Set123 přečtené 789

Právní interpretace - mezi vysvětlováním a rozuměním 2019, Katarzyna Žák Krzyžanková

Původně jsem chtěl napsat něco ve smyslu "a tak obrázky to má pěkné". To by ale bylo jednak nechutně kousavé, jednak patrně nezasloužené. Podivejte se, s právní teorií se to u nás nemá dobře. Rozhodně tu nevzniklo takové dílo, které bychom mohli označit za opravdu výborné. Jistě, jsou dobrá (Melzer, Hlouch...), ale výborná spíše ne. Tato kniha nedosahuje po mém soudu kvalit dvou výše zmíněných, přeci jí ale musím přiznat – alespoň originalitu, odvahu pojednání (protože to je téma mimořádně obtížné) a svým způsobem vlastně i kvalitu. Ono to totiž má mnoho chyb, ve výsledku to ale opravdu není špatné čtení. A vlastně jsem rád, že ji autorka vydala. Tím upřímně spíše, že je to právě autorka, ženy se nám v právní teorii prosazují spíše poněkud pozvolně. Nepopírám, původně jsem měl chuť zde nakydat trochu hnoje i na stylistiku. Postupně se ale tato vcelku vylepšila. Tak jen upozorním na to, že úvod (slovy, úvod, takže to co odcituji je ze dvou stránek), bych spálil: "'napsal Augustin', 'slovy Kanta', 'slovy Desjeuxa', 'parafrázuji-li přirovnání Nietzscheho', 'po vzoru Epikura', 'parafrázujíc arbitra elegantiarum Petronia'" (v tomto navíc doplněno o latinskou citaci v závorce, šmarja...) Jako pardon, ale já myslel, že intelektuálně onanovat mají potřebu jen muži. Když tam přihodila Petronia, už jsem se hodně smál. Prostě tam tu historicky spotnou postavu šoupnu, protože někde napsat slovní spojení arbiter elegantiarum je prostě cool, nevadí přitom, že špatně skloňuji slovo elegantiarum (snad, třeba jsem já blb). Ale k samotnému obsahu – autorka nejprve teoreticky probírá co to ta interpretace je, následně popisuje přístupy tří dnes oblíbených okruhů zkoumání tohoto fenoménu – analytické filosofie (čti přínos logiky do práva), hermeneutiky (čti procesu porozumění v právu) a diskursivity (čti práva jako procesu argumentace). To je ambiciózní. Autorka při tom tedy nezbytně nasekala dost chyb, nepřesností, či zkrátka věcí, které se mi nelíbí. Příkladmo. Pojednává o interpretaci sensu largissimo, largo, stricto a strictissimo. Dobře, pěkně je popsala, ale to je to, co chceme? Píši-li o nacismu, nestačí přeci jej popsat. Musím napsat, že je to nechutná prasečina nehodná spojení s lidskostí. Tak zde. Nestačí, že popíšu interpretaci sensu stricto a strictissimo, musím uvést, proč je to totální hovadina. Ano, autorka připomíná některé kritické výhrady k těmto institutům, ale opomíjí tu nejdůležitější. Že něco je „clara“ (jasné a tedy nikoliv určené k interpretaci), zjistí leda interpretací! Ten koncept prostě nedává smysl! Pojednává-li pak autorka o výkladových cílech (tedy strategiích výkladu), činí to naprosto nedostatečně, tak nedostatečně pojednává třeba i o volnoprávní interpretaci (respektive interpretaci vázané), kterou zmíní bez jakékoliv připomínky takového Hermanna Kantorowicze, což jsem považoval za nemožné. Mimochodem, celková práce autorky s literaturou je dosti podivná. Primární literaturu prakticky necituje (v kontextu toho, kolik citací tam má), vždy sahá po literatuře sekundární. Ale tehdy přece popisuje názory někoho na názory někoho jiného, ne názory toho někoho jiného. Když už jsem s úlevou viděl, že cituje alepsoň Savignyho System des heutigen römischen Rechts, zjistil jsem najednou, že to "cituje podle Wintra". No to je skvělé... Už jen opravdu výběrem. Používá v jeden okamžik pojem „Gesetzpozitivismus“, čímž patrně míní právní exegety, typu Rau, Aubry, či Bugnet, nebo jejich rakouské kolegy. Těm přisuzuje, že jsou právními pozitivisty. To je hloupost, každý jeden z nich věřil v přirozené právo, toliko s představou, že je dokonale vtěleno do zákona (Code Civile, či ABGB). Při nejlepším to byli přirozenoprávní pozitivisté. Jinde používá hanlivé Begriffsjurisprudenz, coby "vhodné označení programu této školy", což působí trochu imbecilně, uvědomíme-li si, že to byla nadávka, kterou pro pandektisty vymyslel Jhering. Onde je zase označuje za „historickou školu právní“, což je jistě pravda, ale co si budeme, trochu to mate. Naposledy stojí za připomenutí mnoho nepřesností, či nepěkností, které autorka provedla analytické filosofii. Příkladem věta: "Hlavním úkolem filozofie (analytické – moje vložka) je vypracování efektivní – analytické – jazykové metody, resp. nabídnutí nové jazykové hry. Pramení to z přesvědčení, že vše, co lze myslet, lze myslet jasně. Vše, co lze vyjádřit, lze vyjádřit jasně." To je samozřejmě totální nesmysl. Koncept jazykových her Wittgenstein vymyslel právě v opozici své předešlé a zcela zavržené představě o dokonalém jazyce. Definovat cíle tohoto hnutí pomocí rozporných (a právě rozporných!) textů nejvýznamnějšího z nich (jehož vliv na práva pak v textu zcela opomíjí), nedělá analytickým filosofům dobrou službu. Tím končím. Kritika by však mohla být rozsáhlejší. I přes tyto chyby je však celek vlastě velice zajímavý.... celý text

