Sidonka3 komentáře u knih

Lidé nemají rádi osobnosti, co se vymykají (pokud to není něčím tak obecně přijatelným jako třeba výjimečnou krásou, hodnou obdivu, která zapadá do momentálních ideálních měřítek). Povídka Němcové o statečné Báře, vesnické, hodné dívce, která je neoblíbená jenom proto, že je jenom trošičku jiná než ostatní, je jedna z mých nejoblíbenějších. Stačí vypadat nebo se chovat jinak než jiní (třeba jen nevěřit nemoudrým pověrám, na které se v té době věří nebo nemít zrovna ideální výchovu bez dobrého ženského vzoru) a už je to důvod k nelásce, drbům a pomluvám a stranění se té druhé, té jinačí, která nezapadá do předepsaných norem, i když své nesporné kvality má.
Škoda, že tolik lidí umí odsoudit předsudky nebo jen strach z neobvyklého v literárních útvarech všeho druhu, pak zaklapnou knížku a v osobním životě jako by najednou na všechnu empatii zapomněli. Je dobře, že podobné knížky vznikají, ale obávám se, že Divé Báry ať už s dobrým nebo špatným koncem se budou rodit dál, budou nadále odsuzovány a pokud nenajdou své dobré duše, zachránce, které je dokážou přijmout a pochopit, budou trpět bez ohledu na díla talentovaných autorů a jejich poselství dál. Nadčasová povídka o povrchnosti a zbrklým odsudkům. Čtivá, srozumitelná, jednoduchá, přesto k zamyšlení a neurčená jen k rychlé konzumaci a odložení.

30 18.02.2021

Já nevím, co k tomu napsat jiného, než řada lidí přede mnou. Opravdu, kdo by alespoň trochu neznal nostalgický a poněkud zidealizovaný svět pěti kluků z městečka, dobře popisující chlapecké příběhy, přijatelné rošťárny a dobu autorova dětství? Knížka, která ve většině čtenářů vzbuzuje půvabný úsměv na rtech s nezapomenutelnými, dnes již zlidovělými hláškami. Za mě osobně vyhrává výrok otce: "Tak proč máš teda nateklou hubu, když si byl v houslích?" Je úžasné, že takhle pozitivní knížku napsal spisovatel v naprosto těžkých a nepozitivních časech. Kéž bych podobného, inspirativního nadhledu byla i já v těžkých chvílích schopná. Vzpomínat na to úsměvné a lepší, co mě v životě potkalo a předávat pozitivitu a humor dalším lidem za všech okolností... Nezmůžu se než na banální, ale o to upřímnější: Klobouk dolů za Váš postoj, nesmrtelný pane Poláčku.

Tak, dámy a pánové, tohle je nářez. Krutý. Depresivní. Artovej. Obscénní. Z anotace víte, že: „Děj syrové románové balady od zajímavého ruského autora se odehrává během 2. světové války na ruské frontě a toto téma nazírá ze zcela originálního pohledu.“ Já vím trošičku víc, protože jsem knížku už kdysi četla a navíc jsem se kdysi dávno přimíchala na besedu o ruské literatuře, primárně určené knihovníkům, knihkupcům a jiným lidem z literární branže a o tomhle válečném románu byla řeč v tom smyslu, že by neměl uniknout naší pozornosti. Tehdy ještě žijícího Michaila Kononova nám přednášející profesor doporučoval jako jednoho z mála ruských současných autorů, který stojí za zmínku (z nedostatku času se bohužel dostalo jen na někoho).
O co ve „skandálním“ románu jde? 14-letá Máša (Mucha), pionýrka, bojovnice a kulometnice Rudé armády ve dne statečně bojuje a v noci, místo odpočinku, poskytuje vystresovaným vojákům potěšení. Přitom Mucha není žádná prostopášnice, alespoň v tom smyslu, že nymfomanka má ze sexu radost, prostitutka výdělek, ale vlastenecká hrdinka našeho románu z toho nemá zhola nic, jen věčně potrhané spodní oblečení a pocit, že Rusku a jeho bojovníkům dala naprosto vše, co mohla. Naivní, systémem zneužívané děcko je stalinistkou, čistou duší, které decentně řečeno nedochází politické přehmaty a nedostatky toho, čemu tak věří. Jak si tak matně pamatuju, je myslím sirotkem, v knize je trochu nastíněn hladomor v její rodné vesnici a to, jak se pak dala na frontu a co se odehrávalo tam. Je to čtení pro silné nátury. Muše se dějou fakt hnusný věci a – nakonec jde statečně, hrdě, bez doprovodu a pěšky i na svou vlastní popravu.
Jestli jsem uvedla nějaké nepřesnosti, to se omlouvám, nemám už sílu se do knížky znovu podívat, i když jí mám doma. Popisuje hodně kruté věci a toho zneužívání a zároveň síla té nedospělé bojovnice, toho na mě bylo prostě moc.
Nepřecitlivělejším mužům ale doporučuju. Jenom varuju, že příběh nejde čtenáři úplně na ruku, autor si hraje s neobvyklejším až experimentálním jazykem a ten každému sednout nemusí. Silná knížka, která vzdává hold, poctu všem statečným vojákům a hlavně obětavějším vojačkám, které samy byly oběti své vlastní armády. Čest všem padlým bez ohledu na národnost, válka a politika je prostě svin..vo!

