stavlamich komentáře u knih

Hercule Poirot je láska a prostě je super mít tyhle dvou set stránkové knížky od královny detektivek, které sice znáte, ale vlastně v průběhu čtení zjistíte, že neznáte. Miluju seriál s Davidem Suchetem a tenhle díl mám moc ráda, ale v knížce to všechno vypadá úplně jinak. Neříkám, že by se to nějak hodně lišilo, spíš ta atmosféra a výprava má úplně jiný nádech a rozměr. Ale mám ráda obojí. :)

6 19.12.2020

Byla šťastná náhoda, že jsem na tuto audioknihu narazila. Paradoxně je totiž jméno Josefa Toufara jedno z mála, které jsem si při čtení opravdu zapamatovala. Na fotce jsem ho hned poznala. Jedná se o biografii tohoto kněze, kterého komunisté ve vykonstruovaném procesu "Číhošťský zázrak" v nedožitých sedmačtyřiceti letech umučili a pak ještě využili k propagandě strany na úkor katolické církve. Osobnost Josefa Toufara je obdivuhodná. Pocházel z hospodářství a že se stane knězem, se rozhodl až po smrti svého otce, když mu bylo už přes dvacet. Vystudoval gymnázium i teologický seminář a i když nebyl nejchytřejší pod sluncem, vše mu vynahradila píle, vřelost a odhodlání. Jeho pevný charakter, smysl pro spravedlnost a ochota pomáhat lidem se projevila i během války, kdy byl vysvěcen na kněze a umístěn v Zahrádce. V roce 1948 musel být přeložen do Číhoště, kvůli režimu. Zde se právě odehrál, 11.12.1949, onen zázrak, křížek u oltáře se vychýlil směrem ke kazatelně a v nepřirozené poloze popírající gravitaci již zůstal. Záhadu se vyřešit nepodařilo. Josef Toufar byl surově mučen Karlem Máchou ve Valdicích, poté se s ním komunisté pokusili natočit film, kde by Číhošťský zázrak ukázali coby špionážní akci Vatikánu. Při převozu praskl knězi žaludeční vřed, byl převezen do pražské nemocnice, kde zemřel. Pochován byl v hromadném hrobě v Ďáblicích, jeho rodina se o jeho smrti dozvěděla až o pět let později.
Kniha byla úžasně namluvena s pěkným hudebním podtónem, zpočátku působila místy i vesele, protože takovou povahu Josef Toufar měl. Bohužel tento smutný příběh zůstane navždy zapsaný v dějinách jak katolické církve, tak komunistické strany a Československa.

6 19.12.2020

Tak to se mi ještě nestalo - myslela jsem si, že vím přesně, o jaký zločin se tu jedná, totiž o jeden z mých oblíbených dílů. He, tak to jsem se spletla, tenhle příběh jsem doposud neznala ani v seriálové podobě. Takže to bylo dost napínavé a čtivé. Tu narážku na to, že Marlenin děda viděl vraha, jsem chytila hned napoprvé, ale rozhodně by se mi nepovedlo udělat z toho takové závěry jako Poirot. Logické, prosté, rafinované. Nic překombinovaného, a přesto dost zamotané. Skvělé počtení. :-)

6 19.12.2020

Nemám slov. Knedlík v krku. Bruno mi občas lezl na nervy, ale bylo mu jen devět. Uf. To byla síla.

6 15.12.2020

Jsem na rozpacích, protože tahle kniha moc podobných hodnocení asi nemá. Nechápejte mě špatně - líbila se mi. Ale nenadchla mě. Neříkám, že jsem se nedozvěděla nic nového, ale spíš mě nic nepřekvapilo. Nejvíc mi vadilo naprosto zvláštní členění knihy a jakýsi mix chronologického a retrospektivního vyprávění. Autorka se klasicky snažila postihnout úplně všechny sociální sféry, všechny možné dobové i lidské problémy, zachytit každý názor. Jenže někdy ty postavy působily opravdu nesnesitelně a vlastně neuvěřitelně. Nevím zkrátka... Vilma Cibulková mi sice trochu pila krev, ale myslím, že se k této knize naprosto hodí. Úplně jsem v ní viděla Barboru.
Mně osobně byla nejsympatičtější Julka. A Františka.

