Set123 přečtené 789

Úvod do analytické filosofie 1992, Jaroslav Peregrin

Osobně preferuji primární literaturu před tou sekundární. Originální text zkrátka ponechává čtenáři možnost jej pochopit, ne se jej jen naučit. Porto jsem strašně rád, že valnou část článků, které Peregrin v knize cituje, měl jsem možnost číst již před ním samotným. Na straně druhé – člověk si má své znalosti neustále testovat, osvěžovat, propojovat a prohlubovat. A musím říct, že na úrovni přehledu, jakéhosi historického okénka, je tato kniha naprosto precizní. Peregrin je neskutečně sympatický člověk, jehož dílo má svůj charakter. Jeho stylistika je poznamenaná jím, jako osobností. Jeho přemýšlení je vlídně kritické a strašně chytré. Kniha proto nabízí nejen velice dobře vystižený základní přehled vývoje analytické filosofie na poli jazyku, nabízí i kritiku jednotlivých autorů. Je to nejkomplexnější kniha, co si můžete přečíst? No bodejť, že ne. To po stech stránkách asi ani nelze chtít. Na straně druhé, jestli jsem někde viděl srozumitelně vyložené Fregovo Pojmové písmo a Wittgensteinův Traktát, bylo to rozhodně tady. Rozhodně to za přečtení stojí, ať jako úvod, nebo jako doplnění. Je to vynikající kniha.... celý text

Základy ekonomie 2002, Jiří Blažek

Jsem až překvapen! Ona je to vážně dost dobrá kniha! Patrně je to tím, že ekonomii moc nerozumím, mé hodnocení v této věci je tak jen omezeně relevantní. Ale přeci se mi zdá, že je to poměrně obsáhlá kniha (byť stále pouhý úvod, takže velice stručná). Jistě, do značné míry povrchně, ale přeci čtenáři předá poměrně stravitelným způsobem kvalitní základní (do značném míry snad až slovníkový) přehled ekonomických kategorií. Pokud od knihy toto čekáte (a pokud studujete práva, tak to čekáte), je to kniha pro vás.... celý text

Teorie a realita právní interpretace 2011, Lukáš Hlouch

Jsem až překvapen. Vynikající kniha! Kvalitou, pokud jde o literaturu řadící se výhradně k právní metodologii, lze ji řadit po bok knihy Melzerovy, je to tedy opravdu nadprůměrný výkon v našem prostředí. Na poli právní hermeneutiky je to unikátní počin, zabývá se jí snad nejdetailněji. Jistě, je to patrně nejoblíbenější autorův obor, není se čemu divit. Kniha však rozhodně nezůstává jen u ní. Vedle Sobkova působení snad nejdůsledněji rozebírá Habemasův a Alexyho pohled na diskursivní teorii. Už to obé by patrně stačilo k zařazení knihy k předním kouskům české metodologie. Autorův teoretický rámec je však širší. Velice detailně (na poměry) rozebírá některé vůdčí prvky v moderním myšlení (mj. o jazyce), které hýbou nejen českým právním diskursem (potud, pokud je například de Saussurova práce mezi právníky známá), čímž si zakládá mnohem silnější fundament, než je u nás typické. Zmíněný Melzer například úžeji vychází z germánského myšlení o právu, Hlouchův pohled je v této věci podstatně širší. Sobek zase vychází důraznější z analytické právní tradice, kontinentální myšlení přinesené důsledněji Hlouchem je tedy osvěžující. Jedná se vlastně o opravdu sympatickou syntézu náhledů na právo která je informačně silná. Jistě, nemusím souhlasit se vším. Některé hranice mezi interpretačními metodami bych načrtl jinudy, vcelku zásadně se mi nelíbí představa „nadstandardních“ interpretačních metod – eurokonformního výkladu apod. Problém mohu mít s interpretačním „testem správnosti“. Budiž to však označeno za poměrně marginální rozdíly. Markantním rozdílem je snad celkově jinudy zaměřený směr uvažování o právu mezi mnou a Hlouchem, to ale v tomto případě nemůže být překážkou kladného hodnocení knihy. Ta je totiž zkrátka vysoce kvalitní. Abych byl důsledný, čtenářsky je, hádám, poměrně náročnější. Hlubší teoretický základ ji činí méně čtivou, než tu Melzerovu – což vychází i z Hlouchova širšího záběru, zdroj myšlení ji pak v některých částech dělá méně přehlednou pro čtenáře, než jsou díla Sobkova. To je ale celkově rozdílným stylem, není to její vada. Sakra, jak mě je líto, že ji nemám doma…... celý text

Sociologické aspekty veřejné správy 2019, Miloš Večeřa

Kniha s až imbecilně špatným názvem, asi tak bych to postavil. Pojmenujete-li v nerozvážnosti svou knihu jako "Sociologické aspekty" něčeho, nezbytně tím ve čtenáři vzbudíte představu o multidisciplinaritě takového textu – v tomto případě jako souběh sociologie, správní vědy a vědy správního práva. Pokud pak doručíte učebnici právní sociologie pro začátečníky, nezbytně se trochu ztrapníte. Tím víc pak, není-li to učebnice přílišné kvality. Pominu-li fakt, že je neuvěřitelně stručná (což asi být má) a některé kapitoly zaberou tak normostranu textu, je tu větší problém. A je osobní, to nepopírám. Tak ale co, knihu hodnotím já. Při veškeré úctě k profesoru Večeřovi, který je hlavním autorem knihy, neměl by už nic psát. Pro ilustraci. Na brněnských právech nás v ročníku studovalo prvý semestr myslím něco přes pět set. Víc než polovina osazenstva byla pak tvořena slečnami. Dovedete si představit, jak ten skupinová chat vypadal v okamžiku, kdy profesor začal vypouštět debilní sexistické vtipy a povídat nám, kterak jsou muži ti strašně racionální a ženy jsou uzpůsobeny spíše tomu starat se o děti? Upřímně? I mě z toho bylo špatně. Nejenže je to nesmysl, to by člověk pochopil, ale je to navíc nechutný nesmysl. Toho se Večeřa dopouští i v tomto textu. A jeho názorové spektrum (však cituje Kellera, bože můj) je vůbec podivné. Strašně mě baví jeho apodiktické tvrzení, že si dnes s liberálním limitem svobody zakazujícím nám škodit jiným, nevystačíme. Proč? Jak na to přišel? Co je relevantní náhrada? Neřekne. Ale Mill byl idiot (kecám, ani tak povrchní argument text neobsahuje). Jasně. Zmiňovat jeho nepochopení postmoderny, multikulturalismu a problematice migrace vůbec, to už snad nemá smysl. Je ale zajímavé, že se dozvíme jaká je to strašná hrozba ta migrace (protože migranti nejsou ochotní nechat se přeformovat naší kulturou, svině jedny nevděčný), ale o nacionalismu ohrožujícím samu podstatu demokracie, o tom neřekne ani slovo. Nadto se mi jeví zbytečné rozsáhlé povídání o sociologickém výzkumu (čtenář se stejně prd doví, když takový výzkum bude chtít provádět, sežene si informace jinde). Ani Štepáníková to nezachraňuje. Její povídání o Weberovi je jistě zajímavé, potenciál ale nevyužitý. Pro problematiku neurčitých právních pojmů to platí dvojnásob. Asi je to celkem neškodný slovník sociologie, ale to je tak všechno, co to je.... celý text

