Sidonka3 komentáře u knih

(SPOILER) Bacha, spoiler. Kterak se slečna chovala jako slípka a aniž by chtěla, urvala přitom prince. Mojí osobní selekcí by tenhle módní románek do topky těch nej opravdu neprošel. Dávám jednu až dvě hvězdičky s tím, že dost skřípu zuby nad jednoduchou zápletkou, povrchním podáním a nevěrohodným chováním snad všech zúčastněných postav. Středně zábavné a rovněž kýčovité, tak jak už předem prozrazuje samotná obálka. Bohužel mám jiné romantické priority a když už young adult, tak alespoň na úrovni Hunger Games, prosím.

20 20.11.2020

Teda, řeknu vám, že Krysaře jsem si měla dát do nějaké čtenářské výzvy, protože přečíst tuhle útlou novelu, to je fakt výzva. Pokud jste obyčejný, prostý čtenář jako já, nedá vám Dyk svůj příběh zadarmo a o polopatickém vysvětlování si můžete nechat jenom zdát. Je to poezie, která si vystačí se symbolickými náznaky...
Do rozborů se tu raději pouštět nebudu, je hodně interpretací tohoto díla, a mojí interpretací nikoho oblažovat nebudu. Kdyby se mi přesto někdo zeptal, o čem že příběh je, tak bych asi řekla, že o tajemném krysaři, muži beze jména a bez stálého domova, který čistí města od špíny, od krys. Má píšťalu, která v sobě ukrývá ohromnou moc, ale nechce jí v plné síle použít. Krysař je o výsměchu lidí, nedocenění, pomstě, lásce, bezmyšlenkovitém, manipulovatelném davu, nevyplacené odměně, nesplněném slibu, korupci, o lidech na okraji a zdánlivě počestných občanech (kdo je tady prosťáčkem nebo špinavcem, který si zaslouží opovržení?, kdo všechno je krysou, která škodí městu?), smíření i nesmíření, o deziluzi i naději, své démonické slovo tu má i svádějící ďábel, no, je prostě o životě, podáno takovou zašmodrchanější, snově krásnou formou.
Jazyk je opravdu nádherný, příběh hypnotický a tajemný Krysař nezapomenutelný. Pamatuju si, že jsem ho někdy jako náctiletá poslouchala na chalupě v rádiu, neměli jsme tam tehdy elektřinu, svítili jsme petrolejkou a poslouchali za modravého soumraku na verandě nebo během usínání… a byl to přízračný, tajuplný, romantický zážitek.
Za přečtení novela rozhodně stojí, ale jestli na mě bude spisovatel zkoušet podobné abstraktivní hříčky i v dalších dílech, tak nevím, nevím, jestli budeme kamarádi. :)
P.S. Vzpomněla jsem si i na Daniela Landu a pustila si písničku Krysař v jeho podání. Zvláště chytlavej refrén mě dostal: „Píšťala zní a bránu nekonečnou hudba otvírá. A tisíc hlasů s ní a celej dav se k smrti zvolna ubírá. Šli lidi místo krys, to krysař temně, temně na píšťalu hrál. ..…"

31 20.11.2020

Super, zaujalo mě to. Přečetla jsem jedním dechem. Kniha bohužel doplácí na žánrovou nevymezenost. Někdo si stěžuje, že je příliš romantická a některé prvky jsou jako z červené knihovny, jiný podléhá melancholii a bezútěšnosti, protože těm postavám v ústavu se zde dějí hodně tragické věci, z kterých běhá mráz po zádech. Tohle není klasický béčkovej slaďák ani umělecky hodnotná artovka, je to odpočinkový román, u kterého si úplně neodpočinete. :) Já si myslím, že kdyby to vsadilo víc na reálnější příběhy a velké myšlenkové přesahy, počet čtenářů by značně klesl, protože o bezmoci a útrapách po těžkém dni číst nechcete. Takže je to takovej kompromis. Příběhy o dvou ženách, z nichž jedna měla zničený život a prožila si svoje (traumata). Román pro ženy a thriller současně z psychiatrické léčebny. Knížka má spád, napětí, zabavila. Dávám čtyři a půl hvězdičky, protože temnou harlekýnku, odehrávající se převážně v blázinci jsem ještě nečetla. Dobrý nápad. Dobré melancholické podzimní počteníčko u okna, které jsem vstřebávala schoulená pod dekou, s výborným čajem v ruce, kočkou na klíně, no, co si přát víc?

