tra-my5156
komentáře u knih

Umberto Eco je znám svojí studnou znalostí historie a Jméno růže je hrdým nositelem jeho znalostí a talentu. Děj hezky prolíná náruživým filozofickým nádechem a dokáže kouzelným způsobem uvést čtenáře do středověkého kláštera.


Tato klasika politologické literatury mne nezklamala a vrátila mě do renesance, konkrétně na florentský dvůr Medicejských, kde vládl mecenáš umění, slavný Lorenzo. 26 kapitol spisovatel použil k výhodným radám pro ctihodného Lorenza a k potvrzení svých rad použil faktické příklady z úspěchů či neúspěchů v dějinách umění vládnout.


Ty ilustrace v knize mě nejednou pobavily a zároveň informace jsou super hezky shrnuté.


Bolest, kterou jsem cítila z této prózy byla nepopsatelná.


Je snad do očí bijící, proč Obraz Doriana Graye bylo tabu dílem ve své době. Jedná se o skvostně dekadentní dílo, které nosí hluboké myšlenky a vede nás skrz tajemnou myšlenkovou mapu Oscar Wildea.


Demokratické smýšlení a noetická filozofie Čapkova byla zřejmě převzata od profesora Masaryka, a o to je knížka právě krásnější. Tohle by si měl přečíst úplně každý, kdo je občanem ČR. Aby nezapomněl, co to znamená být v demokracii, a proč bychom si ji měli vážit.


I přes mé tvrdohlavé přesvědčení o tom, že poezie by se neměla překládat z důvodu ztráty vlastní identity, byla jsem vděčná, když se mi Hafiziho díla dostala do rukou.
Snad se jednou dopracuji k tomu, abych byla schopna číst perskou poezii v originále.


Ovidius trpěl. Když umělec trpí, jeho dílo je o to nádhernější.


Hamlet sám o sobě vás nutí přemýšlet nad tím, zda-li vy sami jste v pořádku.


Othellova tragédie je podle mě nejméně povedený ze všech Shakespearových dramat.


Nádherně popsaný historický kontext se spousty filozofických myšlenek, které Vám umí rozeznit i nejhlubší struny duše.


Toto je jedním z prolomových děl Camusovy filozofické tvorby. Člověk si málokdy pozastaví nad pojmem ‘absurdno’.


Poutavý a víceméně odpočinkový příběh, u kterého si člověk uvědomuje odlišnosti vlastní kultury a cizí kultury.


Kniha, která změnila můj názor na pavědu zvané astrologie.


Všechny dohody známe a víme. Je fajn si tuto knížečku vzít občas do ruky a připomenout si, proč bychom se měli zamyslet nad svými vzorci chování.


Isaacsonova biografická tvorba je čitelná a umí v člověku probudit cit po ambicióznosti. Nedělalo mi problém nijak pochopit Steva, neboť jeho cholerická povaha byla mnohdy zrcadlem mojí vlastní ohnivé osobnosti. Rozesmála mě část, kdy Steve Jobs vybuchl v restauraci, protože mu dali do jídla smetanu a on byl zaníceným veganem (Také jsem žila veganskou stravou). Totiž, mně se stala stejná událost, akorát namísto smetany jsem dostala slaninu. Sdílím s Jobsem myšlenkové pochody a náturu. Nutno podotýkat jako zajímavý fakt, že Steve Jobs označil braní LSD jako druhou nebo třetí nejdůležitější věc, kterou ve svém životě učinil.


Popis drsné skutečnosti ve mě nezanechal chladný dojem, neboť je to věc, se kterou se stálé setkáváme v dnešním světě a v okruhu střední vrstvy se s tematikou feťáků příliš nepotýkáme, právě proto je důležité si připomenout, že tohle existuje kolem nás.


Příběh mě nenadchl, avšak co mě hluboce zaujalo byl styl psaní. Vančurův styl je nenapodobitelný, velmi poetický a mnohdy jsem se pozastavovala nad nádhernými pasáži, jenom abych pojmula krásu pečlivě volitelných slov.


Jedním z pilířů klasické politologické literatury, které mě velmi nadchlo. Hobbes a jeho Leviathan navrhuje myšlenku skutečnosti, že přirozený základní stav lidstva je anarchie, tudíž silnější má převahu nad slabšími. Podle Hobbse naše jediné přirozené právo je pud sebezáchovy a vychází z toho, že život pro mnohé, spíše pro většina lidí, je ničivé utrpení.