6 07.12.2020

Tohle je pro mě veliké - a velice milé - knižní překvapení. Začínám věřit tomu, že autor Jak je důležité míti Filipa a Obrazu Doriana Graye skutečně nenapsal tu hrůzu "Lady Fuckingham", která mě tolik zklamala a po jejímž přečtení jsem se zapřísahala, že o Oscaru Wildovi už nikdy nechci slyšet. Ještě, že jsem mu dala tuhle další šanci.
Obraz Doriana Graye na mě nesmírně zapůsobil - a to i přesto (nebo snad právě proto?), že je to dílo hodně probírané, diskutované a věděla jsem, jak skončí a co by snad mělo být jeho posláním. Jenže číst o knize a číst knihu samotnou prostě není to samé a v tomhle případě se určitě vyplatí těch dvě stě stránek přelouskat. Má to docela dynamický děj, je to místy opravdu hrůzostrašné a napínavé, a přitom je to zajímavá sonda do duše. Možná se v Dorianovi poznáte. Možná se zamyslíte nad svými životními hodnotami a nad pomyslným obrazem - jak by to vypadalo, kdyby někdo namaloval vaši duši?

PS: Tuhle knihu jsem si zvolila do úkolu čtenářské výzvy "Kniha, která má lichý počet stránek". Je to takový zvláštní úkol, protože žádná kniha nemá lichý počet stránek, i když občas ta poslední sudá nemá číslo. Nicméně v tomhle prastarém vydání ze skladu slánské knihovny je jedna stránka vytržena (ale naštěstí vložena, ne ztracena), takže mám docela čisté svědomí, co se splnění úkolu týče. :D

6 22.04.2019

Ze začátku se to četlo dobře, ale měla jsem pocit, že mi Tabery nic nového neříká. Asi s ním souhlasím natolik, že všechny jeho argumenty už znám. Ale na těch dvě stě padesáti stránkách stihl předložit i řadu nových pohledů na věc a upoutal mě, třeba citováním filosofů a připouštěním vlastních chyb. Takže ten plný počet dám.

6 04.02.2019

Právě jsem přečetla něco úžasného. Všechna slova vděku, radosti, obdivu a pocitů nechám do recenze. ;) ♥♥♥

6 11.02.2016

Jsem divná, nebo nejsem sama, koho Lovci mamutů bavili? :-)

Čtu už podruhé, tedy vlastně nečtu - nechávám se unášet na úžasném hlasovém zpracování Martina Stránského a nepřestávám žasnout nad tím, jak je Analfabetka dokonalá! :3 (Stejně jako Stařík. :))

6 07.02.2016

Komentář beze slov mluví za vše. Už delší čas jsem o józe přemýšlela, nejen kvůli tomu, že to má údajně být velmi zdravý sport, se kterým můžete shodit přebytečná kila. Ač se to možná někdy nejeví jako skutečnost, jóga mě uchvátila díky své myšlence ponoření se do sebe, ovládnutí sebe samého, proniknutí do nitro svého Já a být sám sebou. A zdraví, které je samozřejmě jako nepostradatelný bonus při pravidelném cvičení zajištěno, bych samozřejmě také neodmítla. Více se o knize vyjádřím v recenzi, tuším, že ji napíšu někdy v neděli. A pravděpodobně to nebude můj poslední článek, v němž budu psát o józe a svém vztahu k ní, protože jsem pevně rozhodnuta porozumět svému tělu a své mysli prostřednictvím této tisíce let staré metody.

6 14.08.2014

Četla jsem to strašně dlouho, ale stálo to za to. Divím se, že jsem si Zaklínače nepřečetla dřív, na druhou stranu nevím, jestli by se mi dřív líbil tak jako teď. Akorát jsem trochu zmatená z chronologie a obecně z členění knihy, ale co jsem tak slyšela, nejsem jediná a seriál a hra té orientaci moc nepomáhají. Snad jen přečíst si druhý díl. :)

5 20.09.2022

Většina knížky se mi nelíbila a strašně mě rozčilovala, ale ten konec byl docela čtivý (byť bylo jasné, že to tak dopadne), tak dávám hodnocení "it was okay". Jako jo, asi je to dobrá oddechovka. Dali byste si u toho nějaký dortík. Jenže celé to bylo strašně... jak špatná povídka do časopisu. Hlavní hrdinka nesnesitelná, problémy umělé, aby se příběh dal trochu natáhnout. Pobavilo mě, že motiv "někdo blízký mi umřel, a proto jsem tady" se objevil asi čtyřikrát. Dojem mi taky kazil takový zvláštní překlad, vůbec jsem se s jazykem nedokázala sžít, kolikrát jsem vůbec nepochopila, co je popisováno, ale zkoumala jsem to a není to tím, že toho o cukrářství nevím dost. No, musím se přiznat, že vám knihu nedoporučuji, nebo pouze na vlastní nebezpečí. Je hodně povrchní a vlastně se mi ani nečetla nějak dobře, spíš to bylo místy zbytečně vleklé.

5 20.09.2022

Tato kniha mi přišla mnohem víc filosofická a mnohem méně náboženská. Taky (a nevím, jestli je to tím) o něco náročnější na porozumění než předchozí knihy, které jsem od Lewise četla. Ale možná bych si ho měla šetřit a nehltat jednu jeho knihu za druhou. A víc nad tím přemýšlet.

