Set123 přečtené 789

Julius Caesar 2008, William Shakespeare

Julius Caesar je Shakespearova politická římská hra, kterou miluji. Už postava geniálního Caesara pro mě byla zárukou dobrého čtení a nebyl jsem zklamán. Přečetl jsem si ji i v anglickém originále a na začátek musím jako vždy ocenit pana Hilského. Jeho překlad není doslovný a díky tomu je neuvěřitelně kvalitní, až dokonalý. Ostatně jako vždy. Hra má něco společného s Hamletem – konec konců v Hamletovi je včleněn jeden vtípek na tuto hru – a také s Macbethem. Brutus – podle Danteho jeden ze tří obyvatel nejhlubšího Pekla – je čestný muž silných zásad, pravý Říman, kterému na Římu záleží více než na sobě samém. Vedle Bruta je zde ale také Cassius, pro kterého je hlavní jeho osobní zisk a postavení Řím má asi také rád, ale to je druhořadá záležitost. A Cassius – druhý obyvatel nejhlubšího Pekla, mimochodem – přesvědčí Bruta, že Caesar je nebezpečný a musí zemřít. Ptáte se, kdo je třetím obyvatelem Pekla nejhlubšího? Tito dva tam spolu jsou přežvykováni Satanem, po boku jidáše Iškariotského. Ceasar sám má ve hře dva své drobné monology, ve kterých se připodobňuje k polárce a nazývá se starším bratrem strachu. A to krásně vypodobuje Caesarův historický obraz. A zároveň se mu to stává osudným. Politické monology Antonia a Bruta jsou dokonalou ukázkou kvalitní politické řeči, stejně tak však i ukázkou dnešní demagogie, která se jak vidno v průběhu tisícileté nezměnila. To co se stalo po Caesarově smrti, bylo zase ukázkou naprostého selhání daného cíle. Chtělo se zabránit vzniku císařství a místo toho napomohli Octaviánovi Caesarovi na trůn, který vybojoval v budoucích válkách s Antoniem. Brutus a Cassius by se tedy dali označit za „pachatele dobra“, kteří ve svém úkolu byli předurčeni selhat. Geniální dílo, s mistrovským užitím jazyka, který je ostřejší meče. Velice doporučuji a to i díky Hilského geniálního překladu.... celý text

Súčasné podoby právnej filozofie 2023, Dominik Šoltys

Největší slabinou této knihy je mi slovenština. Omlouvám se, upřímně, všem Slovákům, ale mě z toho v psané podobě opravdu bolí hlava. Taková gramaticky nedovyvinutá čeština, která mi motá hlavičku. Jinak to ale rozhodně není špatná publikace. Snad je trochu nekoncepčně napsaná, ale špatné to není. Nabízí opravdu základní přehled o postmoderně v právu, ten přehled je nadto dosti encyklopedický, jde po jménech víc než po tématech. Ačkoliv, abych autorovi nekřivdil, témata jsou posléze podřazena pod jména. Opravdu, zdá se mi to nekoncepční, ale budiž. Nadto oddělení lesbické a queer teorie od kritické právní teorie se mi také nezdá vhodné, jsou mi to toliko odnože kritické teorie, parciální podle skupin, méně myšlení. Ona jsou ve výsledku často výchozí stanoviska stejná. Dohromady jsem ale za tuto publikaci rád. Postmoderně se v našem prostředí opravdu věnuje na kvalitní úrovni málokdo a solidních textů vzniká ještě méně. Lesbické a feministické teorii pak v zásadě nikdo. Ne protože by nebyly znalosti (Sobek), ale není vůle. V tom je kniha jistě přínosná. Pravdou je, že encyklopedický charakter a absence silně zastoupené metodologické stránky spíše nepomůže k aktivnímu rozvoji oboru.... celý text

Logika a etika: Úvod do metaetiky 1997, Vladimír Svoboda

Publikace je, myslím, poměrně dobrou učebnicí metaetiky, nebo spíše jakýmsi učebnicovým úvodem do metaetiky. Je mimořádně jednoduše napsaná a šanci pochopit ji má patrně každý, včetně lidí bez jakékoliv předešlé zkušenosti s metaetikou. Dokonce ani logiku nijak zvlášť zvládat netřeba. Stačí tedy snaha zamyslet se a trochu trpělivost s případným pomalejším průchodem. Kniha obsahuje nejen velice jasně popsanou koncepci metaetiky, zvládá nadále i jasně vymezit některé pojmy a problémy, které obor obsahuje. Závěrem se dokonce pokouší o zaujetí vlastního stanoviska k pojetí mravního diskursu, respektive jeho jazyka, na který se kniha primárně soustředí. Neříkám, že bych neměl i některé kritické poznámky. Utilitarismus, respektive konsekvencionalismus není po mém soudu metaetickou kategorií, nýbrž kategorií etickou. A když, je to konsekvencionalismus, rozhodně ne utilitarismus, který je konkrétní etickou teorií, která by měla metaeticky být teprve popsána. Většinou se však jedná o opravdu kvalitní dílo, které mi nepřekonalo Sobkovo Nemorální právo, přeci je to rozhodně užitečné čtení. (A podstatně jednodušší.)... celý text

