Set123 přečtené 789
Vybrané stati
1952,
Jean Paul Marat
Jméno Jean Paul Marata visí nad dějinami poněkud děsivě. Velká Francouzská revoluce patří mezi nejpodivnější události historie. Na jedné straně jedná se o vpravdě krvavou lázeň, která člověku musí snad nezbytně zvedat žaludek. A přeci v jejím nitru stály myšlenky na prvý pohled snad pozitivní, jmenovitě osvícenství a s ním přicházející přirozenoprávní pojedí práva a státu. Osobně osvícenství nemám rád a přirozenoprávní koncepce ještě méně, přeci to jsou idee pozitivní, obklopené však zvrhlostí a mršinami. A uprostřed toho kruhu víc než kdo jiný sedí ten, který žil vždycky, je pradávným lidským utrpením, je mu šest tisíc let, ten, který je kousající hlavou tříhlavé bestie, trpaslík obávaný obry, Hlas lidu. A právě tak jej znám. Z Hugova románu Devadesát tři. Nu a zde sedí intelektuální odkaz tohoto velkolepého monstra. A víte co? Marat nebyl velkým myslitelem. A já umění křičet nikdy neobdivoval, proto si necením Leninova Státu a revoluce (který je s Maratem patrně nejvíce spřízněn), ani Maa, či Marxe. Je to další z výkřiků, který na sto stranách opakuje téže. To opakované však nemá hlubšího základu a i ten základ povrchní je nestabilní, je jím totiž krev. Měl-li bych citací vystihnout celek tohoto neuměle vybraného výboru, bude to patrně tato pasáž: "Domnívat se, že pachatelé zla mohou být potrestáni pouze zákonnými prostředky, je předsudek, který ničí rodící se svobodu v každém státě, jenž se dostává ze stavu otroctví a který zadržuje jejich paže." Svoboda je tedy Hlasu lidu toliko možností vraždit. Dále v knize píše o své představě svobody tisku – zničil by to, co odporuje dobru. Dobrem je to, co hlásá lid. Co hlásá lid? No přeci to, co hlásá hlas lidu. A hlasem lidu je – Marat. Jeho myšlení i jeho činy jsou zvrhlé, potlačují samu podstatu jím milované revoluce. Jeho touha po diktátorovi je touhou po absolutistické monarchii. Jeho myšlení není revoluční. Jeho myšlení je konzervativní se znamením své doby. Zajímavou pasáží je jeho přihlášení se k přirozenoprávní koncepci práva. Zákony jsou tehdy platné, pokud je akceptuje lid. Ztratí-li legitimační prvek – lid – ztratí legalitu. Hle, přirozené právo takřka (takřka!) Radbruchovského charakteru.... celý text
Kolos na hliněných nohou? K proměnám státu a jeho rolí
2016,
Jana Ondřejková
Jak postupně stárnu (řekl student), stávám se postupně snad i jaksi kritičtějším, než jsem býval. (Možná je na vině také přibývající znalost některých věcí, ale to spíše ne.) Ke knihám, k Janu Kyselovi (to mě bolí obzvláště – jako komentátora ve vztahu k organickému právu jsem jej vždy měl velice rád.) Knihu jsem si před časem koupil po přečtení teoreticky dosti komplikované Bellingově legitimitě moci v postmoderní době. Čekal jsem, zjevně velice mylně, podobnou knihu dobré teoretické kvality, se kterou mohu nesouhlasit, ale alespoň je opravdu hutná. Kolos takový není. Jedná se ve skutečnosti spíše o takové víceméně povrchní komentáře. Nechci tím nikoho urazit, pro začínajícího studenta práva to jistě bude zajímavé čtení, mě se ovšem jak pojednání o lidských právech, které je dost povrchní, tak třeba to o EU, které v zásadě hoví poněkud panickému veřejnému diskursu médií, připadala dosti plochá. Zajímavějším je snad Kyselův článek prvý a spoluautorský článek poslední. Ten první při nejmenším zajímavě popisuje vývoj státnosti a je schopný čtenáři poskytnout jistý pojmový aparát, ten poslední zase reflektuje zajímavé otázky, ve kterých je Kysela doma – třeba politické strany, či přímou demokracii. I zde je však člověk v nejistotě, zda to nejsou sice zajímavé, ale stále prostě spíše glosy. K tomu konzervativní - jeden z recenzentů napsal umírněně – no možná, přeci po mém soudu nepříliš inteligentně, pokud například práva zvířat odbíjí coby právní expanzionismus aniž by se jakkoliv zabýval etickým základem, o který se množství autorů zasloužilo a který není banální. Chcete-li, považuji za konzervativní hloupost odmítání něčeho prostě že to odmítám (aniž bych sám chtěl právě zde tato práva obhajovat, s obecnou tezí o proliferaci práv souhlasím). Nadto se knize podařilo mě jednou pořádně nadzdvihnout ze křesla. Pardon, ale pohádku o zlém pozitivismu jsme si mohli odvolit... no vlastně nikdy, představu o zlém pozitivismu vyvracel už jeho zakladatel Bentham, jeho spojitost s nacismem pak už Viktor Knapp a každý jeden alespoň trochu kvalitní filosof (dovolím si zde odkázat na svůj komentář ke strůjci této pomluvy, Radbruchovi: https://www.databazeknih.cz/knihy/o-napeti-mezi-ucely-prava-347278). Ta spojitost zkrátka neexistuje a přesto je tu Pavlem Ondřejkem zase vytahována. Ostuda.... celý text
Vládnoucí a ovládaní. Explikace vlivu, kontroly a legitimního vládnutí
2022,
Jana Kokešová
Občas jsou za to právníci a právní filosofové vysmívaní, – což je přirozeně pokrytecké, protože to tak mají úplně všechny obory – nejdůležitější otázkou práva je sama podstata práva. Právě tak nejdůležitější otázkou státovědnou je podstata státu samotného. Nejzákladnější otázky jsou vždy nejsložitější. Snažíme se totiž najít fundament dostatečně zvláštní, aby ospravedlnil existenci našeho oboru jako samostatné vědy. (Marně.) Mezi nejzákladnější a nejsnáze zpochybnitelné otázky v oblasti práva pak patří legitimita. Práva, vládnutí, státu. Jsou to otázky mimořádné složitosti. Jsou to otázky, které provokují. Proto je na ně mnoho odpovědí, které jsou, přirozeně, neuspokojivé. A proto přicházejí další a další. Jednou z nich je teorie kontroly, která vznikla, a jsem za to rád, na Masarykově universitě, převážně z intelektu Tomáše Sobka a, zde přítomné, autorky, Jany Kokešové. Souhlasím s teorií? Ne. Bože! Obávám se však, že teorie legitimity jsou nepřijatelné, protože jejich zájem je příliš těkavý. Nakonec je třeba rezignovat a zkrátka přijmout fakt státu a práva a respektovat jej, dokud nepojde na přirozenou smrt – jako všechno. Ptají se totiž po fundamentálních hodnotách a ty explikovat nelze. Zde předkládaná teorie je mimořádně zajímavá. Je poutavá, je chytrá, je opravdu skvělá. Problém je, že je náročná, možná to ji činí špatně akceptovatelnou. Rozumějte, na první pohledy vypadá velice dobře. Problémem moderních komplexních teorií, vznikajících (a já to tak mám rád!) na poli ryzí filosofie, je množství předpokladů, které