tra-my5156
komentáře u knih

Jedna z nejbrilantnějších děl kontemporární analytické filozofie, dovolím si zajít tak daleko a řekla bych, že se jedná o stavební kámen analytické filozofie 20. století. Wittgensteinova genialita nezná meze. Když člověk čte jeho díla, extrémě důležité je si zapamatovat jejich kontext. Russelova předmluva mě jaksi docela pobavila. Když se Wittgensteinovi povedlo poslat dvě kopie z italského zajetí Russelovi a Fregemu, netušil snad tehdá, že se pánům jeho tvorba nebude líbit. Nicméně zde je důležité poznamenat, že Fregeho Begriffsschrift a tím pádem i jeho filozofie byla vyvinuta tak, aby bylo nápomocnou rukou k dělání pragmatických věd. A Russel na to navázal, a dále pokračoval svůj zájem v epistemologických okruzích - tedy, Russellovo zájem spočívá v epistemologii. Wittgenstein nelimituje sám sebe pouze na epistemologii nebo na čistou logiku.
Je nutné po přečtení Tractatus pokračovat s Filozofickým Zkoumáním, abychom pochopili Wittgensteina jako celého. Zaměřit se na pouhý Tractatus bez jeho druhého díla je jako si obléct vždy jenom jednu nohavici a prezentovat se, že nosím kalhoty.
(7) Wovon man nicht sprechen kann, darüber muss man schweigen.


I přestože mnohé myšlenky, které byly uvedeny v knize oponovaly mému logickému myšlení musím uznat autorovi, že se mu povedl skvostný román, jenž jsem zhltla během pár hodin nepřerušovaného čtení. Autorova znalost ohledně počátků psychoanalýzy byla výtečná a těším se na přečtení dalších jeho knih.


Lewis naráží jako obvykle na lenosti lidské duše, také naráží na psychologii obyčejného člověka a i přesto, že dílo se řadí do křesťanské literatury, lze nalézt mnohé motivy aplikovatelné na život obyčejného ateisty.


Ty ilustrace v knize mě nejednou pobavily a zároveň informace jsou super hezky shrnuté.


Bolest, kterou jsem cítila z této prózy byla nepopsatelná.


Demokratické smýšlení a noetická filozofie Čapkova byla zřejmě převzata od profesora Masaryka, a o to je knížka právě krásnější. Tohle by si měl přečíst úplně každý, kdo je občanem ČR. Aby nezapomněl, co to znamená být v demokracii, a proč bychom si ji měli vážit.


Ovidius trpěl. Když umělec trpí, jeho dílo je o to nádhernější.


Hamlet sám o sobě vás nutí přemýšlet nad tím, zda-li vy sami jste v pořádku.


Toto je jedním z prolomových děl Camusovy filozofické tvorby. Člověk si málokdy pozastaví nad pojmem ‘absurdno’.


Příběh mě nenadchl, avšak co mě hluboce zaujalo byl styl psaní. Vančurův styl je nenapodobitelný, velmi poetický a mnohdy jsem se pozastavovala nad nádhernými pasáži, jenom abych pojmula krásu pečlivě volitelných slov.


Tohle byla naprostá blbost. Nerozumím kreacionistické ideologie a všemohoucímu Bohu asi.

Tahle série není úplně špatná. Ale nijak povznášející to teda fakt není. Když nachvíli chcete opustit světa vážného filozofického čtení, můžete se pustit do svět nic-neříkajících a nic-nedávajících detektivních děl, které jsou docela strhnující a pak si vlastně řeknete sami pro sebe, že už vás to nebaví, protože vám to nic nedává.


Já prostě Žižka dvakrát nemusím, nicméně se mu musí přiznat, že v tomhle díle výstižně popsal jaké způsoby násilí se dá aplikovat, rozdíly mezi nimi a do toho přikládá spousty příkladu z politiky, sociálních kruhů, náboženství, atd.
Nicméně, pořád mi to přišlo spíše jako dokonalý žvást než vážný filozofický počínání.
Mnohem zábavnější jsou jeho vtipy (Žižek's Jokes, 2014), které jsou pořád žvatláními, alespoň čtenáře pobaví.
Za mě 2/5
a to přeháním, fakt to bylo strašné nic neříkající čtení.


Tuhle knihu jsem koupila přímo v Libanonu, kde jsem strávila cestováním a poznáváním Švýcarska středního východu. Je to jedna z národně uznávaných autorů, které mi dosti pomohlo poznat srdce Libanonského lidu a jejich tužeb. Autor původně napsal v angličtině, poté přeloženo do francouzštiny.
Někdo pode mnou psal, že je to jako Coelho v jiném kabátu a dovoluji si opáčit, že Coelho v jiném kabátu to teda není, páč Coelho je rádoby spiritualista, zatímco Khalil Gibran je národně uznávaný spisovatel a poeta, který dokáže zachytit essenci Libanonského národu. Dosti mylné ho srovnávat s Coelhem.
Kontext při čtení jakékoli knihy je dosti důležité a obzvláště při čtení tohoto díla.


Čteno kvůli eseji. Za mě dobrý, možná i skvělý, pokud znáte historii ADD. Samozřejmě outdated, nicméně stále poučný. 4/5 za mě. Hallowell dobře píše a rozhodně je to skvělý odborník na ADD, zřejmě bych ho asi nepovznesla na stejné úrovni jako Russell A. Barkley.


Tady jsem se těžce a tvrdě zamilovala do analytické filozofie, neboť takhle hluboce jsem nespadla nikdy do lásky. Hry, pravidla, rodinné podobnosti, logika. Wittgensteinovi nelze nic vytknout. Dělá filozofii jako kdyby se ji pokoušel zničit. Tím dokazuje možnost dělání filozofie, neboť v logice je pravidlo, že snažíme se li nějaký výrok dokázat, předpokládejme, že je špatný.


Moc hezky napsané, trošku se mi zvedal žaludek z maipulativních vlastností nechutného padesátníka, který si užívá mladé tělo prepubescentních kluků a holek. Hledala jsem pak dále, jestli byl prosekuován, ale nic. Tak ať shoří v pekle, kretén.


„Člověk je stal poznávající bytostí náhodou, neúmyslným spárováním dvou kvalit. Jednou skončí a nic se nestane.
Dlouho lidé nebyli, a když sami přestanou existovat, nic se nebude dít. Jsou bez dalšího poslání a účelu.
Člověk je vysoce patetické zvíře a všechny své vlastnosti bere tak vážně, jako by se v nich otáčely stěžeje světa.
Podobné objekty připomínají jiné podobné objekty a srovnávají se s nimi: toť poznání, rychlé subsumování stejnorodého. Jen podobnost percipuje podobnost: fyziologický proces. Tím, čím je paměť, je rovněž percepce nového. Nikoli myšlenka na myšlenku - - -“