Beren a Lúthien 2023, J. R. R. Tolkien

Již poměrně dlouhou dobu se nikterak netajím tím, že příběh Berena a Lúthien je mým zdaleka nejdražším z Ardy. Vlastně již od prvého přečtení Silmarilionu. Je to po mém soudu naprosto neuvěřitelný příběh, který v plné šíři ukazuje možnosti, nevídané možnosti, fantastické literatury. Je to příběh ukazující, jak hluboké utrpení a sebeobětování může v říši Elfie trýznit její obyvatele. Opravdu, ten pohled je naprosto neuvěřitelný. Celek příběhu, který je čtenáři předkládán je zkrátka famózní, jeho konec svou tragičností a krásou, a ono je tam opravdu obé najednou, se může rovnat snad jen Mistrovi a Markétce a objemem daleko předčí jakkoliv tragické příběhy shakespearovského střihu. Neomezuje se totiž na realitu, překračuje jí a tím překračuje míru tragédie obsaženou v žitém (a jemu podobném) světě. Nadto mám příběh rád z několika dalších důvodů. Jedním z nich je existenční propojení autora a jeho díla. Jindy proponent smrti autora, zde nemohu to propojení ignorovat. Tolkien pracoval na jeho zdokonalování desetiletí – část, podstatnou část svého života mu věnoval. A co víc, věnoval mu i svou smrt. Beren John a Lúthien Edith. Na tom je cosi neuvěřitelně mystického. Příběh navíc v plnosti ukazuje podstatu Tolkienovy tvorby a podstatu Ardy. Na tu narážíme již v úvodu Silmarillionu, v Ainulindalȅ. Hudba Ainur. Podstatou Tolkienova světa je hudba. Bůh tvořil slovem a vytvořil náš nekouzelný svět, budiž. Eru tvořil písní a vytvořil svět kouzel. Je cosi rouhačského na této Tolkienově idee, pravda? Proč o tom mluvím? Nu protože je to píseň, je to zpěv, co provází Berena v osobě Lúthien, nejdokonalejší postavě Silmarillionu. Píseň zde opět ukazuje moc, které se jí na Ardě dostalo. Je to píseň, nic jiného, co poráží Morgotha Bauglira, Temného nepřítele světa. Nu a také ten příběh mám rád pro jeho estetickou krásu. A víte, co je esteticky nádherné? Zpěv Leithian. Neříkám, není to nijak zvlášť vysoká poesie, to asi ne. Ale je to krásná, ohromně krásná poesie. Je to zajímavé, od autora Pána prstenů, toho "třísettisici-slového monstra", by člověk skoro nečekal, jak skvěle bude vládnout slovem v poesii. Osobně si myslím, že poesií (a je to příznačné vzhledem k postavení písně v jeho díle) dokázal popisovat lépe. Jeho sloh občas působí... fanoušci prominou... poněkud pateticky. V Pánovi prstenů je to obzvláště časté, ale i zbytek jeho díla takový občas je. Důvodem patrně bude, že Tolkien psal poesii, i když psal prózu. A to co si v poesii dovolit lze, v próze vždy dokonale nesedne. Mám rád jeho Legendu o Sigurdovi a Gurdún, mám rád jeho Artušův pád a mám rád, velice rád, Zpěv Leithian obsažený v této knize. Chtěl bych tu několik pasáží básně opsat. Ale bylo by to snad zbytečné, nedovedl bych si ani vybrat, co přesně sem cpát a co ne. Místo toho ještě jedna, možná trochu naivní, úvaha. Editor (míněn Christopher Tolkien) nám podává, tak jako třeba v Pádu Gondolinu, nejen příběh, ale celou jeho historii. Od jeho prvopočátku. A ten mě zajímá. Je to úplně, ale úplně jiný příběh. Nu a nepřekvapí, že v něm mne nejvíce zaujal Tevildo (tedy kromě celkové grotesknosti příběhu – je sice silně pohádkový, ale obrovské kočky a jejich kuchyň v čemsi připomenou Alenku v říši divů – a ta je taktéž silně groteskní), který se později promění v Thȗ a ten později v Saurona. A právě o tuto pozoruhodnou událost v historii děje mi jde. Když je Tevildo připraven Huanem o Morgothův dar, pronese vypravěč toto: "neměly kočky již nikdy žádného pána ani přítele a jejich hlasy jsou jen práskáním a vřískáním, neboť jejich srdce jsou nesmírně osamocená, zahořklá a naplněná zklamáním". Povšimněte si, je zde vyslovena svého druhu předpověď, věštba. Již nikdy více nebudou mít kočky hlas. Melkorova kletba je o něj připravila. A autor tuto kletbu naplnil. Kočky se z příběhu a světa Ardy vůbec, tímto okamžikem vytrácejí, nemohu nám již nikdy víc nic sdělit. Morgoth Bauglir ukázal svou moc, sahající přes příběhy, knihy a celá desetiletí.... celý text

Koncepce práva jako systému 2020, Pavel Ondřejek

Safra porte, to je asi historicky poprvé, kdy musím zcela upřímně prohlásit, že mně monografie vzešlá z pražské fakulty upřímně a jednoznačně nadchla, a to dokonce v té míře, jakou jsem nezažil už delší dobu. Vážení, když jsem jednoho večera v půl jedenácté do knihy nakouknul, jako abych zjistil, jak je to zhruba napsané, nebyl jsem schopen až do jedné hodiny ráno knihu odložit a hltal jsem řádek po řádku s upřímným požitkem. Ohromující! Neříkám, celou knihu to nevydrželo, ale i tak. Autor začíná historickým exkursem, nejlepším čtením přitom vedle Grotia a Pufendorfa je skvělé pojednání o Leibnizovi (třebaže by mohlo být delší a detailnější). Jejich přístupy jsou naprosto jasně a neproblematicky vyloženy. Čtení o Leibnizovi je pak, jako vždycky, ohromující už samou postavou velkého filosofa. Následuje detailnější povídání o Kelsenovi, Hartovi, Luhmannovi, Teubnerovi a Weinbergerovi. I tyto části jsou velice jasně a přehledně vypsány, je to skvělé čtení. Osobně pro mne méně zajímavé, jejich přístupy už mi byly známy, ale to je chyba má, ne knihy. Posléze následuje povídání o mezích systému práva, mj. o ekonomické analýze práva a náboženských systémech. (I politice, ale to spíše okrajově.) Obzvláště pozastavení-se nad vlivy náboženských systémů velice oceňuji, to je leckdy silně opomíjeno. Posléze autor přechází k vnitřní struktuře práva. Nepopírám, zde už mi kniha přišla poněkud tuctovější. Dohromady mám dvě výtky. Jednak je kniha až zbytečně krátká a rozhodně nevěnuje dostatek pozornosti všem tématům – proto se mi kapitoly o vnitřním uspořádání systému práva jevily slabší. Autor prostě vynechává až příliš mnoho relevantních informací. Ty co podává, podává nadále přesně a jasně. Ale mnoho opomenul. Navíc jsou (a to beru jako výtku druhou), některé kapitoly přeci jenom příliš povrchní. Mj. vnější limity systému práva jsou do značné míry banální. Na podstatě mého nadšení to ale vlastně moc nemění. Kniha si při rozumném rozsahu musí témata pečlivě volit a právě vzhledem k rozsahu, udělala to tato výtečně – předává opravdu masivní množství zajímavých informací. Co víc, přidává je s mimořádně bohatým poznámkovým aparátem, za který je třeba dát autorovi hold. Na dvou stovkách stran se jedná o víc jak jedenáct set poznámek pod čarou, s nějakými cca pěti sty knižními zdroji (odhadem). Přitom je výklad srozumitelný, důkladný a pohybuje se na bázi poměrně běžné srozumitelnosti. Ani vrozený autorův konzervatismus (minimálně oproti mé osobě) nijak erudovaný nádech knihy nenarušil.... celý text

