jaroiva
komentáře u částí děl
pro mě silné téma - neotevřené dopisy, včas nesdělené skutečnosti...
Kdovíkolikrát zpracovaná historka, ale i tentokrát mě bavila, i když mi bylo už tak v půlce jasné, že to je ona. Pobavila mě ta "soutěž, kdo vykouří víc cigaret".
Hodně dlouhá povídka, s hodně okecáváním, ale když se nad tím člověk zamyslí, vyvolává zajímavé myšlenkové konstrukce.
Hlavnímu hrdinovi zemře žena a znovu je oživena.
Stejně jako v podobně laděných příbězích, ať už jde o Řbitov zviřátek nebo nějaké sci-fi, musíme nutně dojít k závěru, že mrtví mají zůstat mrtvými.
Řekla bych, že všechna tato díla pomáhají vyrovnat se se ztrátou milované osoby. Smířit se s tím, jak je to na světě zařízeno.
Docela předvídatelné, dovedla bych si tam představit ještě nějaký ten zvrat na konci, ale na tom krátkém formátu to bylo celkem fajn.
Pozorovatel, letec (Avuela) a Gormon (kdoví, co ten je zač) přicházejí do města Řima (v jiném překladu Rómu), aby tu hledali zázemí a obživu. Trochu nesourodá skupinka.
Krásná Avuela dokáže okouzlit i samotného vládce města, není se co divit, že ji miluje i Gormon...
Možná je víc povídky v hlavě čtenáře, otázky, které autor předkládá, jsou spíš filozofického rázu. Ač čistá sci-fi, při čtení se to tak nejeví.
Zajímavý "myšlenkový experiment". Co by si tak Pizarro povídal se Sokratem?
Skoro bych řekla, že nejlepší povídka sbírky. Ale Tevis mě zatím ještě nikdy nezklamal.
Ano, stálo by za to to víc rozvést na celou knížku.
Pokud jde o první zápletku, dvojčata, tam jsem uhodla rozuzlení. Ale díky lince z minulosti "vyšetřovatele" dostává příběh ještě další rozměr.
Na povídku je tento příběh moc ukecaný a na novelu by to chtělo zase ještě trochu se rozepsat. Ale s příběhem jsem spokojená.
Skvělý začátek knížky, povídka mě zcela pohltila.
Ideální by to bylo jako čtení do letadla, protože byste zapomněli na to, že se vlastně bojíte létat. Protože pravděpodobnost, že se zabijete pádem z letadla, je mnohem menší než to, že třeba zemřete v letadle na infarkt, jak na začátku povídky říká autor.
Povídka mě zaujala trochu svou tajemností v průběhu a je výborně vypointovaná.
Je nevděčné psát humorné věci, je mnoho druhů humoru, a každému sedí jiný jeho typ. Tento mi vůbec nepřipadá vtipný. Navíc je to pro mě ještě zhoršeno tím šišlavým Schimmelhornovým jazykem.
Tato povídka mi opakovaně vytane na mysli, vypadala ze začátku tak až historicky, ale pak se najednou přepne do nepříjemné skutečnosti, hraničící se současností.
Určitě si ji ještě znovu přečtu.
Titulní povídka sbírky je velmi zajímavá. Řekla bych až vícedimenzionální. Jak nahoře, tak dole... vyvolala ve mně přemýšlení o měřítku. Kam zapadáme.
Tato povídka mi připomněla Harníčkovo Maso, které je pro mě nezapomenutelné. Stejně tak jako Masu jí proto musím dát plný počet.
Asi je to dobrá povídka, nikdy na ni nezapomenu, ale měla jsem z ní jako dítě dlouhou depresi... nebyl dobrý nápad ji pouštět v rádiu jako nedělní pohádku pro děti.
Nedoporučuji proto dětem.
