně překvapen tím, jaké všechny voloviny jsou česká právnická nakladatelství schopná vydat. Pravda, tohle nepatří mezi nejhorší kusy, to jistě ne, ale prostě neexistuje důvod, proč by tato kniha měla... být. Podivejte se, ona neobsahuje faktické nesmysly. Pominu-li fakt, že se česká administrativistika stále úplně nevyrovnala s klasifikací opravných prostředků a furt je tedy trochu mate, co je to opravný prostředek, jiný prostředek nápravy, ochranný prostředek, obranný prostředek, dozorčí prostředek, jaký je rozdíl mezi řádným a mimořádným prostředkem nápravy (atd.) a pominu-li to, že profesor správního práva Kopecký stále ještě nepochopil co je to ta právní moc, neobsahuje kniha dohromady nic závadného. Je to prostě celkem pěkně opsaný zákon s mírným doplněním o v zásadě nekriticky přejímanou judikaturu. Tak a k čemu to tedy je? Zákon i judikaturu si taky dovedu přečíst, k tomu nepotřebuji... tohle...... celý text

Otec prasátek (limitovaná sběratelská edice) 2023, Terry Pratchett

Kniha vpravdě metafyzická, že? Svátky vánoční mi přerušily mou snahu číst Zeměplochu znovu, tentokráte v řadě pěkně chronologicky. Když tak na mě to prasátko z knihovny koukalo, neodolal jsem představě Smrtě kterak se převléká za San… Otce prasátek. Knihu už jsem četl dříve, jednalo se snad o mou třetí Zeměplochu. Tehdy mi kniha nesedla a nejsem si jist, zda jsem tak třetinu nepřeskočil. Zato nyní, nyní jsem si to jak se patří užil. Kniha je opravdu fantastická. Lze na ní pozorovat důmyslnou narativní strukturu, zajímavý příběh, zajímavé úvahy, jak jsem již řekl, vpravdě metafyzické. Myslím, že každý milovník Zeměplochy si zaryl do mozku nejen Smrťův monolog o spravedlnosti, ale vůbec celou problematiku „nevycházejícího slunce“. Zajímavý je i začátek, kdy Auditoři navštíví lorda Odkragliho a podotýká, že lze sotva tvrdit, že neexistuje něco, čehož fotku pozná doslova každý. Zmínil jsem zajímavou narativní strukturu. Kniha má několik vypravěčů (extra, intra, hetero, i homodiegetických) a s tím souvisejících i obdobné množství postav fokalizace. Proto se kniha ze začátku zdá být matoucí, člověk nestačí sledovat co že to ten Časnačaj zrovna dělá. Ale pak přijde Zuzana a hezky pomalu ve formátu detektivky (prvotřídní) vám postupně plně objasní co že se to tam vlastně děje. A to je patrně důvod, proč konec knihy opravdu vrcholí jakousi katarzí, nikoliv pouhým koncem. Do toho vám poletuje Smrť a zoufalý Albert a v záchvatu pravého prtchettovského šílenství množství bohů a och bohů, krys, alkoholu a tak vůbec strašně moc věcí. Nu a tu a tam je to vše promícháno nějakou tou moralitou a odhalením trochy toho lidského pokrytectví. Není to perfektní? Doufám, že jste si také vánoce užili a dostali aspoň tolik knih co já.... celý text

Nečinnost v řízení před správními orgány 2024, Martin Adamec

Další z administrativistických knih, které nemusely nikdy vzniknout. Na to, že nečinnost (a ochrana před ní) je v SŘ upravena de facto v jednom paragrafu, v SŘS ve třech, zdá se být tato kniha až neuvěřitelně rozsáhlou, tedy jistě i obsáhlou. Akorát že vůbec. Jedná se o velice plochý a povrchní výklad, který nepřináší nic zajímavého, nic objevného, vlastně nic teoreticky zajímavého – pro praxi pak nepřináší patrně vůbec nic. Podivejte se, pokud autor začne svůj výklad etymologií slova nečinnost za použití slovníku obecného jazyka českého, můžete ji zavřít – půjde jen o nastavovanou kaši, prodloužené preso. Nebo něco takového. I já tak učinil, po čase jsem se ale vrátil. Bylo to plýtvání časem? Bylo. Jedná se o knihu do značné míry kompilační. Frumarová píše, Kopecký píše, Weyr píše, Hoetzel píše, ten který další píše. To je značná část textu. Pak tu máme citace judikatury a konečně nejzbytečnější ze všech pasáží, když se autor pokouší opět nastavit délku textu vysvětlením co to je ten ombudsman, co to je ten ústavní soud, co je to ten ESLP, co je to ten SŘS a že vzniknul na podnět zrušovacího rozhodnutí ÚS. Prostě opakuje právnické banality. Nevím, zda je to úmysl, nebo je jen autor zkažen imbecilním stylem psaní v českém právu, ale je to velice úmorné. Nu a věcně kniha nepřináší nic moc zajímavého. Problém aktuální úpravy musí být na první pohled dost dobře patrný každému, i polovzdělanému blbovi. Kniha je tedy čtenářsky úmorná a obsahem slabá. Je tedy zbytečná, obligatorní zakončení "úvahou de lege ferenda" na tom pak nemůže nic změnit. Věcně snad ale neobsahuje žádné hrubé chyby a lze ji tak pojmout jako nepříliš efektivní učebnici ochrany před nečinností.... celý text

