zedir komentáře u knih

(SPOILER) Po Šelmě, která mě nadchla, jsem logicky pokračoval i Hračkářem, který se mi také líbil, ale už méně. Především jsem ale na knize oceňoval jejího tajemného ducha, ono zapojení duchařské atmosféry, kdy Mayne vykresluje padoucha jako fantoma z jiného světa, ale Cray pochopitelně ví, že je z masa a krve. A to, co mě bavilo na Šelmě, ta hra kočky a myši, tady bylo příliš krátké, odhalení pachatele příliš rychlé a hlavně vypořádání se s ním, to jsem zůstal konsternovaně hledět, jestli se to opravdu stalo, a já tu pasáž vážně přečetl správně a Theo ho jen tak na místě zastřelil. Jinak opět oceňuji zapojení nezvyklých vědeckých metod.

5 09.08.2023

Mé první setkání s mistrovským Lovecraftem a mistrovskými Carusovými atmosférickými ilustracemi. Vzpomínám, jak jsem četl ve svitu svíčky ve dvě v noci. Jednoduše paráda. Už jen ten samotný úvod, popisující neutěšenou krajinu s mrtvými stromy, podivnými kopci, polorozpadlými chatrčemi, obývanými incestními venkovany, jimž je radno se vyhýbat, je k nezaplacení. Pro mě jeden z nejlepších úvodů knihy, který jsem kdy četl, protože jsem byl okamžitě pohlcen a Lovecraft mě vtáhl do svého zvráceného světa plného nepojmenovatelných a nepředstavitelných děsů, které lidská mysl není schopna pojmout...

5 09.08.2023

Ta část, v níž autor popisuje období před katastrofou a poté bezprostředně po ní, se čte jedním dechem. Jak se s plynoucím časem těžiště zájmu posunuje od samotné elektrárny více do politiky a interních následků pro celý SSSR, kniha již nebyla tak čtivá, ale rozhodně jako celek zůstává velmi dobrou knihou.

4 14.08.2023

(SPOILER) Naprosto geniální dílo, Heller je ve stejné formě, jako když psal Hlavu XXII. Židovský profesor Bruce Gold je hlavní postavou knihy, který je stále otrávenější životem a svým převelice početným příbuzenstvem, z nichž každý mu pije krev. Záměrně říkám "hlavní postavou", neboť není žádný bezchybný hrdina, ale naopak je oportunistický antihrdina, který čeká na cokoliv, co by ho vytrhlo z dosavadního života. Své studenty nesnáší, nesnáší svého staršího bratra, který si jej stále dobírá na rodinných sešlostech, stejně jako jejich otec, macecha nebo švagrové, i když je to právě on, kdo to v životě dotáhl nejdále - a přesto není šťastný, neboť stále chce něco více a cítí se vykořeněný, protože nenašel to své správné místo. Píše články, kritizuje politiku, chystá knihu, ale ani to jej neuspokojuje, neboť píše prázdné fráze, jen aby se zalíbily stejně prázdnému čtenářstvu. Jeho přátelé také nejsou přátelé v pravém slova smyslu, spíše jen staří známí z dětství, kteří - překvapivě - mu také pijí krev. Dostane nabídku na napsání knihy o židovské zkušenosti v Americe, na kterou kývne, ale uvědomuje si, že vlastně vůbec neví, co by měl psát a co to "židovská zkušenost" vůbec je. Do toho se ozve známý, který pracuje ve Washingtonu a nabídne Goldovi blíže nespecifikovaný vysoký post ve státní správě. To bylo přesně to něco, o čem Gold snil a okamžitě se nechá polapit jen na tento příslib jako moucha na mucholapku. Od této chvíle není nic, čeho by se štítil, je připravený opustit manželku, jíž je nevěrný, opustit rodinu, příbuzné, staré známé i celý svůj dosavadní život, všechno zahodit, jen pro své vlastní pohodlí a pocit moci. Však těm všem omezencům ve svém okolí jen ukáže, čeho je Bruce Gold schopný a dokáže o kolik intelektuálně výše je než oni všichni dohromady. Jak to tak bývá, nic nejde podle plánu a i pohádkové představy Golda postupně prochází prvky očekávání a nenaplnění a poté znenadání umírá starší bratr - a přesto, jak ho a celou rodinu nesnášel, najednou pociťuje snad poprvé v životě sounáležitost se svým židovstvím, se svou rodinou a vzpomene si, že má psát knihu o židovské zkušenosti. Při pohledu na matčin hrob, kde se konečně cítí zakořeněný, si jen položí otázku: kde by mohl začít?

