Vojta411 komentáře u knih

Myslim si,ze uvodni popis knihy ji v tomto pripade velmi dobre vystihuje,viz. "Autentický a vyčerpávající popis nejméně známých vyhlazovacích táborů nacistické éry."

Kniha popisuje nejen tabory,ale taky organizaci deportaci,jak byly organizovany vlaky,odsuny z ghett.Potom umorna cesta ve znamych dobytcacich.Dale tabory jako takove.Od myslenky,ktera stala za jejich vznikem az ke zniceni taboru a zahlazeni stop. Podminky,sikanu,tyrani - rekl bych takovou tu klasiku.Popisuje organizacni strukturu,profil esesaku,jejich zivotni osudy,zabredava do ukrajinskych strazi,a zaverem pak uteky,vzpoury.

Je prospikovana fakty.Obsahuje mnoho svedectvi tech,kdo prezili.Taky civilistu,pracujicich v okoli tabora apod. Obsahuje planky a popis vsech taboru,rozpisy transportu.Zkratka skutecne vycerpavajici avsak pro me ctive dilo.

V cem je kniha dulezita?

Vsichni zname Osvetim.Terezin.Mozna Dachau.Tavory akce Reinhard tak zname nejsou a pritom mluvime li o tovarne na smrt,pak jsou to prave tyto tabory,ktere zcela naplnuji takovou definici.Nikoliv Osvetim.

Pro zajimavost jsem si udelal nekolik rychlych propoctu.Vychazi z poctu deportovanych a poctu prezivsich.I tak ale nejsou zcela presna.Nicmene...

Znamou Osvetim prezilo v prumeru 500 lidi ze 100 000. Naproti tomu Belzec prezili 2 lide ze 100 000. Treblinku 15 ze 100k,Sobibor 30 ze 100k.

Sance na preziti Osvetimi,ktera rezonuje jiste nejvic,byly tedy (z ruznych obecne znamych duvodu) i pres bestialitu mista stale nasobne vyssi,nez v taborech akce Reinhard a projit jejich branou znamenalo tedy daleko vice nez kdekoliv jinde prakticky jistou smrt.

1 07.12.2024

Pohnutá, syrová kniha o válce z pohledu žen, které se jí aktivně účastnily. A to nejen jako zdravotní sestry a lékařky, ale také jako pilotky, řidičky, obsluhy protiletecké obrany, dělostřelkyně, odstřelovačky. Chce se mi skoro říct, že ženská do války nepatři, protože navzdory síle, obětavosti a hrdinství, je to zkrátka křehká (nikoliv slabá!) bytost. Pocit je tím silnější, čím na mě ze stránek knihy promlouvají nikoliv mladé bojovnice Velké Vlastenecké války, ale babičky, veteránky, o které se vlastní stát potom nedokázal pořádně postarat. Stejně jako o muže.

Ženský pohled vnáší i do svrabu války, a nebo spíše právě tam, jistou něhu a ženskost, skrze které jsou jakékoliv strasti a prožitky války tak nějak tragičtější, citlivější, smutnější.

Při vzpomínce na knihu se mi vybaví dvě věci. Pasáž z mého oblíbeného filmu, ve které hlavní protagonista říká, že nepřítelem není podle něho nepřítel jako takový, ale je jím sama válka. A druhá, kdy jedna z žen vypovídá příběh o Rusovi a Němci, kterak jsou společně dovezeni do nemocnice a Rus říká sestře, aby se nejprve podívala na Němce. Když se ho sestra zeptá proč, že je to přeci nepřítel, odvětí jí ruský voják že je to v první řadě taky člověk, a jde mu o krk, tak ať se na něj podívá. Záblesk lidství a života uprostřed smrti.

1 05.11.2024

Souhlasím s tím, že se z toho slovy _Knihomolka_ níže, dalo vyždímat více. Autor se nepouští příliš hluboko. Spíše než jako paměti, to působí jako soubor zápisků. Na druhou stranu je troufalé tvrdit, že člověk, který přežil místo jako Treblinka, z toho mohl vyždímat víc.