Trestní právo hmotné 2022, Oto Novotný

Přiznávám, jsem zaujatý – nemám rád trestní právo (mj. proto, že se o vůbec žádné právo nejedná, to čemu říkáme trestní právo, je jen metodologicky velice pokřivená sociologie. A to říkám se vší vážností – já nikdy neviděl ani neslyšel praktika ani teoretika trestního práva řešit právní problém, jejich problémy jsou ryze skutkové a mě se přitom fakt nezdá nijak právně ani jinak zajímavé řešit dejme tomu to, zda pracovní neschopnost má mít vliv na otázku hodnocení ublížení na zdraví, či zda "nikoliv jen po krátkou dobu" značí sedm dní nebo týden půl, respektive "delší dobu trvající" značí pět nebo šest týdnů. Trestní právo je právně primitivní odvětví, skutkově pak náročné.). Nemám-li rád trestní právo, nemohu mít rád jeho učebnici. Takhle – v obecné části je to ještě dobré. Podstatně stručnější než Kratochvíl, věcně nicméně korektní a vcelku pochopitelné. Podávají se zde informace pro studenta relevantní a vlastně celkem odpovídajícím přístupem. Asi bych ji doporučil víc než Kratochvíla, rozhodně víc než Jelínka, který se mi zdá až primitivní. Zvláštní část už ale nejde brát vážně. Je to extenzivní opisování paragrafů, o kterých patrně nedisponují autoři schopností prohlásit nic opravdu zajímavého. Při nejlepším se zaseknou u jednoho slovíčka z daného paragrafů a dlouze popisují vlastní smíření se s prostým přejímáním judikatury bez vlastního přispění k věci. Nevím, zvláštní část trestního práva (jako zvláštní část závazků, či správy) by neměla být předmětem akademické výuky, ale až praktické přípravy. Tohle je k ničemu a čtenáři vlastně stačí TZ, učebnici nepotřebuje – když má problém, musí stejně sáhnout po podstatně obsáhlejším komentáři.... celý text

Základy práva Evropské unie pro ekonomy 2017, Vladimír Týč

Huh… mé pocity jsou právě opačné, tuhle učebnici bych šoupnul do červených čísel, její „modrou“ alternativu bych pak hodil na žlutá. Profesor Týč rád opakuje, že tato kniha vůbec není pro ekonomy. Že tam ten název šoupli jen proto, aby měla větší odbyt a tudíž nižší cenovku – prvé se podařilo, druhé nikoliv. Jedná se vskutku ryze právní a to ještě ne příliš začátečnické a stručné, povídání o právu EU. Je skvěle, velice přístupně napsaná, jednoduše se v ní orientuje, obsah je velice racionální. Vlastně jsem z ní dohromady dost nadšen. Obsahuje veškerá relevantní témata a v nich podává nejzajímavější a nejdůležitější informace. Za mě fakt dobrá věc. Jakkoliv lze jistě souhlasit s tím, že judikatura je v ní pojata poměrně dost stručně.... celý text