Knihu jsem četl dvakrát a určitě si ji moc rád přečtu znovu, protože Heller do ní dokázal vměstnat ohromné množství alegorie, satiry, humoru, kritiky, paradoxů, absurdnosti a bizarnosti, a to podobným způsobem jako v Hlavě XXII. K tomu ještě přidejte výtečný Žantovského překlad a máme tu opravdu perfektní dílo na téma, co s člověkem dokáže udělat i jen příslib moci (co by tedy zvládla moc samotná).

4 14.08.2023

Tohle je přesně ten typ knih, které mám rád. Zajímavé otázky, podnětné odpovědi, ohromné možnosti. Oceňuji, jak Kaku rozdělil nemožnosti do tří řádů (I. řádu jsou ty, které jsou uskutečnitelné během 21. - 22. století, II. řádu takové nemožnosti, k nimž je zapotřebí tisíců nebo milionů let a možná jsou na hranici proveditelnosti a konečně III. řádu, které pravděpodobně kolidují se samotnými fyzikálními zákony). Perfektní je, že jakkoliv silová pole, teleportace, neviditelnost či cestování rychleji než je rychlost světla zní jen jako typické náměty sci-fi a nic více, Kaku se nad nimi všemi vážně zamýšlí po vědecké stránce a dokazuje, jak by bylo teoreticky možné těchto konceptů dosáhnout - a nejedná se o žádné fantasmagorie. Jen to obvykle má dvě drobná "ale", a to objevení za tisíce let, a z toho plynoucí nutnost rozumnosti lidského pokolení, které se po takovou dobu nesmí vzájemně vyhladit kvůli území, vodě, ropě či náboženství. A i kdyby se nikdy nepodařilo nic z Kakuových témat sestrojit a objevit, knize to na čtivosti a zajímavosti rozhodně ani trochu neubírá.

Zpočátku jsem byl k této knize trochu skeptický, když jsem si na obálce přečetl autorovo vyjádření, že tuto knihu napsal proto, že všechny ostatní, které na podobná témata přečetl, za moc nestály. Jakmile se totiž nějaký autor snaží prodat myšlenku, že jen ta jeho kniha je ta pravá, vždy zbystřím a nastoupí podezíravost. V tomto případě jsem se ale mýlil. Pro mě to je jedna z nejlepších populárně naučných knih o vědě. Na velmi malém rozsahu autor dokázal čtivě a přehledně shrnout neuvěřitelné množství informací o kvantové teorii a jejích podivnostech (jako je kvantové provázání, princip neurčitosti, kvantové tunelování apod.), speciální i obecné teorii relativity (podstata hmoty a energie, dilatace času, chování časoprostoru atd.), inflaci, teorii velkého třesku, temné hmotě a energii, expanzi vesmíru, černých dírách, antihmotě, gravitaci, problémech s kvantovou teorií gravitace, cestování v čase a o mnoha dalších pojmech, v nichž jsem se před touto knihou zcela bezmocně topil. Kniha je navíc doplněna skvělými názornými příklady a výborným slovníkem na konci. Tato kniha se opravdu povedla a za mě naprosto zasloužených pět hvězd bez debat.