jejich platnost vyžaduje. A nejsou to požadavky banální. Je to lidská racionalita, je to altruismus, je to, což v tomto případě může být největší překážka, responsivita kolektivního tělesa. Či jinak, přízemněji, politik by neměl přijít do televize a říct sory jako, nikdy neodstoupím. Jiný by neměl říkat, vyhráli jsme, tak teď shut up. A jsou tu další, neméně složité předpoklady, které nezbytně povedou k nelegitimitě aktuálních vlád. V tomto smyslu zajímavou je onen podmíněný nekontrolovaný vliv. Ten vyžaduje, abychom společensky (na základě: empatie (vysoký požadavek) a představivosti (další vysoký požadavek)) reflektovali v našem chování positivně (! - sám fakt, že jsme při rozhodování jimi ovlivňováni samozřejmě nemůže sám vést k legitimitě, toto ovlivnění musí vést směrem k nim) minority neschopné vládnout. To je strašně složité i odhlédnuto od toho, zda náhodou i samotný podmíněný nekontrolovaný vliv není trochu dosti složitou záležitostí. Já vám nevím. Mě se ta kniha opravdu líbila. S výhradami, samozřejmě. Když se mi autorka pokusila po dvanácté vysvětlit Frankfurtovy prvotní a druhotné soudy, měl jsem trošičku otrávený výraz ve tváři, to jistě. Ale celkově je to pěkné. Je to chytré. Je to ostatně i pěkně napsané. A já bych to strašně rád respektoval. (Už proto, že nemám intelektuální kapacitu na pření se s Tomášem Sobkem, na což musí dojít tehdy, když s ní souhlasit nebudu, tak nějak se stalo, že se s ním asi budu sem tam potkávat...) Ale ono to zkrátka není snadné. Musím si knihu rozhodně přečíst znovu. Ostatně se mi nepodařilo dostát jejích požadavků, tedy číst celé části najednou. Semestr byl strašně chaotický a nějak jsem to nestíhal. Tak mě třeba přesvědčí napodruhé. Výše uvedené obecné komentáře mne však přivádí spíše k opaku.... celý text
Molloy / Malone umírá / Nepojmenovatelný
2023,
Samuel Beckett
Nu, vzhledem k tomu, že jsem každou knihu okomentoval zvlášť, zde se hodí to spíše tak nějak celkově hrnout, že ano? Připomněl bych motto, které jsem si pro knihu, z knihy, zvolil. Autor při jeho psaní odvedl kus práce: "zbavený všeho konání a rozpuštěný v čase druhých" Precizní vyjádření téhle pasti, do které se čtenář otevřením knihy dostane. Co je zbavené všeho konání? Co je rozpuštěné v čase druhých? Člověk ne, ten nikdy. Román? Ano, román. A v průběhu téhle věci z vás autor udělá románovou postavu – a líbit se vám to nebude. Viděli jste ten podivný seriál The Boys? V určitém bodě je jedna vedlejší postava nepřirozenou rychlostí vláčena po asfaltce, dokud z ní nezbyde než krev na vozovce. Něco podobného provádí Beckett v téhle knize. Vleče vás tak dlouho, dokud vás nezbaví všeho tělesného a nevsadí vás do okovů Nepojmenovatelného. Je to šílený pocit. Pocit který se patrně podstatně liší podle toho, jaký jste čtenář. Autor ví, že člověk ke svému přežití materii potřebuje. Zbavuje vás postupně tělesného, zbavuje vás pohybu a zbavuje vás času, nemůže však zcela rezignovat na jsoucna kolem vás. Proto se až moc dovíte o plných nočnících, o kamíncích, kloboucích, o veškerém majetku. A vy, to ne nejhorší, se prostě začnete těšit na to, až už vám Malone konečně vyjmenuje co má u sebe. A samozřejmě je to celé výsměch vám, nám, kteří čteme romány. Je to neuvěřitelně drzé, neslušné, ale právě že ty romány čtete, snad to autorovi odpustíte. Celý text z vás dělá součást knihy a vysmívá se vám proto – přenáší na vás atributy knihy. Nejste již člověkem, proto jste zbaveni všeho konání a rozpuštění v čase jiných. Kritika literatury je všeobecnější. První posměch přichází snad na straně 45 tohoto vydání. V jistém okamžiku vypravěč přichází se zvláštním komentářem "Když se před vámi nedá skrýt nic." (str. 40) Přičemž toto nepochybně míří na čtenáře – zároveň se v daném místě ne-děje dostáváme do okamžiku, kdy jistá Loussová používá vypravěče jako jakýsi exponát, který sleduje, šmíruje, nejspíše s jistým erotickým vzrušením (str. 45). Sledovala jej dalekohledem, sledovala jej při spánku. Z kontextu nelze nevyvodit, že jej sledovala i při takových činnostech, jako je kálení. A já si nemohu pomoci, to vede k možnému výkladu kritiky jistého voyerismu čtení románů, nota bene biografií, korespondencí apod. Udržme se ale u románu. Vypravěč nám řekne, hele, vy jste tak vlezlí, že se před vámi nedá nic utajit, pak nám popíše neskutečně divnou ženštinu, která jej špehuje. Antiromán.... celý text
Insolvenční zákon
2019,
kolektiv autorů
Když student o jakémkoliv komentáři řekne, že ho přečetl, je to, myslím, nadsázka. Ale když toho přečtete dost, lze, vzhledem k rozsahu, toto konstatování provést. S tím, že tak činím hlavně proto, abych vyzdvihl mimořádné kvality tohoto textu. Ten jsem, mimochodem, četl v Beckovi online ve čtvrté aktualizaci, mnou čtený text se tedy od komentovaného poměrně liší. Platí přitom, že pro insolvenční řízení je třeba vždy vycházet výhradně z nejnovějších textů, právní úprava totiž prochází poměrně dynamickými proměnami (ostatně i teď jedna významná leží v Senátu). Největším problémem insolvenčního řízení je právě jeho neustálá proměnlivost, vysoká specifičnost látky a nedostatek ministerských peněz. Neustálé novely iniciované: A) Evropskou unií (reorganizace, i výše jmenovaná oddlužovací novela, ovšem po nikoliv právě mírném goldplatingu), B) populisty, či C) ideologickými vládami, připravované podfinancovanými úředníky vedou k praktické nemožnosti zastihnout doktrínu plně připravenou na projednávanou látku. Proto ani jedna z dostupných učebnic vůbec nestojí za čtení. Proto většina komentářů dohromady za čtení rovněž nestojí. Zde hledíme na výjimku. Jestli existuje nějaký text, který dostatečně obsáhle, erudovaně a aktuálně látku obsahuje, je to tento, Sprinzův komentář. Okomentovat text je vlastně strašně jednoduché, dosahuje totiž takřka dokonalosti. Obsahuje maximum látky na optimu rozsahu. Komentář je dlouhý, to je fakt. Není to ovšem samoúčelné. Plně platí, že rozsah je právě takový, aby dovedl předat látku v jejím komplexu s tím, že dokonce řeší problémy, které mohou reálně v praxi nastat. Já vím, to by měl být standart, ale není. Onehdy jsem se doslechl o komentáři, v němž je poznámka "Tento problém vyřeší až odborná literatura." Autoři se tak nechtěně přiznali k vlastní nekompetenci, která je bohužel pro část naší odborné literatury příznačná. To o projednávaném komentáři neplatí. Najdete v něm odpovědi na mnoho vašich praktických otázek. Ovšem příhodně doplněné o teoretické uchopení látky, které mu přináší skutečnou hodnotu. Tato kombinace doplněná o snahu autorů o aktuálnost výkladu činí z komentáře opravdové zlato a zároveň asi jediný relevantní zdroj pro studium insolvencí... celý text
