Svobik1977
komentáře u knih
Kozí válka
Václav Bárta
Moc hezká a milá knížka z jedné vesnice, kde probíhají klasické klukovské bitvy a soupeření mezi dvěma částmi vesnice, ale i o lásce, přátelství a krásných i někdy smutných květnových dnech roku 1945. Zajímavostí je, že v současné době vzniká i muzikál, který je touto knihou inspirován a který bude mít na podzim roku 2022 premiéru.
Pandemie
Michal Kubal
Naprosto skvělá kniha. Člověk si poskládá celou mozaiku, dozví se mnoho i zákulisních věcí, faktů a poznatků nebo věcí, které mu v záplavě informací z médií unikly nebo nebyly prezentovány vůbec. O lidech, kteří zachránili životy mnoha lidí, nezištně pomohli, ale i osudy a příběhy konkrétních lidí, ať už zachráněných, přeživších, záchranářů a mnoha dalších.
Úzkosti a jejich lidé
Fredrik Backman
Moje třetí kniha od Backmana. Úžasná, krásná, pohlazení po duši i smích skrze slzy.
Čekání na sníh v Havaně
Carlos Eire
Objevují se náhle a jakoby odnikud, když to nejméně čekám. Připlují na dohled a tam zůstanou déle než všechny ostatní, aniž by změnily tvar, nebo se mění tak pomalu, že jim vždycky málem naletím a uvěřím tomu, že se nemohou změnit. Zabírají velký díl oblohy a vždycky dbají na to, aby mezi nimi a ostatními byl dostatek modři. Na všech stranách. A nikdy nejsou vzhůru nohama. Někdy trochu šikmo. Ale vzhůru nohama, to nikdy. Mívají různé velikosti. Perspektiva je jejich oblíbený jazyk, v něm nejraději žertují. Některé jsou trochu zkrácené. Některé zase prodloužené. Některé kompaktní. Některé jsou téměř abstraktní. A některé kubistické. Ty kubistické jsou mé oblíbené, protože vědí, že jsou slovní hříčkou. Co si mám myslet o těch mracích, které vídám tak často? O mracích ve tvaru Kuby? (Carlos Eire: Čekání na sníh v Havaně, strana 163)
Máme na vybranou
Edith Eva Eger
Nevíme, kam jdeme. Nevíme, co nás čeká. Ale pamatuj si, že to, co si nosíš v sobě, ti nikdo nemůže vzít. (Dr. Edith Eva Egerová: Máme na vybranou)
Enrico Caruso jak žil
Dorothy Caruso
Úžasná kniha o nejslavnějším pěvci všech dob...
Slyšela jsem jen jednou operu, Lohengrina, když mi bylo osm roků, a nikdy jsem nebyla na koncertě. Neměla jsem peněz na lístky do divadla a otec odmítl mou ostýchavou žádost o malé kapesné. Jednoho večera, když se vrátili z představení Carmen v Metropolitní, vykřikoval otec dvě hodiny, jak je spokojen. Proto jsem druhého dne vzala z jeho skříně na ozdobné drobnůstky malý větrný stříbrný mlýn a prodala jsem jej za dolar, abych si mohla koupit lístek k stání na nejbližší odpolední představení Carmen, a tak jsem spatřila poprvé Carusa. Byla jsem však příliš vyděšena tím, co jsem provedla, abych měla požitek z jeho zpěvu a vracela jsem se domů bez dojmů. (Dorothy Caruso: Enrico Caruso jak žil, strana 41)
Lidé se často ptali Enrica: „Která je vaše nejmilejší úloha?“ A vždycky odpověděl, že nemá žádné. … „Každá role dá velkou práci. Líbí s mi všecko, co zpívám. Nemohl bych zpívat něco, co by se mi nelíbilo a co se mi nelíbí, to nebudu zpívat.“ Velmi rád zpíval v Židovce, neboť jeho úloha v ní mu dávala možnost dokázat, že je dobrým hercem právě tak, jako dobrým zpěvákem. Ovšem, Canio v Komediantech byla bezpochyby jeho nejznámější úloha. Nemohla jsem nikdy říci, je-li dojat, když zpíval slavné „Vesti la giubba“ (Již oblékej halenu), až když jsem stála v kulisách. Viděla jsem ho, jak vzlykal pět minut ve své šatně po prvním jednání; viděla jsem ho, jak padl na jevišti, omdlévaje pohnutím a viděla jsem ho také, jak se vracel hvízdaje a žertoval se sborem. Ať byly jeho dojmy jakékoli, posluchači byli vždycky přemoženi dojetím. Žádala jsem ho, aby mi vysvětlil tento vliv. Řekl mi: „Trpěl jsem tolik ve svém životě, Doro! To je to, co oni cítí, když zpívám a proto musí plakat. Lidé, kteří netrpěli v tomto životě, nemohou zpívat. (Dorothy Caruso: Enrico Caruso jak žil, strana 70)
Věděla jsem, že jednoho dne jistě uslyším jeho hlas z desky. Myšlenka, že bych jej mohla uslyšet z cizího domu otevřeným oknem, byla nesnesitelná – mohla bych se připravit na tato muka tím, že bych jim čelila dříve zde a sama. Jednou odpoledne jsem poslala všechny služebné z vily a šla jsem do hudebního pokoje. Vybrala jsem z nejveselejších jeho písní: „Luna d´estate“ (Měsíc v létě) a položila jsem desku na kotouč. Jeho hlas opět naplnil pokoj, avšak poslouchala jsem jej, aniž bych jej skoro poznávala a mé srdce ztuhlo v led, když náhle Gloria přiklopýtala ke dveřím, vztahujíc ručky a volala: „Táta! Táta!“ (Dorothy Caruso: Enrico Caruso jak žil, strana 226)
1Q84: Kniha 1 a 2
Haruki Murakami
Skvělá kniha.... napětí až do konce... a konec naprosto otevřený u všech postav...
