1amu komentáře u knih
Mou výhodou bylo, že jsem viděl nejdříve filmové zpracování, kde exceloval Brad Pitt. Knížečka ? Ale ano a je toho zoufale málo a přitom děj volá o rozšíření. Vyloženě odbytá je pasáž ze studií na Harvardu, kde by se autor s takým renomé mohl rozjet na plné pecky. Ale jedné myšlenky si cením. Pasáže o rozdílných postojích generací. Byly vždy, tedy z časů FSF a jsou zřetelné i v současné době. Pokud to současné vládě nedošlo, její škoda. Jedna věc je budovat lány řepky olejné, či různá hnízda, druhá věc - sledovat myšlenky klasiků.
Richard Halliburton byl šťastný člověk. Rodiče se postarali, aby vystudoval Univerzitu Princeton . A vybavili ho do života poměrně dobře zajištěného. Mohl si tak splnit množství svých přání. Navštívit světové "klenoty", vyfotografovat je a protože byl od mladého věku podnikavý, našel zájemce, známé noviny, která zásoboval atraktivními články, o které byl velký zájem. Ti ho udržovali v klidu, vždy zde byla finanční rezerva.
Nebylo tomu tak vždy, jeho první tůra na Matterhorn by se neuskutečnila, protože dva bažanti přicestovali jednak po sezóně, neměli řádné horolezecké vybavení. Našli se 2 dobří lidé-horští vůdcové, kteří jim potřebné půjčili a umožnili jim prožít nezapomenutelné.
A "jízda" začala . Gibraltar, Bengálsko, Tadžmahál a mnoho dalších unikátních míst. Asi největší dojem na mne udělala část Tibetu zabraná Síkhy, zvaná Ladakh, jde vlastně o území Tibetu s hlavním městem Léh. Tato část je jedinečná v tom, co jinde na tomto světě není. Hlavou rodiny je žena, mnohomužství je přirozené. Zpravidla je důležitý 1.manžel, kterého ostatní poslouchají na slovo.
Průšvih byl v hygieně rodin. Voda nebyla to hlavní, Tradiční "velké koupání" prý 1x za 10 let.
Tak jak začal rozvíjet autor svou kariéru, uprostřed života zasáhla náhoda. Se svými přáteli vyjeli do Pacifiku. I když podával pravidelně hlášení o své poloze, dne 24.3.1939 se odmlčel. Později byl tento den stanoven dnem jeho úmrtí.
K této úžasné knížečce mě "přivedla" Alef. Vyšla za I.republiky a po válce náhodou v roce 1969, kdy to ještě šlo.
Proč potom již tomu tak nebylo ?
Autor nebyl pro soudruhy žádoucí . Kluci z Karlína ho dali po roce 1948 na index. Spása příšla z SSSR (odkud jinak, že), kde se velice podivovali tomu, že Karel Čapek není vydáván. S těžkým srdcem ten hlavní - ministr Kopecký dal štempl.
Karel Čapek viděl hodně dopředu. Třeba když psal Válku s mloky.
A nesledujeme nezodpovědnost a uniformitu i v současné době ? Hradní šaškárna s vyznamenanými, bohužel ti čtyři by řády převzali jako pozůstalí. K číslu 5. se nevyjadřuji, je to zbytečné.
Ale vracím se ke knize:
Je humor kořením ? Sporná otázka, ale nejspíše ne. Má daleko širší poslání. Díky humoru se na svět díváme zcela jinak.
Naprostá pravda ! A je na každém jak se k inteligentnímu ne hrubému-tedy blbému) postaví.
Říkáme : "Ten má smyl pro humor ."
Kdo patří do této skupiny je šťastný člověk. Ale má to jeden háček. Nesmí o tom být přesvědčen na 100%. To ti druzí hned poznají.
Když nám opět zavřeli knihovny, nastala možnost porozhlédnout se v té naší domácí . Máme-li štěstí, občas se stává, že narazíme na poklad. To je případ této nenápadné knihy povídek, které nás provází celou knihou.