Komentář k vybrané judikatuře soudního dvora EU 2021, David Sehnálek

Dohromady celkem příjemný krátký rozbor některých důležitých rozhodnutí SDEU. Jistě, zbytečně velkou část textu zabírají rozsáhlé citace judikatury – což by jistě nevadilo, kdyby nebyly ocitované kurzívou a jejich čtivost díky tomu faktu rapidně neklesala. Některé komentáře by snad mohly být rozsáhlejší, některá judikatura by rozhodně měla být projednána samostatně, nejen v „související judikatuře“, mj. asi Costa vs. ENEL a Francovich vs. Itálie. Dohromady tomu ale nic moc dalšího vytknout nelze. Jedná se (s drobnou (trochu) výjimkou ochrany lidských práv) o obecnou část evropského práva, zvláštní část měla být rozebrána samostatně v jiné publikaci. Vzhledem k obdrženému honoráři za tuto knihu se však autoři rozhodli na druhou resignovat. Což je jistě smutná ukázka toho, jak je naše vědecká práce hodnocena... No jo no...... celý text

Čarodějky na cestách (limitovaná sběratelská edice) 2021, Terry Pratchett

Zaboha si nevzpomenu kterou to Zeměplochu jsem četl první. Byla to buď Barva kouzel, Těžké melodično, nebo Čarodějky na cestách. Myslím, že to bylo Těžké melodično, ale kdo ví. Každopádně je fakt, že jsem posléze vzpomínal jen na jednu z nich, třebaže i z Melodična si pamatuji mnoho obrazů. Čarodějky ve mně zanechaly nejvíc. Trvalo víc jak šest let, než jsem se k nim dostal znovu. A je to naprosto fantastické. Ta kniha je opravdu precizní, je skvělá v každém ohledu, nic v ní není navíc. Každá jedna věc, informace, náznak, se posléze v příběhu vrátí. Autorova poznámka pod čarou se posléze připomene, informace o Bábi Zlopočasné je právě ta důležitá, aby dovedl čtenář nakonec pochopit konec a bez právě té informace ho pochopit nemůže. Dochází k ohromnému rozvoji postav. Na jeho pozadí ale zároveň dochází ke hře mnoha témat, která jsou strašně těžká a závažná, ale tak skvěle a lehce uchopená, že se prakticky jakýkoliv jiný autor může jít zahrabat. U téhle knihy můžete v jeden okamžik plakat smíchy, v další jen strnule hledět na papír. Je to krásné, být po čase ve světe pohádek. Je to krásné, být po čase ve světě pohádek? Následující část obsahuje spoiler. Celý text chápu primárně jako poctu Tolkienovi. Soudné sestry se klaněly Shakespearovi, Čarodějky na cestách se klaní Tolkienovi. Překvapuji vás? Obhájím. Tolkienův patně nejvýznamnější text je „O pohádkách“. Ne Pán prstenů, Silmarillion, ani Hobit. Je to kratičká esej O pohádkách. Autor v ní presentuje svoje, specifické a neočividné, pojedí pohádek, z něhož plyne, že i jeho Pán prstenů je ve skutečnosti pohádkou, jeho Silmarillion je pohádkou. Celý svět Ardy je Férií. Pohádky v Tolkienově pojetí nemusí být veselé. Musí být kouzelné. A to je zde dokonale splněno. Celá kniha přitom je přitom konstruována tolkienovsky. Do rukou nejslabšího člena se dostane magický artefakt, jehož pomocí je třeba zabránit čemusi hroznému. Předmět po dlouhé cestě protagonistů končí vhozen do zapomnění. Tragédii je zabráněno. Po cestě jsou naše hrdinky vyzbrojeny kouzelným chlebem, schopným jednoho sytit po dlouhá léta. Plují po řece v lodičce, kterou dostaly od kouzelných bytostí, jsou přitom sledovány... To jsou nejočividnější odkazy. Do toho je přimícháno mnoho klasických odkazů. Tolkien používal náboženskou symboliku. Pratchett klasické pohádky. Opravdu klasické, grimmovské. Tolik estetika. Obsah je samozřejmě plně Pratchettův. Xenofobie, místy rasismus, střetávání kultur. Ale také motivy rozporu mezi mladší a starší generací, změnou pracovních postupů, nekontrolovanou energií a klidnou silou. Z velké části je ale text, a zde není tak zábavný, o to je silnější, o identitě, sebeidentifikaci a sebedeterminaci. Je o svobodě a o vůli. Člověka musí mrazit, musí mu být až špatně, hledí-li na rozpolceného vlka, za nějž bylo rozhodnuto, jaký bude, aniž by takový mohl být. Vlka, který velice nepohádkově volí sebevraždu, aby nemusel pohádkově trpět. Celým závěrem se Genova nese v duchu páchání dobra a nucení ke štěstí. A je to opravdu strašně silné. Já jsem z té knihy opravdu unešený, miluju každý jeden její moment. A rozhodně nejen proto že Silver sežere upíra! Je to prostě dokonalé a já jsem do toho zamilovaný…... celý text

Historické základy novodobého práva soukromého 2001, Valentin Urfus

Na českých právnických školách se stále vyučuje římské právo. Nic proti tomu, ono se to hodí. Tedy, hodilo by se to, kdyby se učilo kvalitně, což se bohužel nedělá. Stojím za tím názorem, že samostatná výuka materie římského práva je k ničemu. Co si člověk náhodou opravdu zapamatuje, zapomene dřív, než se to začne učit v aktuální právní materii. Hmotě římana by prospělo, kdyby byla vyučovaná v úvodních přednáškách samostatných předmětů. Když už chceme učit systematiku římského práva, je pak podle mě zbytečné to roztahovat na dva semestry. Právo rodinné a upřímně i právo dědické ve značné míře, jakož i římský proces, je dnešnímu studentovi látkou cele zbytečnou. Říkám jeden semestr. Druhý semestr by se měl věnovat něčemu důležitějšímu – recepci římského práva. Této oblasti se na našich fakultách věnuje po jedné přednášce. Přitom je to recepce, která římské právo skutečně zformovala. Slovy klasika, římští právníci byli vnikající praktici, ale jen velice průměrní teoretici. Tato kniha představuje recepci asi v nejlépe, pokud jde o dostupné alternativy. Rozhodně tedy stojí za přečtení, osobně bych se nezdráhal říct, že si z ní člověk odnese stejně, ne-li víc, než z klasického KUSu, protože recepce ve skutečnosti je víc, než hmota. Netroufl bych si o knize říct, že je dokonalá. Je psaná poněkud staromódním způsobem, je strašně upovídaná, repetetivní až hanba (autor poznatky neustále recykluje, hlavně u glosátorů a komentátorů – což je na straně druhé nejzajímavější část učebnice). Snad by si látka zasloužila trochu větší propojení (charakteristika školy, představitelé, i intelektuální dědictví jsou vždy vykládány víceméně samostatně a tedy nedostatečně provázaně), hlavně by to chtělo podstatně víc prostoru věnovat reálnému přínosu školy, hlouběji se dostat do jejich metodologie a proměn jednotlivých institutů. Platí, že kniha na 120 stranách pokrývá intelektuální vývoj od jedenáctého, do 19. století, očividně tedy dost podrobná není. Ale je to víc, než dostaneme jinde. Pro srovnání, sáhnout lze po asi nejlepší učebnici římského práva u nás – tedy po Heyrovského Dějinách a systému římského práva, kterážto kniha recepci věnuje asi 20 stran. Nabízí se také Sommerovy Prameny soukromého práva římského, zde naleznete asi 30 stran. Urfusovo pojednání tedy favorizuji.... celý text

