Vonišuba komentáře u knih

(SPOILER) Ačkoliv mnozí chválí originalitu prostředí Prašiny, pro mě je zásadním problémem její naprostá nereálnost. Zatímco např. Foglarova „Země nikoho“ je sice fiktivní leč zcela uvěřitelná krajina, těžko lze přijmout existenci v 19. století uvízlé pahorkaté části Prahy mezi Václavákem a Karlákem, kde nefunguje elektřina ani mobilní signál (ovšem plynové lampy ano – kde se bere plyn?), bez policie (no-go zóna?) a se značným množstvím prázdných domů a bytů (při bytové krizi v Praze?). Ovšem i v 19. století bychom v této části Prahy (již ve středověku plánovitě založeném Novém Městě se systémem pravidelných ulic) těžko hledali ulice křivolaké či hrázděná stavení (typická spíše pro Sudety), domky z nepálených cihel (typické pro podunajskou venkovskou architekturu) nebo od konce války neodklizené sutiny domů (při vysoké poptávce po zastavění jakékoliv proluky). Pro takový příběh mělo být zvoleno zcela vymyšlené město nebo alespoň čtvrť někde na okraji Prahy, nikoliv v jejím současném centru.
Hned v úvodu mě zarazilo amorální chování Jirky, jenž byl svědkem těžkého zranění Patrika, aniž by se mu pokusil sehnat jakoukoliv pomoc... Mimo to se vcelku jedná o banální zápletku s jedinci nemotorně zachraňujícími svět před bídáky, jakých byly napsány stovky. Navíc s mnoha dalšími nesmysly – např. místo narození K. H. Máchy (správně Malá Strana), kočár s mrtvolami ležící v rybníku více jak 100 let (přestože u havárie bylo množství svědků a nikdo se nepokusil o vyproštění), děti nosící vodu v čutoře (kolik dnešních dětí má u sebe čutoru místo PET lahve?) nebo En s nadpřirozenými schopnostmi Lary Croft. Další díly Prašiny si bez výčitek nechám ujít.

11 22.01.2021

Kniha působí jako povinná školní četba pro děti a mládež. Je z ní výrazně cítit autorova snaha o poctivou přípravu a seznámení se s dobou raného středověku včetně přežívajících předkřesťanských rituálů u prostých lidí, nicméně příslušné historické vzdělání není snadné krátkým samostudiem dohnat. Vzniklé mezery v přehledu o počátcích Milevska jsou potom v kontrastu s pracemi např. Pavla Břicháčka nebo Pavly Zelenkové o dějinách kláštera. A nejenom to, i obyčejné věci, jako třeba "ocelová" radlice pluhu či "pytlovinová" zástěra ukazují na nedostatečné znalosti daného období. Bazilika nebyla stavěna "na zeleném drnu", předcházela jí na stejném místě dřevěná sakrální stavba následovaná drobným kamenným románským kostelíkem, později ještě zřejmě rozšířeným, teprve následně převrstveným výstavbou románské baziliky, která také probíhala v několika fázích. Stavebně-historický vývoj je v tomto místě poměrně složitý, jak prozradily dosavadní archeologické výzkumy. Také pohnutky velmože Jiřího k založení kláštera byly nejenom duchovně daleko hlubší, než je fabulováno v knize, ale vedla k tomu i výhodná poloha na důležité křižovatce cest a snaha o kolonizační podnikání v dosud řídce obydleném území. Na několika místech knihy se opakují některé věty (což je spíše chyba editora), v závěru příběhu chybí ukončení osudů pana Jiřího (i když nejasným, naposledy je zmiňován v roce 1216). Nicméně jako literaturu pro mládež z Milevska a okolí lze knihu doporučit.

1 17.02.2021

Téměř zbytečná kniha, je s podivem, že se najde vydavatel obsahu často notoricky známého a již mnohokrát publikovaného. Název knihy příliš neodpovídá jejímu obsahu, skutečně zmizelých a mizejících míst Písecka je v ní poskrovnu, dalo by se najít mnoho jiných, navíc jejich popis je značně nevyvážený. Slavoňov zaujímá pouhé 3 stránky včetně foto, přestože jde o málo známý objekt, u něhož ty nejzajímavější epizody dějin autor nepopsal, ačkoliv v seznamu literatury cituje příslušné prameny a v archivech jsou potřebné údaje k dispozici (slavoňovský písař, nález depotu mincí, použití značné peněžní částky místo záchrany zámku v 70. letech 20. století na výstavbu sousední bramborárny). Naproti tomu třeba Orlík zabírá 12 stran plných ničím nového textu, stejné informace jsou snadno dostupné jinde. Často se téma kapitol ubírá zcela jiným směrem – například obsáhlé životopisné údaje v kapitole Orlík a literatura nebo dějiny zámku v Nadějkově, zdlouhavé popisy všech existujících mostů na úseku Vltavy v okresu Písek a navazujících dopravních projektů nebo barvitý popis válečných událostí u Podolského mostu, mirovické hrobky a života píseckého kata zavánějící fascinací autora násilím a mrtvolami patří do publikací jiného žánru, s nimiž má autor více zkušeností.

