TheMajkee komentáře u knih

Stoletý stařík je na můj vkus dost přeceňovaná knížka. Sám jsem se na ni hrozně těšil, když jsem ze všech stran slyšel ty ódy, bohužel vůbec nesplnila má očekávání. Čekal jsem román, u které se opravdu zasměju nad komičností situací, ale k mému zklamání se jedná ryze o absurdní příběh, šíleně přitažený za vlasy. A já se ptám, v tom tedy tkví kouzlo Staříka? Že je tak hrozně absurdní? Děj se bohužel poměrně vleče, a pominu-li exkurzy do historie, tak se v knížce prakticky nic nestane. Ale abych jen nehanil, je pravda, že druhá půlka byla už mnohem svižnější, ale právě jen díky vyprávění o minulosti. To obecně považuju za největší přínos knihy, jelikož nenásilným způsobem připomene významné události 20. století a mnohem záživněji než na nějaké hodině dějepisu. I přesto je však ve výsledku Stařík jen trochu lepším průměrem.

6 06.01.2015

Zvláštní kniha. Ačkoliv má téměř nulový děj, atmosféra nočního Tokia je neuvěřitelně silná. Murakami ji dokázal dát tvary a plastičnost, a vykreslit ji opravdu tak brilantně, že vystoupila ze stránek a stala se reálnou. Prostředí je zkrátka dokonalé. Příběh, který se však na jeho pozadí odehrává je prostě zvláštní. Oproti autentickému městu, je takovým slabým, lehce halucinogenním odvarem reality. Možná ale bylo cílem, aby byl snový příběh protikladem reálně ztvárněného Tokia. Možná právě o tom má Afterdark být - o střetu reality a snů.

6 05.09.2014

Hodiny nejsou úplně jednoduchá věc. Byly teprve druhou knihou, kterou jsem od mistra Cunninghama četl, ale už teď je nanejvýš jasné, že jeho díla nelze číst povrchově, protože to pravé a skutečně poselství se skrývá mezi řádky a ne každému se podaří do něj proniknout. Přiznávám se, že i já jsem měl ze začátku trochu problém, protože jsem očekával tak trochu emoční bombu jako byl Domov na konci světa. Ale Hodiny jsou úplně jiné, komplikovanější, ale stále mistrovské - navíc Cunningham dokáže i šokovat tím, jak spolu tři zdánlivě nesouvisející příběhy souvisejí víc, než se na první pohled zdá. A když přijde "ten" moment, dojdou vám slova. A ještě ke všemu to je tak strašně depresivní. Ne prvoplánově depresivní, ale na čtenáře opět dýchne ten pocit prázdnoty, který takhle umí popsat snad jen Cunningham. Jen on je schopen vás každou řádkou přesvědčit, že život stojí doslova za hovno! :D

6 02.08.2014

Sonety jsou mým vůbec nejoblíbenějším dílem od W. Shakespeara, poté je to především sonet číslo ( tuším) 92 - ten patří mezi ty nejlepší a nejniternější. Sonety vlastním právě v překladu Jana Vladislava a dlouho jsem je hledal, jelikož se mi tento překlad líbí nejvíc.

6 25.02.2014

Cunningham jako spisovatel neuvěřitelně zraje, hlavně jazykově. Sněhová královna podobně jako Hodiny či Za soumraku nenabízí žádný rozvětvený děj - oproti zmiňovaným novelám je ho v této knize naopak ještě méně. Ale o děj zde absolutně nejde. Cunningham totiž brilantně pracuje s pocity, atmosférou a hlavní předností jsou především myšlenky ústředních protagonistů, které spojují celé spisovatelovo dílo - hledání smyslu a místa v životě. Navíc oproti lehce nudnému a rozbředlému Za soumraku je Sněhová královna mnohem niternější, prostší a není čtenářsky tak podivně vzdálená. Rozhodně se jedná o jedno z autorových nejlepších děl. Troufám si tvrdit, že je dokonce lepší než Hodiny.