Hlavní postava se jmenuje Pat Hobby. Stačil mít v krátké době tři manželky, prošustrovat vilu s bazénem, k tomu hodně peněz v dostihových sázkách a ještě více v alkoholu.
Nejde o kladnou postavu. Je to vyčuraný hajzlík, svým způsobem někdy dost sebevědomý se vzácným darem "oblbnout" filmové producenty, když jim vnutí za pár $$$ návrh scénáře. Tedy to co dělal v éře němého filmu. Ale máme film se zvukem a s tím se Pat nedovede vyrovnat.
Děj připomíná zlomky neúspěšné poslední životní etapy autora, jde o cosi jako závěrečnou zpověď a krutý zářez do jeho duše.
Pouhých 90 stránek možná jinak dobrého příběhu české posádky bombardéru Wellington, který se vydává na cestu, o které nikdy nelze říci jak skončí. Tomu odpovídá i název knihy.
Mému čtenářskému vkusu neseděl zvolený způsob uspořádání textu, který byl soustavně a necitlivě rozbíjen vstupy o osudech jednotlivých členů posádky.
Domnívám se, že by knize prospěla logická časová posloupnost.
Čtenář, kterému se dostane tato knížka do rukou se nesmí nechat pomýlit . Jednak nízkým hodnocením a pak názvem Aurora. Nejde o bájný křižník, ale o lázeňské sanatorium v Třeboni.
Autor se zpovídá mladé lékařce při vstupním pohovoru, proč je plný úzkostí, slabých nervů, ustrašenosti: "Víte, snad je ta má nátura dána "předporodním syndromem", tedy, že mě prchlivý děd vyvlekl v břiše mé maminky na dvorek a poručil ji, aby poklekla, že ji zastřelí kvůli tomu nenarozenému parchantovi.. Zachránila to vše má babička, dědka znala, vzala mu flintu a pravila, aby toho nechal :
pote jezt, bo vam to vystydne !"
O kus dál se ptá režisérka Věra Chytilová : Pane Hrabale, prrroč jste tak posrranej z těch komunistů ?". A pan Hrabal jako v kostele u velebníčka vysvětluje, proč třeba přijal titul zasloužilého umělce a další věci.
Paní Věra: "Hele, takhle nic nedosáhnete. Von ten vedoucí IV.odd. ÚV KSČ Müllerrr je vopravdu divnej, aby se v něm prrrase vyznalo. Já měla točit Panelstorry, furrt mi dělal potíže. Vyčíhla jsem si, kde bydlí, co dělá a vidím, že po nedělním vobědě myje a utírá talířře, vlezu mu voknem do kuchyně, vemu útěrku a utírrám fest... až do konce ...tak pane Myllerrre, jako co bude s tou mou Panelstorry ? Počkejte paní režisérko, dáme kávičku. A za to odpoledne byl film povolen, stačí ? Nebo eště něco ?
To Myllerr dával k dobrru :
To zasedám se soudruhy v Trenč.Teplicích. A z ničeho nic vejde Věruška s nějakou zrzavou holkou a spustí: Tak tenhle pán, milá dceruško mi nedává prrráci. Nebudeme mít chlebíček !
Tak jsem raději zavolal číšníka, aby přinesl další dvě židle. Takhle to Věruško nemůžeš řešit...a večer byl scénář povolen !"
Z dalšího roztomilého čtení není patrno, zda u autora úzkostné stavy z komunistů povolily .
Jde i o vzpomínky na April Gifford, u nás ji přejmenoval pan Marysko na Dubénku. Ve Franci šlo v překladu Ma chére Doubenka, v Itálii Cara Aprillina, v Polsku Droga Kwiecenka.
Knihu napsal pan Hrabal, ale nemohu si odpustit veselou příhodu z natáčení "Hry o jablko", kde představitelka Anny, kterou Věra Chytilová hledala předlouho, Dáša Bláhová vzpomíná:
"Soudruh Müller vyžadoval v choulostivých scénách viditelné pouze jedno ňadro. Věra si to u soudruha obhájila tím, že sdělila : "Dáša je má tak malý, že musíme divákovi ukázat dvě !"
