1amu přečtené 1094

Jiří Voskovec a Jan Werich: v divadle, ve filmu, v soukromí 2001, Jiří Suchý

Velmi dobře zpracovaná kniha. Již v začátcích byl základ v nápadu Jaromíra Farníka, který disponuje unikátním archivem éry Osvobozeného divadla, což doložil i knihou "Válka s lidskou blbostí" (nakladatelství BVD, r.2007). Bohužel je zde i černá kaňka, o kterou se zasloužil ve své stati a v kapitole IV. Vladimír Just. Dosti nevhodným způsobem referuje o tom co předcházelo účasti Jana Wericha v ND na t.zv.Antichartě (zejména str.67). On totiž konec 70-tých let XX.století byl pro pana Wericha opravdu tragický. Kdosi to nazval "Antickou tragédií J.W". Domnívám se, že byl, bohužel velmi blízko pravdě. Jinak je ale tato kniha dobrým vodítkem pro příznivce Osvobozeného divadla a osobně se mi velice líbila závěrečná stať Borise Jachnina : " Filmové, televizní a divadelní role V+W". Nakladatelství Brána mělo výtečný nápad, že renomovaným sběratelům umožnilo veřejně uplatnit jejich vzácné archiválie.... celý text

Theodor Pištěk aneb Filmové nebe první republiky 2012, Radim Kratochvíl

Věru nikdo jiný u nás nedovedl zahrát tatíky Kondelíky jako pan Theodor Pištěk. Protože neměl sobě rovného konkurenta, šlo to u filmů jako na běžícím pásu. A když mu skvěle přihrávala paní A.Nedošínská, úspěch (včetně kasovního byl zaručen). Já ho mám nejraději ve filmu Hotel Modrá hvězda, kde se nepřímo podílí na uvedení N.Gollové do "alkoholického opojení". Málokdo ví, že úspěšný a žádaný herec měl v 50-tých létech i trable. Nešlo o politiku, ale byl často zván k řediteli jednoho z vinohradských gymnázií, kde studoval jeho syn, později nositel Oscara a spolupracovník Miloše Formana a také vynikající futuristický malíř). Mladý Dóďa byl prý "třídní kvítko", jiní ho pomlouvali, že to byl sígr. Nikdo v té době neušil jakých úspěchů později dosáhne. Pan otec s paní matkou ze slavné herecké rodiny Ženíšků to určitě odněkud shůry s potěšením sledují.... celý text

Chyťte Žida! 2018, Tuvia Tenenbom

Po přečtení této dobře hodnocené knihy mám rozporné dojmy. Ano, kniha je psána čtivě, autor si dal tu práci, že rozmlouvá "jako Němec" s oběma stranami. Ale já mu vše co popsal na 440 stránkách tak úplně nevěřím. Za nejzajímavější považuji pasáž rozhovoru s velkým jménem a velkým člověkem, jmenuje se Amos Oz. Dovolím si ocitovat část zajímavého rozhovoru. Tuvia (T): Budou tedy zde existovat dva státy, jeden po boku druhého ? Amos (A): Ano.Jiná možnost není. T: Proč ? A: Nestanou-li se skutečností dva státy, , skončíme s jedním státem. A bude to arabský stát. Já nechci, aby k tomu došlo. Víte, jiné národy stavěly pyramidy, zatímco Židé psali knihy. Také jsme neměli nikdy papeže, který by říkal lidem, co mají dělat. Každý Žid je papežem. A takový je v Amosových očích celý 9-ti miliónový Izrael. Tento stát má, tolik premiérů, proroků a zejména mesiášů, přesně tolik názorů. Evropané ráno vstanou, přečtou si noviny, podívají se na internet, pak možná podepíší petici ve prospěch "dobrých", zajdou na demonstraci proti zlým a půjdou spát s dobrým pocitem za sebe sama. Jenže Izrael a Palestina, to není mač dobrých a zlých. To je zápas dvou s nároky na jednu zemi. Rád bych si opravil názor na tuto knihu, který mám zatím velmi rozpolcený.... celý text

O zlém brouku Bramborouku 1950, Ondřej Sekora
odpad!