Společnost úzkosti 2023, Jan Géryk

Abych byl upřímný, nejsem si jist, co si o knize myslet. Na jedné straně jí musím uznat kvality, které postrádá nejedna publikace v českém (právním) prostředí, pokud jde o odbornost. Na straně druhé mám s obsahem některé problémy, snad ale převážně ideového charakteru. Předně, kniha má ohromnou výhodu v jisté světonázorové uzavřenosti. Je v tom smyslu konzistentní, že pracuje jen s omezeným, zato stálým, okruhem autorů, jejichž myšlenky poměrně organicky a smysluplně propojuje do jednotného celku. Není to sobkovské (a já Sobka strašně rád!) vrstvení mnoha témat do jen velice obrysově společného zázemí. Je to opravdu soudržné a díky tomu i vcelku přínosné. Čtenáři se dostane poměrně uceleného pohledu na svět. Nadto musím vyjádřit podiv nad vyjádřením Rebelliony (aniž bych jej chtěl rozporovat, je to otázka nahodilého vkusu), pokud jde o autorovu stylistiku. Mě se naopak zdála dost přístupná, kniha se mi četla lehce a rychle. Ale to je opravdu o osobních pocitech, asi jsem z právního prostředí zvyklý na horší prasečiny. Posledně je podle mě kniha strašně dobrá v pojmenovávání některých jevů. Úzkostí a úzkůstek, kterými dnešní člověk prochází. V průběhu čtení jsem byl docela dobře schopný na sobě provést jakousi diagnostiku. A tak jakkoliv bych rád nesouhlasil s některými obsahy, prosté pozorování mne bohužel přesvědčilo o přesnosti podaného. Přeci mi na knize něco vadilo. Dlouhodobě pozoruji, že z prostředí pražských práv až podivuhodně ve velkém lezou velice konzervativní texty. To není samo o sobě špatně. Jen mě se to nelíbí. Géryk podle mě tuhle hranici přestoupil a z konzervatismu jakoby přešel až do jakéhosi regresivismu, výzvy k návratu nejen do modernity, ale málem do předmoderní společnosti. Jistě, trochu nadsazuji. Ale z knihy opravdu křičí volání po starých dobrých časech, kdy... nu a teď co... Kniha na toku času ukazuje, že v psychickém zdraví člověka došlo... nu, podle knihy ke zhoršení, já říkám změnám. Ano, opuštěním některých tradičních schémat došlo k proměně člověka a společnosti, Postmetanarativní společnost je nezbytně jiná, než společnost metanarativní. Nu dobře. Ale je proto horší? Podle mě ne. Autor může tvrdit, že dnes lidé trpí větším pocitem vykořeněnosti a nestability. To je pravda. Absence metapříběhů k tomu z velké části vede (ačkoliv bych to také nepřeháněl, lidé si prostě tvoří pluralitní narativy a taky to s nimi jde), na straně druhé ale musíme připustit, že dřív lidé sice byli stabilní a ukořenění, na straně druhé s pocitem malosti a strachem pramenícím z metanarativů, Metanarativy totiž vytvářejí strachy jako pohonnou látku. A já nevím, zda budu raději nestabilní, nebo vyděšený. Nadto ani autorova snaha přesvědčit čtenáře o tom, že i přes masivní přítomnost nás všech ve veřejném prostoru, je veřejný prostor (a jmenovitě politika), vulgarizovaná, jelikož se jedná jen o změť výkřiků bez hlubšího zamyšlení. To je, promiňte, volovina. Lidé o politice přemýšlí dnes stejně, jako o ní přemýšleli dřív. Ti kdo chtějí a mají čas sledují politiku obezřetně a do hloubky a tvoří si na ni sofistikované názory. Ti ostatní ne. Tak tou bylo vždycky, jenom dřív nebyli ti ostatní tak hlasití. Abych se dostal i k právu – mám trochu problém s jistou kontradikcí v knize. Na straně jedné je zde haněno to, k čemu se vymezuje například Larry Alexander. Právo se stalo obecným a tudíž nepředvídatelným. Tak co máme dělat, vrátit se ke středověkému kazuistickému myšmaši, který je sice předvídatelnější, zato ale až barbarsky nespravedlivý? Na straně druhé je ale současné společnosti vytýkáno, že zmnožuje pluralitní autonomní zákonodárství a to se tak vymyká z kontroly státu. No dobře, takže nám vadí nedostatečně konkrétní regulace, ale když si ji ti obchodníci chtějí vytvořit, vadí nám zase to. Notak, buďme rozumní. Nu a podobných výhrad bych měl vlastně vcelku hodně. A to pomíjím představu o právu na odpočinek v LZPS a podobné zajímavosti. Nechme je už ale spát.... celý text

Praktikum z právní metodologie 2017, Ondřej Horák

Nikterak nezastírám, že jsem velice skeptický, pokud jde o hodnotu "praktik", která tak rádi v Olomouci (jako fakt, na co oni to tam vlastně nepoužívají sakra...), ale kterážto se jako plevel rozrostla i do Brna. Setkal jsem se zatím s jedním jediným opravdu kvalitním praktikem (Cvičebnice práva obchodních korporací) jinak se jedná obecně spíše o nekvalitní směsky neužitečných blábolů plýtvajících papírem. Tak i zde. Vědí autoři, že příklady se dají studentům vložit do osnovy a není tak třeba nutit je pořizovat si úplně zbytečnou knihu bez jakékoliv přidané hodnoty? Nebudu zde totiž hodnotit příklady (třebaže bych jistě mohl vynadat Horákovi (kterého já rád!), za to, že měl potřebu vkládat tam citace v BGB v originále, přeložené do závorky, což je taky plýtvání místem jak nic dobrého…), ty mohou být vhodné a nevhodné, mě se jejich provedení zdá spíše nevhodné (děkuji za radu prostudovat si ten který zákon). Ale to je jedno. Jedná se mi o přidanou hodnotu knihy. A ta spočívá ve sdělovaných informacích. V této knize přidaná hodnota není. Snad s jednou positivní výjimkou – Melzer věnoval kapitolu teleologické redukci, na kterou se, bohužel, v našem prostředí snad až příliš často zapomíná. Ale aby to nebylo zase moc užitečné, ta kapitola má asi půl stránky výkladu. Strohostí výkladu se vyznačují všechny kapitoly. Absurdního měřítka to nabylo v kapitole o teleologickém výkladu (který zkrátka je v našem prostředí nejprotežovanější a tedy nejdůležitější), kterému byla věnována jedna stránka a kapitola jako celek (i s příklady) pak byla kratší, než, dejme tomu, kapitola o historickém výkladu (teoreticky sporném a rozhodně ne tak důležitém) a komparatistice (kterážto kapitola je nekoncepční směskou informací, z nějakého důvodu obsahující i logická úsudková pravidla, jako dedukce, indukce a abdukce). Celkem knihu považuji za naprosto zbytečný počin, který nemusel a neměl vzniknout. Přidaná hodnota je nulová (třebaže oceňuji maximální snahu autorů – ale i při vší takové snaze prostě pokus, dejme tomu Haply, o popsání neurčitosti pojmů na půl stránce u jazykového výkladu je prostě marný) a vydávat tištěné sbírky příkladů v tomto tisíciletí je jednoduše hloupá.... celý text

Úvod do mezinárodního a evropského práva 2018, Vladimír Týč

Upřímně si do nějaké míry nejsem jist proč tak špatné hodnocení… Jedná se spíše o jakousi základní prostou kostru mezinárodního práva a práva evropského, respektive jejich povahy a pramenů práva. Pravdou je, že v publikaci sotva najdeme kdovíjak zajímavé, či objevné informace. Učebnice předkládá toliko informace které by patrně měl každý znát už z občanky ze střední, kdovíjak hlouběji nejde. Proto je nezajímavou, ostatně jako samotný předmět „Úvod do mezinárodního a evropského práva“, který je na Masarykově univerzitě povinný. Jistě, jedná se o krátké rychlé shrnutí materie, nic proti tomu. Mě však učebnice nedala v zásadě nic. Mimoto je nutně zastaralá a jeden vložený list na konci textu tomu výrazněji nepomáhá (Zde podotýkám, že pan profesor Týč pracuje na novém vydání, co jsem tak pochopil.) a zrovna příjemná není ani fixace na Evropské společenství, které je dodáváno (coby ES) za každou zmínku o EU, což je podivné a otravné (to si jen tak ztěžuji, na reálný obsah učebnice to dopad nemá). Učebnice má navíc přes svou malou délku potřebu se neustále roztahovat do zbytečných šířek (neustále vám opakuje, že ve vnitrostátním právu je to jinak, vysvětluje základní pojmy teorie práva apod.). I sám název je vlastně zavádějící, protože žádné konkrétní právní úpravy, což by člověk skoro čekal, v ní nenajdete. Na straně druhé je fakt, že svou funkci plní. Je to základní kostra přednášek, bez zbytečného „okecávání“ a dlouhých historek. Základní dělení postihuje asi dostatečně. A z osobní zkušenosti mohu říct, že pro průchod zkouškou stačí (ač asi ne na A (které jsem dostal, ano, chlubím se)), byť by bylo lepší snažit se informace pojímat spíše průběžně samostudiem, než z této kratičké publikace.... celý text