27 11.11.2020

Teda, to byla síla! Drsný příběh. Uneseným holčičkám jsem hodně držela palce a přála si, ať už jim to trápení brzo skončí... Trpěla jsem s nimi.
Desetiletá, obětavá Daisy ten děs, co se odehrával v domě, naštěstí zmírňovala, ta na svůj věk docela vyspělá holka je fajn světýlkem v depkoidní tmě.
S vyšinutými únosci dětí navzdory jejich postižení nejde mít soucit, jinak bezesporu atmosferický příběh je i kvůli nim neuvěřitelný. Neumím si představit, jak by takováhle rozháraná dvojice citově dost nestabilních a výbušných partnerů mohla spolu vůbec vydržet, komunikovat a spolupracovat. Agresivní zabiják Malcolm měl se svojí mimózní ženou Harriet neuvěřitelnou trpělivost. Nedařilo se mi do neplasticky vylíčené dvojice vcítit, jenom se převážně jednostranně popisuje jejich bizarní chování, ale schází jim větší psychologická hloubka, takže mi přišli neuvěřitelní.
Závěr překvapující, ale účinek mohl být silnější. Konec vzal autor stručnou zkratkou, nicméně jako hořká pointa dost dobrý a nutí nás něco trošičku přehodnotit.
... A ano, nic není černobílé, to víme už dávno, přesto nás tato skutečnost často překvapí.

19 11.11.2020

Hluboký, citový, chytrý, přitom přehledně a maximálně srozumitelně až jednoduše naservírovaný příběh plný zajímavých myšlenek. Chtěla jsem napsat, že tenhle příběh snad nemůže nikoho vyloženě zklamat a teď vidím, že i tento má od některých čtenářů hodnocení "odpad." Co k tomu napsat jiného, než že žádná knížka se nemůže zavděčit všem a že já osobně si pod brakem představuji fakt něco jiného.
Souhlas s komentářem napsaným níže (willy9203): " V tom na první pohled jednoduchém ději je neskutečně mnoho podnětů k přemýšlení ... Je fantastické, co všechno vám ta kniha říká, když jí nasloucháte."
Za mě jednoznačně povedený příběh o experimentu s lidskou inteligencí a dávám za něj palec nahoru.

Poutavě napsaný životopis Mela Gibsona, vydaný už v roce 1993, takže popisuje jen určitý úsek hercova života. Nevadí. Kromě profesního, filmového světa nahlížíme i do jeho šťavnatého soukromí nebo poznáváme některé jeho osobní problémy, politické i jiné názory a postoje. Kniha se snaží o nestrannost a nevyhýbá se ani některým slabostem, například zmiňuje jeho náladovost a vztah k alkoholu.
Mel Gibson, kdysi pasovaný na nejvíc sexy muže na celém světě, je moje dětská láska a jak je z knihy patrno, nelíbil se jen mně. Podle jednoho režiséra byl prý až příliš hezký na to, aby mu do filmu našli odpovídající partnerku. Slušelo mu to ve filmu Bounty ve dvojici s krásnou tahitskou středoškolačkou Tevaite a zajímalo mě, jestli v rajském prostředí navzájem podlehli svému kouzlu. I to je v knize osvětleno, včetně dalšího osudu této plaché krásky. I když byl ženatý, ženy po něm šílely, dokonce si před ním a jeho známými jedna žena pořezala v restauraci své zápěstí! Kromě drbů má životopis i serióznější stránku.
Kniha skvěle, barvitě popisuje prostředí Hollywoodu a dobře vystihuje hercovu osobnost, postoj k práci i popularitu v mládí, která se i přes nesporný talent tehdy neoddělitelně opírala o jeho vzhled. Pro jeho fanynky i fanoušky doporučená četba, poskytuje poměrně ucelený pohled na tohoto známého umělce (v mladších letech). Pěkně zpracováno, včetně barevných fotografií.
P.S. Škoda, že fotka na obálce se moc nepovedla, na jiných to M.G. sekne mnohem víc. :)