Richard III. 2004, William Shakespeare

Můj vztah k Richardovi se časem poměrně zásadně proměňoval. Prvně jsem ho četl před lety (jářku, snad již šesti...), patřil k mým prvním hrám, vedle Timona například. Zatímco Timona jsem si zamiloval a dodnes je mou nejoblíbenější hrou, Richard se mi nelíbil. Timon mi vypovídal o něčem hluboce lidském, co jsem snad jen tušil. Richard o ničem nevypovídal. Viděl jsem v něm jen poklesek umělcův, když sahá v touze zaujmout po surovém násilí. Bylo to samozřejmě naprosté nepochopení hry. Posléze jsem o hře leta přemýšlel, a vracel jsem se k ní v mysli znovu a znovu. "Já zrozen jsem být padouchem", "Sváděl už někdy někdo takhle ženu? Svedl už někdy někdo takhle ženu?" "Je tu někde vrah? Ne. Ano. Já." "Richard přece miluje Richarda." Myslel jsem na tu zrůdu, vtělené zlo, na nějž člověku příčí se hledět víc, než na Miltonova Satana, na tu zrůdu, které nelze litovat tak hluboce, jako litujeme Dantova Satana. Nedávno pročetl jsem Jindřichy šesté a zhlédl jsem inscenaci Klicperova divadla. Nu a znovu si Richarda přečetl. Richard III. nestojí sám. Jistě, i sám obstojí, pro své fantastické monology a velkolepost Richarda, který celou hru zaplnil svou osobou. Všude je temný a neproniknutelný stín hrbáče, s mrtvolnou rukou šířící zatuchlý pach všude a na všechny. Pach moru, který každého v okolí zabije. Přeci ale nestojí sám. Je před ním, při nejmenším!, Jindřich VI. Díl třetí. V něm je jednak zavražděn Richardův bratr, Richardův otec a Richard sám, ještě před zrozením zla, je svědkem zrad, vražd, brutality a ničemnosti světa, v němž všichni jdou si po krku a touží po zlaté obroučce. Richard, zrozen se zuby, by mohl kousat lidi, chce z nich být nejlepší a je nejlepší v tom, co oni všichni dělají. Je-li Richard zlem, je naším zlem. Je-li naším zlem, zná svědomí a svědomí ho na konci pozře. Tak tedy Richarda čtu. Není člověkem, není. Je zlem. A v bytí zlem je velkolepý, je úžasný a ohromující, je to řemeslník, který ví, že jeho zlost je divadelní a tak hraje divadlo. Jak často opakuje Hilský, Richard si napíše scénář, hru odehraje a posléze si ji i sám orecenzuje. A ten pohled je nezaměnitelný. Zopakuji se zde ještě jednou. V hradecké inscenaci je jedna strašně silná chvíle. Místo zástupu duchů, kteří Richardovi připomínají jeho podstatu a své osudy, mají v Hradci kapelu, jejímž členem se ve snu Richard stává, po bohu Hitlera, Stalina, Maa a dalších. Posléze procitá (napůl) a hovoří s Marlowem (Shakespeare je na záchodě). Křičí "Já nejsem svině jako oni.". V tu chvíli na pódium vstupuje Richard historický. Toho je třeba mít na paměti, to je člověk. Je však potřeba uklidit jej do koutku. "Ty jsi zakázka." Odpoví Marlowe. A zakázka je čisté zlo... celý text

Timon Aténský 2022, William Shakespeare

Timon athénský se bezesporu stal mou nejoblíbenější Shakespearovou hrou. Vděčím za to panu profesoru Martinu Hilskému a jeho geniálnímu vyprávění a samo sebou překladu. Chápu, proč není Timon schopen najít si větší množství příznivců. Konec konců, i zde se jedná o první komentář. Jedná se o hru veskrze depresivní a „zlou“, já jsem si v ní pro sebe však našel spoustu perel, které ji věnčí jako (alespoň prozatím) královskou korunu. Přerod Timona, nejbohatšího člověka v Athénách, filantropa, a toho nejhodnějšího člověka na světě – z hlouby duše, nikoliv povrchně a strojeně), v misantropa, misogyna a až zloducha, který nenávidí všechno lidstvo. Nemohu tvrdit, že bych já osobně byl misantropem a když už, pak s Timonem v druhé půli hry mne nelze srovnávat – nesžívám se tedy s Timonem na emocionální úrovni. Důvodem, proč mě hra fascinuje, je, že jsem vůči lidem, jejich chování a vděku natoliko cynický, že mě těší, když vidím, jak naivní hlupák zabředává do hlouby lidského hnisu. Nepřál jsem to Timonovi (přes to, že jsem si sakra zamiloval Apemanta a souhlasil jsem s ním), ale na druhou stranu jsem byl rád, že byl poučen. Některé monology – i dialogy – hry se mi vryly hluboko do paměti a často nad nimi přemítám, hra se tedy stala do jisté míry mou součástí a jsem za to rád. Řešit zde sloh pana Shakespeara, či překlad a sloh pana profesora Hilského, nemá smysl. Oboje je geniální – pro to, že pan Shakespeare byl a pan Hilský je, geniální osobou. Miluji Timona, nedoporučuji ho však ke čtení všem. Pouze kdo se cítí býti dosti cynický, může hru číst tak, aby se mu líbila.... celý text

