Damatto
komentáře u knih
Cujo
Stephen King
Setkání s Kingem, kdy jsem ještě nevěděla nic o jeho dalších dílech , mě zcela dostala do kolen. Knihu jsem četla v době, kdy jsem na ni měla čas, nikam jsem nespěchala a vychutnala jsem si ji plnými doušky do úplného konce. Naprosto šokující zvraty vedoucí do šílených závěrů, které si čtenář při četbě domýšlí - a já nebyla výjimkou. Zaklapla jsem dočtenou knihu a oddechla si.... abych za pár dnů hledala v knihovně dalšího Kinga
Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal
S knihou jsem se potkala prvně ve svých 15 letech, přiznám se, že jsem ji nějak nerozuměla. Po přestěhování do Nymburka, kdy jsme do Kerska jezdívali pravidelně na úžasné procházky s kočárkem, jsem se seznámila podrobněji s Hrabalem ( nakonec ne nadarmo jsem sloužila jako výpravčí v nedalekých Poděbradech a Kostomlaty jsou coby kamenem dohodil) a začala jsem Hrabala milovat. Jeho skrytý humor, jeho perfektní popis a charakteristika lidských myšlenkových pochodů= prostě luxusní čtení.
Starec a more
Ernest Hemingway
Emočně vypjatý příběh, který popisuje sám život. O naději, beznaději, touze , vytrvalosti ...
Jen nechápu, jak mohl sám autor, který vytvoří tak nadějeplnou knihu , ve finále vlastní rukou ukončit svůj život. Za mě je tohle přesně pád do hlubiny beznaděje , kdy nelze nikterak pomoci. A to mě přivádí do beznaděje. Přesto , přeze všechno, za mě kniha naprosto úchvatná a nedeprimující, jen u konce povzdech nad autorovým koncem...
Spalovač mrtvol
Ladislav Fuks
Prvně jsem se setkala s filmem, knihu jsem četla až po shlédnutí filmu a opět se mi potvrdilo, že člověk díky filmu, či nijak předané audio nahrávce přejímá od interpreta jeho vlastní emoce. U knihy jsem občas přestala dýchat- u filmu jsem v případě nestravitelnosti mohla odejít, od knihy ne- a je to tak dobře. Dík Karlu Kopfrkinglovi a jeho podivínství, no spíš zvrácenosti, jsem se zase utápěla ve špíně světa a byla ráda, když jsem dočetla poslední stránku, koukla na modrou jarní oblohu a se slovy.... A dopr*e odešla hrát si s vnoučaty na jarní, ještě od sněhu mokrou, ale jarem voňavou zahradu. A byla jsem , v tu chvíli neskutečně šťastná, spokojená...
Sudetský dům II: Podzim 1947 - květen 1950
Štěpán Javůrek
Nezažila jsem tu dobu, ale kdo ji přežil s čistým štítem, tak klobouk dolů.
Opět autorem naprosto luxusně zpracované a ještě luxusněji napsané- styl pana Javůrka je prostě dokonalý.
Jen tak pro info, jaká to byla doba....Máme v rodině- nebo vlastně měli jsme v rodině pamětníky, jejichž rodinní příslušníci prošli jak gestapem, tak STB - a vyšetřování STB bylo - omlouvám se za použití nespisovné češtiny, ale autentické : "- kurevsky drsné a kam se hrabalo gestapo..."
Moje babička z toho měla po duši akový zmatek a strach o své děti, že po smrti dědy- komunisty a přitom ona sama byla věřící- že chodila v neděli tajně na "ranní" a v pondělí na schůzi KSČ.... a takhle to praktikovala až do své smrti....až tak dokázaly obě strany lidi zblbnout- a my se divíme, že to dokázal Hitler v Německu s davem, který za ním šel...nešel třeba za ním, šel za prosperitou a blahobytem... a co mužíci v Rusku, když přišli k moci- negramotní, vyhladovělí lidé dostali moc a to se pak točilo kolo osudu- a kdo čekal, že lidé v jakžtakž demokratickém státě budou jiní?
Kdo nešel s davem, byl nejen on, ale i jeho následná generace, odsouzen k buď "dobrovolnému odejití", nebo peklo na zemi. A kdo přežil s čistým štítem zdejší peklo na zemi, tak tomu čest a sláva...
A díky panu Javůrkovi za krásně zpracované téma a moc se těším na 3 díl, který mi díky DK už míří do schránky....
Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
Přečetla jsem si , po přečtení knihy , něco o autorce. Je mi tíživé líto jejího osudu. Kniha byla naprosto bezkonkurenčně napsána, nechápu, jak se takhle mladá spisovatelka tak totožně mohla vžít a popsat dění světa. Vzpomínku a klidné spaní tam nahoru, paní Androníková..
Špalíček veršů a pohádek
František Hrubín
TOP kniha mého dětství, kterou jsem před pár lety potkala v zapadlém antikvariátu. Začala jsem ji prohlížet a číst s vnukem, bylo mi u čtení hodně smutno. Čím to, že takovou krásu dnešní děti nedokáží vnímat - jsou ze všech těch robotů a StarWarsů někde úplně jinde než u rýmování, takže ve finále knihu dočítám u večerního usínání s vnukem sama, zatímco vnouček kouká na hvězdné roboty. Já vím, dobu nezastavím, ale je mi u toho smutno.
V dětství jsem tuhle knihu milovala a miluji do dnešních dnů, jednoduché povídání a rýmování ve mně dokázalo vyvolat lásku nejen k literatuře, rodině , potažmo i k naší krásné české zemi.
Vejce a já
Betty MacDonald
Naprosto souhlasím s komentářem Sitting-Bull...kdo z města směřoval své kroky do Bohem zapomenutého kraje, ví, jak je to těžké se zžít nejen s krajem, ale i s lidmi. I já to postupně vzdala a vrátila se do města, kde je život rozhodně ne k lepší, ale pohodlnější. Jak moc jsem chápala knihu, kde Betty popisuje , jak se na samotě cítila....ať jsou události v knize staré přes 100 let, bytostně jsem cítila její osamělost a smála se nad jejím vyprávěním o životě na konci světa, kde výlet do města je zážitkem. Popis jejího dětství, obzvláště vzpomínání na její babičky, tak rozdílných povah....četla jsem vlastně sebe samu a občas mi vyhrkly slzy od smíchu, občas ze smutku. Člověk se vlastně po čase směje svým vlastním vzpomínkám na ty smutnější časy. A co jiného vlastně zbývá. Však ono občas "šchraštne" každému něco...a smích by neměl ze života zmizet. Ať se již smějete sami sobě, nebo vzpominkám...
Bible svatá
neznámý - neuveden
Bible, Kniha knih...člověk se k ní obrací, když mu přijde, že život už není k žití, když balancuje nad životem nad jeho smyslem. A
každy v ni najde to, co hledal. Povzbuzení, naději...I proto ji moje babička měla na svém místě a probírala i usínala s ní. Není to kniha na jedno přečtení, je to kniha k zamyšlení, kde i nevěřící najde to, co ho zaujme, uklidni a nastartuje do dalšího života.
Není římského lidu
Jarmila Loukotková
Styl paní Loukotkové je mi velice blízký, její knihy čtu s nadějí v lepší zítra.... V porovnáním s Quo vadis od Sienkiewicze, kde se zdůrazňuje kontrast mezi sílou víry pronásledovaných a divokými orgiemi Neronových pijáckých slavností, tady je doba pronásledování křesťanů popisována lidštěji, snad i díky pro mě velice milé, velice vzdělané a neméně a citlivé postavě Petronia a přesto, že se jednalo o lidské tragédie, spatříte v dějinách i trochu té naděje a lásky. Krásné čtení.
Romance pro křídlovku
František Hrubín
Jinak bych psala komentář před pár desítkami let, když jsem prožívala svou první lásku, kolem mě rodina a rodiče, kteří měli ke smutnému stáří daleko. A jinak píši komentář nyní, kdy jsem svou první lásku v paměti pravděpodobně zidealizovala nad vše a prošla i procesem stáří se svými rodiči. Život nabízí v mládí naprosto vše, naděje, radost i nevědomost z věcí příštích. Člověk jde životem a ztrácí .... ztrácí rodiče, ztrácí lásku, pro kterou v mládí žil.... časem začne hrát na jistotu a tím ztrácí své naděje a vize, pro které žil. Smutné, leč pravdivé. Přesto život stojí za to, buďme vděčni, že máme možnost život prožít, i přesto, že se mnohdy radost z žití dá spočítat na prstech jedné ruky. Pokud máme zdravé a spokojené děti a nežijeme tak, že bychom vědomě ubližovali lidem okolo nás, co s námi jsou životní poutí cestou, necestou.... život prostě stojí za to a myslím, že i tohle měl v podvědomí pan Hrubín, když tuto nádhernou, smutnou i láskyplnou romanci psal. Ztráta první, či jinak naplněné lásky nesmírně bolí, ztráta či odchod nejbližších , kteří nám dali život bolí nesmazatelně a nikdy nevyprchá.