5 21.02.2022

Říkám si - četla jsem vůbec tuhle knihu? Mám pocit, že ne. Že jsem před několika lety byla moc roztekana, nebo jsem neměla dost "zkušeností" s osamělostí a filosofováním. Prostě tehdy na knihu S elegancí ježka nebyl ten správný čas. Tentokrát ale byl. Bylo to krásné, smutné, působivé. René i Paloma mi hodně vadily, ale asi z části proto, že jsem se v nich poznávala. Hádám, že každý potřebujeme svého Kakura, aby nás zachránil. Aby se s námi zasmál, když nad vším moc přemýšlíme. Aby nás podržel za ruku, když nevíme kam dál. Jsem ráda, že takového někoho po svém boku mám. A jsem ráda, že jsem se dostala k této knize, že jsem si ji směla vychutnat a že si teď můžu užívat ten hořkosladký pocit po dočtení příběhu se smutným, ale zároveň šťastným koncem.

5 02.10.2021

Tuhle sérii "historických detektivek" jsem vždycky měla docela ráda, takové odpočinkové čtení. Jenže popravdě, tentokrát mě to vůbec nebavilo. Připadalo mi to strašně dlouhé, vůbec jsem nepochopila ten zločin a jeho vyšetřování... Jak Oldřich z Chlumu, tak panoš Ota, no ostatně úplně všichni mě štvali - samozřejmě za to může autor. Že je Vondruška takový "tradiční", to jsem věděla a štvalo mě to i v jiných knížkách, ale ve vskutku podivné knize jménem Podivná svatba na Lichnici toho na mě bylo nějak moc. Neustálé moralizování, následné vykrucování, naprosto nepřirozené... všechno. Na věrohodnosti se snaží autor dodávat tím, že panoš Ota takřka v každé kapitole spí s nějakou holkou, výměnou za informace. Protože ženy jsou v téhle knize (a myslím, že i v těch ostatních) vážně jen na sex a na drby. Docela mě to štve a uráží. Já chápu, že možná tak tehdejší muži mysleli, ale z tohoto nečiší nějaká snaha o spojení historie a psychologie, jako spíš autorův zjednodušený pohled na svět. Konec byl už trochu lepší, plus se mi líbila interpretace Jana Hyhlíka.

5 03.03.2021

Stefan Zweig mě překvapil už mnohokrát - třeba svou Schachnovelle nebo svými esejemi o Kakanien. I tato povídka byla svým způsobem jedinečný zážitek. Je zvláštní dívat se na svět očima dvacátých let, kdy si snad člověk myslel, že ty největší hrůzy a utrpení má už Evropa za sebou. Trochu mě mrzelo, že Jakob Mohl vlastně nebyl úplně knihomol, ne v tom smyslu, jak jsem si to představovala. Ale v této povídce měl své kouzlo. A svou myšlenku. Myslím, že se tím mé vnímání ledasčeho trochu proměňuje.

A ještě úryvek z poslední strany:
„Jen si to klidně nechte, náš starý přítel Mohl by měl jenom radost, že aspoň jeden z těch mnoha tisíc, kteří mu vděčí za knihu, si na něj ještě vzpomíná.“ A pak jsem šel a styděl jsem se před tou hodnou starou paní, která zůstala mrtvému věrná prostoduchým a přece tím nejlidštějším způsobem. Neboť ona, neučená, ona opatrovala aspoň jednu knihu, aby na něj mohla lépe vzpomínat, já však, já jsem na Mohla na léta zapomněl, právě já, který jsem měl přece vědět, že tvoříme knihy jen proto, abychom byli spojeni s lidmi i po svém posledním vydechnutí a tak se ubránili neúprosnému protivníku veškerého života: pomíjejícnosti a zapomnění.

5 22.12.2020

Absurdní drama mě baví. A Havel nezklamal. Vaňkovky pro mě byly trochu srozumitelnější, ale i Zahradní slavnost je skvělá hra. Měla bych se podívat na nějaký záznam, protože divadlo je vážně i o vizuálních a sluchových vjemech.

5 19.12.2020

Nevím, jestli to taky máme na maturitním seznamu, ale pokud ano, určitě si to zvolím a ráda znovu přečtu. A možná příště dám i čtyři hvězdičky.

5 19.12.2020

Murakamiho styl mi sedí, protože píše otevřeně, lyricky, ale zároveň srozumitelně, realisticky a čtivě. A nevadí, že je to smutné a většina povídek nekončí usměvavě. Koneckonců, přesně takové konce, napůl tmavé a napůl otevřené, mám nejradši.

5 19.12.2020