20 01.11.2020

Román pro ženy, laskavější, poklidný, vlídný, ale nevýrazný. Za mě bohužel také neslaný, nemastný.
Maják na útesech je jako jídlo ze závodní jídelny. Není nepoživatelný, ale ani jsem si na něm vyloženě nepochutnala. Knížka není moc dějová. Pouze začátek je dramatický, až k příjezdu Susanny do vesničky u moře. Susanne se účastní pohřbu "dědečka", poleží si v posteli, kvůli amnézii po autonehodě si vybavuje útržkovité vzpomínky na minulost, projde se po pobřeží, za babičkou přijde návštěva a sní jí palačinky, naplánují si výlet na moře, pak jedou na výletní lodi a ejhle, už jsem odvyprávěla skoro čtvrtinu knihy, takže končím, abych všechno nevyzradila :). Autorka si libuje v dlouhých popisech, obšírném pozastavení se nad nepodstatnými věcmi, aby zdůraznila atmosféru a lákavé prostředí.
Dá se to přečíst, je to celkem milé, nicméně si říkám, tohle je dílo od té slavné Lamballe? Od populární autorky momentálně moderních bestsellerů jsem čekala trošičku víc.
Za mě průměr. Mám doma ještě Hlubokou modř moře, ovšem do dalšího bretaňského románu se mi nijak zvlášť nechce.

18 01.11.2020

Čtení jsem si docela užívala. Místy skutečně až hypnotické romantické vyprávění s obstojnou dávkou dobrodružství i erotiky. Na někoho bude možná knížka trošku drsnější, protože se jedná o nenáročnou, béčkovější četbu, v níž čtenářky očekávají hlavně samé sladké příhody. Tím jsou ovšem Hříšné úmysly trochu výjimečné, mírně překvapující a to je dobře. Některé pasáže mi bavily méně, některé byly až úsměvné, jiné pasáže až skoro uchvátily. Líbila se mi hlavně první polovina romance.
Spisovatelka zatím v sérii nazvané Maiden Lane napsala neuvěřitelných 14 knih a zjistila jsem, že skoro všechny vedlejší postavy, o kterých se zde zmiňuje, mají také svojí vlastní samostatnou knihu, vlastní příběh, který se dále rozkošatí. Snad budou postupně všechny romány přeloženy i do českého jazyka a snad nás nezklamou. Druhý díl už je nachystaný.
Naivní, ale potěšující pohádka pro ty, co potřebují vypnout.

Pustila jsem se do úklidu a udělala velký objev. Ze zaprášené krabice, obalené docela příhodně pavučinami a občas i nějakou tou živou havětí, vylovila ze dna Pražské pověsti s ilustracemi od Cyrila Boudy. Pravda, papírovej obal chybí, zato vidím plátěnou vazbu s pražským městským znakem plných bubáků, no prostě nádhera. I když… Na jednu stranu mě kresby i obsah kdysi zajímaly, na druhou je to docela bizarní svět a trochu jsem se ho bála. Kniha se hemží kostlivci -a ne ledajkými! Třeba ten kostlivec s hřebíkem v hlavě je pozoruhodný chlapík. Listuju stránkami a pod rukama mi lítají uťaté hlavy lidí (teda, já za to fakt nemůžu, to všechno Cyril Bouda)! Malůvky jsou hnědobílé, občas vylepšené zlatou barvou, a když se mi takhle na stránce třeba zalesknou pravé dukáty, jednoho to docela potěší. Hledám toho ducha s vlastní hlavou v podpaží, na kterého jsem si matně vzpomenula, nenacházím ho. Nevadí, viděla jsem kata v akci a podobného výstředního folklóru mám na chvilku dost. Můžu se naštěstí i pokochat známými pamětihodnostmi, jako je třeba pěkně vyvedený Strahovský klášter nebo krásně vyvedenými rostlinami.
Pověsti samotné jsou z podstaty věci historické, někdy, myslím, více fantaskní, jindy více s reálným základem. Dozvěděla jsem se tak nejenom něco o lidech bohatších i chudých, setkala se s měšťany i samotnou Libuší, která viděla město veliké, no, je to zážitek. Pamatuju si, jak jsme pak s mámou chodily a dívaly se na některá místa z knížky, třeba na domovní znamení, i o jejich historii se v knížce píše.
Obsahově jsou pověsti členěné do různých pražských čtvrtí (Staré Město, Hradčany, atd.). A já právě civím do obsahu a vybírám si, že si jako první osvěžím tu příhodu O nešťastné jeptišce. Jen už to nebudu číst u kamen, ale u ústředního topení. Bože, kdeže ty loňské sněhy jsou. S nostalgickým povzdechem smetávám pavouka a nerušit, jdu číst!