Základy správní vědy 2014, Soňa Skulová

Jelikož se blíží zkouška ze správního práva, rozhodl jsem si doprojít texty, které se mi tak nějak ukrývaly v počítači. Mezi nimi i tento úvod do veřejné správy. Text je to poměrně krátký a, upřímně, nijak zvlášť zajímavý. Obsahem to nakrásně není o nic moc lepší, než teorie práva. Nic proti teorii práva, ta to má za úkol. Ale správní věda není teorií práva, pravda? První relevantní neteoretická informace přichází na straně 63! Druhá polovina knihy je už naštěstí trochu úžeji zaměřená – za to je ale tak neuvěřitelně stručná, že to dohromady snad k ničemu dobrému být nemůže. Ale ještě k předešlému tématu, opravdu nevím proč mají učebnice v našem prostředí potřebu neustále opakovat banality na úrovni právní propedeutiky. Buď si myslíme, že čtenář je kompetentní a po knize o specifickém právnickém oboru nesáhne, pokud právní propedeutiku nemá už za sebou, nebo si to o něm nemyslíme a opakujeme stále dokola ty samé banální informace, které zabírají vzácný prostor a navyšují nejen netrpělivost čtenáře, ale také cenu publikace, aniž by se přitom zvýšila její hodnota. A to jako pardon, ale já preferuji první variantu. Z trapných keců o tom, co je to to veřejné a soukromé právo v pohledu teorie zájmové, mocenské a organické, si prvočtenář stejně nic neodnese, je mu to tudíž k ničemu, zato čtenář zkušený tyto informace již má a… nu je mu to tudíž k ničemu! A propos, je to navíc až vulgární primitivizace látky. Jestli si autorstvo myslí, že o dualitě práva zvládne něco relevantního říct na stránce a půl, samo patrně látce nerozumí. Nebo se ponižuje. Problémem publikací tohoto typu je samozřejmě již zmíněná stručnost. Opět, problematika profesní etiky je tu redukována na pár stran prázdného plácání. Je toho čtenáři mnoho sděleno, ani jedna informace však nemá hloubku. Memorovat si banality by přitom nemělo být čímsi kýženým naší akademií. Podstata akademických pracovníků je jejich (domnělá) schopnost propracovat témata do hloubky. Proč to tedy po nich nepožadujeme v jejich textech? Klasickým příkladem, který mě už ale vážně úplně sere, jelikož se opakuje nejen v obdobné publikaci Hendrychově, ale i v učebnicích správního práva, jsou zmínky o historických kameralistických a policejních studiích. Autor napíše: zkoumání veřejné správy se začíná kameralistikou, resp. policejní vědou v období tzv. Bachovského absolutismu“. Tím se předané informace vyčerpaly. Když už máme tuhle dementní potřebu doslova všude cpát v zásadě nerelevantní historickou informaci, dělejme to alespoň pořádně! K čemu to je? K čemu je mi do smrti si chca nechca pamatovat policejní vědu a kameralistiku, když doslova nikdo není schopný vysvětlit jejich podstatu? Rýpavým povzdechem je, štve-li mne citace K. Poppera na str. 176, která ukazuje naprostou neznalost autorů v oblasti filosofie jazyka a jejich neomluvitelnou bagatelizaci slov v právu. Na straně druhé... Obsahem je kniha vlastně stejná jako ta Hendrychova, jelikož se však neomezila na jednoho jediného autora, naopak ji sepsal široký autorský kolektiv, je poněkud různorodější a lépe stravitelná. Informace jsou méně nepřehledné a stylistika je živější. Nadto kniha podle mne působí přesvědčivěji, nemusíme se totiž smířit s tím, že jeden geniální pan profesor je největším odborníkem na všechno. Takže je to podle mě vlastně o trochu (byť zanedbatelně) lepší kniha.... celý text

Filosofie práva 2012, Pavel Holländer

Píše-li někdo komentáře (recenze) na knihy již v poměrně nízkém věku, musí se smířit s případnou korekcí (revisí) svých předešlých názorů, třebas už jen proto, že prostě a jednoduše neměl dříve dostatek znalostí. Tak zde. Níže je dán můj komentář z doby, kdy jsem sotva začínal s právní filosofií. Nebyl jsem zkrátka dobře schopen hlubšího kritického pohledu na autorův text. Nebudu se tu rozepisovat tak jako v předešlém komentáři. Toliko obecně lze však konstatovat: Při čtení knihy si můžete připadat hloupí, protože ne a ne pochopit, co to tam ten moudrý pan profesor píše. Posléze, když pochopíte (a to rozhodně ne na základě této knihy), zjistíte, že text nedává smysl ne proto, že vy byste byli hloupí, ale protože autor nerozumí tomu, o čem píše. Holländer neprosto nechápe vývoj právního positivismu a jeho hlavní, opravdu stavební, teze. Není schopen pojmout, že to byl Bentham, kdo udělal nejvíce pro rozvoj kritické právní vědy a jeho práce byla pro spravedlnost v právu podstatně důležitější, než Radbruchův blud, který nakrásně vychází zase jenom z nedostatku chápavosti jeho autora. Holländer nerozumí metaetice (nebo alespoň v ničem neukazuje, že by o ní cokoliv věděl) a ani etice. Hapla má jistě pravdu, pozastavuje-li se nad tím, že v očekávání kritiky utilitarismu (která je u Holländera jistě patrná), lze snad očekávat argumentaci (ne snadnou, jelikož utilitarismus je s deontickou etikou jednoznačně nejsilnější teorií, která je v praxi neprůrazná – volbu mezi ní a deontickou etikou činíte na základě osobních preferencí, ne silnějších argumentů), nikoliv naprosto imbecilní odkaz na Dostojevského a Dürrenmata. Naprosto absurdní je neustálé opakování Hume-Jörgensonovo dilema. To neexistuje. Nikde na světě se o takové blbině nedovíte, jen v této knize. Mj. proto, že Hume byl emotivista, který nevybudoval své tvrzení z Pojednání o lidské přirozenosti, na základě logiky, byť je tak dnes často interpretována. Co však hlavně, zatímco Hume říká – nelze normy odvodit z faktů; Jörgenson říká – normám nelze přiřadit pravdivostní hodnotu, proto s nimi standardní výroková logika nemůže pracovat. Tato tvrzení nemají dohromady mnoho společného. To, že Höllander obhajuje hloupost Radbrucha, už je jen trapná záležitost, u které se lze snad jen červenat. K tomu můj komentář k "O napětí mezi účely práva". K jeho hloupé kritice L&E viz například "Ekonomický přístup k právu", autoři ji nastínili velice dobře. K tomu připojte naprosto strašnou stylistiku a neschopnost předat uceleně jakoukoliv myšlenku. Knihu můžete v zásadě zahodit.... celý text

Právo, literatura a formování státoprávní identity první republiky 2023, Markéta Štěpáníková

