Turmee komentáře u knih
Vychvalovaná kniha, kterou jsem měla vážně problém dočíst.
Pár zajímavých myšlenek, které by se daly shrnout v několika odstavcích je dokonale ztraceno ve směsi nesmyslných oslích můstků, rádoby vědeckých výzkumů bez citací, marketingových propagací a tragicky špatném překladu plném hrubek.
První kapitoly jsou o ničem, vzhledem k tomu, že se snaží čtenáře seznámit s biologií, jejíž fakta jsou dnes o kus jinde. Prostřední část se věnuje psychologickým žvástům bez prakticých příkladů a ukázek (jediný příklad za celou knihu je ten s učením se jazyků). Ke konci se pak prolínají hlavní myšlenky montessori (učitel k dítěti je jako komorník k pánovi) s filosofickým a náboženským pojetím člověka, lásky a společnosti.
Kniha plná protikladů, povýšenosti a abstrakce, na jejíž pochopení jsem asi málo psychologem.
Nevím, nevím... styl psaní mi nějak neseděl, příběh mi přišel moc násilně smíchaný dohromady, postavy mi nebyly moc sympatické.
Napětí žádné, přesto se knížka četla rychle a jednoduše. Některé odstavce byly příliš popisné a pro mě nudné.
Tak jak jsem se těšila na spoustu praktických návodů, tipů a příběhů v oblasti BKM, byla jsem docela zklamaná. Většina knihy je zaměřená na "napojení se" na dítě, na opakovaně zdlouhavé popisy moderní společnosti a principy vyměšování.
První část by se dala s klidným svědomím přeskočit, protože ve druhé části se to stejně všechno opakuje.
Zhltnutá jako malina. Perfektní povánoční oddechovka se svižným dějem, originálním světem a dobrodružno-romantickou zápletkou.
Občas se mi zdálo, že je příběh až moc akční, ocenila bych trochu hlouběji rozebrané postavy, abych se s nimi stihla sžít. Než jsem si je stačila oblíbit, byl konec knížky.
I tak jsem si to ale užila.
Praktická příručka pro trochu alternativnější rodiče, kteří se porodu nebojí a nemyslí si, že by porod musel bolet. Věřím, že si z této knížky každý vybere svoje. Některá nabízená cvičení mohou znít hodně zvláštně, ale pokud mi nejsou sympatická, tak je přece dělat nemusím.
Před více než 20 lety to šlo a nyní to nejde?
Moc příjemné vyprávění, hodně o historii a praktikách porodnice a taky změnám, které udělat jdou, když je trocha vůle. Vše doplněné osobními příběhy, autentickými fotkami, návody a nenápadnými radami.
Tolik jsem se na druhý díl těšila. Osobně mě nebavil tolik jako první, holky mi už nepřišly tak přirozené a sympatické. Příběh získal hlubší morální poučení, více odboček a popisů.
Třetí díl si ale ujít nenechám.
Oblíbená letní klasika. Sympatické postavy, uvěřitelný svět, krutý realismus protkán nadějemi a sny mladých dívek.
Mnohem lepší než Sirotčinec. Originální příběhy podivných lidí, s více či méně zřetelnou hlubší myšlenkou. Přečteno raz dva.
Konečně!
Prokousat se tímto dílem mi dalo spustu práce. Napínavý a občas i odsýpající děj se na můj vkus mísil až příliš často s odbočkami popisujícími architekturu, oblečení a hlavně společensko-politické poměry a příběhy jednotlivých rodin.
Časté přestrojování se, změna jmen a využívání cizích titulů mě mátlo a mírnilo požitek ze čtení.
Lehce zklamaná průměrnou knihou.
Slibuje praktické návody a originalitu, nicméně se v ničem neliší od podobných na stejné téma. Pro normálního člověka, který nemá denně pět šíleně důležitých obchodních schůzek je v ní jen málo praktických informací. Navíc si spousta z nich protiřečí.
Nejzajímavější a nepřínosnější byl až konec, kdy jsem se dozvěděla něco málo o přesilové hře pohybu očí při vzpomínání. Jediné tyto dvě části mě zaujaly.
Navíc je v textu tolik chyb, překlepů a neplatných odkazů, až to bolí.
SPOILER:
Tak čtvrtina knížky se věnuje jemné mimice obličeje, pohybu očí, úst, dotekům okolo hlavy, aby nám pak na konci prozradili, že z obličeje toho vlastně vyčteme málo, protože každý, kdo se alespoň trochu v této oblasti vzdělával (nebo má selský rozum) si výraz tváře ohlídá.
