TonyStarkless
komentáře u částí děl
Být mámou je těžké. Především v době, kdy na každém kroku číhá nebezpečí a nemůžete nikomu věřit. K tomu jste člověk, který je hlavním pilířem skupinky lidí, která si říká „rodina“. A v těchto třech povídkách od autorky Nikol už žádné rodiny nejsou.
Další střípky skládačky o tom, co se stalo, děje se a bude se dít. O budoucnosti, osmnácti letech na cestách a o naději.
Perfektní zakončení s odhalením Hledačů a příslibu lepších zítřků.
Cvak. Jiný pohled, na stejnou situaci. Z pohledu otce. Otce, který v době, kdy byl svět ještě v pořádku, nevěnoval volný čas žádnému sportu a kolem sebe měl tři dominantní ženské. Teď se ocitl v situaci, kdy musel opustit rodinu na půl roku, aniž by o něm zbytek rodiny měla nějaké zprávy. Povídka bravurně popisuje strach a bezmocnost otce, který se snaží dostat na místo včas. Zároveň je to protkané vzpomínkami na to, kvůli čemu člověk musí překonat zbytky sil a vydat ze sebe ještě víc.
Zajímavý pohled také na to, jak se děti umí rychle přizpůsobit novým „zákonům“ o přežití a nejsou zatíženi minulostí. Třeba tou, že sousedé byli ti dobří, zbraně patřili jen ochranným složkám a kočky byly mazlíčci.
Stalo se to. Poslední válka. Konečná válka. Ukazováček na červeném tlačítku, který rozhoduje o konci všeho. Hlavně mazlíčků. Těch huňatých stvoření, které nás zahřívají, neurvalým mňoukáním z nás nutí kapsičku či plátky libového hovězího. Radioaktivní spad, který zahubí rostliny a promění domácí mazlíčky v predátory. Žrádlo pro smrtící zbraně také musí někdy dojít, když je nemá kdo vyrábět. Vymoženosti vědy bez elektřiny jsou náhle jen ozdobou do vlasů či na hrdle. Přesto mohou uchovávat vzpomínky, kterým ti „narození po“ nemusí uvěřit.
Borůvka je holka na dlouhé cestě… domů. Po celý svůj život jen utíká a věří jen své matce, otci a sestře. A také v „život“, který se prostě „stal“.
Vyprávění autorky je úplně jiný. Není tak literárně vyšperkovaný jako předchozí tři povídky. Je to jako bych četla něčí myšlenky. Přiznám se, že nerada čtu odstavce, kde není přímá řeč. Ale sama se vyžívám v pocitech a myšlenkách hlavního hrdiny. Takže mě tenhle styl pohltil. Je to jako si nasadit helmu na hlavu a neviditelná nano vlákna se vám napojí na všechny ty zákruty v mozku. A splynete… v jedno.
Věřit jen tomu, co vám, kdo řekne. Věřit vyprávění o trávě, školách a voňavých kytkách, které kvetou jen proto, abyste k nim čichali. Příběh o dívce, která se narodila do našeho světa, ale záhy o něj přišla. A k tomu se stala „požehnanou“ zrodit nový život a zároveň být navždy „lovenou“.
Příběh o jednom malém zimním zázraku a o tom, jak i ti s „pokřivenou“ duší mohou dostat druhou šanci. Jemně hřející povídka do chladné nepohody, která mě navnadila k tomu jít se podívat, zda má Jezulátko opravdu všechny prstíky.
Připomnělo mi to jeden „bezvýznamný“ den v roce 1914 odehrávající se nedaleko belgického města Ypry. Znepřátelené strany se tenkrát sešly, aby si vykouřily společnou cigaretu a vyměnily drobné dárky. Příběh o kruté zimě, o krutém lidském osudu, o boji o přežití a jednom takovém dnu.
Povídka, která do sborníku a k vánočnímu času určitě patří. Povídka plná příběhů, teplé kávy, sladkostí, úsměvů a šťastných konců.
Miluji westerny, takže velmi milé překvapení. Drsná zima, drsní muži, lovci a pár klacků pod nohama.
Tak tahle povídka je přesně ten typ, co se čte v bunkru postaveného z židlí, dek a kousků gauče :D a kdy si vypravěč svítí baterkou do obličeje. Tajemné, lehce strašidelné a hrozně dobře čtivé.