Radost jednou za čas narazit na opravdu hodnotnou právní publikaci (v tomhle státě), tím pak spíše v oboru, který je sále poněkud zanedbávaný a v němž když už něco vyjde, vypadá to kolikrát jako Právo v kontextu umění, filmu a literatury. Tedy bídně. Toto je skutečně zajímavé čtení, které do českého právního a státoprávního kontextu přináší něco nového. Je to dokonalé? Není. Šmarja ne, původně jsem tomu ani nedal pět hvězd. Ale v poměru je to natolik výrazně kvalitnější, než je obvyklé, že si to tu stovku prostě zaslouží. Autoři přináší pohled do historie (první, hermeneutická, perspektiva), na socio-právní fungování Rakouské monarchie a předně první republiky (druhá, sociologická, perspektiva) prostřednictvím literatury (třetí, Law and Literature, perspektiva) a kritické studie (čtvrtá, Critical Legal Theroy, perspektiva). Je to tedy publikace multidisciplinární v tom nejlepším smyslu. Není to jako publikace shora zmíněná, která obsahuje různé pohledy, ale nikdy organicky propojené. Tento odborný text opravdu dobře propojuje různé pohledy a nastavuje tak v našem prostředí vskutku ojedinělý pohled na právo. Osobně jsem měl to štěstí, že jsem si na fakultě prošel výukou předmětu právo a umění v době, kdy Markéta Štepáníková na této publikaci pracovala. Mnohá probíraná témata jsem s ní tedy mohl diskutovat osobně, leckterá jsem s ní diskutoval nad rámec této publikace. Velice jsem se těšil na její vydání, teď jsem se k ní konečně dostal. Probírá mistrně prvky Law in Literature nejvýznamnějších literárních děl naší národovecké minulosti, počínaje (a to je vynikající!) Rukopisy, přes Mrštíky, Preissovou a Haška, k Čapkovi. U tohoto jednoduššího vztahu práva a literatury nezůstává. Nelze asi tvrdit, že by se kniha nějak zásadně dostávala na pole Law as Literature (ale teky trochu, právě kritickým pohledem), minimálně se sociologickým pohledem na vývoj práva dostává k normativní kritice naší kulturně-právní základny. A to je strašně užitečné. Jak říkám, kniha není dokonalá a já si na to nebudu hrát. Zmínění probíraní autoři jsou skvělí, není to ale jistě úplný přehled nutný pro kompletní formování naší kultury. Člověk by asi čekal více obrozenecké literatury mimo okruh ženské otázky. Ta je pro náš vývoj důležitá a je pro nás do značné míry specifická, ale není jediná. Autoři ostatně připomínají, že jakkoliv byla ženská otázka s národní úzce spojena, národní téma mělo přednost. Nějací Nerudové by se prostě hodili. Ani pro jednotlivé spisovatele neudělali autoři maximum. Pro Čapka například chybí poměrně zásadní část – Hordubal, který nabízí neuvěřitelně silný pohled na právo a který je pro obsah této knihy velice významný (podle mě). Nejméně zajímavá se mi jeví kapitola třetí, téma přechodové. Hašek. Tedy pozor, Hašek mi ani tak nevadí (třebaže interpretace Švejka není úplná, vedle hlupáka a chytráka, chybí nám Švejk zloduch), vadí mi některé (asi ideologicky mi vzdálené, pravda) poznámky. Jednak (a to asi není významné), mi dost vadí zmínky o anarchistických buřičích, což o zmíněné skupince autorů vůbec nic nevypovídá a nemá smysl takové označení používat. Ale budiž. Co mi ale vysloveně vadilo, to je úvodní odstavec o tom, kterak je literatura produktem své doby a autora. To je jistě pravda a tento pohled splývání horizontů má jistě svou hodnotu (hermeneutická perspektiva), přeci je to pro mě nejméně zajímavá vlastnost literatury. Vadí mi tedy její zdůraznění. A jistě, kniha není dokonalá ani stylisticky. Výše jsem už naznačil, že poznatky pocházející, dejme tomu, z Čapka, nejsou konfrontovány s jinými autory, ať afirmačně, či negačně. Ostatně mají autoři asi pravdu, že je Čapek svým způsobem nejlepším reprezentantem prvorepublikového pohledu na právo a stát, umělecky nejsilnější nicméně jistě byla naše avantgarda a její pohled je přitom dosti odlišný a v knize mi chybí. I při těchto výhradách je kniha prostě vynikající. Čte se dobře, svižně, přináší čtenáři zajímavý pohled na a) literaturu našich dějin, b) právo, c) stát. V našem prostředí je zkrátka zcela raritní a dovedu si představit, jak nesnadné muselo být dovést tento projekt do stavu, v jakém je. Není to stav naprosté perfekce. Tím není ale méně brilantní pro naše prostředí.... celý text