5 30.06.2015

Narozdíl od Netopýra mají podle mě Švábi daleko rozvleklejší a nudnější úvod - než dojde k nějaké akci a gradaci, jsme už zhruba na straně 150. Ale poté se rozjede neskutečně akční a napínavá mašinérie, vyvedená do překvapivého finále - nicméně, na vraha jsem měl podezření už tak dvacet stran před jeho odhalením, i tak to ale bylo fakt zajímavé. Já jakožto zelenáč v žánru krimi/thriller nemůžu moc srovnávat s nějakými jinými knihami, ale Nesbø si mě získal už Netopýrem a Švábi mě jen utvrdili v tom, že se k němu opět s radostí vrátím.

5 29.09.2014

No, přijdu si v tomhle pětihvězdičkovém roji jako outsider - trochu jako hlavní hrdina - ale upřímně, já z téhle knihy až tak nadšený nejsem. Někomu kniha přijde roztomilá právě kvůli ústřednímu protagonistovi, ale mě ten kluk fakt vytáčel. Ani samotný obsah není tak hodnotný, jak se tu přetřásá. Dospívání je někdy sakra tvrdý, to jo, a já zase kvituji to, že tohle není tuctový román o pubertě, žádná slaďárna, naopak je to velmi decentně podané. Ale i přesto vítězí forma nad obsahem. Ve výsledku ve mně totiž příběh nic nezanechal, nedošlo k žádnému čtenářskému vyvrcholení, a to je škoda. Místy má totiž knížka velký potenciál a je v ní pár světových mouder. Poselství mě však minulo.

5 11.08.2014

Ačkoliv se tu mnozí shodují v tom, že se jedná o nejslabší díl, tak já jsem zásadně proti. Jediný důvod, proč všem přijde tento díl jiný je ten, že už se děj neodehrává v aréně a netočí se to celé kolem her. Síla vzdoru je ovšem těžká depka, od začátku do konce spojená písní Oběšencův strom. Celý styl vyprávění je tak sugestivní, že jsem na vlastní kůži pociťoval všechnu bezmoc, naštvání - zkrátka všechny pocity, které se v knize objevují. Nejedná se sice o díl, který by měl největší koule - to byla podle mě Vražedná pomsta, ale i tak je tu spousta zvratů a nečekaných událostí a celá trilogie se tím zakončuje velmi důstojně.

5 25.02.2014

Kdo očekával od Dělám si to sám něco hlubokomyslné, musí být po právu zklamán. Knížka se neprezentuje jako převratná, revoluční nebo neotřelá, její silná stránka spočívá v situačním humoru, příměrech, sebeironii a nadhledu. Je to takový Sex ve městě a Deník Bridget Jones z mužské perspektivy, vždyť i ta postava má působit víceméně tragikomicky. Problém je spíš v tom, že v knize je jen letmý náznak nějakého pevnějšího děje, jinak jde víceméně o vykreslení různých situací, díky čemuž příběh v průběhu trochu ztrácí dech. Jako odpočinková literatura ale svůj účel plní.

4 15.01.2020

Simmons je skvělý vypravěč, atmosféru Arktidy vystihl bravurně - všechny popisy, pocity, emoce protagonistů... Mráz a led prostupoval doslova každým řádkem. Na jedničku zvládnul i technikálie kolem mořeplavectví, lodí, samozřejmě dobové reálie. Jenže tímhle umem si je tak jistý, až je nabubřelý. Po polovině knihy se v ději zacyklí, opakuje se a tempo mu začne upadat. Příběh postupuje hodně pozvolně, komorně a na dobrodružnou knihu má pomalý spád. Je to škoda, stačilo by při tom vyškrtat zhruba 200 stran. Simmons by zvládl postavy vykreslit i na kratším rozsahu a nemusel by opakovat motivy. V základu je Terror totiž skutečně skvělou a čtivou knihou, jenže ne ve všech pasážích dokáže udržet napětí.

4 26.12.2018

Jako zabít ptáčka je jedna z těch knih, kde nejde ani tolik o děj, jako spíš o myšlenky. A v nich tkví její kouzlo. Kromě vyobrazení morálky, etiky, důležitých životních hodnot a pravd, je navíc psána neskutečně poutavě. Klidně by mohla mít o dvě stě stran víc a myslím, že by jí to nikterak na kráse neubralo, a tomu se říká um. Harper Lee ho nepochybně měla a Jako zabít ptáčka je považována za literární klasiku zcela oprávněně.