Ryzí nauka právní: metoda a základní pojmy 1933, Hans Kelsen

Při studiu práva se, bohužel, nelze nesetkat s Ryzí naukou právní, tím pak méně, studujete-li v Brně na Masarykově univerzitě, která sebou historicky nese jméno Františka Weyra, zakladatele Normativní školy práva, sestřičky ryzí nauky právní Hanse Kelsena. Vedl jsem s paní docentkou z univerzity onehdy diskusi i Ryzí nauce právní, která mne podnítila k tomu, přečíst si Kelsenovo nejvýznamnější dílo, když už jej chci kritizovat. Pohled na něj se po přečtení proměnil, ale ne zase tak moc. Nevejde se mi sem všechno, ale co nadělám. Kelsenova teorie je pozitivistická a to zcela krajně, až extrémně. Mohu se však ještě ztotožnit s Kelsenovým oddělením práva a morálky. Ale Kelsen jde dál. On vyžaduje vědu zabývající se jen právem. Což je pochopitelné. Ale Kelsen chce odstřihnout právo od jakýchkoliv jiných věd. Chce jej tak vyrvat z reality. Dovolím si to nastínit takto: je to jako kdyby lékař chtěl dokonale pochopit lidský trup. Vezme jej, oddělí od zbytku těla a začne orgán po orgánu procházet. On asi pochopí a to zcela precizně jeho skladbu. Ale jak může plně pochopit jeho účely, neví-li kam z něj vedou tepny a žíly, proč tam jsou ty vlásečnice a k čemu tam vlastně ty orgány jsou. Zkrátka Kelsen nemůže dohlédnout do všech konců, řečeno s klasikem. Pozná svůj předmět, ale učiní jej nefunkčním, tedy zbytečným. Kelsenova teorie je navíc nekonzistentní v tom smyslu, že je existenčně závislá na tom, že oddělení nefunguje. Normy vznikají, pochopitelně, to nekritizuji, Kelsenovi z vůle zákonodárce. Právo vzniká z vůle, respektive volního aktu, ten vzchází z vůle a vůle... No vůle by musela být svébytná entita, která se rovná právu, aby na ní normy mohly referovat, být tak sebereferenční. Ale tak tomu není, že? Vychází-li právo z vůle, vzniká z psychologie. Vzniká-li z agregátu vůlí, vzniká ze sociologie. Díra v samém středu teorie. Další díra obdobného charakteru leží o kousek dál. Pozitivistické teorie skvěle zvládají legalitu, ale s legitimitou mívají problém. (To říkám jako pozitivista.) Tak i Kelsen. Stojíme před problémem řetězení legitimace. Čím to je, že rozsudek je legitimní, je-li? Říká, rozsudek je legitimní díky zákonu, zákon je legitimní díky ústavě. Proč je legitimní ústava? To je dlouhodobý problém všech teorií. On na ni, nepříliš přesvědčivě, odpovídá grundnormou základní normou zablokovanu implicitním prvotním ústavodárcem (zde je mi jeho teorie nejasná, nepopírám, ale to pro výsledek nehraje roli.). Ale tím jenom posouvá otázku proč je legitimní grundnorma? On zde blokuje právě implicitním ústavodárcem, chcete-li, fikcí. Ale to mi řekněte, v čem je tento závěr lepší, než říct, že prvotní legitimace práva je od boha? Vzniká nám tu metafyzický deficit a dostáváme se mimo právo někam úplně jinam. (Dovoluji si zde tímto opravit chybu v anotaci grundnorma, jak jsem podal, není ústavou, je metaústavou. Když už, tak bychom dnes grndnormu postavili na roveň materiálnímu ohnisku ústavy, ale ani to by nebylo vhodné přirovnání. Ta anotace je zkrátka špatně.) Tomáš Sobek k tomu v Nemorálním právu píše: "Být skeptik ohledně základní normy znamená být skeptik ohledně samotného pojmu právní platnost." Ano, to je fakt ryzí nauky právní. Problém je, že je to shodné s faktem každého náboženství. A to už jsme hodně mimo právo jako ryzí nauku. Tolik k druhé díře. Dále se mi zdá absurdní myšlenka, že právem jsou toliko normy úplné, chcete-li, ty, které mají obsaženou sankci. Jednak, toto kritérium nepomůže v tom, k čemu Kelsen směřoval oddělení práva od jiných normativních systémů, i ostatní normativní systémy mají sankční charakter. Důležité není zkoumat sankční charakter, tedy úplnost norem per se, ale kvalitu sankčního charakteru hlavně jeho formalizovanost. Ale ani to nám příliš nepomůže v tomto odlišení, protože normy zkrátka mohou existovat bez sankce a přes to být právem. Tím neříkám, že každé právo není inherentně násilné, v tomto mě Derrida přesvědčil, jen říkám, že normy nemusí být úplné, aby byly právem. Poslední dílčí poznámečky: Odmítnutí subjektivního práva se mi také jeví spíše nepřesvědčivým. Subjektivní právo je toliko subjektivizovaným objektivním právem, to není rozpor v jednotnosti systému. (Ne že by na případné nejednotnosti bylo cokoliv špatného, ale to já jen tak.) Dále se mi líbí jeho myšlenka dualismu sokroméXveřejné právo jako dualismu relativního, nikoliv absolutního. A úplně poslední věc. Sám jsem Kelsena obvinil (před přečtením jeho textu) z formalizmu. To byla nepravda a já se za to omlouvám. Kelsen byl v tom smyslu formalistou, že za právo považoval to, co splňuje formální prvky normotvorby, bez ohledu na obsah. Ale přes to kladl požadavek na morální kvalitu práva (což snad není v tom co zde píši tak důležité, ale zdá se mi fér to zmínit), a hlavně dovoloval soudci diskreci při interpretaci práva, s ohledem na hierarchickou výstavbu právního řádu. Byl vlastně antiformalistou, protože tvrdil, že samotná právní norma vám nemůže garantovat jeden výkladový výsledek, naopak popíral, že vy z textu normy vyplýval jeden objektivně správný výklad, Za to se mu klaním.... celý text

