Psí srdce / Psie srdce

05.03.2023

Podivejte se, já mám hrozně rád zvířátka. Opravdu jo! A proto mě tato povídka dosti bolela. Nejsem blázen, nevidím jako realistické pojetí zvířat jako rovných bytostí lidem. Ale etický závazek vůči nim máme, když ne pro nic jiného, tak právě pro naši schopnost se nad ně povýšit (třebas že jsme jen trochu chytřejší opičky). Dovolím si zde jednu popkulturní referenci. V datadisku Zaklínače III Divoký hon, s názvem O víně a krvi je jedna scéna, která navazuje na knihy, ve kterých Regis Geraltovi vyvrací nejednu legendu o upírech. Člověk při čtení dochází k závěru, že upíři jsou vlastně jen trošku šikovnější lidé, jako jsou lidé trošku šikovnější opičky. V zmíněné hře je tato představa dovedena do konce. Odhaluje se nám scenérie na velkochov lidí v pevnosti upírů. Klece, krmivo, rozmnožování, spotřeba. Tato představa se zdá být nejlepším přirozeným argumentem proti velkochovům. Její špatnost vyvěrá mimo jiné i z Kantova pojetí člověka jako cíle o sobě, nikoliv prostředku. Analogizuji-li upíra v zaklínačovském smyslu k člověku, musím analogizovat člověka k psu. Nelíbí-li se mi takováto míra (a je to otázka míry, zcela bez diskuse, nejsem kantovec, jsem utilitarista a hodnotím tuto míru jako utilitárně prospěšnou) zneužití člověka, nemůže se mi zkrátka líbit takováto míra zneužití zvířete. A proto je mi z této povídky nutně nevolno její obsah je mi nechutným a profesora Preobraženského považuji za nechutného. Což je však, nebojme se si to přiznat, můj dobově podmíněný názor. Mám k tomu ještě dvě poznámky. Začnu tou kratičkou, následně si to dovolím zaznamenat vlastní interpretaci, jak níže píši, patrně očividnou.

Kratičká se týká formálního budování povídky. Je hrozně zajímavá, řekl bych, z narativního hlediska. Ponejprve se nám dostává vypravěče utajeného, sedícího v hlavě Bobika a pohlížejícího na svět jeho očima (i proto mi nakonec bylo Bobika tak líto, autorovi se tu podařil bravurní manipulativní trik), následuje vystoupení z Bobikova těla, vypravěč se vznáší nad postavami. Pak skáčeme do formy deníkového zápisu a pak najednou k heterodiegetickému vypravěči, který do značné míry náhodně fokalizuje na několik postav. Opravdu, strukturou je to strašně zajímavá kniha a možná z části i proto je natolik poutavá

Teď krátce tu interpretaci. Patrně je to očividná interpretace, ale chci si ji tu zaznamenat, abych na tuto možnost čtení případně nezapomněl, tak se omlouvám, že vás tím zdržuji. Jde mi o obraz, který nám autor nabízí. Profesor Preobraženskij nenávidí plebejce. Bytostně a upřímně. A přeci, co je ten obraz, kterého nám autor poskytuje? No jde přeci o stvoření proletáře. Profesor sebere na ulici zbídačenou bytost, trpící, umírající, hladovou. Sebere jí a dá jí víru. Slovy Karla Tomana: Vdechl víru a vdechl život do milionům milionů netečných, tupých a vrátil lidem radost poslouchati. A co udělal potom? Na to odpovídají verše, které u Tomana výše citovanému předcházejí: Krev prolil? Vraždil? Ano.. Ano, doktor vraždil, aby z té utrápené bytosti, kterou zneužil, zcela cynicky, s tím samý pohrdáním, které měl pro proletáře, udělal kreaturu, zmrzačenou mrchu, která neměla spatřit světlo světa. Profesor jednoho, Lenin a Stalin miliony. Z čehosi strašlivého udělali cosi zvráceného. Ano, Bulgakov nám tu nakreslil obraz zrodu bolševické revoluce. Obraz mrchy, která nikdy neměla vzniknout. Z Bobika Bobikova, z mužika proletáře. Z čehosi trpícího, ale přeci jenom důstojného cosi zvráceného, co jakoukoliv důstojnost postrádá, a to nikoliv vlastní vinou. Cynicky, chladnokrevně, vypočítavě. Ještě jednou se vrátím k Tomanovi: Jděte svědci. Žalobci, jděte, promluvte. Bůh čeká. Bulgakov svou novelu ukončil opatrným optimismem, hleděl do budoucna tím, že se obrátil zpět. Bůh mu za to žehnej.

Omluvte mne pro jistou nekoncepčnost tohoto komentáře, píši jej po přečtených 200 stranách v pozdní, večeru, takže podle toho asi vypadá.

P.s. Tomanovy verše je třeba interpretovat tak obráceně, jako jsem já obrátil jejich pořadí. Nebyly kritické, byly oslavné. Nedávám je sem pro jejich interpretační stejnost, jako pro jejich poetickou kvalitu.