U téhle knihy podle mě hodně záleží na tom, kolik toho o tématu víte a znáte. Pokud velmi málo nebo nic, kniha bude jistě objevná a drsná. Kdo se tomuto tématu dlouhodobě věnuje, nenalezne v knize nic nového v kontextu metodologie vraždění, zvrácenosti esesáků a kápů, otřesných podmínek v táborech, nebo každodenním strádání vězňů tváří v tvář nejen životním podmínkám, ale i nervy drásajícím a o zdravý rozum pokoušejícím se situacím.

Kromě nesporné hodnoty, kterou bychom měli tak či onak přiznat každé knize, do které své utrpení z vyhlazovacích táborů vepsali jejich přeživší oběti, má kniha o Treblince (a obecně knihy o všech vyhlazovacích táborech kromě Osvětimi) ještě jeden rozměr. A sice pomáhá rozšířit obzor čtenáře o tom, že plynování a hromadné vraždění v táborech, to nebyla rozhodně jenom Osvětim. Byť získala v tomto ohledu jakési prvenství. Byly to právě tábory jako Treblinka (a Belzec a Sobibor) které byly od počátku určeny být jen továrnou na smrt. A v ohledu frekvence vraždění byla Treblinka horší než Osvětim.

1 05.07.2024

Je potreba si uvedomit jak unikatni je kazde jedno svedectvi z mist,kde lidsky zivot nemel zadnou hodnotu a zvlaste Zide byly neco mene nez stenice.O to unikatnejsi je svedectvi tech,kteri nikdy nemeli prezit,protoze to byli prave oni,kdo mohli podat svedectvi o epicentru vyhlazovaci masinerie.Myslim,ze svedectvi jako je toto,a zazraky ve forme toho,ze se nekomu ze sonderkomanda podarilo na takovem miste udelat dokonce nekolik fotek,ci je napadlo zahrabat dukazy na dvore krematorii,je treba vnimat jako neco zcela mimoradneho.Protoze to byly ciny lidi,pro ktere pojem budoucnosti neexistoval.Jen dnes,a mozna zitra.Pro me asi jedna z nej knih na toto tema a vhodny kontrast bludum,ktere ve svych pametech uvadi napriklad Rudolf Höss.Ten rika,ze obeti pri plynovani prakticky netrpeli.Ze pri vyklizeni nebyly znamy jevy jako unik telnich tekutin.Jasne.Opak je pravdou.To cim si ty lidi prochazeli at uz kratce pred smrti,nebo behem zivota v tabore,byla pro me opravdova a vlastne ani ne zcela predstavitelna,postihnutelna definicr pekla.Cloveku je smutno z toho,ze svedku a pametniku ubyva protoze cas nezastavis.

6 29.06.2024

Kterak se poctivy a radny obcan treti rise, zanícený nácek, ktery v zivote touzil jenom po kydani hnoje a pestovani kvetaku,jakoby souhrou nahod a rukou osudu ocitl v roli generalniho reditele vrazdici masinerie.Zivot s nim dle jeho vlastnich slov casto velmi tvrde zamaval - napriklad kdyz mu do cesty postavil neschopne podrizene.Sadisticke kapy.Strazne SS.Ze tyrali vezne a projevovali znamky obskurniho sadismu ale pro Hosse problem nebyl.Stejne jako podstata Osvetimi jako takove.Problem pro nej byla jenom nedostatecna efektivita prace.Hoss je vlastne prostacek,ktery si uvedomoval zcela a naprosto,ceho se dopousti,a jeho prostactvi (nebo snad nemectvi te doby) se projevuje tim,ze je mu v zasade fuk co dela - kope brambory,sklizi kukurici,nebo vyhlazuje Zidy - hlavne kdyz je to udelano spravne a je to v rychtyku.