Právo mezinárodního obchodu 2021, Naděžda Rozehnalová

Jsou to zvláštní lidé, ti učitelé MPS a PMO. Pochopte, já je mám strašně rád. Do jednoho. Ano, i profesorku Rozehnalovou, která leckomu nahání strach. Svérázná, ale skvělá a milá dáma, jejíž přednášky jsou prostě fantastické a bude se mi po nich upřímně stýskat. Mám rád i Valdhanse (jeho semináře jsou sice strašně ukecané, ale také strašně příjemné), mám rád Kyselovskou (snad vůbec nejvíc z nich), mám rád i Drličkovou. Jejich semináře i přednášky jsou pravidelně velice srozumitelné, zábavné, živé. A pak začnou psát. Tihle lidé, kteří si dovolují u klauzur hodnotit vaše slohové schopnosti (tj. když píšete ve stresu a pod tlakem!) nejsou schopni napsat řádku tak, aby byla srozumitelná. Není to látkou a není to komplikovaností. V mluveném slovu to dovedou. Ale píší jako... no jako by se to zrovna učili. Nekonečné věty bez jasného smyslu, podivné větné konstrukce, které by zasloužily větné rozbory, neuvěřitelná suchost a chaos při neschopnosti grafického uchopení textu. Prostě tragédie. A to pozor! Mě baví ti lidé i ta látka. Tenhle předmět mě duševně drží nad vodami smutku a deprese ze stavu našeho veřejného práva. Ale i tak, i tak... A podivejte se, oni to zase taky nemají lehké. CISG by sama byla na semestr výuky a na samostatnou publikaci i delšího rozsahu. (Ostatně Tichého komentář shledávám nedostatečným a stručným.) Rozhodčí řízení také (Drličková napsala samostatnou publikaci na vliv legis arbitri na rozhodčí řízení, respektive jen rozhodčí nález!), nadto tam mají výuku práva WTO a dalších smluvních typů. To je prostě nepojmutelná šílenost. Nemá to být jeden text, ale tři (ono to taky původně byly dvě učebnice). V tomto podání není dostatek prostoru na nic, byť CISG a rozhodci jsou zjevně dost upřednostněni. Ta učebnice asi prostě nemůže být tak dobrá, jak by si zasloužila a na to, o čem je, je vlastně dost dobrá. Pro autorstvo by nicméně mělo být k zamyšlení (vedle toho, zda by tohle měla vůbec být součást povinné výuky – o čemž ale přemýšlejí), zda by obsah předmětu neměl být zredukován jen na kupní smlouvu a arbitráž. Tohle je po mém soudu neudržitelné.... celý text

Právo Evropské unie 2021, Lenka Pítrová

Velice krátce – jsem poněkud udiven kladnými hodnoceními této knihy. Mě už se dlouho něco nečetlo tak špatně. Onehdy jsem četl Kopeckého učebnici správního práva. Ta je obsahem naprostý odpad. Formou, na straně druhé, patří k těm nejlepším učebnicím. Pracuje se strukturou textu, odděluje od sebe jasně a přehledně jednotlivé části, vždy víte, kde co hledat. Chyběly grafy, schémata a podobně, přeci se na ten text ale dobře dívalo a člověk tak měl podstatně lepší výchozí situaci, pokud jde o zjištění obsahu. Tahle učebnice je pravým opakem Kopeckého. Obsahem je snad i korektní (prd o tom vím, nemohu pořádně soudit), ale forma je katastrofální. Na světě neexistuje důvod, který by obhájil příkladem to, že jedna strana knihy (učebnice) skládá se z jednoho odstavce. Zde se to však stalo. Poměrně běžné je, že se skládá toliko ze dvou odstavců. Nevyužívá (při poměrně malém formátu) grafickou úpravu textu, je to monolit, ze kterého je člověku zle. Ani debilní vytučnění prakticky neobsahuje. Je to snad kvalitní kniha, je to ale jedna z nejhůře zpracovaných učebnic, co jsem jich na světě viděl. A to já jsem fanoušek učebnic z Becka, které obecně mívají nejhutnější texty! Za mě je tahle kniha k ničemu prostě proto, že při jejím čtení spím. Já nejsem schopný u relativně nezajímavých témat, jako je svoboda pohybu, udržet pozornost na celostránkovém hustém textu. Prostě ne. (Nadto bych knize mohl vyčítat leckdy nejasné formulace, divné názvy kapitol, časté opakování... Ale nechce se mi.)... celý text