23 17.02.2021

(SPOILER) Jakmile jsem narazila na e-knihu „Žena v bílém“, na gotický román z viktoriánských dob, musely ostatní rozečtené knihy stranou. A udělala jsem dobře. Poměrně zamotaný příběh mi - až pár odpustitelných výhrad – opravdu zaujal. Průběh událostí, které byly spjaté s kriminálním činem a s podvodem, vypráví několik osob. Hlavním vypravěčem je učitel kreslení Walter Hartright. Štafetu po něm postupně přebírají další lidé a doplňují události svým vlastním pohledem na věc a svědectvím. Každý z vypravěčů má jinou osobnost a vypráví o jiném časovém období. Mají různé vzdělání i povahy a tak se svědectví liší jak způsobem, zaměřením, tak formou vyprávění (např. nabubřelým slohem, vlastním jistému sebestřednému člověku nebo naopak věcným, v podání právního zástupce).
Romantická linka je propletená s tajemnou kriminální, kdy čtenář tuší, že je na spadnutí jakýsi finanční podvod, případně je možná i záměna osob a identit, ale jakým způsobem se bude příběh ubírat přesně dál, zda budou oběti na životě a jak si s námětem autor vyhraje, to je ve hvězdách. (Nutno dodat, že při tom všem se o odlehčené momenty spisovatel místy snaží po celou dobu vyprávění, aniž by to ubíralo na tíživosti dusné, temné atmosféry s předtuchou něčeho smutně osudového).

Takže, připravte se, na scénu přichází chudý Walter, kterého zámecký pán F. Fairlie hodlá zaměstnat jako učitele kreslení dvou mladých dam, Laury a Marian. Na venkovské panství jde mladík pěšky. O půlnoci se na cestě nečekaně zjeví bíle oděná žena, zezadu mu znenadání položí ruku na rameno a přiznává se, že se nedaleko odsud schovávala. Ptá se, jak se dostat do Londýna. Tvrdí, že zná panství, kam má malíř namířeno, i zámožnou rodinu. Záhy se ukáže, že ona záhadná dáma v bílém uprchla z ústavu choromyslných, kdosi jí intenzivně hledá a je až překvapivě podobná křehké, nesamostatné až věčně bezradné Lauře, bohaté dědičce značného jmění, která se má vdávat, bez lásky a za muže jí takřka neznámého… Pátrání po identitě a po osudech ženy v bílém je jednou z podstatných dějových linek působivého románu.

