Morisa
komentáře u částí děl
Povídka Karolíny Meixnerová má své velice světlé, i trochu temné momenty. Některé pasáže mě bavily a velmi jsem se s nimi dokázala sžít, jiné mi připadaly trochu nelogické. Ale všechno zachraňuje kočka! Mám ráda kočky a tady ta kočka mě baví. Stejně jako stísněná atmosféra a dobře budovaný pocit paranoi. Kafka se na stránkách plíží lehce, ale je tam a dává o sobě znát. Hlavní hrdinka mi byla přemýšlením i pocity blízká a její jednání jsem naprosto chápala.
Přiznám se, že jsem od Veroniky Fiedlerové nic nečetla, o to jsem byla potěšenější, když se z její povídky vyklubal skvělý, lehce dystopický příběh. Ten nápad je výborný. A budu se opakovat, ale stejně jako u Fritze i tady musím říct, že mě děsí, jak mrazivě reálná se autorčina vize jeví. Z povídky na mě dýchala byrokracie, i absurdita - a originalita. Moc bych si přála ze světa číst víc. Klidně celou sérii!
Milé překvapení, které jsem od mně neznámé autorky nečekala. Ilona Podivínská přestavuje hluboký příběh o mysli dospívající dívky, která s těžkostí čelí svým emocí. Je to temné, je to fantaskní a přestože na vás z řádků prvoplánově nekřičí Kafka, je tam. Při čtení ho cítíte vzadu v hlavě, na špičce jazyka, i na dně duše. Baví mě styl psaní, i vhledy do mysli hlavní hrdinky. Linka s židovskou kulturou je pro mě pak příjemné zpestření.
Když jsem listovala antologií, z nějakého důvodu jsem si k Procesu vytvořila averzi. dlouhé statě, chvíli kurzíva, chvíli ne. Vůbec jsem se na čtení netěšila. O to víc jsem byla mile překvapená, když jsem se do povídky začetla. Marek Epstein vystavěl chytrý a vtipný příběh, který vás provede širokým spektrem emocí. Je to vypointované a je to kafkovské nejen ve svém názvu, ale i v kilech absurdity a byrokracie, kterou příběh skýtá. Moc jsem se bavila a na konci jsem byla upřímně dojatá.
Vlastně jsem si tak trochu přála, aby to nebylo dobré. Protože, sakra, Kristýna Sněgoňová nemůže mít všechno skvělé a perfektní. Musí být téma, co jí nesedne! No, asi ne... Autorka prostě umí. A já ji za to obdivuju. A Poslední přání, poslední povídka v antologii, je nejen nápaditá, vtipná, hluboká, ale taky dojemná. Bylo to příjemné rozloučení s antologií i Kafkou samotným. Bylo to milé, i poučné (pro ty, co Kafku moc nestudovali) a veskrze kafkovské s osobitým puncem autorky.
Tohle byla dost povedená povídka. Míša Merglová umí psát a námět povídky je neuvěřitelně chytlavý, stejně jako styl psaní, který vás nepustí. Nebo tedy aspoň mě moc bavil a až hmatatelně jsem cítila Kafku. Tajemné, trochu strašidelné, broučí. Akorát konec mě trochu zklamal. Nebo to není správné slovo, nechal mě neuspokojenou. Čekala jsem víc odpovědí, možná trochu větší finále. To ale nemění nic na tom, že je povídka kvalitní a zábavná.
Mrzí mě to, ale styl psaní Miloše Urbana prostě není pro mě. Četla jsem Hastrmana a nebavil mě (protože se mi špatně četl) a totéž musím, bohužel, říct i o Okně do bezejmenného parku. A přitom úvod, až na to, že hned na začátku obsahuje větu, které nerozumím, mě bavil. A pochopila jsem, v čem tady tkví ta kafkovitost. Jenže potom se vyprávění přesouvá jinam a to už mě nebaví. Jediné, na co jsem dokázala myslet bylo, jestli se autor inspirovat v Bridget Jones, ve které figuruje fiktivní kniha Kafkova motorka. Přesto věřím, že ostatní čtenáři budou nadšení.
Ondřej Neff je vynikající autor a jeho letité zkušenosti jsou na povídce prostě znát. Pokud nechcete číst zrovna Kafku, ale chcete něco kafkovského, pak rozhodně sáhněte po téhle povídce. Je skvělá a bezkonkurenčně ta nejlepší z celé antologii. Jako byste namixovali Proces se Zámkem a dali tomu nový, neotřelý kabát poskytující zajímavé myšlenky, úhly pohledu i emoce. Kdyby pro nic jiného, tak pro Ohradu se vyplatí Proměny Kafkovy Prahy číst.
Další povídka z řady podařených depresáren, která v sobě skrývá velké emoce i myšlenky, je vypointovaná a chytrá. Já osobně velice cením malé, vtipné detaily, jako je například odkaz na píseň Amerika od Lucie. Moc mě bavily myšlenkové pochody hlavní hrdinky, i popisy toho, co zažívá - zvlášť na koncertě. Atmosféra Prahy, i pocity odtržení od ostatních se mě zmocňovaly v pravidelných dávkách a kredit bych chtěla přidat i za to, že v povídce není Kafka cíleně zmíněný, ale opatrně vykukuje za každou stránkou. Trocha absurdity, trocha byrokracie, hodně deprese a hodně Prahy. Mirka Rezlerová umí psát postavy s propracovanou psychologií a tady to jen potvrzuje.
Rychlá jednohubka, která mě hrozně bavila! Je chytrá, vypointovaná a kafkovská. přesto si dovolím tvrdit, že kromě Kafky na mě z řádků Jaroslava Rudiše dýchl závan beatníků. Nemůžu si pomoct, ale při čtení jsem se nemohla zbavit pocitů a myšlenek na Jacka Kerouaca... a vůbec mi to nevadilo. Tahle povídka dokazuje, že nezaleží na kvantitě slov, ale jejich kvalitě.
Nudila jsem se. A to vůbec nemyslím jako výtku, ale naopak benefit. U čtení Kafky jsem totiž vždy pociťovala do určité mír nudu - a bavilo mě to. Jak absurdně to zní, tak kafkovské to je. Stejně jako povídka od Markéty Pilátové, která celou antologii začíná. Baví mě pointa povídky i její zpracování, jen je mi, bohužel, hlavní hrdina moc vzdálený a celý příběh pro mě tak až moc odosobněný. Nicméně start je to kafkovské antologie vydařený.
Pavel Fritz je skvělý autor sci-fi a kdo by to byl čekal, i kafkovskou povídku pojal zcela jako scifárnu. A mně to vůbec nevadí! Nápad je neobyčejně chytrý a v pravdě docela realistický - skutečně by to v budoucnu mohlo fungovat podobně. A to mě děsí a fascinuje zároveň. Nicméně kromě začátku, který si mě zaháčkoval, tak zbytek příběhu esenci Kafky trochu ztratil. Ale to je jenom drobná výtka k jinak výborné povídce.