Správní právo procesní 2021, Kateřina Frumarová

A je to, teď už chci správní proces potkat až u zkoušky. No dobře, možná si přečtu ještě praktikum. Z mé strany poslední relevantní učebnice správního práva a já ji mám za sebou. Radujte se, konečně odejdu do lepšího světa... prakticky jakéhokoliv jiného právního oboru. Au, wait... Finančko? Prosím ne, ti ani nevědí, že enumerativnost veřejnoprávních pretenzí a legální licence nejsou synonyma, ale antonyma Ale k věci. Na první dobrou musím konstatovat, že je tahle učebnice správního procesu vedle Hendrychovy učebnice správy jedinou kompetentní na našem trhu. Katastrofální není Sládeček, jinak je to v zásadě akademický odpad. Frumarové učebnice správního procesu je pak z těch všech patrně nejlepší, jakkoliv bych nechtěl konstatovat, že by nedej bože byla kdovíjak dobrá. Stále platí smutné: v téhle zemi neexistuje správní věda, existují tak maximálně oddaní čtenáři správního řádu a učebnic právní teorie. Z toho odvozeno: v naší zemi se neučí správní právo (věda), ale správní řád, respektive jeho: A) deriváty (obecné správní právo nebo, B) jeho prodloužení do jednotlivých sub-oborů se zvláštní regulací. Tak i tato kniha učí správní řád, učí jej ale zdaleka nejlépe. Je detailní, mnohdy až prakticky návodná (co a jak přesně uděláte se spisem), obsahuje přitom asi nejméně nesmyslů. Byť jich není prosta. Kvalitou je oproti ostatní učebnicím správního procesu v zásadě nesrovnatelná (Skulová, Horzinková(jakkoliv platí, že do druhé zmíněné jsem jen letmo nahlédl, je ještě stručnější, než Skulová, tudíž k ničemu)). Dokonce, podržte se, obsahuje jen jednu zásadní chybu u právní moci, což ji ostatním daleko předřazuje – sice stále počítá s tím, že by právní moc, nedej bože, měla mít hmotněprávní účinky, což je ptákovina ukazující na dvě věci, tedy že se jednak ještě nepřenesli přes oddělení procesních a hmotněprávních norem a že stále alespoň částečně vycházejí z materiální procesní teorie, což je stále solidní ostuda. Přeci kniha obsahuje některé věcné nesmysly. Ke dvěma se, s dovolením, vyjádřím. Ten první plně ilustruje, že se učíme jen správní řád a to se všemi jeho vadami (a tedy neděláme správní vědu), druhá ukazuje chabé pochopení autorů, pokud jde o základy jiných právních odvětví. Víte, co je to delegace? Postoupení věci z věcného, ne procesního důvodu. Postoupení pro nepříslušnost je procesní, delegace je věcný institut, řekněme institut "praktický". Proto mne zarazilo, když jsem v knize v seznamu viděl odlišenu "delegaci vhodnou" a "postoupení věci z důvodů vhodnosti", oddělené "delegací nutnou". Omyl, řekl jsem si. Uznávám, §131 SŘ je poněkud nešťastně formulovaný, ale od toho si docentku Frumarovou a její kolegy platíme, aby tohle rozlouskli. Ano, dané ustanovení obsahuje úpravu delegace vhodné (131/2), delegace nutné (131/4) a pak zase vhodné (131/5), ale propojení odstavců 2 a 5 je natolik zjevné, že jej prostě přehlédnout nejde a v textu to autoři jistě upřesní... A vono ne! Oni místo toho institut delegace vhodné propojí s... postoupení pro nepříslušnost! Oni vážně "další důvody" vhodnosti §131/5 propojili s §12! No mě je zle. To už není nic, než nepochopení psaného textu! A ne! Kdo delegaci provádí, fakt není argument pro něco tak absurdního. Fakt jako ne. Point institutů je v tom, že postoupení pro nepříslušnost coby víceméně administrativní procesní úkon přesouvá spis z nepříslušného orgánu na orgán příslušný, kdežto delegací je založena (vzniká!) věcná příslušnost novému orgánu. Jedná se o od sebe zcela odlišné instituty, které prostě a jednoduše nelze spojit. V komentářové literatuře najdete oba pohledy – to ale není argument. Smysl obou ustanovení je jasný a jeho nepochopení svědčí o chabé vědecké práci. A konečně... Ježiši pomoc! Oni si myslí (str. 81 a 82), že svéprávnost člověk nabývá osmnáctým rokem života. To mi visí na krku hodně bezdůvodek. Já jako malý chodil do cukrárny! Jinak řečeno – popsali procesní způsobilost jako binární kategorii (má/nemá), což je volovina, a udělali to proto, že nepochopili civilní právo, podle nějž samozřejmě svéprávnost nabýváme postupně podle rozumové vyspělosti, zletilostí nabýváme toliko „plnou svéprávnost“, tedy zásadně neomezenou. To zde nedošlo pochopení.... celý text

Specifika výkladu práva Evropské unie a jeho vnitrostátní důsledky 2019, David Sehnálek

Davida Sehnálka mám vcelku rád, je to sympatický člověk. Ale jeho stylistika... Juj, já trpěl. Ono tomu nepomáhá ani právo EU, když si čtu o něm, mám většinou taky chuť skočit z okna... Nicméně… Autor v knize poukazuje na některá organická specifika výkladu EU (čili postavení SDEU) a rozebírá metodologické postupy při výkladu jejího práva. Mj. se soustředí na jazykový výklad (jehož pozici po mém soudu pro evropské prostředí silně přeceňuje – v národním právu jsem já vcelku zastáncem jazykového výkladu, je po podle mě silně podceňovaný a zanedbávaný, v právu EU však ztrácí naprostou většinu své relevance), trochu (malinko), na intencionalistický výklad (který dost upozaďuje, já bych ale rád připomněl, že jeho slabiny jsou ještě rozsáhlejší) a nakonec funkcionální výklad (kategorii funkcionalismu směšuje do souhrnného označení intencionalismu a instrumentalismu, to je po mém soudu nekorektní). Dohromady to není špatný text. Je to jen špatné čtení (pro mě). Nabízí vcelku dobrý výběr z judikatury, zabývá se mnoha tématy (včetně evolutivního přístupu k právu, což není právě nejběžnější). Ale zdá se mi textově trochu příliš schematické (autor se snaží o analytické taxonomie, stále dokola, až je to mírně únavné) a při rozsahu snad poněkud povrchní, respektive... celý text