21 15.02.2021

Knížku ani LP s úžasným hlasem Eduarda Cupáka už nemám, tak musím dát zážitky z paměti. Je to roztomilá knížka, která voní českou přírodou, na polích se vlní v obilí mák, heřmánek a chrpa a mezi nimi kráčí ladným krokem víla, polní žínka Evelínka. Má krásné dlouhé zlaté vlasy, zelenomodré oči, pas útlý jako vážka a každý jí má rád a chtěl by se s ní kamarádit. Od bezkonkurenčně nejvtipnější postavičky z příběhu, nevymazleného sysla až po kdejaké jiné milé i trudomyslné zvířátko. Sysel je nejčastějším návštěvníkem, potřebuje každodenně různé masáže, hnětení nožiček a hlavně hrozně moc, moc pomazleníčka, protože jeho maminka měla moc dětí a na hlazení neměla čas.
Milují jí i lidé, nejvíc Francínek, který jí myslím i srdce z lásky na pouti koupil, do šátku zabalil a s tím srdíčkem to dopadlo nějak polámaně. A co přesně to bylo za příhody s tím chlapečkem (Ondrouškem?), který v horku hltavě pil ledovou vodu, div se z toho nezalknul? Evelínka je dobrá víla, která nad každým bdí, každý jí potřebuje a která léčí bylinkami, úsměvem i dobrým slovem.
Jedna z nejoblíbenějších dětských knih, která voní nejenom českou krajinou, ale i mým vlastním městským domovem. Když se snesl večer a já byla v župánku připravená jít do postýlky, sedla jsem si ještě na chvilku ke kvetoucím květinám v květináčích, z okna se dívala na noční oblohu a snila o létě a dobrých bytostech, které tu jsou pro nás všechny. Pro zvířátka, lidi i pro malé čtenáře.
A ilustrace i grafická úprava knihy, ta byla taky moc fajn. Mám jenom já dojem, že takové kouzelné, typicky české, nepodbízivé knížky, už dneska nikdo psát neumí?

22 13.02.2021

Mluvím za našeho potomka: "Rumacajse ne. Jedině Cipíska!" Nevím proč, ale naše Aninka odmala nemiluje chlápky s plnovousem, takže ani vlastní děda u ní neměl při polibku na přivítanou šanci. I když jsem jí koupila limonádu nebo cukroviku s těmito pohádkovými postavičkami na obalu, jedlej byl jenom Cipísek.
Rumcajs kniha, to bylo to samé. "Jedině Cipíska," stála si za svým. Co se mě osobně týče, ten zarostlej loupežník Rumcajs taky nebyl mojí sympatickou dětskou láskou. Při večerníčku jsem ho ještě dávala, ale měla jsem jiné priority. Jo, to takovej Křemílek s Vochomůrkou, to byla jiná liga! Z knižní trilogie "Rumcajs" jsem ovšem nedávala nikoho. Literární čest v naší rodině tedy částečně zachraňuje alespoň Aninka. :-)
Jinak hodně knih od Václava Čtvrtka jsem měla naopak velmi ráda.

Skvělej detektivní román! Plný záhad, s oblíbenými gotickými prvky, mýtickým, údajně ďábelským stvořením a úžasnou atmosférou k tomu! Umístěný do venkovského panství, obklopeného nehostinným prostředím plným ponurých, nebezpečných míst, zrádnými blaty, vřesovištěm a neprostupnou mlhou! Co víc si může něžná romantička, jako jsem já, přát? Opravdu skvělej příběh, v tomhle se asi shodnu se všemi svými známými a jak tak koukám, tak i ostatními čtenáři.
P.S. Akorát mi tak napadá… Jsem jediná, komu bylo toho zanedbávaného, hladového, osamělého psa, žijícího v pochybném doupěti u močálu, líto? Vycházím i z jednoho filmu, kde byl pes záměrně bit a týrán, aby byl ještě divočejší. No nic, to jenom tak na okraj malá, v tomto kontextu asi nemístná poznámka od přecitlivělé milovnice zvířat. :-) (Ale jako jinak dobrej a originální horor, o tom žádná, i když jazyk je už poněkud zastaralejší).