Na druhou stranu je to zajimavy vhled do toho,s cim se jako "sef" musel potykat.Drobny vhled do osoby H.Himmlera.A ukazka tragiky toho,kdyz se k veslu dostane banda jednoduchych pomatencu.Pozor!Pomatencu kteri vedi co delaji.

2 19.06.2024

Řada knih o Osvětimi se věnuje konkrétní části tohoto tématu. Lékařům. Pokusům. Veliteli Osvětimi. Sonderkomandům. Reesova kniha je za mne zatím asi nejlepší v tom obecném, komplexním pohledu. Nepostrádá ovšem ani v nejmenším i pohledy detailní! Pojednává nejen o Osvětimi, ale zasazuje ji do kontextu konečného řešení, ve kterém nehrála stejnou roli, jako ostatní tábory. Přinejmenším nikoliv na začátku. Velmi podrobně napsáno. Velmi čtivě. Mnoho faktů stejně jako svědectví. Autor nejen popisuje, ale také dochází k závěrům a ty nám předkládá. Na závěr si dovolím citaci z knihy jako něco, co se mi nyní, krátce po dočtení poslední strany, honí hlavou:

Citace 1
"Brzy se k těm, kdo byli v táboře zavražděni, připojí i poslední z přeživších a poslední pachatel. Na této zemi nezůstane nikdo, kdo by měl na ono místo osobní vzpomínky. A až se to stane, hrozí, že se tato historie spojí se vzdálenější minulostí a stane se pouze jednou z mnoha hrůz./ To však nesmíme připustit./ Když už se informace o jejich skutcích (myšleno skutcích nacistů) dostaly do světa, nesmí být zapomenuty./ Jsou varováním pro nás i pro ty, kteří přijdou po nás."

Citace 2
"Nejvíce ale musím poděkovat asi stovce očitých svědků, kteří se pro tento projekt nechali zpovídat. Hodnotu jejich vzpomínek nelze vyčíslit."

1 27.04.2024

Souhlasím s komentářem michimuller. Na totem mě kdysi dávno, v deváté třídě, navnadil kamarád. Jeho vyprávění mě strhlo. Totem jsem si hned koupil. Kniha se čte jedním dechem a i po dvaceti letech jsem si jistý, že bych jí dnes jako oddechovku během víkendu přelouskal. Napínavý děj, kdy člověk do poslední chvíle neví, co číhá v temnotě a vystupuje ze stínů. Jak postupně vzrůstá napětí, vzrůstá také děs z uvědomění, že hrůzy noci nejsou vždy nadpřirozené ale, tak jako zde, vlastně "zcela" reálné. Právě kombinace strachu a toho, že nejde o duchy apod. byla pro mě asi to nejděsivější. Říkáte si: mohlo se to fakt stát? Asi mohlo. Kniha si umně hraje s vaší představivostí :)

1 12.02.2024

Kniha je více než souvislým příběhem výběrem zpráv a svědectví, podaných bývalými vězni, většinou lékaři-vězni, o tom co se v Osvětimi dělo. Jádrem popisovaného dění jsou potom rozličné, většinou pseudolékařské úkony, které se skutečnou medicínou či vědou neměly nic společného.

Kromě krutých detailů, které popisují barbarské operační úkony, nacisty páchané nechutnosti, a obecně kruté zacházení s vězni, nepřináší ale z mého pohledu kniha zásadní objevy v případě, že jste s tématem holokaustu a Osvětimi alespoň nějak obeznámeni.

Pokud je to jedna z vašich prvních knih na toto téma, bude docela objevná. Pokud už se tématem zabýváte, příliš nového se nedočtete. Za mě.

Závěrem - čím víc člověk na toto téma čte, tím víc mu mimo jiné dochází, že vůbec nelze (podle mě) s naprostou jistotou prohlásit, že se Německo vypořádalo se svou temnou minulostí. Kolik nácků uteklo spravedlnosti? Kolik z nich žilo, nerušeně či dokonce adorováni či přinejmenším uznáváni, v poválečném Německu, dokud poklidně nezemřeli? Jak je možné, že bývalé nacisty soudily soudy, složené právě z bývalých nacistů? Jak je možné, že Latinská Amerika poskytla bezpečný azyl tolika z nich, když téma holokaustu bylo již v té době více než dosti probádané a popsané?