Protože pan Hrabal úzce spolupracoval s Jiřím Menzelem, byl pozván na premiéru a film se mu prý líbil.
Komentář píši ve dnech, kdy ve vazbě "bručí" hlavní padríno českého fotbalu zvaný "taťka" se svým "synkem" z bájného Vyšehradu. Nepomohl bájný Šemík, aby alespoň s padrínem odcválal na Seychely, kde by boss tamní lidičky učil "jak se to dělá".
Dobrá kniha pana Mádla dala SOS již před 7 roky. Bohudík možná, že se potvrdila tak trochu správnost, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se...
Nepokračuji, protože banda lumpů již má připraven zástup advokátů, kteří ty možná obviněné vylíčí u soudu jako neviňoučká robátka . Stává se to a divit se nebudu. Spíš bude zajímavé, zda autor napíše pokračování. Podkladů má dost.
Timur Vermes mě naprosto zklamal. První kniha o "návratu" Hitlera byla ke čtení. Tato na 460 stránkách nudy má jediné plus.
Upozorňuje na největšího zloducha současné doby.
Není to tlouštík Kim Čong Un !
Jsou to masmédia rozsévající blbosti po celém světě a jé úplně jedno kde tak činí.
Jejich motto: Hrůza a děs ! Jen tak dál a větší kapky !
A stádo ovcí vše pozorně sleduje.
Jan Neruda kdysi napsal báseň "Jen dál", tak tedy pouze část:
Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,
den nový vzešel k nové práci nám,
jeť sláva otcův krásný šperk pro syny —
však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!
a o kousek dál:
Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety,
že přízeň doby není jasna tak!
což růže neotvírá svoje květy,
když mezi ní a sluncem rozstřen mrak?
Pryč s klímotem již u kormidla lodi:
kdo chvíli stál, již stoji opodál...
Zejména ten klímot u kormidla lodi je varující .
Podotýkám, že ani hlavní propagátor nácků, jménem Joseph Goebbels
nenutil své podřízené v tisku, aby den co den informovali čtenáře, kolik mrtvých produkovaly továrny na smrt v čele s Osvětimí den po dnu.
Ano, je to neuvěřitelné, ale Joseph Goebbels byl překonán.
Prožíváme podivnou dobu, slyšíme či čteme každý den hromadu plků a hloupostí . Ale také máme jednu výhodu - jsme blízko u knih. I naordinoval jsem si terapeuta, který již není mezi živými, pan Bohumil Hrabal je tou pravou osobou a opětovným čtením zjišťuji, že to zabírá.
Zejména tato v pořadí poslední (3.) ze série fiktivních dopisů Dubence.
Začnu od konce slovy moudrého pána, o kterém jsem nic nevěděl a musel napovědět autor.
Lao-ć : Uměti neuměti je to nejvyšší. Neuměti uměti je nemoc.
Knížka nemá název podle komické opery R.Strausse, ale podle komického příběhu, který začal student sochařství David Černý v nočních hodinách dne 28.4.1991, když natřel tank č.23 růžovou barvou, následně byl "ouředně" přetřen na původní barvu zelenou, vybraní poslanci FS jej znovu natřeli inovativní barvou atd.
Autor se zaobírá problémem škody, která vznikla Praze odstřelem Stalinova pomníku na Letné. Pokud by jako artefakt "přežil" , zřejmě by jej mohli natřít na růžovo, i když by to stálo více. Ale byla by to úžasná turistická atrakce.
A seznámení Hrabala s April ?
"No já mám dojem, že to bylo v létě r.1986, kdy mladá bohemistka, mluvící roztomilou češtinou přišla za velkého deště do naší pivnice U Zlatého tygra a sdělila, že je plná deštěm, my jí říkali, aby si odložila, když je tak mokrá. A ona pokračovala, jak říkáte vy Češi to tam ale pěkně chčije." A byli hned všichni kámoši.
"A máte nějakou hezkou příhodu z návštěvy USA v r.1989 ?
April pocházela z města Lincoln v Nebrasce. A my jsme na tamní univerzitě předváděli film "Postřižiny". Jak víte ke konci je scéna, kde manžel jako trestá svou ženu, která si nechala ustřihnout své krásné dlouhé vlasy, tím, že ji symbolicky vyplatí.