4 25.08.2016

Od Dívky ve vlaku, knihy roku 2015, jsem tedy očekával trochu víc. Větší napětí a hlavně asi lépe vykonstruovanou pointu. Děj má totiž celou dobu docela dobré tempo a spád, ale finální a velmi nepřekvapivé rozuzlení to všechno zabije. Dívka ve vlaku nefunguje ani jako thriller, ani jako psychologický román, nebo chcete-li sonda do duše jedné alkoholičky. Postavy jednají nerealisticky, ale zase bych neřekl, že jsou vyloženě otravné. Se Zmizelou se Dívka ve vlaku ovšem nedá ani trochu srovnávat, nemá ani třetinu její gradace či kvalitní výstavby děje. Ale neznamená to, že by byla kniha naprostým odpadem. Čte se dobře, je oddechová. Ale nesmí se od ní očekávat víc než je schopná nabídnout.

4 12.06.2016

Dan Brown umí psát vskutku napínavě, od Ztraceného symbolu se odtrhává velmi těžce. Ale jeho knihy jsou v podstatě na jedno brdo, situace jsou až přespříliš vyhrocené a navíc to jede pořád v jedné a té samé rovině - záhada nastupuje na scénu, honička, honička, rozluštění záhady, honička, dopadení padoucha, finální spirituální a filozofický přesah. U Inferna to bylo prakticky to samé - ale to mi přišlo přeci jen o kus lepší a napínavější. Ne, že by snad Washington postrádal nějaké kouzlo, které evropská města mají, jen samotné hádanky a ústřední téma nebyly tentokrát až natolik tajemné. Je ale pravdou, že to schéma, podle kterého Brown jede se asi těžko může změnit - kdyby vše probíhalo v klidu, bez nějakých vnějších okolností a bez těch záporáků, byla by to nuda.

Naštěstí od literatury tohoto typu nečekám dosažení vnitřního osvícení, ale spíše relax. A to Ztracený symbol splnil na jedničku.

4 21.02.2015

Cunningham na úplně jiný způsob než je u něj zvykem. Tentokrát nejde přímočaře po existenciálním příběhu, tentokrát jde na to přes atmosféru. Svým způsobem mi to hodně připomnělo Hodiny - hlavně kvůli jazyku, který je v knížce opravdu trochu složitější a kvůli němu se rozhodně nejedná o oddechovou knížku na odpoledne. Cunningham servíruje pocity z nudného života muže, který tak trochu prožívá krizi středního věku opravdu přesvědčivě, jak už je u něj zvykem. Místy je dokonce tak přesvědčivý, že má tendenci trochu uspávat dlouhými popisy galerií apod. To mě osobně trochu vadilo, protože jedna věc je zprostředkovat atmosféru, druhá věc je nechat v ní čtenáře máchat skoro celou knihu.

Za soumraku je spíš krátká epizodka, v rozsahu nějakých 214 stran čistého příběhu není moc času ani prostoru na to, aby byl děj pojat trochu komplexněji. Ale co Cunninghamovi nikdy nebudu moct upřít, jsou jeho závěry. Ty má vždycky v jistém slova smyslu srdcervoucí a až tak "nechutně" reálné a všední.

4 13.11.2014

Ano, pořád je to Cunningham, ale ne tak úplně ve své formě. Chybí tomu nějaký větší tah a trochu výraznější pointy - především u první novely, ta byla úplně mimo: Divná, roztahaná, zmatená, bez gradace. Druhá i třetí novela byly už dynamičtější a byl v nich alespoň nějaký spád. Co Cunninghamovi nelze upřít, je to, že ovládá žánry, protože dokáže napsat jak drama, tak soft thriller i sci-fi. A pominu-li to, že ve výsledku jsou Vzorové dny celkem nuda, i tak z nich prostupuje autorovo typické poselství o životě (a jeho už tak typické smrti) a hledání svého místa v životě. Whitmanovy verše někde skvěle dílo doplňují a podtrhují myšlenky, jinde jsou zas úplně nahodilé - především v první novele. Ale já to Cunninghamovi odpouštím, protože mě svými tématy oslovuje a dotýká se mě, i když někdy zpracování není úplně bravurní.

