Beranka66
komentáře u částí děl
První povídka v souboru. Žena se probudí a na nic si nevzpomíná. Jednou za ní přijde Tadeáš, kterého by měla znát z minulosti. Ptá se ho na mrtvé, které vídá ve snech a on jí nechce prozradit pravdu (nakonec se ukáže, že není pravda jako pravda). Ona na něj začne řvát, aby jí pravdu řekl:
Povdechl si. Uvědomil si, že prohrál. Chtěl mě chránit před všemi, ale neuchránil mě před sebou samou.
"Kdo jsi?"
Moje otázka ho zarazila. Nejspíš hledal nejvhodnější výraz a přitom se na mě smutně díval. Smutně a možná i trochu vyčítavě a zklamaně. Přál si, abych ho poznala. Bylo mi ho líto, vlastně nás obou.
"Měla jsi mě ráda."
Snad.
"Hodně?"
"Nejvíc. Říkala jsi to. Byl bych rád, kdybys to říkala zase."
Jak je nesmělý, ten můj Tadeáš. Začínala jsem věřit tomu, že jsem ho milovala.
"A koho jsem ještě měla ráda?"
"Bratra."
A pak to přišlo.
Střih.
A další střih.
Bolestivě mnou projela vzpomínka. Část mé minulosti se odkryla v celé své hrůze. Najednou jsem věděla. Ochromilo mě to a strašně, strašně to bolelo.
"Je mrtvý, že?"
Přikývl, ale ani nemusel. A nemusel už říkat ani nic dalšího, já to řekla za něj: "Zemřel v plynové komoře."
.............................................................
"A kdo jsem já?"
Mlčel a to ticho bylo hrozné.
Bohužel mě nenapadlo, že mlčení může být milosrdné a že jsou situace, kdy je ticho jediným řešením. Ještě se musím o životě hodně učit. Teď jsem se chovala jako svéhlavé dítě a naléhala na něj, aby mi odpověděl.
Chtěla jsem pravdu! Pravdu ... tomu se dnes hystericky směji. Co všechno jsem si mohla ušetřit, kdybych nebyla tak neodbytná!
Z ničeho nic se pousmál.
"Nejsi nikdo. Nežiješ."
Zbláznil se?
"Jsi mrtvá, protože tě popravili."
To je povídka s vtipnými pasážemi: Zatímco jsem mluvil, dělala tchyně na detektiva posunky. Ten zřejmě pochopil, protože když ho pak popadla za ruku, nechal se bez řečí odtáhnout na druhou stranu jídelny. Mluvila vzrušeně a dost nahlas, takže nebyl problém vyslechnout, co mu tam vyklýdala. Přiznala se k vraždě a detektivovi prozradila, že do smetany hodila kostku arzeniku. Vychovatelka zaslechla pouze slovo arzenik a hned se toho chytila. Přes celou místnost na detektiva zakřičela, že když už je to venku, tak se tedy přiznává. Prý to byl opravdu arzenik a ona ho nalila do kávy. Netušila ale, že ji u toho paní viděla. Nahluchlá kuchařka neslyšela vůbec nic. Když jsem se na ni podíval, pohodila vzdorně hlavou a prohlásila, že máme všichni pravdu. Opravdu to udělala ona. Když se jí detektiv zeptal jak, odpověděla, že do vajíček nasypala strychnin. Detektiv byl statečný muž a nehnul ani brvou, když se začaly hádat, která to udělala doopravdy.
Úvod působil tak trochu starodávně. Představila jsem si viktoriánskou Anglii, ani nevím, proč. Živě jsem viděla Maud s nějakou hučkou na hlavě, jak omdlívá strachy a jde požádat neznámého muže o pomoc, protože ji všichni podezírají z vraždy krále hraček. Bylo to z lidského hlediska zajímavé a uvěřitelné. Pak tam vyprávěla příběh, jak muž vyřešil případ jejích známých. Teprve potom se šlo do domu, kde došlo k záhadné vraždě. Starý pán byl sám, nikdo se k němu nemohl dostat, jeho příbuzní měli alibi - a dokonce i od Maud. A stejně ho našli s kudlou v těle! Záhada zamčeného pokoje jako dělaná. Maud už visí oprátka u krku, ale muž ji zachrání. Předvede jednoduchou dedukci, na kterou by mohla přijít i Maud (být o něco moudřejší). A odhalí vraha. Tahle není nejnapínavější ani nejstrašidelnější, ale mně se líbila proto, že byla celou dobu lidská. Dokázala jsem se vžít do Maud a při čtení jsem měla pocit, že se to stalo mně.
Hodně drsný příběh. Nevím, jestli to už tady někdo psal - ke konci je zrychlené tempo. Začátek, prostředek normální tempo a pak hrrr do finále. To může někomu vadit. Že si nevychutná pointu a že je hnán do finiše. Já jsem ale nedočkavec a na koncích detektivek nepotřebuju žádné řeči okolo. Stačí vědět, kdo to udělal, proč a jak ho potrestali. Protože to nejsou příběhy od nás, trestají je tam provazem nebo plynovou komorou. Neumím si úpředstavit takové příběhy u nás - vrah by dostal dvacet let, ale to by ho museli odsoudit. A předtím by s emusel přiznat naší skvělé policii. A ta by ho samozřejmě vypátrala. A nakonec by mu prezident udělil milost.