Úvod do teorie občanského práva procesního 1990, Jaruška Stavinohová

Tohle je ve své podstatě dost smutný pohled. Čtete tuhle přes třicet let starou knížku a říkáte si – jak je možné, že v téhle republice je maximálně asi pět takhle schopných procesualistů, ačkoliv za sebou nemají čtyřicet let socialistické retardace práva, ale třicet let úplně demokratického vývoje práva reflektujícího v globalizovaném světě čím dál tím víc i zahraniční úpravu. Macur byl skvělý procesualista. Na jeho úrovni tady u nás jsou Dvořák a Lavický. Blíží se mu někteří další, ale je jich málo. A tak tahle kniha i po třiceti letech nabízí zasvěcenější (a to mnohem) pohled na civilní proces, než vám je schopná dát Wintrova, či Šínová. A to jsou furt ty lepší alternativy. Macur pojímá úvod do teorie civilního procesu jako výklad zásad – on totiž chápe, co to jsou zásady. Že to mj. nejsou pravidla. Tedy, že zásady jsou plány, pro které je posléze možné konstruovat pravidla. Není to naopak, není to „totéž“, je to právě tak. Nu a Macur zde na pozadí základních zásad představuje celou koncepci civilního soudnictví, i s jeho historií (k ní i Lavického Moderní civilní proces) a základní teorií (dnes reprezentované toliko Lavického učebnicí civilního procesu). Neříkám, že je kniha dokonalá. Pojímá kontradiktornost jako zásadu, ne jako definiční znak, což je sporné. Některé věci (zásadu arbitrárního pořádku X legálního pořádku; koncentrace X eventuální) pojímá příliš stručně (byť víc, než kdokoliv jiný), ohledně detailů některých institutů (procesní břemena, pohled na procesněprávní vztah) dnes už taky není aktuální. Ale furt je to lepší než cokoliv, co si kde přečtete od individuí jako je Svoboda. Rozhodně doporučuji vaší pozornosti.... celý text

Žalobní typy ve správním soudnictví: Aktuální otázky 2022, David Hejč

Hm... no jo no... Víte, co já poslední měsíce dělám? Zabíjím čas. Já bych se mihl soustředit na svůj obor, mohl bych si číst právně-filosofické texty o diskursivním přístupu k právu. Mohl bych. Ale ne, já raději plýtvám svým časem na čtení správně-právní literatury, v naprosto zoufalé snaze zjistit, zda na ní něco, někde, nějak nebude zajímavého. Víte jak to zatím dopadá? Většina textu nejen že není zajímavá, ona je vlastně odborně dost strašná. A když se vám joooo zadaří, narazíte náhodou na kus, který „není strašný“. Ano, to je ta nejlepší kategorie. Zde je. Víte dále, co je smutné? Že student, který se dobře naučí civilní proces a přečte si správní řád a LZPS s Ústavou, je schopný dojít k úplně stejným závěrům (snad akorát rychleji), jako řečení odborníci na oblast správního práva a správního soudnictví. Co mi z toho plyne? I tahle kniha je ztrátou času. Na straně druhé – ani jednou tam nepadl takový nonsens, že by ve mně vzplála sebevražedná nálada. Takže kniha rozhodně patří do té lepší kategorie (po bok Frumarové učebnice civilního procesu, Potěšilovy Kasační stížnosti a tak trochu i Hendrychovy učebnice správního práva). Není to moc, ale je to asi to nejlepší, co zde najdete. Za přečtení z knihy stojí v zásadě kapitola o propůjčování forem (jenom deskriptivně, o tématu se člověk jinde moc nedoví, obsahem to zase nic přeborného není), kapitola o dualismu přezkumu správních aktů a konečně kapitola o odškodňování. Zbytek je buď ztrátou času (přezkum normativních aktů, odstranění nečinnostní žaloby), nebo opis zákona (víceméně zbytek). Rozumějte, v právě třech vyzdvižených kapitolách není nic opravdu zajímavého – jsou tam právě ty závěry, které vám už dávno došly, ale jsou to alespoň nějaké kompetentní závěry. Ad 1) Propůjčování forem je tedy zajímavé deskriptivně. Jak k tomu dochází, proč k tomu dochází. Méně už jak a proč a zda vůbec by k tomu docházet mělo – taky to tam je, ale jsou to banální úvahy, které se nedostávají na úroveň fundamentální (ústavy a základních práv). Ale aspoň se něco dovíte. Ad 2) Tady už začíná nepovedená detektivka. Od první strany křičíte kdo je vrah, ale stejně si musíte počkat na konec. I když laikovi (třeba uklizečce se základním vzdělání), řeknete, že zatímco rozhodnutí katastrálního úřadu musíte napadnou podle části páté kodexu civilního kodexu, žalobu proti rozhodnutí úřadu vaší obce musíte napadnout podle SŘS, zakroutí hlavou a řekne, že je to pičovina. Na to nepotřebujete... no nepotřebujete vysokou školu. Ad 3) Další vrah, kterého chytnete po přečtení nadpisu – ano, ano, adhezní řízení mě taky napadlo, děkuji za optání. (Ale pozor, ta koncepční úvaha je opravdu korektní a líbí se mi. Dojem je ale pokažen tím, že jsem ji měl taky.) Nadto mě kniha trochu trápila nezdravou fixací na doby covidových omezení. Obávám se, že je nelze právní teorií reflektovat jako takové – od toho jsou totiž mimořádné, že z nich nelze vyčíst obecná pravidla. Jistě, to období nám ukázalo některé problémy, které je třeba teoreticky uchopit. Na to kniha ale neukázala (a administrativisté obecně neukazují) dostatečné pojmové a teoretické instrumentárium. Dohromady to vlastně není špatné čtení. Ale možná... no... trochu zbytečné no.... celý text