Tuto knihu jsem četl hned po Tegmarkově pseudofilozofickém Matematickém vesmíru, tak jsem byl pln obav, že podtitul "Vědomí, hmota a naše hledání smyslu ve vesmíru" bude podobného ražení, a já se střetnu s dalším trapným a navzájem odporujícím si filozofováním, ale byl jsem naštěstí velmi mile překvapen. Greene vyzdvihuje stejně jako Tegmark krásu matematiky a vědy obecně, ale jeho závěry působí mnohem skromněji, upřímněji, opravdově, ne vyumělkovaně, jen aby to znělo "chytře". V logickém postupu nás Greene provází celým životem vesmíru, od narození až do smrti, a také od počátku do konce života jako takového. Naším hlavním společníkem na cestě bude všemocná a všudypřítomná entropie, bez ohledu na to, jestli budeme sledovat zánik galaxií, zrod života a myšlení, zánik Země nebo zhmotnění Boltzmannova mozku. Někomu může vadit nebo nesedět styl, kdy se fyzik pouští i do oblastí, které jsou mimo jeho obor. Já osobně v tomto problém nevidím, záleží však, jak je daná kniha koncipována a zpracována a pro mě konkrétně byl Greene trefou do černého. Kniha se mi opravdu moc líbila a doporučuji všem, kteří mají rádi propojení různých věd (jak my lidé jsme například biologické systémy, které se řídí chemickými procesy, které se řídí fyzikálními kvantovými pravidly apod.). Je to opravdu obohacující a přínosné čtení.

4 09.08.2023

I když není Malý princ pohádkou pro děti, Jonathan Livingston Racek mi přišel tak trochu jako Malý princ pro starší. Malého prince zbožňuji, ale Racek mi moc nesedl, jakkoliv jsem si přál, aby se mi líbil, protože mi ho vždy všichni doporučovali. Hlavní myšlenky jsou jasné - naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který nás povede na cestě k dokonalosti, za štěstím; nenechat se semlít davem a konformitou; jít si vždy za svým, neklást si žádné meze a být volný a svobodný, k čemuž nepotřebujeme nic božského či ďábelského, stačí se jen obrátit do svého vlastního nitra, a vnímat sebe jako myšlenku, která osvobozena z těla nezná žádné hranice v prostoru a čase. Myšlenky určitě dobré, jen jsem měl trochu problémy se stylem, kterým byly podány.

Nejvíce na mě ale zapůsobila čtvrtá kapitola, v níž Hejno již přijalo svobodu a objevy Jonathana, ale stejně jako byly nepřístupné pro Hejno kdysi, protože jeho způsoby zavrhovalo a vyhánělo a byli příliš slepí, aby je viděli kvůli své materiálnosti, postupně se stávají znovu slepí, ale tentokrát tím, jak kolem těchto obyčejných neobyčejných poselství vytváří posvátnou a božskou auru, která jim brání vnímat cokoliv jiného a uvědomit si, že tuto auru mají sami v sobě a že Jonathan nebyl ničím výjimečný. To byla pro mě nejhezčí část knihy. Lze ji chápat nejen jako podobenství s naším světem a společností, ale také i jako vývoj různých náboženství a ideologií, které se dalším vývojem jen čím dál tím více vzdalují od původního poselství, protože dochází k neustálému zkreslování jeho podstaty.

3 18.08.2023

Knihu jsem četl pár dní předtím, než jsem jel na exkurzi do Osvětimi. Četl jsem ji, abych získal bližší představu, jak tábor fungoval a jaká zvěrstva se v něm děla. Reesova kniha je excelentní, ale bylo naivní si myslet, že by sama kniha mohla člověka připravit na to, co uvidí a uslyší v Osvětimi a hlavně, když cítí jejího genia loci.

