Teron
přečtené 288
Didi
2021,
Weren Free
Pouštěl jsem se do tohoto krátkého textu s předpokladem, že to bude mizérie. No, pravdu jsem měl tak napůl. Didi totiž nedosahuje oněch nadpřirozeně mizerných hlubin. Jde pouze o naprosto generickou jednoduchou fantasy napsanou znatelně nevypsanou rukou. Příběh neúmyslně pobaví podivnými formulacemi, drastickým opakováním jmen a stylistickými neduhy. Hlavní postava je několik stránek označována jako "slečna", až je najednou bez varování pojmenována Didi. Jejího mentora tvoří pečující Babička (ne, to není překlep, Babička se opravdu jmenuje Babička), mazlíka pak pes Monty. Výsledkem je tak kostrbatý text, který by normálně vydal na cca 2 kapitoly knihy, tady je ovšem vydán jako samostatný svazek, u kterého se za 4 roky neobjevilo pokračování.... celý text
Pastýřská koruna
2017,
Terry Pratchett
Jak se objevil kozel, který umí počítat... Jak si Tonička vybrala svou cestu... Jak se vyrovnal jeden magický pramen, který Terry nakousl v počátcích Zeměplochy... Jak bylo ve vzduchu hrozně, hrozně moc železných pilin a jak Magráta s ostatními čarodějkami oblékla zbroj a natáhla samostříly... A jak sama Země pod vlnami dala elfům nádherně na prdel...... celý text
Zlomený meč
1993,
Poul Anderson
Ehhh....po většinu stopáže se to drželo někde na 3, ale ten konec to hodil do kytek a finální souboj by se mohl zapsat mezi nejtrapnější střety dvou bijců v dějinách fantasy. Ale postupně, protože s touhle knihou mám hned několik celkem klíčových problémů. Jazyk - Anderson nepíše nijak zvláštním jazykem, krom toho vlastně popisuje opakovaně to samé. Buď je prostředí hrozně úžasné, všichni krásní, všechno ve zlatě, drahokamech a drahých kovech, nebo je to hnus, velebnosti. Vzhledem ke střídání říše skřetů a elfů se vlastně tato dvě prostředí jen prohazují. Samotný projev ovšem není něco, co by mi utkvělo v hlavě a měl bych potřebu dalšího textu právě proto, že to píše on. Postavy - jeden z klíčových kamenů úrazu. Jak Skalfoc tam Valgard jsou totální uberbijci, ovšem na obou fantasy frontách, tedy jak v boji, tak v magii. Z toho plyne kritická absence opozice a komplikací, protože kromě střetu jednoho s druhým prakticky nemají v knize konkurenci, takže je potřeba postavit jim do cesty boha, sudbu nebo ženskou. Od začátku se před nimi všichni klaní, všechno jim vlastně vychází, nikdo se jim nedokáže postavit. Asi jedinou výjimkou je výprava Skalfoca za obrem, kdy šlo jak jemu, tak tomu druhýmu bohovi o kejhák a bylo tudíž přítomno elementární napětí. Who cares - Přestože se v příběhu vlastně furt něco děje nebo chystá a někdo se snaží někoho zničit, utkvělo mi v hlavě strašně málo částí. A jak se na konci ukázalo, na většině z toho vlastně nejspíš nezáleželo, protože Odin potřeboval z celé soustavy jen jednu věc. Závěr - že všechno spěje ke střetu obou podvrženců, je celkem nabíledni. Že zařvou tak trapným způsobem, který připomíná komedie Luďka Soboty a na tak malém prostoru, to jsem nečekal. Dočítal jsem to v autobuse cestou z práce a v jednu chvíli jsem málem zařval "Takhle chytáš meč, ty jelito?". Opravdu to na mě působilo tak, že autor nevěděl, jak je vlastně sejmout, takže zkombinoval hned několik vlivů, výsledek by ovšem nezahanbil ani Monty Pythony - v případě, že by si stříleli právě z fantasy prvků a postupů.... celý text
Kvintet
2006,
Frederick Forsyth
Čtyři kusy naprosto perfektní, poslední mi fakt nesedla, jak se z toho stala lovestory, tak jsem to vlastně jen proskenoval.
Lovci mamutů
1974,
Eduard Štorch
Jedna z krásných vzpomínek na čtení v hodinách češtiny na prvním stupni základky...kdo by sakra mohl zapomenout na Kopčema s Mamutíkem?