Benátský kupec 2018, William Shakespeare

Úvodem musím přednést jednu věc. Z duše nenávidím antisemitismus. Tedy nejenom antisemitismus, ale jakékoliv formy diskriminace, od barvy pleti, přes pohlaví, až po náboženství. Není to tím, že bych byl „sluníčkář“ – ten termín je mimochodem odpudivý -, ale prostě pro to, že si myslím, že každého bychom měli soudit individuálně podle toho jaký je to s prominutím „hajzl“. Hra „Kupec benátský“ má několik významů. Jednak je to podle mě hra o štěstí, hra o lásce, ale také hra právě o té diskriminaci. Běžně se za hlavní postavy označuje mladý Bassanio a Antonio, potažmo Porcie. Já myslím, že největší roli v této hře hraje lichvář Šajlok. Je to bezesporu člověk, když ne špatný, tak alespoň nedobrý. Ale mohl za to on, nebo to jak se k tomu „židovskému psovi“ chovali všichni, včetně Antonia – a Antonio možná nejvíce? Šajlokova řeč, kdy jmenuje stejnosti židů a křesťanů je podle mě mimořádně působivá a neměla by nikdy zapadnout. Co se týká hlavní zápletky – ponechme to, že Šajlokovo „záporáctví“ má na svědomí zrada dcery, nikoliv jeho židovství, stranou – je vlastně celkem pochopitelná. Hlavní Šjalokovou, i Antoniovou chybou bylo, že si k sepsání smlouvy nepovolali advokáta. Ten by pohodlně předešel onomu finálnímu dramatu s librou masa a nikdo by se nemusel připravovat na smrt. Z toho plyne poučení pro ostatní. Konec konců i já jako „student“ práva jsem již byl obtěžován kvůli právním radám ohledně dědictví, místo toho, aby si oni lidé zaplatili právníka. (Za kterým jsem je mimochodem poslal.) Hra se mi líbila, linka s hledáním ženicha pro Porcii byla zajímavá a celé je to krásně napsáno a panem Hilským opět skvěle přeloženo. To co píši výše rozhodně není kritikou hry, naopak tím vyzdvihuji pana Shakespeara, který tuto krásnou polemiku zkonstruoval a dal jí život. Hra je to skvělá. Ještě by bylo skvělé, kdyby se nad ní lidé zamýšleli.... celý text

Král Lear 2010, William Shakespeare

„Zlé časy, zlé, když blázni vedou slepce…“ To mi skoro sedí na koordinaci naší vlády v posledním měsíci… Ehm? Cože? Já to napsal? Sakra… Ale vážně, Král Lear je hrou, která se velice podobá mému oblíbenému Timonovi Athénskému. Timona v mém srdci Lear nepokořil, ale i tak je to skvělá hra. Varuji před obsahem vyzrazujícím děj, níže v komentáři. Hned na začátku učiní král něco tak nekonečně hloupého, že si o něm i jeho šašek – moudřejší než je u šašků zdrávo – tropí žerty. Dosti to připomíná sůl nad zlato, tedy když si odmyslíme konec… Je tragické, když čtenář pozoruje, jak král odvrhuje všechny ty, kteří mu byli opravdu věrní a ctili ho. Věrný hrabě Kent je odvržen, protože se zastává nejmladší dcery Kordélie, která otce jako jediná z hlouby srdce milovala. Pak už zbývá jenom sic věrný, také trochu zbabělý – tedy jenom do jisté části – Gloster a šašek. Na druhou stranu je fascinující, jak odvržení nadále stáli za svým milovaným vládcem a rvali se za něho až do tragického, apokalyptického konce. Je pravda – když už jsme u té apokalypsy - , že Král Lear by mohl se státi bez problému biblickým textem. Opravdu, když se člověk na tuto moralitu podívá, nestačí se divit. Jedná se o hru o boření falešných ideálů a nastolení těch pravých, které vedou ke smrti v pravdě. Konec hry patří – podle mě – k těm nejtragičtějším v Shakespearova pera, je opravdu strašlivý. Na druhou stranu se nad koncem vznáší jakési světlo naděje, které sotva najdete v již jmenovaném Timonu Athénském. Nejedná se o mou nejoblíbenější hru, ale místo v mém srdci si jistě najde, a to už jenom díky geniálnímu překladu pana profesora Martina Hilského. O Shakespearovu umu ani netřeba hovořiti.... celý text

Domeček pro panenky (Nora) 2013, Henrik Ibsen

Dovolím si napodobit sebe sama v komentáři ke Strýčkovi Váňovi a vypsat si sem krásnou výměnu o životě: LINDOVÁ: Žít se musí, pane doktore. RANK: Jo, panuje takový obecný názor, že je to nutné. Myslím, že ten z Váni a zde přítomný, jdou spolu krásně dohromady. Komentář obsahuje spoiler sto padesát let starého dramatu. Nebudu předstírat, že jsem hru nějak hluboce pochopil – podle mě nepochopil. Patrně to souvisí s mizernou mírou mé sociální inteligence. Rozumějte, nejsem trotl, abych nepochopil závěrečný akt emancipace. Naopak, zdá se mi, že tato pasáž dramatu obsahuje tak málo subtility, že je spíše politickým programem, než dobrým dramatem. Jen se mi zdá, že mi to celé nějak nezaklaplo, hra mi zůstala tak nějak otevřenou. Což dost dobře možná souvisí s ambivalentními pocity ze hry. Na straně jedné, je opravdu dobrá. Repliky jsou mistrně řemeslně zpracovány a tvoří jedny z nejkrásnějších a nejpřirozenějších dialogů, co jsem kdy četl. Autor (nebo alespoň překladatel) se nebojí použít sem tam i vycpávkové slovo, což jim dodává mnoho na živosti. Rozhovory jsou navíc vůbec vedeny tak krásně upřímně, že chvílemi až připomínají absurdní drama. Na straně druhé jsou podle mě postavy strašně neupřímné a připomínají mírně až karikatury. Třeba takový Torvald (mimochodem krásné jméno) je právník a je to hodný právník. Proto, když se dozví o tom, že by jemu blízká osoba snad spáchala cosi nezákonného, málem dostane infarkt. Pardon, ale takový právník nikdy nežil a žít nebude. Krogstad je zase právník zlý, a proto je lichvářem. Nora je roztomilá a rozmazlená, Rank je umírající cynik. Lindová je smutná existence. A všechny postavy jsou právě tím, ničím jiným. Dramatu ale nedělá žádný problém v mžiku tuto charakteristiku naprosto zlomit a úplně nepřirozeně jejich chování otočit. Pro naprostou banalitu naprostá proměna charakteru postavy vůbec. Omluvuju se, drazí fanoušci dramatu, ale to se mi nikterak mnoho nezamlouvá. Proto i shora uvedený manifest feminismu nejevil se mi upřímným. Nora se najednou bez dalšího z domácí nány (mírně přihlouplé) stává Virginií Woolf se vší její vážností. Se vším revolučním patosem. Jako ano, historickou událost to reprezentuje dobře a nota bene je to proměna, která je mi jednoznačně milá. Leč promítnuto na doslova pětiminutový zážitek v jednom lidském životě, jeví se mi to poměrně reduktivní a trochu protivné... No takže tak.... celý text

