tra-my5156
komentáře u knih

Coelho je takovej hit or miss spisovatel. Rádoby duchovní řeči sice vede, ale v některých knížkách se mi to líbí a on to umí napsat docela hezky. Tahle kniha mě upřímně moc nebavila, přišla mi jako slabší odvar Coelhových kognitivních procesů jakože tuhle knihu napsal, ‘aby něco napsal’. Za mě tohle byl docela miss.


Doporučuji všem, kdo se seznamuje s filozofií a koho zajímá mystérie okolo normálního života ne-tak-běžné puberťačky.


Zápas mezi svědomí-svoboda a na druhé straně síla v ruce s rukou s autoritou. Přesněji se jedná o tragédii, kde síla a moc hraje hlavní roli.
Ve světě Sofoklovo si lidské bytosti uvědomují, že již nemají standardní hodnoty, které by mohly regulovat jejich volby.
Božské zákony zbožnosti dávají Antigoně právo pohřbít svého bratra; práva polis dává Kreónovi moc odsoudit Antigonu. Obě práva jsou legitimní. Tento konflikt dokazuje, že věc veřejná nemůže zůstat zcela oddělené od soukromého života. Příkaz, kterému se Antigona vzpírá, není zákon v pravém slova smyslu, ale nezodpovědný edikt tyrana, který zakazuje pohřbít mrtvého muže.


„Člověk je stal poznávající bytostí náhodou, neúmyslným spárováním dvou kvalit. Jednou skončí a nic se nestane.
Dlouho lidé nebyli, a když sami přestanou existovat, nic se nebude dít. Jsou bez dalšího poslání a účelu.
Člověk je vysoce patetické zvíře a všechny své vlastnosti bere tak vážně, jako by se v nich otáčely stěžeje světa.
Podobné objekty připomínají jiné podobné objekty a srovnávají se s nimi: toť poznání, rychlé subsumování stejnorodého. Jen podobnost percipuje podobnost: fyziologický proces. Tím, čím je paměť, je rovněž percepce nového. Nikoli myšlenka na myšlenku - - -“


Za mě jedna z nejkvalitnějších učebnic genetiky. Hezky zpracované, přehledné a zároveň velmi výstižné.


Můj druhý Yalomův román dokončen jedné jarní noci za mé nespavosti. Je pravda, že jsem to nesjela nosem jak koks, nicméně, koncept mě zaujal a vyžívám se v jeho stylu psaní nesmírně. Antihrdinové Norma a Marshal jsou dokonalými příklady lidí pozdního kapitalismu - rozstřihnout v záchvatu zuřivosti kravaty svého neschopného manžela a vykoupat se v bordelu chamtivosti po materialismu. Yalom moc hezky popsal skoro surrealistický podvod pana Maconda, to mě bavilo - krom sexuálních představ a ztopořených pyjí konečně taky nějaká akce, dvojitý podvod plynule splýval s příběhem vyexcitovaly moje mozkové elektrony z jejich orbitalů ve čtyři ráno a zavřela jsem Yalomovu tvorbu s hlubokým uspokojením.