Právo v kontextu umění, filmu a literatury 2020, Petr Agha

Disciplína Law and Literature u nás, pravda, nemá dlouhou tradici, ale něco už se na jejím poli vybudovat stihlo. Nejvýznamněji se o to svými odbornými publikacemi, monografiemi i články, zasloužil asi Martin Škop. Neméně úspěšné úsilí vyvíjí samozřejmě i Markéta Štěpáníková a také Terezie Smejkalová. Tedy Brno. O tom viz třeba článek zmíněných autorů "Právo a literatura: brněnská spojení". Praha se také snaží. Nu, ale jaký je úspěch? Snad toho příliš nepřehlížím, tvrdím-li, že tato zde probíraná je druhá významná publikace v oboru z Prahy. První je, a asi stejně kvalitní..., Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků. Ta byla budovaná vlastně ryze na bázi Law in Literature (Tedy takovém dětském snažení popsat kterakže to o právu psali různí spisovatelé.), což je jednak starší, jednak jednodušší větev Law and Literature. Law as Literature zůstává Brnu. I nadále. Tato kniha se k Law as Literature rozhodně neblíží. Na první pohled se snad může jevit sofistikovaněji, než výše zmiňované pražské Zrcadlo, ale je to jen klam. Ono je totiž vůbec na pováženou, zda do oboru Law and Literature patří. Podivejte se, kniha obsahuje nějakých sedm článků. Dva patří Urbanovi, přičemž první se zmohl tak maximálně na popis děje Jak zabít ptáčka, jinak je to spíše sociologické povidání o americkém jihu s šokujícím závěrem o tom, kterak nás literatura kultivuje. Druhý pojednává o porotním systému (kde se vlastně autor zmůže už jen na chabé zmínky o Dvanácti rozhněvaných mužích, s literaturou nemá už nic společného. Dva články jsou Koskovy. První, o judaistických interpretacích Kafky, je jistě velice zajímavý, zase v něm ale není právo. Snad obecně normativní systémy, upřímně ale spíše normativita náboženská, který je na právo nikoliv nepřenositelná, ale přenositelná jen částečně. Další pak pojednává (a to je konečně zajímavé) o vztahu morálních a právních soudů. Ale zase tu není žádná literatura! A ne, zmínka o pár literárních dílech úvodem opravdu z článku netvoří příspěvek v oblasti Law and Literature. Zbývá Ondřejková, se kterou bytostně nesouhlasím, ale alespoň to opravdu je o právu i literatuře. Pak je tam Agha. Oba články nesmírně zajímavé, Největší sen člověka je ale s uměním spojen spíše dost nahodile. Nakonec o článku o Houellebecqovi lze snad s klidem konstatovat, že to je opravdu dobý reprezentant oboru. Takže neproblematicky Law and Literature reprezentují dva články ze sedmi. Mohli byste říci, i z názvu knihy plyne, že jim jde spíše o Law and Humanities, tak tam prostě budou jiné kulturní oblasti. Nu dobře, ale z toho musíme exkludovat sociologii, historii i politologii a filosofii, tyto obory představují svébytné náhledy na právo, nelze je řadit do Law and Literature. Architektura? Hudba? Výtvarné umění? Tanec? Těch se příspěvky nedotýkají už ani imaginativním náznakem. Ne, nejblíže jsme filmu a literatuře. A ani těm nejsme moc blízko. Tato kniha prostě do oboru Právo a literatura snad vůbec nepatří. Co tedy divákovi dává? V případě Urbana nic moc, první článek pokračuje v Radbruchově misinterpretaci právního pozitivismu a ukazuje poměrně zásadní nepřesnosti v autorových znalostech právní filosofie, ten druhý pak vlastně neříká nic. Na první pohled se staví jako obránce porotního systému, to je však na několika místech negováno, takže si nejsem jist, co si z něho nakonec odnést. Strašně zajímavé jsou oba články Koskovy a rozhodně stojí za přečtení. Ten první je ale nikoliv neproblematicky reduktivní, pokud jde o interpretaci Kafky (tím není méně zajímavý), ten druhý je čistě historickým exkursem ke genocidě Arménů. I to je jistě zajímavé. Aghovo povídání o Houellebecqovi, kterého čte optikou Marcuseho, je jistě zajímavé (třebaže si myslím, že jednak není objektivní (sexuální revoluce v prvé řade pomohla k regeneraci mentálního zdraví několika generací lidí, pro něž byl sex tabu, z něhož bylo potřeba vyzpovídat se a kát se), jednak podle mě milně střílí na postmodernu (ačkoliv je problém spíše pohrobkem modernity). Druhý jeho článek je jen trochu povrchní úvahou o lidskoprávní regulaci AI. Poslední nám zbývá Ondřejková, která opravdu předvádí zajímavou argumentaci Law in Literature, bohužel dochází k dosti odpudivému závěru. Snad poprvé jsem zde někoho viděl obhajovat legalizmus, v tom smyslu, že na právnících argumentujících etikou je snad něco špatného, protože porušují právní stát. Což je tedy podle mě úplně absurdní. Autorka se pokusila v úvodu článku vybudovat si štít, že to, co píše, samozřejmě neplatí pro zločinecké státy. Takže soudce si smí posoudit, zda je stát zločinný a tedy vlastně vůbec neprodukuje právo, ale posoudit si morálnost jednotlivého rozhodnutí, to by nešlo? To je snad ještě o něco imbecilnější, než samotné myšlení Radbruchovo. Čili, něco zajímavé je, něco je podle mě odpad, něco prostě není zajímavé. Jelikož se autorům nepodařilo strefit ani do oboru, nelze podle mě knihu hodnotit nijak zvlášť pozitivně. Abych se vrátil k úvodu této recenze. Zmínil jsem tam produkty vycházející z Brna. Poslední vydaný je text Markéty Štěpáníkové a Ondřeje Glogara "Právo, literatura a formování státoprávní identity první republiky". Komparujeme-li tento neuvěřitelný počin, který ukazuje význam literatury pro státnost jako takovou a zdůrazňuje tak propojení literatury, práva a státu na existenční úrovni, se zde přítomným výborem, zjišťujeme nezbytně, že vlastně není moc o čem mluvit. To je práce na tak jiné úrovni, že by se kniha Právo v kontextu umění, filmu a literatury, měla někam zahrabat.... celý text

Právo a vášeň 2012, Martin Škop

„Pojem „právo“ nelze snadno popsat, či definovat. Jedná se o multidimenzionální fenomén, který musí být zkoumán ve více rovinách, respektive aspektech.“ To píše Aleš Gerloch ve své Teorii práva. Má bezesporu pravdu, ať si o něm samotném myslíme co chceme. Někdo by jednodušeji použil termínu polysém, ale to je vedlejší. Pokračuje výčtem různých pohledů na právo. Nu a tato kniha (ač nejen tato kniha) se nám snaží poskytnout další náhled. Náhled na právo jako jazyk, jazyk sui generis, se svým specifickým setem kódů a pravidel. Jedná se, myslím, o nejrozsáhlejší text zabývající-se touto problematikou v českém jazyce a autor je jednoznačně, pokud mne mé chabé znalosti neklamou, nejvýraznější postavou daného směru v českém prostředí. Nechci tím nijak upozadit například doktorku Štěpáníkovou, či Smejkalovou, případně další, které neznám. O čem tedy publikace je? V prvé řadě o vztahu práva a umění, respektive o právu coby umění. Konkrétněji se pak zaobírá hlavně vztahem práva a literatury (tedy směrem Law and Literature, potažmo odvětvími tohoto směru Law as Literature a Law in Literature), dílčím způsobem vztahem práva a hudby (ne, nelžu) a nakonec též vztahem práva k filmu, respektive sdělovacím prostředkům (třeba Matrix tu potkáte). Z výše napsaného je vám nejspíše patrné, že se v textu setkáte s lidmi jako je Jean Baudrillard, Ronald Dworkin, Roland Barthes, či, co já vím, Michel Foucault. To je fakt. Na straně druhé narazíte v hojné míře také na Kafku, méně pak na Čapka, ale i na Dostojevského, či Camuse. A přes to, zdůrazňuji, je to jedna z nejčtivějších odborných publikací, které se mi zatím dostaly do ruky. Už to samotné by o knize mohlo lecos vypovědět. Další, co vyplývá, doufám, z výše napsaného je, že de facto hlavním tématem knihy není nic jiného, než interpretace. Tohle slovo dokáže, myslím, leckomu umrtvit mysl, ale ve skutečnosti je to téma nejen zajímavé, ale v právu také krajně důležité, možná dokonce nejdůležitější. Když dojdeme ad absurdum, můžeme říct, že kvalitní legislativa je nevýznamná oproti kvalitní interpretaci. Se správnou interpretací dokážeme z mizerné normy udělat ledacos, ale špatnou interpretaci ani kvalitní norma nezachrání. Je proto dobré hledat další a další náhledy na interpretaci práva. To je ostatně důležité poselství nejen autora, který se dlouhodobě snaží očistit dobré jméno jazykového výkladu, ale i poselství celé právnické fakulty Masarykovy univerzity. Když jsem nastupoval na fakultu, ptala se mě maminka, zdali mi k něčemu budou ty stovky přečtených knih teď, když nastupuji na práva. Tvrdil jsem tehdy, že přímo možná k ničemu, ale reálná hodnota je jistě i v právu zuživatelná. Když jsem toho času narazil na první články o hnutí Law and Literature, byl jsem spokojený. Tato kniha mne činí šťastným. Je to skvělá publikace, kterou rozhodně má smysl číst a která nabízí další témata k rozboru. Například vztah práva a filmu je tu spíše nastřelen. Člověk má rozhodně co z jejího čtení získat. A pokud snad i ne, při nejmenším je to celkem prča. Docent Škop je garantem předmětů Teorie práva. A hádejte, z čeho si v knize několikrát dělá prču? Áno, uhodli.... celý text