Komentář obsahuje vyzrazení zápletky. Frankenstein mýma očima a moje úvaha:
Vědec Frankenstein stvoří umělého člověka, živou bytost schopnou myslet a cítit emoce. Bezejmenné, mohutné monstrum vypadá ovšem zrůdně a vzbuzuje odpor tak velký, že samotný stvořitel od něho uteče. Obrův hrůzostrašný zjev vzbuzuje v druhých předpojatost tak velkou, že v domnělé sebeobraně na podivného tvora sami bezdůvodně útočí. Marně se snaží začlenit do společnosti a normálně žít, ze začátku má problém i srozumitelně mluvit. Jeho zoufalá potřeba lásky nenachází naplnění. Lidé nedokážou pochopit jeho činy a dělají ukvapené závěry (když tvor zachraňuje dívku, která se topí v potoce, je označený za útočníka). Nejdřív je to odsouzenec bez provinění. Pronásledovaný bezejmenný ubožák, který se musí schovávat v křoví nebo kůlně, aby ho nikdo nespatřil. Marně se dovolává pochopení a soucitu. Situaci nejdříve řeší únikem, trpí opuštěností, nechce se mu žít.
Následkem zklamání, smutku, frustrace z nenaplněných emočních potřeb a přestálým utrpením pak nastává skutečný přerod v nebezpečné, agresivní monstrum. Ještě prosí o vyslechnutí u vynálezce Frankensteina, který ho přivedl na svět a prosí, aby se ho ujal nebo mu alespoň vyrobil partnerku, protože každá normální žena by ho odvrhla. To mu Frankenstein nesplní a oba se tak stávají nepřáteli na život a na smrt. Zrůda z pomsty likviduje blízké svého stvořitele a odsuzuje tak k samotě a zášti toho, který za svůj vědecký experiment odmítl převzít zodpovědnost a řešit důsledky svého nebezpečného pokusu.
Překvapivě nalézám podobnost v útrapách monstra a vynálezce. Vyvrhelem se vlivem okolností totiž stává i samotný geniální vynálezce, původně sice společensky ukotvený a uznávaný, který později začne trpět strachem o své blízké a výčitkami až tak, že se mu nechce žít. I on se dokonce na nějaký čas stává odsouzencem, který je neprávem souzený za něco, co nespáchal. I on se pak sužuje, chce se mstít, ublížit svému nepříteli, zničit ho. Najednou je i on vyděšenou, ukřivděnou bytostí, žijící téměř na okraji společnosti, zmítaný negativními emocemi a krutými úzkostmi. V prožívaném zoufalství, zlobě a utrpení se začíná podobat svému výtvoru.

Horor nabízí hodně témat k přemýšlení, já si z toho vzala zatím tuhle asociaci: Bohužel, osud je nevyzpytatelný. Život se může snadno zvrtnout, dobře míněný čin přejít v omyl, i silný člověk může zeslábnout, i soudce může být někým souzen a i génius v některých situacích marně hledat východisko. Minimálně každý jednou zestárne a možná pro něho jednou bude i problém taková samozřejmost, jako je pochopit, co mu druzí chtějí vůbec říct. Proto by měla každá bytost dostat alespoň šanci, i když se může na první, povrchní pohled zdát jako neatraktivní tvor, kterému není snadné porozumět a který si zaslouží zbrklé odsouzení.
Citace: Stal se kořistí neuspokojených a vášnivých citů.

33 07.02.2021

Je to síla, kdo jednou četl, asi nezapomene. Dost mi to dalo a v přeneseném smyslu i "vzalo", příběh umí vyvolat všechny škály emocí, jaké snad existují (lítost, empatii, dojetí, lásku k postavám i rozhořčení až odpor k jiným, bezmoc a spoustu dalších). Už bych to asi znovu nedala, protože jsem to prostě prožívala příliš silně. Román, který až bolí, jak zasahuje. Nabízí se toho hodně, o čem jde přemýšlet, plno až filozofických témat, nejenom citů, ale upřímně, těžké, těžké téma. Tíha vězeňského prostředí, odsouzenci čekající na smrt... Kvalitě sdělovaného to sice neubírá, ale bohužel nemám tak silný žaludek.

Nádherný. Silný. Lyrický i tragický příběh je zároveň o krutých i něžných věcech, který mě uměl vtáhnout do svého světa. Odehrává se krátce po skončení druhé světové, v příhraniční oblasti, kde se hrstka nacistů, nesmířených s porážkou, rozhodla zabrat statek Berhof a přečkat v něm zimu. Knížka je útlá, pocit z ní velký. Obyvatelku statku, mladičkou Ulriku jsem si oblíbila, obžívala mi přímo před očima, včetně prostředí. I bez sáhodlouhých popisů jsem se snadno přenesla na samotu uprostřed lesů. Četlo se mi to skvěle, nemohla jsem se odtrhnout. Osobně se mi text líbil víc než jeho filmová podoba. Četla jsem už před lety, kladný dojem a vzpomínka zůstává i po letech.
Obávám se, že Vladimír Körner je nyní trochu nedoceněný autor a mrzí mě to. Přesto si myslím, že na rozdíl od mnoha momentálně populárnějších knížek má svoje místo v dějinách české literatury jisté.
Osobně se chystám na další knížky, určitě Adelheid a Údolí včel, který jsem viděla zatím jenom ve filmové podobě a rozhodně si chci zmiňovaná díla ještě i přečíst.

