Teron
komentáře u částí děl
Začíná to jako dokument, pokračuje pádem do depky a na konci vynikající vtip s lodí a optimistický konec.
Asi druhá věc, kterou jsem četl po Masce smrti a po dlouhé době něco, co mě popisy a pocity regulérně dojalo.
Matně si vzpomínám, že tohle bylo v osekané nebo převyprávěné verzi ve středoškolských nebo dalších čítankách.
Nedávám tři, protože by se mi to nelíbilo. Spíš proto, že G.R.R.Martin tuhle práci trefně popsal jako učebnicový příklad deus ex machina. Taky si říkám, jestli byla všechna vězení tak high-tech nebo byl vězeň VIP.
U více Poeových povídek jsem si všiml poťouchlého smyslu pro humor, tohle je asi jeho nejčistší esence. Vynikající způsob, jak zdecimovat osadu závislou na zelí a hodinkách.
Zatím asi nejkontruktivnější Lovecraftova věc a to jak obsahem, tak průběhem získávání informací. Dokonce mi tady nevadila ani ta oblíbená nepojmenovatelnost a neurčitost, protože deformace reality byla jasně zdůvodněna. A haprující geometrie vnímání je dost hustá.
V zásadě tomu asi nemám co vytknout. Fungující horor detektivka s pěknou dohrou a mrknutím na čtenáře s možností budoucího opakování.
Krátká črta o podivném světě vlkodlaků nebo čeho. Začíná mi dost lézt na nervy, kdy někoho přepadají hrozně náhlé děsy nebo záchvaty psaní či čehokoli.
Výborný úvod a průběh, kde dojde i na Lovecraftovský dotek a snění. Pozdější zápletkou příjemná varianta na téma "kde to vypadá moc bohatě, tam máme na krku průser". Potěšil dojemný závěr i krátký vhled do Conanova pohledu na svět.
Taková drsnější verze toho, když holka provokuje kluka. Hrozně se mi líbil moment, kdy Atali přešel humor:-)
Tenhle minikousek mě z nějakého důvodu skutečně okouzlil a hlavně ta básnička je krásná.
Zatím asi nejpřijemnější Lovecraft a to hlavně díky konkrétnosti. Vypravěč a grupa kolem něj se setkává se zcela konkrétními problémy a nálezy, takže odpadá ona nepopsatelnost, která mi v dosud čtených povídkách Lovecrafta tak lezla na nervy a negovala skutečný požitek.
Současně jde o zřetelnou inspiraci pro hororovou adventuru Posel smrti. Po jejím dohrání jsou tedy vývoj i pointa dosti zřetelné, jen zdroj šílenství se liší.
Haprujou mi to ovšem dvě zcela praktické věci.
Zaprvé důvod, proč se dynastie dala na tuhle praxi. Jo, chápu, že se někdo z předků chytnul kultu a pak rodinu všichni nenáviděli a báli se jí a všechny další průvodní jevy. Postrádám ovšem nějakou jasnější motivaci přidání se ke kultu. Není to úplně něco, co začnete dělat v neděli odpoledne z dlouhý chvíle.
Ze stejného soudku také praktická udržitelnost něčeho takového dlouhodobě vzhledem k popisovanému rozsahu. Nabízí se i zjevná nepraktičnost - pokud rodina potřebovala "materiál" jen na rituály, je nejjednodušší průběžně čapnout nějakého vesničana z okolí.
Tohle mělo všechno, co se mi na Lovecraftovi líbí a co mě na něm taky hrozně unavuje. Náběh je perfektní, i když pointa poměrně očekávatelná (evokovalo mi to několik kousků z Rodariho Pohádek po telefonu). Problém je, že v momentě zjevení něčeho zajímavýho přechází Lovecraft ke svému oblíbenému nepopsatelnému, neurčitému, nezapamatovatelnému, obludnému etc. Vlastně tak těsně před tím opravdu šťavnatým uhne do ztracena. Trochu to zachraňuje závěrečná citace z Necronomiconu, ale jen trochu. Vlastně problém nedoručené mrkvičky.
Povídka, která má asi všechno potřebné a nejlíp se dá popsat jako krimikomedie. Několik počátečních vláken, pár omylů a výborných vtipů, pak setkání jednajících, nástrahy, něco k zamyšlení a dobře podané, i když očekávatelné finále.
Slušný atmosfericky kousek s motivy jasně čitelnými v mnoha pozdějších dílech dalších autorů. Na druhé straně věc tak profláklá, že pointa i závěr jsou celkem všeobecně známé, překvapení se tudíž prakticky nekoná. Je to podobné jako se Stokerovým Draculou - je potřeba upravit optiku, jakou se na tento text dnešní čtenář dívá:-)
Forsyth v celém Kvintetu ukazuje, že umí do dramatu přidávat výborný vtipy. Tohle byla naprosto perfektní krimikomedie a jakmile se partička dala dohromady, jen jsem se zlomyslně zašklebil. FInále vynikající a pátá hvězda za obsah obrazu, kdy jsem vyprskl na celý autobus.
Tohle jsem měl rozečteno už kdysi a po letech jsem se ke knize zase vrátil. Po dočtení si kladu otázku, komu z těch dvou byl vlastně určen název...
Vícero příběhu v jednom, kdy na několika místech ukápne slzička. A názorný příklad toho, jak umí Forsyth převrátit celou věc naruby pomocí jediné věty.
Krásná šachová partie s pašováním drog z Thajska do Anglie. Minimum dialogů nijak neubírá na působivosti a plasticitě.
Výborný nástup, krásný průběh a useklý podivný závěr. Lovercraft se mi začíná hodně líbit tím, kudy, jak a kam se hrdina dostává, na co naráží a jak s okolím interaguje. Rostoucí problém je v autorově stálé neurčitosti. Vím, že je to asi jeho hlavní deviza, ale pro mě je to uhnutí tehdy, kdy začínají být věcí fakt zajímavé. Prakticky v každém takovém momentu u něj narazím na vyjádření typu "mimo lidskou představivost, nepopsatelné hrůzy, něco, co není možné slovy zprostředkovat apod." Sorry, tohle mi pohřbívá tak třetinu dojmu. Když už má ten maník takhle dobrej jazyk, tak bude schopnej popsat i čáry a barvy, před kterými tady taky uhnul.
Připomíná má to jeden achievement ve hře Amnesia: The Dark Descent. Když vypnete hru v momentě prvních hrátek s obrazem, napíše vám to něco ve stulu "You quit just when the things started to get interesting."