08.11.2021

Tento druh regionální publikace je velmi potřebný, zvláště, pojednává-li o tolik křehkých, silně ohrožených svědcích dávné minulosti krajiny. Přes všechna negativa, o kterých referuji níže, jde celkově o velmi dobrý počin a je třeba upřímně ocenit velké množství odvedené práce autorky, ať už v terénu při dokumentaci drobných, často zapomenutých památek či především při studiu archivních pramenů a získávání osobních svědectví pamětníků. Jenže, jak se říká, nic není tak dobré, aby nemohlo být ještě lepší ;-)
Předně nešťastně zvolená vícejazyčná forma. V případě takovéto úzce zaměřené publikace lze těžko očekávat, že ji bude vyhledávat a číst větší počet anglicky a německy mluvících zájemců. Možná za tím stojí nereálná očekávání starosty Kovářova, který snad chtěl naivně podpořit místní turistický ruch (což v reálu u fungujících projektů nedělá) nebo podmínky poskytnuté dotace. Přesto se jeví zbytečné publikovat cizojazyčné texty v téměř stejném rozsahu jako české. Tím objem knihy značně narostl, a to jak na hmotnosti (což vylučuje použití jako průvodce na cesty a křídový papír vyšší gramáže znamená i vyšší cenu knihy), tak zejména na nepřehlednosti. Té nepřispívá ani absence systematického očíslování popisovaných objektů v textech, přestože v mapkách jednotlivé památky číslovány jsou. Když si vyberete zajímavý objekt podle plánku, nesnadno potom hledáte jeho popis. A když už jsme u map – jsou sice autorkou nakreslené pěkně, ale postrádají hlavní funkci, přesnější lokalizaci objektů v terénu. Tomu nepomáhají ani chybějící GPS souřadnice. Spíše měly být použity výřezy ze základních map ČR ideálně doplněné otisky map stabilního katastru z 1. pol. 19. století, na nichž je zachycen průběh dnes již zaniklých komunikací (pro kontext umístění památek v současné pozměněné krajině).
Další výtku si zaslouží fotografie potažmo nedbalá předtisková příprava. I snímky podexponované, křivé či zkreslené nekvalitním objektivem fotoaparátu lze dodatečně napravit, což se v tomto případě nestalo. Hlavním nedostatkem jsou ale mnohdy velmi malé snímky, které mohly být větší nebýt na stránkách trojjazyčný text.
Ne zcela pochopitelný je výběr zájmového území - tedy pochopitelné je popsání vsí ve správním obvodu Obce Kovářov, ale proč nebyly zahrnuty alespoň západní části katastrů Dobrošova, Hrazan či Klisince, natožpak Níkovic či Dmýštic, které těsně s Kovářovskem sousedí a bývaly s Kovářovem spojeny starými cestami i společnou farností, zatímco nechybí popisy památek ze vzdáleného okolí Milevska a Sepekova či jiných správních obcí (Hrejkovice/Pechova Lhota, Kostelec nad Vltavou).
Drobné nepřesnosti v textu (například cesta vedoucí z Kovářova primárně na samotu Budař, odjakživa součást kovářovského katastru, je popsána jako cesta k Mrkáčkovu mlýnu, což je správně mlýn Pekárkův, avšak ležící již na katastru Klisince, nebo že na Koňském vrchu u Zahořan nestojí od roku 1941 rozhledna, nýbrž nepřístupná zeměměřická věž) nejsou tak podstatné a shovívavý čtenář je zajisté přehlédne a promine.
Na závěr je nutné ještě zmínit úvodní slovo starosty Kovářova (které ale patrně nepsal sám), v němž hovoří o místech a starých cestách, které by neměly být zapomenuty, jenže i po 12 letech (2021) jsou mnohé památky ve stejném stavu zdevastovanosti a opuštěnosti, a přestože bylo mnoho příležitostí obnovit alespoň některé ze zaniklých cest, nestalo se tak ani v jednom případě. Paradoxně je tento starosta zároveň radním pro kulturu a památkovou péči Jihočeského kraje...

07.01.2021