Sihaja komentáře u knih

Autentická zpověď americké profesorky Elyn Saks o jejím životě se schizofrenií. O bojích i smířeních a přijetích, rozhodně plná naděje a odvahy. Elyn Saks začíná své vyprávění již v dětství a končí přibližně v době, kdy knihu píše. Píše o psychotických atakách, o důležitých lidech v jejím životě, o její cestě za vzděláním, o tom, jak přijala sama sebe jako člověka a později i jako ženu. Kniha se jeví jako velmi upřímná, autorka je pro čtenáře dobrým průvodcem. Mimo vyprávění o vlastní cestě, je ale Svět se hroutí zevnitř také knihou o vážných pochybnostech nad podobou současné péče o duševní zdraví v Americe, v mnohém tolik podobné tomu, jak to vypadá u nás. A nakonec také přináší několik těžkých etických otázek o tom, zda člověk s duševním onemocněním může pracovat s lidmi, kteří se potýkají s podobnou situací, jakou roli má mít psychoterapeut v životě toho, koho se snaží na těžké cestě doprovázet a mnohé další.

3 07.04.2013

Dopisy po nebi jsou pozoruhodnou knihou. Za prvé pro vypravěčský styl, za druhé pro samotný námět. Vypravěčský styl podporuje dojem větší autentičnosti, budí zájem tím, že vypráví více postav (jedna dokonce ještě nenarozená a to jen část knihy, protože v jiné promlouvá už jako narozená). Námět zase může popisovat zkušenost možná dost typickou pro svoji dobu - nadšení z komunismu těsně po válce, semletí koly doby nějaký čas po ní, ale i rozpor vzniklý hrdinstvím a úpadkem jedné z hlavních postav. Vyvolává otázky a to je na knize sympatické.

2 21.03.2013

„, Všechny živočichy, které v přírodě najdete, přiveďte nebo přineste živé. Usmrtíme je odborně až zde a uchováme pro sbírky.ʼ Měl samozřejmě na mysli všelijaké ty prevíty, kterých se v trávě potulovala hejna. Tahle výzva měla ovšem neobyčejný, i když poněkud jiný ohlas. Studenti se předháněli v nápadech, které svědčily spíše o jejich naivnosti či dokonce schválnosti, než o skutečné snaze vyhovět panu profesorovi. Všechny tyhle extrémy překonal však návrh studenta Oldy Línka. Bydlel totiž přímo u řezníka, a tak ho napadlo požádat ho, aby nám zapůjčil z důvodů pokusných jedno tele, které bychom bez úhony na jeho zdraví v pořádku vrátili. Nápad byl přijat s nadšením, pouze student Josef odporoval…“

Student Josef je v tomto veselém příběhu, který ještě dále pokračuje, o více než deset let starší než jeho spolužáci. Je tomu tak proto, že si jeho otec nepřál, aby šel na studia a mohl se starat o hospodářství. Když pak ale Josefův otec zemřel, rozhodl se Josef pro přípravu na kněžské povolání.

Příběh známého kněze Josefa Toufara spojeného s tzv. Číhošťským zázrakem se v knize odvíjí dál až k brutálním událostem, kdy ho Státní bezpečnost umučila. Předcházel tomu právě onen zázrak, neboť v Číhošti, kde byl tou dobou knězem, se pohnul několikrát kříž. On sám u toho však nebyl. I z jiných dalších důvodů, kvůli kterým již předtím nebyl zrovna v přátelském vztahu k tehdejší komunistické straně, se o něj začala více a více zajímat farnost, ale právě i StB.

Kniha rozhodně stojí za doporučení, a to nejenom proto, že seznamuje s jedním z velkých a silných příběhů zhůvěřilostí minulého režimu. Ona se zaujetím vypráví příběh člověka, který se rozhodl jít za svým snem, rozhodl se, že podnikne náročnou cestu, aby se stal tím, kým chtěl být. Pozoruhodným způsobem také vykresluje události předválečné, válečné i poválečné, neboť Toufar rozhodně nestál mimo ně, ale snažil se je do svého života začlenit, byl jich účasten (obzvláště během a po válce, když podporoval židovské obyvatele obcí, které spravoval, nebo po válce, když se stal členem Národního výboru, prosazoval zájmy Lidové strany atp.). Kniha může zaujmout i tím, že obsahuje kolem sedmi set fotografií, na kterých jsou Toufarovi spolužáci, učitelé, příbuzní, příslušníci StB a mnozí další. Rozsah je to na české knihy tohoto zaměření nevídaný. Možná i proto musel autor knihu nabídnout menšímu nakladatelství z Vysočiny, protože dvě velká jeho knihu odmítli. Přesto se kniha stala Knihou roku v prestižní soutěži Lidových novin.

