Titty1929 komentáře u knih

Nenechte se zmást tématem, Píseň o Bernadettě je román o zázraku, ale není to reklama na katolickou církev (ani to není nic proti této ani jakékoli jiné církvi, je to neutrální, hurá), ačkoliv vypráví o dívce která je svatořečena. (Ono by to také od původně židovského autora bylo poněkud překvapující.) Werfel se s Bernadettiným příběhem setkal během svého útěku před nacismem, když po obsazení Francie prchal přes Lurdy. Tvrdí, že během krátkého pobytu v Lurdách slíbil, že pokud se mu útěk podaří a v pořádku se dostane do Ameriky, napíše o lurdském zázraku knihu. Úprk se podařil, a tak vznikla Píseň o Bernadettě.
Je to román, jehož vypravěč dokáže výborně vystihnout psychologii postav, dobu i prostředí. Prostředí je především provinční městečko Lurdy, které se časem promění v místo, kam se stahují spousty turistů, zvědavců a samozřejmě nemocných, kteří v něm vidí naději. Doba, v níž se zázrak odehrává, druhá polovina 19. století, rozhodně nepřeje zázrakům, je to doba rychlého technického a vědeckého rozmachu, a proto v Bernardettiných viděních vidí mnozí podvod nebo šílenství, největšími odpůrci zázraku jsou, aspoň zpočátku, vzdělanci a církevní představitelé (ostatně ti ke vzdělancům patří), mnozí časem svůj pohled na věc mění, což je autorem také šikovně vykresleno. Nejdřív v zázrak věří především ženy, ale je zde výrazná výjimka a tou je Bernadettina matka, která by byla nejradši, kdyby její dcera byla obyčejnou dívkou se všedními starostmi, má pocit, že zjevující se "Paní" jí ukradla její dceru.
Tento román považuji za krásný a smutný. Četla jsem ho zatím dvakrát a pokaždé na mě z něj dýchal smutek z Bernadettina osudu, zdaleka nejen z toho, že objevem léčivého pramene pomohla druhým a sobě pomoci nedokázala, celý život byla nemocná a zemřela mladá, Bernadettin osud je smutný i pro její osamělost. Z dívky, které se zjevila Panna Marie (Bernadetta o ní ovšem vždy mluví jako o "Paní"), se stala slavná osoba, už nikdy nebude považována za obyčejnou a ani nemůže žít běžný život, jaký si snad dříve přestavovala.

12 22.06.2020

Báječná. Pro mě jsou ransomovky srdeční záležitostí. Četla jsem všechny díly, většinu mnohokrát v dětství i v dospělosti. Od prvního přečtení jsem toužila plachtit, ale než se mi toto přání v necelých osmnácti splnilo, vystačila jsem si s jakýmkoli plavidlem, pojmenovávala jsem mini ostrůvky plné kopřiv na potoce, do vrcholových knih jsem psala: "Vylezli jsme na Kančenžangu." a nutila jsem sourozence hrát si na Vlaštovky. Hráli jsme si na Vlaštovky a Amazonky, které si hrají na námořníky, piráty, objevitele, badatele a divochy.
V Boji o ostrov prožijí děti spoustu dobrodružství, z nichž většina vychází nikoliv ze skutečných nebezpečí, nýbrž z fantazie a her.

9 22.06.2020

Trosečníci z Vlaštovky jsou asi mou nejoblíbenější ransomovkou. Četla jsem je několikrát jako dítě i později. Kniha je možná trochu naivní, ale děj dává smysl, což není u dětských knih dneska zcela pravidlem. Děti se zde chovají k sobě navzájem neuvěřitelně mile. Prožívají leccos, co by se nám nepoštěstilo, ale často udělají i z obyčejné příhody neobyčejný zážitek díky své velké fantazii a to je důležité umět. Charaktery jsou zde myslím propracovanější než u prvního dílu (Boj o ostrov). Skvělá je scéna se ztroskotáním, reakce na břehu a vykreslení Johnových a Tittiných pocitů těsně po ztroskotání. Výborný je strýček Jim alias kapitán Flint i obě maminky.
Vždycky mě potěší, když vidím dnešní děti tyto knihy číst. Není důvod, proč by nemohly. Také jsem v té době a v té Anglii nežila, přesto jsem se při čtení velice bavila.