Ekonomický přístup k právu 2015, Jan Broulík

Ona je to tedy taky spíše taková brožura, než nějaké rozsáhlé pojednání. Tím však není méně kvalitní. V českém právu se člověk sem tam o L&E někdy něco kusého dočte, komplexních pojednání je však poskrovnu. A i tam kde jsou (Ekonomická analýza civilního práva od Fryštenské), nestojí to pravidelně za mnoho. Zde přítomní autoři však tématu rozumí a je to na nich vcelku vidět. Vyhýbají se simplifikaci, snaží se přesvědčit čtenáře o tom, jak moc komplexním oborem L&E je. Přeci kniha není ničím, než dobrou propedeutikou, Žádné téma není propracované do potřebné hloubky, právě naopak drží se publikace spíše při zemi, její témata jsou zajímavá, leč povrchová. Vzhledem k tomu, že se k tématu ekonomické analýzy tuzemský čtenář dostane tak maximálně při čtení dosti katastrofické Holländerovy Právní filosofie, je to stále mílové zlepšení, za které jsem vděčný. A je třeba podotknout, sice po povrchu, ale zato všestranně. Od historických exkursů, přes komparativní porovnání (nejvíce vždy bolí srovnává-li někdo naši právní vědu s tou polskou...), i materiální výklad. Toho by, pravda, mohlo být více, ale budiž. Závěrem se autoři pokouší dokonce o demonstraci problému na praktických příkladech. Opravdu si myslím, že pojednání o aktuálních metodách hlavního proudu L&E by rozhodně mohlo být komplexnější, ale je třeba žít s tím, co máme. Osobně za nejzajímavější považuji rozčlenění jednotlivých škol L&E, které je často zanedbávané a přitom čtenáři opravdu urovná některé myšlenky. Pravda, i toto pojednání by mohlo být delší. Člověk najednou vnímá obor v našem prostředí jinak, uvědomí-li si (a dává to smysl!) jaký význam pro chápání ekonomie u nás sehrál Liberální institut a rakouská ekonomická škola. Ostatně i dnešní pomatení ankapisté, kterých tu vcelku dost pobíhá, vychází až podivně rádi z chudáka von Misese – který si z nich, mimochodem, dělal prdel. Nu ale to je na jinou knihu a pro jiné místo. Tato kniha dohromady rozhodně stojí za pozornost a lze ji vcelku vřele doporučit.... celý text

...právo, jazyk a příběh 2013, Martin Škop

„Linguistic turn“ se tomu říká. Společnost, hlavně ta zabývající se filosofií, poznala cosi strašně důležitého – všechno to o co se snažíme, všechno to, co děláme je naprosto marné a zbytečné, neprozkoumáme-li v prvé řadě nástroj, který nám k tomu pomáhá – jazyk. Společnost sama je vázána jazykem, díky němu je a bez něj by býti nemohla. Nepoznáme-li jazyk, nepoznáme sebe samé. Právo je navýsost společenská disciplína. Právo postrádá svůj význam, nemůže ani existovat, nemá-li společnost. Proto se i právo musí s jazykem vypořádat. A tak tu je. Právo a literatura, rozumějte právo a jazyk (a právo a film, drama, hudba… tedy právo jako performativní fenomén), poměrně nový směr v právu, který má poměrně jasný charakter. Jedná se o interpretační fenomén. Právě to je nejdůležitější myšlenkou publikace – právo nefunguje, není-li interpretováno. A interpretací se zabývá tato kniha. Na rozdíl od předešlé autorovy publikace „Právo a vášeň“ se tato zabývá primárně interpretací, nikoliv deskripcí průniků práva a literatury. Interpretace je mimořádně komplikovanou záležitostí a není proto divu, že tato kniha je výrazně komplikovaná. Docent Škop si musel vytvořit poměrně solidní filosofickou bázi, od které se odrazil. Velice solidně si nadefinoval výchozí pozice a ty pak proplétal. Není překvapením, že se v publikaci střetáváme s Foucaultem, Derridou, Ecem, Barthesem, ale i Dworkinem (ten se nacpe všude), Tamanahou, ba dokonce se setkáme jmény Slavoje Žižka, či Habermase. Filosofické zázemí je opravdu solidní, navíc pak takové, jaké mám osobně rád. Kniha se tím však stává komplikovanou, musíte-li pro její čtení pochopit pojetí diskurzu Michela Foucaulta (z čehož nám vyplývá pojetí práva jako mocenského nástroje, schopného manipulovat světem – v nadsázce je právo sedmou funkcí jazyka), či dekonstrukce Jacquese Derridy (čili interpretace se stává primárně subversivním fenoménem), mimochodem, právě k postavě Jacquese Derridy, který je mi možná bližší, než Michel Foucault, si docent Škop dovolil taková zlá, falešná slovíčka! To já vetuji! Nu a jak říkám, kniha vrcholí dekonstrukcí. Podvratnou funkcí lidského myšlení, která odkrývá falešné vrstvy textů (nejen textů), velice dobře využitelnou nejen u legislativy, ale i u judikatury. Od dekonstrukce se ostatně odvíjí i moderní směry jako feministická analýza práva, či kritické analýzy práva vůbec. Kdybych chtěl být zlý, řeknu, že i ekonomická analýza práva vychází z dekonstruktivního myšlení. Nu a to já rád! Takže knihy kvituji s povděkem a musím uznat, že její kvality jsou naprosto vynikající, z textů docenta Škopa je tento, myslím, nejzajímavější. Upřímně se podivuji nad nedobrým hodnocením, které tu knihy schytala, upřímně by mě zajímalo, co si o ní hodnotící myslí a proč jí dali tak nízké hodnocení.... celý text

Dělba moci a nezávislost justice 2017, Martin Hapla

No kniha... spíše mírně skeptická brožura je to. Nic proti tomu. Hapla se dlouhodobě soustředí na několik problémů – utilitarismus (a etiku vůbec), lidská práva a justici, respektive soudce. Tato kniha, na první pohled pro něj tedy netypická, spadá alespoň do dvou druhých kategorií. To jsou témata zajímavá a mnou oblíbená, je to ostatně drahé mé propojování teorie s ústavním právem. Nadto nepopírám, že mám s autorem dlouhodobě poměrně mnoho názorových shod. Již několik let považuji dělbu moci současného stavu za zcela zastaralý a vlastně nefunkční koncept. Ne snad proto, že bych byl jakýmsi absolutistou. Prostě proto, že je nedostatečná a nejasná. Je toliko závěsem, kterým zakrýváme až příliš složitou část světa. Dělba moci nakonec musí být v té míře rozkouskována (presidentská, zákonodárná, výkonná, soudní, ústavněsoudní, finanční, kontrolní,...), že se koncepčně stává vlastně zbytečnou. V takovém okamžiku navíc přestává být normativní a stává se ryze deskriptivní. I Hapla se ke konceptu staví kriticky – možná méně. A v tom je kniha vlastně sympatická. Nabízí čtenáři vlastně netypicky kritický pohled na jeden ze stavebních principů našeho právního řádu. Dělá to zcela komplexně? Ne, má asi sedmdesát stran textu. Ale rozhodně má co nabídnout.... celý text