Právní argumentace 2024, Bohumil Havel

Dvě věže 2006, J. R. R. Tolkien

Inu, přátelé, jeden den. Tak nějak jsem si k tomu večer sedl a druhý den jsem to dočetl. Jsem si po těch letech, kdy jsem knihu nečetl, nějak neuvědomil, jak čtivý text to vlastně je. Famózní! Nebudu se tu snad rozepisovat o všem fascinujícím, co v knize Tolkien napsal. Je to zkrátka mimořádné čtení, které takřka nemá chybu. Takřka. Dovedu si představit, co k tomu autora vedlo (a stejný postup samozřejmě zopakoval v knize následující), přesto se mi v kontextu dnešní literární kultury zdá poněkud nešťastné rozdělení na dvě knihy, z nichž jedna pojednává o skupině Aragorn, Legolas, Gimli, Pipin, Smíšek a Gandalf, druhá o skupině Frodo, Sam a… Glum? Glum se Smeagolem. Jistě, vcelku jsou vytvořeny dva kompaktní příběhy, které se v zasazení světa vlastně ději samostatně a na sobě nezávisle. Myslím však, že kompozice neustálého napětí by fungovala dramatičtěji (což ale zase nebyl plně Tolkienův záměr) a byla, po mém soudu, čtenářsky méně náročná. To je však jedna výtka. A to je vše. Kniha má všechno. Přenádherné popisy, skvělé dialogy (mírně trpící překladem, zde doporučuji spíše originální znění). Na rozdíl od první knihy je zde přítomno větší množství akce. Což tedy nehodnotím jako cosi a priori dobrého, jen to konstatuji. (Stojí však patrně za zmínku, že Tolkienovi jdou popisy a dialogy (a monology) mnohem lépe, než akční pasáže. To je u fantasy autorů dosti netypické, větší část fantasy stojí na akcích.) Každá z knih má svou symbolickou postavu, která je zkrátka fascinující. V knize třetí je to Ježíš… tedy pardon, Gandalf, v knize čtvrté zase duo Glum, Smeagol. Jejich úloha, symbolika a proměny jsou fantastické a doprovází čtenáře celým literárním požitkem. Mohl bych dále vyjmenovávat jednotlivé části díla, ať ty zkrátka nádherné, ty geniálně napsané, či ty symbolicky (respektive mytologicky) zajímavé. Neudělám to. Kniha jako celek působí famózním dojmem a nemá dále smysl z ní vytahovat jednotliviny.... celý text

Stát nebo stav? 2015, Vojtěch Belling

Nu… do čeho jdu jsem moc nevěděl. Věda však, že Vojtěch Belling je jistě zajímavým autorem a když už jsem kupoval obě jeho úctyhodná pojednání o suverenitě, přihodil jsem i toto. Nu a stalo se, že jsem aktuálně potřeboval spíše nějaký tenčí svazek, tak jsem se na ni rovnou vrhnul. Kniha je to historická spíše než politologická či filosofická. Její obsah je tedy spíše faktografický, než hodnotící. To samo o sobě nemusí být špatně, jistě. Dokonce to zkrátka není špatně. Jen mě to není příliš užitečné. Nu ale ostatně, z podnadpisu byla tato vlastnost knihy dosti očividná. Nu, nebudu lhát, nečetlo se mi to snadno. Konzervatismus je mi čímsi od srdce nepříjemným, universalismus jak mi byl představen, je mi pak úplně stejně nehezký. Podobné ideologie jsou inherentně nebezpečné, při jejich odvržení člověka jako čehosi pro společnost fundamentálního. Důraz na jakýsi „řád“, který je, je mi pak projevem pokrouceného uvažování. Nevím, nevím, nelíbí se mi to. Ono se mi to ale ani líbit nemá. Autor konstatuje fakta, nečiní to nikterak zaujatým. Výklad je to opravdu pěkný, při stávající otázce, za přeci jenom není zbytečně a informačně nehodnotně podrobný. Může být. Co z toho vyvozuji? Kniha je kvalitní, je zajímavá a je jistě i užitečná. Není nicméně určena pro publikum jako jsem já.... celý text

Zrození tragédie čili Hellénství a pesimismus 2008, Friedrich Nietzsche

Asi vážně budu muset toho chlapa číst, baví mě čím dál méně. Zrození tragédie jsem si chtě přečíst již po delší dobu, ostatně, kdo by se nechtěl podívat na základy Nietzscheho uvažování. Kdo by se konečně nechtěl dostat k principu dionýskému a apollinskému, kdo by nechtěl! A jo, je to strašně zajímavé. Dualita řádu a chaosu by se snad mohla zdát trochu primitivní pro tak chytrého chlapíka (na zlo a dobro to nemá, to je zase fakt), když to ale zabalí do poměrně elegantního estetického hávu a pokusí se čtenáře přesvědčit o tom, že je to právě tato dualita, která poháněla vývoj Řeků, působí to vpravdě ohromně. Autorovi pak navíc tato vlastně jednoduchá, ne proto ale méně působivá, podoba světa umožňuje vznosná provolání, díky nimž člověk najednou vidí, jak mohl tenhle pán nadchnout později tolik mladších čtenářů filosofie. Přeci bych výsledné pocity ze čtení nepopsal jako právě positivní. Už jsem naznačil. Stalo se mi již při posledním setkání s Nietzschem, že jsem byl skoro až zaražen jeho antiintelektualismem, jeho odporem k racionalitě. Ne, že bych o těchto jeho tendencích dříve nevěděl, ale nějak mi najednou začaly vadit. Dříve se mi to jeho spílání Euripidovi o tom, kterak zavraždil řecké umění, jevilo snad zábavné, svým způsobem obdivuhodné. Dnes ne. Podivejte se, být rebel dokáže každý. Odmítnout racionalitu s tím, že je nedostatečně mystická, nenaplňuje člověku nitro nadpozemským cítěním, to je snadné a lákavé. V ničem se mi to ovšem nejeví lepší, než přijetí náboženství, ať mu říkáme jakkoliv. Princip je stejný, jedná se o jakési neprůkazné mystično, jehož smrádek nám dělá dobře. Nakonec to ale přeci působí trochu zbaběle. A ne, že bych Nietzschemu chtěl zrovna vyvracet jeho postoj k osvícenství (klasické, či sokratovské), ale důvody se mi u něho nezdají vhodné. Je příhodné, že má kritika obsahu (tedy zamlžení rozumu jakousi představou mýtu), nachází u autora odraz i ve formě. Tak je totiž i stylistika textu zamlžená, je přeestetizovaná a snad trochu afektovaná. Jestli něco musím Nietzschemu přiznat, je to schopnost dosažení kompatibility formy a obsahu. A hlavně! Já mám z řeckých dramatiků jednoznačně nejraději Euripida, tak ať mi na něj Nietzsche laskavě nešmatá!... celý text

Společenstvo Prstenu 2006, J. R. R. Tolkien

Tak jsem si po letech zase přečetl tento velkolepý kousek. Čistě pro tu radost jej číst. Abych mohl shledat toto čtení nejen potěšujícím, ale i užitečným, protrénoval jsem na originále angličtinu. V tomto kontextu si dovolím postesknout, že překlad (který jsem si občas otevřel právě pro to, abych viděl, jak je kvalitní) Stanislavy Pošustové je leckdy mechanický a doslovný, dokonce i co do větné skladby a působí tak zbytečně kostrbatě, složitě a pateticky, což není vlastností originálu, nebo alespoň ne v dané míře. Mohu opakovat co jsem již dříve napsal – jedná se o skvělé fantasy, iniciační text žánru, který je snad takřka nepřekonatelný. Je pomalý? Ano. Je leckdy zdlouhavý? Ano. Tolkienovy nešlo o znázornění pološílených řežeb, od toho ostatně dnes máme Warhammery a podobné, jemu šlo o vtažení čtenáře do dokonalého světa, který přes všechnu svou magičnost není méně realistický než svět živý. Text Tolkienova originálu je precizní, fantastický, dokonalý, neobsahuje navíc slovíčko, neobsahuje zbytečnou kontrakci. Vše je takové jaké být má, je to skvost, ze kterého je třeba se radovat. Proti mému zvyku se tak nebudu dále rozepisovat, budu se jen radovat.... celý text