Film skončil a slovo si vzala předsedkyně tamního feministického hnutí. Jak je možné, že někdo veřejně bije ženu ? Dokonce tomu přihlížejí i dělníci. Je to skandál, hanba a ona proti tomu protestuje. A napíše do novin, že socialistický stát dopustí takovou hanebnost a skandál, kde je žena bita ve filmu svým manželem !
Marné vysvětlování..."
Možná, že v Nebrasce, v USA vzniklo již v roce 1986 hnutí MEE TOO !
Tato knížečka je součástí předchozího komentáře . Navazuje na podobný "Listopadový uragán", knihu stejného formátu, ale na daleko horším papíru vydala prozřetelně Pražská imaginace, a to v neuvěřitelném nákladu 150.500 výtisků. Tím kniha "vydělala" na pokračování, což jsou Ponorné říčky.
Obsahují část "dopisů Dubence" , písemné svědectví o přátelství s Dubenkou, bohemistkou April Gifford, s níž se seznámil v r.1986 v hostinci U tygra, Dubenka byla čímsi jako jeho poslední múzou .
Něco málo přes 90 stránek příjemného počtení.
"... Tak národ, tento lid, který ponornými říčkami doplul až do té noci filipojakubské, ten národ je nyní na slunci a přesto trne, zdalipak nás osud, naše historie znovu neponoří do podzemních tmavých cest. Dubenko, proto všemi silami se musíme udržet na slunci, vše co nás dvojilo musí shořet v té noci i s těmi čarodějnicemi, které nám tolik znepříjemnily náš život..."
Část dopisu Dubence, tedy April Gifford, kdysi studentce, která "Spokojeným" státům americkým" přiblížila autora knihy Ostře sledované vlaky, později zfilmované Jiřím Menzelem, který obdržel Oscara.
Někdy tou dobou si April usmyslela, že pětasedmdesátiletému spisovateli uspořádá přednáškovou cestu po Americe, a na Stanfordu založila studentskou organizaci. "Jako jediná členka jsem se zvolila prezidentkou a odhlasovala si založení bankovního účtu, ze kterého by se cesta uhradila," říká.
Jako první Dubence přispěl režisér Miloš Forman, později se přidala Meda Mládková. Když pak do Prahy konečně dorazil balík s pozvánkami z deseti amerických univerzit, byl Hrabal zřejmě vyděšený. "Myslel jsem, že je to jenom tak jako, takovej sen, romantickej návrh," líčil později Československému rozhlasu. S pozvánkami ale na Svazu spisovatelů přesto zažádal o výjezdní doložku. V březnu 1989, pouhý den před odletem do Washingtonu, konečně obdržel letenku.
Kniha je důležitým dokladem proběhlých událostí té doby. Jako kdyby pan Hrabal kopíroval dalšími slovy naši historii:
"...Po dlouhých létech nesvobodných voleb, teď lidé-občané budou mít existenciální a morální volbu, kterou dirigent Leonard Bernstein se svou filharmonií a vokálními soubory podpoří Devátou symfonii, Ódou na radost, kde mocnými údery bubnu se zapečetí smlouva s novým způsobem nejen politického, ale i občanského života a žití..."
Je o čem přemýšlet.
Lady Agatha měla životní štěstí. Jednoduše v tom, že byla obdařena tím, co mnoho autorů postrádá a co prokazuje v tomto souboru povídek :
- Byla hravá. Určité scény dovedla do nejmenších detailů a ještě je rozpitvala.
- Připomeňme si její originální říkanky, použité v názvu knih.
- Měla to životní štěstí, že dopracovala k značnému bohatství . Je dobré připomenout, že jeho výše pocházela z příběhů, kde peníze, šperky, diamanty a jiné byly příčinou vražd v jejich knihách kde pak byly i vyřešeny.
- Byla originální. Koho jiného by napadlo učinit svými nosnými postavami třeba starou panu z anglického venkova, nebo roztomilého, elegantního a inteligentního mužíka, který se přes kanál La Manche dostal pouze v důsledku války.