(komentář vyšel již v únorovém čísle časopisu Roverský kmen)

7 05.03.2013

Nenápadná kniha. Přesto je nezpochybnitelné, že její hlavní hrdinka vyrovnávající se smrtí dcery je pevná a zralá žena. Její láska k dceři i Bachově hudbě je dechberoucí. Trochu připomíná Hruškadottir.

2 02.03.2012

Ryšavého román Lesní chodci, který je autorovou prvotinou, se zaujetím popisuje životní příběh hrdiny, kterému se přezdívá Rufus. Rufus je neschopný, ale především neochotný se začlenit do chodu společnosti, která se označuje jako normální. Dává přednost životu tuláka, lesního chodce. Do příběhu se mu vpletou ještě další, kteří s ním sdílejí tulácký způsob života, ve kterém je práce nutností k zajištění živobytí.

Prostřednictvím Kateřiny, přezdívané Puklice, se kterou je si Rufus blízký a rozhodne se s ní žít a vychovávat syna Malého Rufuse, do příběhu probleskává téma minulého režimu i toho, který následuje poté. Malou ikonou komunistického režimu je Pukliččin otec, který žije ve velkém bytě, má se svými blízkými ne zcela vřelé vztahy a vozí se dle Pukliččiných slov v drahém autě. Drahé auto je v životě tuláků vyměněno za vlak, za život bez nějakých daností. To ovšem vůbec neznamená, že by hlavní hrdinové byli nějací odpůrci režimu ve smyslu politickém. Odporují konzumu, potřebě jistot. Zároveň je alespoň některým z hrdinů vlastní i určitá nezodpovědnost, možná i bezohlednost. Román tak vykresluje postavy v opozici, o kterých se běžně nepíše ani nemluví (snad ani není proč…).

Na stylu Lesních chodců je rozhodně sympatické to, že se realita občas mísí s absurdními nebo magicko-realistickými prvky – od mrtvého vlaku po jednonohé slepice. Knize to dodává lehkost a vyvádí to z míry podobně jako chování hrdinů v některých situacích.

Podtitul Kapesní sága má kniha patrně proto, že se Rufus i jeho přítel Čerčil snaží o zachování rodu, ale ne jen v biologickém smyslu, ale i ve způsobu života. To vyvolává nad knihou asi nejpalčivější otázky. Proč je nám tento způsob život předkládán se sympatiemi autora? Kvůli rezistenci a odporu vůči zaběhlým pořádkům? Je-li tomu tak, pak nezbývá než se znovu ptát po tom, zda to přeci jen není málo, zda bychom neměli hledat hrdiny takové, kteří se také snaží odporovat konzumu a konvencím. To ale ovšem tam, kde je to opravdu smysluplné, kde se ve způsobu života nevytrácí ohleduplnost k druhým a zodpovědnost za ně i za vývoj okolností, ve kterých se nachází.

3 16.12.2011

Edita Farkaš je rozsahem o dost kratší než Zábranského první dvě knihy, přesto se nedá říci, že by byla obsahově výrazně chudší. Zábranského styl je velmi zhuštěný, využívá chytré zkratky a v Editě Farkaš jej ještě rozvíjí o nové prvky. Využívá v próze nepříliš častých poznámek pod čarou, které jsou sice doplněním, ale za to ve většině případů doplněním důležitým. Také rychle střídá osoby. Nechává promluvit hlavního hrdinu, jeho promluva se však okamžitě střídá s promluvou pozorovatele, který je zároveň naslouchajícím nešťastného a v životě tápajícího hrdiny.

V úvodu knihy je obsaženo vše základní, co se line její zbývající částí. „Začal o své nespokojenosti a konečně jsme se hnuli. Čekal, že mu život nabídne něco víc. Má pocit, že se každou chvíli musí něco stát, protože se nic neděje už skandálně dlouho, ale pořád se nic neděje.“ Je téměř až trýznivé číst tyto a další řádky, přestože víme, že hlavní hrdina je přemýšlivý, citlivý a má touhu a snad i snahu jít v životě po tom pravdivém. Zůstává ale pasivní, rezignovaný, sebelítostivý.

Ačkoliv nám v Editě Farkaš Zábranský předkládá příběh o svém vztahu s kamarádem Ignacym, svém nepovedeném manželství a létech na střední a vysoké škole, není to nakonec tím nejpodstatnějším. Kniha je o touze, ale i neschopnosti pravdivě žít, o tom, jak bez dobrých a poctivých vztahů k něčemu či někomu není vlastně dost dobře možné něco pořádného dělat.