Starodávné rukopisy Gormu 2011, Leandro Consumi

Svého času jsem si řekl, že chci u všech svých přečtených knih zanechat komentář. Jakkoliv hloupý. Pak jsem se podíval na to, co jsem si při založené účtu do složky "přečtené" vložil a zase jsem si to rozmyslel. Sorry jako, ale Beast Quest ani Gormity rozhodně znova číst nebudu. Ale bum, stěhování místnosti, potřeba dočasně uskladnit knihy a Gormiti jsou najednou zase u mě v pokoji. Z nudy jsem tedy po prvém dílu sáhnul. Drazí rodičové tohoto světa, slyšte má slova. Aniž bych kteréhokoliv z vás chtěl jakkoliv přecenit, vězte, že vaše děti nejsou hloupé. Naopak, spousta dětí je vlastně až podivně chytrých, jenže co se stalo, když byly malé? Rodiče se na ně vykvajznuli, dali jim do rukou Gormity, kteří jsou napsáni se stylistickým umem těch dětí, postrádají jakoukoliv kvalitní naraci, děti se z nich nemohou naučit ani syntaktická pravidla, ani sémiotické obsahy. Jako vážně. Tohle čtení jistě je pro dítě vcelku zábavné, ale neobsahuje nic. Ani příběh, kterým by se dítě mohlo opravdu bavit ne. Při první příležitosti jim do ruky dejte něco komplexního, něco, co skutečně může dítě bavit a co jej může něco i naučit. Když mohlo být běžné, aby malé děti četly venkovský realismus, mohou ty vaše číst třeba toho Tolkiena, který je komplexní, symbolicky složitý, lexikálně bohatý a který je hlavně strašně zábavný. Tohle ne. (Ač nepopírám, že alespoň ty hry mohou snad být k užitku.)... celý text

Otázka viny: Příspěvek k německé otázce 2024, Karl Jaspers

Budu-li upřímný, nejeví se mi to být velkou knihou. Nejeví se mi to být velkou filosofií. Jaspers prožil nejsložitější období dějin lidského bytí, reagoval na největší odpornost, které se lidé kdy dopustili. V tom smyslu zajisté řešit otázku nakolik složitou, že schopnost zachytit ji byť jakkoliv v textu, zdá se obdivuhodná. To však o díle samotném nic neříká. Velká část z něj je, víc než čím jiným, reflexí mentality Němců po totální prohře. Ta očividně nemohlo vydržet zajímavé navždy, pro velkou část z nás (pro mne jistě), to naopak již příliš zajímavé není. A lze k tomu případně jistě sehnat lepší texty, Jaspers je přeci jenom netypickým příkladem a interpretem. Zajímavá pro dnešního čtenáře patrně zůstává taxonomie viny. Nu a s ní mám poměrně zásadní problém. Proti vině jíž nazývá kriminální nelze snad ničeho namítat. Jak taky, zase tak složitý koncept to není. Zbytek je ale problematický. Tak abych "čtvrtý prvek" rovnou eliminoval, vina metafyzická budiž vyškrtnuta. Vychází koncepčně z ničeho menšího než náboženství, proto nemůže být brána vážně. Aby ztratila relevanci, stačí aby jeden adresát nebyl věřícím. Vina, instancí pro niž je bůh, není vinou. Tak nám zbývá politická vina a vina morální. Obě kategorie jsou po mém soudu důležité a relevantní, nemohu však souhlasit s autorovou jejich konstrukcí. Prvou z nich autor konstruuje tak, že by snad občané státu měli být v pozici inferiorních k superiornímu. Superiorní tak na ně může přenášet svou vinu, jelikož "jim umožňuje žít". To je úplně špatně. Relace je opačná, inferiorní stát může být odpovědný za superiorní individua, individua však nemohou být odpovědna za stát, který má vlastní kvalitu. Tím nechci politickou odpovědnost vyloučit, chraň bůh. Každý nese odpovědnost za politické formování státu (a v tom smyslu má Pullmann pravdu, přenáší-li část odpovědnosti za komunistický režim na řadové obyvatelstvo Československa), nejedná se ale o reflexní odpovědnost za jednání státu, jedná se o odpovědnost za tvářnost státu. Jinou otázkou je pak politická odpovědnost představitelů státu, který splývá s vinou kriminální. Morální vinu zase Jaspers konstruuje coby individuální (a jenom individuální), s patrnou nechutí a vymezováním se proti "moralismu". Tomu dohromady lze rozumět, jeho výhrady proti moralismu však zavánějí až relativismem. Morálka je ale intersubjektivní a procedurální. Jejím úkolem je regulace chování lidí mezi sebou navzájem (odtud absurdita přisuzování morálních vlastností čemukoliv než lidskému jednání – s čímž jsem se k mému překvapení nedávno setkal i u inteligentního člověka) bez potřeby tvrdých pravidel státu. Jak může tento úkol plnit, je-li instancí morální viny jen nitro provinilcovo? Ještě jedna věc snad stojí za zmínku. Jaspersův existencialismus (který je přítomný i v tomto spise) je existencialismem náboženským. To se mi samo o sobě zdá jako nonsens, ale za to patrně může Camus. Co je důležité, Jaspers provádí jednu z nejzbabělejších věcí vůbec, když svaluje zvěrstva nacistického Německa na ústup křesťanského náboženství. Lidé se dvě tisícovky let (tedy nejdelší dobu ve zmapované historii) právě pro toto náboženství masakrovali, způsoby jen málo méně nechutnými, než byly ty nacistické (nepočítaje v to industrializaci genocidy). A byl to právě Hitler, kdo se považoval za vyslance Boha na světě (a měl na to právě takové právo, jako jakýkoliv jiný člověk světa – to je na náboženství strašně děsivé) a byli to nacisté, kdo s krédem "Blut und Boden" byli "spirituální" stranou tohoto boje. Nedostatek nemateriálního k válce nevedl. Příčiny jsou přízemnější. Jaspers sám je s množstvím svých metafyzických předpokladů (proti nimž zde teď neargumentuji, je to jeho víra a je to víra v lidská práva, která je prospěšná i když shledáme její podstatu neracionální) je ukázkou nepravdivosti této jeho úvahy. Snad jedna poznámka, k níž mne vybudila JulianaH., které si vážím, avšak s jejímž pohledem na Jespersovu Otázku a témata související (s němectvím vůbec) hluboce nesouhlasím. Po válce byla dlouze diskutována složití otázka. (Prostřednictvím konfliktu probíhajícího mj. mezi Radbruchem, který v sobě znenadání našel přirozenoprávníka, Hartem, který mu vehementně odporoval, a v neposlední řadě Hansem Kelsenem. Dohromady tedy nejchytřejšími právníky své doby (no dobře, ten Radbruch tam úplně nepatří…)) Jedná se o otázku zákazu trestu bez zákona. To je, samozřejmě, otázka právních principů mimořádné složitosti. První poznámka směřuje zhruba k tomu – v leckterých právních řádech není zakotvena (odmítáme-li tak lidská práva a právní principy (které z nich vycházejí), nelze ji mnohdy na světě aplikovat - pokud pak jde o Německo, tam ano, platila až do nacistického vládnutí - tehdy byla fakticky odstraněna), je to navíc mj. otázka práva národního – i zde sporná. Její řešení není jasné. Osobně se přikláním jednak k tomu, že nemá co dělat v právu mezinárodním (alespoň zásadně ne). Norimberský proces nebyl procesem vnitrostátním, byl právě procesem mezinárodním, který řešil otázky potud neřešené. Stojíme tedy před dilematem. Stojí proti sobě dva principy, jednak nulla poena sine lege, jednak zásada spravedlnosti. Prvá je, jak nastíněno, byť krátce, v mezinárodním prostředí poměrně oslabena (ostatně, odkud se bere?), druhá je, znásilněna událostmi posledních let. Tento střet lze vyřešit testem proporcionality – a zde je odpověď nesporná. Právní jistota nemůže zvítězit. Právo by se stalo totálně neschopným. Lze nicméně, to je pravda, Jaspersovi silně vytýkat, že tuto otázku relevantně neřešil.... celý text