Milovaný autor mých dětí (před mnoha léty) a hodně jeho knih odpočívá kdesi dole v regálech. Po mnoha létech zjišťuji, že nám chybělo zrovna toto "dílo" . Byl rok 1950 a autor šel se šikem a sepsal agitační "hatlámo-patlámo". Aby bylo trochu úsměvu, přidám dobový vtip na "amerického brouka", který jsem slyšel o mnoho let později: Vzhledem k tomu, že KSČ prozíravě očekávala invazi amerických brouků od "Strýčka Sama", naši brouci byli školeni, jak takového brouka poznat. Při nejmenším podezření ho měli pozdravit "americky" haudůjůdů. Brzy došlo k prvnímu setkání : Český brouk - haudůjůdů ! Podezřelá žlutohnědá mandelinka nechápavě zírá a praví : Izvinitě tovaryšč-něpanimáju ! PS Mé hodnocení knihy nesouvisí s dobovým vtipem.... celý text

Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky 2011, Jaroslav Boudný

Král Šumavy 1988, Rudolf Kalčík
odpad!

Režimní komunistický spisovatel psal knihy na objednávku zejména ministerstva vnitra. Stačí se podívat na jeho životopis a pozorný čtenář má hned jasno. Protože znám exteriér, kde probíhal děj nejen této knihy a k tomu zde byl ještě film, očekávaný normálními lidmi s napětím. Výsledek ? Drtivá většina chtěla po skončení vrátit 2 .-Kčs (v oněch dobách cena 1 lístku). Krásně to napsal v komentáři woodward, nenapsal bych to lépe. Inu soudruh ředitel nakladatelství Naše vojsko napsal póvl a tučného bakšiše si jistě užíval. Jenže opravdová historie se psala jinde a jinak.... celý text

Oldřich Nový 1992, Ladislav Tunys

Jeden z mých nejvíce oblíbených herců, kterému se vždy podaří zbavit mě "blbé nálady". Zejména se o to zaslouží jako pan Novák ve filmu "Kristián" (1939). Byl pokřtěn v r.1899 v Praze na Žižkově jako Oldřich Albín Nový. I když vyučený sazeč, začal působit vedle zaměstnání, u ochotníků a od r.1918 již profesionálně v divadle v Ostravě, později povýšil do Brna, kde se dokonce stal šéfem operety. Jeho přínosem tomuto žánru bylo hlavně zinteligentnění děje, odstranění pozlátka a přiblížení divákovi . Ale ozval se film, tehdy ještě němý a ten se produkoval v Praze. Mimo filmování se stal ředitelem "Nového divadla". Mohl konečně vyzkoušet žánr, který v Brně neprosadil: hudební komedii. Nové divadlo sídlilo za pasáží Alfa (od r.1958 tam začalo divadlo Semafor). Veřejnost však zaujal svým učinkováním ve filmu, zejména ve veselohrách, ty se staly jeho doménou a mladý herec se stává hvězdou Barrandova. Je ironií, že největších úspěchů dosahoval v čase Protektorátu ve filmech - vždy s Martinem Fričem. Eva tropí hlouposti, Kristián (oba 1939), Baron Prášil (1940, jediný film s Vlastou Buriánem) Roztomilý člověk a Hotel Modrá hvězda (1941). Dne 11. června 1936 se oženil s uměleckou fotografkou Alicí Wienerovou (1902–1967), dcerou zámožného ředitele pražské banky. Společně vychovali adoptivní dceru Janu (1937–2006). Po příchodu nacistů hrozila Alici deportace do koncentračního tábora, kvůli jejímu židovskému původu. Nový ji bránil tím, že se s manželkou odmítal rozvést. Oba manželé i divadlo trpěli antisemitskými útoky v tisku i na veřejnosti. Nový byl deportován přes Hagibor do Osterode v Sasku a jeho manželka měla jít do Terezína. O dceru Janu se v té době starali manželé Lelkovi, majitelé továrny na skelný papír v Lázních Bělohrad. Žena Alice věznění přežila, takové štěstí neměla polovina její rodiny včetně otce. Se ztrátou bližních se nikdy nevyrovnala a vypukla u ní schizofrenie. V r.1948 přišel úspěšný herec o své divadlo. Bohužel byl poté obsazován do brakových budovatelských filmů, s čestnou výjimkou. Šlo o parodii (která soudruhy nebyla zpočátku pochopena, proto ona barevná dotáčka na konci) Pytlákova schovanka (1949). V r.1952 byl pověřen funkcí odborného poradce u filmu "Štika v rybníce". Štikou byla nová, začínající traktoristka v JZD (Jiřina Švorcová), která mazákům radí - jak orat širé lány. Do současné doby nemohu pochopit, co bylo úkolem odb.poradce v této slátanině. Profesním štěstím pro něj byly roky 1967-1971, kdy se točil seriál Taková normální rodinka (nyní nazývaný jako 1. čs. sitcom). Byl obsazen s Jiřinou Šejbalovou do rolí důchodců-filatelistů. Oba se stali dalšími ozdobami tohoto vydařeného díla, kde scénář napsala Fan Vavřincová. V Karlínském divadle hrál (od r.1954) v operetě Mamzelle Nitouche dvouroli Célistina a Floridora. Výsledek ? Inscenace vyprodána na 2 roky ! Závěr jeho skvostného uměleckého života byla role emeritního profesora tance Dvorského, který byl pověřen naučiti společenskému chování tři vykutálené zedníky, kteří zvelebují starou Prahu. Vynikající film Zdeňka Podskalského (Světáci-1969) je nestárnoucí . Domnívám se, že pan Nový si to opravdu užíval. Za vše co během svého nelehkého života dal československé kultuře , si tuto "jahůdku na dortíku" vrchovatou měrou zasloužil. Post scriptum: moji starší přátelé mi občas říkali, jak O.Novému záviděli "to kvantum krásnejch ženskéjch, které mu padaly bez jakejchkolvěk štráchů, do náruče"...... celý text