24 27.10.2020

Lepší něco než nic. Zase jsem se něco o našich samotářích ze Šumavy dozvěděla (tentokrát spíš málo). Říkala jsem si, co je s nimi asi dál, zda se jejich život po čase změnil a že by bylo dobré o nich vydat další knížku... Už je to ovšem takové umělé, méně autentické, méně objevné a už to není ono. Tentokrát to nejsou rozhovory. Jen kratší, oproti jedničce povrchnější texty.
Autor se zmiňoval někde o tom, že jeden ze samotářů zemřel, nezmiňuje se tady, kdo přesně a za jakých okolností. Vzhledem k minulé knížce se dá něco odvodit, nicméně důstojnější zmínku o něm bych uvítala, alespoň formou fotky a jednoho dvou odstavců k němu. Škoda. Mohlo to být lepší, protože jednička byla úžasná.

20 26.10.2020

V knížce je plno hlubokých a krásných myšlenek nebo pěkná sbírka specifických názorů na život. Některým samotářům tleskám za to, jaký mají vztah k přírodě nebo statečně přistupují k určitým tragédiím, výzvám, obdiv za to, jak se postavili svým vnitřním démonům. Jsou to často bojovníci, kteří se s životem vypořádali po svém.
„Já jsem mimo, takže problémy neřeším buď vůbec, nebo špatně. Chybnou mentalitu neodložíš jako flašku, ta zůstává, ať chceš nebo nechceš. S takovým člověkem je těžké trvale žít, natož vést rodinu. Žiju ulítle, protože jinak to neumím, a rodina potřebuje něco jiného. …Řekl jsem si… : Třeba ti Bůh chce něco naznačit. Že bys měl být sám pro svoji poezii a zůstat (smířený) sám se sebou.“
Díky knížce rozhovorů s lidmi žijícími na samotě jsem si poupravila mínění o lidech žijících v lese na více méně odlehlých samotách. Pod pojmem samotář jsem si třeba představovala opuštěného "poustevníka," který je naprosto bez přátel a lidem se zarputile vyhýbá. Ano, potřebují svůj prostor, klid a mají jiné potřeby než většinová společnost, když je jim ale smutno, většinou mají kam ze své samoty zajít. Ať už to jsou kamarádi, sousedi, společenství básníků nebo jiné aktivity. Je to naučná knížka, díky které jsem vstoupila do jiného světa a něčemu jsem se v něm naučila.

29 26.10.2020

1.díl ze zajímavé, působivé, ačkoli už trochu postarší série historických románů "Prokletí králové", která vypráví o francouzských panovnících, královnách, jejich potomcích a milencích. Je tady popsaná tehdejší politika, boje o moc, bohatství a zejména o trůn, náboženské a jiné konflikty, intriky i různé vztahy. Série začíná Filipem IV. Sličným (neboli Železným), který je ochotný pro své království a postavení udělat cokoli, třeba zničit Řád templářských rytířů, aby mohl zabrat jejich nashromážděné bohatství.
Autor se taky s ničím moc nepáře, dokáže barvitě popisovat drastické scény, jako je kruté mučení, nezapomenutelné popravy, takže to je docela silnej zážitek. Na druhou stranu, taková byla doba, takže co naplat.
V knihách jsou možná jisté paralely s Hrou o trůny (soupeřící rodiny, zrady, erotika), Martin se prý sérií nechal volně inspirovat, nicméně ve výsledku je to přece jenom něco jiného, jiný styl vyprávění, stáří vzniku atd., takže tyto knihy se všem fanouškům GOT rozhodně nemusí automaticky líbit.

