Stařec, který četl milostné romány podobné

Svou světoznámou novelu Stařec, který četl milostné romány napsal Luis Sepúlveda po sedmiměsíčním pobytu v pralese u indiánského kmene Šuarů. Děj příběhu, kterým chilský autor v roce 1989 oživil zájem Evropanů o latinskoamerickou literaturu, se odehrává v amazonské oblasti Ekvádoru. Do zapadlé vesnice s lehce ironickým názvem El Idilio („Idyla“) přijíždí po řece dvakrát do roka ambulantní zubař, aby vesničanům ulevil od trápení s bolestmi zubů. Jedním z jeho přátel je i starý muž, který čte rád milostné romány, a zubař mu jich vždy přiveze zásobu na celý půlrok. Antonio José Bolívar odešel do džungle spolu se svou ženou, ta v ní ale přišla o život. Antonio nejprve z její smrti vinil džungli, ale s postupem času, který strávil životem s místními indiány, si začíná džungle vážit a vidět v ní nádhernou bytost, a současně pochopí, jakou zkázu do ní vnáší civilizace. Antonio žije svůj vesnický život, sám se svými milostnými romány. Když však okolí vesnice začne ohrožovat ocelotí samice, je díky svým zkušenostem s životem v džungli povolán, aby tento problém vyřešil. Kniha psaná střízlivým až lakonickým stylem přináší kromě nového stylu i nový pohled na téma pralesa: prales tu není idylický ani hrůzný, nýbrž je vylíčen jako živoucí bytost, rovnoprávná s člověkem. Sepúlveda zdůrazňuje vzájemnou závislost člověka a přírody; člověk jí není nadřazen, ani ji nedobývá, nebojuje s nelítostnou přírodou o životní prostor, na nějž jako by měl automatické právo, ale naopak má být vůči ní pokorný a přijmout její zákony; pak jí není vydán všanc a nehrozí mu, že ho prales pohltí.... celý text