7 22.06.2020

Poprvé jsem tuto knihu četla na gymplu a okamžitě se zařadila mezi mé nejoblíbenější. Podobně jako v knize Hrdý Budžes jsou zde vtipné i mrazivé momenty, líbí se mi studentská recese a obecně vykreslení života dospívající studentky gymnázia. Když jsem byla na gymnáziu, docela jsem se s hrdiny knihy srovnávala. Pochopitelně mám štěstí, že mám dva skvělé rodiče a dospívala jsem po revoluci a nikoliv v osmdesátých letech, mnohé se změnilo, ale jsou věci ve škole i vztazích studentů a dospělých, ve vztazích studentů a studentek, které se jen tak nezmění, a proto si myslím, že nejlepší věk pro čtení této knihy je období dospívání.
Prostředí je mírně intelektuálské nebo bohémské. Hrdinové mají umělecké sklony, píší básně, skládají písničky, srovnávají Dostojevského a Čechova, chodí na pivo do Plzeňáče a na cigárko do školní kotelny, dělají si legraci z profesorů a spolužáků a přou se s rodiči.
Vztah hlavní hrdinky s matkou je složitý a vztah hlavní hrdinky se skutečným otcem není prakticky žádný.
Jak je u Ireny Douskové obvyklé, jeden z motivů knihy je židovství.
Názvy kapitol jsou vtipně vybrané (úryvky z písní).
A v Divadle v Dlouhé hráli báječné představení Oněgin byl Rusák, ale bohužel už ho nehrají.

5 22.06.2020

Jedna z mých nejoblíbenějších básní od Seiferta a básní vůbec. Verše nejsou složité, ale jsou krásné, působí lehce. Z Babičky je vybrán Viktorčin smutný příběh a srovnáván s nelehkým osudem Boženy Němcové. V básni se objevuje i univerzální oslava lásky, krásy a přírody.
Řekla bych, že malá nevýhoda je, že báseň předpokládá znalost Babičky a trochu povědomí o životě Boženy Němcové, což bylo nejspíš v době vzniku automaticky předpokládáno (aspoň u čtenářů poezie), ale dnes to tak automatické pochopitelně není.
Při čtení této básně vždycky trochu pláču.

5 22.06.2020

Prý psychologický román. V románu To prší moře je spousta námětů, které by mohly posloužit jako zápletka pro psychologický román. Bohužel autorka vrší katastrofy jednu za druhou, aniž by se je snažila rozpracovávat. Kdyby snížila počet smrtelných nehod, sebevražd, sebepoškozování a jiných neštěstí na polovinu (i tak by bylo smůly až dost na jednu hrdinku) a pracovala s nimi do hloubky, dal by se příběh číst. Je to neskutečně povrchní čtení, činy postav jsou místy nelogické. Třeštíková je prý dost populární, nezbývá mi než doufat, že její ostatní díla nejsou taková, ale riskovat a číst další její knihu radši nebudu.

Dávno jsem o této slavné knize věděla, ale k jejímu přečtení jsem se dlouho odhodlávala, teď už nevím proč. Přečetla jsem Žítkovské bohyně a není to špatné. Kdybych očekávala román zasazený do zapadlých venkovských samot, vyprávějící o "syrovosti i poetičnosti venkovského života" (tak to trochu vypadá), byla bych asi zklamaná, ale jako příběh ženy, která postupně odkrývá minulost své rodiny, je to zajímavé. Myslím si, že autorka udělala dobře, když se víc zaměřila na příběh vědkyně Dory než na bohyně samotné, je vidět, že k tomu má blíž. Konec mě poněkud zklamal, vypadá trochu jako snaha za každou cenu všechno nějak uzavřít. Poslední kapitola mi připadá přebytečná a v shazuje celkový dojem.

4 21.06.2020

Některé části byly pěkné, zábavné, ale celkově Svět podle Garpa ničím neoslňuje. Vyznívá jako by autor uměl psát, ale neměl o čem. Dvě tři zajímavé myšlenky/postřehy jsou do románu vhozeny jako do vody (plavte, nebo se utopte).