3 14.08.2023

(SPOILER) Poté, co jsme se Sienkiewiczem prošli zemí zničenou ohněm a mečem v bojích Poláků a kozáků a neutopili se v potopě Švédů, přichází třetí velká výzva pro naše hrdiny, a to válka s Turky. Tato kniha se mi četla již o trochu hůře než předešlé dvě, hlavně proto, že zde trvá opravdu dlouho, než se věci dají trochu do pohybu (kolem 200 stran), ale pak je to zase Sienkiewicz tak, jak ho známe, píšící příběh plný lásky, nebezpečí, vlastenectví, odvahy, pomsty a cti. Jen ten smutný konec jsem při čtení neočekával, ale stále mám v mysli obraz Jana Sobieského přicházejícího se poklonit panu Wolodyjowskému...

3 14.08.2023

(SPOILER) Pokud se někomu zdálo, že Ohněm a mečem je silná kniha, tak Sienkiewicz pro jistotu přichází s ještě silnější, ale stejně jako u prvního dílu má i zde děj ohromný spád, ačkoliv příliv nových postav je rychlejší než vpád Švédů do Polska. Na této knize oceňuji, že hlavní hrdina Kmicic není ani zdaleka tak perfektní hrdina jako Skrzetuski v Ohněm a mečem, je to hrubián, který nemá téměř k ničemu a nikomu úctu, přísahou se nevěda zaváže sloužit vlastizrádci, takže tato pohana dopadne i na něj, ale v průběhu děje - a na 900 stranách je prostoru dost - sledujeme první hlodání mysli, změnu postoje, zradu svého knížete a nakonec porušení přísahy, boj proti Švédům a postupnou nápravu hříšníka v takového hrdinu, jak se patří. Setkáváme se tu i se starými známými Skrzetuskim, Wolodyjowským nebo Zaglobou, takže není nouze o nebezpečné situace, bitvy, ani zábavu a nějaké ty fortele. Jednoduše shrnuto - jedná se o parádní historickou exkurzi do poloviny 17. století, které její rozsah nic neubírá na čtivosti, ale právě naopak.

3 14.08.2023

Nádherná edice Arga, nádherné knihy a příběhy, nádherná dárková kolekce, nádherná ozdoba mé knihovny spolu s dalšími knihami této edice. Uvnitř nádherné mapy a ilustrace. Nemám dalších dodatků.

3 13.08.2023

Pokud jste četli Stručnou historii času a případně navíc nějaké další populárně naučné knihy o vesmíru, tato kniha vám poslouží velmi dobře jako "opáčko", protože se tam na takovém krátkém rozsahu nedozvíte nic nového, ale přitom je tam pozoruhodně shrnuto vše podstatné, co o černých dírách potřebujete vědět.

3 09.08.2023

Kniha je sice již zastaralá (v době vydání zbývala celá dekáda do zjištění, že se rozpínání vesmíru zrychluje), ale stále velmi přínosná a opravdu je podaná tak, aby si z ní něco odnesl i naprostý laik, i když určitě neuškodí mít něco přečteno i před touto knihou. Některé pasáže jsou však psány příliš složitě a také mi občas chybělo lepší rozlišování toho, co je dokázáno (pokusy, sondami atd.), co je pravděpodobné (vyplývá to z rovnic, shodne se na tom většina astrofyziků a určitá pozorování tomu nasvědčují) a co jsou čistě Hawkingovy názory a domněnky, s nimiž řada kolegů nesouhlasí (jeho podmínka žádné hranice, imaginární čas, teorém chronologické ochrany apod.). V každém případě se ale jedná o jedno ze stěžejních děl pro kohokoliv, kdo se laicky zajímá o vesmír a rád by se dozvěděl alespoň v základní kostře, jak vlastně funguje.

Tento díl se mi líbil sice více než Teorie vraždy, ale dávám také jen tři hvězdy, ze stejných důvodů - ty neuvěřitelné náhody, kdy si Theo řekne "existuje možnost xyz, že to bylo takhle a takto" a opravdu obratem zjistí, že to bylo takhle a takto, i když ta množina možností je téměř nekonečná. Theova cesta od počátku po konec je moc lineární, nedynamická, sice samozřejmě sem a tam se dostane do nějakého problému, ohrožení a děj si zachovává spád a zábavnost, ale nějaká větší překvapení chybí. Jakmile se Theo dá na cestu, můžeme si být jistí, že je to ta správná. Po několika knihách takového stejného vzorce je to unavující a je to škoda. Nevím, jestli budu číst další díly z této série (a celkově Maynea).