- Byla čtena i proto, že její postavičky byli v podstatě lidé vystupující v jednotlivých příbězích: "Vždyť jsem to vlastně já !" Mohl prohlásit jeden ze stovek vysloužilých plukovníků, nebo dáma zbohatlá sňatkem se starým nudícím se lordem, který brzy umřel.
- Při své premiéře prorazila dříve v USA, než doma . Jednoduše proto, že obchodníci tam již měli vyšší cit a pochopení pro byznys.
A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho, a to jen kvůli tomu, že Agatha Christie je má oblíbená. Není čtena každým, drsňákům čtoucím současné thrillery jednoduše nic neříká, dtto části něžného pohlaví, která dává přednost "příběhům" s tetovanými svalovci na obálce.
Ale zpět k povídkám:
Ta závěrečná stojí za pozornost rovněž proto, že se v ní znovu (potřetí a naposledy) objevuje ruská hraběnka Vera Rosakoffa, jež možná uhranula samotného Hercula Poirota.
A to je co říci !
Vědecké kolegium pitvající dílo autorky je rozděleno . Jedni tvrdí, že Poirot byl asexuál, druzí opak.
Ale máme zde vysvětlení :
I Hercule Poirot miloval, vzpomínal a byl také romantik.
Jistý Jim Grant investoval do své nové budoucnosti, když byla v roce 1995 jeho pozice v televizní společnosti Granada v britském Manchesteru zrušena a on se najednou ve věku téměř jednačtyřiceti let ocitl před otázkou, co bude dál. Papír a tužky a šest dolarů . Odcestoval do země neomezených možností, do USA. Oženil se, chtěl se stát spisovatelem, měl plnou hlavu nápadů a zvolil pseudonym Lee Child . První úspěch z roku 1997, kdy poprvé proměnil rukopis v bestseler Jatka, vyvolal senzaci.
Já pravě dočetl již 25-tý příběh bývalého vojenského policisty Jacka Reachera. Nezdá se mi u nás zvolený název knihy "Spravedlnost".
Autorovou poslední knihou jsem zklamán, tedy naprosto se odliším dalšími řádky od komentářů pochvalných.
Proč ?
Lee Child již delší dobu nemá ten správný tah na branku. Naposledy mě zaujal knihou Nevracej se, ale to je již dávno.
Bohužel představa poutníka stopaře, později již pasažéra v autobusu byla zajímavá kdysi, bohužel stala se otřepanou. To samé při čtení (minimálně vždy na celé stránce), co vše za operace se odehrávají v jeho mozku, jde-li o volbu ANO-NE !
Přitom v příběhu "Varovný výstřel" zdědil J.R. poblíž NY rodinný dům, ve "Volném pádu" si parta bývalých MP kolegů rozdělila nemalé peníze po likvidaci gaunerů.
Reacher mimořádně vystoupí v tomto příběhu z autobusu, aby pomohl staříkovi, který mohl být okraden. Jenže zůstává v nejmenovaném středním městě, kde se dělí o moc dva gangy mafiánů. Kdo by sázel odkud gauneři pocházejí, prošustruje majlant.
Ještě jsem četl s pobavením, že jeden gang používá automobily značky Lincoln a všichní mají zvláštní druh "uniforem" (nejsou šedivé jako kdysi SS).
Nosí černé obleky, bílé košile a černé hedvábné kravaty. Tedy jsou okamžitě k poznání. A Lee vám ještě sdělí, že jsou všichni bledí ! Možná, že si spletl Ukrajince se Švédy. Ti mají také vlajku modro-žlutou. Bledí Švédové se stěhovali do státu Minnesota.
Tento gang i konkurenti půjčují obyčejně chudákům peníze za "nekřesťanských podmínek". To se Reacher pěkně naštve. Vytváří okolo sebe partu pomocníků, kde nechybí tradiční krásná milenka, dva beatoví hudebníci a geniální překladatel z mnoha jazyků (včetně zemí z východu a Balkánu). A to je vše ? Ano, Reacher je spokojen a rozjede akci. Příběh se tváří jako thriller, ale není. Jde o hluboké podcenění doposud věrných čtenářů.