Rudolf Cortés, milovaný i zatracovaný 2004, Ondřej Suchý

Rudolf Cortéz byl v 50-tých létech minulého století zjevením . Jeho osobním štěstím bylo, že se seznámil po válce s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, kteří s ním měli "plány". Později se do akce zapojil i Karel Vlach, který angažoval "chlapa jako horu", ještě k tomu s nádherným hlasem (je dobře, že opustil vážnou hudbu) jako náhradu za Vjačeslava Irmanova do svého orchestru . V novém Divadle satiry (později ABC) hrál titulní roli ve hře Limonádový Joe. Rozhodně vizuálně více seděl předloze, než později operetní K.Fiala ve filmovém zpracování. Dvojice R.Cortéz a Stella Zázvorková (jako Tornádo Lou) byla hlavním tahákem hry. V létech 50-tých, kdy radio bylo zahlceno častuškami, budovatelskými zpěvy a jiným šmejdem, bylo podvečerní dostaveníčko s orchestrem Karla Vlacha a Rudolfem Cortézem takovým jemným pohlazením vděčných posluchačů. A což teprve, když zazněl jeho hlavní hit "Starý honák krav". Aféra okolo změny jeho jména byla podrazem STB a je zbytečné se o ní zajímat. Osobně by mi udělalo větší radost, kdyby dcera zpěváka, paní Dáša Cortézová požádala o spolupráci na knize vhodnějšího autora. Rudolf Cortéz by si to zasloužil... celý text

76 yardů Jardy Štercla 1997, Petr Hořec

Jaroslav Štercl je u nás nedoceněný herec, známý ze starších snímků z TV spíše z estrád a kabaretů. I mezi "kolegy" ve své době dost podceňovaný do okamžiku, když Dr.Pixa začal uvádět vědomostní soutěž "Souboj s pamětí" (na přelomu 60-70 let XX.stol.) Ten kdo ho dříve neznal se najednou nestačil divit - ve společnosti chytrých a známých kolegů se zčista jasna objevuje "Star první velikosti" ! Občas mu konkuroval mladší Martin Štěpánek, ale to bylo vše a pan Jaroslav se stával u národa stále populárnější, až začala padat jediná otázka: Viděli jste včera v TV Jardu Štercla ?" On nahradil Janu Werichovi chybějícího Járu Kohouta. Proto prý chodil často do divadla v Karlíně na operetu "Na tý louce zelený", kde J.Š. obyčejně zastínil všechny v roli hajného Štětivce. Řekl bych, že byl možná u nás prvním z řady těch, kterým říkáme "Bavič". Pravda šlo mnohdy o jednoduchý humor, ale na obranu tohoto skvělého komika můžeme položit otázku : " A využívali jej ve filmu ?" Velice sporadicky. 18.11. minulého roku by mu bylo 100 let.... celý text