Správní právo. Obecná část 2016, Dušan Hendrych

Nu, učebnice správního práva rozhodl jsem se hodnotit od nejodpornějších zvráceností po ty nejméně špatné. Mohu-li při dočtení (prvním, patrně ne posledním) Hendrycha tyto texty hierarchizovat, bude to patrně vypadat takto: odpornost, na to raději nešahat – Kopecký; Věcně nesprávný, zato prázdný a tudíž plýtvání papírem – Průcha; často tam trochu divný, kompilační a věcně problematický, nikoliv však nechutný – Sládeček; povětšinou korektní a tak již nikoliv špatný, jen nudný pro mizernou kvalitu správní vědy – Hendrych. Skulové učebnici správního procesu pak musím nutně zařadit mezi Průchu a Sládečka, Frumarové učebnici téže látky pak nad Hendrycha, kvalitou se mi zdá nejpřesvědčivější. Nu, takže Hendrych je vlastně vítěz! Není to skvělé? Takhle, jak jsem již zmínil, ono to čtení dohromady furt za moc nestojí. Co šlo opsat ze zákona, to opsali, kde to nešlo, opsali zase poučky teorie práva. Ale musím uznat, doplněna je kniha nejen historickými exkursy (což zajímavé není), ale také vývojem koncepcí a to už je moc zajímavé a tato učebnice to má jako jediná. Takže pokud někdo dělá jakž takž použitelnou teorii (byť z pohledu civilistů a procesualistů je to furt tak trochu trapné a z pohledu mého – právního teoretika v zácviku – je to vyloženě směšné), je to Hendrych. Zároveň se jim podařilo nenaplácat takřka žádné voloviny. Tedy na poměry oboru. Furt moc nerozumí zásadám, furt nejsou schopni dostatečného rozlišování mezi instituty, ale neprasí to víc, než je nezbytné. (Byť "materiální právní moc" považují za následek hmotněprávní, což je tak trochu hloupoučké, vyhází to z materiální koncepce procesu a mentálně se to tak pohybuje někde v polovině 19. století (dobře, k jeho konci).) Nadto je to rozsahem dílo nejrozsáhlejší a občas se z něj třeba dovíte i něco zajímavého. Fun fact – vystudoval jsem odbornou střední školu se zaměřením na právo a veřejnou správu. Už tam nás úplně běžně učili o třech systémech veřejné služby – historickém spoils systému a pak o systému smluvním a karierním. Neuvěříte, ze čtyř vysokoškolských učebnic správního práva jsem se o spoils systému dozvěděl až v Hendrychovi. Je to vtipné? Smutné, říkáte? No vlastě jo! Nicméně – je to prostě na poměry dobré. Zásadně nepochybuji, že až se přečtu Hoetzela, zjistím, že je podstatně lepší (jako je Soustavný úvod Otta lepší, než Winterová či Šínová), to už je ale zkrátka smutný stav naší právní vědy vůbec. P.S. Zapomněl jsem na jednu věc. Chybou učebnice je, že v jinak úctyhodném rozsahu upravuje i správní proces. Který tam jednak nepatří, jednak zabírá místo a jednak je (naopak pro nedostatek místa) naprosto absurdně povrchní. Prosím, prosím, prosím, jestli to čte nějaký student z University Karlovy, řekněte mi, že na správní proces používáte nějakou jinou učebnici. Podle stagu to vypadá, že ne.... celý text