V originále byl pojmenován Blue Moon . Já bych tradiční překladatelce poradil "Vždyť to byla brnkačka".
Na str.319 odjíždí Reacher autobusem kamsi na sever. Z pohozených novin si přečetl jak to vše ve městě kde krátce pobýval začalo fungovat, zmizely drogy, výpalné i prostituce - jak jednoduché ! Vše zásluhou nového policejního ředitele.
Zde si vzpomenu na Járu Cimrmana, který vložil panu Smrtkovi do úst větu: "Já odcházím a po mně přijde nový, mladší, pašák ."
Lee Child se svěřil na svém webu, že možná brzy skončí. Napsali s mladším bratrem Andy Grantem příběh The Sentinel. Je zvykem, že knihy s Reacherem vycházejí obvykle v U.K. a USA koncem roku. Zatím nejsou informace, že by to celosvětová pandemie změnila.
Lady Agatha ovládala jednu důležitou věc. Před psaním dalšího příběhu si ujasnila přibližný okruh lidí, mezi kterými se bude "zmítat" čtenář, aby se dostal k vysněnému, tedy, že on předem určí vraha (vrahy).
Od toho je autor, aby mu to pořádně ztížil a v tom je kouzlo knih autorky, která si právě takto své psaní užívala.
Ctihodný a movitý gentleman Gordon Cloade se vrací z Ameriky do Anglie. Na cestě přes Atlantik se seznámí s krásnou mladou vdovou Rosaleen.
Jest přec zvykem, že starší pán zahlédne v uzavřené společnosti krásnou mladou ženu a brzy jej ovládne to, na co čekají zejména čtenářky (zpravidla někdy již od velmi nízkého věku až po dámy ještě starší než onen pán). tedy brzy zjistí, že jen ona jest tou pravou a jedinou.
I učiní ji svou chotí.
Nezbytně musí nastat druhá fáze, tedy okamžik, kdy se se chystají vyrazit domů (do honosného sídla), aby příbuzenstvu byla představena nová členka rodiny, pravda také možná dědička.
A autorka to drží stále pevně v ruce.
Je válka a postarší čerstvě ženatý muž zahyne při leteckém náletu. Celý jeho majetek tak spadl do klína čerstvé vdovy. Ta se vydá do rodinného sídla se svým bratrem a od začátku je jasné, že atmosféra nemůže být nejlepší.
A divíte se čtenáři ? Je logické, že se potenciální dědicové třesou při pomyšlení na možné růsty svých bankovních účtů (nebo naplnění oněch známých punčoch-důmyslně kdesi ukrytých). A najednou ?
Nota bene nastává další komplikace, když se příbuzenstvo po nebožtíkovi dozví, že údajný první manžel Rosaleen je možná naživu. Víc jim o tom má povědět záhadný možný svědek Enoch , který se ubytoval v místním hostinci. Zkušený čtenář se nediví, že jej tam nalezli brzy ve stavu " úplné ztuhlosti".
A nastává situace pro uvedení Hercula Poirota na scénu, tedy se žádostí o pomoc. Zhostí se svého úkolu tak, jak jest u něho dobrým zvykem.
Za pár dnů nastane den 12.listopadu, což je 82.výročí uvedení této knihy na trh.
Mefisto byla první skupina, která přešla z beatové scény na scénu malého hudebního divadla, nejdříve to byla Laterna magika a koncem roku 1965 začalo Mefisto účinkovat v Divadle Rokoko, posléze v divadle Semafor. Skupina doprovázela zpěváky v čele s W.Matuškou a Martou Kubišovou . A také jezdila po republice s vlastním programem.
Olympic Petra Jandy a Mefisto Karla Svobody byly svého času vůdčí české beatové skupiny. Začínal zde dnes u nás zapomenutý zpěvák a nyní kanadský občan Jaromír Mayer.
Pro pamětníky jde o příjemnou četbu a osvěžení vzpomínek.
Jeden z mnoha drahokamů, které byly uloženy do pokladnice národního bohatství panem Jiřím Trnkou.