Nenechte se zmást vnějším zdáním. Realita je vždycky jen jedna jediná. Realita je bezbřehá netečnost, nekonečná samota. (Haruki Murakami: 1Q84, strana 18)
„Cožpak je možné přátelit se s motýlem?“ „Aby ses mohla spřátelit s motýlem, musíš se nejprve sama stát součástí přírody. Smazat všechny známky své lidské přítomnosti, ztišit se tam, kde právě jsi, považovat sebe samu za strom, za rostlinu či za květ. Nejde to hned, ale jakmile zvládneš uchlácholit jejich pozornost, docela samozřejmě si tě oblíbí.“ „Dáváte svým motýlům nějaká jména?“ zeptala se Aomame na to, co ji vrtalo hlavou. „Víte, jako se pojmenovávají třeba psi nebo kočky?“ Paní nepatrně zavrtěla hlavou. „Motýlům není nutné dávat jména. I bez nich je člověk rozezná jednoho od druhého podle tvaru či kresby na křídlech. A pak, i kdybych jim dala nějaké jméno, zakrátko přece stejně zahynou. Jsou mými bezejmennými přáteli jenom na krátký okamžik. Přicházím sem k nim den po dni, setkáváme se, zdravím je, rozprávím s nimi o všem možném. Jakmile ale přijde čas, motýli kamsi mlčky zmizí. Napadá mne, že jistě zemřeli, jenže ať hledám, jak chci, jejich mrtvolky nikdy nenaleznu. Jako by se rozplynuli ve vzduchu, vytratí se a nezůstane po nich jediná stopa. Motýli jsou hlavně a především tvorové pomíjivé, efemérní krásy. Zrozeni odnikud, nežádají víc než v tichosti pár omezených maličkostí, a zanedlouho zase kamsi tiše mizí. Nejspíš do nějakého jiného světa, odlišného, než je ten náš.“ (Haruki Murakami: 1Q84, strana 113)
„Ale můžu si tak alespoň říkat, že je někde na světě člověk, na kterýho si myslím.“ „I kdyby on sám na tebe třeba nemyslel?“ „Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jediného člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být.“ (Haruki Murakami: 1Q84, strana 253)
Pro člověka není v žádném případě nepodstatné, jak sejde ze světa. Nevybereš si, jak se narodíš, můžeš si ale vybrat, jak umřeš. (Haruki Murakami: 1Q84, strana 453)
Po dovršení určitého věku se život člověka změní v jeden veliký řetězec ztrát. Všechno, co vám v životě bylo kdy drahé, vám jedno po druhém začne vyklouzávat z rukou, jako když se lámou zuby na hřebeni. A náhradou za to nezískáte víc, než pouhé bezcenné imitace. Tělesné síly, touhy, sny, ideály, jistota, smysl, anebo lidé, co máte rád, všechno a všechny začnete postupně ztrácet. Rozloučí se a odejdou, anebo prostě jen jednoho krásného dne bez varování zmizí. A jakmile je jednou ztratíte, už se k vám víckrát nevrátí. A náhradu za ně se vám taky najít nepodaří. Zasáhne vás to tak, že byste nevěřil. Občas to bolí, jako by vás krájeli na kusy. (Haruki Murakami: 1Q84, strana 497)
…nic nestojí člověka tolik a nevynese mu tak málo jako pomsta… (Haruki Murakami: 1Q84, strana 575)
…Bez lásky je všechno jen laciná fraška… některé věci se jinak než životem splácet nedají… Nejspíš byste spolu neměli už vůbec nic společného a oba jste zestárli v osamění a v myšlenkách jeden na druhého… jenomže v roce 1Q84 můžu alespoň vědět, že pro něj umřu. … jaká je smrt, to neví nikdo jistě, dokud si to sám nezkusí… (Haruki Murakami: 1Q84, strana 603)
Člověk je možná ve svém životě osamělý, není však izolovaný a sám. Jeho život se vždycky pojí s jinými životy. (Haruki Murakami: 1Q84, strana 663)