Velmi smutná povídka. Netýká se jen rodin na severu nebo na jihu. V této době byli německé rodiny všude. Znám z první ruky příběh okolo Konice. Děda mi vyprávěl zápletku z Javoříčka. O myslivně v Ochozy. Vyprávění usedlíků v Orlických horách. Miluji válku a válečné příběhy. Jsem ročník, co naslouchal. O to víc mě tento příběh dostal. Jak naše vojenské vyvrhely, kteří se podílely na vymazání minulosti.
Paprsky na mě působí stejně jako metrix. Dokázala jsem si ten okamžik představit. Něco prostě nedokážeme vrátit. Jen ti, co mají dokonalou představu, se dokážou synchrozinovat se vzpomínkami.
Taková slušná povídka na „houbičkách“. Smutná, pravdivá. A hlavně potřebná pro navázání doby, času, situace pro „to“, kdy jste se cítili šťastní.
Život hrdiny i závoráka je složitý. V obou případech skončí smrtí. Zajímavý a zároveň pravdivý pohled do duše nás všech. I když máme v rodném listě dáno „superhero“. Někdy jsou peníze důležitější než hrdost. Protože za úsměv, vřelé slovo a hrnek kávy si svůj život nezaplatíte. Někdy nejde ani o peníze. Já mám podobné dilema. Neumím první pomoc. A jasně vím, že bych asi nezastavila při hromadné dopravní nehodě a nepomohla ležící postavě na chodníku, protože jsou to pro mě všichni zkrachovalé existence. Takže ano… nejspíš bych taky umřela s rozbitou hlavou… Hodně realistické ztvárnění hlavní postavy, v jehož kůži nikdo nechce být, ale nejspíš je… děsivé a… fujtablácky pravdivé
Po povídce, která mi v srdci zanechala podivnou jizvu, jsem si přečetla tuhle. Byl to nádherný tanec ledové královny se svým princem na obrovském zamrzlém jezeře ve víru sněhových vloček. V každé větě hmatatelná něha a bouřlivé emoce. Plameny, které vše v okolí měnily na sněhovou břečku a chladné louže… smutku. Když přišlo jaro. Na pár listech mi byla v této povídce naservírována vášeň, skrytá erotika, a přesto tak obnažená. Příběhy v pozadí, smutné a ještě smutnější. Temný kout, který tento příběh vyprávěl. Zářivé oči dítěte, které bylo jako to zamrzlé jezero a zrcadlem všech těch krásných, okouzlujících dnů, které pro většinu z nás znamená jen zimu, břečku na chodnících a otravné škrábání předního skla auta. Autor (jakože opravdovej chlap!) ve mně dokázal za pár minut škrtnout sirkou, stejně jako holčička v nejmenovaném souboru povídek a začít milovat zimu a v nadcházejícím jaru nacházet obavy… a zároveň naději.
Povídka, která ve mně zanechala takový ten pocit… pohledu do blba. Zaklapla jsem sborník a usrkávala z orosené sklenky veltlína. Příběh krásně plynul, podbarvený tóny klavíru a cinkáním úplatků. Cítíte z ní hrozný smutek a prostředí i pocity hlavní hrdinky se vám hluboko vrývájí pod kůži.
Na román budu určitě číhat a vysílat pozitivní vlny, aby múza byla na správném místě a ve správnou dobu…
Kdo je strašpytel jako já, doporučuji nečíst večer před spaním. Poutavá a smutná duchařská povídka přesně do nepohody, která panuje za oknem, nejlépe opuštěného majáku...
Konečně mi někdo vysvětlil, jak je to s těmi bílými Vánocemi. Vtipné, napínavé, pohádkové
Tahle povídka se mi moc líbila. Je o lidech, co si na nic nehrají a vždy vypadají, že nemají žádné sny. Trafikářka a hajzlbába. Skvěle napsané, prostředí, kolující flaška, ještě kdyby jim tam nějaký nedoceněný student konzervatoře před 50 lety hrál na saxofon…
Krásně vystihnuté charaktery a ten konec byl prostě jen Ježíšek na špičce hory z bramborové kaše…
Na začátku tak hřejivé, jako ladovská zima, prázdniny u babičky na venkově u kamen a špetka té staré matičky rus. A pak se to zvrtlo…
Na každém povídačce, báchorce a příběhu je pravdy trochu…
A já na konci čekala aspoň ten sex :D když už se tatík tak pochlapil. Ale třeba bude ve Špindlu. No, vidím, že je to asi všude stejný.
Někdy je potřeba mít zástup andělů, aby řidič se svým autem přežil zimu. Hlavně když na ni nejsou připraveni ti nejpovolanější, ani ti, kteří si myslí, že jsou připraveni čelit ledu, vodě i větru.
Pěkně napsaná oddychovka.