3 09.02.2021

Román o tom, co předcházelo francouzské revoluci. Spousta dopodrobna vykreslených charakterů. Nic není černobílé, v jednu chvíli fandím Voltairovi a odpůrcům monarchie, v jinou králi Ludvíkovi, kterého trápí manželka Marie Antoinetta.
Spousta Francouzů podporuje Američany v jejich válce za nezávislost, někteří se přidávají do boje (La Fayette -kdyby tak věděl, že když se později o revoluci pokusí ve Francii, obrátí se proti němu, že jen taktak unikne se zdravou kůží), jiní pomáhají finančně a přimlouvají se u krále. Je přece tak skvělé nandat to těm Angličanům. To jistě ano, ale není tím ohrožen starý řád a tudíž šlechtický stav? Zdá se, že tohle si uvědomuje jen málokdo, možná jen váhavý král Ludvík, který je neustále do něčeho někým vlečen.
Několik Američanů v čele s B. Franklinem obhajují ve Francii myšlenku nezávislosti a shánějí zde podporu. To zní krásně, ale jak jsou nesvorní, jak se nesnášejí a vzájemně si vyčítají malichernosti. A Pierre Beaumarchais, který je jedním z jejich nejdůležitějších podporovatelů, u nich často sklízí nedůvěru. Proč když je to tak hodný a inteligentní člověk, zapálený pro americkou nezávislost? Proč on, vždyť toho pro Ameriku tolik dělá? Franklin totiž záhy odhalil, jak je Pierre ješitný a malicherný. Opravdu žádná postava románu není černobílá, všechno jsou to lidé z masa a kostí.

3 16.09.2020

Na to, že knihu napsala dvacetiletá dívka bez zkušeností, je to docela dobré. Román sice žádnou výraznou zápletku a rozuzlení, vyprávění plyne až se rozplyne, ale některá místa jsou zajímavá a vztahy mezi postavami vypadají celkem uvěřitelně. Zasazení děje do Anglie 50. let je pro autorku poněkud riskantní, je trochu vidět, že autorka v té době a tam nežila a nemá to dost nastudované, i když spíš než, že by psala hodně faktografických chyb, píše tak, že není moc vidět, že jde zrovna o Anglii v 50. letech. Líbilo se mi, že s retrospektivou pracuje logicky. Zdá se mi totiž, že spousta soudobých autorů má pocit, že retrospektiva za každou cenu musí být, a používají ji dost nesmyslně, což není tento případ (možná si autorka také myslí, že retrospektiva musí být, ale využila ji smysluplně).

3 21.06.2020

Kniha o maloměšťáctví, o tom, jak může malicherné okolí škodit spokojenému páru. Kdo nemá skleník (zasklenou polici), není přijat mezi společenskou smetánku. Mladý pár si z ostatních lidí nechce nic dělat, ale společenský tlak je nepříjemný. Je otázka, kolik z tohoto díla je dnes aktuální, zda-li jsme se změnili, či ne.
Žádná tragédie to není, rozuzlení je vtipné.
Skleník mi doporučila i darovala babička, ale trvalo mi asi pět let, než jsem se odhodlala ke čtení, ale stálo to za to. (Není to žádná bezvýchodná tragédie jako Kalibův zločin.) Jako k odpočinkovému letnímu čtení se ke Skleníku jistě brzy vrátím.

2 30.06.2020

Jde o v podstatě tragický příběh o tom, jak se rozvrácená rodina po deseti letech nedá dát dohromady. Otec, matka a dcera, každý si žije vlastní život s odlišnými, dalo by se říct nepřátelskými názory. K sobě se blíží názory otce a dcery. Otec a dcera jsou pokrytečtí, matka zase velmi upřímná a sobecká. K představení rodinné tragédie, která by mohla být nadčasová, je chytře vybrán příběh proslavené Heleny, Menelaa a jejich dcery Hermiony v té části života, která nebyla pro antické autory natolik zajímavá, aby se jí zaobírali, tedy po návratu z Trojské války. Do jejich rodinného příběhu se promítá příběh jejich příbuzných -Agamemnóna, Klytaimnéstry a Orestea.
Kniha je napsána vtipně, ale není veselá.