Proti profíkovi prý nemáme vůbec šanci. Načež je nám nasrvírováno cca pět nejprofláknutějších neverbálních signálů, které nám prozradí nervozitu druhého.
Po hlasité propagaci jen ticho po pěšině.
Z nějakého důvodu jsem očekávala víc. Víc akce, svižnější tempo, reálnější postavy. Nelíbil se mi styl, jakým je kniha napsána. Téma je zajímavé, skoro originální, ale občas mi přijde moc...překombinované? zamotané?
Jacob je mi krajně nesympatický, podobně i ostatní postavy. Od "dětí", kterým je přes 80, bych čekala trochu jiné chování. Stejně tak od ředitelky, otce a vlastně všech ostatních.
Pochválit musím ale fotky, které příběh provázejí. Osvěžují tu utahanost a jsou tím jediným, co vytváří alespoň trochu strašidelnou atmosféru.
Docela by mě zajímalo, jak by se Šárlí probíjel dnešním světem.
Ve druhém díle už nemá tolik šťastných dedukcí a několikrát vítězí zlo nad dobrem. Přesto má příběh pořád spád a šmrnc, včetně detailních popisů přírody a hlavně myšlenkových a emočních pochodů Šárlího i Vinnetua.
Dobrá oddechovka. Krásně se čte, postavy jsou uvěřitelné i při té neuvěřitelné zápletce a všechno je takové... roztomilé?
Příběh není sice úplně originální - puberťáky hledající sama sebe vidíme všude, ale pláštík neviditelnosti, maják a pupínky tomu dodávají jakousi šťávu.
Opravdu příjemná detektivka. Nic příliš strašidelného, nic příliš překvapivého. Prostě obyčejný pracovní den.
Příběh zachycuje tu méně zajímavou a fascinující část policejní práce. Spousta papírování a tlak médií. A do toho realní lidé se svými problémy, nadějemi a minulostí.
Kapitoly postihující všechny možné scénáře. Politika, sociologie, počasí, fauna i flóra, technologie i člověk.
Chvílemi zábavné čtení, občas i depresivní a mrazivé.
Příběh se spádem a vtipem Pratchettovi vlastním. Osobně mi tam prostě chybí Tonička, bábi Zlopočasná nebo Mrakoplaš.
Tohle je teprve moje druhé setkání s Elániem a musím přiznat, že z něj mám lepší pocit než poprvé. Tak třeba se k němu dopracuju.
Tohle pro mě nebyla až tak typická "pratchettovka" a možná proto jsem si ji tolik neužila. Autorům styl psaní zůstává stejný, včetně zábavných poznámek pod čarou, nicméně tady mi chyběl příběh. Přišlo mi to jako sebrané historky a informace o vývoji lokomotivy rozšíření a Ankh-Morporské stopláňské hygienické železnice. Největším vzrušením bylo přejíždění hmotné mlhy a odhalení krále trpaslíků.
Nevím přesně čím mě tenhle příběh zaujal. Není nijak extra originální ani vtipný. Jeho atmosféra je místy plochá, místy vytváří hluboké propasti emocí. Postavy se chovají zvláštně, nikdo mi nepřilnul k srdci. Přesto jsem se u čarodějnického soudění třásle vztekem nad tou nespravedlivostí a nadávala jsem, jak mohli být ti lidé tak hloupí. Pak mě vyděsilo, že někteří takhle pořád ještě fungují. Že vlastně svět není vůbec spravedlivý a že s tím nic nenadělám.
Myslím si, že některé pasáže mohly být popsány lépe nebo jinak. Určité scény se opakovaly na můj vkus až příliš často. Stejně ale musím dát čtyři hvězdičky. Hlavně za relativně dobře popsanou situaci, kdy se dobrému člověku stanou špatné věci a on je okolnostmi donucen sám o sobě smýšlet jako o zlém. Desetinu takového sebereflexe bych přála spoustě lidí okolo.
Surové a kruté, nechutné a neuvěřitelné.
Příběh nám nabízí pohled na Barcelonu na začátku 20. století. Vykresluje atmosféru plnou strachu. Většina lidí, se kterými se setkáváme, je z nejnižších vrstev. Snad proto se celou knihou táhne smrad nemytých těl.
Vypravěčem je zde Smrt, která nás nelítostně seznámí se zvrácenostmi nechutných lidských myslí. Nikdo v tomto příběhu není nevinný, snad jen ty děti. Přestože mi žádná z postav nepřilnula k srdci, hltala jsem jednu kapitolu za druhou.
Zápletka nijak originální, konec lehce předívatelný. Přesto je mezi písmenky ukryto zvláštní zoufalství a šílenství, které se jen tak nevidí.