Zkrátka, téma holokaustu je o lidských zrůdách a zločincích ale bohužel také o tom, že velké řadě z nich se, navzdory pro nás troufám si říct nepředstavitelným ukrutnostem, podařilo zařídit krásný, ničím nerušený život. Což vás musí přivádět k šílenství, když si uvědomíte, co to bylo za dobytky, a nikdy se jim nedostalo spravedlivého potrestání.

1 06.02.2024

Když se Capesius se svojí rodinou poprvé ukázal ve společnosti, tuším v divadle, davy nadšených Němců propukly ve spontánní potlesk.

Musím říct, že mě překvapily některé komentáře, které knihu popisují buď jako nudně napsanou, nezáživnou (rozhodně nemohu souhlasit) nebo které kritizují to, že se autorka rozhodla věnovat "příliš dlouhých" cca 20 stran roli průmyslových podniků, jako IG Farben, v odporné a hrůzné mašinérii promyšleného vyvražďování. Vždyť právě fakt, jakým způsobem a jak snadno se k podílení se na těchto zločinech uchylovali ti, kteří rozhodně nemuseli z titulu vojenské povinnosti (i tento argument se v knize ukáže jako lživý), ale zkrátka se pro to rozhodli často z důvodů osobního prospěchu, navzdory podílení se tím na vraždění a strádání, rozšiřuje v mých očích zásadně okruh těch, které můžeme požadovat za lidské zrůdy a zločince. Právě role komerční sféry, mohu-li to tak nazvat, která sama by upřímně mohla vydat na samotnou knihu, je tedy podstatným kamínkem do mozaiky o tom, že nacismus, antisemitismus a nenávist nebyla v Německu zdaleka doménou těch zlých "esesáků" ale obecně rozšířená věc, jíž byla tehdejší německá společnost prokazatelně prorostlá jako rakovinou.

O hrůzách holokaustu bylo napsáno mnohé. Čas je ale neúprosný a lidský život, stejně jako naše paměť, krátký. Zastavte se na chvíli a zamyslete se, kolik vašich blízkých již odešlo. A zkusme si uvědomit, jak snadno lidstvo zapomíná. Je rok 2024. Je to 79 let od doby, kdy v Osvětimi vyhodili nacisti do vzduchu poslední krematorium. Knihy jako Lékárník z Osvětimi ve mě občas vzbuzují obavu, že jednoho dne zapomeneme. Že už nebudou živí žádní z těch, kdo ty hrůzy pamatují. Jejich tváře zmizí v propasti času.

Často se zdráhám hodnotit osobní role jednotlivců v holokaustu, považuje-to zkrátka za složité. Tady nejsem na pochybách. Vypůjčím si slova autorky. "Capesius si nakonec vybral cestu zbabělce, raději žil a zemřel v popírání. A to slouží k jeho věčné hanbě."

A jen posledních pár věcí, které si odnáším...

Bohužel, spravedlnost tahá vždy za kratší konec, než zločin.

Často říkáme, že se moderní Německo postavilo své temné minulosti čelem, a vyrovnalo se s ní. Nu, myslím, že tohle tvrzení může být přespříliš pozitivní.

A poslední - stojí za zamyšlení, jak se se svojí temnou minulostí (ne)vyrovnaly mnohé firmy, jež dnes vnímáme jako pilíře moderního světa a pokroku - Siemens. Allianz. Bayer. BASF. A další. Tam někde, v různých koutech světa, v časech první poloviny 20. století, zaplatila za jejich rozvoj krví a životy řada nevinných mužů, žen, dětí, starých i mladých. Nezapomeňme.