Obchodní právo: Obecná část, soutěžní právo
2023,
Petr Hajn
Přes všechnu podivnou náklonost, kterou ke knize z důvodů jistě zcela iracionálních chovám, nemyslím si, že by byla natolik bezchybná, aby měla 100 % hodnocení. (Já vím, je to úplně jedno, ale tak nějak mě ten pohled zarazil, že jsem to nemohl neokomentovat...) Kniha je to strašně zajímavá a poutavá, to jistě. Navíc jsem propadl v tajnou lásku k panu profesoru Bejčkovi (jeho sedmdesáti letům věku, přičemž ten člověk nejenže má víc energie než já, ale dokonce vypadá mladší než já, jeho poesii, ve které hovoří o právu a děvkách, jeho naprosto famózním přednáškám, jeho nálepce BEJČEK co má na kabinetu, či k jeho skvělým svetříkům) a jeho spisovatelském slohu, cituji z knihy: "Smyslem insolvenčního řízení samozřejmě není tupě a mstivě zlikvidovat za každou cenu nehodného dlužníka, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost..." Není to krása? Ale přeci, učebnice není dokonalá. Proč? No už je jí strašných devět let. Neříkám, přímo zastaralá je jen v málo věcech (zabývá se ve velkém teoretickým a historickým uchopením institutů, které řeší, v tomto ohledu tedy může dosti obtížně zastarat), ale devět let... Proč je to důležité? Vyšla krásného to roku dvoutisícího a čtrnáctého. Toho krásného roku jsem já ještě chodil na základku a vyšel (nabyl již účinnosti) zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), zároveň ale zemřel na smrt zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník. To je fajn z toho pohledu, že kniha stihla pojmout novou úpravu, vzato kolem a kolem je to dost na prd, jelikož zkrátka a jednoduše neexistovala relevantní judikatura. Ano, v mnoha probíraných oblastech neexistuje dodnes, ale v mnoha také ano. Právo bylo dotvořeno a to tato kniha zkrátka nemohla pojmout. Vyjít dnes znovu, rozšířená o některá témata a judikaturu, delší o nějakých 150 stran, nazvu ji dokonalou. Bez tohoto doplnění je však spíše mimořádně zajímavou literaturou (na rozdíl od drtivé většiny učebnic, to je velká pochvala), nikoliv však dostatečnou učebnicí obchodního práva (cokoliv to obchodní právo vlastně bez vlastního kodexu je). P.s. Publikace již v roce 2014 pojednává o ekonomické analýze práva. To samozřejmě není kdovíjaká mimořádnost vzato dohromady (2015 vychází na toto téma samostatná rozsáhlá monografie, jistě jich mnoho vyšlo již dříve), ale vzhledem k partikulárnímu problému, tedy celkové teoretické zaostalosti výuky práva v našich luzích a hájích (kde například dobrá polovina studentstva považuje za kvalitní učebnici teorie práva tu Gerlochovu), je vlastně vcelku ohromující, když se něco podobného objeví v regulérní učebnici. Za to si kniha zaslouží velké plus. Ad konečně nové vydání: Přečetl jsem konečně (se zkouškou, jejímž následkem je neustávající třes mých rukou) nové vydání této knížečky. A musím pochválit. Došlo k poměrně rozsáhlé změně v autorském kolektivu (kterou zásadně považuji za kladnou), jejímž následkem je jednak překopání některých kapitol (Tak například profesora Hajna nahradila docentka Ondrejová, která kapitolu o nekalé soutěži pojala podstatně jinak než on, absentuje tu tak povídání o lidském soutěžním jednání a míří se rovnou na komoru - což nehodnotím apriori pozitivně ani negativně, je to zkrátka jiné a stojí za to si přečíst obé.), jiné kapitoly byly přidány (nekalé obchodní praktiky). Byly odstraněny některé neduhy prvého vydání (mj. doplněním množství judikatury). Změnu tak lze jednoznačně považovat za pozitivní, kniha tak již dobrá stala se lepší. Skvělý výkon!... celý text
Obchodní společnosti a družstva. 2. vydání
2022,
Jarmila Pokorná
Tento díl série obchodního práva z brněnské právnické fakulty lze bez nadsázky označit za skvělý. Skvělý bezesporu neznamená perfektní, to ne. Ale učebnice je to opravdu vysoce kvalitní, dejme tomu takové Právo obchodních korporací z Prahy se s tímto kusem vlastně nemůže srovnávat. Snad krom jednoho ohledu, k němuž se vrátím. Učebnice je to značně rozsáhlá. Ono 476 stran tohoto formátu není nic droboučkého. Rozbor jednotlivých institutů korporátního práva podává velice detailně a hluboce, včetně vhledů do ekonomických souvislostí. Méně času tráví historickými exkurzy, což v tomto případě považuji za výrazně pozitivní. Těžiště knihy je věnováno s.r.o., méně hluboce, ale přeci ještě přesvědčivě pak a. s. Osobní společnosti přijdou trochu zkrátka, ostatně stejně jako evropské formy. To ale není překvapivé, vzhledem k rozsahu magisterského studia, pro které je učebnice určena. Na škodu po mém soudu je poměrně malý prostor věnovaný družstvům. Nepopírám, že tyto podivné sekty nerad, ale takhle s nimi vytřít podlahu nemuseli. V tomto jediném bodě považuji za kvalitnější pražskou učebnici, která se k družstvům staví méně macešsky. Jinak lze o knize tvrdit, že je teoreticky koncepční, kde je třeba ohrazuje se proti judikatuře, autoři se nestydí prezentovat vlastní názory. Obsaženou látku staví do celkového kontextu, nezapomíná, že obchodní právo už není separovaným odvětvím, ale je pevnou součástí práva občanského a hrdě se k tomu hlásí. Díky tomu kniha přináší přesahy právě do, dejme tomu, závazkového práva a obecné části občana. Docent Kotásek navíc přináší přesah na kapitálový trh, což je ostatně u nás na fakultě oblíbené téma. Celkově lze přes jisté výhrady, charakterem spíše drobné, konstatovat, že se jedná o vysoce kvalitní text, který může ke studiu korporací reálně pomoci. Třebaže je nepokrývá plně a například pojednání o přeměnách i zde považuji za dost trapné. A to píši i po tom, co jsem byl nucen přes semestr tuhle mršku přečíst asi pětkrát.... celý text
Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání
2015,
Josef Bejček