2 23.06.2020

Velice milé a vtipné čtení, ale měla jsem si to přečíst dřív. Když jsem si četla části o Arménii a Náhorním Karabachu, autorovo nadšení z tohoto koutu země a optimismus obyvatel, s nimiž se tam setkal, vyznívá v kontextu války, která proběhla v roce 2020, dost smutně.

1 08.03.2021

Ještědské povídky Karoliny Světlé mám velice ráda a nejvíc asi ty, které jsou shromážděné v tomto souboru. Jsou to opravdu takové obrázky ze života podještědských vesničanů v 19. století. V povídkách v tomto souboru se vyskytují vztahové zápletky celkem obyčejného rázu, které působí velmi nadčasově především díky věrohodně vykresleným charakterům (i když uznávám, že někdy jsou hlavní hrdinové příliš dokonalí). Je zde méně romantických prvků než v jiných autorčiných prózách (romantických -tím myslím romantismus jako literární směr, v jiných autorčiných prózách se vyskytuje často "pomsta", "prokletí", "vykoupení vin" atd.).
Až na jednu výjimku končí všechny povídky šťastně, což není u Karolíny Světlé samozřejmost.
Nevím jen, jestli takové povídky můžou zaujmout mužské čtenáře.

08.03.2021

Doktor O'Grady mluví je pokračování knihy Plukovník Bramble mlčí (neboli Mlčení plukovníka Brambla). Autor zde patrně využil své zkušenosti z první světové války, která se v této knize nachyluje a končí. Hrdinové se chystají k návratu a rozloučení. Během války si na sebe zvykli jako na rodinu a loučení je smutné. Před tím než loučení nastane stihnou si hrdinové říct ještě spoustu humorných anekdot, zajímavých dialogů a doktor O´Grady monologů.
Kniha je jen poněkud archaická, ale leccos v ní je stále aktuální. Je založena především na rozhovorech, popisů je minimum, tím více je čtivá. Nečekejte popisy bitev a historická svědectví, ale sto let stará moudra a žerty.

15.09.2020

První světová válka se odehrává jaksi v pozadí, jen občas se v některé kapitole objevuje ve středu dění. Jinak se děj odehrává kdesi v důstojnické jídelně, hrdiny jsou britští důstojníci, doktoři, faráři a jeden mladý francouzský tlumočník (vzorem pro tuto postavu je jistě autor sám). V knize jde především o rozhovory -o životě, o světě, o válčení, o všem... Výrazně se zde projevuje, zda je řečník Francouz či Brit (Angličan, Skot nebo Ir). Srovnávání národů se nese celou knihou, což je z dnešního hlediska možná poněkud neaktuální.
"Jsme to komický národ, řekl major Parker. Abychom vzbudili zájem Francouzův o boxerský zápas, je třeba říci, že se tu jedná o národní čest, abychom vzbudili zájem Angličanův o nějakou válku, musíme ho přesvědčiti, že se podobá boxerskému matchi..."
Jiná prohlášení hrdinů jsou však nadčasová.
"Baterie usínají, major Parker odpovídá na dotazníky od velitelství, ordonace přinášejí rum, cukr a vroucí vodu, plukovník nařizuje gramofon na rychlost 61 a doktor O´Grady mluví o ruské revoluci.
-Ještě nikdy se nestalo, pravil, že by nějaké revoluce po sobě zanechala u vlády ty muže, kteří ji roznítili. A přece se ještě najdou revolucionáři: z toho je zřejmo, jak málo poučná je historie."
Kniha se dobře čte a je plna jemného humoru. Četla jsem ji několikrát a ráda se k ní vrátím.

15.09.2020

Rebel, který se pohybuje na okraji společnosti se v tomto románě proměňuje, dospívá skrz životní lásku. Je to méně nezbedné než jiné fikce, které jsem četla o Villonovi (Loukotková: Navzdory básník zpívá, Voskovec, Werich: Balada z hadrů), přesto jsem román četla s chutí, autorův styl psaní mi přišel zábavný.

23.06.2020