Můj život s kapelou 1994, Jiří Zapletal

Kniha je určena spíše pamětníkům. Mám dojem, že jméno Gustav Brom již u nás tolik známé není. Přitom šlo po orchestru Karla Vlacha o druhou čs.nejznámější kapelu. Pokud Karel Vlach přidával k tuctovým šlágrů swingovou hudbu, tak G.Brom propagoval moderní jazz. Měl známosti po Evropě a kapela byla zvána často na západ od "železné opony" - jednoduše proto, že vozila domů valuty. Zahraniční turné byla pro členy orchestru požehnáním. I finančním. Z Manchesteru, Norimberku nebo Varšavy se trasy zájezdů protáhly do Ruska, Indie nebo na Kubu. „Třeba i třikrát denně jsme hráli v Německu a během dvouměsíčního zájezdu si člověk vydělal na kvalitní auto. Byly to fantastické časy." Kritici orchestr vychválili po vystoupení na festivalech ve Varšavě nebo Manchesteru. V roce 1963 získala Bromova kapela prvenství na Pražském jazzovém festivalu a byla hodnocena na 6.místě nejlepších big-bandů na světě. Perlička: 12.4.1961 napsal G.B. během 2 hodin hit o 1.kosmonautovi ve vesmíru. Jenže.... ! Špatně slyšel v telefonu jméno a z Gagarina byl Margarin. Bylo velkou klikou, že to po poslechu nahrávky zjistil produkční a předělávalo se. Pokud by se tak nestalo, asi by šel kapelník (který píseň zpíval) + 18 muzikantů do basy . Protože se šlágr hrál po celém světě, přicházely domů potoky tantiémů a štreky koncertů po SSSR. Prakticky celá Bromova profesionální dráha se propojila s totalitním režimem. Swing a jazz nebyly u komunistů oblíbeným žánrem. Proto se Orchestr Gustava Broma objevoval i v zábavních estrádách společně se zpěváky populární hudby. „O režimu říkal, že hlavou zeď neprorazíš. Hlídal si hudební a uměleckou stránku, do politiky se nepletl,“ dodávají hudebníci. Na tuto báječnou partu mám jako študák vzpomínku z koncertu ve Vodňanech. Po znělce a několika známých hitech zaznělo : A nyní přichází Gerry Scott ! Zřejmě tenkrát nikdo nevěděl, o koho jde. V červeném přišla starší decentní dáma a nádherným chraplákem spustila - When the Saints Go Marching In , neboli Svatí pochodují ! A byla ihned miláčkem publika...... celý text

Život plný kotrmelců 1996, Kamila Čížová

Ono těch kotrmelců v případě rodiny Jiřiny Steimarové bylo opravdu hodně. Vzhledem k tomu, že pocházela z významné a známé herecké rodiny, se herectví věnovala už od svého dětství. Krátce po absolutoriu dramatického oddělení Pražské konzervatoře již v roce 1933 působila coby elévka činohry Národního divadla v Praze. V letech 1935 – 1941 zde byla zpočátku jako herečka bez vyššího vzdělání a teprve v letech 1942 – 1952 byla členkou činohry . Z jejího prvního manželství se sochařem Janem Kodetem pocházel prvorozený syn herec Jiří Kodet, z druhého manželství s obchodníkem a automobilovým závodníkem Jaroslavem Juhanem pak pocházela dcera herečka Evelyna Steimarová a dcera Julie Steimarová. Její druhý muž v roce 1952 emigroval z Československa (do vlasti se vrátil až téměř po 50 letech). Po jeho emigraci byla propuštěna z Národního divadla a byl jí zabaven majetek. V této době žila sama se třemi dětmi. Nakonec jí tehdejší režim dovolil od roku 1953 alespoň angažmá v Hudebním divadle v Karlíně, kde působila až do roku 1979, kdy odešla do důchodu. V závěru svého života se věnovala výuce herectví na Lidové škole umění. Rodina se může pochlubit tím, že Jiřina Steimarová (*24. ledna 1916 a + 7. října 2007) byla vnučkou Vendelína Budila a dcerou herce Jiřího Steimara a herečky Anny Steimarové . A Jiří Kodet ? Nezapomenutelný otec Kraus v Hřebejkově filmu "Pelíšky" a Chlestakov v Revizorovi, hraném v Činoherním klubu.... celý text