Moderní civilní proces 2015, Radim Chalupa

Naprosto vynikající knížečka o civilním procesu ne v tom smyslu, jaký tu máme teď, ale jaký by měl být. Nejedná se tedy o učebnici de lege lata, ze které by bylo lze čerpat aktuální techniku úpravy. Jedná se, chcete-li to vůbec jako učební text vnímat, o úvahy de lege ferenda, z nichž můžete čerpat znalost pro teorii civilního procesu. Ostatně se jedná o znalosti dosti důležité pro projití zkouškou a státnicemi v Brně, takže to lze jen hluboce doporučit. Ve skutečnosti se ale o učební pomůcku vůbec nejedná. Je to program. Manifesto, dalo by se říct. (A nebo jsem moc ovlivněný tím, že zrovna čtu Der Kampf um die Rechtswissenschaft.) Lavický psal svého času (zatím bohužel bez úspěchu) návrh nového Civilního řádu soudního. Pro tento předpis je předložená kniha prologomenou a teoretickým komentářem. Zmiňuje tedy vadnou českou úpravu, přednáší teoretické koncepce Německa a Rakouska a snaží se navrhnout novou podobu civilního procesu po česku. Jakýmsi epilogem pak byla série článků, která vyšla, naneštěstí zdá se marně, po kritice, jež se na nový CŘS snesla. Kniha je opravdu prvotřídní a mimořádně zajímavá. Hlavně pokud jde o historický exkurs k pojetím liberálního a sociálního procesu a poznámky k vývoji civilního procesu u nás. Celou materii nicméně doprovází skvělá argumentace a jasné nastínění problémů aktuální úpravy. Přitom podotýkám, že tyto problémy se neustále rapidně zhoršují a náš proces se propadá hlouběji do bahna. Je tedy samozřejmě trochu smutné číst tuhle knížečku a pak se podívat na naši úpravu, praxi, i odbornou literaturu, která k civilnímu soudnictví zamořuje náš právní prostor. (Hledím přitom na všechny ty Fialy a Svobody...) Dohromady je to bohužel stále aktuální čtení. V průběhu času se tahle knížečka měla stát irelevantní. I ty nejkontroverznější části se měly stát banalitou. Náš systém se knize naopak stále vzdaluje. Je to trochu smutné, nebudu lhát.... celý text

Nemorální právo 2009, Tomáš Sobek

Původně jsem ke knize chtěl napsat, že je to mimořádně hodnotný příspěvek k formování právního myšlení a právní filosofie v českém prostředí, nicméně že je poměrně složitá, obzvláště v části metaetické. Chtěl jsem vyzdvihnout poutavost kapitoly o askriptivismu a ocenit přítomnost rozboru skandinávského právního realismu, který osobně shledávám mimořádně lákavým, ale který před touto knihou nebyl v Česku zpracován vůbec a i po ní pokud vím pouze v knize Filosofie práva od kolektivu autorů v čele s Tomášem Sobkem. Chtěl jsem rovněž vyjádřit podiv nad tím, že ač pochází z Masarykovy univerzity, nepozastavuje se nijak detailněji nad dílem Františka Weyra (což bych osobně ocenil) a nad brněnskou normativní školou. Ke konci knihy jsem si však připadal natolik hloupý, že jsem se rozhodl zapátrat a najít alespoň jednu odbornou recenzi a hele, recenzentem byl náš pan děkan Martin Škop. A zjistil jsem, že jsem spolu s ním nad knihou patrně uvažoval dost podobně, protože v této recenzi on říká výše zmíněné a mnohem víc ovšem z pozice někoho mnohem inteligentnějšího a schopnějšího než jsem já, navíc bych v životě nedokázal daný text formulovat jako on, čili, zde máte odkaz a jděte číst: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/6475 Já se zde proto omezím na dvě poznámky, jednu zcela zbytečnou, druhou emotivní. K té první: Nenechte se zmást, kniha (či lépe její první polovina) provádí vlastně takový krok stranou, přinejmenším tehdy, jsme-li pozitivisté. Při řešení etických, respektive metaetických otázek se totiž dostáváme zcela mimo právo. Kniha se tak netváří, snaží se předstírat, že právo řeší (pouze někdy, někdy se právu vzdálí natolik, že předstírání zapomíná když se řeší Aischyllovo drama Oresteia, konkrétně třetí díl Usmíření lítice, Sobek vlastně přehlíží fakt, že je v dramatu inscenován soud, to je, myslím, symbolická ukázka), ve skutečnosti však pouze vývody učiněné v úkroku aplikuje na právní problematiku. Kniha je tak spíše dílem etickým a logickým, než právním. Právníkovi (a po mém soudu hlavně soudci, ostatně autor by, myslím, souhlasil) však může v praxi pomoci při formulaci, respektive sestavení konkrétního narativu. Druhá pak: Byl jsem při čtení knihy jednou cele ohromen. Chápal jsem toho časo Tomáše Sobka jako inteligentního člověka s mimořádnou sumou znalostí o filosofii práva (to trvá), také ovšem za pozitivistu, který se silně přiklání k utilitarismu (Právě že je to člověk inteligentní, absorbuje stále nové sumy znalostí a posouvá se - dnes je již utilitarismu opět podstatně vzdálen.). A najednou, po nějakých dvou stech stranách knihy přichází s tím, že utilitarismus je zlý, že přináší naprosto odporné morální postoje. Odvolává se na ten slavný myšlenkový experiment, kdy padesát tisíc mužů (milion, dva, deset) znásilní ženu, přičemž jelikož suma jejich potěšení bude větší než suma jejího utrpení, musí taková akce být nezbytně podle utilitarismu v pořádku. Však toto je naprostá hloupost. Nejenže Sobek v dané části knihy argumentuje jen a pouze Benthamem, což je neúplné (ani k Millovi se nedostal) kterého málokdo bere jako normativní autoritu utilitarismu, navíc očividně pomíjí rozdíl mezi primitivním act utilitarianism a komplexnějším rule utilitarianism, nota bene mnohými dalšími a silnějšími teoriemi. Jenom oři tomto... neúplném pojetí utilitarismu můžeme daný experiment akceptovat. Tvrzení, se kterým tedy Sobek v knize přichází, nejenže je dávno vyvratitelné modernějšími formami daného směru (a nakrásně i kdyby nebylo, sotva to teorii utilitarismu může rozcupovat coby nepoužitelnou), ale je dosti absurdní a pramení z nepochopení utilitarismu. Štěstím je, že je kniha poměrně stará, napsána byla 13 let nazpět a autor později své nahlížení na Benthama patrně pozměnil (málokoho tak oceňuje, pokud jde o jeho přístup k právu), ocenili Milla a jeho tvorba se obecně pozměnila - díky bohu. Nekritizuji tedy Sobka současného, ale Sobka staršího. Jeho aktuální tvorbu považuji za mimořádně kvalitní (i tato kniha je mimořádně kvalitní, jen její konkrétní části mne... nepotěšily). Podotýkám, že v úvodu k Právnímu myšlení autor píše, že se stydí za některé své starší názory - doufám, že obsah problému v tomto odstavci je jedním z těch názorů. Co napsat závěrem? Autor ve své publikaci ani jednou, úmyslně, nezmínil postmodernu. Přesto se ovšem v konci knihy k postmoderně přiblížil, když vyznění své předešlé knihy přirovnal k citaci Richarda Posnera. Centrální úkol analytické jurisprudence nemá být poskytnutí odpovědi na otázku "Co je to právo?", ale demonstrování toho, že vůbec nemá smysl si tuto otázku klást, protože vede jenom ke zmatkům. Toto je výrok hodný postmoderního uvažování do té míry, že by skoro nemohl být více. V této knize se autor pokusil (myslím úspěšně) demonstrovat nemožnost odhalení normativního základu práva - tento je totiž fikcí, jádro chybí, lze jej maximálně do něčeho zabalit. I tento závěr je výplodem postmoderní situace.... celý text