Dobře nejsem skupina, pro která je tato skupina namířená sice (18-19letý kluk,co doma 24/7 paří na kompu), ale když už chce Peterson něco říkat a poučovat lidi o tom jak mají žít vlastní život, co kdyby si začal uvědomovat, že některé jeho věci by mohl říkat korektněji, když už dbá tolik na pravdomluvnosti. Např.: nazačátku 2. kapitoly uvádí rozdíly mezi dobrem a zlem, říká jak princip yin yan funguje, chaos, pořádek aka mužský a ženský princip, který je odlišný, ale zároveň se doplňuje. Souhlasila jsem se vším do té doby než začal kritizovat protipóly krása vs. ošklivost nebo síla vs. slabost. Je to něco, co se doplňuje, jestli Peterson opravdu rozumí principu Taoistického yin-yan, pak by také uvedl, že jedno beze druhého neexistuje neboť beze ošklivosti nevíme, co je krásné. Jenže dále tam Peterson popisuje vztah mezi Adamem, Evou a Bohem. Peterson jako křesťan tvrdí, že kdokoliv je křesťan, jestliže se chová morálně, dále, že ateista je ten, kdo se chová nemorálně (Můj mozek tohle nepobírá). Podle Petersona je Bůh vlastně úplně všechno a zároveň nic, nepředstavuje si ho tedy jako roztomilého starouška, co hraje na housle někde ve stratosféře. A v této knize říká, že bůh je patriarchální tyrant. Jeho interpretace biblického příběhu se mi strašně nelíbila, považuji to za zcela nelogické vzít nějaký zkorumpovaný text, který je pln kontradikcí a udělat z toho nějaký morální obraz mezi ženou a mužem. Další věc, co bych podotkla je, že Peterson tady tzv. zabrušuje do různých filozofických/religiózních témat, ale vezme si z toho vždy to nejpovrchovější a jakoby ta důležitá šťáva vynechává (nevím, netroufám si tvrdit, že to dělá, protože tomu nerozumí, koneckonců je to profesor psychologie s více než třicetiletou klinickou praxí), dále do toho zamotá nějaké pseudořeči, které zní naprosto fatálně. Např.: “Bůh ví, že bylo vše snažší, když jsme neměli self-consciousness, právě proto nás vyhodil z ráje, protože jsme neodolali svodům.” (?) Bez sebe uvědomění jsme jako zvířata. Zabije-li zvíře jiné zvíře, je vinen? Proč ve stavu beze sebe bylo něco vůbec zakázané. (kontradikce v biblickém příběhu). Sem tam místy mám dokonce pocit, že Peterson snad někdy schválně dehonestuje ženské pohlaví. Nicméně, aby tady nepadla jenom pořád negativní kritika na druhou kapitolu této knihy, líbí se mi, že Peterson využívá archetypy.
Přiznám se, že mě ta druhá kapitola rozhořčila natolik, že zbytek knížky jsem sjížděla očima jako děvka, co svléká chlapy pohledem, aby se ji dostalo něco záživného. Nic záživného se nedostalo.
Je to dobrá kniha, kdyby byla populární 15-20 let zpátky. Ne dnes, ne této generaci zvrhlíků, extrémních pravičáků/levičáků, lidí, co demonstrující každou blbost. A rozhodně ne mládeži, která prokrastinuje na TikToku (neříkám, že to nedělám taky). V mnohém s Petersonem souhlasím, ale jakmile mě v nějakém pointu zklame kniha, je téměr nemožné rozjiskřit tu prvotní vášeň.


Za celou dobu, co se vyžívám v literatuře, tohle je zaručeně dílo, které mě rozesmálo nejvíce. Chápu, jak nebezpečné to může být pro jedince, kteří se vychylují ze společnosti svým sexuálním životem, jak je složité pro ně koexistovat ve společnosti, kde podle nich ostatní lidé mají 'fádní' sexuální život, nicméně, tohle se může stát komukoliv z nás. Stále je třeba pohlížet na tyto jedince s empatií a právě proto je třeba jim v případě nouze pomoci a ne na ně koukat s opovržením.


Odsouzen za to, že je sám sebou. Odsouzen za to, že je příliš pravdivý a příliš ‘blízko’ bohu tím, že nemá za potřebí nosit společenskou masku. S hrůzou soudce na něj ukazuje Ježíše na kříži a modlí se za jeho duši, přičemž Mersault dobře ví, že jestli Bůh opravdu existuje a stvořil něco, co je mu podobou stejné, tak by nebyli nikdy vyhozeni z Ráje. A to, že pocit svobody jsou ženský doteky a pomíjivosti života... Camus mě dostal na kolena.