Dikobraz se směje 1953, * antologie

Oknem rozhlasové kabiny 1947, Štefan Mašlonka

Knížečka koupená v antikvariátu, ale s ohromnou vypovídací hodnotou. Zejména Štefan Mašlonka, zdatný nástupce Josefa Laufra dal základ k způsobu nového komentování zejména hokejových a fotbalových utkání. Z posluchače rádia doslova udělal diváka, který vše sleduje jako na stadionu. Podotýkám, že v prostředí slušných lidí, což se diametrálně lišilo od všech úděsností, které se dějí v současné době. Ano v roce 1947, krátce po válce byli lidé natěšeni, že uvidí skvělý hokej. To se také stalo, i když národ smutnil, protože všemu nasvědčovalo ráno posledního dne, že mistry světa budou Švédové. Oni hráli s outsidery z Rakouska a ti ve svém posledním utkání - jakoby hráli za nás a nad Švédy vyhráli ! Perlička na konec: po válce zchudlé Rakousko pouze zíralo, když vlak s jejich hokejisty zastavil ve Vídni a každý kdo byl přítomen pomáhal vynášet kvanta dobrot a potravin všeho druhu, kterým zahrnuli vděční fandové z ČSR rakouské hrdiny.... celý text

Žil jsem zbytečně 2010, Jiří Hejda

Tato kniha je mou srdeční záležitostí. Jednak proto, že jsem v ČKD dost dlouho pracoval a zejména jsem měl možnost setkávat se a mluvit s lidmi, kterým říkám "dělnická aristokracie". Jiné oslovení pro ně nemám, protože jsem jich bohužel již moc nepoznal. Tito úžasní lidé pracovali ještě za pana Hejdy, byli vždy hrdí, že vytvářejí nové hodnoty, které měly po opuštění továrny hodnotu perfektních výrobků. Málo kde byla ke spatření taková kumulace skvělých konstruktérů a technologů . To vše bylo zásluhou autora, který dělal čest panu ing.Kolbenovi. Ten posledně jmenovaný bohužel zahynul (ve vysokém věku) v koncentračním táboře. Je smutný konec ČKD, který způsobila parta gaunerů společnosti INPRO svou t.zv.privatizací, která byla otevřeným rozkradením, kterého se pan inženýr bohudík již nedožil.... celý text

Ivan Lendl 1990, Jiří Janoušek

Jiří Janoušek napsal čtivou knihu, která mohla být u nás vydána až v r.1990 . A to ještě hlavní objekt tohoto povídání nebyl občanem USA (stalo se tak až v roce 1992). Ivan Lendl je zářný příklad toho jak bývalý režim dovedl likvidovat československé úspěšné sportovce . Zaměřil se zejména na tenisty a hokejisty. Jaroslav Drobný vyhrál Wimbledon až jako občan Egypta a že takových odchodů bylo. O nedostatku inteligence lidí u nás, kteří to měli na svědomí podali důkaz ještě za éry t.zv. socialismu Rumuni. I oni měli tenisové eso, jmenoval se Ilie Nastase. Je o něco starší než Ivan Lendl, ale vydělával valuty též ve velkém. I na západě dlouhodobě pobýval. Při finále Davis cupu v r.1980 v Praze byla šaškárna, když vojín Ivan Lendl občas oblékl uniformu vojína čs.armády. V Bukurešti chodil po barech generálmajor Ilje Nastase. Nelze se divit, že Ivan učinil to samé, co před ním Martina Navrátilová. Pravda v českém tisku, rozhlase a televizi neexistovali . Soudruzi byli většině lidí pro srandu. Ivan Lendl se v USA oženil. S manželkou Samanthou má 5 krásných dcer. Žije na Floridě, občas dělá některému špičkovému tenistovi trenéra a fandí hokeji. Navštěvuje pravidelně Českou republiku.... celý text