3 09.08.2023

Z celé série se mi tento díl líbil nejméně. To, co funguje nebo jsem byl ochotný uvěřit či snášet v předchozích dvou dílech, mě zde začínalo více a více iritovat (hloupí policisté, Theo, který vždy nějak překročí nějaký zákon, předpis či pravidlo, místo toho, aby to řešil nějak logičtěji a klidněji, i když mu to stejně zase nějak projde, někdo se za něj postaví apod.). Co mi také u Maynea vadí čím dál více (i v jeho ostatních knihách mimo tuto sérii), jsou ty neuvěřitelné náhody. Na jedné straně používá sofistikované vědecké metody, ale na stranu druhou ho vždy napadne nějaká zázračná myšlenka, po níž se vydá - a světe div se - ono to zase přesně takhle vyjde! V reálném životě by to takhle nebylo. Více bych ocenil, kdyby Theo nebyl až tak "bezchybný" a činil více omylů.

3 09.08.2023

Titanic je odmala mou srdcovou záležitostí a první knihou, kterou jsem kdy na toto téma četl, byla právě tato. Jedná se o perfektní knihu, z níž je patrný nejen opravdu hluboký vhled autora do celého tragického příběhu této lodi snů, ale rovněž i jeho respekt k jejímu odkazu. Události nepodává - jak se v tomto případě často dělo a děje - bulvárním způsobem, ale zachovává nesmírnou čtivost právě díky úctě, kterou Titanicu a příběhům jeho posádky a pasažérů věnuje. Už jsem ji dlouho nečetl, ale opakovaně se k ní vracím, abych si přečetl jen nějakou krátkou konkrétní pasáž, nebo když si chci něco porovnat s jinými knihami. To, co také činí knihu tak jedinečnou, je zásadní fakt, že autor nespekuluje a i přesto, že se kolem Titanicu vyrojila záplava lží, dezinformací, polopravd, nepřesností a manipulací, velmi obratně mezi nimi proplouvá a pokud je něco neověřenou verzí určité chvíle na Titanicu, tak to autor sděluje a nevydává jako fakt. To, co by mělo být při psaní literatury faktu základním pravidlem číslo jedna, však mnoho autorů zcela ignoruje, jako např. Daniel Butler, jehož "knihu" jsem měl tu nesmírnou smůlu číst. Butler by se měl přiučit u Hubáčka, jak se píše kniha o Titanicu.

3 08.08.2023

Jedná se o perfektní knihu díky tomu, že příběh Titanicu se před námi neodvíjí tak, jak jej zformulovali historikové v dekádách následujících po katastrofě, ale poznáváme ho z bezprostředních výpovědí svědků krátce poté, bez ohledu na to, jak přesná, mylná nebo mlhavá tato svědectví byla. Jsou jednoduše historickým dokumentem, z nějž dnes čerpáme své znalosti o Titanicu a snažíme se porovnáváním dopídit, jak se události asi vyvíjely.

Jediné své výtky bych směřoval na to, že je škoda, že kniha neobsahuje celý přepis amerického vyšetřování (ano, vím, že by poté byla dvojnásobně silná) a také to, že i vybraná svědectví nejsou zobrazena v celé své šíři (ale chápu, že by mnoho stran knihy bylo "nezáživných" otázek typu na pozici daného člověka na lodi, poděkování za svědectví, jedna otázka opakovaná několikrát ve snaze daného člověka zmást při křížovém výslechu apod.). K českému vydání mám také dvě výtky, a to jednak onen slavný, ale značně nepřesný obraz potápění Titanicu na obálce, a také do určité míry bulvární překlad titulu, i když je mi opět jasné, že "Titanic: Přepisy z roku 1912" či nějak podobně by neznělo dost úderně na to, aby přitáhlo pozornost. Dávám tedy čtyři hvězdy za polovičatost obsahu, ale zpracováním si kniha zaslouží určitě pět.