Lze-li o této publikaci něco s klidem říct, je to nejlepší učebnice závazků v našem prostředí. Což je vlastně dost smutné, vzhledem k její relativně úzké profilaci na obor, který stricto sensu neexistuje, že ano... Je to nicméně tak. Na její přípravě se podíleli špičkoví odborníci, kteří o obchodním právu v téhle republice vědí nejvíce, navíc s vhledem do zahraničních úprav a expertízou v jiných oborech. Sám profesor Bejček a jeho univerzální přehled o... právu, když už jsme u toho.... by stačil, zde vedle něj ale stojí mnozí další. Obsahem je kniha velice poutavá. Vedle poměrně zajímavých teoretických úvah a kritik de lege ferenda přináší hlavní devizu učebnice – je praktická. Dává čtenáři možné náhledy na kontraktaci, nejde jí o vymezení de lege lata úpravy, ale o poučení čtenáře jak nejlépe se smlouvami pracovat. V tom je unikátní. Navíc je věcně správná (většinou, nuance člověk vždy najde), což by samo stačilo k prominentnímu místu ve světě závazkové literatury u nás. Jistě, dokonalá není, to zase ne. Jednak už je staršího data, proto nereflektuje některé novely, absentuje některá významná judikatura, hlavně ale není dostatečně vyčerpávající. Ano, zní to zvláštně při rozsahu 500 stran, ale je to tak. Některé právní instituty rozhodně nedostaly potřebné množství prostoru. Způsoby zániku závazku, následky jejich porušení, hardship, ale i v některých smluvních typech není úprava dostatečná (dovedu si představit například rozšíření smlouvy o díla o detaily k implicitní akceptaci změny ceny určené odhadem). To vše by nicméně mělo být vyřešeno druhým vydáním, které se chystá vyjít již v několika málo měsících – profesor Bejček mi sdělil něco o červenci, jestli si správně pamatuji. Všechny tyto drobné neduhy by tak měly odvanout. Takže shrnuto, jistě, je to jen učebnice, nemůže obsáhnout všechno, co by náročný čtenář snad chtěl. Ale svůj úkol plní naprosto skvěle a vlastně patří opravdu k tomu nejlepšímu z učebnic u nás. A nové vydání by to snad mělo ještě zlepšit.... celý text
Mezinárodní právo soukromé Evropské unie
2018,
Naděžda Rozehnalová
Další publikace k níž mám poměrně ambivalentní vztah. Prvně jsem ji vyloženě neměl rád. Postupně ale, když jsem ní trávil více a více času, začala se mi vcelku líbit. Takto, než začnete pozitivně či negativně hodnotit tuto učebnici, je vhodné se zamyslet nad látkou v ní upravenou. Zezačátku se totiž učebnice zdá až nechutně složitá, nepochopitelná a místy prázdná. No jo, jenže jaké je MPS? No je takové trochu složité (je to ostatně zcela unikátní právní odvětví), takové trochu nepochopitelné a takové trochu prázdné (vzhledem k mase evropské úpravy, která ovšem nebyla projudikována v každém aspektu a k autonomní interpretaci tohoto práva). No a je to samozřejmě smutné! Ale nemůže za to učebnice. Nakonec vlastně musím říct, že co se sdělit dalo, sděleno bylo. Učebnice je komplexní (třebaže vydělení obecné části MPS do samostatné knihy nadále považuji za chybné) a relativně obsáhlá. To samozřejmě pokud jde o úpravu Římu I, Římu II a Bruselu I Bis – ostatní části jsou pokryty spíše v rozsahu základního přehledu. Na straně druhé plat také to, že čas plyne, kniha se s časem nemění. Ano, ano, snažím se naznačit, že už je krapet zastaralá. Brusel II Ter? Ne, stále Brusel II Bis. Absentuje revoluční rozhodnutí Inkreal vs Dúha reality a další. Tento problém by nicméně měl být vyřešen novým vydáním na sklonku tohoto roku. Zásadní výtku lze vznést jednak na adresu stylistických schopností autorstva, druhou na celkovou redakci knihy. Co mělo být sděleno, bylo sděleno. CO se dalo pochopit, bylo nakonec pochopeno. Ale že by to autorstvo usnadňovalo, to tedy ne. Ani jeden z nich nemá přílišné stylistické nadání, bývá to jen horší, lepší ne. (Hledat zápory v jejich větách je kouzelné). Problém s faktickou užitečností publikace je také nakladatelství, které naprosto nezvládlo (nezvládá) grafickou úpravu textu, člení jej naprosto zběsile a nepochopitelně. Jednotlivé části nejsou dost oddělené, text splývá, témata jsou přinejmenším vizuálně velice nepřehledná. Upřímně bych autorům doporučil přejít spíše k nakladatelství C. H. Beck – tam si s textem vyhrát dokáží. No takže tak. Já vám nevím... Myslím, že to za přečtení stojí a vlastně to ve výsledku není špatná kniha. No ale rozhodně pro ní potřebujete trpělivost.... celý text
Úvod do mezinárodního práva soukromého
2017,
Naděžda Rozehnalová
Upřímně jsem překvapen, nemám sem co psát. Vše podstatné velice výstižně vystihnula níže komentující Magdaléna. Mohu jen znovu shrnout, snad s drobnými glosami. Vážím si všech učitelů, kteří se na výuce tohoto předmětu účastní a kteří jsou zároveň autory (bezezbytku) této publikace, mimochodem, dnes to již není profesorka a tři doktoři, ale profesorka a tři docenti. Přeci ale nemohu uštěpačné poznámky zcela zamlčet. Při první přednášce profesorky Rozehnalové, která mimochodem přednáší skvěle, když už si člověk zvykne, dozví se o sobě studenti, že již ze středních škol odcházejí plně neschopni stylizovat text, ba psát vůbec. Jejich gramatika, syntax, any stylistika nestojí vůbec za nic, neumí přemýšlet, ani své intelektuální výplody sdělovat. Pak si otevřete jejich učebnici a narazíte na kapitolu pojmenovanou "mezioblastní, mezipersonální a intertemporální kolize" a nezbývá vám, než se zasmát. K tomu je třeba si připustit – nejméně polovina té učebnice je v zásadě nečitelná. Nelze zkrátka vylovit z daného textu jakoukoliv solidní myšlenku, nebo je to při nejmenším velice komplikované. A není to tím, že by tam nebyla – je to tím, že se to nedá číst a autoři nejsou zkrátka schopni nic vysvětlit. Přičemž, a to je zajímavé, v jejich živém podání tato výtka neplatí. Strašně zajímavé. Dalším bodem, který Magda velice správně zmínila, je problematika rozštěpení materie do dvou knih. I já to považuji za velice nešťastné. Látka obou z nich působí kuse, neprecizně, hemží se to v textu neustálými a zcela zbytečnými odkazy na druhou publikaci a upřímně, smysl tohoto pojetí zkrátka nechápu. Z čistě estetického hlediska mi pak vadí, že obě učebnice jsou nakladatelstvím jinak provedeny. Nepovažuji tuto koncepci za správnou, jediné k čemu vede je nepřehlednost a složitost již tak složité látky. Složité látky se týká poslední exkulpativní poznámka. Nemohu vám tuto učebnici s klidem doporučit, ani naopak zapovědět, coby špatnou. Nejen proto, že látce nerozumím ani zdaleka dost na to, abych toto mohl posoudit, ale také proto, že jsem nečetl (krom občasných náhledů do té Kučerovy, když už bylo nejhůř) žádnou jinou. Proto se musím spokojit s výše podanými poznámkami snad s tím dodatkem, že s trochou snahy a trpělivosti je možné látku z této pojmou a pochopit a vlastně je to nakonec i docela zajímavé čtení. Pozn. Výše podaný text napsal jsem ještě před průběhem druhého semestru tohoto předmětu a před druhým, respektive i třetím dočtení. Závar po půl roce? Když tomu dáte čas, ono to za to docela stojí. Některé instituty (předběžná otázka, adaptace, ale i kvalifikace) zůstávají nadále vlastně nečitelnými a tak vlastně špatně podanými. Ale ono to nepramení jen ze nedostatečnosti autorství – ona to má na svědomí hlavně sama látka. Dohromady ale ten text obsahuje světlé chvilky a při trpělivosti je jistě nápomocný.... celý text
Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech příslušnosti: (Analýza rozhodnutí dle nařízení Brusel Ibis)
2014,
Naděžda Rozehnalová
Ano, tohle je dobré. Jestli existuje nějaký zdroj informací, který byl reálně užitečný při studiu MPS (s vědomím, že mé finální výsledky v tomto předmětu rozhodně nebyly oslnivé), je to tato publikace – online zdarma dostupná na stránkách fakulty. Jedná se o velice rozsáhlý text, který se zaobírá dohromady polovinou nařízení Brusel I Bis Pro nějakých 25 článků je zde předkládána judikatura na rozsahu 500 stran s tím, že zbytek nařízení (tedy mj. otázky týkající se uznání rozhodnutí) je upravena v obdobné, poněkud kratší, publikaci. Vzhledem k rozsahu nepřekvapí, že je to pro studenta snad až příliš rozsáhlé. Obsahuje všechny významné judikáty (namátkou, LTU vs. Eurocontrol, Gruber, eDate, Fiona Shevill a mnohá další, která student prostě nakonec musí znát zpaměti), ale i některé (velké množství) dosti tuctových, které člověk vezme na vědomí a zase rychle zapomene. Jsou podány pomocí právní věty, výboru z odůvodnění a autorova hodnocení – sem tam doplněné o stanovisko generálního advokáta (ta ostatně stejně bývají nejlépe odůvodněná a stojí za to je číst – viz například případ Inkreal). Dohromady to tedy celé číst netřeba (ač to neuškodí), něco se zase hodí doplnit z mimoběžných zdrojů, publikace už přecejen má nějaký ten rok. A když na to budete mít čas, určitě vám pomůže. I zde je třeba vyrovnat se s některými problémy. Jednak s tím, že literární úroveň SDEU není kdovíjaká a autoři tomu mnohdy nepomáhají. Jejich komentáře jsou občas dosti nenápadité a vlastně plytké (pro mnohost předložených rozhodnutí, ke kterým vlastně dohromady není moc co říct) a nečte se to vždy lehce. Výhody ze čtení plynoucí však myslím vítězí nad těmito drobnými nesnázemi.... celý text
Právo sociálního zabezpečení
2023,
Petr Hůrka
A víte, že jsem si prvních pár stran dokonce naivně myslel, že to bude dobré? To jsou věci, že? No, není. Je to dosti špatné. Nedávno jsem psal velice zlý a nepěkný komentář k učebnici exekucí a insolvencí, ve kterém jsem mimo jiné zmiňoval jeden důležitý bod. Učebnice by měla být schopna čtenáři předat informace tak, aby tento transfer probíhal plynuleji a rychleji, než by probíhal, kdyby se člověk učil ze zákona. Jinak řečeno, profesoři, docenti a doktoři práva odborní v dané právní oblasti, měli by být schopnější předat obsah tohoto odvětví snáze než banda podfinancovaných zaměstnanců ministerstva, kteří se nadto musí řídit legislativními pravidly vlády, buď jim bůh milostiv. To je, myslím, úplně minimální standard, jehož dodržení by mělo být podmínkou vydání publikace. Podařilo se to zde? Ne. Tahle kniha je tak špatně napsaná, a nedělám si srandu, že jsem si otevíral zákon, abych pochopil, co to v ní vlastně ty lidi píšou. A ne, zákony práva sociálního zabezpečení rozhodně, ale rozhodně nejsou dobře napsané. Špatností úpravy je to srovnatelné s Insolvenčním zákonem – a to je hodně špatné. Přesto však bylo jednodušší číst zákon, než tuhle knížku. Neplatí však, že zde nejsou výjimky. Viz níže. Neschopnost podat informace se tu ještě spojila s nedobrou stylistikou – většina kapitol se vážně nedá číst. Uznávám, autoři tuto svou superschopnost ukázali na Pracovním právu, zde v tomto trendu pokračují. Pozor, abych byl spravedlivý, jsou tu světlejší až světlé výjimky. Třeba kapitola doktora Smejkala o státní sociální podpoře byla k mému překvapení vysloveně dobrá a bavilo mě ji číst. Zbytek? Tu horší, tu lepší, průměrem se však kvalita držela velice při zemi. Přidejme k tomu další deficit – učebnice by pro vyučovaný předmět měla být nejkomplexnějším podáním látky. No, není. Dovedete si jistě představit hloubku propracovanosti, má-li oblast sociální pomoci, upravená ve třech velkých zákonech a mnoha dalších předpisech, necelých třicet stran v učebnici. Přednášky (tu a tam dokonce prezentace z přednášek!) přinášely informace v učebnici neobsažené, což učebnici činí bezcennou. Tak se mi tu poprvé (vlastně podruhé, už se mi to stalo u pracka) v mém studiu stalo něco podivného – musel jsem uznat, že Praha je lepší. Já vím, je to šokující! Ale vezmu-li učebnici sociálního zabezpečení od profesorky Koldinské a kolektivu a porovnám ji s tímhle kusem, Pražská jednoznačně vychází lépe. Ty části, do kterých jsem nakoukl, jsou mnohem názornější, snáze přístupné a celá učebnice je ale podstatným způsobem obsáhlejší. Při druhém "zkouškovém" přečtení, chtěl jsem se nad touto učebnicí slitovat. Vlastně se mi už zase tak tragická nezdála. Pak jsem si ale uvědomil – a ejhle, ty už jsi se to, blbečku, naučil ze zákona a proto teď lépe chápeš učebnici... Uvědomujete si, jak je to absurdní?... celý text
Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání
2015,
Josef Bejček