Na tuto knihu jsem byl upozorněn milou Maruš, které ještě jednou děkuji. Početl jsem si náramně také proto, že obyčejně dobrý Kosatík v případě Ferdinanda Peroutky zřejmě nebyl v obvyklé formě.
Již "Úvodní slovo" Jiřího Kovtuna naznačuje o čem to bude.
A pak ten začátek:
Rudyard Kipling
K D Y Ž...
Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš...
Je málo z knih, které jsem přečetl, kdy si při jejich četbě připadám jako veden průvodcem (zde F.P.), který i otevírá ve velké budově jednotlivé místnosti a vypráví:
V době mnichovské krize vrcholil osobní nesoulad mezi bratry Čapky. Vznikl sice již v r.1926, kdy nám přečetli svou poslední divadelní hru ADAM STVOŘITEL. Ve čtení se střídali, ale bylo to naposled. Karel tomu dával konstrukci, námět a styl a když jsem o tom mluvil později s Josefem, řekl mi, že to byl on, kdo vymyslel slovo ROBOT, které se pak stalo světovým.
Nedá se říci, že byl Josef slabší, byl jiný, nebyl schopen dramatické konstrukce, postavit věc na divadlo, protože to nikdy sám neudělal. Karel to dělal předtím i potom.
To jsou drobnosti ze života bratrů, o kterých se nemluvilo.
Nebo první setkání Peroutky s prezidentem Masarykem. Ten si považoval těch, kteří mu nepochlebovali. Raději diskutoval se svými oponenty, kteří jak říkal, ho nutí více přemýšlet. I.republika byla dílem dvou lidí - TGM a Švehly. Masaryk se věnoval zahraniční politice, ale učil se od Švehly pohybovat v politice praktické. A zejména vytrvalosti a trpělivosti. Bohužel Švehla z čs.politiky brzy odešel.
Vzpomínky jeho nejbližších přátel, zejména Rudolfa Jílovského a MUDr.Karla Steinbacha, oba byli parťáci z Táflrundy. (Viz -Mé vlastní seznamy).
Nelze opomenout ani vzpomínky jeho dcery Evy z prvního manželství a poslední manželky Slávky.
I když vydána před 25 roky, je pořád aktuální.
Pochopitelně nemůže zaujmout většinu . I Peroutka byl po celý život individualista s dosti odpůrci (m.j. ve Svobodné Evropě to byl P.Tigrid), ale politicky ovlivňoval dost lidí.
300 stránek se čte pohodově.
Svět se modernizuje a postihuje to i vesničku St.Mary Mead, o které zasvěcení milovníci knih Lady Agathy ví, že je bydlištěm slečny Jane Marple . Ta je nejen geniální v řešení kriminálních případů, je i nezbytnou poradkyní policajtů, kde právě tato dáma je "poslední záchranou brzdou v neobvyklém případu.
Staří usedlíci (jako paní Bantry) se musí vzdát svých velkých domů, které není možné bez služebnictva udržovat, prodat je novým, bohatším lidem (jako je herečka Marina Gregg) a s těžkým srdcem pozorovat, jak bourají zdi, vyměňují okna a stavějí bazény… Vždyť také slečna J.M. vzpomíná na staré dobré časy v St. Mary Mead, kdy mohla ze své příhodně položené zahrádky pozorovat, co se kde šustne. (Zlí jazykové říkají, že je to znakem starých drben, což ovšem naše hlavní hrdinka není).
Díky své přirozené inteligenci, zdravému "selskému rozumu" a tomu, že vidí okolním, kmitajícím postavičkám "pod kůži" - bývá úspěšná a též širokým okruhem čtenářů i milována.
A tak je tomu i v této knize, která byla v Anglii vydána premiérově v r.1962.
Prasklé zrcadlo věnovala Agatha Christie herečce Margaret Rutherford, která ve čtyřech filmech z 60. let ztvárnila slečnu J.M. Dlužno upřesnit, že Agatha Christie si herečky sice vážila, ale s marplovskými adaptacemi, v nichž paní M. Rutherford účinkovala, spokojena nebyla. Jednoduše proto, že šlo opravdu o korpulentní dámu (pamětnici si vzpomenou na film Vlak z Paddingtonu).