3 08.08.2023

Četl jsem kdysi dávno a tehdy se mi, nadšenému laikovi do vesmíru, velmi líbila a bez váhání bych dal pět hvězd. Vrátil jsem se k ní nedávno, již mnohem více poučen, a zvládl jsem jen první tři kapitoly, protože to neuvěřitelné množství chyb a překlepů, co v ní je, jinak velmi hodnotnou myšlenku díla sráží. Proto dávám jen tři hvězdy. Pokud hledáte knihu, kde vám jde jen o podstatu sdělovaného (hvězda je větší než planeta, Saturn je dále než Jupiter nebo že výbuch Yellowstonu by způsobil velkou pohromu), ale ne o to, jestli sedí všechna čísla a přirovnání, která nám jinak mají přiblížit obrovské a miniaturní rozměry makrosvěta i mikrosvěta, pak je to velmi dobrá kniha. Pokud jste však náročnější čtenář, který již leccos na podobná témata přečetl, pak se jí vyhněte. Místo ní bych rozhodně doporučil od Miroslava Veverky knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem.

Jen pro představu několik chyb (ne všechny) ze druhé a třetí kapitoly:
str. 27: Pluto bylo objeveno v roce 1970 (správně 1930)
str. 30: cesta zpět bude pro New Horizons dlouhá (vždyť se přece vůbec nejedná o návratovou sondu!)
str. 31: kdyby Země měla velikost hrášku, Pluto by mělo velikost neviditelné bakterie (dejme tomu, že hrášek má průměr 1 cm, vážně bychom neviděli asi 2mm kouli, když tolik měří zhruba na výšku malá písmena knihy, v níž je to psáno?)
str. 38: Zwicky a Baade měli prezentaci v roce 1904 (Zwicky sice byl nadaný astronom, ale v době prezentace by měl asi 6 let a Baade 11)
str. 42: Betelgeuse je vzdálena od nás 50 tisíc světelných let (přitom se odhaduje řádově někde mezi 400-600 světelnými lety, tedy o dva řády méně!)
str. 43: opakuje se zde neustále uváděný mýtus, že Hoyle vymyslel pojem "velký třesk" jako výsměch či urážku, i když to sám později popíral

Kniha je psaná velmi čtivě, ale nemám v úmyslu se zastavovat u každého faktu a ověřovat si jej, nebo si rovnou uvědomovat, jaká je to hloupost. Škoda, jinak by to byla opravdu skvělá kniha pro někoho, kdo má zájem o vesmír, evoluci, kvantovou teorii apod. Snad se kniha dočká nějakého pořádně upraveného a zdařilého vydání.

Na Kafkovi oceňuji jeho neuvěřitelnou schopnost vyjádřit myšlenky, které rozvádí ve svém "velkém" díle (absurdnost, nespravedlnost, bezpráví, existenciální hrůza apod.), popsat i jen jednou větou, která je však tak trefně napsaná, že nám dá mnoho podnětů k zamyšlení a filozofování, co tím chtěl Kafka říci. A Kafkův styl je tak specifický, že každý si může jeho výroky a díla vykládat zcela jinak.

"Pravá cesta vede po laně, které není napnuto ve výši, nýbrž těsně nad zemí. Zdá se být více určeno k tomu, aby se o ně klopýtlo, než aby se po něm přešlo".

"Z určitého bodu již není návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout".

"Kontakt s lidmi svádí k pozorování sebe sama".

"Můžeš se vyhnout utrpení světa, to je ponecháno tvé svobodné vůli a odpovídá to tvé přirozenosti, ale možná, že právě toto vyhýbaní je jediným utrpením, kterému bys mohl zabránit".

2 20.08.2023