Lze-li o této publikaci něco s klidem říct, je to nejlepší učebnice závazků v našem prostředí. Což je vlastně dost smutné, vzhledem k její relativně úzké profilaci na obor, který stricto sensu neexistuje, že ano... Je to nicméně tak. Na její přípravě se podíleli špičkoví odborníci, kteří o obchodním právu v téhle republice vědí nejvíce, navíc s vhledem do zahraničních úprav a expertízou v jiných oborech. Sám profesor Bejček a jeho univerzální přehled o... právu, když už jsme u toho.... by stačil, zde vedle něj ale stojí mnozí další. Obsahem je kniha velice poutavá. Vedle poměrně zajímavých teoretických úvah a kritik de lege ferenda přináší hlavní devizu učebnice – je praktická. Dává čtenáři možné náhledy na kontraktaci, nejde jí o vymezení de lege lata úpravy, ale o poučení čtenáře jak nejlépe se smlouvami pracovat. V tom je unikátní. Navíc je věcně správná (většinou, nuance člověk vždy najde), což by samo stačilo k prominentnímu místu ve světě závazkové literatury u nás. Jistě, dokonalá není, to zase ne. Jednak už je staršího data, proto nereflektuje některé novely, absentuje některá významná judikatura, hlavně ale není dostatečně vyčerpávající. Ano, zní to zvláštně při rozsahu 500 stran, ale je to tak. Některé právní instituty rozhodně nedostaly potřebné množství prostoru. Způsoby zániku závazku, následky jejich porušení, hardship, ale i v některých smluvních typech není úprava dostatečná (dovedu si představit například rozšíření smlouvy o díla o detaily k implicitní akceptaci změny ceny určené odhadem). To vše by nicméně mělo být vyřešeno druhým vydáním, které se chystá vyjít již v několika málo měsících – profesor Bejček mi sdělil něco o červenci, jestli si správně pamatuji. Všechny tyto drobné neduhy by tak měly odvanout. Takže shrnuto, jistě, je to jen učebnice, nemůže obsáhnout všechno, co by náročný čtenář snad chtěl. Ale svůj úkol plní naprosto skvěle a vlastně patří opravdu k tomu nejlepšímu z učebnic u nás. A nové vydání by to snad mělo ještě zlepšit.... celý text
Obecné správní právo
2019,
Vladimír Sládeček
Asi budu poněkud méně optimistický, pokud jde o kvality této publikace. Rozumějte, u čtení jsem sténal a plakal. Knihou to ani tolik není, jako spíše jejím autorem. A autorem to vlastně taky není až tak, jako spíše celkovým stavem naší administrativistiky. Onehdy jsem napsal velice nepříznivý komentář k Průchově učebnici správního práva. Sládečkova na tom není tak hrozně, jen co je pravda. Ale že by se dohromady jednalo o zázrak, to se tedy nejedná. Naše věda správního práva je v naprosto mizerném stavu. Člověku je z toho až špatně. V Brně (nevím, jak je tomu jinde) je to dokonce tak bídné, že se v ní přednáší a seminarizuje na téma odvětvotvorných kritérií. Doufal jsem, že jinde to není tak katastrofické. Je. Pro ilustraci. Sládeček patří k legendám českého správního práva, je to velikán Olomoucké fakulty, vysloužilec Ústavního soudu. Přitom jeho rozlišovací schopnost nesahá tak daleko, aby rozeznal co to je správní delikt a správněprávní odpovědnost. Správní delikt vám pak definuje deliktní způsobilostí. Já se vám omlouvám, ale proto, že někdo není deliktně způsobilý, přičemž je naplněno materiální i formální kritérium skutkové podstaty, nedošlo k deliktu? To je ale přeci nesmysl, vážení. Proto bylo čtení učebnice utrpením – třebaže za to nemohla učebnice jako taková. Pokud jde o vlastnosti knihy... Upřímně z ní nijak nadšen nejsem, čekal jsem to přeci jenom lepší. Zdá se mi pochybné funkční stránku správného práva předřadit organizační, ale budiž. I text sám má ale tendenci být poněkud chaotický, neodlišuje na první pohled dostatečně historické exkursy, úvahy de lege lata a de lege ferenda. Střídá se tu menší a větší formát bez zjevného smyslu (menší formát pravidelně implikuje menší důležitost, nebo doplňkovost textu, co v něm potom ale dělá vytučnění?), kapitoly jsou nepřehledné, leckdy obsahově prázdné. Sládeček navíc až příliš často sklouzává k vyjmenovávání názorů ostatních autorů, aniž by se byť pokusil o vlastní syntézu. Dovíte se ale, co o tom napsal Hendrych, Kopecký, Průcha, Pražák, Hoetzl, Hácha… Kapitoly jedenáct, třináct až sedmnáct navíc až příliš často tíhnou k repetetivnosti. No tak vám nevím no... Ono to není špatné, leckomu je to jistě dokonce i sympatické, jak ostatně patrno níže. Je-li toto ale to lepší z naší správněprávní literatury, jsme na tom opravdu dost nepěkně.... celý text
Mezinárodní právo soukromé Evropské unie
2018,
Naděžda Rozehnalová
Další publikace k níž mám poměrně ambivalentní vztah. Prvně jsem ji vyloženě neměl rád. Postupně ale, když jsem ní trávil více a více času, začala se mi vcelku líbit. Takto, než začnete pozitivně či negativně hodnotit tuto učebnici, je vhodné se zamyslet nad látkou v ní upravenou. Zezačátku se totiž učebnice zdá až nechutně složitá, nepochopitelná a místy prázdná. No jo, jenže jaké je MPS? No je takové trochu složité (je to ostatně zcela unikátní právní odvětví), takové trochu nepochopitelné a takové trochu prázdné (vzhledem k mase evropské úpravy, která ovšem nebyla projudikována v každém aspektu a k autonomní interpretaci tohoto práva). No a je to samozřejmě smutné! Ale nemůže za to učebnice. Nakonec vlastně musím říct, že co se sdělit dalo, sděleno bylo. Učebnice je komplexní (třebaže vydělení obecné části MPS do samostatné knihy nadále považuji za chybné) a relativně obsáhlá. To samozřejmě pokud jde o úpravu Římu I, Římu II a Bruselu I Bis – ostatní části jsou pokryty spíše v rozsahu základního přehledu. Na straně druhé plat také to, že čas plyne, kniha se s časem nemění. Ano, ano, snažím se naznačit, že už je krapet zastaralá. Brusel II Ter? Ne, stále Brusel II Bis. Absentuje revoluční rozhodnutí Inkreal vs Dúha reality a další. Tento problém by nicméně měl být vyřešen novým vydáním na sklonku tohoto roku. Zásadní výtku lze vznést jednak na adresu stylistických schopností autorstva, druhou na celkovou redakci knihy. Co mělo být sděleno, bylo sděleno. CO se dalo pochopit, bylo nakonec pochopeno. Ale že by to autorstvo usnadňovalo, to tedy ne. Ani jeden z nich nemá přílišné stylistické nadání, bývá to jen horší, lepší ne. (Hledat zápory v jejich větách je kouzelné). Problém s faktickou užitečností publikace je také nakladatelství, které naprosto nezvládlo (nezvládá) grafickou úpravu textu, člení jej naprosto zběsile a nepochopitelně. Jednotlivé části nejsou dost oddělené, text splývá, témata jsou přinejmenším vizuálně velice nepřehledná. Upřímně bych autorům doporučil přejít spíše k nakladatelství C. H. Beck – tam si s textem vyhrát dokáží. No takže tak. Já vám nevím... Myslím, že to za přečtení stojí a vlastně to ve výsledku není špatná kniha. No ale rozhodně pro ní potřebujete trpělivost.... celý text
Správní právo: Obecná část
2024,
Petr Průcha