Doplňující výklad smlouvy 2018, Josef Kotásek

Asi je to tristním stavem veřejného práva v české doktríně, v němž se nyní pohybuji a který mi působí bolehlav, tuhle knihu jsem si ale až nemravně užil. Mě to udělalo takovou radost, že jsem byl normálně mrzutý, že musím jít spát a na zbytek se dostanu až další den. Řečeného Jožku Kotáska mám strašně rád. Je to mimořádně vzdělaný člověk, skvělý přednášející, sympatický chlap. Na sadismus směnečného práva s ním nikdy nezapomenu. Tahle knížečka je dalším důvodem pro jeho oblibu. Naše civilistika je mílovými kroky před naší administrativistikou, přeci je to ale doktrína druhé, nebo třetí kategorie. S německou a rakouskou prakticky nesrovnatelná. Tato kniha je toho dalším důkazem – pojednává o tématu v našem prostředí prakticky nereflektovaném, teoreticky dotčeném toliko touto knihou a komentářem Filipa Melzera k OZ. Výklad právních jednání je u nás vůbec trochu zaprášený, k otázkám teoreticky sporným, jako je doplňující výklad, se tedy nemáme šanci konzumně dostat. Ještě ne. Zatím v Německu? No z toho pohledu je smutno. A přeci je to téma velice zajímavé. V našem právním řádu je doplňující výklad kategorií spíše okrajovou a prakticky omezenou. S tím s autorem naprosto souhlasím. Jeho užití vidím osobně možné toliko na žádost stran, nebo jako, jak zmínil autor, výplň mezery v zákoně, který vyplňuje mezeru ve smlouvě. Čili, je nejen nepřekvapivé, že se k němu soudy posud nedostaly, ale je pravděpodobné, že ani nedostanou. Nadto je nutno počítat s kontexty, které autor nevyzdvihuje. Jednak křehkost takového postupu při případnou možnost stran namítat strannost soudu (narušení rovnosti zbraní), jednak efekt ryze psychologický – ono je to celé takové složité a bylo by těžko představitelné, že by se s tím chtěl soudce psát. To nic nemění na zajímavosti tématu a na zábavě skryté v přemýšlení o něm. Nadto se tu něco dovíte o čistících (úplnostních) doložkách a salvátorských klauzulích, takže už jen pro to stojí čtení za čas. Jedna věc je mi líto. Autor úvodem konstatuje, že se jedná o první knihu z řady jeho plánovaných publikacích o výkladu právních jednání. Další díl posud nevznikl. Bohužel tedy nevznikl ani text o výkladu právního jednání jako takovém. I to by na naše právní prostředí jistě mělo dobrý vliv.... celý text

Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře 2002, Zdeněk Kühn

Autorovi této knihy vděčíme za mnohé, dalo by se říci. V relativně ranných fázích naší právní vědy vydal se do steče s její nezanedbatelnou... zanedbaností. Přináší jednak detailnější vhled na to, co je vlastně právo, podle názorů autorů z civilizovaných zemí, jednak racionální filosofický pohled na právo, nutně odlišný od pohledu knappovského. Jedná se nakonec ale o knihu veskrze teoretickou, ne filosofickou. Nadto víc komparativní, než normativní. A nakonec pro dobu svého zrodu již svým způsobem zastaralou. Kniha především nepředstavuje hluboký vhled do myšlení jakéhokoliv autora, vlastní filosofické hledisko teprve ne. Je to spíše kniha pojmologická, než monografická. Představuje diversitu zdrojů práva při nabídce některých základních názorů na ně, povětšinou postavených komparativně ať co do systému (kontinent X anglo-americká tradice), nebo do autorů (pravidelně s pohledem do Polska, ke Dworkinovi, Alexymu. Nikdy nejde od výrazné hloubky. Příkladem tomu buď několika stránkové pojednání o právní diskursivitě. Hlavní náplní práce (a asi je to dobře, protože se v tom směru autorovi daří a on je na to prostě expert) je parně komparace. Autorova příchylnost k americkému právnímu prostředí je patrná a je známá. Kniha není v tomto smyslu jiná a nijak překvapivá. Přeci je to ale dobře. Je dobré mít domácí vhled do ciziny. Nadto vhled citlivý a erudovaný. Posledně jsem zmínil, že kniha již není aktuální. Míněno v tom smyslu, že její části máme již pojednány kvalitněji. O dějinách právního myšlení napsal vynikající dílo Sobek, o mezerách v právu Melzer, o metodologii minimálně Hlouch. Jejich knihy jsou jednoznačně preciznější. Autor ostatně udělal některé vyložené chyby. Příkladem buď ne zcela jasné pochopení právního pozitivismu; uznání skutkově komplikovaných případů jako hard-cases a podobně. To prostě není korektní. V tom smyslu se obávám, i při vší úctě k autorovi a jeho zásluhám, že toto dílo je již spíše věcí minulosti. Dnes se k ní vracet již patrně nemá smysl.... celý text