Heydrich 2011, Jaroslav Čvančara

Z hlediska mně doposud neznámé dokumentace a bohatého fotografického materiálu - hodnotím toto vydání vysoko. Je zřejmé, že pánové Čvančara a Šustek svými obsáhlými publikacemi o "Atentátu" podali nám - zájemcům opravdu pomocnou ruku. Vše nové vybízí čtenáře k hlubokým dalším úvahám: - Na čí straně byl hlavní zájem zlikvidovat funkčně jednoho z nejvyšších nacistů, generála policie, majitele obsáhlého osobního archivu (pro případ CO KDYBY ?). Heydrich byl nejen chladnokrevná bestie, ale také osoba s vysokým IQ. Víme o agentovi A-54 P.T., víme o veliteli zpravodajců v Abwehru admirálovi W. Canarisovi. Víme o "špionovi, kterému nevěřili - plk.Moravcovi . A teď můžete pátrat dále. - Ambiciózní K.H.Frank, tolik toužil nahradit R.H. - ale nedočkal se. Je nutno říci, že u něj jasně převažovala krutost a nenávist k Čechům nad inteligencí. - A pak 2.6.1942 "Manifestace českého lidu pro Říši" známé foto deseti tisíců hajlujících Čechů" . Oproti tomu neznámá fotografie silné čtyřky v čele s K.H.Frankem, která účastníky se zájmem a pobavením sleduje z povzdálí v civilu. - Povedená fotografie titulního listu časopisu Pestrý týden č.24 a hned pod tím uvedeno - Obrazový list RADOSTI ZE ŽIVOTA (a teprve pak následuje reportáž z převozu ostatků R.H. z Prahy do Berlína dne 7.6.1942)-nebyla dříve nikdy publikována. Čs. komunisté nebyli jen žáky soudruhů z Moskvy, ale významně se poučili od nacistů z Berlína": I. Nocí dlouhých nožů je nazývána stranická čistka či krvavá lázeň, která proběhla v Německu v noci z 29. na 30. června 1934. Hlavním cílem bylo eliminovat mocnou SA a jejího příliš ambiciózního vůdce Ernsta Röhma, který byl po zatčení zastřelen až 1. července. Proces se Spikleneckým centrem Rudolfa Sánského v r.1952. Jedenáct obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí – což byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů, udělených v jediném procesu. Jejich bývalý kámoš, pak prezident K. Gottwald odmítl odsouzené omilostnit, poprava se konala uprostřed noci na 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou. Lze to nazvat příběhem o tom jak si to rozdali Karlínští kluci s Kluky židovskými (kteří je zpravidla, ale ne všichni, svou inteligencí a záměry převyšovali). Navazuje proces s buržoazními nacionalisty ze Slovenska v čele s G.Husákem. II. 24.6.1942 proběhl v Národním divadle t.zv. "Apel českých herců a divadelníků na podporu politiky Říše." Pohled na vyděšenou hajlující Zdeňku Baldovou a totéž na mladého Karla Högra je smutný. Hlavní projev díků Říši pronesl Rudolf Deyl st. Na 28. ledna 1977 byli do Národního divadla pozváni národní umělci, herci a jiné osobnosti známé z kulturního života. Na shromáždění přečetla herečka Jiřina Švorcová „Provolání československých výborů uměleckých svazů“ (zpráva byla zveřejněna pod titulkem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“) které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu. Podobné shromáždění bylo uspořádáno 4. února 1977 v Divadle hudby, kde prohlášení přečetla Eva Pilarová. Domnívám se, že nacistická show byla tou, kde "šlo o život". Komunistický "povolávací rozkaz" byl spíše výrazem strachu KSČ z případné opozice, a to je už rozdíl. Tam o život nešlo, ano u některých šlo o kariéru. Můj závěr je po přečtení smutný. Ostatky K.H.Franka se prý "možná" nacházejí poblíž tam uložených těl hrdinů odboje. Je to k neuvěření. Píše se rok 2020.... celý text

Hana 1991, Vladimír Škutina

Třemi světadíly 1959, Ivan Andreadis

Stolní tenis, či ping-pong dnes již asi nikomu nic neříká, ale český sport v něm dosahoval vynikajících výsledků, počínaje mladičkým B.Váňou, naším prvním mistrem světa z r.1938 (bylo mu 18 let). Druhý matador je autor této knihy, jehož sportovní kariéra je rovněž ohromná. Devět titulů mistra světa zařadilo Ivana Andreadise mezi legendy světového stolního tenisu. Pouze Barna a Váňa ho překonali v počtu získaných medailí ze světových šampionátů. Všestranný stolní tenista, později vynikající trenér a také žurnalista byl ve své době nejtechničtějším hráčem světa. Prožil toho opravdu hodně a ne všechny jeho zážitky byly příjemné. Poprvé reprezentoval na prvním poválečném šampionátu v roce 1947 v Paříži a hned z toho byl světový titul v soutěži družstev. Pak v průběhu dvanácti let nasbíral dalších osm světových titulů. I když ten nejcennější, ve dvouhře, Ivanu Andreadisovi dvakrát těsně unikl, zapsal se zlatým písmem do dějin čs. stolního tenisu. Byl uznávanou osobností. V roce 1967 se stal prvním předsedou české sekce Swaythling Clubu International. Po skončení aktivní hráčské kariéry pracoval jako sportovní redaktor v deníku Československý sport, kromě toho působil v letech 1965 až 1970 jako trenér reprezentačního družstva žen. V roce 1995 byl zařazen do Mezinárodní síně slávy stolního tenisu (ITTF Hall of Fame). Osobně jsem měl to štěstí vidět ho při exhibici, což mě následně motivovalo učit se této hře. Pokud mi teď někdo položí dotaz na český stolní tenis - nejsem schopen kloudně odpovědět. Bohužel.... celý text