Víte, jak jsem tenhle semestr trpěl? Vemte si to, insolvence a exekuce? Bez čitelné učebnice. Pro sociální zabezpečení předepsaná hrozná učebnice. Pro trestní právo nečitelná (byť svým způsobem kvalitní) učebnice, na obchod zastaralá učebnice... Oni mi prostě nemohli dopřát trochu radosti, prostě nemohli! Alespoň s tou správou, kurňa fix... Takže ne, z toho úvodu správně chápete, není to dobrá učebnice. Já vážně doufal, já věřil a já byl zase zklamán. Nelze snad napsat, že by profesor Průcha nedisponoval jistým stylistickým umem (ač kdovíjaké to také není), nelze snad ani napsat, že by věci nepodávala jasně. Ale to je tak trochu problém – ona podává jasně prázdnotu. Jako vy chápete, co je vám sdělováno, ale chce se vám zároveň plakat, protože chápete prima facie to, že jste zase zabili pár chvil svého života ale jakože úplně zbytečně. Uvedu jen pár příkladů, z nich by snad mělo být s průzračnou jasností zřejmé co míním slovy výše podanými: Úvodní kapitoly představují něco jako převyprávěnou teorii práva (opakovaně jsem kolegům a kolegyním spolustudujícím říkal, že pokud si pamatují alespoň něco málo z teorie práva, tohle zvládnou i když se nebudou učit – ani jeden z nich test neopakoval) – budiž, je to hloupé, ale dohromady neškodné. Autorovi toto však nestačilo, tak udělal jednu naprosto děsivou věc. Začal pojednávat o odvětvotvorných kritériích. Při troše péče oboru věnované byste měli pochopit už v prvém ročníku (rozhodně ne třetím!), že odvětví práva jsou jen jakousi pedagogickou pomůckou, která má studentům látku jaksi uzavřít, aby neutíkali kam utíkat nemusí. Právo je živý a komplexní systém, jehož jednotlivé části od sebe nelze oddělovat, jako nelze právo celkem oddělovat od jiných humanitních disciplín. O to se zde profesor Průcha (a bohužel i seminarizující) pokouší v poněkud směšné snaze oddělit od sebe právní odvětví pravidly jako "společenský zájem na jeho existenci" – což je samozřejmě úplně zbytečné, prakticky neužitečné a celkově vadné. Dále se profesor Průcha pokouší vymezit pojem správní úřad. Jak? To se nasmějete. Ponejprve zavádí následující zkratku: "správní orgány úředního typu (správní úřad)", následuje definice: "V právně teoretickém, či jinak vyjádřeno v tzv. doktrinálním, slova smyslu se správním úřadem zpravidla rozumí správní orgán jako orgán veřejné správy, který je svým postavením a posláním koncipován jako správní orgán tzv. úředního typu.". Čili, orgán je úřední, je-li úřední. Ano, vskutku komplexní a komplikovaná definice hodná úrovně akadémie. S potřebou využití slov jako je "doktrinální", "koncipován", či "postavením a posláním", abyste Petersonovsky použili víc slov, než abyste na první přečtení pochopili, že je to hovadina. Poslední ukázkou nechť je autorovo pojednání o ústředních orgánech státní správy. Autor uvádí: "Jako orgány podřízení vládě plní úkoly stanovené v zákonech a jiných obecně závazných právních předpisech, a navíc se ve veškeré své činnosti řídí ústavními zákony, stejně jako usneseními vlády." Čili co, orgán vázaný zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí je vázán dokonce i Ústavou? Jak fascinující a šokující. Dokonce zákonem? No to je překvápko. A jinými závaznými předpisy? Já bych si nevšiml. Konečně jako zábavnou kratochvíli bych laskavému čtenáři doporučil vzít si strany 154-160 této publikace a k nim kompetenční zákon a pokusit se najít deset rozdílů. Nenajde, pravda, jelikož je to text slovo ke slovu okopírovaný. Jediným rozdílem je neoznačení paragrafů a odstavců zákona. Takže zákon je vlastně čitelnější.... celý text
Kanonické právo: dějiny pramenů, teorie, platné právo
2011,
Ignác Antonín Hrdina
Po čase (a úspěšně složeném předmětu Kanonické právo, při jehož studiu jsem knihu opět přečetl), pouhý krátký dodatek. Platí nadále, že je to naprosto vynikající kniha, snad někde zbytečně krátká. Přišlo však drobné překvapení. Rádi bychom si jistě mysleli, že mnohosetletá disciplína napojená na prakticky petrifikovanou instituci nebude podléhat častým změnám. Prdlajs. Kniha je obsahově v některých pasážích poněkud zastaralá. Jistou reformou prošlo například právo trestní (ukládání majetkových trestů), právo procesní a hlavně v roce 2022 Papež František (jehož styl legislativy profesor vyučující mě daný předmět pojemenoval jako "přinášející větší chaos") konstitucí Praedicate evangelium změnil organizaci Římské kurie. Nemáme již tedy například kongregace, ale dikasteria a podobně. Je tedy vhodné při čtení věnovat těmto detailům pozornost.... celý text
Praktikum práva sociálního zabezpečení
2024,
Jana Komendová
Takhle... upřímně si nejsem jistý, zda si tahle knížečka zaslouží být v černých číslech. Fakt nevím. Upřímně přiznávám, že prostě nemám ten obor rád. Navíc nemám rád samotný koncept praktik. Na právech podle mě nemlže být nic větším plýtváním papírem – sakra, když se chceme podívat na reálné případy, podíváme se na judikaturu. O to víc tohle nemám rád, že bylo předepsané jako povinné uprostřed semestru potom, co nám byly jiné příklady zadávány skrz interaktivní osnovu. Takový tah na studenta přirozeně působí jako tahání peněz. Pokud jde o jeho kvality – utekly mi. Podivejte se, ono to je asi fakt tím, že nemám rád praktika, ale... Kurňa tohle je tak hloupé... Ale dobře, popořadě. Struktura jednotlivých kapitol je v zásadě taková, že máte úvodem nadefinovat patřičnou oblast sociálního zabezpečení (což opíšete v učebnici, tady jsme ještě OK), potom nadefinovat obsažené pojmy (to opíšete z definičních ustanovení zákona, taky OK, připadáte si při tom jak dementi, ale to nevadí – od toho sociální právo zjevně je) a potom jste dotázáni na příklady, které nemají řešení v učebnici, která má být pro její řešení zdrojem, a tak jako idioti hledáte v chaosu zákonů (nejhorší to jednoznačně bylo v případě VZP), dokud nenajdete odpověď, kterou si nemáte jak ověřit, protože tahle knížečka řešení neobsahuje. To všechno navíc graficky zpracováno tak, že na definici pojmu "společně posuzované osoby", což uděláte odkazem na zákon, protože se vám to už nechce potřetí opisovat, máte stejně množství prostoru, jako na otázky k rozsáhlým příkladům. Mimochodem, to místo... Grafická úprava knihy zajistila, že má dvojnásob stran, než by musela mít, polovina jsou prázdné stránky, asi aby se to mohlo dráž prodávat. Vážně, nebylo by lepší vzít si k tomu prostě sešit? Ale co už. Musím k tomu přidat imbecilní "práci s judikaturou", což vypadá tak, že si máte sami najít celý judikát, ten celý přečíst, a segmentovaně ho přepsat do téhle ptákoviny. To je úplně k ničemu ("Dobrý den, jsem student čtvrtého ročníku právnické fakulty a ještě jsem se nenaučil pracovat s judikaturou, mohli byste mě to naučit tím nejhloupějším možným způsobem?" To se asi nestane, že ne... Doslova každý, komu je to praktikum určeno, už s judikaturou umí pracovat a každý to dělá trochu jinak! Tohle je pedagogicky i prakticky prostě hovadina!), nepředává to žádnou hodnotu a doslova nikomu to nepomůže – a přitom by to mohla být deviza praktika, kdyby, dejme tomu jako praktikum korporací z naší fakulty, dávala studentovi přehled judikatury k jednotlivým tématům a nudila ho reálně pomocí ní řešit jednotlivé úkoly! Ale ne, autoři ro prostě museli udělat hloupě – a zároveň tak, aby to dalo pro ně samotné co nejmíň práce. K tomu můžeme přihodit některé idiotské otázky, typu "Jak se... změnilo oproti loňskému roku?", což praktikum činí aktuálním přesně na rok (gratuluji) a z autorů činí nekompetentní bandu (gratuluji na druhou). Já fakt nevím... tohle je tak strašně zbytečná věc...... celý text