Jak něco udělat pomocí slov 2022, John Langshaw Austin

Skvělá kniha. Prostě skvělá. Vynikající ukázka filosofie jazyka, analytické filosofie v nejlepším smyslu toho slova. Nejedná se o později kritizované přeteoretizování, kategoriazce bez smyslu a významu. Kniha obsahuje upřímnou snahu jednoho brilantního mozku pochopit něco posud nezkoumaného. Ne neznámého, bože chraň, právníci performativy (či deklarativy) dobře znali i před Austinem a vyvinuli kvalitní systém nakládání s nimi (posud nepřekonaný), teoretického uchopení se jim nicméně nedostalo (což je s podivem, vzhledem k ideovým předchůdcům (s velkou mírou nadsázky) analytických filosofů – pandektistům, kteří se pojmovou analýzou zabývali ve velkém). Austinova analýza je skvělá vzhledem k celému spektru důvodů. Jednak, je upřímná. Není to předem vymodelovaná teorie, snaží se za pochodu uchopit jev, který považuje za zajímavý a důležitý. Dále postrádá namyšlenost, je naopak filosoficky skromný. Co tím míním? Povšimněte si konečné taxonomií ilokučních aktů. Austin přiznává, že není dobrý. Uznává, že behabitivy a expositivy jsou do značné míry kausální a analyticky nepřesné. Ví, že co vyvinul není konečné. Může a bude se to měnit. Je to ale solidní báze, na které lze stavět dál. (Proto ostatně nemá smysl, čtete-li Austina, Austinem končit. Po tomto díle doporučuji při nejmenším Searlův text A Taxonomy of Illocutionary Acts, který na Austina navázal (kriticky, však s úctou) a jím zahájenou práci vyvinul k lepšímu.) Nu a posledně, Austin zkrátka je skvělý stylista. Ač poznámky k přednáškám, skvěle se čtou, jsou plynulé, příjemné. Sledovat jej naživo musel být skvělý zážitek. Samotné performativy by měly zajímat právě hlavně právníky. Austin ostatně v textu zmiňuje, že svou teorii diskutoval s Herbertem Hartem – jehož pozdější dílo bylo Austinovou teorií mimořádně silně ovlivněno (Pojem práva sám Hart řadí mimo jiné na pole analytické filosofie.). Performativy jsou ostatně coby svébytná kategorie přesvědčivé právě tam, kde jsou spojeny s právem. Se závazky jsou spojeny vždy, liší se zdroj vázanosti (církev, morálka, právo) a právě vázanost legální je nejtvrdší, pro ni má daná kategorie slov měnících svět největší vliv. Proto vřele doporučuji ke čtení.... celý text

Rozličné poznámky 2021, Ludwig Wittgenstein

Snad je to s věkem rostoucí netrpělivostí (což by snad být nemělo, starý zrovna nejsem), snad jistým stresem, či prostě neochotou introspekce. Musím nicméně souhlasit s níže psaným komentářem. Ono to opravdu není nic zajímavého. Podivejte se, k čemu jsou takováto "díla“ vlastně dobrá" Interpretovat ostatní dílo autorovo jimi nemůžete, to raději ponechte sobě samému, takovým externím zásahem jej můžete silně poškodit. Ostatně je možné, že Lyotard pokřivil ve své interpretaci jazykové hry inherentní agonistikou právě kvůli poznámce Wittgensteinově z tohoto spisu, kde hovoří o válce vedené s jazykem. Ne, to opravdu není bezpečné. Celistvou myšlenku z takových textů taky nedostanete. Nu a nakonec pokud v tom něco filosoficky vznešeného objevíte, bude to spíše nějaký truismus, kterého jste si jen nevšimli, motivační kravina, která vás zaujala (silně k tomu směřuje nietzsechovské prohlášení autora, že jeho dílo je exkluzivní pro úzký okruh – třebaže nezachází tak daleko jako Nietzsche sám a přiznává, že je to kulturní sférou, ne jeho výjimečností – což si může každý blbeček odnést jako vzkaz "na ostatní se neohlížej, to není tvoje vina, že ti nerozumí"), nebo něco, co jste si domysleli spíš sami, než že by to udělal autor. Ty opravdu chytré myšlenky prostě jsou zachyceny v celku. Nu a tak co nám zbývá? Snad dobrý pocit z voyeurismu? Pardon, to si klidně nechám ujít, rozhodně po dočtení Beckettovy Trilogie. Nic jiného v tom opravdu není. A ano, Wittgenstein byl geniální člověk, vynikající filosof. Ale to neznačí nezbytně, že každá jeho myšlenka (byť zapsaná, papír byl levný…) je geniální. A jistě, může vás zaujmout, dejme tomu, Wittgensteinův vztah k umění a jeho interpretace. Ale není to náhodou právě to trochu vlezlé šmírování?... celý text

Úvod do logiky: klasická výroková logika 2015, Jiří Raclavský

No já nevím, školy na to nemám, chytrý kdovíjak také nejsem. Ale že by to byla nějaká kdovíjaká kniha, to se mi ale opravdu nejeví. Samozřejmě je naprosto zcestné o knize o logice, která je stylisticky velice nedobře napsaná, prohlásit, že je velice krásná, ale i ta červená čísla mne zarážejí. Podivejte se, jsem právník ve výrobě, nevěnuji se a nikdy jsem se nevěnoval logice. A ano, můžete se mi smát, rozumím tomu, ale o logice jsem si doslova nic nepamatoval ani ze školy a vždy když jsem někde narazil na děsivý logický zápis, zbaběle jsem utekl. Vyskytla se však nutnost dovzdělat se alespoň povrchně. Chodit kolem naší katedry teorie práva bez znalosti logiky je sebevražedné – nu a já kolem ní chodím dosti často. Tato knížečka se mi coby jistý úvod do výrokové logiky zdála dobrá. A ze začátku jsem v tomto zdání nebyl zklamán. Ale jak se člověk dostával hlouběji... Jednak, opravdu to není dobře napsané. Krása textu je přibližně stejná, jakou se vykazují prezentace profesora Raclavského, které se mi podařilo dohledat. Ona je to kniha vůbec spíše jakousi kopií těch prezentací (v úvodu do ostatně tak trochu autor přiznává), bez přidaného textu v té míře, aby vynahradil presenci na výuce. Ostatně si vemte, příklady (aniž bych to považoval za něco vyloženě špatného, ono je náhodou fajn mít možnost dostatečného procvičování) zabírají pomalu dvě třetiny textu, takže na vyprávění toho tam moc nezbývá. Informačně se mi kniha zdá opravdu dost chabá. Naprosto tragická pak je když se dostane k dějinám logiky, kterážto kapitola neřekla čtenáři ale opravdu nic, či k neklasickým logikám. Při nejmenším (nejmenším!) fuzzy logika měla být rozhodně projednána podrobněji. Navíc žiji v domněnce, snad nikterak šokující, že proto, aby byla kniha dobrá, musí být pochopitelná (na úrovni literatury vzdělávací, samozřejmě). Což se mi zde tedy nejeví jako pravda. Při nedostatku informací poskytnutých autorem (který na čtenáře vrhá zkratky a symboly, aniž by jakkoliv vysvětlil jejich podstatu) naučí se snad čtenář obsah spíše intuitivně z příkladů a jejich řešení, což není ideální, že ano. Při nejmenším pro tabulkovou metodu a určování tautologií a kontradikcí to platí určitě. Dohromady spíše nejsem nadšen. Nejsem však schopen vyloučit tu možnost, že jsem prostě hloupý a vina je tedy na mé straně. Nu, uvidíme...... celý text

