Edita Farkaš

Edita Farkaš je rozsahem o dost kratší než Zábranského první dvě knihy, přesto se nedá říci, že by byla obsahově výrazně chudší. Zábranského styl je velmi zhuštěný, využívá chytré zkratky a v Editě Farkaš jej ještě rozvíjí o nové prvky. Využívá v próze nepříliš častých poznámek pod čarou, které jsou sice doplněním, ale za to ve většině případů doplněním důležitým. Také rychle střídá osoby. Nechává promluvit hlavního hrdinu, jeho promluva se však okamžitě střídá s promluvou pozorovatele, který je zároveň naslouchajícím nešťastného a v životě tápajícího hrdiny.

V úvodu knihy je obsaženo vše základní, co se line její zbývající částí. „Začal o své nespokojenosti a konečně jsme se hnuli. Čekal, že mu život nabídne něco víc. Má pocit, že se každou chvíli musí něco stát, protože se nic neděje už skandálně dlouho, ale pořád se nic neděje.“ Je téměř až trýznivé číst tyto a další řádky, přestože víme, že hlavní hrdina je přemýšlivý, citlivý a má touhu a snad i snahu jít v životě po tom pravdivém. Zůstává ale pasivní, rezignovaný, sebelítostivý.

Ačkoliv nám v Editě Farkaš Zábranský předkládá příběh o svém vztahu s kamarádem Ignacym, svém nepovedeném manželství a létech na střední a vysoké škole, není to nakonec tím nejpodstatnějším. Kniha je o touze, ale i neschopnosti pravdivě žít, o tom, jak bez dobrých a poctivých vztahů k něčemu či někomu není vlastně dost dobře možné něco pořádného dělat.