fusshoku
komentáře u částí děl
Ty nejlepší povídky od Martina, které jsem doposud přečetl, si mě získaly především kvůli citlivě skryté, avšak prosakující melancholii (vyjma Písečníků). Takové melancholii, která se z povídky jako záhadou vsákne do vás a ukousne vám kousek srdce. Netopýři v sobě mají něco naprosto jiného a přesto podmaňujícího.
Zpočátku mě povídka příliš neoslovila, ale s přibývajícími zvraty získala mou pozornost a zájem o ni exponenciálně vzrostl, jako výhoda se ukázala na povídku nemalý rozsah stran. Závoj tajemství, obestřívající Roida i jeho polovinu Netopýra, houstnoucí napětí mezi posádkou i více či méně propracované osobnosti protagonistů připravují čtenáře na přelom, přicházející se smrtí prvního člena posádky. Od té chvíle povídka šplape jako švýcarské hodinky, atmosféra graduje a v hlavě hlodá především zvědavost: "Co za tím vším je, proboha, Martine, prozraď už". Na konci je samozřejmě ukázáno, co za tím stálo, ale v příběhu je nutno hledat i druhotnou (?) dějovou linii, která odlišuje tuto povídku od kdejaké detektivky nebo hororu. Onou linií je prvotní příčina celé výpravy - hon na volkryny.
Sci-fi mám něco načteno, avšak důvod, proč jsem si ho tak zamiloval, jsem objevil až po létech. Jsou to nezměrné možnosti, doslova NEKONEČNÉ (!) příležitosti a šance, které tomuto žánru dává prostředí vesmíru (popř. budoucnosti). Nekonečnost jako synonymum dokonalosti a naplněnosti se konkrétně v Netopýrech odráží právě v neukojitelné touze odhalení odvěkého mystéria volkryny. Hororová zápletka pak pro mě sloužila pouze jako šťavnatý podklad pro vyvrcholení celé povídky, které nespočívalo v zastavení Netopýra, nýbrž v extatickém letu Karolyho vstříc jedné z největších záhad vesmíru, letu za poznáním podmíněném smrtí, letu za uhasením nekonečné žízně po naplnění.