Etika anarchokapitalismu 2023, Kristopher A. Borer

A tak tohle je samozřejmě jenom vtip. Mírně debilní pohádka, postavená na nepříliš bystrém myšlenkovém experimentu, citující von Misese (a používající jeho kategorie), aniž by připomněla co sám von Mises v Lidském jednání napsal o anarchistech (str. 132 českého druhého vydání z Liberálního institutu). Autor tam píše mírně parafrázováno, že anarchisté si sní své pohádky o společenské realitě, aniž by si uvědomovali, že společenská realita je realitou, nikoliv pohádkou. Tato kniha je tomu skvělou ukázkou. Navzdory tomu, co níže píše Tereza (které si mimořádně vážím, navzdory tomu, jak vzácně s ní souhlasím), nedisponuje autor této knihy ve skutečnosti základní vybaveností pro distinkci morálky, etiky a ekonomie, přinejmenším absentuje znalost tématu na úrovni současné diskuse. (A současnou diskusí myslím alespoň diskusi minulého století.) Neuvědomuje si potřebu metaetického uvažování, neuvědomuje si kaskádu metaetika – etika – morálka a právě toto jejich pořadí. Neuvědomuje si, že ekonomická efektivita nemůže být hodnotou samou o sobě (lze ji totiž rozkládat a musí tedy směřovat k nějaké jiné, základní hodnotě) a i kdyby být mohla, nevypořádává se s přechodem mezi "efektivní" a "dobré", kdy buď redukuje efektivní na dobré (a libovolná výpověď o světě posléze může znít "mezilidská kooperace je efektivní a proto je efektivní"), nebo zatajuje další kaskádu, která ve skutečnosti může vést ke splynutí s jiným etickým systémem (tedy například utilitarismem, pokud bychom se dostali k tomu, že efektivita maximalizuje užitek). (Zde poznámka pro úplnou korektnost – ani utilitarismus není dost dobře schopen se s Moorovým paradoxem vypořádat, není totiž dobře schopen sám nesklouznout k plytké výpovědi "x je užitečné, proto je užitečné", anarchokapitalismus však zůstává o několik úrovní výše, užitek už na rozdíl od něj redukovat nelze.) A tak dál... Autor si zase a znovu neuvědomuje základní kategorie a jejich problémy, na své pohádce si buduje pohádkový hrad. A to je upřímně k ničemu. Neobtěžuje se zamyslet se nad problémy do hloubky, etické úvahy jsou banální, povrchní, idiotské. To vede k nezbytně směšnému vyznění textu, o to směšnějšímu, že není schopen dostatečné abstrakce, aby se obešel bez stupidního myšlenkového experimentu vhodného maximálně do prostředí středních škol. A propos, já tím nechci nezbytně odvrhnout etické základy anarchokapitalismu, nebo dokonce zpochybnit etické problémy státní společnosti. Nad obojím je dobré se zamýšlet Ale ne takto. Ukažte tuhle knihu libovolnému etikovi a ten se vám vysměje.... celý text

Norma a instituce: Úvod do teorie práva 2017, Ota Weinberger

A tak učebnice teorie práva... Teorie práva je u nás oborem strašně zanedbaným a její učebnice patří pravidelně k dosti ubohým kusům literatury. Pokud většina právnické populace žije ve světě, kde Gerlochova učebnice je to nejlepší, co tu máme, je mizérie naší situace, myslím, patrná. Tato kniha přitom má nad poměry vysoké kvality, v tom je mimořádná. Na straně druhé není právě podle mě učebnicí právní teorie. V tom smyslu není dostatečně obsáhlá. Co to tedy je? Můžeme to, myslím, nazvat právní propedeutikou. Obsahuje problémy právní teorie, filosofie, sociologie, obsahuje ale i pomrkávání do dalších oborů práva. V tom smyslu je tedy jakýmsi úvodem to studia právnického a tak na ní nutno pohlížet. I přes to, že je příručkou právní propedeutiky, je mnohem teoreticky silnější, než libovolná učebnice právní teorie, která u nás snad vznikla po revoluci. Je patrné, že autor byl mimořádně inteligentním autorem, který se vymknul našemu území. Je rovněž jasné jeho silné teoretické ukotvení a filosofická základna. Kniha patrně navazuje na normativní teorii. František Weyr měl ale vůbec smůlu, že jeho teorie zaujala jen samé chytré osobnosti, které nebyly ochotny (a patrně ani schopny), zůstat toliko u pasivního přejímání myšlenek. Kallab a Kubeš přibrali do svého vnímání Hartmanna, Weinberger zase analytickou filosofii, nebo vůbec, filosofii jazyka (kterou v tomto kontextu chápu jako širší oblast, zasahující i mimoanalytické autory). V tom je to čtení poutavé. Obsahuje mnohé pohledy na právo a svět, které se celkem zajímavě mísí. Devizou knihy je i autorova silná erudice v oblasti logiky, jeho hlavním poli působení. Pravda, čekal jsem tento vliv poněkud silnější, přeci jenom je ale logicizující pohled na právo a jeho metodologii velice patrný. Snad irelevantní poznámka závěrem – je zajímavé, jak byli někteří autoři na sklonku minulého století fascinování rozvojem technologii. I Weinberger řadí, vedle Knappa, k právnickým oborům právní informatiku, což se mi tedy jeví poněkud absurdní.... celý text