Četla jsem celou romanci se slzami v očích, nevím , zdali je to věkem , nebo prošlými ztrátami - ale Hrubín psal tak neskutečně smutně, přesto tak něžně, že po přečtení poslední stránky chcete žít, znovu se začát smát a rozdávat radost lidem kolem vás, těm, co vás při těch ztrátách drželi za ruku, abyste neztratili směr a nezapadli do bahna. A kvůli těmto lidem se začnete zase smát a rozdávat radost, protože život je tak neskutečně krátký a každého promarněného dne je nesmírná škoda. A možní i toto je skryto mezi řádky této romance
Egypťan Sinuhet
Mika Waltari
Cesta do doby , kdy faraoni v Egyptě vládli žitím a nežitím člověka. Zasáhla mě .
Jediná věta o tom že smrt je úleva po dlouhém, horkém dni ve mě zůstává nadále i po tom, co od doby přečtení knihy uběhlo pár pátků. Bylo velice zajímavé sledovat život Sinuheta od dětství až po vyzrálost- možná lépe moudrost, kdy člověk pobírá cestou životem střípky zážitků a poznání, aby sám pro sebe vyhodnocoval tyto poznatky - kamarádství, lásky, zrady a odpuštění. Vše se vším souvisí, vše je kolem nás opředeno zvláštní nitkou, kterou můžeme nebo nemůžeme , či nechceme
zpřetrhat. Záleží jen na nás. Velice silná kniha, za mě maximální hodnocení.
Kavárna v Kodani
Julie Caplin
Jako odpočinkové čtení třeba do kavárny, nebo do letadla, nebo i doma v křesle - naprosto doporučuji. Přijdete na jiné myšlenky, nabudíte se na lajnu, že život je vlastně celkem k přežití a vlastně vám je u čtení prima. Prostě oddechovka.
( jen poznámka, nevím, jestli je to mnou, nebo to má i mnoho dalších čtenářů- když čtu knihu v zimně pod dekou s kouřícím čajem, říkám se, to by se četlo skvěle na koupališti, na lehátku, když sedím doma na zadku, říkám si, to by se fajn četlo třeba na daleké cestě, třeba v letadle- no a když sedím v tom letadle, říkám si to by se to fajn četlo doma v křesle u čaje ... člověk je prostě věčně nespokojen a díky takovým to oddychovkám sice nedostane až tak kvalitní literaturu, ale odpočine si - a to je také prima)...
Čas žít, čas umírat
Erich Maria Remarque (p)
Až fyzicky mě bolelo číst o tom, jak člověk vnímá tragiku války. Remargue je pro mě záruka toho, že když se začtu, nevnímám čas a život okolo. Proto je návrat do reality v klidném pohodovém duchu.
Remargue - jeho knihy jsem četla už v mládí a nikdy jsem neměla nad knihou pocit ztraceného času.
Pocity z knihy jsou sice velmi bolavé, ale i tak doporučuji. Už jenom, abychom si uvědomili tragiku námi nezažité války ( díky Bohu) a žili v souladu s okolním světem v klidu a bezpečí rodiny.
Matka
Karel Čapek
Když jsem viděla prvně představení Matka v Národním divadle, byla jsem obklopena milujícími rodiči a víceméně jsem to brala jako tragédii světa, ne moji. Když se mi narodili děti a ke knize jsem se časem vrátila, cítila jsem tu neskutečnou bolest matky nad ztrátou lidí jejímu srdci nejbližší. Po dalším čase se mi dostala do rukou a to v době tichého odcházení rodičů, potomci vylétli z hnízda a v srdci - neskno. Neskutečno. Bytostně jsem cítila tu bolest, kterou ta matka musela mít, když sama podala zbraň svému nejmladšímu a poslednímu žijícímun synovi a slova JDI... mi nadále zní v uších.
Čapek naprosto dokonale a věrohodně popsal pocity mámy, partnerky a dcery, které postupně odchází její nejbližší- prázdno a slzy. A je jedno, zda je to ve jménu vědy, techniky či války.
Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku
Karel Čapek
Když nám, před lety, zemřel náš první psí frajer, bylo nám neskutečně smutno a já v slzách konstatovala, že psa dom už nikdy. Vždyť jeho oči mluvili ke mě psí řeči a já věděla, že si rozumíme, jak s nikým. Po 30 letech jsem své další štěstí dostala a to ještě v mladě štěněcim věku, kdy mu maminka zemřela a my ho po nocích krmili podle scénáře pana veterináře. A zase promluvili psi oči...a já se v nich totálně utopila a pochopila Čapkovo konstatování: pes je z rodu humoristů, „je dobromyslný a vulgární jako anekdotář, který by se bez publika musel ukousat nudou“.
Kniha je naprostá pecka, psí příběhy jsou napsány s takovou náručí lásky a něhy, kdy každý, kdo má doma jakékoli domácí zvíře , jihne a nejraději by toho svého mazlika, uňuhňal...přesto, že se včera nepochopitelný způsobem podhrabal do sousedovic zahrady a způsobil tam neskutečnou paseku. Z jeho oči se dá totiž vyčíst..." to máš za to, že jsme včera nešli na procházku, cos slibovala..."
Čapek psům ohromně rozuměl a jeho.laska k živým tvorům je cítit nejen z této knihy.
Kříďák
C. J. Tudor
Po pěti letech jsem se ke knize vrátila a dnešní noc a část dopoledne jsem s ní strávila.. Ve dne , v pohodě , v pergole u kávy se to dá, ale v noci v potemnělém domě, kde slyšíte vrzat i to co nevrže - to teda bylo docela o nervy. Naštěstí mi u nohou spalo malé chlupaté štěně a to mi dávalo náramnou odvahu....
Za mě dost hodně Kingovské, ale taková dobrohororová vzpomínková cesta do dětství. Spoustu věcí jsem zapomněla a znovu jsem se překvapovala nad vyhrocenými situacemi, u kterých mi běhal mráz po zádech. Tak se odpoledne těším do třebovské knihovny, kde budu hledat podobný žánr. Za mě kniha dobrá, napětí bylo dost a za denního světla se to čte napínavě-nebojácně.
Čisté radosti mého života
Jan Šmíd
Další z knih rodičovské knihovny, kterou jsem zachránila před odvozen do knihobudek a okolních knihoven, při rodinné likvidaci knihovny. A udělala jsem dobře. Za haldou knih jsem se schovala, neposlouchala řádění okolního světa a ejhle....sláva, asi se zas umím smát...a dokonce nahlas, to mě totiž prozradilo a rodina se pohoršovala nad tím, že se v téhle době směju...no a co, směju a smát se budu...smutnému životu navzdory....pokud řešíte nějaký splín, tak tohle z celeho srdce doporučujiiiiii
Skalpel, prosím
Valja Stýblová
Knihu jsem ve svém životě potkala vícekrát.Jako mladá studentka jsem ji nerozuměla, chápala jsem snad jet tragičnost Uzlika a dědečka. Vůbec mně nedošlo, že I neurochirurgové jsou lidi, co mají svůj osobní život a řeší po práci své problémy ať uz se zdravím, s láskou , s dětmi. A přesto ráno obléknou bílý plášť, starosti musí z hlavy vytěsnit ( jak to dokáží , tak to fakt nepochopím) a jdou někomu operací mozku zachránit kvalitu života. Tihle lékaři mají mou pokoru a úctu. Jiná véc jsou lékaři , podotýkám, ne všichni, kteří jsou za trest, či Bůh ví proč v nějaké okresní nemocnici,kde se jim pacienti klaní pomalu v předklonu ovšem arogance její výsostinedovolí zhlédnout z výšin. Jak je možné, že docenta na špičkových odděleních s vámi jednají s úctou a někteří lékaři z menších okresních nemocnic jsou jedna velká arogance??,?
Bídníci
Victor Hugo
Jedna z knih, ke které mě přitáhl a to doslova , můj tatínek. Nic nedbal na to, že jsem zrovna byla zamilovaná do Stanislava Rudolfa, podle něho mi četba románků pro dívky do života nic moc nadá. Osudy Jeana Valjeana zůstaly v mé čtenářské dušičce navždy a když jsem ji , jako dospělá dostala od otce k Vánocům i s věnováním , slzička ukápla a to nejedna. A dodnes je tato kniha ozdobou mé knihovny...
Takhle precizně vypracovanou knihu s pravdivou historií a dokonalým popisem charakteru lidí , kteří si svou nálož starostí, radostí, žalu ,bolestí a nadějí nesou celoživotně na svých bedrech-smekám před tímto dílem a jsem ráda, že jsem se nechala přitáhnout.