20 23.10.2020

Dojemný román o ženě, původně žijící v zapadlé horské vesničce v odlehlé části Číny, kde se většina lidí živí pěstováním čaje. Sbírání čajových lístků z teras a zahrad je živobytím stačícím sotva na přežití. Rodina malé Li-jen má stěží na jídlo, připravuje si ho ještě na počátku 90.let 20.století u otevřeného ohně!, takže jsem měla dojem, že jsem se přenesla o několik století zpátky.
Nepočetné etnikum Akhů, z kterého dospívající dívka pochází, je úzce spjato přírodou, přísně dodržují starobylé tradice, z generace na generaci si předávají specifickou kulturu, pověry a zvyky, někdy sympatické, jindy nesmírně kruté, nepochopitelné a prapodivné. Naprosto nepřijatelný pro mě je postoj k novorozeňatům, které jsou označeny jako tzv. lidský odpad. Stane se tak, pokud třeba rodička přivede na svět dvojčata. Přitáhne tím prý zlé duchy a neštěstí na celou vesnici, pošpiní tím čest svojí, svého muže i celého okolí. Děti musí usmrtit vlastní otec, jejich dům je spálený na popel, musí zaplatit za očistný obřad a hned po té jsou manželé jako bezdomovci vykázáni z vesnice jen s minimem nezbytných osobních věcí jako spodina společnosti. Tahle minipříhoda se mnou dost otřásla.
Když se „lidský odpad“ tajně narodí i dosud neprovdané Li-jen, musí se ho nerada vzdát a aby dítěti alespoň zachránila život, potají ho odevzdá do dětského domova. Na potomka nikdy nezapomene a se ztrátou odložené dcery se špatně vyrovnává, nicméně je houževnatá, umí se přizpůsobit okolnostem i jinému způsobu života. Odchází za studiem a příležitostmi do města…
„Aby se člověku změnil život, stačí jediný okamžik.“ Píše se v knize. A to se několikrát stane jak hlavní hrdince, tak později i její rodné vesnici, když se ze zaostalé provincie, nedotčené civilizací, stane po návštěvě sběratele vzácných čajů vyhledávané obchodní místo. Změny tak čekají všechny postavy, kterým se během chvilky otevírá moderní svět, ovšem na úkor poklidného života.
Mám moc ráda čaj a tak jsem si vychutnala vyprávění o různých druhů čaje, zvláště pchu-er, jeho pěstování, vztahu k čaj.stromům nebo popis čajového obřadu. Bylo to zajímavé čtení zvláště pro milovnici tohoto nápoje.
Na závěr dodávám, že hlavní hrdinkou je především Li-jen, vedlejší její adoptovaná dcera Haley, která bydlí v Kalifornii v Kolibříkové ulici (odsud název knížky) a která nezapře svoje kořeny. První polovina knihy je dobrodružnější a dynamičtější, druhá, která se místy zvrhává do červené knihovny s pohádkovým princem a splněným americkým snem už je slabší. Přesto román z nevšedního světa nejenom všem milovníkům kvalitního tea doporučuju .

21 22.10.2020

Knížka je psaná zvláštní, odosobněnou formou. Měla jsem dojem, že se mi dostala spíš do ruky literatura naučná nebo literaturu faktu než beletristický příběh, který mě má vtáhnout do svého světa, chytit za srdce a pohltit. Přelouskala jsem jen kousek a zbytek už prolistovala, takže tady výraz "knížku mám v přečtených" berte s velkou nadsázkou. I když je kniha místy zajímavá a má působivější momenty, nepřitáhla mě forma vyprávění. Jako celek ten text moc nefungoval. Zdálo se mi, že autor skáče z tématu na téma, chvilku je to psané novinářským, publicistickým způsobem, pak si to zkouší hrát na umění, je to nevyvážené, styl umělej, vykalkulovanej, vůbec se mi do knížky nechtělo. Nakonec mě z dalšího trápení nad "románem" vysvobodila rezervace ve veřejné knihovně, která mi knížku donutila vrátit. Téma mi totiž přišlo zajímavé a nebýt knihovny, možná se nad tímto dílem trápím doteď a čekám, zda na příběh konečně dostanu chuť a dočtu ho v naději, že se třeba později víc rozjede? Nevím, podle mého je napsán skoro až povrchně (či jak to říct?, suchopárně?), možná proto jsem knížce nechtěla ani já dát patřičný čas a prostor a soustředěné čtení pořád odsouvala.
Autora za sebe bohužel nedoporučuji, podle mého jsou obratnější spisovatelé. Vidím, že nejsem jediná, komu styl nesedl, takže je to knížka spíš jen pro někoho.