Správní právo: Obecná část 2024, Petr Průcha

Víte, jak jsem tenhle semestr trpěl? Vemte si to, insolvence a exekuce? Bez čitelné učebnice. Pro sociální zabezpečení předepsaná hrozná učebnice. Pro trestní právo nečitelná (byť svým způsobem kvalitní) učebnice, na obchod zastaralá učebnice... Oni mi prostě nemohli dopřát trochu radosti, prostě nemohli! Alespoň s tou správou, kurňa fix... Takže ne, z toho úvodu správně chápete, není to dobrá učebnice. Já vážně doufal, já věřil a já byl zase zklamán. Nelze snad napsat, že by profesor Průcha nedisponoval jistým stylistickým umem (ač kdovíjaké to také není), nelze snad ani napsat, že by věci nepodávala jasně. Ale to je tak trochu problém – ona podává jasně prázdnotu. Jako vy chápete, co je vám sdělováno, ale chce se vám zároveň plakat, protože chápete prima facie to, že jste zase zabili pár chvil svého života ale jakože úplně zbytečně. Uvedu jen pár příkladů, z nich by snad mělo být s průzračnou jasností zřejmé co míním slovy výše podanými: Úvodní kapitoly představují něco jako převyprávěnou teorii práva (opakovaně jsem kolegům a kolegyním spolustudujícím říkal, že pokud si pamatují alespoň něco málo z teorie práva, tohle zvládnou i když se nebudou učit – ani jeden z nich test neopakoval) – budiž, je to hloupé, ale dohromady neškodné. Autorovi toto však nestačilo, tak udělal jednu naprosto děsivou věc. Začal pojednávat o odvětvotvorných kritériích. Při troše péče oboru věnované byste měli pochopit už v prvém ročníku (rozhodně ne třetím!), že odvětví práva jsou jen jakousi pedagogickou pomůckou, která má studentům látku jaksi uzavřít, aby neutíkali kam utíkat nemusí. Právo je živý a komplexní systém, jehož jednotlivé části od sebe nelze oddělovat, jako nelze právo celkem oddělovat od jiných humanitních disciplín. O to se zde profesor Průcha (a bohužel i seminarizující) pokouší v poněkud směšné snaze oddělit od sebe právní odvětví pravidly jako "společenský zájem na jeho existenci" – což je samozřejmě úplně zbytečné, prakticky neužitečné a celkově vadné. Dále se profesor Průcha pokouší vymezit pojem správní úřad. Jak? To se nasmějete. Ponejprve zavádí následující zkratku: "správní orgány úředního typu (správní úřad)", následuje definice: "V právně teoretickém, či jinak vyjádřeno v tzv. doktrinálním, slova smyslu se správním úřadem zpravidla rozumí správní orgán jako orgán veřejné správy, který je svým postavením a posláním koncipován jako správní orgán tzv. úředního typu.". Čili, orgán je úřední, je-li úřední. Ano, vskutku komplexní a komplikovaná definice hodná úrovně akadémie. S potřebou využití slov jako je "doktrinální", "koncipován", či "postavením a posláním", abyste Petersonovsky použili víc slov, než abyste na první přečtení pochopili, že je to hovadina. Poslední ukázkou nechť je autorovo pojednání o ústředních orgánech státní správy. Autor uvádí: "Jako orgány podřízení vládě plní úkoly stanovené v zákonech a jiných obecně závazných právních předpisech, a navíc se ve veškeré své činnosti řídí ústavními zákony, stejně jako usneseními vlády." Čili co, orgán vázaný zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí je vázán dokonce i Ústavou? Jak fascinující a šokující. Dokonce zákonem? No to je překvápko. A jinými závaznými předpisy? Já bych si nevšiml. Konečně jako zábavnou kratochvíli bych laskavému čtenáři doporučil vzít si strany 154-160 této publikace a k nim kompetenční zákon a pokusit se najít deset rozdílů. Nenajde, pravda, jelikož je to text slovo ke slovu okopírovaný. Jediným rozdílem je neoznačení paragrafů a odstavců zákona. Takže zákon je vlastně čitelnější.... celý text

Pod kupolí 2023, Stephen King

Čtyři roky, přátelé. Je to neuvěřitelné, ale jsou to opravdu už čtyři roky od mého posledního Kinga. A já si furt říkal, ještě chvilku, ještě chvilku a pak si přečteš dalšího. Nu tak to vidíte, ještě chvilku. Nakonec mě, mimochodem, přemohla naprosto nádherná a neodolatelná obálka. Nu. A není to špatný návrat, to rozhodně ne. V tomhle macíkovi (a v knihovně na mě čeká vedle Pohádky ještě Svědectví, to je teprve macík), dostává se nám takového stanfordského experimentu ve větším podání. Místo pár studentů zavřených ve sklepě, dostává se nám malého městečka, zavřeného v sobě samotném. Pravda, na první dobrou se mi zdá, že má městečko trochu nadsazené množství sociopatů nepříliš vysokého intelektu, ale třeba jsem v tom směru příliš naivní. Samozřejmě to není tak, že by King odhaloval něco unikátního a nového. To nedělá. Ale na mikrokosmu docela pěkně ilustruje společnost s jejími slabými místečky. Samozřejmě možná ještě trochu nafouknutými. Ostatně bezejmenný dav je jasně přehnaná představa sheeple, manipulovaných krásně dementními konspiračními teoriemi. Je to tedy ilustrace nadnesená, analyticky ale patrně vcelku přesná. Samozřejmě je třeba respektovat fakt, že knihu napsal King. Takže je to taková kingovština, hlavně konec, respektive origin kupole je takový hodně kingovský. Čili pofidérní a divný. S tím je ale patrně třeba počítat, nemělo by nás to nijak zvlášť překvapit. Ostatně, podstata toho, co nám King podává, je vždycky divná. Jelikož to čteme, a patrně rádi, asi nás to netrápí. Podstatou příběhu Kingovi vždycky nakonec jsou postavy. A ty jsou hlavními tahouny i zde. Jsou tak dobře podané, jak je tomu u autora zvykem. Jedná se o víceméně unikátní typy celého spektra, které spolu interagují v mimořádně naléhavé atmosféře. I ty nejnechutnější (a autor se v lecčem překonává!) jsou vlastně strašně zajímavé. Dohromady je to prostě skvělé čtení, snad jen trochu delší, než by muselo být nezbytně nutné. Nakonec to ale, myslím, ničemu nevadí a celkový dojem to nekazí.... celý text

Glosy k právní argumentaci 2013, Libor Hanuš

Předem nutno uznat, že se od svého prvého díla (Právní argumentace nebo svévole) autor nezasekal hlouběji do změti formulačních zvrhlostí. Či jinak, tahle knížka se, k mému překvapení, dá číst. Rozumějte, pozérská je furt, ale potud méně, že se dá již alespoň vážně číst. Byť odstavce bývají formovány přesně jednou větou (mnoha řádků), takže bída je to furt. Každopádně, člověk už je dokonce i schopný dostat se k obsahu. Nu a ten se mi nijak zvlášť nelíbí. Potud, pokud do svého uvažování autor nezatahuje morálku, je to celkem neškodné. Nepřináší nic objevného, ale budiž. Samozřejmě, z mého ideového pohledu je to blábol vycházející primárně z Radbrucha a jeho mírně imbecilního pokusu vystihnout problém právních principů do čtyř latinských sentencí, ale budiž. Pak se ale autor dostává právě k morálce. Jednak, ideologicky je mi tato část knihy ještě vzdálenější. Nejen Radbruch, ale i Kant a morální kognitivismus. Nejsem si jist, nedaří se mi to z textu řádně vyčíst, zda je to spíše naturalistický, nebo intuicionalistický pohled na právo, kognitivismus (realismus) to nicméně je. A to mi vadí. Imbecilní apodiktické tvrzení o apriorním morálním vědomí vlastním samozřejmě všem bytostem, je mi vysloveně odporné. Nadto autor patrně ani neví (jinak, z textu toto povědomí neplyne), že se pohybuje na vratkém poli metaetiky a je tedy potřeba být opatrný. Nadto si nejsem ani přesně jist, zda autor buduje vztah práva a morálky jako pojmově nutný a je tedy přirozenoprávníkem, nebo jenom nepochopil hartovksou tezi o minimálním obsahu morálky. Každopádně lze konstatovat, že v této knize vede boj, proti nepřátelům z mlhy a stínů. Nepřátelům tedy neexistujícím. Odvolává se specificky na Maršálka (a ten podle mě nereprezentuje žádnou skupinu), já osobně neznám právníka, který by v aplikaci práva zavrhoval morální soudy. Pozitivisté, pokud to má být vyhranění se vůči nim, toliko tvrdí (tvrdíme), že jsou to pak soudy morální, ne právní. To je ale asi tak všechno a svět se pro to asi nehroutí. Posledně je poněkud divné autorovo tvrzení o morálním nihilismu dnešní doby. Jednak, opět, neznám takového člověka, což plyne patrně z autorova nepochopení obsahu slova "morální nihilismus". Po mém soudu si jej plete s morálním subjektivismem (a ani morální subjektivismus dnes nikdo opravdu nezastává, morálka se tak maximálně pluralizovala). Nadto je paradoxní osočovat jedním dechem společnost z nihilismu a tvrdit, že máme apriorní morální znalost. Ale budiž, budiž...... celý text