Filosofická zkoumání 2019, Ludwig Wittgenstein

Spolu s Jarodu Peregrinem asi můžeme zajásat nad tím slavným faktem, že Wittgenstein opustil traktátovskou strukturu a traktátovské myšlení vůbec. Otevřením knihy ocitáme se ve světe poněkud jiném, světě který není hluboce metafyzický, světě, který je racionální, je analyticky užitečný a je zkrátka mimořádně zajímavý. S Peregrinem se tedy shoduji, shoduji se s tvrzením, že bychom se měli radovat z Wittgensteinova obratu, z toho, že odvrhl předešlé své myšlení. Kdyby zůstal u Traktátu, nemohl by, myslím, nikdy být považován za opravdu velkého filosofa. Dnes bychom se na něj koukali spíše jako na kuriozitu, ve své době populární jako ti, kdo propagovali éter. Stal by se dějinám, při nejlepším, cimrmanovským pionýrem slepých uliček. Jazykové hry patří mezi ty zajímavější filosofické koncepty posledních let. Své využití najde nejen v každém humanitním oboru, přechází i do oborů přírodních. V tom smyslu je to opravdu pozoruhodná záležitost, kterou je třeba vnímat. My právníci ji samozřejmě máme obzvláště rádi, mnohost jazykových her nám dává strašnou spoustu možné zábavy. Sám ostatně zvažuji jisté pojednání o vztahu jazykových her a zásady ignorantia legis non excusat. Ostatně o jazykové výjimečnosti práva nemůže být sporu, pohleďte na řečové akty Austona a Serla, nejzajímavější jejich práce jsou právě tehdy, když pojednávají o deklarativních aktech. Autorův přechod ze systému jmen na systém pravidel je tedy nejen užitečný, je strašně zajímavý. Opět – i pro právníky. Wittgenstein se potýká se stejným problémem, jako třeba Kelsen – normativním regresem, kterému jakoby nebylo konce. WIttgenstein má výhodu – na rozdíl od Kelsena se mlže uchýlit k mimoprávním zdrojům normativity. Připomínám však jednu věc, teoreticky čistá jeho práce není. Ani jemu se, samozřejmě, bože můj!, nepodařilo překonat Humovu tezi. I Wittgenstein in fine odvozuje z faktů normy a dopouští se tak nezbytně logického lapsu. Nu ale to je už hádám jedno. Kniha není dokonalá, alespoň po formální stránce ne. Ač může člověk oslavovat jeho opuštění traktátovské struktury, přeci zůstal jen vykročen ke standardnímu textu. Kdybych měl stylistické snažení autorovo k něčemu připodobnit, byl by to, patrně Nietzsche. Jeho aforismy mají k Wittgenstainovým nejblíže. Třebaže nepopírám, že Nietzsche si udržel větší dávku poetiky a abstraktnosti. Ostatně, mimochodem, existuje jakási studie reflektující vliv Nietzscheho na Wittgenstaina, který je po mém soudu značný. Pravdou naposledy zůstává, že to autor snad trochu přepísknul. Kniha je delší a v jistém okamžiku úmornější, než by jí slušelo. Budiž jí to ale odpuštěno. P.S. Považuji mimochodem za poněkud smutné, že zde na Databázi má větší čtenost Traktát, než Zkoumání. Je to omyl čtenářstva, který je politováníhodný.... celý text

Argumenty teorie práva 2008, Tomáš Sobek

Vzhledem k tomu, že se v poslední době motám trochu těsněji kolem Brněnské katedry teorie práva, rozhodl jsem si udělat takové malé opáčko, pokud jde o základní zajímavé koncepty v ní řešené. Co je k tomu lepšího, než dílo Tomáše Sobka? Rozhodl jsem si ho tedy znovu přečíst od začátku, respektive dočíst ty jeho části, ke kterým jsem se posud nedostal. Nu a na počátku Sobkovy tvorby stojí Argumenty teorie práva, které posléze podstatně revidoval a rozšířil. Za přečtení každopádně stále stojí. Jistě, pro ty, kteří jsou po tvrdších a přesvědčivějších informacích, dojdou nejspíše uspokojení u Právního myšlení. Pokud chcete ale trochu dialektičtější vývoj (vývoj názoru autorova), toto je dobrý začátek. Kniha je zajímavá ve třech bodech: autor v ní věnoval více prostoru logice než v dílech pozdějších (což je dobře, třebaže já logice stále nerozumím a pociťuji akutní potřebu nápravy), vnáší do českého právního prostředí trochu racionálnější pohled na interpretaci a věnuje se alespoň ne zcela neracionálně pozitivismu. Pokud jde o interpretaci, musíme si uvědomit, jak moc zanesená v našem prostředí je. Běžná učebnice právní teorie (jimž se Tomáš Sobek mohutně vysmívá) obsahují výčet Gerlochových šesti metod (které máme jen u nás, to se fakt jinde nepoužívá), k nim přihodí nějaké povrchní poučky a pak jdou raději dál, přitom jen předstíraje, že interpretaci rozumí. Sobek přistupuje k argumentaci koncepčněji, při vnesení pozice textualistické, intencionalsitické a instrumentalistické (později přejmenované, tuším, na funkcionalistickou). Nadto přidává pohled jaksi temporální – tedy pozici originalismu, aktualismu a kontrafaktualismu (na poslední dvě jmenované se často zapomíná). To už dohromady tvoří poměrně složitou síť interpretačních pozic, za kterou jsem velice rád. Právní pozitivismus je, i rukou oněch nedobrých učebnic právní teorie, až příliš často dezinterpretovaný a pomlouvaný. Jestli se o právu někdy něco ve veřejném prostoru dovíte, bude to nejspíš nějaké lání na soudní rozhodnutí se slovy o "„soudcovském pozitivismu", což je samozřejmě absurdní. Sobek právní pozitivismus v některých bodech také desinterpretuje (v této knize), nebo alespoň pojímá dosti ploše, i tak se nicméně jedná o, na poměry, velice racionální pohled na tuto rozsáhlou právnickou větev. I zde se jedná o dobrý započatý směr (posléze samozřejmě dovedený podstatně dál), který si vlastně zaslouží pochvalu. A jistě. Kniha je na poměry autorovy v některých věcech nepřesná (Dworkinova pozice jedné správné odpovědi, otázka vztahu právních pozitivistů a nespravedlivého práva), či možná méně zajímavá. To je ovšem vlastně celkem drobná vada na kráse. Vlastně je to opravdu celkem dobré. (Pravdou je, že kniha je oproti jejím mladším sestřičkám poněkud slabá, pokud jde o etiku, ať normativní či metaetiku. O tom kniha ale není.)... celý text

Alenka v kraji divů… a za zrcadlem 2018, Lewis Carroll (p)