Vesmír mě přitahuje svojí krásou, spoustou tajemství, tím velkým neprobádatelným, složitým a nepoznaným světem. Musím říct, že i z toho málo, co o vesmíru dosud víme, mám docela zamotanou hlavu. Už samotný vznik vesmíru je záhadou. Na počátku vesmíru byla veškerá hmota i energie, stlačená do prostoru menšího než atom. Nastalo milióny přeměn něčeho v něco jiného, obrovské rozpínání, ale ten prvotní miniprostor se vzal kde a z čeho?
Knížka alespoň stručně popisuje některé zásadní události, jako je třeba vývoj vesmíru (od velkého třesku, vzniku hmoty, prvních atomů, až po hvězdy a galaxie a naší sluneční soustavu). A jde do stručných podrobností. Jenom galaxií, které astronomové klasifikují podle tvaru je bezpočet. Můžeme pozorovat spirální galaxie s příčkou, eliptické galaxie, nepravidelné g….
Sáhla jsem po téhle knížce, určené o dost mladším čtenářům, abych si v tom všem udělala základní jasno. A udělala? No... Ale jo. :)
Vesmír je každopádně magický, úchvatný a určitě si o něm zase něco přečtu. A slibuju si, že po letech (taky pokud koronavirové běsnění v ČR zase povolí a dovolí) si určitě zajdu jak do hvězdárny, tak i planetária a pokochám se alespoň tím, co je nám, běžným smrtelníkům, dostupné.

16 15.10.2020

Kniha je velice dojemná. Nejedná se o opětovanou lásku, "fanynka" se z jednostranné zamilovanosti ke slavnému dirigentovi Edwinovi doslova pomine. Vidí svého pseudomilence zkresleně, staví si kolem něho vzdušné zámky, snaží se být v jeho blízkosti a přitom žije v hrozném bludu.
Příběh vypráví její syn. Když jsem na jednom literárním kurzu, kterého jsem se zúčastnila, z knihy předčítala, hodně lidí si pak knížečku také chtělo přečíst, celou, na základě krátkých ukázek z textu (měli jsme si přinést zajímavou knížku a představit jí druhým). Má moc hezký sloh a opírá se o skutečný příběh. Udivuje mě zdejší nízké hodnocení, které si vysvětluju prostě tím, že čtenáři neradi čtou o nehezkých věcech a pod pojmem milenec si představují oboustrannou náklonost. Je pravdou, že příběh je teskný svojí marností až trapností a matky je vám prostě líto. Já mám radši knížky ze života, kterým můžu uvěřit. Ne všechny naše náklonosti jsou opětované a jednání druhého člověka může být někdy špatně interpretováno a pochopeno. Kromě jiného je tento životní příběh apelem na to, že snít je hezké, ale nic se nemá přehánět.

18 15.10.2020

Kniha se snahou o hlubší sdělení. Pro hledače dobrodružství, vysněné svobody a sladkých úniků. Pro ty, kteří si myslí, že můžou utéct před konflikty, závislostmi, před sebou samotným, svými temnými stíny a jinými nehezkými stránkami života na nějakou prosluněnou pláž s bezva komunitou. Co myslíte, dá, nebo čeká hrdinu zhroucení iluzí i celého pomyslného ráje?
Myšlenka dobrá, styl mohl být trošičku lepší.