Co si osobuji, i ty si osobuj, neboť každý atom, který je můj, je nejinak tvůj - dalo by se říct, že tyto verše nespojují jen novely Vzorových dnů, ale celé spisovatelovo dílo.

4 16.09.2014

Někomu se zdá Dlouhý pochod krátký, mě naopak přišel až zbytečně roztahaný. Základní myšlenka mi přijde skvělá, ale zbytek je nedotažený. Možná to byl záměr, ale mě mrzí, že se trochu nezabrousilo do historie pochodu - proč se s tím vůbec začalo, jaká je motivace účastníků - já prostě nechápu tu myšlenku, že někdo se do něčeho takového přihlásí zcela dobrovolně. Kvůli tomu z toho vyšel akorát takový rozplizlý a uzívaný děj, který nemá de facto kam gradovat. Nevidím v tom ani žádné poselství o životě či smrti - a o té se v knížce mluví tak z 90% procent. Vzhledem k nulové gradaci je i závěr useknutý, skoro by se dalo říct, že uprostřed ničeho. Co knížku trochu zachraňuje je pár poutavých dialogů, které sice nejsou nijak silné, ale rozhodně dokáží udržet pozornost lépe než popisná část.

4 23.07.2014

Rowlingová je opravdu paní spisovatelka. Nedokážu si totiž představit, že by někdo, kdo to nemá v krvi, dokázal napsat knížku, která má přes 500 stran, postrádá nějaký komplexnější děj a přesto nenudí. Dalo by se skoro říct, že Prázdné místo vůbec není o nějakém gradujícím příběhu, na jehož konci přijde čtenářská katarze. Spíš by se tahle knížka dala popsat jako jedna epizoda z ospalého anglického městečka - anotace knížky to vystihuje naprosto dokonale, nic víc se totiž v knížce nestane. Přesto mě to k mému velkému překvapení moc bavilo, což je pravděpodobně další důkaz toho, jak je Rowlingová skvělá vypravěčka příběhů. Opět mi připomněla, jak kvalitně dokáže zpracovat pozadí příběhu - prostředí, konflikty a jejich kontext v minulosti města. Je to mistryně popisu, ale i dialogů. Jediné, co mě vyloženě trochu štvalo byly dějové linky pagfordských teenagerů, naopak daleko víc mě bavili všichni dospělí protagonisté a jejich osobní války a spory.

4 20.07.2014

Perfektní! Andělé a Démoni mě moc nebavili a po necelých sto stranách jsem je zaklapnul (protože jsem už i viděl film). Zato Inferno je naprosto brilantní. Vrhne čtenáře okamžitě do situace a postupně rozplétá všechny záhady a čtenář se nestačí divit, jak se to naopak ještě víc zamotává. Jediné, co mi přijde lehce přitažené za vlasy je to, že se celá knížka odehraje v horizontu jednoho dne - podle mě to snad ani není možné. Ale jinak čtyři a půl hvězdičky, protože k dokonalosti málo nechybí.

4 01.07.2014

Moje prvotina od Murakamiho. Mám trochu rozporuplné pocity, protože knížka sama o sobě je napsána velmi osobitým stylem, ale hrozně dlouho trvá než čtenář pronikne do děje a začne ho nějak komplexně chápat a vnímat. Slabinou Norského dřeva je však určitá distancovanost od reality, chvílemi to působí až moc neuvěřitelně a nereálně, což je škoda. Ale pasáže, které popisovaly takový ten běžný život studenta v Tokiu působily fakt příjemně a civilně a díky nim se mi podařilo proniknout pod povrch celého příběhu. Narozdíl od většiny čtenářů mi naopak knížka nepřipadala nikterak depresivní - upřímně, čekal jsem tu depku daleko větší.

4 26.04.2014

Musím přiznat, že první díl téhle fantastické trilogie mě bavil ze všech nejméně - ale stále mě bavil. Na vině je ovšem to, že jsem se ke knížkám dostal až po zhlédnutí filmu, který mě naprosto uchvátil. Tudíž ten zážitek nebyl už tak silný a autentický, když jsem už de facto příběh znal. I tak je to však velmi strhující a do děje to svým čtivým stylem vtáhne hned po pár stránkách.

4 25.02.2014