Právo a násilí 2006, Martin Škop

Vztah práva a násilí je po mém soudu pro právo (nikoliv násilí) určující. Tak tato kniha – aniž bych chtěl přecenit její do značné míry kompilační povahu, ukazuje jasně, že je to právě násilí, které může odpovědět na poměrně mnoho otázek, které nás kolem práva tíží. Už od počátku mého patlání s postmodernou jsem chápal násilí jako jediný zakládací prvek práva. Ostatně je otázka, zda není i prvkem legitimačním. Autor zde poměrně pěkně shrnuje (se stylistickou nedokonalostí, jen co je pravda), že můj pohled není zcela ojedinělý. Těžiště práce přitom leží na Benjaminovi a mém drahém Derridovi. To by ostatně nemělo být překvapivé. Pokud jde o násilí, filosoficky si jej s Benjaminem dosti spojujeme (sám tento autor mi přitom textově vždy přišel strašně nepřístupný), Derrida je s násilím spojen neméně. V textu hraje ale poměrně významnou úlohu i Foucault a Arendtová. I frankfurtské škole je věnován prostor. V tom smyslu je to opravdu pestrá paleta nejrůznějších pohledů na násilí a jeho vztah k právu. A třebaže vám práce patrně neodhalí nový svět, za přečtení, myslím, rozhodně stojí.... celý text

Hry a semináře – úplné vydání 2021, Zdeněk Svěrák

Mistr ovlivňuje mne, jak by si to ostatně přál, viz Dlouhý, Široký a Krátkozraký a Blaník, od poměrně nízkého věku. Na základní škole se mi to v dějepisu a občanské nauce nehemžilo samými jedničkami, já přitom věděl, koho vinit. A to jen díky Mistrovi. Stopa je poměrně výrazná nejen po stránce intelektové, nýbrž i po stránce lexikální. Mozková deformace Cimrmanem a Jistě, pane ministře, je natolik výrazná, že ji snad lze přirovnat toliko ke způsobu monologů Euchryda z A oslice uzřela anděla, hovořícímu shakespearovskou angličtinou. Je to leckdy frustrující pro okolí? Ano. Naštěstí jsem se dostal do okolí stavu právnického, kde je naštěstí mluva cimrmanovská dosti hluboce zakořeněna. Je to ostatně prostředí prima facie konzervativní. Když jsem tedy v knihkupectví zahlédl souborné vydání Mistrových děl, nešlo přirozeně odolat. Ano, sledovat je živě či ze záznamů je v tom smyslu zábavnější. Ale nemít je, když je míti mohu, v tištěné verzi, to prostě nešlo. Kniha je vynikající. Texty her i seminářů jsou obohacené o samy o sobě nezajímavé fotky, jimž však dodávají popisky naprosto bravurní kontext her, Nadto doplněno o snímky z her samotných. Pravdou je, že Cimrmanovy hry obecně žijí jevištním životem, text jim tedy poněkud zastarává. Mnoho vtipů z živých vystoupení text zkrátka postrádá. I tak je však, myslím, skvělé mít doma dostupné celé texty her – ono se to může hodit i do vědeckých prací...... celý text

Metody a zásady interpretace práva 2019, Jan Wintr

Nu, jak jsem se na Wintra těšil, je to dohromady trošinku zklamání. No spíš hodně. Wintr sám v knize konstatuje, že se chce pokusit spíše o deskriptivní analýzu právní metodologie na našem území (čemuž, mimochodem, odpovídá množství cizojazyčných autorů...). Musím uznat, že se mu tento cíl jednoznačně podařilo naplnit. Podle mě to dohromady za moc nestojí, ale cíl byl splněn, jednoznačně. Je to deskripce. Abych Wintrovi nekřivdil (je snad cítit, že slovo deskripce píši s kostým despektem), obsahuje i normativní část pravidel aplikačních předností, které jsou, upřímně, vlastně celkem pěkně shrnuty a celkově dávají smysl (třebaže s některými částmi jich, i celé knihy, nemusím souhlasit). Dohromady je to však především deskripce. Navíc ve dvou věcech mimořádně iritující. Předně (a to mě teda pořádně sralo), asi třetinu knihy (možná trošilinku méně, ale ne o moc), tedy reálného textu, tvoří citace. Ani ne popisy právních případů, prostě okopčené citace. To jako pardon, ale proto, aby mi někdo napsal mimořádně stručný metodologický komentář k judikatuře, nepotřebuji profesora právní teorie a jednoho z nejslavnějších právníků v republice. Skoro bych čekal trošku víc. Druhá nepěknost je míra fixace na Melzera. Podivejte, já Melzera rád a jeho knihu ostatně také (při aktuálním pohledu na právní metodologii je jeho kniha patrně nejlepší), ale k tomu abych znal Melzera mi stačí Melzera. K tomu, abych znal Melzera, nepotřebuji Wintra. To jako pardon! Wintr přináší sumu judikatury a přináší pohledy mimo soukromé právo. Snad i trochu systematičtější a do českého právního řádu uzavřenější pohled (což je jistě fajn), přeci bych od pana profesora (tehdy docenta, vím, vím) čekal víc. K obsahu knihy jako takové snad jen pár glos. Předně, Wintr (a to je opravdu patrně jeho největší deviza, pramenící z konstitucionalistické jeho historie) pracuje silně zakotven v českém právním řádu a ústavním pořádku. Jedná se mu opravdu o deskripci domácí, jednotlivé interpretační metody snaží se obhájit coby součást aktuálního práva (k tomu já ještě níže). Poprvé v životě jsem ale kvůli tomuhle čtení začal přemýšlet, zda nedat za pravdu Lavickému a jeho tvrzení, že zákonodárce by neměl jakkoliv metodologii upravovat (viz jeho komentář k §2 OZ v bílé Beckově řadě). Legalizace metodologie je prostě vadná a uzavírá interpretovi volný přístup k textu. Což nepomáhá právní jistotě (zprasit jde kdykoliv, cokoliv, jakkoliv a za použití jakýchkoliv nástrojů), jenom právní rigiditě a oslabuje to kritické čtení textu. Metodologie nadále zůstává plně v rukách interpreta, zákonodárcovy imperativy mají jen omezenou sílu – hlavě tam, kde se dotýkáme požadavků práva ústavního (v kategorii striktní závaznosti ostatně nelze s autorem nesouhlasit). Druhá má připomínka je snad nejdůležitější (pro mě). Naprosto nemohu souhlasit se základním východiskem knihy. Sice, že by snad interpretační metody měly představovat principy v Alexyho smyslu. Jednak je to podle mě kravina, jelikož tyto principy dle Alexyho slouží prima facie k poměřování při zásahu do jednoho z nich. Jeden na úkor druhého potlačíme. Musí tedy dojít ke škodě na jednom z takových principů. Jak chcete tohle dovozovat u interpretačních metod, bože můj? Jednak, principy jsou normativní, interpretační metody metanormativní. Nelze je pokládat na stejnou úroveň. Jednak, závaznost interpretačních metod je podstatně komplikovaněji odvoditelná, při absenci materiálních pravidel, která by nastavovala. Dalším problémem, který autor ukazuje, nevšímá si jej však, je pak metafyzická povaha takové koncepce. Říkám to s jistou nadsázkou, ale přeci. Autor říká, že metodou výkladu systematického (a teleologického, kdyby v tom už teď nebyl bordel), je poměřování principů. Tedy, princip Alexyho poměřování principů je zakotven do práva Alexyho principem. Jsou tedy interpretační pravidla jako bůh, vznikající sama ze sebe? Rád bych se to ještě pustil do kritiky nedostatečné Wintrovy kritiky historického výkladu. Ale to jsem udělal již na více místech (ostatně právě už u toho Melzera), jednak by to bylo na dlouho a není to jen Wintrova chyba. Odpustím si to tedy. Ostatně bych vůbec měl ještě víc výhrad, ale budu dnes hodný.... celý text