Král Ubu 1966, Alfred Jarry

Fascinuje mě anotace k této hře, kde to svádí k mnoha "kdyby". Ale základ je ve Francii, kde študáci (jak to tak bývá) měli na gymnáziu legraci z kantora, který je učil fyzice. Mnoho z nás si obdobné pedagogy pamatuje a vzpomíná na ně. A v tomto případě jeden ze študáků Alfréd Jarry dokonce napsal z recese divadelní hru a netušil, že se stane slavným. Napsal groteskní příběh otce Ubu, chvastouna a násilníka, blba a zbabělce, který je ztělesněním tuposti, podlosti a zla. V roce 1929 v Praze dva mladí pánové tuto hru nejdříve upravili a uvedli v Osvobozeném divadle. Jmenovali se Jiří Voskovec a Jan Werich. Díky nim jsem se s touto hrou seznámil (stydím se, že tak pozdě) při čtení knihy již okomentované níže. Mám rád študácký humor a pokud je ochucen vtipem V+W je to pouze k dobru věci. Přitom jde o humor platný i v této době. Stačí si pouze připomenout kolik blbů touží po moci a po trůnu. I to bylo příčinou, že tato hra, nastudovaná v r.1968 Divadlem Na zábradlí, byla po srpnu téhož roku zakázána. A stačí připomenout, kdo u nás po Janu Werichovi hrál hlavní roli: (r.1968-Jan Libíček a ve filmové verzi v r.1996 Marián Labuda)... celý text

Faustovy skleněné hodiny 1997, Jan Werich

Tuto knihu ocení zejména skalní fandové Jiřího Voskovce a Jana Wericha. A že je opravdu co číst. Kupodivu nejvíce zajímavostí bylo na konci knihy v edičních poznámkách. Když si uvědomíme, že oba kamarádi byli z ročníku 1905, je udivující pozorovat kulturně-umělecký vývoj zejména Jiřího Voskovce. Ve svých 17-ti létech píše do renomovaných časopisů a jeho příspěvky (zejména básně) jsou tištěny ! O pár let je přijat do Devětsilu, aby jej Teige brzy vyloučil, protože se "zpronevěřil zásadám sdružení" a účinkoval v béčkovém filmu "Katynka z vaječného trhu" považte - v roli milovníka. Jak dodává Werich: von se Jiřík ve Francii zamiloval do Šimonky (Simone Maine), chtěl ji ukázat krásy Itálie a potřeboval prachy. Tak mu přišla nabídka režiséra Antona velmi vhod. Oba mládenci vstoupili do divadelního souboru režiséra Frejky, upravili tehdejší hit ve stylu Dada (napsal Alfréd Jarry) "Král Ubu" s Werichem v hlavní roli a Voskovcem jako kpt.Obrubou (I tato úprava tvoří součást knihy). Úsměvné je hodnocení divadel mimo Prahu, kam se souborem začínajícího Osvobozeného divadla zajížděli. Bez konkurence zvítězilo Brno : "Na cestě do Brna jsme věděli, že nás čeká dobré obecenstvo, ale netušili jsme, že bude nejlepší, jaké jsme kdy měli". Ale Prostějov : "Přijedše tam, shledali jsme s bolestí, že všechno obecenstvo šlo na pivo." Olomouc : "Ačkoliv každý by zde hledal syrečky, leč my s taktem sobě vlastním o nich pomlčíme, neboť jich v Olomouci vůbec není. Ale je tam výtečná slivovice a ještě lepší divadlo. Bizarní obecenstvo se dostavilo prvně s tváří strnulou a bylo zasmušilé, aby se druhého dne nezávazně rozveselilo a dostoupilo ovační potence brněnské." Bavil jsem se. Jsem rád, že tato kniha vyšla zásluhou úžasné, doslova mravenčí práce editorů R.Dolejše a V.Kofroně.... celý text