Poměrně dlouho jsem se chystal, že už bych si konečně tuhle legendu mohl přečíst. Ale znáte to, než nastane vhodná chvíle... Posléze jsem byl jedním docentem pozván na víno, tam mi vyprávěl o nápadu, který mu nedávno prošel hlavou, v němž figuroval slavný text Lewise Carrolla „What the Tortoise Said to Achilles“. (Z dané úvahy vznikl posléze skvělý článek, mohu jej doporučit, najdete jej, tuším, v časopise Právník pod názvem Jeden princip vládne všem.) Po tomto ovínění dostal jsem poznenáhlu chuť přečíst si konečně Alenku. Tak tu jsem. A bylo to vynikající. Málokdy jsem si s takovou dětinskou radostí nějaký text užíval. Je zde často psáno, že je to divné. Pravda, se zmiňovaným docentem (a co bych to tajil, docentem je Sobek, podle výše podaného článku to očividně není obtížné zjistit), shodli jsme se posléze, že bychom to dítěti zrovna nečetli. Proč? Carroll byl, pokud něco, v prvé řadě logik. Jeho práce na poli logiky je významná, viz povídání o želvě a Achillovi. Nejkrásněji je to vidět na rozhovoru Kočky Šklíby s Alenkou o její cestě. Nepopírám, z této rozpravy stala se má oblíbená partie Alenky. Pamatujete? Podivné tvrzení Šklíby: Tady jsou všichni šílení, i ty jsi šílená! Ale já nejsem šílená!, praví Alenka. Jistě že jsi, odpovídá Šklíba, jinak bys nebyla v Říši divů. Logika je to naprosto prostá a bezchybná: Premisa A: V Říši divů jsou všichni šílení. Premisa B: Ty jsi v Říši divů. Závěr: Ty jsi šílená. Jedná se o perfektně platné formální vyplývání modu ponens – jestliže A pak B, A, tedy B. Je to materiální vyplývání? No není samozřejmě! Ale formálně-logické vyplývání je to bez dalšího. A formálně přesných sylogismů je samozřejmě kniha plná, doslova jimi přetéká. To jí samozřejmě činí podivnou – formálně-logické vývody bez materiálního vyplývání jsou podivné. A je to skvělé! Jen vás musí bavit logika (méně ji musíte rozumět, já jí nerozumím a furt je to švanda) a musíte být připravení na jinou knihu než je snad běžné. Ale kniha je to skvělá bez ohledu na logiku. Připomeňte si tu krásnou Alenčinu dětskost, připomeňte si Moře slz, připomeňte si až nepříjemně povědomý rozhovor s Paželvem. Povšimněte si geniálně vystřižené kritiky justice, porotního systému a právní interpretace. To poslední bych vyzdvihl. Král říká: „Když v tom žádný smysl není, nemusíme ho v tom hledat. A tak si ušetříme spoustu práce.“ A hle, až o deset let později Jhering píše svůj Boj o právu, ve kterém konečně právo chápe jako nástroj k dosažení cíle. Všechno je to skvělé. Jenom ne pro děti. Všechno je to hluboké. Ale ne pro děti. Nu a tedy asi ani pro ty, které to nebaví. Aniž bych jim to měl jakkoliv za zlé. "Bloudi jsou ti, kdo sem chodí – vždyť ta zahrada patří mně." To je, řekl bych, vůdčí prohlášení nejen Alenky za zrcadlem, ale Alenky vůbec. Za zrcadlem se dostáváme do ještě krapet podivnějšího světa, což je dáno hlavně třemi věcmi. Kniha zůstává logicky přesná, čtenáři to ovšem ztěžuje. Nejedná se již jen o popsané vztahy formálního vyplývání, ale o logické vztahy formálního vyplývání se zamlčenými premisami – které dávají smysl, to pozor, ale musíte je vždy domyslet, nu a náš svět je přitom dost komplikovaný, "přimýšlení si" je tedy dosti složité. Druhou hříčkou autorem použitou je hraní si s časovou posloupností. Není dokonalé, není dotažené do konce. Vůbec není důsledné. To čtení samozřejmě výrazně komplikuje. Třetím bodem pak je prolínání šachu příběhem. To bylo patrné i v prvém díle (vtipy na aktivní královnu a pasivního krále, zde dotažené do konce uhánějícími královnami), zde se však bez znalosti této hry neobejdete – a to je, nepopírám, můj deficit. Autor, pokud bych měl přidat i bod čtvrtý, hrál si v tomto díle s jazykem ještě podstatně více než v knize první. Angličtina sehrála důležitou roli i v prvním díle, ale Jabberwocky je prostě v jiné lize. To vše knihu činí mimořádně zajímavou, na straně druhé ale až podivně složitou a snad čtenářsky poněkud nepříjemnou. Celek, ten mi však zůstává krásný.... celý text

Teorie práva a státu a právní filozofie 2024, Vladimír Kubeš

Budu se opakovat, je to však potřeba. České právní prostředí je naprosto tragické. Posouvá se? Ano, pomalu, ale posouvá. Zásluhou lidí jako je Lavický, Melzer, Hapla, Sobek, Tégl či Šilhán, Škop, Kosař a další. (Mimochodem, povšimněte si, že jmenovaní působí na Moravě...) V oblasti teorie práva je to vůbec katastrofa. Tady nepomůže ani Olomouc a tak všechna práce zbývá na Brno. Fokus veřejnosti je však soustředěn na Prahu, jejíž výsledky v oblasti teorie jsou opravdu mizerné (Čest dvou výjimkám, Wintrovi a Kühnovi, ti však odešli na Ústavní soud a jejich akademická činnost tak dost dobře možná skončila.) Stav právnické literatury je odpovídající stavu právnickému celkem. Učebnice teorie práva jsou tím postiženy – nejslavnější je Gerlochova a buďme k sobě upřímní, je to z hlediska opravdové právní vědy odpad. Měl-li bych aktuálně někomu doporučit nejlepší učebnici teorie práva – doporučil bych Weyrovu. Je jí už sto let? Ano. Ale v té době naše právničina měla nějakou úroveň. Svou jistě vysilující prací nám ale docent Tauchen dodal další, vlastně celkem kvalitní kousek. Opravdu bych se teorku raději učil z Kubeše, než z Gerlocha, Harvánka, Knappa, Osiny a dalších. Tauchen píše v anotaci (a edičním úvodu), že je to čtení složitější. Pravdou je, že oproti výše podaným je to možná obsahově strukturovanější (méně přímočarý) text, pokud jde o stylistiku, ta je Kubešem se zásahem Tauchena perfektní. Byl jsem upřímně dosti překvapen, pokud jde o tuto stránku věci. Prvá část věnovaná právní teorii sama jakoby byla rozdělena na dva celky. První, dejme tomu, polovina je opravdu skvělá. Bůh ví, že s tisícem věcí mohu nesouhlasit, jsou však promyšlené, výsledky úvah nepodávají se z ničeho, ale z výčtu a kritiky jiných cizích názorů, ze kterých je pak pomocí Hartmannovy ontologické filosofie vydestilován koncepčně koherentní pohled na právo. Druhá polovina je horší, upadá jakoby spíše do výčtu kategorií. Prvá polovina jakoby náležela republice první, druhá polovina zase té současné. Samostatnou část pak tvoří úvahy filosofické. Tam už se nalézáme opravdu někde jinde. Kubešovo myšlení je Hartmannem natolik ovlivněno, že už se nejedná o učebnici, ale o názorovou monografii. Celkově je to čtení fascinující z mnoha důvodů. Kubeš pochází z prostředí právního normativismu Františka Weyra. To je opravdu unikátní pohled na právo, který nemám rád a který s radostí považuji za mrtvý (až zemře docentka Machalová (která mu dobře nerozumí, ale ráda o něm kecá), bude odejde s ní i tato škola) a který podle mě nikdy nemohl přežít. Proto jsem čekal nejhorší. Kubeš ale překvapil. Jistě, na normativismus navazuje ve věcech, které dnes vypadají až samozřejmě, v těch kuriozitách, které ryzí nauka právní i právní normativismus přinesly, se však od původců silně odchyluje. Nečetl jsem text, kde by bylo tolik a tak silných výhrad proti Kelsenovi. Jak krutě zní například: „Uvádí-li se normativní teorií jako vzor normy známý příklad „Má pršet“ nebo „Růže mají kvést“, tak je to zcela nesprávné. V těchto případech o žádnou normu vůbec nejde, a to z toho prostého důvodu, že o stanovení mětí, povinnosti a tudíž i normy lze mluvit jen v reálné vrstvě duchovního bytí nikoliv však ve vrstvě bytí fyzicko-materiálního nebo organického. Naprostá neznalost moderní kritické ontologie, neznalost stupňovité výstavby reálného světa a jeho kategorií měla za následek tento základní omyl školy ryzí nauky právní.“ Uznejte! A ke Kelsenovi se takto až drze vymezuje mnohokrát. Z úryvku je mimochodem patrný již zmiňovaný vliv Hartmannův. Fascinující je i pozice knihy dobová. Autorova idea práva je vrcholně humanistická. Odmítá kategoricky trest smrti, nota bene za zločiny politické Píše zcela nekompromisně: „„Jsem hluboce přesvědčen o nesprávnosti a neúčelnosti trestu smrti a se vší rozhodností jsem pro to, aby byl trest smrti všemi civilizovanými státy a samým mezinárodním společenstvím pranýřován a kategoricky vyloučen z trestu vůbec. Stále více je nutno myslet na hluboce lidská Goethova slova: „Soll er strafen, soll er schonen, muss er Menschen menschlich sehen“. Vyhrazuje se navíc ve své práci několikrát i proti základním myšlenkám socialismu, až drze odmítá ideu o odumírání práva – racionálně naopak uznává, že stát potenciálně zemřít může. Jeho oproštění se od spojení mezi státem a právem (díky kterému "klasická" Boguszakova definice práva nemůže obstát!) je neobyčejně moderní. Ano, místy dochází ke klasickému podlézání režimu, patrně proto, aby měla kniha plná citací klasických filosofů vůbec šanci vyjít, oddělíte-li však ty dvě či tři části od zbytku knihy, zbyde vlastně docela dobré čtení.... celý text