Praktikum z trestního práva hmotného: obecná část 2009, Jana Hulmáková

Jsem raději úplně vytěsnil, že jsem tohle přes semestr četl... Takhle. Existuje asi jeden jediný důvod, proč by tuhle brožuru ještě dneska někdo četl. Tím důvodem je Kuchta, který ji vyžaduje na své semináře. Až kouzelně nudné semináře, které mi v hlavě vždy zůstanou, jako to snad nejhorší, co jsem na fakultě zažil. Nu a jelikož mám tuhle knihu spojenou s těmi semináři... Ale dobře, jinak. Je to neuvěřitelně stručné praktikum. Já nesnáším praktika, nota bene taková, která neobsahují nic zajímavého – a tohle nic zajímavého neobsahuje. Tedy snad krom poznatku fixace trestních právníků na sexuální trestné činy, takových je tam snad většina. Je to navíc staré, takže u značné části příkladů si budete jejich text stejně přeformulovat. Přidám-li k tomu informaci, že Kuchta stejně není schopen nijak kontrolovat, zda jste si ty příklady vyplnili... Nečtěte to, opravdu ne.... celý text

Právní argumentace nebo svévole: Úvahy o právu, spravedlnosti a etice 2008, Libor Hanuš

Tato kniha, nebudu vám lhát, zdaleka překonala hranici mé sebenenávisti. Já jsem opravdu schopný číst ledasco, ale tohle je zdaleka moc. Tahle kniha je podle mě úplně obyčejnou prasečinou, kterou bych obvinil z parodického charakteru, kdyby autor takový výklad alespoň částečně naznačil. Jelikož tak nečiní, zůstanu u toho, že je kniha špatná upřímně. Obsahem? To snad ani ne, ostatně pro takový soud bylo by nezbytné umět obsah identifikovat. Formou. Forma je často považována za méně významnou, minimálně z dvojice forma/obsah. A je to tak. Je-li však forma otřesná, obsah je zdeformován. Upřímně, já mám také divnou stylistiku, která může leckomu vadit – a plně to chápu. Ale co v tomhle textu předvádí Hanuš, to je naprosto nechutné pozérství a intelektuální onanie. Autorův "styl" má patrně evokovat literární výplody prvorepublikové. Ano, já, Libor Hanuš, jsem četl významné texty staré češtiny z dob, kdy české právo za něco stálo. No super. Tenhle text ale svou exaltovaností není ničím, než obyčejnou parodií na vznešený jazyk. Forma přitom naprosto znemožňuje odnést si cokoliv hodnotného ze čtení jako takového. Absurdní charakter tomu dodává po dvou, třech pofidérních citací klasických textů v každé kapitole. Opravdu se mi text jeví ze stylistického hlediska prostě jako blivajz, překonávající svou nesrozumitelností i „učitele“ Holländera. Gratuluji. Pro ilustraci. Každá kapitola samostatně obsahuje závěr. To je dobře. Pravda, obsahuje-li prvá kapitola ponejprve závěr a po něm doslov, působí to trochu divně, ale budiž. Po doslovu však následuje další text! To má tři závěry! Nadto dovolím si vyjmenovat názvy závěrečných podkapitol: "závěr", "doslov", "vývody", "konkluze", "závěr" (podruhé, gratuluji), "shrnutí" a tak dále a tak dále. To je tak odpudivé, že snad netřeba to dále komentovat. Obsahem se jedná o toliko velice volně související glosy, často komentující soudní rozhodnutí. Zaobaleno v nesmyslných formách, jedná se povětšinou beztak o banality. Co pochopíte, často za pochopení nestojí, respektive už jste to stejně měli dávno pochopit. Možná se ke knize někdy vrátím a pokusím se znovu v jejích nepěkných útrobách nějaký smysl najít. Ale čtení prvé mne upřímně tak naštvalo, že o tom dosti pochybuji. P.S. Strašně se mi líbí možnost k odborné studii hodnotit "tempo čtení" a "emoce". To je taková volovina, co zase na téhle stránce vymysleli. Berte mé hodnocení, prosím, jako nadsázku - zrušit už to patrně nelze. Ostatně celý komentář je (částečně) nadsazený.... celý text