Stačí napsat, že mám v oblibě spíš staré dobré klasické detektivky, kde se ještě oběť nemusela dlouze mordovat a k dobré kriminálce se nemusely přidávat i sadistické momentky? Já si tady ráda vystačila s luxusní plavbou po Nilu, pyramidou v Egyptě a k tomu, dejme tomu, jsem uvítala, že zde hrají podstatnou roli i netradiční líbánky. Viděla jsem nejdřív v televizi, přesto mi příběh bavil. Agatha prostě umí. No, nemám snad pravdu?

No, popravdě, váhala jsem, jestli do toho jít. Věděla jsem, že tady bude nějaké to mučení, oběti mají vyrytý dvojitý kříž na těle a před smrtí si prošli peklem. Když je to moc hard, není to můj šálek kávy. Jenže to pořád někdo kolem mě mluvil o tom, jestli se mi líbí Carter, jestli jsem ho už četla a proč ne, když je tak báječný. Tak abych byla v obraze, dala jsem na doporučenou morbidní četbu pro dospělé a statečně otevřela knížku.
No, zábavné to celkem bylo, brutální až až, postavy jsou zajímavé, i když některé skoro neuvěřitelné, sériovej vrah je zvrácená hračička a zahrává si s detektivem Hunterem tak trochu jako kočka s myší. Spisovatel machruje se znalostmi kriminalistické psychologie a já mu dávám další šanci. Debutový román Cartera vyvolal jistou zvědavost číst dál.
Ale řeknu vám, já mívám živé sny a jestli mi v nich bude někdo machrovat s nožem u postele a slibovat nějakej ten křížek na zádech, na dalšího oblíbeného Cartera už vám nesáhnu, i kdyby lámal čtenářské rekordy tak zručně, jako svého času kat Mydlář svoje oběti.

Jeden můj známej mi v dobách mého ranného, nezkušeného mládí s trochou nadsázky říkával: "Četla už jsi román Lesk a bída kurtizán? Ještě pořád ne? Kruci, tak co víš vo životě!"
Doporučená četba pro mladé lidi. Vzkazuje P. z daleké minulosti. :-)

1. díl ságy rodu Floriů se odehrává v letech 1799 – 1868 a věnuje se prvním dvěma úspěšným generacím a počátečnímu budování budoucího impéria, které postupně získávalo bohatství, vliv a moc napříč všemi spektry podnikání (F. se začali nejdříve pohybovat v obchodních kruzích, později finančních, průmyslových, pak vstoupili i do politiky, sportu, umění a provozovali salóny pro nejvýznamnější osobnosti své doby). Floriové patří dodnes mezi známé a vlivné italské dynastie. Díky tomuto románu jsem se dozvěděla nebo připomenula si některé historické události, na začátku kapitol je navíc dějepisná vsuvka, která dává osobní historii rodiny do kontextu s důležitými událostmi.
1. díl se věnuje prvním dvěma generacím těchto nejdříve jen nemajetných přistěhovalců z Kalábrie, kteří se v kosmopolitním Palermu pokouší rozjet obchod s kořením a léčivými bylinami. Dva bratry tady čeká kromě tvrdé práce i vypořádání se s předsudky, se závistí, pomluvami konkurentů. Čeká je i pořádná dávka odříkání, pracují i na úkor svého volného času a osobních vztahů. (Těžký úděl padl zejména na Paola, který nejenom že vedl v počátcích obchod, měl i nepřizpůsobivou ženu, která se v novém bydlišti cítila vykořeněná a chovala k němu pro mě až nesympatický nevděk.) Dál vyzrazovat nebudu, jen podotýkám, že po trochu méně záživném začátku příběh chytne a děj se rozjede, byla by škoda mu nedat větší šanci a předčasně jej odložit.
Společenský román je sympatický v tom, že dává chvíli prostor podnikání, kterou mají na starosti muži, nevynechává ovšem ani ženské osudy. Mírně převažuje dokonce spíš vztahová část, dozvídáme se třeba, jak fungovalo čísi manželství, až jsem si říkala, jestli to nesklouzává do ženského čtiva. Ale není tomu tak. Hned jsou ženské radosti a starosti vyváženy těmi mužskými, obchodnickými, takže by se román mohl líbit i pár mužským čtenářům, i když nezapře, že byl psaný ženskou rukou a tenhle pohled převažuje.
Jak jsem už psala já i mé předchůdkyně, začátek může být trochu problematický. Velký podíl na tom má méně obvyklejší přítomný čas, v kterém je netradičně vyprávěný a musela jsem si na něj zvyknout. Občas se do vyprávění dokonce vkrade i čas budoucí, takže možná i pro to jsem prvních pár stran musela bojovat s pocity baví nebaví a občas jsem byla myšlenkami jinde. Nakonec si mě román získal a teď váhám mezi slušnými 3 až 4 hvězdami. Četby nelituju, kdyby byly všechny společenské romány psané alespoň na téhle úrovni, byla bych spokojená.