2 19.01.2024

O tématu holokaustu jsem už několik knih přečetl. Svědkové z továrny na smrt, Lékárník z Osvětimi, Půl penny, Sophiina Volba. Nyní Vrbův útěk z Osvětimi. Bohužel se zdá, že každá další kniha na toto téma, mě stále dokáže překvapit.

Když jsem četl Půl penny, byl to první kontakt s tím, jak se žilo za ostnatým drátem Osvětimi. Je to něco jiného, než o tom číst na wikipedii. Tehdy jsem se pár týdnů na to sebral, a jel Auschwitz I a II navštívit. Osobní návštěva vás zasáhne jinak, než kniha. Tím spíše, že se mi při procházení baráky v původním táboře, vybavovaly příběhy z knihy. Za místem vidíte najednou skutečné příběhy skutečných lidí a baráky, které mají často i přes popisky a exponáty jistou anonymitu, na vás začnou daleko více mluvit a smutně žalovat tragédii lidských osudů. O šoku, když přijedete do tábora II a uvědomíte si rozsah páchaného zla, vyjádřený zbytky baráků kam oko dohlédne, je zbytečné mluvit.

Přemýšlím, jak Vrbův příběh zhodnotit, protože myšlenek je příliš. Zásadní je pro mne ale asi osobní rovina, do které kniha čtenáře staví. Co byla Osvětim? Tragédie? Zločin? Hrůza? Továrna? Chamtivost? Zvěrstvo? Ukázka lidského hnusu? Všechno z toho, řekl bych. Ale taky kontrast. Složitost lidského jednání, které na místě, jako byla Osvětim, každý den podroboval brutální syrové zkoušce. A které se dralo na povrch v rozličných formách, často pro mě tak rozporuplných, že se člověk přes všechen smutek a zlobu, kterou cítí, skoro zdráhá hodnotit některé z lidí, o kterých Vrba píše. Bylo to místo lásky. Člověk žasne nad vůlí žít a přežít...vůlí milovat, obětovat se, chránit, riskovat...na místě, které bylo bez nadsázky peklem.

Nečinnost, na kterou Vrba a Wetzler po útěku a spravení o hrůzách narazili, do vás hlodá. A říkáte si proboha, jak mohli být lidé tak slepí? Naivní? Hloupí? Zlí? Máte dojem, že v poválečném světě, kdy mělo být spravedlnosti učiněno za dost, byla pomyslná postava Spravedlnosti nejen se šátkem na očích, ale hlavně s rukama svázanýma za zády.

Tragédie není záznam. Tragédie není historický anál. Tragédie je vždy příběhem lidské bytosti. Věřím, že pro její úplné pochopení a vyvarování se jejího opakování, je vždy nutný osobní rozměr. A proto, nejen proto, je pro mne tato kniha tak cenná. O čtivosti knihy snad svědčí to, že jsem ji zhltnul za jeden týden.

4 14.01.2024

Svoji cestu dějinami starověku jsem začal civilizacemi středomoří od Jana Buriana. Ty pro mě byly trochu těžší na čtení. Jsou hodně faktografické a k dokonalé čtivosti jim za mě chybí to, co nechybí panu Zamarovskému. Jehož Dějiny Psané Římem jsem našel náhodou v dědečkově knihovně. V ten moment jsem netušil, jaký klenot jsem našel. Jako laik mohu říci jen toto. Kniha obsahuje hodně faktů, dat, ale zároveň je podává takovou formou že člověk, nadšen, téměř hltá každou další stranu. Komentáře a vyjádření autora, někdy vtipná, někdy ironická, někdy jaksi výchovná nabádající nás ke zdrženlivosti v hodnocení historických postav a jejich činů, vždy sedí, jsou vhodně umístěna (za mě) a dávají knize velmi příjemný, čtivý a poutavý ráz. Mohu doporučit všem kdo se zajímají o Řím a jeho říši. Ať již hledají fakta, nebo chtějí "nacítit," jaký Řím a Římané byli.

4 12.11.2023