Právo sociálního zabezpečení
2023,
Petr Hůrka
A víte, že jsem si prvních pár stran dokonce naivně myslel, že to bude dobré? To jsou věci, že? No, není. Je to dosti špatné. Nedávno jsem psal velice zlý a nepěkný komentář k učebnici exekucí a insolvencí, ve kterém jsem mimo jiné zmiňoval jeden důležitý bod. Učebnice by měla být schopna čtenáři předat informace tak, aby tento transfer probíhal plynuleji a rychleji, než by probíhal, kdyby se člověk učil ze zákona. Jinak řečeno, profesoři, docenti a doktoři práva odborní v dané právní oblasti, měli by být schopnější předat obsah tohoto odvětví snáze než banda podfinancovaných zaměstnanců ministerstva, kteří se nadto musí řídit legislativními pravidly vlády, buď jim bůh milostiv. To je, myslím, úplně minimální standard, jehož dodržení by mělo být podmínkou vydání publikace. Podařilo se to zde? Ne. Tahle kniha je tak špatně napsaná, a nedělám si srandu, že jsem si otevíral zákon, abych pochopil, co to v ní vlastně ty lidi píšou. A ne, zákony práva sociálního zabezpečení rozhodně, ale rozhodně nejsou dobře napsané. Špatností úpravy je to srovnatelné s Insolvenčním zákonem – a to je hodně špatné. Přesto však bylo jednodušší číst zákon, než tuhle knížku. Neplatí však, že zde nejsou výjimky. Viz níže. Neschopnost podat informace se tu ještě spojila s nedobrou stylistikou – většina kapitol se vážně nedá číst. Uznávám, autoři tuto svou superschopnost ukázali na Pracovním právu, zde v tomto trendu pokračují. Pozor, abych byl spravedlivý, jsou tu světlejší až světlé výjimky. Třeba kapitola doktora Smejkala o státní sociální podpoře byla k mému překvapení vysloveně dobrá a bavilo mě ji číst. Zbytek? Tu horší, tu lepší, průměrem se však kvalita držela velice při zemi. Přidejme k tomu další deficit – učebnice by pro vyučovaný předmět měla být nejkomplexnějším podáním látky. No, není. Dovedete si jistě představit hloubku propracovanosti, má-li oblast sociální pomoci, upravená ve třech velkých zákonech a mnoha dalších předpisech, necelých třicet stran v učebnici. Přednášky (tu a tam dokonce prezentace z přednášek!) přinášely informace v učebnici neobsažené, což učebnici činí bezcennou. Tak se mi tu poprvé (vlastně podruhé, už se mi to stalo u pracka) v mém studiu stalo něco podivného – musel jsem uznat, že Praha je lepší. Já vím, je to šokující! Ale vezmu-li učebnici sociálního zabezpečení od profesorky Koldinské a kolektivu a porovnám ji s tímhle kusem, Pražská jednoznačně vychází lépe. Ty části, do kterých jsem nakoukl, jsou mnohem názornější, snáze přístupné a celá učebnice je ale podstatným způsobem obsáhlejší. Při druhém "zkouškovém" přečtení, chtěl jsem se nad touto učebnicí slitovat. Vlastně se mi už zase tak tragická nezdála. Pak jsem si ale uvědomil – a ejhle, ty už jsi se to, blbečku, naučil ze zákona a proto teď lépe chápeš učebnici... Uvědomujete si, jak je to absurdní?... celý text
Sekáč (limitovaná sběratelská edice)
2021,
Terry Pratchett
Nevím, čím to je, ke knihám, které mám doopravdy rád, se mi strašně těžce píší komentáře. Tuhle knížku miluju. Miloval jsem ji už když jsem ji před lety četl poprvé a miluji ji stále. Pratchett patří k nejlepším autorům, s kterými jsem měl tu šanci přijít do styku. Čtu "klasickou" literaturu a mám ji upřímně rád, ale vybrat si, zda do konce života číst Dostojevského nebo Pratchetta, ke svému vlastnímu překvapením volím Pratchetta. Proč? Ona je to samozřejmě ohromná sranda. Ale to by patrně nestačilo. Co je důležitější, ono to je strašně hluboké. Vezmeme-li si většinu literárních kusů, jsou-li na nízké úrovni, prostě vypráví příběhy (hůř či lépe), hodnotná literatura přihazuje k příběhu něco navíc, téma, které člověka obohatí, takříkajíc „něco k zamyšlení“. Nu a pak je tu ještě jiný druh literatury. Ten nedává „něco“ k zamyšlení, tem tematizuje množství hlubokých otázek a skutečně čtenáře nenásilně vede z zamyšlení. Takový je Pratchett – jistě, nedělá to v skrytu umělecké formy kryptického charakteru, nenutí vás hloubat nad množinou interpretací, je svým způsobem přímočarý. Ale díky humoru a jisté vypravěčské jemnosti je tak hladký, je tak... přístupný, že dokáže sehrát významnější úlohu v životě člověka, než leckterý kryptický text. Tak se podívejme na Sekáče. To je takový balík témat, že je až nelehké je vyjmenovat. Nu tak hle, máme tu reflexi smrti, její podstaty, jejích druhů, jejích odlesků v míře, která se může rovnat příběhu knížete Myškina. Máme tu střídání generací, odosobnění práce, nahrazení klasického moderním – Hemingway by se mohl stydět. Jeho stařeček zápasící prutem s mořskou bestií není ničím oproti Smrťovi, který popravuje stéblo po stéblu. Máme zde obavu, strašlivou obavu, z industrializace, která se může poměřovat tísni Heideggera a mnohých dalších. Máme tu téma sebepoznání, pochopení vlastního já, vlastního těla, vlastí mysli a vlastní sociální role, dokonce poznání vlastního místa v ekosystému světa a dějin. To jsou tak těžká a tak hutná témata, že je lze stěží obsáhnout, skoro nemožné zdá se to u díla populárního, fantastického a na první pohled odlehčeného. Ale Pretchett zde nekončí. Je schopen řádkem, větičkou, rozkmitat struny ještě hlouběji položené, temné a nepřístupné. Struny "tyrana života", struny konce vesmírů, ve kterých Velký přivolavač, Smrt vesmírů, Začátek a konec času vzpomíná na dobu, kdy se to všechno stane znovu. Však to je ohromující, uznejte...... celý text