18 29.01.2021

Tuto knížku o lásce k sochařství jsem dostala v předškolním věku. Nepodařilo se mi o ní zpětně dohledat žádné informace, pouze že jí ilustroval Škoda. Ilustrace jsou velice vkusné, umělecké a přitom i pro dětské oko srozumitelně jednoduché. Publikaci mi koupila máma v antikvariátu, už bez přebalu, přesto jsem měla knížku už na první pohled ráda.

Malá Lada okouzleně sleduje svého tátu - sochaře, který si tuším nejdříve doma načrtává své budoucí sochy na papír a v ateliéru pak, už oděný do bílého pláště, sochy tvoří. Lada všemu nejdříve zdálky přihlíží. Na dceřinu prosbu začíná sochař svého potomka pomalu zaškolovat a seznamovat s tímto druhem umění, Lada pak tvoří z hlíny své první objekty. Jednou chce následovat svého otce a živit se stejnou prací, kterou je od malička okouzlená. Nevím, jestli se jednalo o biografii skutečných sochařů. Nevšední téma se mi každopádně moc líbilo, vztah mezi do práce věčně ponořeným otcem, který si přesto najde na dítě čas a mezi jeho dcerou. Nevím, do jaké míry si pamatuju děj, i přes možné nepřesnosti ve mně zůstává jisté tajemné okouzlení z atmosféry v jedné nevšední rodině, plné lásky k umění a kreativní práci, která je pro dítě zábavou a je z něho cítit nadšení pro to, co dělá.

Neříkám, že se mi také nelíbily i populární knížky o zvířátcích, ovšem myslím si, že není nutné děti podceňovat a servírovat jim výlučně jenom princezny nebo ještě do dnes zřejmě populární Zuzanky. Vkusné knížky s jistou nadstavbou, například ty od Daisy Mrázkové, by podle mého neměly být opomíjené a není na škodu to s podobnou knihou u svého potomka alespoň občas zkusit. S ohledem na jeho zájmy, zaměření a jeho preference, samozřejmě.

18 26.01.2021

Docela úlet. Satirický, nanejvýš svébytný román s několika osobitými ilustracemi. Jánošíka mám ráda na všechny způsoby a tenhle steampunkový je fakt těžce netradiční. Tahle svérazná taškařice patří mezi texty, které každému nesednou, nicméně kdo se do příběhu pustí, o zábavu bude mít postaráno. Možná trochu kontroverzní fantasy knížka, takže jí raději nikomu přímo nedoporučuju. No, nestačila jsem se divit!
Viz anotace: s Jánošíkem můžete prohodovat, prosmilnit a probojovat Evropou 18. století. :-)
Ukázka textu:
…Jánošík se probudil jako první. Ostatní ještě spali, nazí a vzájemně propletení. Cikánská kapela už dávno zmizela a s ní i několik stříbrných příborů…