I přestože mnohé myšlenky, které byly uvedeny v knize oponovaly mému logickému myšlení musím uznat autorovi, že se mu povedl skvostný román, jenž jsem zhltla během pár hodin nepřerušovaného čtení. Autorova znalost ohledně počátků psychoanalýzy byla výtečná a těším se na přečtení dalších jeho knih.


Kundera mě nejednou rozesmál, a taky rozesmutnil. Nesnesitelná lehkost bytí se dalo lehce projektovat do osobního života. Existenciální prvky byly mé nejoblíbenější v tomto díle.


Čtivé, melancholické. Utrpení Leo Poppera mi zlomilo srdce, kdy zoufale prosil psa Holana se slovy: "Já jsem teďka žid a žádné buřty nemám. Sám bych nějaký potřeboval. Jsem žid a potřebuju pro mý báječný kluky maso a ty mi ho musíš opatřit!"
Ota Pavel báječným způsobem vypravuje své vzpomínky, a v těchto povídkách se střetává dětská radost a dětská starost.


Maupassant bravurně popsal vrstvy tehdejší francouzské společnosti od šlechticů, pokryteckých bonapartistů až po demokraticky smýšlejícího Cornudeta. Zároveň Guy de Maupassant hezky vychytal jednoduchý motiv s jídlem, který se opakoval na začátku i na konci příběhu. V 19. století to pro Maupassanta bylo jednoduché, když psal na tehdejší společnost takto pobouřející dílo, jenom protože sám byl ze šlechtického rodu. Spousta jeho děl má lehký erotický nádech, a i přestože byl za to mírně kritizován, měl určitou protekci, neboť byl oblíbený díky svým náruživým životním stylem francouzské smetánky, kterou tak těžce kritizuje ve svých dílech.


I přestože Výklad snů patří do klasické literatury psychoanalýzy, tak to na mě udělalo pramalý dojem. Freud mě pobavil (i přestože jeho snaha rozklíčit především své sny a i sny ostatních mi přišla přehnaná), to ano, ale tato 'humorná' učebnicová knížka o snech zanechala ve mně pocity směšnosti než-li hlubší úvahy. Nicméně, přenesme se na dobu, kdy byla vydána. Jedná se o rok 1899 a tehdy psychologie byla teprve na svém samotném prvopočátku, tudíž v porovnání, jak jsme již dnes pokročili s psychoanalýzou tak hodnocení Výklad Snů je pro mě těžké, když na to koukám skrz pohledu moderního člověka.


Máj - Vrchol Máchovy tvorby beru jako jeho zpověď, neboť je známo, že Mácha byl sám nejistý, podivný, nešťastný umělec a to se odrazuje v jeho dílech. Oceňuji odvážnost jeho stylu, které pro 1. polovinu 19. století nebylo obvyklé, nacházíme se v době národního obrození, tedy populární literatura obsahovala díla oslavující národ, tím pádem až pozdně-kapitalistický člověk retrospektivně dokáže plně oceňovat Máj, jenom protože nezažil dobu národního obrození.


Fitzgerald mě přenesl do Ameriky dvacátých let jakoby kouzelným prutem se svým výběrem slov, popisy postav a prostředí. Dojala mě slabá a zrádná Daisy, kterou si dovoluji plně kritizovat, neboť si nedovedu představit sama sebe na jejím místě. Filmový zpracování má stejně pestrobarevné části jako samotná kniha.


Lewis naráží jako obvykle na lenosti lidské duše, také naráží na psychologii obyčejného člověka a i přesto, že dílo se řadí do křesťanské literatury, lze nalézt mnohé motivy aplikovatelné na život obyčejného ateisty.


Vojenská strategie rodiny Sun je jedinečným návodem, jak přežít a bojovat sami se sebou. Ve své době se jednalo o nadčasové dílo, které je plně oslovován svoji půvabností až v dnešním globalizovaném světě.