Obecné správní právo 2019, Vladimír Sládeček

Asi budu poněkud méně optimistický, pokud jde o kvality této publikace. Rozumějte, u čtení jsem sténal a plakal. Knihou to ani tolik není, jako spíše jejím autorem. A autorem to vlastně taky není až tak, jako spíše celkovým stavem naší administrativistiky. Onehdy jsem napsal velice nepříznivý komentář k Průchově učebnici správního práva. Sládečkova na tom není tak hrozně, jen co je pravda. Ale že by se dohromady jednalo o zázrak, to se tedy nejedná. Naše věda správního práva je v naprosto mizerném stavu. Člověku je z toho až špatně. V Brně (nevím, jak je tomu jinde) je to dokonce tak bídné, že se v ní přednáší a seminarizuje na téma odvětvotvorných kritérií. Doufal jsem, že jinde to není tak katastrofické. Je. Pro ilustraci. Sládeček patří k legendám českého správního práva, je to velikán Olomoucké fakulty, vysloužilec Ústavního soudu. Přitom jeho rozlišovací schopnost nesahá tak daleko, aby rozeznal co to je správní delikt a správněprávní odpovědnost. Správní delikt vám pak definuje deliktní způsobilostí. Já se vám omlouvám, ale proto, že někdo není deliktně způsobilý, přičemž je naplněno materiální i formální kritérium skutkové podstaty, nedošlo k deliktu? To je ale přeci nesmysl, vážení. Proto bylo čtení učebnice utrpením – třebaže za to nemohla učebnice jako taková. Pokud jde o vlastnosti knihy... Upřímně z ní nijak nadšen nejsem, čekal jsem to přeci jenom lepší. Zdá se mi pochybné funkční stránku správného práva předřadit organizační, ale budiž. I text sám má ale tendenci být poněkud chaotický, neodlišuje na první pohled dostatečně historické exkursy, úvahy de lege lata a de lege ferenda. Střídá se tu menší a větší formát bez zjevného smyslu (menší formát pravidelně implikuje menší důležitost, nebo doplňkovost textu, co v něm potom ale dělá vytučnění?), kapitoly jsou nepřehledné, leckdy obsahově prázdné. Sládeček navíc až příliš často sklouzává k vyjmenovávání názorů ostatních autorů, aniž by se byť pokusil o vlastní syntézu. Dovíte se ale, co o tom napsal Hendrych, Kopecký, Průcha, Pražák, Hoetzl, Hácha… Kapitoly jedenáct, třináct až sedmnáct navíc až příliš často tíhnou k repetetivnosti. No tak vám nevím no... Ono to není špatné, leckomu je to jistě dokonce i sympatické, jak ostatně patrno níže. Je-li toto ale to lepší z naší správněprávní literatury, jsme na tom opravdu dost nepěkně.... celý text

Proměny parlamentní kultury 2022, Jan Wintr

Mutatis mutandis platí zde samozřejmě totéž, jako o prvém dílu této knihy, Česká parlamentní kultura. Nadále zjevně platí, že knihu nelze hodnotit jako kdovíjak složité odborné dílo právnické. Je to spíše legalizující pohled na politiku české republiky v proměnách, kterých se jí dostalo v jejím šestém až osmém volebním období. Snad jedna kritická poznámka, která mne právě v tomto smyslu napadla. Autor měl počkat ještě tři roky. Měl si počkat na první opoziční období hnutí ANO, kterému se podařilo za mohutné (až osmihodinové!) pomoci Tomio Okamury zablokovat náš legislativní sbor v míře, která byla ještě v osmém období nepředstavitelná, Volný, ne-Volný. Kniha nabízí opravdu totéž, jako prvý díl. Snad závěrem specificky navrhuje nikoliv pouze apelaci na zlepšení personální kultury, dává dokonce přímé návody na změnu jednacího řádu, s nimiž je nezbytné souhlasit. K smutku čtenářovu Wintr znovu nabízí kontrastní pohled do zahraničí. Ukazuje například praktiky AfD, které se zdají v prostředí Bundestagu katastrofou, u nás by byly denní rutinou. Ukazuje, a to je nejsmutnější, některé příklady „kauz“ porušení dobrých mravů jednání z anglického parlamentu pod tehdejším vedením speakera House of Commons Johna Bercowa, schopného vyloučit z jednání osobu, která jiného člena orgánu označila za lháře. A to Bercow patří jednoznačně k liberálnějším speakerům historie. Jednoduše – Jan Wintr si z nás zase utahuje. Třebaže s menším nadhledem, než dříve, problémy našeho sboru zákonodárců už totiž rozhodně nejsou vtipné. Posledně, Wintr ukazuje našemu státu, jak si přivydělat nějaké kačky. Čtení stenozáznamů naší sněmovny je tak zábavné, že by se to dalo tisknout a prodávat...... celý text

Česká parlamentní kultura 2010, Jan Wintr

Čtení této knihy jeví se nezbytně provázeno zásadní otázkou – jedná se o odbornou publikaci, nebo vtip? Tato otázka přirozeně pramení z jiného váhání – je naše Poslanecká sněmovna spíše vrcholovým politickým tělesem, nebo vtipem? Dilema je to, přirozeně, falešné. Kniha je to jistě odborná, ne o to méně vtipná. Naše Poslanecká sněmovna je jistě vrcholným politickým tělesem, o to je pak smutnější, že je vtipem. K tomu nicméně patří snad banální, neméně však pravdivé tvrzení, že demokraticky volená politický tělesa jsou v nejlepším přesný obrazem volící společnosti. Slovy Mirka Kalouska – snad si lid uvědomuje, jaké je hovado. Musím za sebe prohlásit, že prostředí organického ústavního práva a (především) politologie svědčí Wintrovi lépe, než právní teorie. Proto se ostatně dostal na Ústavní soud. Kniha je velice povedená po téměř všech stránkách, s drobnou dvojí výhradou. Jednak, její velká (ale opravdu velká...) část je citační, což obecně mívám sklon kritizovat. In concreto mne ovšem nenapadlo, jak se to vlastně dalo udělat jinak. Ono by ostatně této knize svědčilo převedení do audiovizuální podoby. To tedy dohromady problém není. Druhá výtka směřuje k utopení práva (které se snaží být přítomno) v záplavě satirických komentářů a přesných citací našich politiků (satirických i v těch okamžicích, kdy jsou jejich autoři smrtelně vážní). Jako učebnice práva poslanecké sněmovny to tak patrně sloužit nemůže. Jelikož to však ani zdánlivě není ambicí knihy, ani to jí nevytýkám. Nu a jinak je to skvělé. Autor odvádí skvělou práci, když ze stovek hodin stenoprotokolů vybírá ty, které skutečně v plných barvách vykreslují náš Parlament v letech. A je tomu vskutku tak, autorovi se daří vystihnou specifika jednotlivých sněmoven, je jasné, které předsedá Klaus (s jeho „to je ale falešné přirovnání“, či „chcete odpovědět na tuto neotázku…“), Zeman, či, nedej bože, historická ostuda naší politiky, Vlček, jako třídní idiot. Na vybraných okamžicích naší sněmovny pak předestírá poněkud smutný pohled na naší parlamentní kulturu, který je hned v úvodu navíc zlomyslně a škodolibě konfrontován s tehdejší (tedy před AfD) kulturou Německa a Británie. Celý text je navíc doplňován krásně suchými poznámkami autora, které jej dokonale doplňují. Jej, to bylo fajn čtení. O to víc se těším na aktualizační Proměny parlamentní kultury.... celý text