Nejdřív jsem začala číst jako e-knihu. Později jsem pod náporem jiných povinností koupila audio a doposlouchala převážnou část díla během 2 dnů (byla jsem tlačená nedostatkem času). Audio bylo dobře namluvené hereckými legendami, přesto podobný přístup nikomu nedoporučuju, alespoň s audiem nezačínat, koupit si ho spíš jako zpestření k už přečtenému. Namluvené dílo je kráceno a v tomhle případě to je na škodu. Zločin a trest je navíc dílo, které je potřeba číst v klasické papírové podobě, případně se vracet k některým pasážím, nechat je doznít, popřemýšlet nad nějakou myšlenkou, doslova si ho osahat a dát mu čas. Tohle je knížka, kde nejde jet na výkon (musím si to rychle přečíst k maturitě nebo protože to četli už skoro všichni v mém okolí). Zvolila jsem trochu nešťastný přístup k takhle složité, vícevrstevné látce.
Dostojevskému se tu podařil husarský kousek. Na skoro 600 stranách se nípe v narušené psychice vystresovaného člověka, zatíženého navíc pocitem viny, a značnou část děje zabírají myšlenkové pochody vraha, jeho sebeobhajoba, otázky: jít se udat-neudat, už to o mě asi stejně vědí - nebo netuší?, zkouší mě svými otázkami – nezkouší, co mám udělat? Je to okořeněné svéráznou filozofií, morálními otázkami a čtenáře to většinou baví a ještě uznale kýve hlavou. Komu ze spisovatelů se tohle podaří a kdo že si troufl s psychologickým románem vůbec začít? Tehdejší běžný život hl. chudých se tu sice popisuje, ale nehraje hlavní roli, je hlavně součástí souvislostí toho, proč se něco stalo, jak k tomu došlo, na základě jakého společenského a existenčního pozadí vznikla myšlenka a pak čin. Román klade plno otázek, všechny překryté duševním soubojem jednoho paranoidního zoufalce, jeho psych.rozkladem, zápasem, který se horečnatě, poloomámeně potácí mezi nepříjemnými stavy během bdění a hrůznými sny, když má odpočívat.
Necítím se na to nějak román rozebírat, na otázky jak se postavit k „lidské vši“ si musí odpovědět každý sám a každý si v tom může najít nebo ho může oslovit něco úplně jiného. Líbilo se mi připomenutí, které jsem někde četla, že mužský antihrdina není jen vrahem, je také dobrým bratrem, špatným synem, něčím přítelem atd. K tomu dodávám, že ani starou lichvářku, která se zdá jako společensky nedůležitá a nepřínosná, nejde zredukovat na jednu životní roli, kterou hraje a odmávnout to, že některé staré bytosti jsou prostě k ničemu (jak pro koho, i ona byla něčí sestrou, víme o ní proklatě málo informací, akorát že měla pochybnou morálku, pochybně nabyté peníze, které z úhlu mladého člověka nepotřebovala a nebyla sympatická, přesto se tím nedá omluvit její vražda a její činy může rozsoudit jedině Bůh, který do věcí vidí líp a tudíž soudí jinak než my).

34 25.01.2021

Jedna z nejoblíbenějších divadelních her, kterou jsem přečetla. Slyšela jsem i jako audioknihu. Tak teď ještě jít do divadla, jen kdyby to bylo ovšem možné, že ano? Živé divadlo mi už začíná docela scházet...

Chápu, že tohle není příručka pro každého. Už pro to, že i ti, co koketují s uměním většinou ví, že z nich spisovatele nikdy nikdo nevyrobí a ani sebelepší kniha o tvůrčím psaní nevydoluje román z někoho, v kom to prostě není a komu není talentu shůry dáno. Chápu, že někteří lidé tyhle rady z principu neberou a odmávnou podobné „učebnice psaní“. Intelektuálové se širokým vzděláním asi podobné rady opravdu nepotřebují. Pokud se psaním zabýváte delší dobu a něco ve vás je, nejspíš jste už k řadě objevů jak na to dospěli sami. Jenže vidět to tušené ještě zhmotněné na papíře není úplně na škodu, případně podívat se na věc v jiném kontextu. Tahle knížka pro mě nebyla zbytečná. Například pro středoškolské, nezkušené elévky, jakou jsem byla kdysi třeba já, může být knížka Umění psát vyloženě přínosem, protože patří mezi to lepší, co bylo pro psavce vytvořené.
Psaní a vymýšlení příběhů mi vždy nesmírně bavilo. Byl to můj vzrušující únik do jiných světů. Díky tomu, že jsem si myšlenky, fantazie a zážitky dala na papír jsem navíc porozuměla víc sama sobě i okolí. Čas, strávený na kurzech tvůrčího psaní nebo s podobnými knížkami, které mě zkoušely vést dál, nepokládám za zbytečný. Vytváření příběhů a literární tvorba je nádherná bez ohledu na výsledek. Byly to krásné chvíle. A tahle knížka mi je částečně připomíná. Psaní všem, které to baví, jednoznačně doporučuju a tuhle základní brožurku vlastně taky.