Soudcovská filozofie a její vliv na rozhodování soudů ve složitých případech 2022, Kristina Blažková

Takhle... Dny byly horké, hlava převařená, čekala mě cesta do Brno a z Brna zase domů, v mezičase tři hodiny nezáživného čekání. Věděl jsem to, řekl jsem si – něco lehčího na čtení! Nu a tak mám co jsem chtěl. A předpokládám, že díky těmto nevysokým nárokům nejsem vlastně zklamaný. Kdysi jsem tu někde napsal, že díla lezoucí z Legesu jsou leckdy úrovní spíš právního popíku, je to takové lehké, rozdováděné, možná lehce umazané. Tak je to i zde. Od knihy vlastně nelze nic moc čekat, kniha nic moc nedává. Jedná se o "empirickou" studii, která má poměrně drobný teoretický úvod (který v zásadě nevykazuje věcné chyby, což je jistě dobré) obsahující to, co se autorka rozhodla, že je důležité. Rozhodně neobsahuje (a autorka tedy nezkoumá) veškeré možné kategorie, na základě kterých bychom mohli po vzoru Roscoe Pounda tvořit, jak řekl jeden z doktorandů naší katedry právní teorie, kartičky pokémonů. Klasicky, je zde věnován prostor mé maličkosti velice neoblíbeného originalismu, aktualismus však rozebrán není. To v zásadě není špatné, nejedná se proto o nikterak velkou kritiku. Ale za zmínku to stojí. Po nezajímavém (ale ne vadném) úvodu přichází na řadu metodologie. Nu a přiznejme to, autorka to neměla snadné. Měla subjektivní kritérium vyvodit z rozhovorů (vždy a priori subjektivních) s dohromady pár právníky, ve spojení s dohromady pár disentními stanovisky. Z toho kouzla neuděláte. Zde bych možná měl větší kritiku – ano, rozšířený senát NSS je fajn, ale na Ústaváku by se takovýto výzkum dělal lépe (ne patrně ale snáz). Nu a následuje klasický popík. Očumujeme naše drahé soudce, prolézáme jejich životopisy, snažíme se z toho vytáhnout něco zajímavého. Ale já si nemohu pomoci, po mém soudu to prostě zajímavé není. Již zmíněný Pound možná laskavému mému čtenáři evokoval americký právní realismus. A čtenář má pravdu. Podstatou přístup autorky vychází z myšlenek této školy, z představy o psychologickém a sociologickém (potažmo tedy nezbytně filosofickém) základu rozhodování soudců. No dobře, soudci na základě svého životního příběhu rozhodují jinak. Překvápko. K čemu nám ale skutečně je to zkoumat? Pardon, americký právní realismus je mrtvý a upřímně, zajímavý nebyl ani dokud žil. Nu a tak závěry této knihy jakoby spíše měly ve čtenáři vzbudit jakési pocity voyeurství, který nám dělá tak trochu dobře, když čteme něčí paměti. Nu ale to pro mě není dost na to, abych knihu hodnotil kladně. Nu tak je to prostě relaxační četba no.... celý text

Boj o právo 1875, Rudolf von Jhering

Rudolf von Jhering patří mezi nejvýznamnější právní vědce vůbec, své doby pak rozhodně. Stojíme v době ovládané, dnes hanlivě právě po vzoru von Jheringa, tzv. pojmové jurisprudence, či chceme-li poněkud mileji, školy pandektistiky (a měli bychom chtít být hodní, tomuto učení, zlým slovíčkům Jheringa či třeba Melzera navzdory, vděčíme opravdu za mnohé). Tu vztyčuje se po Puchtovi jeho žák von Jhering a přináší nám něco neskutečného. Přináší nám do práva skutečnou revoluci, přináší nám účel. Výklad práva jeho télem patří dnes k naprosto dominantním přístupům, Sobek jej v našem prostředí nazývá funkcionalismem. Nejedná se o nám o pojmy, tedy slova a jejich obsahy. Jedná se nám o právo coby praktický fenomén. Právo má v sobě dualitu smyslu (cíle) a prostředku k jeho dosažení a právě jenom v kontextu těchto dvou prvků je třeba právo chápat, abychom cobi orli nelétali myšlenkovým éterem oproštění reálného světa pod námi. Tomuto odtržení od praktického charakteru práva měl právě účel zabránit. Fascinující je, že ještě dnes ve společnosti rezonuje (ač naštěstí už jen zbytkově) spíše uvažování Kelsenovo a Weyrovo, kteří se svou ryzostí vzlétli v éterných výšinách snad nejvýše. Stěžejní body svého myšlení přináší autor až později, ne v této knize, ale v Der Zweck Im Recht. Nicméně již Boj o právo obsahuje pojetí tohoto dualismu, překonává tak své dosavadní kolegy a nakopává vývoj práva, který nás přivedl až do dnešní jeho podoby. Kniha je skvělá. Možná ve vlastní myšlence trochu nadbytečně dlouhá, pointa autorova je totiž poměrně prostá, ale stejně skvělá. Krásně se čte, von Jhering měl cit pro výraz. Přesvědčí vás přitom (nebo se alespoň pokusí), že je vaší morální povinností bojovat o právo, je-li narušeno. Je to právě taková nutnost ve smyslu mravním, jakou je nutností léčit se s bolestí v boku ve smyslu fysickém. Pokud rezignujeme na obhajobu svých subjektivních práv, rezignujeme na právo jako takové, selžeme v naší nutnosti, která nás v očích autorových takřka povznáší nad zvířata. Takže, přátelé, žádné ohlížení se na soudní poplatky. Nechcete-li, aby na vás jeden z největších právníků historie koukal jako na zvrhlíky, budete se soudit i o padesátikorunu (a soudy selžou, pokud vám to neumožní). Sílu tohoto morálního citu pro právo pak demonstruje na literatuře. Což je krásné a jeho pojednání si v této věci velice vážím. Otázka umění v právu a práva v umění je velice aktuální a živá – je proto vždycky dobé vidět často opomíjený holistický přístup k lidské tvořivosti. Umění s právem spolu souvisí neméně, než právo se sociologií, či ekonomií. A Jhering si estetickou sílu umění a její význam pro legalistickou sílu práva uvědomoval. Snad ještě jedna poznámka. Neustálý boj o právo (které je prostředkem k nějaké naší interesi a jehož ohrožení je tak ohrožením této interese) připomíná čtenáři ještě jeden strašně důležitý fakt. Inherentní a nedílné spojení práva s násilím (silou), které je po mém soudu jediným opravdovým a pevným středem práva, pro jehož zakrytí jako fíkový list používáme legitimační teorie.... celý text