Na závěr dodávám, že podle tohoto příběhu natočil Guy Hamilton v r.1980 výtečný film "Rozbité zrcadlo", který byl doslova narvaný filmovými hvězdami . Důvod ? Všichni chtěli účinkovat v detektivce točené podle úspěšné knihy A.Ch.
Vzpomínáte ?
Angela Lansbury (To je vražda, řekla), Edward Fox (Šakal),Tony Curtis, Elizabeth Taylor, Kim Nowak,Geraldine Chaplin či v menší roli pozdější James Bond - Pierce Brosnan a mnoho dalších.
Srovnávat hru Golem, napsanou V+W a hranou v Osvobozeném divadle od 4.11.1931, s filmem Císařův pekař a Pekařův císař režiséra Martina Friče, který jej točil podle scénáře napsaného z původní dvojice pouze J.Werichem a Jiřím Brdečkou v r.1951 je hřích, rovnající se srovnání pitné vody se stoličnou vodkou . K tomu si stačí přečíst z dnes již snadno dostupné literatury, co o tomto filmu napsal již v USA sídlící Jiří Voskovec. Nejde o lichotivé hodnocení.
Tato hra je jednou z prvních her Osvobozeného divadla, kdy počátkem 30.tých let tam prudce stoupla návštěvnost. V případě Golema se hrála po premiéře ještě 186x !
Titulní roli hrál v Osvobozeném vůbec prvně Václav Trégl, pro krásnou Sirael si V+W našli stejně krásnou Hanu Laškovou (kterou hned po nástupu přejmenovali na Vítovou, kterou již v umělecké branži zůstala).
Komická dvojice zde vystupuje v roli baronetů Prokopa Pracha z Prachatic (V) a Pavla Popela z Lomnice nad Popelkou (W).
Alchymista Jeronym Scotta je stoletý padouch a ne baculatý F.Černý v pozdějším filmu upravený vesničan Honza Skoták.
O této hře psali kritici, že autoři vyvolali historické ovzduší Prahy z doby vlády Rudolfa II. s takovou dávkou mile zlomyslné pohody a s tolika nápady, že obecenstvo bylo okouzleno.
Golem zde neslouží dělnému lidu a jím vyvolané energie, což nevede k pečení úžasných rohlíčků dělným Matějem Kotrbou, jak si to přála stranovláda. Naopak díky šému se oživlý Golem porve se zaprodanci, počínaje komořím Langem a konče Scottou. Hvězdopravec Břeněk jej jediný umí zastavit opět pomocí šému. Zachrání tím i císaře. Dobro také vítězí, ale trochu jinak, než o 20 roků později.
Je zajímavé, že tato hra byla autory věnována velkému příteli Osvobozeného divadla, sochaři O.Švecovi, později tvůrci Stalinova pomníku na Letné (nazvaného lidem "Fronta na maso").
Divná kniha. Při čtení jsem si připadal, že čtu jakési hatlámo-patlámo (viz alchymisté z doby Rudolfa II.), kde autor neví o čem bude další kapitola. Dvojice hlavních teroristů je popsána výstižně jako ve Večerníčku o Patovi a Matovi.
Schůzka mafiánů podle národností, kterou organizuje italská část, je čímsi jako setkání odborových organizací v NY.
Ale jeden odstavec se autorovi podařil - úvaha hlavního teroristy o jeho životním poslání :
Měl jasný cíl, na který mohl soustředit svou veškerou energii. Tím byla destabilizace, nahlodání a pak zhroucení americké liberální demokracie. Bojovníci za tuto věc neuvažují v řádu týdnů, ani let, ale v řádu století, či epoch.
A opravdu, když se čtenáři podíváš, jak to dnes v USA vypadá, tak tento velký cíl se zdá mnohem realističtější a blíž, než by si třeba i fanatik mohl přát.
Kdyby Amerika dostala šanci, sama sebe by zničila. A oni jí v tom pouze chtějí pomoci.
Cosi mi to připomíná.