Ukázka:
Čtenářovu pozornost nejčastěji vyvolají zajímavé otázky, které kniha klade a na něž autor odpovídá. Nastolíte-li skutečně zajímavý problém na počátku, čtenář podstoupí téměř cokoli, aby pronikl k odpovědi. Základní otázka může vydat tematicky na celý román, vedlejší by měla klást každá kapitola. Nikdy není dobré odpovědět hned vzápětí: část čtenářského požitku tkví právě v odkládání odpovědi.

Zdroje konfliktů: 1. Člověk bojuje se sebou samým (zdroj konfliktu je v mysli postavy, psych. obtíže mohou zahrnovat pocit viny, studu, pochybnosti, strach, hněv, pohrdání sebou samým = zápletkou může být ztráta sebekontroly). 2. Člověk bojuje proti jiným lidem (střet odlišných motivací, postava A o něco usiluje, zatímco postava B chce pravý opak).3. Člověk bojuje proti přírodě (konflikt je povahy buď fyzické, kdy je ohrožena existence postav (požár, nemoc), nebo společenské: tlaku je vystaven společenský status hl.hrdiny (nesouhlas společenské třídy, překročení konvencí = zápletkou je např. násilný čin). Nejlepší jsou konflikty na všech třech rovinách.
… Mělkost příběhu je důsledkem rozvinutí konfliktu výlučně na jedné rovině (zpověď hrdiny s absencí děje).

19 19.01.2021

Předně velké díky za rozhlasové zpracování různých kvalitních literárních děl, rádio mi zpřístupňuje romány, ke kterým bych se jinak těžko dostávala. Tentokrát jsem si dala „Četbu s hvězdičkou“. Román je totiž prostoupený vzpomínkami na brutální válečné zážitky a nechybí ani působivé erotické scény, v jistém ohledu nechybí ani ty zvrácenější. Je to knížka pro silnější nátury. Nevím, jestli je to jenom válečný román, rozhodně má thrillerové prvky a pro mě až zvláštní, sugestivní až mysteriózní nádech. Nechybí zajímavá forma vyprávění, která asi není úplně pro každého. Dále prozrazuju něco ze zápletky, takže pozor, dále menší spoiler:

Hlavní hrdina je veterán z války, ostřelovač se znetvořeným obličejem zakrytým podivnou maskou, který na mě působil částečně přízračně, jako fantom z jiného světa, částečně naturalisticky. (Doslovně i v přeneseném smyslu slova ztratil ve válce svou tvář). Především je to ovšem muž z masa a kostí, žádný necita, který má své potřeby a za drsnou chlapáckou fasádou a kontroverzní válečnou minulostí ukrývá i potřebu obyčejné lásky. Nechybí osudová žena, atraktivní, záhadná a přátelská prostitutka, jíž často navštěvuje a která to s ním prostě umí. Jako protipól umělé, placené, trochu předstírané účelové náklonnosti od profesionálky, je tu obyčejná vdova s dětmi, pradlena, která je místo voňavek cítit pachy mokrého prádla, vonící domovem, jídlem a kuchyní, poctivou prací, o níž začíná hrdina projevovat zájem.
Po večerech se také schází se spisovatelem a nočním inspektorem z přístavu. Autor nás zve na noční výpravu do Dantova pekla ( nebo-li na procházku po nejchudší, drsné části New Yorku). Amerika se v té době ještě úplně nevypořádala s otroctvím, alespoň u nejchudších přistěhovalců, zastrčených v doupatech, kde bují dětská prostituce zejména s bezprizorními potomky bývalých otroků. Muži se vrhají do nebezpečné akce a nočního dobrodružství a já trnula, co všechno z toho vzejde, protože čtenář docela tuší, že tohle nemusí vůbec dopadnout dobře a věřit se dá jenom málokomu...

Citáty: "Vybíráme si bez možnosti výběru."

Ta žena mi řekla, ať si sundám masku. Poprosila mě o to. Ale já řekl: „Jestli si sundám masku, vyděsím tě k smrti a už nikdy se mnou nebudeš chtít spát." Ale ona řekla, že už viděla v této posteli všechno a nic jí nemůže překvapit ani vyděsit. Řekl jsem: „Sundám si svou masku, až si sundáš tu svoji.“ A ona řekla: „To by ses k smrti vyděsil ty.“

23 13.01.2021