17 14.10.2020

Lady Mechanika je kochací komiks, hotová pastva pro oči. Nemohla jsem se vynadívat. Příběhově, zvláště druhá epizoda odehrávající se v Mexiku a točící se kolem svátku zemřelých, též Ok. Jen je scénář po umělecké stránce trošičku slabší než úchvatné kresby, které všemu dominují. Komiks umí vzbudit emoce, má atmosféru, je přehledný, ilustrace jsou líbivé, přitom art. Druhý příběh doporučuji i těm, kdo se vyrovnávají s něčí smrtí a pocitem viny. Myšlenkově nic složitého, scénář nenáročný, po vizuální stránce ovšem opravdu vypiplaná věcička.
Díky Lady Mechanice jsem se seznámila s pojmem steampunk, něco jsem si o něm dohledala na internetu a jsem okouzlená. A ta steampunková móda... No, (ne)BERTE to!
Jdu do dalších dílů.

16 13.10.2020

Realistický román o dvou ženách se odehrává v Evropě a částečně v Indii v 1. pol. 19. století. Tedy v době, kdy původ člověka předurčuje společenské postavení. O „podřadnosti“ nebo „nadřazenosti“ nerozhodují schopnosti jedince jako je třeba jeho inteligence nebo charisma, ale především to, do jaké rodiny se člověk narodil. I ti, co tvrdí, že jsou liberální, dokážou chudšího člověka zatratit ve chvíli, kdy se chce třeba sňatkem dostat do jejich příbuzenstva.
Becky je šikovná, praktická, hodně ambicozní a snaží se, co může o svůj společenský vzestup. Její trochu nudná, pasivnější a nepříliš bystrá kamarádka Amelie z akademie má to štěstí, že patří k privilegovanější rodině. Příběh začíná v okamžiku, kdy dívky opouštějí školu a vrhají se do života. Neprivilegovaná, ovšem zajímavá Becky, pro níž je předpřipravená životní role guvernantky, má to štěstí, že může pár dní strávit v dobře situované rodině své přítelkyně. Neváhá a využívá všech příležitostí, aby se seznámila s důležitými lidmi (jsou důležití jak společensky, tak pro román samotný) a snaží se různými manipulacemi a svými schopnostmi zlepšit svoje životní vyhlídky. Tím začíná obsáhlejší román, který se věnuje různým peripetiím svých hrdinek a hrdinů. Líbilo se mi, že postavy jsou nečernobílé, nikdo není vyloženě kladná postava ani záporná, když třeba Becky intrikuje, je to jen pro to, aby důstojněji přežila, protože se narodila bez vyhlídek k plnohodnotnému životu. Manévrovací prostor k sebeprosazení má tudíž dost zúžený a výsledek je nejistý.
Také román sedl do mého přesvědčení, který z určité míry platí i doteď. Jak vyjádřil spisovatel, lidé nemůžou jednat úplně samostatně, ve svých činech jsou svázaní vrozenými danostmi, různými psanými i nepsanými pravidly a jinými zábranami a omezeními, které zdolají jen nejschopnější z nich a které je nutí do určitých postojů a činů, jestli chtějí ve společnosti přežít.
Musím však říct, že knížka se mi úplně snadno nečetla, čekala jsem, že to bude trochu záživnější, scházela tomu ta správná šťáva. Dávám tři a půl hvězdičky, minimálně čtyři by byli za myšlenky, maximálně tři za samotný styl, který mně úplně nesedl.

19 11.10.2020

Kdeže ty loňské sněhy jsou. V době vydání (rok 1999, Kniha roku v LN) intoši nad knihou plesali, ta havířská řeč a bodří horníci, báječné zjevení z jiného světa! Následovaly rozhovory s autorem v médiích, recenze, nějaké ty autogramiády, popularita, kterou už asi žádným svým následujícím textem Landsmann nepřekonal.
Autobiografický román z prostředí ostravských dolů mi přiblížil, jak to vypadá tam dole pod zemí a hornickou práci, jinak jsem si z toho ovšem moc nevzala. Kniha není moc dějová ani psychologická, na mě je až poněkud utahaná, vyprávění z pozdějšího holandského exilu se mi ztrácí v nedohlednu (jasně, autor knihy to tam neměl jednoduché a kdosi mu v začátcích, tuším, dlouho nechtěl pomoc a pak někdo pomohl). Já nevím, erudovaný literární kritik fakt nejsem, nicméně mi to přišlo na jeden román pořád trochu málo.

20 06.10.2020